4 Tdo 965/2022

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2023 o dovolání

obviněného J. M., nar. XY v XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v

Praze ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 11 To 162/2022, v trestní věci vedené u

Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 130/2021, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 3. 2022, sp. zn. 5 T

130/2021 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný

J. M. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zpronevěry

podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku. Podle skutkových

zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:

jako advokát povinný dle § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii,

chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny, v

přesně nezjištěné době mezi 21. 11. 2013 a 10. 3. 2017, poté co v ulici XY, v

XY, na pobočce banky Unicredit Bank Czech Republic and Slovakia a. s., postupně

vybral z na něj vedeného účtu advokátní úschovy č. XY, vedeného u společnosti

Unicredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., v hotovosti částku 3 500 000

Kč složenou mu do úschovy jeho klientkou, poškozenou I. H., dříve P., narozenou

XY, včetně připsaných úroků ve výši 9 000 Kč, konkrétně dne 21. 11. 2013 částku

100 000 Kč, dne 13. 12. 2013 částku 100 000 Kč, dne 20. 12. 2013 částku 100 000

Kč, dne 29. 1. 2014 částku 100 000 Kč, dne 20. 2. 2014 částku 100 000 Kč, dne

28. 2. 2014 částku 150 000 Kč, dne 4. 3. 2014 částku 250 000 Kč, dne 5. 3. 2014

částku 100 000 Kč, dne 21. 3. 2014 částku 150 000 Kč, dne 17. 4. 2014 částku 1

350 000 Kč a dne 10. 6. 2014 částku 1 009 000 Kč, kterou měl dle dohody s

poškozenou u sebe ukrýt do pravomocného skončení sporu poškozené o vypořádání

společného jmění manželů poškozené a jejího tehdejšího manžela Z. P., a naložil

s touto hotovostí v rozporu s touto dohodou a bez odpovídajících pokynů

poškozené podle vlastní úvahy přesně nezjištěným způsobem tak, že k výzvě

poškozené na vrácení uložené hotovosti dopisem ze dne 10. 3. 2017 sdělil, že

žádné její peníze nemá.

2. Za uvedený zločin uložil soud prvního stupně dovolateli podle § 206

odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle § 81

odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku soud výkon uloženého trestu obviněnému

podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let. Podle § 82 odst. 3

tr. zákoníku stanovil obviněnému povinnost ve zkušební době podle svých sil

nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku

uložil dále obviněnému peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1 500 Kč,

tedy celkem 300 000 Kč (tři sta tisíc korun českých).

3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou I. H. odkázal s nárokem na

náhradu škody a nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech

občanskoprávních.

4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 18. 3. 2022, sp. zn. 5 T

130/2021, podal dovolatel odvolání proti všem výrokům. Odvolání podala také

poškozená I. H., a to do výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. O podaných

odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř.

„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 11 To 162/2022, tak, že

podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního

stupně zrušil ve výroku o náhradě škody. Za použití § 259 odst. 3 tr. ř. znovu

rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit

poškozené I. H. na náhradě škody částku 3 500 000 Kč s 8,5% úrokem ročně

počínaje dnem 23. 2. 2021 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou

se zbytkem nároku na náhradu škody a na náhradu nemajetkové újmy odkázal na

řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného

odvolací soud zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

5. Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně E. V. dovolání proti

rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2022 [správně 16. 6. 2022], sp.

zn. 11 To 162/2022, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. b), c), g),

h), m) [tr. ř.].

6. K dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel uvedl,

že v přípravném řízení nevedl vyšetřování policejní orgán, ale fakticky

dozorový státní zástupce. Podle něho vyšetřovatel svoji úlohu podle trestního

řádu samostatně nezvládal, když například dříve mu bylo doručeno usnesení o

zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. než

vlastní usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Následně se

státní zástupce osobně účastnil všech úkonů přípravného řízení a osobně vedl

všechny výslechy. Podle dovolatele tak policejní orgán vedl přípravné řízení

toliko formálně, přičemž vyjadřuje přesvědčení, že fakticky bylo přípravné

řízení vedeno státním zástupcem. Proto byl daný státní zástupce vyloučen z

rozhodování například o jeho stížnosti proti zahájení trestního stíhání, ale i

dalších úkonů v řízení. Dovolatel rovněž zdůrazňuje, že působil jako advokát

více jak dvacet let v XY a z postoje orgánů činných v trestním řízení dovozuje

zaujatost, jakousi snahu jej odsoudit „za každou cenu“ (např. zamítnutí všech

důkazních návrhů obhajoby, opakovaná lživá tvrzení o uzavření smlouvy o

úschově, změna skutku v rozsudku oproti zjevně nesmyslné obžalobě apod.). Dodává, že i předseda odvolacího senátu původně dlouhá léta působil na Okresním

soudě v Kladně. Doplňuje, že ale nemá krom výše zmíněného vedení vyšetřování

dozorovým státním zástupcem jiných konkrétních poznatků zakládajících důvody k

vyloučení orgánů činných v trestním řízení. Tento dovolací důvod proto

uplatňuje „z jakési ‚procesní opatrnosti‘ (…) ve vztahu k dovolacímu senátu“. Připouští, že i přes vědomí skutečnosti, že orgánem trestního řízení není

samotný protokolující úředník (zapisovatel), tak se domnívá, že byl naplněn

daný dovolací důvod, což odůvodňuje dlouhodobou úzkou každodenní spoluprací

členů odvolacího senátu se zapisovatelkou, jejíž dcera (bývalá advokátka) je

osobou zainteresovanou na skutkovém ději. Proto tato skutečnost může být

důvodem pro vyloučení takového senátu z rozhodování, a to tím spíše, že tato

dlouholetá pracovnice odvolacího soudu byla zapisovatelkou i při samotném

veřejném zasedání o odvolání, což dovolatel zjistil následně. Poté poukazuje na

to, že dcera protokolující úřednice T., byla obhajobou navrhována již v

přípravném řízení jako svědkyně, přičemž ji policejní orgán odmítl vyslechnout. V této souvislosti zdůrazňuje, že vyšetřovatel s posvěcením státního zástupce

odmítl všechny jeho návrhy na doplnění dokazování. K důkazním návrhům se

obdobně stavěl i senát prvostupňového soudu, který byl podle dovolatele

rozladěn z „průtahů řízení“ působených jeho osobou, když opakoval své návrhy na

dokazování z přípravném řízení a při pokračování hlavního líčení podpořil tyto

návrhy i písemnými prohlášeními několika svědků. Následně podrobně rozvádí, k

čemu měla být navrhovaná svědkyně vyslechnuta (jednání se svědkem H. ve věci

pohledávky společnosti T. /S., převzetí části vyrovnání společnosti S.). Současně akcentuje, že původně soud prvního stupně chtěl jmenovanou svědkyni

vyslechnut, což se pak nestalo.

7. Ve vztahu k dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

dovolatel zdůrazňuje, že neměl v přípravném řízení od zahájení jeho trestního

stíhání cca dva měsíce obhájce, tento mu nebyl ustanoven, přestože si sám

obhájce ve stanovené lhůtě nezvolil. Sám dovolatel připouští, že toto pochybení

zřejmě nemělo podstatné důsledky, nicméně si není jistý, zda v této době byly

činěny nějaké podstatné úkony řízení, a proto z opatrnosti uplatňuje i tento

dovolací důvod.

8. K naplnění dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se

obviněný vyjádřil tak, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro

naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených

důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a ve vztahu k nim

nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Konkretizuje, že

skutková zjištění obsažená v „upravené“ skutkové větě rozsudku soudu prvního

stupně, jsou ve zjevném rozporu s obsahem dále uvedených důkazů, když vyslovuje

přesvědčení, že provedené dokazování naopak svědčí jeho obhajobě. Zdůrazňuje,

že od samého počátku zahájení trestního řízení tvrdí, že finanční prostředky od

poškozené obdržel na svůj profesní účet, jako právní zástupce věřitele

poškozené, společnosti T. Následně tyto peníze v hotovosti předal právnímu

nástupci této společnosti – S. Obvinění ze zpronevěry považuje za formu msty (a

snahy se obohatit) ze strany bývalého obchodního partnera a přítele - svědka H.

a jeho známé poškozené, kteří až následně (přibližně 3 roky po ukončení dané

kauzy) vytvořili falzum „Smlouvy o úschově“ a celou konstrukci obviňující jak

jeho, tak i další spřízněné osoby. Poté obviněný ve svém dovolání poukazuje na

konkrétní rozpory, které závěr o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst.

1 písm. g) tr. ř. potvrzují.

9. Dovolatel spatřuje především tvrzený rozpor ve skutečnosti, že

poškozená se po celé řízení opakovaně vyjadřuje tak, že důvodem pro poukázání

předmětných peněz na jeho účet, byl jejich odklon z objemu jejího společného

jmění manželů (dále „SJM“). Soud prvního stupně tento důvod definoval de facto

shodně tak, že měl dle „dohody s poškozenou u sebe peníze ukrýt do pravomocného

skončení sporu poškozené o vypořádání SJM s jejím tehdejším manželem Z. P.“

Podle dovolatele, pokud soud opírá své rozhodnutí především o výpovědi

poškozené a jí v řízení založené listinné důkazy, nelze podle něho učinit jiný

závěr, než že dohoda o „ukrytí peněz“ byla dohodou protiprávní, v rozporu se

zákonem a nelze ji tedy podřadit pod pojem právní služby podle zákona o

advokacii. Dovolatel je toho názoru, že pokud klient (poškozená) uzavře s

advokátem protiprávní dohodou (kterou navíc klient sleduje cíl poškodit třetí

osobu), nemůže se dovolávat vyšší úrovně ochrany, jakou očekává od svého

právního zástupce (advokáta) takový klient, který čerpá legální služby advokáta

v souladu se zákonem. Proto nemůže takové protiprávní „dohodě“ zákon poskytovat

vyšší ochranu ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty § 206 odst. 4 písm. b)

tr. zákoníku.

10. Obviněný dále poukazuje na to, že soudy dospěly ke skutkovému

zjištění, že poškozená mu svěřila předmětnou částku do úschovy, když dále

hovoří „o dohodě o ukrytí peněz“, uzavřené mezi ním a poškozenou. V tomto směru

ovšem zdůrazňuje, že z výpovědi poškozené, jejích písemných podání a jí

předložených listin vyplývá, že poškozená s ním o „ukrytí peněz“ nikdy osobně

nejednala. Naopak z její výpovědí je zřejmé, že ho osobně nezná, a to včetně

její výpovědi při hlavním líčení, kdy poškozená tvrdí, že v něm nepoznává muže,

se kterým se setkala v listopadu 2013 v restauraci McDonald‘s. Současně ve své

výpovědi poškozená vypověděla, že ani s tím jiným mužem v restauraci McDonald‘s

nic neprojednávala. To dovolatel podporuje odkazem na podle jeho názoru

nepovolený audiozáznam ze schůzky poškozené s ním v prosinci 2016, ve kterém

poškozená sama tvrdí, že ho nezná, dokonce se mu představuje. Dovolatel tak

namítá, že soudy si v zásadě nekladou (a nezodpovídají) otázku kdy, kde a jak

došlo k dohodě mezi ním a poškozenou, jejíž existenci tvrdí ve výroku rozsudku.

Jedná se tak o zřejmý rozpor s výsledky dokazování, neboť jak on, tak poškozená

shodně vylučují společné jednání (dojednávání) jakékoliv dohody (smlouvy) o

ukrytí či úschově peněz před prosincem 2016. Předmětnou otázku nezodpovídá

podle dovolatele ani tzv. Smlouva o úschově předložena poškozenou na Policii ČR

při podání trestního oznámení, když poškozená opakovaně tvrdila, že tato

listina vznikla až přibližně rok po poukázání peněz na jeho účet a že „podpis“

dovolatele na této listině vytvořila snad v přítomnosti poškozené třetí osoba.

Dovolatel zdůrazňuje, že existenci takové listiny popírá od samého počátku,

nicméně potřeba poškozené dodatečně „vyrobit“ důkaz o úschově nebo podle soudu

o „ukrytí“ peněz, je ve zřejmém rozporu se skutkovým zjištěním soudu o jakési

prvotní dohodě mezi ním a poškozenou. Dále dovolatel namítá, že z výslechu

svědka P. vyplývá, že o údajně ukrývaných penězích věděl, když se jednalo o

kupní cenu za nemovitosti, které byly před prodejem „napsané“ na jeho firmu.

Svědek tyto peníze vědomě nechal poukázat na účet poškozené a při vypořádání

SJM si je nenárokoval. Obviněný si pak v dovolání klade otázku, že pokud i

poškozená ve svých dalších vyjádřeních během hlavního líčení tvrdila, že na

základě dohody se svědkem P., byly předmětné peníze její a svědek o ně neměl

zájem, jaký pak byl důvod jejich složitého ukrývání prostřednictvím jeho osoby,

potažmo společností T. a S. Uzavírá, že výsledky dokazování, jmenovitě svědecké

výpovědi poškozené, jejího bývalého manžela svědka P. (ale i dalších osob) ve

spojení i s dalšími důkazy (smlouva o úschově, audionahrávka), jsou ve zřejmém

rozporu se skutkovým zjištěním soudu o uzavření dohody o ukrytí peněz patřících

do SJM mezi dovolatelem a poškozenou.

11. Podle dovolatele soud prvního stupně považuje zločin zpronevěry za

dokonaný dnem 10. 3. 2017, kdy dopisem z tohoto data poškozené sdělil, že

„žádné její peníze nemá“. I toto je podle obviněného v rozporu s provedeným

dokazováním. Uvádí, že z audionahrávky (2016) vyplývá, že poškozené sdělil, že

předmětné peníze opravdu nemá a že se pokusí o vrácení peněz od společnosti S.

Toto sdělení dovolatele poškozená na nahrávce chápe a je s tím srozuměna. Tedy

podle dovolatele je ve výsledku dokazování výpovědí poškozené a audionahrávkou

rozpor se závěrem soudu o tom, že dovolatel naložil s penězi podle svého a

současně, že poškozené oznámil, že její peníze nemá až dopisem 10. 3. 2017.

Mimo to, je ve výroku soudu obsaženo i další zmatečné skutkové zjištění, které

nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Soud tvrdí, že podle „dohody“ měl

pro poškozenou ukrývat předmětné peníze „do pravomocného skončení sporu

poškozené o vypořádání SJM“. Tato zjištění podle dovolatele však nevyplývají z

žádného důkazu. Nad to namítá, že právní moc rozhodnutí o vypořádání SJM

poškozené nastala až v roce 2019 či 2020 soudním smírem rozvedených manželů.

Klade si otázku, že pokud soud tvrdí, že měl peníze „ukrývat“ až do roku 2019,

jak je mohl zpronevěřit už v březnu 2017?

12. Dále shledává rozpor s provedeným dokazováním a závěru soudů, že

předmětné peníze v hotovosti vybral a „naložil s touto hotovostí v rozporu s

touto dohodou a bez odpovídajících pokynů poškozené podle vlastní úvahy přesně

nezjištěným způsobem tak, že k výzvě poškozené na vrácení uložené hotovosti

dopisem ze dne 10. 3. 2017 sdělil, že žádné její peníze nemá.“ Uvádí, že

provedené důkazy opakovaně potvrzují uznání existence závazku poškozené vůči

společnosti T. a vůli poškozené uhradit penězi poukázanými na jeho účet tento

závazek alespoň z části. Závěr soudů, že naložil s penězi v rozporu s dohodou s

poškozenou, tak podle dovolatele nemůže obstát. Toto následně podporuje

konkrétní argumentací zejména s odkazem na výpovědi poškozené, podání a její

vyjádření před soudem v civilním řízení o vypořádání SJM. Současně dovolatel

označuje za nesprávný i závěr soudů, že jednal „bez odpovídajících pokynů

poškozené, podle vlastní úvahy, přesně nezjištěným způsobem…“ Toto zjištění je

podle dovolatele v rozporu nejen s výpověďmi svědků, ale i celou řadou

listinných důkazů. Uvádí, že soud prvního stupně provedl mj. důkaz třemi

různými písemnými plnými mocemi, kterými ho poškozená výslovně zmocňuje

dovolatele k vypořádání svého závazku vůči společnosti T. a následně i S.

Současně namítá, že takový závěr soudů je i v rozporu s již výše zmíněnou

audionahrávkou. Podle dovolatele poškozená dokonce uvádí, že počítala s tím, že

dovolatel bude tyto peníze v mezidobí „točit“.

13. Obviněný dále nesouhlasí se závěrem soudů, že pohledávka T./S. byla

pouze fiktivní. V tomto směru následně odkazuje na originál Smlouvy o

zprostředkování s pravými podpisy stran, Smlouvu o postoupení pohledávky a

Dohodou o narovnání, kvitance, ústřižky z vnitřní evidence nakládaní s

hotovostí v advokátní kanceláři. Současně poukazuje na to, že i svědek H.

pravost listin původně potvrzoval, ale jak sám svědek uvedl, při návštěvě

policie ve výkonu trestu mu policista sdělil, že jsou to všechno falza, a tak

při hlavním líčení podepsání těchto listin popřel. Nicméně pravost podpisů

potvrzují znalecké posudky. Existenci pohledávky T./S. a její částečnou úhradu

prostřednictvím dovolatele potvrzuje opakovaně i sama poškozená, před civilním

soudem, v řízení o vypořádání SJM.

14. Rovněž závěr soudů nižších stupňů o výši způsobené škody v částce 3

500 000 Kč je ve zřejmém rozporu s výpovědí poškozené, kterou soud jinak

považuje za stěžejní. Uvádí, že poškozená opakovaně v trestním řízení (jinak

ale v civilním řízení) tvrdí, že peníze na účet dovolatele poukázala, aby tyto

skryla před manželem a vyloučila je z vypořádání SJM. Obviněný však namítá, že

pokud tyto peníze byly součástí SJM, tak byl ve smyslu zákonné domněnky

vypořádání SJM v době rozhodování trestního soudu majitelem (dost možná také

poškozeným) poloviny částky svědek P. Vedle toho zdůrazňuje také částku 550 000

Kč jako postupně poskytnuté půjčky, kterou poškozená označuje jako vrácení

„uschovaných“ peněz.

15. Dále obviněný namítá existenci procesně nepoužitelných důkazů.

Uvádí, že skutková zjištění soudů jsou založená vedle výpovědí poškozené,

především na nepovoleném audiozáznamu schůzky poškozené s ním v prosinci 2016.

Namítá, že řada skutečností z této nahrávky je v přímém rozporu se závěry soudů

a naopak potvrzují jeho verzi obhajoby. Soud prvního stupně si podle dovolatele

z nahraného rozhovoru účelově vybírá jednotlivé, ze souvislostí vytržené,

fragmenty a ty použil pro podporu svých závěrů, když dokonce pozměnil celé věty

a vydával je v odůvodnění rozsudku za citace [toto však obviněný ve svém

dovolání nijak nekonkretizuje]. Namítá, že daný audiozáznam je účelový a od

počátku zamýšlený a vytvořený jako provokace ze strany poškozené. Jí vyvolané

jednání tak nesplňuje podle jeho názoru podmínky pro připuštění takové

nepovolené nahrávky jako důkazu v trestním řízení. V této souvislosti odkazuje

na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu a konkrétně cituje pasáž z „ÚS II.

143/06“. Dovolatel je toho názoru, že pokud poškozená iniciovala schůzku za

účelem vyprovokování jakéhosi jeho doznání, tedy aby získala „důkaz“ o

neexistující advokátní úschově, neměla by být taková nahrávka jako důkaz

připuštěna. Poškozená navíc tajně nahrávala na provokační schůzce i svojí

právní zástupkyni, tedy třetí osobu. Proto se dovolatel domnívá, že v daném

případě zájem na ochraně provokovaných osob převládá nad zájmem poškozené

pořídit další falešný důkaz. Obdobně je podle dovolatele nutno hodnotit i

poškozenou doloženou údajnou e-mailovou korespondenci. Tyto údajné e-maily,

které se orgány řízení ani nepokusily jakkoliv ověřit, mají zachycovat

komunikaci mezi poškozenou a tehdejší její právní zástupkyní, která však při

své výpovědi pravost těchto mailů zpochybnila. Současně namítá, že na dané

komunikaci se žádným způsobem nepodílel a není zde ani zmiňován.

16. Současně namítá nedůvodně neprovedení všech navrhovaných podstatných

důkazů. Konkrétně uvádí, že nebyly provedeny výslechy navrhovaných svědků T.,

A. st. a A. ml., přitom tito svědci mohli soudu potvrdit či vyvrátit, zda

společnost S. nějaké peníze od dovolatele obdržela či nikoliv v situaci, kdy

nikdo u dané společnosti nezjišťoval, zda vůbec pohledávku vůči poškozené daná

společnost eviduje či evidovala. V této souvislosti namítá, že nebyl proveden

navrhovaný důkaz účetnictvím společnosti S.

17. Namítá také neprovedení výslechu osob S. a K. První zmíněný byl

podle dovolatele zřejmě obeznámen o existenci splacení pohledávky T./S., a mohl

tak osvětlit soudu tuto významnou skutkovou okolnost. K. měl (podle jeho

vyjádření) na objednávku poškozené vymáhat část předmětných peněz po svědkovi

H., přičemž poškozená a svědek H. popírají, že by se vůbec znali. Dodává, že

řadu podstatných okolností by jistě mohli objasnit i bývalí zaměstnanci jeho

advokátní kanceláře, nebo navrhovaný svědek B., který provozoval kancelář sídla

společnosti S.

18. Následně dovolatel konstatuje, že soud provedl důkaz listinou –

Smlouvou o úschově, nicméně jedná se o nekvalitní kopii. Nikdy mu nebyl

předložen originál této listiny. Dodává, že opakovaně se dožadoval originálu,

přičemž mu bylo vždy řečeno, že je neznámo kde. Doplňuje, že až krátce před

vyhlášením rozsudku se originál zázračně našel na policii a byl vydán poškozené

a ta jej založila do soudního spisu. Takovým postupem mu bylo fakticky

znemožněno nechat tuto listinu znalecky zkoumat, když orgány činné v trestním

řízení jeho návrhy na znalecké zkoumání listiny po celou dobu řízení

ignorovaly. Nedočkal se také vysvětlení, proč nebyl údajný originál listiny

založen ve spise dříve. Doplňuje, že jak v přípravném řízení, tak i v řízení

před soudem bylo odmítnuto znalecky zkoumat Smlouvu o zprostředkování, ohledně

pravosti listiny, resp. podpisů stran, a to za situace, kdy poškozená uzavření

takové smlouvy ze své strany popírá. Znalecký posudek byl pořízen a proveden

pouze u dvou ze tří Plných mocí vystavených poškozenou dovolateli. Sic znalec

konstatoval pravost podpisů poškozené i dovolatele, tak v jednom případě

zkoumal pouze kopii dané plné moci. Znalecké zkoumání zadávala policie ve fázi

prověřování a z neznámých důvodů si od dovolatele nevyžádala originál dané

listiny. Dovolatel tedy navrhoval již v přípravném řízení znalecké zkoumání

originálů dvou různých plných mocí, ale nebylo mu vyhověno, a to ani později v

řízení před soudem.

19. Dovolatel navrhoval také při hlavním líčení provést důkaz písemnými

vyjádřeními osob, které takové vyjádření poskytly obhájci dovolatele. Soud však

tyto listiny k důkazu neprovedl.

20. Ohledně důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel uvádí,

že podle jeho názoru skutková věta ve výroku rozsudku spíše naplňuje znaky

trestného činu podvodu podle 209 tr. zákoníku, ovšem spáchaného ve

spolupachatelství s poškozenou ku škodě svědka P. blíže tuto vlastní

kvalifikaci předmětného jednání však obviněný v dovolání nespecifikoval]. Dovolatel následně rozporuje verzi, ke které se přiklonily soudy nižších

stupňů, a domnívá se, že verze obhajoby, tedy, že on sám byl uveden poškozenou

a svědkem H. v omyl, se jeví jako mnohem pravděpodobnější. Rozporuje, že soud

„dohodu o ukrytí“ peněz pojal jako legální právní službu podle zákona o

advokacii [kvalifikace § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a porušení této

dohody jeho osoby, který podle soudu „zapřel“ poškozené „ukryté“ peníze,

považuje za zpronevěru (zpronevěru potencionálního výnosu z trestné činnosti)]. Vyjadřuje názor, že skutku se nemohl dopustit jako advokát ke škodě poškozené. To následně detailněji rozvádí skrze citaci textu svého odvolání. V tomto

zejména namítá, že poškozená s ním neuzavřela smlouvu o právní službě či právní

pomoci, ale podle soudu se s ním dohodla na spáchání zločinu. Z toho dovozuje,

že ani naprostý laik by nemohl tvrdit, že advokát má uloženou zvláštní

povinnost napomáhat „klientovi“ v páchání trestné činnosti, a že pokud mu

neposkytne potřebnou (nezákonnou) součinnost, poruší tím své povinnosti

advokáta. Rozporuje aplikaci kvalifikované skutkové podstaty § 206 odst. 4

písm. d) tr. zákoníku [podle kontextu má dovolatel zřejmě na mysli § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku]. Současně namítá, že soud ze skutku „odsekl“ jen

určitou část protiprávního jednání a tu posoudil jako zpronevěru, přitom namítá

určitý paradox, že zpronevěry výnosu ze společné trestné činnosti, se dopustil

jeden ze spolupachatelů, tedy obviněný, vůči svému komplici – poškozené. Dovolatel je toho názoru, že pokud by mělo být usuzováno podle soudem upravené

skutkové věty, pak trestného jednání se dopustil ve spolupachatelství s

poškozenou a to ke škodě jiného poškozeného, a sice svědka P. Akcentuje, že

podle upravené skutkové věty neuzavřel s poškozenou žádnou smlouvu o úschově,

ale jakousi „dohodu o ukrytí“, která je, evidentně i v pojetí soudu, dohodou

nezákonnou ve smyslu kriminálním. Pouze dokonání dané trestné činnosti

(podvodu) není podle soudu prokázáno a není zřejmá výše případně způsobené

škody. Namítá, že podle prvoinstančního soudu jeho protiprávní jednání

nespočívalo v převzetí peněz do advokátní úschovy a jejich použití pro vlastní

potřebu. Trestné jednání údajně spočívalo v uzavření dohody o ukrytí peněz před

(ex)manželem a jejich následné zapření poškozené. S ohledem na tento závěr

ovšem namítá, že se nemohlo jednat o smlouvu o úschově či jinou smlouvu,

jelikož předmět smlouvy je podle soudu jiný, tedy předstíraný právní akt, nad

to je její účel protiprávní. Jedná se podle soudu o dohodu mezi spolupachateli

trestného činu, tedy dohodu, jejíž dodržení nelze vymáhat právními prostředky.

Spolupachatel trestného činu nemůže být vůči ostatním spolupachatelům v

postavení osoby, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy „poškozeného“

spolupachatele. Nelze uzavřít smlouvu o poskytnutí právních služeb, jejímž

předmětem je jakási pomoc při trestné činnosti. Namítá tak nesprávnou právní

kvalifikaci a má za to, že byl odsouzen pro jiný skutek, než pro který byl

obviněn a obžalován, což v dovolání detailněji rozebírá. Přitom odkazuje na

článek JUDr. Bednáře, Problematika totožnosti skutku, Eprávo.

