3 Tdo 384/2014-53
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna
2014 o dovolání podaném obviněným L. V., proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě sp. zn. 5 To 363/2013 ze dne 15. listopadu 2013, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp.
zn. 101 T 18/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově, sp. zn. 101 T 18/2013
ze dne 19. srpna 2013 byl dovolatel uznán vinným ad 1, 2, 4, 6, 7, 8, 9, 11,
12, 13, 20, 21) zločinem krádeže dle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4
písm. c) trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku,
účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) a pod body 3, 5, 10, 24, 25, 26,
27 citovaného rozsudku přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216
odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je
podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné
činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a pro jeho
výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest
propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí přesně specifikovaných
ve výroku citovaného rozhodnutí. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu
dalších obviněných a o vznesených nárocích na náhradu škody.
Proti tomuto rozhodnutí podal L. V. a spoluobvinění M. V., Š. S., O. T.
a příslušná státní zástupkyně odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v
Ostravě rozsudkem sp. zn. 5 To 363/2013 ze dne 15. listopadu 2013 tak, že
ohledně L. V., z podnětu odvolání státní zástupkyně a L. V., podle § 258 odst.
1. písm. f), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil vyjmenované výroky
o náhradě škody a o těchto nárocích znovu sám rozhodl. Jinak zůstal napadený
rozsudek ohledně obviněného L. V. nezměněn.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal L. V. dovolání, a to jako
osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech
dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací
důvody označil ty, které jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V
důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že se nejedná o
totožnost skutku, kdy v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a
rozsudku je skutek popsán jinak než samotným usnesením o zahájení trestního
stíhání. Dále napadl (z procesního hlediska) záznam z kamerového systému, který
byl přehrán u soudu prvního stupně. Uvedl, že nelze dovodit ani formu
spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku, když vznesl výhrady proti záznamům o
provedeném telekomunikačním provozu, znalecký posudek, kterým byla stanovena
výše škody a poukázal i na nevěrohodnost svědka (spoluobviněného) P. J. Co se
týká kamerových záznamů, plně odkázal na podané odvolání. Uvedl, že „kromě
procesních pochybení, která mají vliv na právní posouzení věci, došlo i k
nesprávnému vyhodnocení důkazů a mé jednání by mělo být kvalifikováno podle
ust. § 126 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trest. zákoníku a neměl jsem být
vůbec tedy zavázán k náhradě škody. Není zde žádná příčinná souvislost mezi
jednáním a následkem a v daném případě tak došlo 15. 11. 2013 ke špatné
aplikaci hmotného práva.“ S ohledem na výše uvedené proto závěrem svého podání
navrhl, aby Nejvyšší soud „rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3.
2013 (správně 15. 11. 2013), č. j. 5 To363/2013-3084, ve spojení s rozsudkem
Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 19. 8. 2013, č. j. 101 T
18/2013-2859, zrušil a Okresnímu soudu v Karviné – pobočka v Havířově přikázal,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §
265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který jej
obdržel dne 30. 1. 2014, avšak přípisem ze dne 7. 2. 2014 po seznámení s
obsahem tohoto podání a soudních rozhodnutí příslušná státní zástupkyně
sdělila, že se k dovolání Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně
vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší
soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v
neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací
důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění,
pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze
přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o
dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a
následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod
domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí
vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které
bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska předmětného dovolacího důvodu je tak zřejmé, že námitky, tak jak je
uplatnil ve svém podání dovolatel, nejsou způsobilé být právně relevantně
uplatněny nejen pod tímto dovolacím důvodem, ale ani pod žádným dalším ze
zákonem taxativně vymezených důvodů dovolání. Dovolatel totiž jejich
prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější)
verzi skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a
především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Soudy
přitom (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a pečlivě
objasnily, z jakých důkazů vycházely a jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč
uznaly dovolatele vinným právě výše uvedenými trestnými činy. Vycházely tak
zejména ze záznamů ze sledování, odposlechů telefonních hovorů, celé řady
výpovědí svědků i spoluobžalovaných, výpovědí svědků majitelů autoservisů či
obchodů s náhradními díly, a takto dospěly k jednoznačnému závěru o vině
dovolatele. Též námitku týkající se spolupachatelství uplatnil dovolatel na
základě jiného skutkového děje, než ke kterému dospěly obecné soudy. Stejně tak
se soudy dostatečně vypořádaly s otázkou stanovené škody, která byla stanovena
na základě odborného vyjádření z oboru ekonomiky.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i
rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím,
že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od
jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak
extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl
v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně
a soudu odvolacího, a pokud by dovolatel uplatnil toliko dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané
dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Co se týká první námitky dovolatele, jejímž prostřednictvím namítl, že nebyla
zachována totožnost skutku, ani v tomto případě se nejedná o námitku hmotně
právního charakteru, nýbrž o námitku procesního charakteru, neboť předmětný
institut je upraven v § 220 tr. ř. a takovouto námitku nelze v rámci dovolání
úspěšně uplatnit nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným
jiným ze zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání. Dovolatel navíc blíže
ani nespecifikuje, v čem uvedené porušení spatřuje. Nicméně jako obiter dictum
považuje dovolací soud za nezbytné uvést, že podle ustálené judikatury je třeba
rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším
světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž
prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace.
Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a
nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli
ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2010,
sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li
zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být
jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí
shoda částečná. Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou
podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak
subjektivní stránky činu. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního
objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek
(porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku [viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. (Rt)Tzn 12/94, publ. ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 1/1996/I tr.]. Totožnost
skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení (dříve i vznesení)
obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby musí být plná shoda.
Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v
případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku.
Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností
pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo
následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí
skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek [viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. (Rc) Tzn 12/94]. Dále je
třeba zdůraznit, že z ustanovení § 220 odst. 3 tr. ř. a § 220 odst. 1 tr. ř.
vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud
rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací
skutku v obžalobě soud není vázán (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7.
12. 1999, sp. zn. 7 Tz 179/99). S ohledem na výše uvedená kriteria nezbývá než
uzavřít, že totožnost skutku byla v daném případě jednoznačně zachována.
Pro úplnost je nutno dodat, že dovolací soud nepřihlížel k té části dovolání, v
níž dovolatel odkázal na obsah (ve věci) podaného odvolání. Dovolání, jak již
bylo uvedeno, lze podat jen z taxativně vymezených důvodů, čemuž musí odpovídat
mimo jiné i podřazení námitek pod konkrétní dovolací důvod, který je v dovolání
deklarován. Námitky obsažené v odvolání nelze bez dalšího akceptovat jako
námitky dovolací, neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který
dovolatel ve svém podání uplatnil, je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1
tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní
strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již
v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů
(druhá alternativa). Dovolatel pouze uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a
bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku. Z uvedeného je
zjevné, že námitky dovolatele z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují pouze do oblasti učiněných skutkových
zjištění a nelze tak mít v této souvislosti za důvodně uplatněný ani dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) v některé z jeho alternativ.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za
podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném
zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny
podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka