3 Tdo 177/2017-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 15. 2. 2017 v neveřejném zasedání o dovolání
nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného D. Š., proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2016, č. j. 4 To 93/2015-1096,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku
pod sp. zn. 1 T 67/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
V rámci rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 1. 2015, č. j. 1 T
67/2014-925, v trestní věci obviněných S. Š. a D. Š. byl obviněný D. Š. uznán
vinným v bodě ad 1) výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1,
odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009)
na skutkovém základě, že společně se S. Š. „po předcházející vzájemné dohodě v
přesně nezjištěné době od 11. 2. 2008 ve F. s odběrným místem elektrické
energie, kdy odběratelkou byla S. Š., vědomě a záměrně s cílem odcizit
elektrickou energii, nechali odstranit provozní plomby z elektroměru zn. LANDYS
& GYR, typ MM2600xf3, výrobního čísla, který byl umístěn v rozvaděči na fasádě
domu, následně po odstranění cejchovních plomb přetočili či nechali přetočit
číselníky elektroměrů tak, aby tyto vykazovaly nižší spotřebu, následně
odstraněné cejchovní plomby nechali nahradit či nahradili falsifikáty a
provozní plomby byly umístěny zpět a takto si přisvojili v období od 11. 2.
2008 do 3. 3. 2009 elektrickou energii, čímž způsobili společnosti ČEZ
Distribuce, a. s., Děčín, IČ:24729035, škodu ve výši nejméně 249.688 Kč“,
v bodě ad 2) výroku o vině přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 trestního
zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr.
zákoník“/) na skutkovém základě, že „v přesně nezjištěné době od 11. 2. 2008 v
F. v prodejně potravin s odběrným místem elektrické energie, kdy odběratelkou
byla S. Š., jejíž trestní stíhání bylo z důvodu promlčení zastaveno, vědomě a
záměrně s cílem odcizit elektrickou energii, nechal odstranit provozní plomby z
elektroměru zn. MPE-I, typ 7AA5041, výrobního čísla, který byl umístěn v
rozvaděči na fasádě tohoto rodinného domu, následně po odstranění cejchovních
plomb přetočil či nechal přetočit číselníky elektroměrů tak, aby tyto
vykazovaly nižší spotřebu, následně odstraněné cejchovní plomby a provozní
plomby byly umístěny zpět a takto si přisvojil v období od 11. 2. 2008 do 3. 3.
2009 elektrickou energii, čímž způsobil společnosti ČEZ Distribuce, a. s.,
Děčín, IČ:24729035, škodu ve výši nejméně 40.000 Kč“,
a v bodě ad 3) výroku o vině přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr.
zákoníku na skutkovém základě, že „v přesně nezjištěné době od 31. 8. 2010 v
O.-H., na ul. O. při provozování řeznictví s odběrným místem elektrické
energie, kdy odběratelelem byl D. Š., vědomě a záměrně s cílem odcizit
elektrickou energii, nechal odstranit provozní plomby z krytu svorkovnice
elektroměru zn. ENERMET, typ TK420iNNs, výrobního čísla, který byl umístěn v
rozvaděči uvnitř vedlejšího objektu a který byl uzamknut vlastním zámkem D. Š.,
poté nechal odstranit či odstranil cejchovní plomby, poté došlo k přetočení
číselníku elektroměru tak, aby vykazoval nižší spotřebu, odstraněné cejchovní
plomby byly nahrazeny na fasádě tohoto rodinného domu, následně po odstranění
cejchovních plomb přetočil či nechal přetočit číselníky elektroměrů tak, aby
tyto vykazovaly nižší spotřebu, následně odstraněné cejchovní plomby a provozní
plomby byly umístěny zpět na původní místo a takto si přisvojil v období od 31.
8. 2010 do 11. 1. 2011 elektrickou energii, čímž způsobil společnosti ČEZ
Distribuce, a. s., Děčín, IČ:24729035, škodu ve výši nejméně 108.574 Kč“.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku, za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání jednoho roku a čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání dvou let.
Proti předmětnému rozsudku podali obviněný D. Š. i spoluobviněná S. Š.
odvolání, o nichž jako soud druhého stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě
rozsudkem ze dne 18. 5. 2015, č. j. 4 To 93/2015-983, tak, že z jejich podnětu
podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně
zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem ad 1) a výroku o trestech (ad I.). Za
splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté obviněného za skutky ad 2) a 3),
ohledně kterých ponechal napadený rozsudek nezměněn, nově odsoudil podle § 209
odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v
trvání jednoho roku a šesti měsíců (ad II/). Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla
věc v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně, aby v ní učinil nové
rozhodnutí (ad III).