21. Následně dovolatel poukazuje na porušení práva na řádný proces. Podle obviněného je řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí

stiženo podstatnými vadami. Jako trestně stíhaný pro zločin zpronevěry podle §

206 odst. 1 a odst. 4 tr. zákoníku, tedy v trestní věci s tzv. nutnou

obhajobou, byl po dobu cca dvou měsíců trestního stíhání bez obhájce. Opakovaně

namítá, že dozorový státní zástupce fakticky vedl vyšetřování věci (odkazuje na

okolnosti vydání prvního usnesení o zahájení trestního stíhání, účast u

výslechu svědků). Postup státního zástupce není jen jakýmsi formálním

pochybením – jak tvrdí soud, ale zásadním způsobem porušil práva obhajoby, když

osoba, která fakticky vedla vyšetřování, současně toto vyšetřování dozorovala a

rozhodovala o opravných prostředcích, včetně jeho stížnosti proti zahájení

trestního stíhání. Proto postup dozorového státního zástupce považuje za

podjatý a namítá, že v rozhodnutí o stížnosti proti zahájení trestního stíhání

evidentně vědomě lže a stejné lži opakuje i v obžalobě. Příkladem uvádí, že ve

fázi prověřování poškozená opakovaně uváděla, a to i v přítomnosti státního

zástupce, že údajná smlouva o advokátní úschově byla vyhotovena bez účasti

dovolatele a mnohem později, než je datována. Při svědeckém výslechu poškozené

pak státní zástupce, přes zákonný zákaz, předkládal vyslýchané jedno vybrané

podání vysvětlení s evidentním cílem, aby svoji výpověď opravila ve smyslu

usnesení o zahájení trestního stahání (viz protokol výpovědi poškozené). Obdobně pak státní zástupce tvrdil, že „fiktivnost“ smlouvy se společnosti T. dokazují jakési ručně psané poznámky právní zástupkyně na zadní straně smlouvy,

což není podle dovolatele pravda, neboť ručně psané poznámky byly v originálu

na samostatném papíru a na smlouvy se dostaly v průběhu kopírování dokumentů v

přípravném řízení, což bylo vysvětleno až při hlavním líčení. Zdůrazňuje, že

všechny návrhy obhajoby na doplnění dokazování byly státním zástupcem

zamítnuty. Policií, resp. státním zástupcem, byl např. i zatajen originál

stěžejní listiny tzv. Smlouvy o úschově, na základě které byl dovolatel stíhán

i obžalován. Před ukončením vyšetřování podával dovolatel podnět k dohledu

okresního vedoucího státního zástupce ve smyslu § 12e zákona o st. zastupitelství. Toto podání bylo bez jakéhokoliv odůvodnění, posouzeno

dozorovým státním zástupcem, který tak znovu sám rozhodoval o stížnosti proti

své osobě, jako podnět k instančnímu dohledu podle § 12d zákona o státním

zastupitelství a postoupil jej nadřízenému státnímu zastupitelství. V reakci na

tento nezákonný postup státního zástupce, podával podnět přímo nadřízenému

krajskému státnímu zastupitelství, ale na tento mu nebylo nikdy odpovězeno. Rozhodnutí krajského státní zastupitelství o původním podnětu k dohledu

okresního vedoucího státního zástupce, nebylo dovolateli ani jeho obhájci

doručeno. Až z podané obžaloby se dovolatel dozvěděl, že bylo krajským

zastupitelstvím ve věci rozhodnuto, a i pak dozorový státní zástupce odmítl

toto rozhodnutí byť jen v kopii vydat a obhájce ho složitě získával od

krajského státního zastupitelství.

Postup státního zástupce tak považuje

dovolatel za další vážný zásah do práv obhajoby, když Ústavní soud judikoval,

že podnět k dohledu nadřízeného státního zástupce, je opravným prostředkem

svého druhu, jehož podání je v některých případech nutnou podmínkou pro

případnou pozdější ústavní stížnost.

22. Dovolatel také vyjadřuje přesvědčení, že fáze prověřování (3 roky) a

i fáze vyšetřování (téměř 1 rok) byla stižena neodůvodněnými průtahy. Fakticky

orgány činné v trestním řízení danou věc, ke které mělo dojít v roce 2013,

řešily od roku 2017 více jak pět let. Dodává, že na uvedené vady ve svém návrhu

na předběžné projednání obžaloby upozorňoval, ale na tento návrh soud vůbec

nereagoval.

23. Obviněný také namítá porušení práva na řádný proces a práva na

obhajobu ve změně skutku rozsudkem soudu prvního stupně. Od zahájení trestního

stíhání se bránil obvinění ze zpronevěry peněz poškozené z advokátní úschovy,

založené údajně na písemné smlouvě o úschově, kterou měl s poškozenou uzavřít.

Od počátku zahájení trestního stíhání poukazoval na to, že takovou smlouvu

nikdy neuzavřel, a to ani v ústní formě a že předmětné peníze nepřevzal do

úschovy, ale inkasoval je jako právní zástupce věřitele poškozené. Přesto

orgány činné v trestním řízení trvaly ještě při přednesu obžaloby na existenci

oné písemné smlouvy o úschově a jejím porušení. Poté co bylo toto obvinění v

hlavním líčení vyvráceno, přičemž několik nově provedených důkazů naopak

svědčilo pro verzi obhajoby, soud odmítl další dokazování a vynesl rozsudek se

změněnou skutkovou větou. Podle nové skutkové věty se však nedopustil

zpronevěry advokátní úschovy, nýbrž zpronevěry výnosu z trestné činnosti

poškozené, na které se vědomě podílel. Namítá, že tak došlo k nové konstrukci,

kdy měl uzavřít dohodu u ukrytí peněz ze SJM. Je tak přesvědčen, že se v

rozsudku jedná o jinou trestnou činnost, o jiný skutek. Pokud by býval byl

seznámen s tímto novým obviněním, musel by začít z logiky věci prokazovat při

své obhajobě jiné skutečnosti a vyvracet nové obvinění. Podle dovolatele se tak

jedná o jinou trestnou činnost ve spolupachatelství dovolatele a poškozené, s

jiným poškozeným – svědkem P. a s jinou škodou, resp. škodlivým následkem. Tedy

skutek, pro který byl odsouzen, není totožný ani v jednání ani v následku a

není totožný částečně ani v jednání a následku. Trestné jednání je podle soudu

podstatně širší, protože neuzavřel právem aprobovanou smlouvu o úschově, nýbrž

nezákonnou dohodu o podílu na trestné činnosti poškozené. Jeho závadové jednání

nespočívá v porušení legální smlouvy při výkonu advokacie, ale v podílu na

podvodném jednání poškozené vůči jejímu bývalému manželovi. Následek také není

totožný ani z části, protože poškozeným je zde bývalý manžel poškozené, svědek

P. Pokud tedy k nějaké takové škodě vůbec došlo, neboť i soud prvního stupně o

tomto vyjadřuje své pochybnosti.

24. Závěrem dovolání se obviněný domnívá, že napadený rozsudek Krajského

soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kladně nemůže obstát a

navrhuje, aby oba rozsudky Nejvyšší soud zrušil.

25. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze

dne 6. 10. 2022, sp. zn. 1 NZO 798/2022, nejprve stručně zrekapituloval

předchozí průběh trestního řízení. Poté se obecně vyjádřil ke zvoleným

dovolacím důvodům obviněným. Konstatuje, že dovolatel uplatnil dovolací důvody

podle § 265b odst. 1 písm. b), c), g), h) a m) tr. ř. Podle státního zástupce

jsou ovšem jeho námitky z valné části námitkami opakovaně zmiňovanými v

předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů bez zbytku

(a také správně) vypořádaly. Konstatuje, že vzhledem k charakteru jednotlivých

námitek je toho názoru, že dílem je pod žádný dovolací důvod podřadit nelze a

dílem jsou zjevně neopodstatněné. Své závěry následně konkretizuje.

26. K uplatněnému dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

připomíná, že zákon s tímto dovolacím důvodem spojuje naplnění dvou podmínek,

které musejí být dány současně. Tedy, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a

tato okolnost – tedy rozhodnutí vyloučeným soudcem, buď nebyla tomu, kdo podává

dovolání, v původním řízení známa, anebo již byla dovolatelem před rozhodnutím

orgánu druhého stupně neúspěšně namítnuta. Musí jít přitom o orgán, který je

nejen vyloučen, ale který ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, které je

napadáno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (viz

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 444/2019 či Šámal,

P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 3157 s.).

Ponechávaje stranou případný závěr o naplnění či nenaplnění druhé zmíněné

podmínky, státní zástupce zastává názor, že dovolatel ve vztahu k soudcům a

přísedícím senátu nalézacího ani odvolacího soudu, kteří ve věci rozhodovali,

neuvádí žádný faktický a reálný důvod, jenž by, byť jen vzdáleně, svědčil o

naplnění některé z okolností zakládajících podjatost ve smyslu § 30 tr. ř.

Obviněný tak ve své podstatě vyjadřuje pouze názory abstraktního rázu založené

v podstatě na nespokojenosti s rozhodováním soudů nižších stupňů a s tím, že

jeho výhradám nevyhověly. Takovou námitku pod zmíněný dovolací důvod nelze

podle státního zástupce podřadit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9.

2009, sp. zn. 7 Tdo 983/2009). Dovolatel totiž výhrady vznáší primárně k osobám

státního zástupce či protokolující úřednice, jejíž dcera měla být údajně –

podle jeho názoru – zainteresovaná na skutkovém ději. To však nejsou osoby,

které se podílely na napadeném rozhodnutí. Státní zástupce nadto považuje

námitku dovolatele směřující k osobě státního zástupce o to absurdnější, že

obviněný mu v podstatě vytýká aktivní výkon dozoru nad zachováváním zákonnosti

přípravného řízení. Zcela pomíjí kupříkladu práva a povinnosti státního

zástupce vyplývající z § 174 tr. ř.

27. Námitku k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.

c) tr. ř. považuje státní zástupce také za zjevně neopodstatněnou. Podle

státního zástupce uvedený dovolací důvod je dán pouze tehdy, jestliže po tu

část řízení, kdy obviněný neměl obhájce, ačkoliv ho mít měl, orgány činné v

trestním řízení prováděly úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí,

které bylo posléze napadeno dovoláním. Pokud se orgány činné v trestním řízení

takových úkonů ale zdržely a vůbec je neprováděly, uvažovaný dovolací důvod

naplněn není (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo

528/2022). Státní zástupce připouští, že obviněný skutečně po jistou dobu po

zahájení trestního stíhání nebyl zastoupen obhájce. Tato skutečnost však průběh

ani výsledek řízení žádným způsobem neovlivnila ani ovlivnit nemohla, protože

po uvedenou dobu nebyly činěny žádné úkony, které by byly jakkoliv relevantní z

hlediska odsuzujícího rozsudku okresního soudu či rozsudku krajského soudu o

odvolání.

28. Za zjevně neopodstatněné považuje státní zástupce i námitky, které

obviněný podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Konstatuje, že Okresní soud v Kladně realizoval komplexní a bezvadné

dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky

navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál též

odvolací soud, který odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se

přesvědčivě a správně vypořádal. Konkrétně u tvrzeného neúplného dokazování

uvádí, že to bylo provedené soudy co do rozsahu vyčerpávajícím způsobem, žádný

důkaz nezůstal stranou jejich pozornosti, přičemž pokud konkrétnímu návrhu na

doplnění dokazování pro nadbytečnost nebylo vyhověno, tak příslušný soud důvody

takového postupu řádně odůvodnil. Odkazuje jak na příslušné protokoly

dokladující průběh jednání soudů, tak i na odstavce 124, 135, 150, 151

odsuzujícího rozsudku. S těmito se státní zástupce ztotožňuje a nemá nic, co by

nad soudy uváděný rámec doplnil a rozhodnutí žádného ze soudů netrpí vadou

opomenutého důkazu (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01).

29. Pokud jde o námitku procesně nepoužitelných důkazů, konkrétně

námitek týkajících se předloženého audiozáznamu, tak se státní zástupce

vyjadřuje, že s touto se soudy přesvědčivě vypořádaly. Státní zástupce přitom

odkazuje na odstavec 66 rozhodnutí soudu prvního stupně a odstavec 13

odůvodnění rozsudku druhého stupně. Státní zástupce neshledává důvod, pro který

by bylo možno této výtce dovolatele přisvědčit. Odkazuje přitom především na

nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14 (zejména str.

9), dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 7 Tdo

1120/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. 3 Tdo 79/2020 –

jehož závěry aproboval také Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 10. 2020, sp.

zn., II. ÚS 2195/20).

30. Státní zástupce nespatřuje ve věci ani obviněným tvrzený zjevný

nesoulad zásadních skutkových zjištění nalézacího soudu a provedených důkazů,

neboť postupem respektujícím klíčové zásady trestního řízení vyplývající

především z ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6, 11 a 12 tr. ř. zformoval nalézací

soud takový průběh skutkového děje, který s provedenými důkazy naprosto

koresponduje. V podrobnostech státní zástupce odkazuje především na odstavce

136 až 162 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, ale také na odstavce 9 až 11

odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

31. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

státní zástupce konstatuje, že pod tento lze námitky dovolatele podřadit jen s

velkou dávkou tolerance, jelikož podstatu jeho námitek tvoří výhrady proti

skutkovým závěrům soudů. I přes to, je však hodnotí jako zjevně neopodstatněné.

Upozorňuje, že meritem projednávané trestné činnosti nebylo to, z jakých důvodů

se poškozená rozhodla „odklonit“ peníze za prodej nemovitosti ze SJM a do jaké

míry bylo takové jednání amorální či dokonce porušovalo právní normy. Podstatou

ale bylo jednání dovolatele a to, jakým způsobem s peněžními prostředky ve výši

3 500 000 Kč svěřenými mu poškozenou naložil. V naznačeném směru přitom podle

skutkových zjištění soudů obviněný jako advokát přijal od poškozené předmětnou

finanční částku (není podle státního zástupce podstatné, že v té době nebyla

podepsána písemná smlouva o úschově), tuto částku vybral (a nebylo prokázáno,

že ještě v tomto momentě konal proti vůli poškozené), nicméně namísto slíbeného

následného vrácení peněz poškozené začal tvrdit, že tyto nemá. Podle státního

zástupce není podstatná jeho vědomost o tom, zda se v případě oněch peněz

jednalo o prostředky, na které měla mít poškozená nárok z titulu osobního

vlastnictví, či šlo o součást SJM (případně kdo by na ně po vypořádání SJM

získal nárok). Také není podstatné ani to, jak konkrétně s nimi obviněný

naložil a zda právě on získal značný prospěch, neboť znakem uvedeného trestného

činu není obohacení se, ale způsobení škody na majetku. Obviněný si nepochybně

podle státní ho zástupce přisvojil cizí svěřené peněžní prostředky a tohoto

jednání se dopustil jako advokát s vědomím, že poškozená má k němu právě z

tohoto titulu větší důvěru. Státní zástupce proto ve shodě s oběma soudy

zastává názor, že dovolatelovo jednání bylo důvodně kvalifikováno jako zločin

zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku (podvodný

úmysl obviněného v momentě převzetí peněz od poškozené prokázán nebyl).

32. Ohledně zbylých námitek na str. 13 až 15 dovolání, státní zástupce

uvádí, že ani tyto nelze podřadit pod vytýkané ani jiné dovolací důvody.

Obviněný na str. 13 opakuje výhrady k postupu státního zastupitelství. Následně

namítá změnu skutkové věty, kde v podstatě zpochybňuje zachování totožnosti

skutku v reakci na změnu skutkové věty v porovnání s usnesením o zahájení

trestního stíhání a obžalobou, kterou provedl Okresní soud v Kladně. Dodává, že

taková námitka dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř.

nenaplňuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo

1483/2019, usnesení téhož soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 4 Tdo 528/2020).

Zmíněný pojem je totiž podle státního zástupce institutem trestního práva

procesního a nikoliv trestního práva hmotného (viz § 220 tr. ř.). Připouští, že

výjimečně by námitka stran nerespektování obžalovací zásady mohla naplnit

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017), pokud by takové

porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní

posouzení jednání obviněného. Jak ale bylo naznačeno výše, o takový případ se v

dané věci podle státního zástupce nejedná.

33. Státní zástupce zároveň dodává, že i podle ustálené judikatury je

třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve

vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou,

jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské

komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný

skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a

nikoli ohledně popisu skutku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010,

sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost v trestním řízení je zachována alespoň

totožností jednání nebo totožností následku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze

dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze

dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Podle státního zástupce totožnost skutku

neznamená, že mezi skutky postupně uvedenými v usnesení o zahájení trestního

stahání, obžalobě a odsuzujícím rozsudku musí být naprostá shoda. Totožnost

skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě

zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku nebo dokonce jen

při částečném zachování totožnosti jednání a následku (rozhodnutí Nejvyššího

soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku je zachována jak

v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností

charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když takovému

souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno

jednání, popř. následek (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/02,

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 384/2014). Podle

státního zástupce tak není pochyb, že i při modifikaci popisu jednání

obviněného ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, do kterého se v

porovnání s podanou obžalobou promítla jeho aktuální zjištění, byla totožnost

skutku zachována, neboť byla zachována přinejmenším částečná totožnost jednání

a úplná totožnost následku. K porušení totožnosti skutku podle státního

zástupce tedy rozhodně dojít nemohlo.

34. K dovolacímu důvodu podle § 265 odst. 1 písm. m) tr. ř. ve druhé

variantě uvádí státní zástupce, že z uvedených pasáží jeho vyjádření vyplývá,

že rozsudek nalézacího soudu není zatížen vadami jež mu vytýkal dovolatel.

Není tak logicky vadný ani rozsudek Krajského soudu v Praze.

35. Státní zástupce tak shledává dovolání obviněného zjevně

neopodstatněným a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1

písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje souhlas s tím, aby bylo o dovolání

rozhodováno ve smyslu § 265 odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

36. Nejvyšší soud musí dále konstatovat, že dovolatelem bylo zasláno

další dovolání, prostřednictvím jím nově zvoleným obhájcem Mgr. Svatoplukem

Šplechtnou, datované k 6. 10. 2022. Poté bylo doručeno další dovolání ze dne 7.

10. 2022, ve kterém zvolený obhájce uvádí, že jím zaslané předchozí dovolání

nebylo dovoláním finálním, a proto společně s danou písemností zaslal dovolání

nové.

37. Dne 18. 10. 2022 bylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření Nejvyššího

státního zastupitelství ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 1 NZO 798/2022. V tom

státní zástupce uvedl, že k dovolání vyhotovenému Mgr. Svatoplukem Šplechtnou,

se již vyjadřovat nebude. Doplnil, že ze strany Nejvyššího státního

zastupitelství nadále trvá souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o podaných

dovoláních rozhodl v neveřejném zasedání.

38. Nejvyšší soud, jak níže detailněji rozvede, k dovoláním podaným

obviněným prostřednictvím Mgr. Svatopluka Šplechtny, v řízení nepřihlížel,

neboť je vázán pouze rozsahem dovolání podaného v zákonné lhůtě (viz část III.

tohoto usnesení).

III.

Přípustnost dovolání

39. Jak již bylo naznačeno shora, ve věci byly podány celkově tři

dovolání obviněným prostřednictvím dvou obhájců. Nejvyšší soud se musel

nejprve zabývat tím, které podání splňuje náležitosti dovolání zejména ve

smyslu § 265d a § 265e tr. ř. a ke kterému musí přihlížet a po věcné stránce se

jím zabývat.

40. Při řešení této otázky považuje Nejvyšší soud za nutné v krátkosti

předestřít procesní situaci související s otázkou podaných dovolání, ale i

řízení před jejich podáním. Předně je třeba uvést, že přestože se jednalo o

trestní řízení, kde byly splněny důvody nutné obhajoby (viz § 36 odst. 3 tr.

ř.) rozhodnutí druhostupňového soudu bylo doručeno pouze obviněnému (srov. §

265e odst. 2 tr. ř.), a to dne 12. 7. 2022 (č. l. 1096–verte), jelikož v

průběhu řízení se obviněný vzdal výslovně svého obhájce postupem podle § 36b

tr. ř. (č. l. 549). Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 6. 2022, sp. zn.

11 To 162/2022, zaslal obviněný v zákonné lhůtě (viz § 265e odst. 1 tr. ř.),

konkrétně dne 12. 9. 2022 dovolání prostřednictvím zvolené obhájkyně E. V. k

Okresnímu soudu v Kladně včetně jejího zmocnění pro podání dovolání (č. l. 1108–

1117) a zastupování obviněného v dovolacím řízení.

41. Po podání dovolání soud prvního stupně dne 16. 9. 2022, tedy poté,

co prokazatelně uplynula obviněnému zákonná lhůta k podání dovolání (dovolání

bylo podáno poslední den lhůty) rozhodl mimo veřejné zasedání usnesením, sp.

zn. 5 T 130/2021, o vyloučení obhájkyně E. V. podle § 37a odst. 1 písm. a) tr.

ř. ve spojení s § 35 odst. 3 tr. ř., a to ve věci dovolání proti rozsudku

Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 11 To 162/2022 (č. l.

1120). Důvodem takového postupu byla skutečnost, že zvolená obhájkyně pro

dovolací řízení E. V. vypovídala jako svědkyně v předmětné trestní věci (viz

protokol z hlavního líčení ze dne 18. 2. 2022, č. l. 804 a násl.). Proto soud

prvního stupně shledal, že v dané věci jsou dány důvody k vyloučení této

obhájkyně z obhajování obviněného v dovolacím řízení z úřední povinnosti. Soud

prvního stupně současně v předmětném usnesení vyzval obviněného, aby ve lhůtě

dvou týdnů od právní moci předmětného usnesení doložil zastoupení obhájcem pro

dovolací řízení proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2022, sp.

zn. 11 To 162/2022. Proti předmětnému usnesení byla přípustná stížnost (viz §

137 odst. 1 a 2 tr. ř.) s odkladným účinkem. Uvedené usnesení nabylo právní

moci dne 23. 9. 2022 (stížnost nebyla podána, na usnesení je nesprávně

vyznačena právní moc dne 22. 9. 2022). Od tohoto dne tak započala běžet 14

denní lhůta pro doložení zastoupení obviněného obhájcem. Poslední den

dvoutýdenní lhůty dopadal na 7. 10. 2022 (č. l. 1132). Dne 3. 10. 2022 doručil

advokát Mgr. Svatopluk Šplechtna plnou moc, ve které ho obviněný zmocňuje, aby

jej zastupoval ve věci dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne

16. 6. 2022, sp. zn. 11 To 162/2022. Obviněný prostřednictvím jmenovaného

advokáta následně zaslal nové dovolání dne 6. 10. 2022, které bylo doručeno

téhož dne soudu prvního stupně. Následně v přípise ze dne 7. 10. 2022

(doručeném ve shodný den soudu prvního stupně) Mgr. Svatopluk Šplechtna uvedl,

že 6. 10. 2022 zaslal Okresnímu soudu v Kladně omylem jiný soubor obsahující

neúplnou pracovní verzi dovolání. Proto společně s tímto přípisem ze dne 7. 10.

2022 doručil úplnou „finální“ verzi dovolání.

42. Nejvyšší soud musí předně akcentovat, že shledává postup soudu

prvního stupně ohledně vyloučení zvolené obhájkyně V. z obhajování dovolatele v

dovolacím řízení jako souladný se zákonem. Lze totiž mít za to, že i na

dovolací řízení se vztahuje ustanovení § 37a tr. ř., které upravuje, v jakých

případech je obhájce vyloučen z obhajování obviněného. Předmětné ustanovení je

třeba nepochybně aplikovat i na dovolací řízení, které představuje určitou část

trestního řízení (blíže viz § 12 odst. 10 tr. ř.), přičemž ustanovení § 35

odst. 2 tr. ř., které upravuje neslučitelnost postavení obhájce s postavením

svědka, znalce nebo tlumočníka se rovněž vztahuje k trestnímu řízení. V dané

věci zároveň není pochyb o tom, že obviněným zvolená obhájkyně V. nemohla

přijmout jeho obhajobu v dovolacím řízení, neboť v dané věci vypovídala jako

svědek v rámci hlavního líčení před soudem prvního stupně. Obecně lze ještě

připustit, že trestní řád výslovně neupravuje, který soud rozhoduje o vyloučení

obhájce z obhajování v dovolacím řízení, pokud nastane situace upravena v § 37a

tr. ř. v dovolacím řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tímto soudem by

měl být soud prvního stupně za předpokladu, že důvody pro vyloučení zvoleného

popř. ustanoveného obhájce jsou zřejmé v době podání dovolání a vyvstaly ještě

před předložení spisu soudem prvního stupně Nejvyššímu soudu (viz § 265h odst.

2, věta poslední, tr. ř.). Naznačený závěr podporuje i skutečnost, že nalézací

soud sice nemůže postupem podle § 265h tr. ř. posuzovat zda dovolání bylo

podáno oprávněnou osobou (viz Draštík, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha:

Wolters Kluwer, 2017, § 265h tr. ř.), ale ve smyslu § 265 odst. 1 tr. ř. může

rozhodně posoudit, zda obviněný splnil požadavek, aby dovolání bylo podáno

skrze obhájce ve smyslu § 265d odst. 2 tr. ř. Proto byl předseda senátu soudu

prvního stupně ve spojení s § 35 tr. ř., oprávněn rozhodnout o vyloučení

zvolené obhájkyně v dovolacím řízení per analogiam podle § 37a odst. 1 písm.

a) tr. ř.

43. Nejvyšší soud považuje za vhodné dále uvést, že předseda senátu

soudu prvního stupně sice v rozporu s § 37a odst. 3 tr. ř. obviněného a

zvolenou obhájkyni nevyzval k vyjádření se k vyloučení zvolené obhájkyně, avšak

v tomto nelze seznat nějakého významnějšího pochybení, jestliže protokol o

hlavním líčení ze dne 18. 2. 2022, ve kterém je zachycena rozsáhlá výpověď V.

jako svědkyně, zakládá nezpochybnitelný důvod pro její vyloučení (viz Vantuch,

P. Trestní řízení z pohledu obhajoby. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str.

59-60). Navíc samotné toto porušení ustanovení § 37a odst. 3 tr. ř. nezakládá

takovou vadu řízení, která by byla důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí v

řízení o mimořádných opravných prostředcích (viz přim. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 569/2018), neboť v předmětné věci

skutečně není pochyb o tom, že obhájkyně zvolená dovolatelem pro podání

dovolání a jeho obhajobu v dovolacím řízení vystupovala a vypovídala ve věci

obviněného jako svědek, takže důvody pro její vyloučení z obhajování v dané

věci byly podle § 35 odst. 3 tr. ř. naplněny. Zde považuje Nejvyšší soud za

vhodné zdůraznit, že jak dovolatel, který je osobou práva znalou, když jak sám

opakovaně uvedl, působil více než dvacet let jako advokát, tak i zvolená

obhájkyně, si museli být vědomi toho, že V. nemůže v daném řízení působit jako

obhájce, a to vzhledem k ustanovení § 35 odst. 3 tr. ř.

44. Nejvyšší soud se musel následně zabývat tím, zda lze v dovolacím

řízení přihlížet k dovolání podanému zvolenou obhájkyni, jež byla následně

vyloučena z obhajování dovolatele v dovolacím řízení a tímto se věcně zabývat a

zda je povinen přihlížet k obsahu dovolání podaných obviněným následně jeho

nově zvoleným obhájcem Mgr. Svatoplukem Šplechtnou dne 6. 10. 2022 a dne 7. 10.

2022.

45. Nejvyšší soud si při řešení naznačených otázek byl vědom i

skutečnosti, že v usnesení Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 5 T 130/2021,

uvedl soud v odůvodnění, že v „… řízení před Nejvyšším soudem je třeba

odstranit vadu spočívající v absenci řádného zastoupení, kdy navíc nelze

vyloučit, že nevyloučený obhájce po přezkoumání podaného dovolání shledá, že je

ho třeba pozměnit či doplnit, dovolání podat např. z jiných než použitých

zákonných důvodů.“ (č. l. 1120 a 1120–verte). S tímto názorem ohledně možného

nového podání dovolání se však Nejvyšší soud v předmětné věci neztotožňuje. Jak

již bylo výše uvedeno, rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2022,

sp. zn. 11 To 162/2022, bylo doručeno obviněnému dne 12. 7. 2022, takže

poslední den lhůty pro podání dovolání dopadal na 12. 9. 2022. V § 265e odst. 4

tr. ř. zákon výslovně hovoří o nemožnosti navrácení lhůty pro podání dovolání.