Výrok ad II/ citovaného rozsudku odvolacího soudu napadl následně obviněný D.
Š. mimořádným opravným prostředkem – dovoláním, z jehož podnětu Nejvyšší soud
usnesením ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1496/2015, podle § 265k odst. 1 tr.
ř. napadený rozsudek soudu druhého stupně zrušil ve výroku pod bodem ad II/,
podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na
zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí dospěl k závěru, že obecné soudy
nesprávně posoudily hmotněprávní otázku výše škody, kterou měl obviněný
způsobit skutky popsanými v bodech ad 2) a 3) výroku o vině z rozsudku soudu
prvního stupně, a v důsledku tohoto vadného postupu dospěly i k jejich
nesprávné právní kvalifikaci jako přečinů podvodu podle § 209 odst. 1 tr.
zákoníku (skutek ad 2/) a podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (skutek ad
3/). Dovolateli přisvědčil v názoru, že při stanovení výše škody způsobené
trestným činem, je-li škoda jedním ze znaků objektivní stránky skutkové
podstaty daného trestného činu nebo tzv. těžším následkem odůvodňujícím použití
vyšší trestní sazby, je nutno vycházet z kritérií obsažených v ustanovení § 137
tr. zákoníku a mezi nimi pak primárně z obvyklé ceny věci, která byla předmětem
útoku v době a místě činu, když uvedené kritérium směřuje ke stanovení skutečné
(reálně způsobené) škody. Této povinnosti soudy obou stupňů nedostály, když
výši způsobené škody u skutků ad 2) a 3) stanovily formou výpočtu podle § 14
odst. 2 až 4 vyhlášky č. 51/2006 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 2011, který je
ovšem stanoven pouze fiktivně, ve prospěch dodavatele elektrické energie a má
ryze sankční charakter, neboť mnohonásobně převyšuje skutečný odběr elektrické
energie a její reálnou spotřebu. Citovaná ustanovení vyhlášky soud prvního
stupně při rozhodování o vině obviněného bez dalšího aplikoval, aniž by zároveň
respektoval právní stanovisko Ústavního soudu k této problematice, vyjádřené v
usnesení ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13, a dále například v nálezu ze
dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15. Podle něj je vždy zapotřebí, aby obecné
soudy při svém rozhodování zohlednily specifické okolnosti konkrétního případu
tak, aby se zjištěná škoda blížila co nejvíce škodě skutečné, a za tím účelem
jsou pak povinny použít takové důkazní prostředky, jimiž lze výši skutečné
škody prokázat, nebo se jí alespoň v maximální míře přiblížit. V uvedených
souvislostech Ústavní soud nabídl obecným soudům možnost vzít při určení výše
škody způsobené neoprávněným odběrem elektrické energie v úvahu předchozí
historii spotřeby na příslušném odběrném místě, pokud je tato k dispozici, nebo
výši škody vyčíslenou znaleckým posudkem apod. Zároveň se opakovaně poměrně
skepticky vyjádřil k praktické využitelnosti výpočtu podle vyhlášky č. 51/2006
Sb., a poukázal na zjevná úskalí jeho mechanického využívání. Odvolací soud
zjevnou vadu v postupu soudu prvního stupně neodstranil a nenapravil, ač tak v
rámci provedeného přezkumu učinit měl. Zároveň nijak nereagoval na výtku
obviněného, že od konečného výpočtu škody bylo nutno odečíst sumu, kterou
zaplatil za odebranou elektřinu v rozhodném období v pravidelných měsíčních
zálohách. Nejvyšší soud mu proto uložil, aby se znovu a důsledněji vypořádal se
všemi odvolacími námitkami obviněného a své skutkové závěry a na ně navazující
právní posouzení ve svém novém rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v ustanovení
§ 125 odst. 1 tr. ř. znovu, tentokrát především se zaměřením na otázku výše
škody způsobené vytýkaným jednáním obviněného, náležitě (tj. podrobněji a
pochybnosti nevzbuzujícím způsobem) vyložil a odůvodnil.
Krajský soud v Ostravě poté znovu rozhodl o odvolání obviněného D. Š. rozsudkem
ze dne 24. 6. 2016, č. j. 4 To 93/2015-1096, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b),
d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o
vině pod body ad 2) a 3) a ve výroku o trestu (bod I/). Za podmínek § 259 odst.