Tedy nelze prodlužovat období, v němž by mohlo být pravomocné rozhodnutí

zpochybněno v souvislosti s podáním mimořádného opravného prostředku. Navrácení

lhůty není možné ani v případě výjimečně nesprávného poučení o dovolání či za

situace, když obhájce obviněného odmítá vyhovět jeho požadavku na podání

dovolání a obviněný si případně zvolí jiného obhájce (viz ŠÁMAL, Pavel a kol.

Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3221). Uvedená

přísnost pramení zejména z požadavku právní jistoty (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy),

který je prodlužováním lhůty pro podání mimořádného opravného prostředku

určitým způsobem narušován. Nad to zákonodárcem poskytnutá lhůta pro podání

dovolání je dostatečně velkorysá (dva měsíce od doručení rozhodnutí – viz §

265e odst. 1 tr. ř.). V tomto směru lze také odkázat na usnesení Ústavního

soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20, ve kterém výslovně zdůrazňuje,

že podle § 265f odst. 2 tr. ř. se připouští dodatečná modifikace již podaného

dovolání, a to pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí

uvedených v § 265a odst. 1, 2 tr. ř., a to včetně konkrétního výroku, tak i co

do důvodů dovolání. Tyto změny je však dovolatel vždy oprávněn činit jen do

uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř. Změny provedené

poté jsou již bez jakéhokoliv právního významu a Nejvyšší soud k nim

nepřihlíží. Ústavní soud dále akcentoval, že zákonná dvouměsíční lhůta se

uplatní nejen na případy, kdy doplněním dovolání nebyl měněn rozsah ani důvody

ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 tr. ř. původního dovolání, ale

i na jakékoli doplňování důvodů dovolání v rámci těchto ustanovení. Také taková

doplnění dovolání je nutno učinit ve lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. ř. (viz bod

15. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20).

46. Nejvyšší soud si je vědom ustanovení § 265h odst. 1 tr. ř.

Ustanovení § 265h odst. 1 tr. ř. ovšem primárně slouží k odstranění vady v

náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., a to ve lhůtě dvou

týdnů. Při stanovení této lhůty, která je lhůtou zákonnou, a proto ji nelze

zkrátit ani prodloužit, může dojít i k překročení dvouměsíční lhůty uvedené v §

265e odst. 1 tr. ř. (Draštík, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters

Kluwer, 2017, § 265e tr. ř.). Postup podle § 265h odst. 1 tr. ř. však směřuje

jen k odstranění nedostatku náležitostí obsahu dovolání nikoli k dosažení toho,

aby bylo dovolání podáno i v dalších směrech v souladu se zákonem nebo aby bylo

důvodné, resp. aby dovolatel dosáhl jeho věcného projednání a aby mu mohl

Nejvyšší soud vyhovět. Zde je třeba opětovně akcentovat, že v § 265f odst. 2

tr. ř. je výslovně uvedeno, že rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno,

a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. S

vědomím výše uvedeného je však třeba připustit, že k prolomení dovolací lhůty

jistým způsobem judikaturně dochází skrze již zmíněný § 265h tr. ř., a to v

případech tzv. bianco/blanketních dovolání. Tedy dovolání, které neobsahuje

bližší specifikaci dovolacích důvodů a související argumentaci. Čímž dochází de

facto k prodloužení lhůty pro doplnění blanketního dovolání právě o

čtrnáctidenní lhůtu podle § 265h tr. ř. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze

dne 26. 8. 2003, sp. zn. IV. ÚS 134/03, či ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS

473/05, také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 4 Tdo

567/2018).

47. Tato výjimka stran nepřekročitelnosti dvouměsíční lhůty k podání

dovolání v podobě doplnění tzv. blanketního dovolání však na případ obviněného

nedopadá, jelikož ten podal „standardní“ dovolání, tedy dovolání, které

splňovalo veškeré zákonem požadované náležitosti, prostřednictvím své tehdejší

zvolené obhájkyně, ohledně které bylo až po podání dovolání následně rozhodnuto

o jejím vyloučení podle § 37a odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 35 odst. 3

tr. ř. Vlastní usnesení o vyloučení bylo vydáno až po uplynutí lhůty k podání

dovolání (dříve nebylo možno ani rozhodnutí učinit, když dovolání bylo podáno

poslední den zákonné lhůty k podání dovolání). Tedy důvodem postupu soudu

prvního stupně nebyla existence vady dovolání ve smyslu § 265f tr. ř., nýbrž

nutnost zastoupení obviněného v dovolacím řízení obhájcem novým, když jednak

obviněný musí podat dovolání prostřednictvím obhájce (což v dané věci byly

splněno) a jednak musí být v dovolacím řízení zastoupen obhájcem. Jinak

vyjádřeno, soud prvního stupně neshledal v případě dovolání podaného zvolenou

obhájkyní V. nějakou vadu podání ve smyslu § 265f tr. ř. Obviněný tak byl

oprávněn pouze odstranit vadu spočívající v absenci řádného zastoupení v

dovolacím řízení po podání dovolání. Nejvyšší soud proto k dovoláním podaným

obviněným prostřednictvím Mgr. Svatopluka Šplechtny v řízení nepřihlížel, když

tato dovolání byla prokazatelně podána až po uplynutí dovolací lhůty.

48. Nejvyšší soud se současně zabýval tím, zda dovolání podané v zákonné

dvou měsíční lhůtě pro podání dovolání obhájkyní V. lze považovat za dovolání,

když ohledně zvolené obhájkyně bylo následně rozhodnuto o jejím vyloučení z

obhajování obviněného v dovolacím řízení. Tímto se dovolací soud zabýval z toho

důvodu, že ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř. výslovně požaduje, aby obviněný

podal dovolání prostřednictvím obhájce. Podle § 35 odst. 1 tr. ř. může být

obhájcem jen advokát. Dotazem na Českou advokátní komoru bylo zjištěno, že v

době podání dovolání obviněným prostřednictvím V. dne 12. 9. 2022, byla

jmenovaná zapsána do seznamu advokátů, přičemž společně s dovoláním byla soudu

prvního stupně zaslána také plná moc zmocňující jmenovanou k tomu, aby

obviněného zastupovala ve věci sepsání a podání dovolání proti rozsudku

Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 11 To 162/2022 (č. l.

1117). Jak již bylo konstatováno, podle § 35 odst. 3 tr. ř. nemůže být obhájcem

v trestním řízení advokát, který v něm vypovídá jako svědek. K tomu se z

judikatury podává, že pokud je v hlavním líčení vyslýchán obhájce jako svědek,

zaniká tak od tohoto okamžiku jeho postavení obhájce § 35 odst. 3 tr. ř. (viz

TP 719/2009). Obecně je třeba uvést, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 13.

1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1855/08, je v zásadě věcí obviněného, kdy a koho z osob

oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení svou

obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije. Pokud si však

obviněný obhájce sám zvolí, může stát do jeho svobodného výběru zasáhnout pouze

za splnění zákonem stanovených podmínek, které je nutno vždy vykládat

restriktivně se zřetelem na jeho ústavně zaručená práva. Odborná literatura k

tomuto uvádí, že je-li advokát ve věci v pozici svědka, nemůže převzít obhajobu

osoby v této věci obviněné (viz Draštík, A. a kol. Trestní řád. Komentář.

Praha: Wolters Kluwer, 2017, § 35 tr. ř.). Obdobně se také Vantuch P.

vyjadřuje, že pokud advokát vypovídá v určité věci jako svědek, nemůže následně

převzít obhajobu obviněného na základě plné moci (viz Vantuch, P. Trestní

řízení z pohledu obhajoby. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 62).

Advokát by proto neměl přebírat obhajobu, jsou-li mu důvody jeho vyloučení

zřejmé již v době, kdy jej vyhledá určitý obviněný s žádostí o převzetí

obhajoby (Vantuch, P. Vyloučení advokáta z obhajoby obviněného. Bulletin

advokacie, 2002, č. 11-12, s. 29 - 38). Ve smyslu § 35 odst. 3 tr. ř. přitom

nezáleží na tom, zda advokát v konkrétní trestní věci nejprve vypovídá jako

svědek a později si ho některý z obviněných zvolí jako obhájce nebo je

ustanoven některému z obviněných obhájcem, anebo zda nastane opačné pořadí

těchto skutečností – advokát je nejprve obhájcem a později v téže trestní věci

vypovídá jako svědek (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H.

Beck, 2013, s. 439).

49. Bylo tedy otázkou, zda podání učiněné V. lze považovat za dovolání

podané prostřednictvím obhájce v situaci, kdy jako advokátka si v době uzavření

plné moci o zastupování musela být dobře vědoma dikce § 35 tr. ř. a

skutečnosti, že v řízení již vystupovala jako svědek, který k věci vypovídal v

hlavním líčení. Tedy skutečnosti, že ve věci nemůže být obhájcem. Ostatně i

obviněný, který působil jako advokát řadu let, si této skutečnosti musel být

plně vědom. Středobodem nastíněné problematiky je tedy otázka, zda s ohledem na

formulaci § 35 odst. 3 tr. ř. „[v] trestním řízení nemůže být obhájcem advokát,

který v něm vypovídá jako svědek…“, mohlo jmenované vůbec vzniknout postavení

obhájce v trestní věci a tedy mohlo dojít ke splnění podmínky formulované v §

265d odst. 2 tr. ř. (dovolání může podat obviněný pouze prostřednictvím

obhájce).

50. Z ustanovení § 37a tr. ř. a nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1.

2009, sp. zn. IV. ÚS 1855/08, vyplývá, že vyloučení zvoleného obhájce

představuje mimořádně významný zásah do práva na obhajobu a s ním spjaté

svobody volby obhájce, a proto je svěřeno toliko nezávislému soudci a toliko ze

zákonem stanovených důvodů. Předmětný důvod k vyloučení obhájce je dán tehdy,

pokud jako svědek vypovídá, takže nepostačuje úmysl orgánů činných v trestním

řízení někdy v budoucnu obhájce jako svědka vyslechnout, ani samotné předvolání

obhájce jako svědka k výslechu. Současně je třeba uvést, že pokud je obhájce

předvolán jako svědek, může se odvolat na státem uloženou povinnost

mlčenlivosti podle § 21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve smyslu

povinnosti mlčenlivosti a v takovém případě se pak uplatní zákaz výslechu ve

smyslu § 99 odst. 2 tr. ř. Jestliže vzhledem k těmto okolnostem výslech obhájce

jako svědka nepřichází s ohledem na zákaz výslechu v úvahu, obhájci nelze ve

výkonu obhajoby bránit (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha:

C. H. Beck, 2013, s. 439).

51. Z výše uvedeného je patrné, že rozhodnutí o zániku postavení obhájce

v trestní věci požaduje jisté materiální posouzení (stejně jako rozhodnutí

podle § 37a odst. 2 tr. ř. viz usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2002, sp.

zn. IV. ÚS 382/02, či ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 1283/13) a je vázáno na

rozhodnutí soudu, kterému v tomto směru ponechal zákonodárce i určitou

diskreci. Ustanovení § 37a odst. 1 tr. ř. striktně neuvádí, že soud musí

každému takovému návrhu vyhovět, pokud rozhoduje na základě návrhu popř. sám z

úřední povinnosti, přitom proti takovému rozhodnutí je přípustná stížnost, jež

má odkladný účinek (§ 37 odst. 4 tr. ř.). Lze mít za to, že postavení obhájce

tak nezaniká v dané situaci ex lege, resp. není automaticky popřen ani vznik

takového postavení, pokud byla v minulosti osoba např. v postavení svědka,

jelikož soud by měl vyhodnotit, zda takové postavení materiálně naplnilo účel §

35 odst. 3 tr. ř. Tedy, že osoba skutečně vypovídala k předmětné trestní věci,

resp. došlo ke kolizi pozice obhájce a svědka. Z § 37a odst. 3 tr. ř., je

přitom patrné, že k důvodům, které by mohly zakládat vyloučení obhájce se může

jak obviněný, tak i obhájce před rozhodnutím vyjádřit a k těmto má také soud v

rozhodnutí přihlédnout, byť lze připustit, že v dané věci se tomu tak nestalo

(viz bod 43 tohoto rozhodnutí).

52. Výše uvedený výklad také podporuje pravidlo in dubio mitius, běžně

užívané pro interpretaci ustanovení předpisů. Tedy, v pochybnostech se mají

ustanovení interpretovat mírněji, resp. při zohlednění čl. 4 odst. 4 Listiny

základních práv a svobod (minimalizace zásadu do základního práva) i pravidlo

in dubio pro libertate – v pochybnostech ve prospěch svobody jednotlivce před

státní regulací [svobodná volba obhájce obviněným spadá pod pozitivní složku

(relativního) základního práva na obhajobu – viz čl. 40 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod]. In dubio pro libertate konkrétně znamená, že jsou-li

v případě určitého právního předpisu relevantní pochybnosti o jeho možném

významu, měl by dát interpret přednost takovému výkladu, který do právní sféry

lidí a právnických osob zasahuje pokud možno co nejméně, přičemž normativním

pozadím tohoto principu je požadavek, aby zákonodárce zásady do právní sféry

reguloval dostatečně jasným způsobem. Pokud zákonodárce normuje nejasně či

nesrozumitelně, neměla by soudní moc toto pochybení „napravovat“ a umožnit

takový zásah do práv, který přitom z právního předpisu neplyne (srov. nález

Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02, dále BARTOŇ, M. a

kol. Základní práva. Praha: Leges, 2016. Str. 77, a KÜHN, Z. a kol. Listina

základních práv a svobod: velký komentář. Praha: Leges, 2022. Komentátor. Str.

101-102, 1582 a násl. Přiměřeně také MELZER, F. Metodologie nalézání práva:

úvod do právní argumentace. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2011. Str. 205 a násl.).

53. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že podání učiněné obviněným dne

12. 9. 2022 prostřednictvím obhájkyně V. naplnilo požadavky § 265d odst. 2 tr.

ř., neboť následky vyloučení zvolené obhájkyně z obhajování obviněného nastaly

ex nunc, tedy od právní moci rozhodnutí o vyloučení.

54. Je tedy bezpředmětné, pokud soud prvního stupně v usnesení ze dne

16. 9. 2022, sp. zn. 5 T 130/2021, připustil jistou možnost, že nově zvolený

obhájce po přezkoumání původního podaného dovolání shledá, že je třeba jej

pozměnit či doplnit. Jak již bylo výše uvedeno, dovolací lhůtu nelze rozšiřovat

vadným poučením soudu (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C.

H. Beck, 2013, s. 3221). Zákon (§ 265e odst. 4 tr. ř.) bez výjimky, tj. bez

ohledu na okolnosti, za nichž k marnému uplynutí lhůty k podání dovolání došlo,

vylučuje navrácení lhůty. V této souvislosti lze akcentovat, že ani soud nemůže

obviněnému přiznat více práv, než mu ze zákona přísluší (viz obdobně usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 4 Tdo 388/2019). Z koncepce

dovolání je patrné, že je zákonodárcem pojat jako vysoce formalizovaný

mimořádný opravný prostředek, a proto je nutno k jeho výkladu přistupovat

velice obezřetně a restriktivně. Proto Nejvyšší soud k dovoláním podaným nově

zvoleným obhájcem obviněného po uplynutí dovolací lhůty nepřihlížel a věcně se

jimi nezbýval.

55. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) tedy shledal, že

dovolání obviněného (podané dne 12. 9. 2022) je přípustné [§ 265a odst. 1,

odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím

obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst.

2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř.

zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Další dovolání podána obviněným skrze obhájce Mgr. Svatopluka Šplechtnu, jak

již bylo konstatováno, byla podána po zákonné lhůtě.

IV.

Důvodnost dovolání

56. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,

bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím

uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně

nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem

podle § 265i odst. 3 tr. ř.

57. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným

opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a

hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního

a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště

dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry

může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném

opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno

základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve

smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

58. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na

přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a

úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není

oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle

zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.

omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného

přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání

jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí

dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.

2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími

důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi

napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má

přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d

odst. 2 tr. ř.).

59. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje

dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), c), g,) h), a m) tr. ř.

60. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech,

kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže

tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a

nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolací důvod dle

§ 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předpokládá tudíž splnění dvou kumulativních

podmínek a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu,

kdo podává dovolání již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím

orgánu druhého stupně namítnuta (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9.

2002, sp. zn. 5 Tdo 861/2002).

61. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v

námitce, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento

dovolací důvod však nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze

takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního

rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce,

ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány

činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení

směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí

č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).

62. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy

rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného

činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo

jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly

nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního

rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou

spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném

z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění

soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto

ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat

rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou

vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která

jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání

by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona. Je tomu tak

proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy

(přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04,

nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy

takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý

proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem

Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral,

porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak

činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat,

že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními

soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný

předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i

právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba

zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se

zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení

důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně

nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení

takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem

musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové

procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými

důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016,

sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010,

sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů

se musí jednat o případ tzv.

63. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v

případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo

jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,

že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud

tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle

norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je

při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek

nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou

právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu

trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a

je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením

způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na

zjištěný skutkový stav.

64. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně

ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu

skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem

(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva

(trestního, ale i jiných právních odvětví).

65. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného

prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeném v § 265a odst. 1 písm. a) až

písm. g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro

takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání

uvedený v písm. a) až písm. l) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací

důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného

opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena

přístupu k druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek,

ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. a) až písm. l) tr. ř.

66. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek

považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného

dovolání uplatňuje z velké části stejné námitky jako v řízení před soudy

nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy

zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci

podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání

je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné

námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a

náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v

Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek

17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

67. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k

posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Námitky dovolatele týkající se

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nelze pod tento citovaný

dovolací důvod vůbec podřadit, jak bude rozvedeno dále. Námitky dovolatele

směřující do dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. jsou sice

formálně podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, ale zjevně neopodstatněné. S

určitou mírou benevolence lze pak nahlížet jako na částečně právně uplatněné ty

námitky dovolatele, které směřují do dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř., ale pouze v případě tzv. opomenutých důkazů a procesně

nepoužitelných důkazů, nicméně i zde je třeba uvést, že tyto námitky Nejvyšší

soud vyhodnotil rovněž jako neopodstatněné. Dalšími námitkami, které dovolatel

podřadil pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., brojí fakticky

pouze proti způsobu hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších

stupňů, se kterými dovolatel vyslovuje nesouhlas a prezentuje svou vlastní

verzi skutkového děje. Takové námitky nelze podřadit po zmíněný dovolací důvod

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný. Opět s určitou mírou

benevolence lze jako právně relevantně uplatněné označit i ty námitky,

směřující do dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně i tyto

Nejvyšší soud odmítl jako neopodstatněné, když shledal právní kvalifikaci

skutku nalézacím soudem jako přiléhavou. Zde pro jistou přesnost lze uvést, že

obviněný část námitek, které vztahuje k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnil i v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst.

1 písm. g) tr. ř. (právní kvalifikace podle odst. 4 písm. b) § 206 tr.

zákoníku). Na základě výše uvedeného tak nemohl Nejvyšší soud přisvědčit

dovolateli ani v uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr.

ř., když je zjevné, že daná rozhodnutí netrpěla výše zmíněnými vadami, které v

dovolání obviněný namítal. Bez ohledu na tyto závěry se Nejvyšší soud k

jednotlivým uplatněným argumentům vyjádří dále.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

68. K námitce obviněného směřující do dovolacího důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. b) tr. ř., lze uvést následující. Obviněný konkrétně namítá, že

státní zástupce v přípravném řízení fakticky vedl vyšetřování a dozoroval jej. Dále také, že v postoji orgánů činných v trestním řízení spatřuje jakousi snahu

odsoudit jej „za každou cenu“. Dodává, že i předseda odvolacího senátu působil

na Okresním soudě v Kladně. Namítá také, že dcera zapisovatelky odvolacího

senátu je osobou zainteresovanou na skutkovém ději, když navrhoval její

výslech. Obviněný však zároveň sám připouští, že nemá vyjma námitek ke státním

zástupci nějakých konkrétních poznatků zakládající důvody k vyloučení orgánů

činných v trestním řízení a daný dovolací důvod uplatňuje „z jakési ‚procesní

opatrnosti‘“. Zde je namístě připomenout, že k naplnění tohoto dovolacího

důvodu musí být současně splněny dvě kumulativní podmínky: 1) ve věci rozhodl

vyloučený soudce soudu prvního nebo druhého stupně; 2) dovolateli nebyla tato

okolnost v původním řízení známa nebo ji před rozhodnutím soudu druhého stupně

namítl (Draštík, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017,

§ 265b tr. ř.). K první podmínce je ještě vhodné rozvést, že tento dovolací

důvod nezakládá okolnost, že důvody pro vyloučení byly případně na straně

jiného orgánu činného v trestním řízení např. u státního zástupce, popř. jiných

osob např. u zapisovatele (Draštík, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha:

Wolters Kluwer, 2017, § 265b tr. ř., obdobně také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157). Jak již bylo konstatováno,

obviněný ve svém dovolání ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu brojí proti

postupu státního zástupce a případně proti vlivu zapisovatelky na rozhodující

senát soudu druhého stupně. Takovou argumentací však zjevně míjí situace, na

které dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dopadá, neboť dovolatel

svou argumentací nesplnil ani první z výše uvedených podmínek. Jelikož obě

podmínky musí být splněny kumulativně, bylo již bezpředmětné zjišťovat naplnění

druhé zmíněné podmínky. Dovolatel totiž nenamítá ničeho konkrétního k senátům

soudů nižších stupňů, které ve věci vydaly meritorní rozhodnutí z pohledu

ustanovení podle § 30 tr. ř. Proto vyhodnotil Nejvyšší soud uplatnění

dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jako zcela neodůvodněné. Na

základě výše uvedeného jsou také zcela bezpředmětné námitky dovolatele, které

se týkají postupu státního zástupce ve věci, konkrétně jeho postupu v

přípravném řízení. Nad to je vhodné poznamenat, že námitkami směřujícími vůči

postupu státního zástupce (včetně tvrzeného pochybení při výslechu poškozené)

se již zabýval nalézací soud v bodě 125, kde poskytl obviněnému dostatečnou

odpověď. S takovým postupem nalézacího soudu souhlasil i následně odvolací

soud, konkrétně v bodu 8 svého rozhodnutí.

Proto Nejvyšší soud v tomto

obviněného odkazuje na předmětný bod rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu,

se kterými se ztotožňuje a současně vyhodnocuje takové námitky dovolatele jako

zjevně neopodstatněné, když tyto nejsou ani podřaditelné pod uplatněný dovolací

důvod.

69. Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud jen stručně z

pohledu námitek obviněného, byť tyto nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací

důvod, za vhodné uvést, že obviněný namítá podjatost státního zástupce, protože

tento se zúčastnil výslechu poškozené a rozhodoval o jeho stížnosti proti

usnesení o zahájení trestního stíhání a nevyhověl jeho návrhům na doplnění

dokazování. Ohledně námitky stran účasti státního zástupce u výslechu

poškozené, je možno konstatovat, že z protokolu o výslechu poškozené je patrno,

že výslechu se zúčastnil státní zástupce (stejně jako obhájce obviněného), což

je ovšem jeho oprávnění podle § 174 odst. 2 písm. c) tr. ř., neboť zákon mu

umožňuje i provést v rámci přípravného řízení sám jednotlivé úkony (např. právě

výslech obviněného, svědkyně). Jedná se tedy o jeho zákonné oprávnění, ze

kterého nelze dovozovat jeho vyloučení. Pokud pak obviněný namítá, že státní

zástupce vedl celé trestní řízení, když např. zrušil první usnesení o zahájení

trestního stíhání, z čehož dovozuje, že nemohl rozhodovat o jeho stížnosti

proti usnesení o zahájení trestního stíhání (lze se toliko domnívat, že

dovolatel má na mysli druhé rozhodnutí o zahájení trestního stíhání), tak je

nutno obecně uvést, že státní zástupce by byl vyloučen z rozhodování o podané

stížnosti proti zahájení trestního stíhání jen za situace, pokud by sám vydal

usnesení o zahájení trestního stíhání či pokud by dal policejnímu orgánu

závazný pokyn k zahájení trestního stíhání [viz 174 odst. 1 písm. a) tr. ř.].

O takovou situaci se v dané věci nejednalo, což ani nakonec dovolatel netvrdí,

když státní zástupce první usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 20. 1.

2012 (č. l. 16) zrušil sám z úřední povinnosti [viz § 174 odst. 1 písm. e) tr.

ř.] ještě před jeho doručením obviněnému (podle § 160 odst. 2 tr. ř. je nutno

doručit opis usnesení státnímu zástupci do 48 hodin) z důvodu jeho

nezákonnosti, když toto bylo nepřezkoumatelné, aniž by ovšem jinak zaujal

nějaký závazný právní názor ohledně důvodnosti zahájení trestního stíhání, když

následně policejní orgán vydal druhé usnesení o zahájení trestního stíhání ze

dne 27. 1. 2022 a státní zástupce pak rozhodoval o podané stížnosti obviněného.

Rovněž námitka dovolatele, že o zaujatosti státního zástupce svědčí skutečnost,

že neprovedl všechny jím požadované důkazy je zcela bezpředmětná, když těžiště

dokazování je v řízení před soudy, kde mohl obviněný své návrhy na doplnění

dokazování uplatnit, což se také stalo. Obdobné povahy je námitka stran

případného vyloučení zapisovatelky senátu odvolacího soudu, když dcera této

zapisovatelky (T.) nebyla vůbec ve věci jako svědkyně slyšena. Navíc

protokolující úřednice či zapisovatelka není orgánem rozhodujícím v meritu věci.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

70. Ohledně obviněným uplatněné dovolací námitky podle § 265b odst. 1

písm. c) tr. ř. je nutno souhlasit s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího

státního zastupitelství. Obviněný uplatnil tuto námitku formálně správně,

jestliže byl v přípravném řízení určitý časový úsek bez zastoupení obhájcem a

jednalo se o případ nutné obhajoby. Nicméně je třeba danou námitku vyhodnotit

jako neopodstatněnou. Ze spisového materiálu je zřejmé, že obviněnému bylo dne

16. 2. 2021 do datové schránky advokáta a dne 26. 2. 2021 do vlastních rukou

doručeno usnesení ze dne 27. 1. 2021 o zahájení trestního stíhání pro zločin

zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. b), d) tr. zákoníku (č. l. 27 a násl. a

č. l. 46). Podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku je možno za takový trestný čin

uložit trest odnětí svobody na dvě léta až osm let. Podle § 36 odst. 3 tr. ř.

musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení, jestliže se koná řízení o

trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice

převyšuje pět let. Přitom počátek nutné obhajoby se pojí až k sepsání usnesení

o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.) (viz ŠÁMAL, P. a kol.