3 písm. b) tr. ř. pak obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby
státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 14.
3. 2014, sp. zn. 3 ZT 150/2013, pro skutky, v nichž byl spatřován přečin
podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a přečin podvodu podle § 209 odst. 1,
odst. 3 tr. zákoníku (bod II/2,3).
Odvolací soud zdůvodnil výše uvedené rozhodnutí tím, že vázán právním názorem,
který k projednávaným otázkám vyslovil Nejvyšší soud, postupoval ve smyslu §
105 odst. 1 tr. ř. a opatřením ze dne 6. 5. 2016 za účelem vypracování
znaleckého posudku přibral znalce z oboru ekonomika a energetika, odvětví ceny
a odhady nákladů a cen v oblasti energetiky a vytápění, Libora Máchu. Ze závěrů
znaleckého posudku, ústně stvrzených při výpovědi znalce v rámci veřejného
zasedání, vyplynulo, že znalec se při výpočtu výše škody způsobené neoprávněným
odběrem elektrické energie za stíhaná období řídil metodikou propočtu
spotřebované elektřiny podle jejích předcházejících ročních spotřeb. Ve vztahu
k odběrnému místu – F. (skutek ad 2/) pak dospěl k tomu podstatnému závěru, že
při zohlednění zaplacených záloh za platby elektřiny by se výsledné vyúčtování
za sledované období pohybovalo již na aktivní úrovni přeplatku odběratele, v
daném případě pak ve výši 2.089 Kč, vycházeje přitom z historie spotřeby v
daném odběrním místě v době od roku 2005 do roku 2016, čímž ověřil skutečnost,
že i po instalaci nového elektroměru v roce 2011 jsou spotřeby zcela minimální.
Co se pak týká odběrního místa – řeznictví O.-H., znalec zjistil, že z historie
spotřeb elektrické energie ve stíhaném období od 31. 8. 2010 do 11. 1. 2011 k
neoprávněnému odběru elektrické energie nedošlo. Současně ve svém posudku
konstatoval, že podle zcela shodného hlediska výpočtu dospěl k závěru, že v
důsledku neoprávněného odběru elektrické energie za období od 15. 6. 2006 do
31. 8. 2010, tj. za 1.671 dnů, činí při násobku denním průměrem 78,1 kWh/den a
odpočtu naměřené spotřeby výše neoprávněného odběru 44.705 kWh krát cena
odchylky, což představuje škodu ve výši 298.393 Kč.
V návaznosti na tom odvolací soud dospěl k závěru, že po doplnění dokazování v
intencích pokynů Nejvyššího soudu obsažených v usnesení ze dne 9. 3. 2016, sp.
zn. 3 Tdo 1496/2015, nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které byl
obviněný stíhán. Provedeným dokazováním totiž nebylo zjištěno, že by v časovém
úseku, jak byl v obžalobě vymezen u skutků ad 2) a 3), naplňovalo jednání
obviněného znaky objektivní stránky skutkových podstat žalovaných trestných
činů. Ve stíhaném období v důsledku jeho počínání nedošlo na straně společnosti
ČEZ Distribuce, a. s., ke zmenšení majetku. Obviněného proto obžaloby zprostil
s poukazem na zásadu zachování totožnosti skutků, které je soud oprávněn na
základě podané obžaloby projednat, a dále s poukazem na zásadu zákazu reformace
in peius.
Tento rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl obviněný D. Š. zproštěn
obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „v přesně nezjištěné době od 31. 8.
2010 v O.-H., na ul. O. při provozování řeznictví s odběrným místem elektrické
energie, kdy odběratelem byl D. Š., vědomě a záměrně s cílem odcizit
elektrickou energii, nechal odstranit provozní plomby z krytu svorkovnice
elektroměru zn. ENERMET, typ TK420iNNs, výrobního čísla, který byl umístěn v
rozvaděči uvnitř vedlejšího objektu a který byl uzamknut vlastním zámkem D. Š.,
poté nechal odstranit či odstranil cejchovní plomby, poté došlo k přetočení
číselníku elektroměru tak, aby vykazoval nižší spotřebu, odstraněné cejchovní
plomby byly nahrazeny na fasádě tohoto rodinného domu, následně po odstranění
cejchovních plomb přetočil či nechal přetočit číselníky elektroměrů tak, aby
tyto vykazovaly nižší spotřebu, následně odstraněné cejchovní plomby a provozní
plomby byly umístěny zpět na původní místo a takto si přisvojil v období od 31.