Trestní řád. Komentář 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 443). Není tedy

pochyb o tom, že u obviněného byl dán v okamžiku zahájení trestního stíhání

důvod nutné obhajoby. Na důvody nutné obhajoby byl obviněný upozorněn v rámci

usnesení o zahájení trestního stíhání včetně stanovení lhůty k zvolení obhájce

(5 dnů ode dne doručení usnesení o zahájení trestního stíhání). Obviněný si

obhájce zvolil až dne 1. 4. 2021 (č. l. 41-42). Ze spisového materiálu je pak

zřejmé, že v období od doručení usnesení o zahájení trestního stíhání

obviněnému do okamžiku zvolení obhájce sám obviněný jen podal stížnost proti

usnesení o zahájení trestního stíhání (dne 19. 2. 2021 a dne 1. 3. 2021),

přičemž podanou stížnost následně odůvodnil i zvolený obhájce (dne 9. 4. 2021)

a o podané stížnosti státní zástupce rozhodl až poté (29. 4. 2021). Jiné úkony

mezi doručením usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému a okamžikem

zvolení obhájce činěny nebyly. Již bylo výše naznačeno, k naplnění zmíněného

dovolacího důvodu dochází v situaci, kdy orgány činné v trestním řízení v

takové době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání

meritorního rozhodnutí (R 48/2003, R 23/2007-II, NS 17/2002-T 413 a další). Tak

tomu v dané věci prokazatelně nebylo, přestože je možno připustit, že v

přípravném řízení došlo k jistému procesnímu pochybení, jestliže nebyl obviněný

po určitou dobu zastoupen obhájcem. Jinak vyjádřeno, vadný postup policejního

orgánu (nepožádal o ustanovení obhájce) týkající se práva na obhájce reálně

nezasáhl do práva obviněného na spravedlivý proces. Rovněž sám obviněný v

dovolání uvedl, že uplatnil tento dovolací důvod pouze z „opatrnosti“. Navíc na

tuto argumentaci již zcela vyčerpávajícím způsobem reagoval soud prvního stupně

(viz bod 125 rozsudku soudu prvního stupně), ale i soud druhého stupně viz 8

rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud tak tuto námitku odmítl jako

zjevně neopodstatněnou.

71. Ohledně námitek dovolatele, které podřazuje pod dovolací důvod podle

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba uvést, že tak jako u části ostatních

námitek, i těmito se v převážně míře již zabývaly soudy nižších stupňů.

Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno

konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem,

když za právně relevantně uplatněnou argumentaci lze považovat s jistou

benevolencí námitky tzv. opomenutých důkazů a dále také tvrzené existence

procesně nepoužitelných důkazů. Ve vztahu ke zbývající dovolací argumentaci je

nutno konstatovat, že dovolatel primárně brojí proti způsobu hodnocení důkazů a

zpochybňuje skutkové zjištění soudů nižších stupňů, ke kterým právě dospěly na

základě provedených důkazů, se kterými vyslovuje nesouhlas, a prezentuje svou

vlastní verzi skutkového děje, založenou zejména na tom, že mohl být uveden v

omyl poškozenou a svědkyní V., či že dané finanční prostředky sloužily pro

uhrazení pohledávky, kterou měla poškozená u společnosti T. V tomto směru je

ovšem třeba konstatovat, že soudy nižších stupňů, ale zejména soud prvního

stupně ve věci provedl rozsáhlé dokazování, když prováděl důkazy jak navržené

obžalobou, tak důkazy navržené obhajobou, takže neprováděl důkazy selektivním

způsobem. Následně se velmi pečlivě zabýval obhajobou obviněného v kontextu

výpovědi poškozené a dalších svědků, listinných důkazů, včetně pořízené

audionahrávky, když nepominul ani vztahy svědků k jeho osobě a poškozené a

jejich vztahy navzájem. Uvedený soud si byl i vědom jisté zainteresovanosti

poškozené na výsledku trestního řízení, ale i toho, že tato připouští jednání,

které by mohlo vést k jejímu trestnímu stíhání (viz bod 141 rozsudku soudu

prvního stupně), takže se zabýval otázkou věrohodnosti poškozené, ale i

ostatních svědků, a to právě vzhledem k jejich vzájemným vztahům (viz body 139–

143 rozsudku soudu prvního stupně). Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně

hodnotil provedené důkazy, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných

souvislostech, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., a nikoliv

izolovaně jak to činí dovolatel. Nejvyšší soud v postupu soudů nižších stupňů

neshledal žádné známky libovůle či svévole a pro stručnost odkazuje zejména na

přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 124–175).

72. Bez ohledu na shora naznačený závěr Nejvyšší soud považuje za vhodné

na určité argumenty obviněného blíže reagovat. Předně k námitce dovolatele, že

nikdy osobně s poškozenou o ukrytí peněz nejednal, a dále, že soudy nižších

stupňů nezodpověděly zásadní otázku kdy, kde a jak došlo k dohodě mezi ním a

poškozenou, jejíž existenci tvrdí ve výroku rozsudku, je třeba uvést, že ve

výroku rozsudku je uvedeno „v přesně nezjištěné době mezi 21. 11. 2013 a 10. 3. 2017“. Z pohledu této dovolací argumentace je třeba akcentovat, že pro vinu

dovolatele není zásadně podstatně, kdy a kde k dané dohodě přesně došlo, ale že

k ní došlo, což bylo nade vši pochybnost prokázáno. V tomto směru odkazuje

Nejvyšší soud na rozhodnutí nalézacího soudu a na jeho přesvědčivé odůvodnění

(viz body 152–161 rozsudku soudu prvního stupně). Dovolatel dále rozporuje

závěr o výši způsobené škody, když namítá, že v době rozhodování trestního

soudu byl majitelem částky možná také svědek P., přičemž zdůrazňuje poskytnuté

půjčky poškozené ve výši 550 000 Kč. Zde lze plně odkázat na odůvodnění

rozsudku nalézacího soudu (viz bod 167 rozsudku soudu prvního stupně), neboť

skutečně není podstatné, zda se jednalo o prostředky, na které měla výlučný

nárok poškozená z titulu osobního vlastnictví, či zda se jednalo o prostředky,

které byly v předmětné době součástí SJM. Podstatné a rozhodující je, že na

základě provedeného dokazování soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovému

závěru, že obviněný si nechal od poškozené zaslat předmětné finanční prostředky

na svůj advokátní účet úschov, přičemž věděl, že jde o prostředky, které patří

do SJM poškozené a jejího manžela a tyto převzal, když účelem převzetí bylo

tzv. ukrytí do doby vypořádání SJM mezi poškozenou a jejím tehdejším manželem. Úkolem dovolatele bylo tedy navenek vytvořit právní situaci, že tyto prostředky

jsou určeny na úhradu závazku vůči firmě T. Tedy dovolateli bylo zřejmé, že

tyto finanční prostředky jsou ve vztahu k němu cizí věcí a že s těmito nesmí

nakládat volně, ale pouze v souladu s pokynem osoby, která mu je svěřila, což

byla poškozená a že měl jednat v souladu se skutečným účelem svěření. V tomto

směru lze odkázat na body 14 a 15 rozsudku soudu druhého stupně, které považuje

Nejvyšší soud za dostatečné a přesvědčivé. Navíc Nejvyšší soud musí

konstatovat, že výše způsobené škody byla 3 500 000 Kč, bez ohledu na to, zda

se jednalo o finanční prostředky ve výlučném vlastnictví poškozené, či se

jednalo o prostředky patřící do SJM, neboť se vždy ve vztahu k obviněnému

jednalo o cizí věc. Z tohoto pohledu by ani případná změna poškozeného v tom

směru, že by osobou poškozenou byla jak poškozená, tak i svědek P., nemohla mít

vliv na trestní odpovědnost obviněného za trestný čin zpronevěry. Navíc je

třeba akcentovat, že na základě dohody o vypořádání SJM tato částka zůstala ve

výlučném vlastnictví poškozené, takže i z tohoto pohledu je námitka obviněného

bezpředmětná. Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů dále musí

odmítnout námitku dovolatele, že poškozená mu dluží částku 550 000 Kč, neboť

tyto prostředky ji neposkytl on, nýbrž svědkyně V.

73. K dovolatelem namítanému falzu smlouvy o úschově se nalézací soud

dostatečně vyjádřil v bodě 148–151 svého rozhodnutí, na které Nejvyšší soud pro

stručnost odkazuje. Pokud dovolatel rozporuje dokonání skutku 10. 3. 2017 s

odkazem na pořízenou audionahrávku (2016), když tvrdí, že výpověď poškozené a

obsah předmětné audionahrávky je v rozporu se závěrem soudu o tom, že měl

naložit s penězi poškozené podle svého uvážení a současně, že poškozené

oznámil, že její peníze nemá až dopisem 10. 3. 2017, tak jek tomuto třeba

uvést, že na dané audionahrávce dovolatel ujišťuje poškozenou, že o dané peníze

nepřijde. De facto jí sděluje, že jen musí počkat na „zpětný chod“, takže ani

na této nahrávce netvrdil, že by snad šlo skutečně o úhradu dluhu vůči

společnosti T. Z pohledu argumentace obviněného je třeba uvést, že právě až

dopisem 10. 3. 2017 postavil obviněný poškozené zcela na jisto, že jí svěřené

peníze nevrátí, takže nepochybně nejpozději tímto dnem byl skutek dokonán. Za

daného stavu není podstatné, že podle dohody měl peníze ukrývat do pravomocného

skončení řízení o vypořádání SJM (k tomu došlo v roce 2019), neboť nejpozději

dne 10. 3. 2017 dal obviněný nezpochybnitelným způsobem poškozené najevo, že

peníze nevrátí a nedodrží původně uzavřenou dohodu ohledně nakládání se

svěřenými prostředky. Zde je třeba opětovně akcentovat, že z provedených důkazů

měly soudy nižších stupňů za nepochybné, že obviněný byl do celé konstrukce s

T. zasvěcen (viz zejména zmíněná audionahrávka) a že poškozená fakticky

převedla peníze na účet advokátní úschovy obviněného z důvodu jejich ukrytí

před manželem v rámci vypořádání SJM a následného navrácení její osobě (viz

body 160-161 rozsudku nalézacího soudu), a to právě za aktivní součinnosti

obviněného, ale i dalších osob, zejména její tehdejší právní zástupkyně. Vlastní jednání obviněného pak spočívalo při vědomí skutečného stavu věci v

jeho aktivní účasti na vytvoření právní konstrukce, že tyto finanční prostředky

jsou určeny na úhradu závazku vůči společnosti T., který ovšem ve skutečnosti

neexistoval. Tyto skutkové závěry vyplývají nejen z výpovědi poškozené, ohledně

které lze skutečně připustit, že tato se určitým způsobem, snažila svojí roli v

celé věci zlehčovat, ale i ze zmíněné audionahrávky, ale i předložené mailové

korespondence a dalších důkazů, na které poukazuje zejména soud prvního stupně. Zde Nejvyšší soud opětovně upozorňuje, že je třeba jednotlivé důkazy posuzovat

jak jednotlivě, tak i v kontextu, přičemž takto soudy nižších stupňů

postupovaly na rozdíl od dovolatele, který provedené důkazy posuzuje izolovaně.

Ohledně námitky dovolatele, že finanční prostředky využil k pokrytí závazku

poškozené vůči společnosti T., lze opětovně uvést, že se jedná o argumentaci

dovolatele, kterou užil již před soudy nižších stupňů, přičemž, jak již bylo

vysvětleno, soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování dospěly k

závěru, že obhajoba obviněného byla vyvrácena a že pravý účel převodu peněz na

účet advokátní úschovy obviněného bylo ukrytí peněz, aby se tyto nestaly

součástí vypořádání SJM (viz blíže bod 146 rozsudku soudu prvního stupně). Z

pohledu tohoto závěru je třeba hodnotit i namítanou skutečnost, že poškozená v

rámci civilního řízení tvrdila, že se jedná o závazek vůči společnosti T., což

je zcela logické, neboť poškozená chtěla právě v rámci civilního řízení

prokázat existenci tohoto závazku, aby se tak částka 3 500 000 Kč tzv. vyvedla

ze SJM a ona se nemusela se svým bývalým manželem o ní dělit, což poškozená

připouští a její výpovědi odpovídají další provedené důkazy, na které poukazuje

velmi podrobně soud prvního stupně. Následně měly být podle uzavřené dohody

tyto finanční prostředky poškozené obviněným vráceny. Nejvyšší soud tedy

rozhodně neshledal nějakého zjevného rozporu v provedeném dokazování a

skutkových závěrech učiněných v rozhodnutí nalézacího, případně odvolacího

soudu. Lze proto uzavřít, v souladu i s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího

státního zastupitelství (body 8 a 12 jeho vyjádření), ale i s názorem

odvolacího soudu (body 7, 9–10 rozhodnutí odvolacího soudu), že nalézací soud

provedl bezvadné dokazování ohledně viny dovolatele.

74. Pokud obviněný spatřuje další tvrzený rozpor mezi provedenými důkazy

a zjištěným skutkovým stavem v tom, že poškozená podle skutkových zjištění

chtěla v rámci vypořádání SJM zatajit částku 3 500 000 Kč, přičemž manžel

poškozené svědek P. o částce 3 500 000 Kč věděl, tak je třeba uvést, že se

jedná o vlastní výklad obviněného výpovědi svědka. Zde je nutno uvést, že

poškozená ani nikdy netvrdila, že by o existenci této částky její bývalý manžel

nevěděl (částku získala poškozená a svědek prodejem svého domu), když cílem

jejího jednání a jednání obviněného bylo vytvořit zdání, že tuto částku použila

poškozená na úhradu závazku vůči společnosti T., který vznikl za trvání jejich

manželství, a takto předmětnou částku ze SJM vyvést a získat toliko pro sebe,

když se jednalo fakticky o předstíraný závazek, který ve skutečnosti

neexistoval. Ohledně další námitky dovolatele, která se vztahuje k použité

právní kvalifikaci (viz bod 9 tohoto rozhodnutí), považuje Nejvyšší soud za

vhodné uvést, že stejnou námitku obviněný uplatnil i ve vztahu k naplnění

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Proto se touto námitkou

bude Nejvyšší soud blíže zabývat při posuzování relevantnosti uplatněných

námitek ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,

když pod tento důvod je tato námitka obsahově podřaditelná.

75. Dovolatel rovněž namítá existenci tzv. opomenutých důkazů v řízení.

Předně je třeba uvést, že tato námitka je obecně podřaditelná pod zvolený

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K problematice tzv.

opomenutých důkazů lze uvést následující. Opomenuté důkazy, jsou kategorií

důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj.

důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se

soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., protože takové

důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125

odst. 1 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl.

36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). O opomenuté důkazy se jedná i

za procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení

konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně

adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve

vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka

buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci

[srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04

(N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU

455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a

další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny

podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup

dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně

např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).

76. Dovolatel konkrétně namítá nedůvodné neprovedení obhajobou

navrhovaných důkazů, a to výslechů svědků T., A. st. a A. ml., S., K. a B.,

když současně i poukazuje na skutečnost, že provedení těchto důkazů již

navrhoval v rámci přípravného řízení. Obecně je třeba uvést, že obviněný v

rámci řízení před soudem prvního stupně zopakovat své důkazní návrhy a těmto

bylo soudem prvního stupně v nemalém rozsahu vyhověno. Současně je nutno

zdůraznit, že není pochyb o tom, že soud prvního stupně ohledně zbývajících

důkazů dospěl k závěru, že jejich provedení je nadbytečné, přičemž své úvahy o

nadbytečnosti těchto důkazů řádně a precizně odůvodnil (viz body 124–135

rozsudku soudu prvního stupně). S tímto postupem soudu prvního stupně se

Nejvyšší soud ztotožnil a pro jistou stručnost na dané body rozhodnutí

nalézacího soudu odkazuje. Z uvedeného je tedy patrné, že se soud prvního

stupně danými důkazními návrhy odpovědně zabýval, přičemž posoudil nutnost

jejich provedení z hlediska požadavku na zjištění skutkového stavu, o němž

nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí

(§ 2 odst. 5 tr. ř.). Proto se tak nemůže jednat o opomenuté důkazy ve smyslu

výše zmíněné judikatury Ústavního soudu.

77. Bez ohledu na tento závěr je nutno uvést, že pokud obviněný v

dovolání uvádí, že nebyl proveden navrhovaný důkaz účetnictvím společnosti S.,

tak lze předně odkázat na úvahy nalézací soudu obsažené v bodě 134 jeho

rozhodnutí, když tento soud shledal, že zjištění případných dalších detailů

konstrukce ohledně T. a S. není podstatné a tudíž fakticky nadbytečné. Nad

rámec tohoto závěru je nezbytné uvést, že vzhledem k faktickému účelu svěření

předmětné částky dovolateli není pochyb o tom, že musela být následně vytvořena

ze strany obviněného a případně dalších osob taková právní konstrukce, která by

navenek odpovídala tomu, že částka 3 500 000 Kč byla skutečně použita

poškozenou k úhradě závazku vůči firmě T. a toto bylo možno hodnověrně prokázat

v rámci řízení o vypořádání SJM mezi poškozenou a jejím bývalým manželem.

Současně následně musela být vytvořena další právní konstrukce, která by

umožňovala vrácení této částky poškozené, přičemž musel být zvolen postup,

který by odpovídal alespoň navenek příslušným předpisům v oblasti účetnictví a

daní a k realizaci tohoto navrácení předmětné finanční částky musela být

vybrána tzv. „spřátelená společnost“, na kterou měl obviněný nějaké vazby. V

tomto směru je nutno akcentovat, že z provedeného dokazování vyplynula právě

určitá personální provázanost mezi společnostmi T. a S. (svědek H.). Za takové

situace lze skutečně požadovaný důkaz považovat za nadbytečný.

78. Ohledně další námitky dovolatele týkající se neprovedení důkazu

písemnými vyjádřeními osob, které předložil obhájce obviněného v rámci hlavního

líčení, je možno konstatovat, že sice soud explicitně v odůvodnění rozhodnutí

neuvedl, proč tyto návrhy neprovedl, nicméně z kontextu již výše uvedeného je

patrné, že je soud považoval za nadbytečné. Navíc předmětné písemné prohlášení

samy o sobě nepředstavovaly důkaz svědeckou výpovědí, tyto sloužily k posouzení

toho, zda je nutno tyto osoby vyslechnout jako svědky, přičemž jak již bylo

konstatováno, soud prvního stupně následně rozvedl, proč všechny navrhované

svědky nevyslechnul. Z pohledu požadavků dovolatele na doplnění dokazování je

rovněž nutno zdůraznit, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že úloha svědka

H. mohla být a pravděpodobněji byla i v celé věci aktivnější než on sám

připouští, takže i z tohoto pohledu se skutečně jedná o nadbytečné důkazy. Protože v rámci civilního řízení o vypořádaní SJM měla částka 3 500 000 Kč

figurovat jako splátka závazku společnosti T., aby poškozená získala větší

podíl z majetku v rámci tohoto vypořádání, tak nepochybně pro prokázání těchto

skutečností musely být pro civilní řízení připraveny i příslušné tzv. právně

čisté doklady, které by dokládaly jednak existenci tohoto závazku, jednak jeho

splacení, a to i z hlediska příslušných předpisů o vedení účetnictví a daňových

předpisů. Takže není pochyb o tom, že se jednalo o důkazy nadbytečné. Proto

námitkám obviněného ohledně existence tzv. opomenutých důkazů nelze přisvědčit,

jelikož ani Nejvyšší soud nespatřuje přínosnost takových návrhů a shodně s

odvolacím soudem shledává rozsah dokazování plně v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. (viz bod 9 rozsudku odvolacího soudu). Ohledně námitky dovolatele, že soud

prvního stupně sice provedl důkaz listinou – Smlouvu o úschově (nekvalitní

kopii) a že neměl možnost nechat tuto listinu znalecky zkoumat, či že bylo

odmítnuto znalecké zkoumání Smlouvy o zprostředkování, a že znalecký posudek,

který byl proveden jako důkaz, byl pořízen a proveden pouze u dvou ze tří

plných mocí, a dále že se dožadoval zkoumání originálů dvou různých plných

mocí, lze uvést následující. Ohledně smlouvy o úschově se nalézací soud

dostatečně vyjádřil v bodě 127, kde uvedl, že nepovažoval za rozhodující, zda

obviněný podepsal či nepodepsal smlouvu o advokátní úschově, jelikož daná

listina byla pouze součástí účelové konstrukce, neobsahovala tedy skutečnou

vůli stran a byla podepsána dodatečně za účelem jejího případného předložení

soudu řešícího spor poškozené o vypořádání SJM. Navíc sama poškozená u hlavního

líčení vypověděla, že má za to, že tuto smlouvu před ní podepsala svědkyně V. Proto lze považovat postup nalézací soudu, který tomuto návrhu nevyhověl za

důvodný (blíže viz body 148–151 rozsudku soudu prvního stupně). Nad rámec

tohoto závěru je nezbytné uvést, že obviněnému nic nebránilo v tom, aby si

tento požadovaný znalecký posudek opatřil sám (viz § 110a tr.

ř.), po vyhlášení

rozsudku soudu prvního stupně, pokud ho na rozdíl od soudu prvního stupně

považoval za důležitý pro náležité objasnění věci a tento předložit v rámci

odvolacího řízení jako důkaz. K námitce týkající se znaleckého zkoumání smlouvy

o zprostředkování je nutno pro stručnost odkázat na bod 60 rozsudku nalézacího

soudu, ze kterého je zřejmé, že byť sice tato byla poskytnuta ke znaleckému

zkoumání pouze v kopii, tak znalkyně zcela kategoricky vyloučila, že by se

jednalo o pravý podpis poškozené. Vzhledem ke kategorickému vyjádření znalkyně

se nepochybně jednalo o důkaz nadbytečný. Ohledně námitky dovolatele, že

znalecký posudek byl pořízen pouze u dvou ze tří plných mocí vystavených

poškozenou dovolateli, a také, že znalkyně v jednom případě zkoumala pouze

kopii plné moci, lze uvést, že Nejvyšší soudu není zřejmé, co konkrétně sleduje

dovolatel námitkou ohledně zkoumání kopie plné moci, jestliže v bodě 61

rozhodnutí nalézacího soudu, je tato skutečnost explicitně uvedena a nalézací

soud k tomuto také tak přistupoval. Pokud se týká námitky neexistence

znaleckého zkoumání u jedné z plných mocí – zřejmě u té, kde není podpis

obviněného, není opět Nejvyššímu soudu zřejmé, co je touto námitkou sledováno,

jestliže právě na dané písemnosti absentuje podpis obviněného (viz bod 105

rozhodnutí nalézacího soudu). Ostatně lze obecně poukázat na bod 128 rozsudku

soudu prvního stupně, kde soud přiznává, že by bylo namístě znalecky zkoumat

celou řadu dalších listin, ale nikoliv pro účely tohoto řízení, ale pro

případné další trestní řízení, pakliže by státní zastupitelství s ohledem na

vývoj v této věci shledalo, že je dostatečně důvodné podezření, že došlo

fingováním závazku T. ke spáchání trestného činu. Navíc je zřejmé, že v dané

věci byla právě pro účely vytvoření zdání o pohledávce firmy T. vytvořena řada

listin, které jednak obsahovaly pravé podpisy zúčastněných, ale i nikoliv pravé

podpisy, přičemž ani samotná poškozená si nebyla přesně jistá, které dokumenty

podepsala a které nikoliv. Lze tedy uzavřít, že i toto požadované dokazování

bylo skutečně nadbytečné, a to jednak z pohledu dalších provedených důkazů, na

které poukazuje soud prvního stupně, ale i vzhledem k tomu, že jak již bylo

naznačeno, řada přeložených listinných důkazů byla záměrně vytvořena a měla

sloužit jen k tomu, aby bylo v rámci civilního řízení doloženo tzv. vyvedení

částky 3 500 000 Kč ze SJM, když navíc ani poškozená si nebyla přesně jistá, co

v rámci tohoto sledovaného cíle přesně podepsala a kdy a kdo podepsal tyto

listiny za druhou stranu.

79. Ve vztahu k tvrzené existenci tzv. procesně nepoužitelných důkazů

namítá dovolatel zejména užití audionahrávky, která byla pořízena poškozenou.

Konkrétně uvádí, že soud z nahrávky účelově vybírá jednotlivé, ze souvislostí

vytržené fragmenty, které používá na podporu svých závěrů a má dokonce

pozměňovat celé věty a vydává je v odůvodnění rozsudku za citace. K tomuto

tvrzení však ničeho konkrétnějšího neuvádí. Současně ovšem dodává, že

audiozáznam je účelově zamýšlený a vytvořený jako provokace, je toho názoru, že

nesplňuje podmínky pro připuštění takové nepovolené nahrávky jako důkazu v

trestním řízení, přičemž zdůrazňuje, že je na nahrávce zachycena i právní

zástupkyně poškozené – tedy třetí osoba. V dané části argumentace přitom

odkazuje konkrétně na „ÚS II. 143/06“ [zjevně měl dovolatel na mysli usnesení

Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 143/06].

80. Nejvyšší soud musí nejprve konstatovat, že zákonnosti předmětné

nahrávky se věnoval již soud prvního stupně v bodě 66 a násl. (samotné

hodnocení pak v bodech 153 a násl.) svého rozhodnutí, kde konstatoval, že si je

vědom skutečnosti, že se jedná o nahrávku, kterou poškozená (coby soukromá

osoba) pořídila skrytě bez souhlasu obviněného a svědkyně V. Soud v návaznosti

na relevantní judikaturu (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007) takový důkaz připustil, když vyhodnotil, že

poškozená zjevně neměla jinou možnost, jak si reálně zajistit důkazní materiál

pro ochranu svých práv. Zdůraznil přitom, že přímým a provedeným důkazem je zde

předmětná audionahrávka, nikoli její přepis, kdy zřejmě policejní orgán v

důsledku použité techniky považoval za nesrozumitelné i některé části, které

byly při kvalitnější reprodukci jasně slyšitelné (bod 67 rozhodnutí nalézacího

soudu). Jak již bylo výše naznačeno, obviněný v dovolání konkrétně

nepředestřel, jaké konkrétní části měl nalézací soud „dezinterpretovat“,

případně v jakých částech seznal vytržení části konverzace z kontextu v jeho

neprospěch atd. Sice v dovolání uvádí, že nalézací soud měl pozměnit celé věty

a vydávat je za citace, ovšem při přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně

je patrné, že zde žádnou celou větu z dané audionahrávky necituje. Nalézací

soud využívá převážně parafráze a pouze vybraná slovní spojení cituje

využívajíc uvozovek. Přitom je třeba připomenout, že Nejvyšší soud si nemůže

domýšlet argumentaci dovolatele, neboť právně fundovanou argumentaci zajišťuje

právě povinné zastoupení obviněného v rámci dovolacího řízení obhájcem (viz §

265d odst. 2 tr. ř.). Nad to je nutno poznamenat, že po přehrání zmíněné

nahrávky Nejvyšší soud neseznal nějakou věcnou dezinterpretaci, či účelové

vytržení částí nahrávky z kontextu (v tomto lze odkázat na body 153 a násl. rozhodnutí nalézacího soudu, kde nahrávku soud obsahově hodnotí), byť dovolací

soud musí souhlasit s konstatováním nalézacího soudu, že některé pasáže nahrávky se liší

od již zmíněného přepisu. Dovolací soud musí toliko přisvědčit i dovolateli, že

některé odkazy na slovní spojení nejsou zcela přesné např. dovolatelem namítané

spojení úschova/neúschova, které použil nalézací soud, přitom v nahrávce se

objevuje spojení uložila/neuložila. To však v kontextu celé nahrávky nemá na

závěry nalézacího soudu vliv, když z nahrávky a dalších důkazů je zřetelné, že

poškozená si k dovolateli peníze ukryla. Současně se lze domnívat, že dovolatel

prostřednictvím citace usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 143/06, naráží na tu skutečnost, že soud pro připuštění audionahrávky

jako důkazního prostředku má zkoumat nejen využitelnost jejího obsahu, ale také

dodržení obecných principů při jejím získání.