8. 2010 do 11. 1. 2011 elektrickou energii, čímž způsobil společnosti ČEZ
Distribuce, a. s., Děčín, IČ:24729035, škodu ve výši nejméně 108.574 Kč“, v
němž byl spatřován přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku
(bod II/3 výroku), napadl následně dovoláním nejvyšší státní zástupce. Učinil
tak v neprospěch obviněného D. Š. a z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupce
(dovolatel) namítl, že pokud z výsledků provedeného dokazování, podložených
závěry znalce, vyplynulo zjištění, že ve sledovaném období od 31. 8. 2010 do
11. 1. 2011 k neoprávněnému odběru elektřiny na označeném odběrném místě–
řeznictví O.-H. vůbec nedošlo, ale že o takovém protiprávním jednání na tomtéž
odběrném místě a v důsledku týchž skutečností (odstranění plomby jističe,
přetočení) lze hovořit pouze ve vztahu k předcházejícímu období od 15. 6. 2006
do 31. 8. 2010, ve kterém byla způsobena škoda ve výši 298.393 Kč, pak je
zřejmé, že ke zcela shodnému jednání obviněného došlo v časovém úseku
bezprostředně předcházejícím období vymezenému v obžalobě a že následek
způsobený tímto jednáním je v podstatě rovněž shodný. Uvedený dílčí rozdíl ve
skutkových okolnostech, tj. jiné časové období, v němž ve skutečnosti podle
závěrů znalce z oboru ekonomika a energetika, odvětví ceny a odhady nákladů a
cen v oblasti energetiky a vytápění, Libora Máchy, probíhal neoprávněný odběr
elektřiny, rozhodně důvod pro právní závěr odvolacího soudu o chybějící
totožnosti skutku nezakládal. Tento svůj názor dovolatel opřel o soudní
judikaturu, podle níž požadavek zakotvený v § 220 odst. 1 tr. ř. neznamená, že
by při zachování totožnosti skutku muselo jít o naprostou shodu žalobního
návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu
mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který
je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet
i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který
jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována také tehdy, bude-li zachována
alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání
nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda
částečná. Z toho je třeba mj. dovodit, že totožnost skutku nenarušují změny v
jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek. Takovými okolnostmi,
jež mohou oproti podané obžalobě v řízení před soudem doznat změn, aniž by tím
došlo k porušení totožnosti skutku, jsou podle názoru dovolatele i vymezení
časového období stíhaného skutku a výše škody, která jím byla způsobena. Právní
závěr odvolacího soudu, který zaujal k předmětnému skutku ad 3) obžaloby, tak
vychází z vadného způsobu vyhodnocení uvedené procesní zásady. Z toho podle
dovolatele vyplývá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že
se nově zjištěné skutkové okolnosti nevztahují k jednání obviněného, pro které
byl postaven před soud, a naproti tomu jednání, pro které na něj byla podána
obžaloba, se ve smyslu § 226 písm. a) tr. ř. nestalo. Za stavu reálně
existující totožnosti skutku, pro který byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř.
obžaloby zproštěn, a skutku v jeho upřesněné podobě, jak vyplynula z
výsledků dokazování provedeného před soudem druhého stupně, by pak podle
dovolatele případnému novému řízení o témže skutku, specifikovaném jiným
časovým obdobím a jinou výší škody, bránila překážka rei iudicate. Za
procesního stavu věci, který svým rozhodnutím vyvolal odvolací soud, by muselo
dojít k zastavení trestního stíhání obviněného pro jeho nepřípustnost z důvodu
uvedeného v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.; tedy, jinak řečeno, trestná činnost
obviněného by již nemohla být postižena.
Dovolatel je zároveň přesvědčen, že nápravě tvrzené nesprávnosti právního
posouzení zmíněného skutku (bod 3/ obžaloby) prostřednictvím dovolání nebrání
ani odvolacím soudem zmiňovaná překážka zákazu reformationis in peius, neboť ta
je v posuzovaném případě použitelná pouze v dílčím rozsahu skutkových okolností
jednání obviněného. Zákaz změny k horšímu sice v daném případě vyplynul
především ze způsobu rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1496/2015), jímž bylo předchozí pravomocné
rozhodnutí soudu druhého stupně zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve
prospěch obviněného a v novém řízení tak nemohlo dojít ke změně rozhodnutí v
jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.), ovšem způsob, jakým si odvolací soud
použití uvedené procesní překážky v souvislosti s posouzením trestní
odpovědnosti obviněného ve vztahu k předmětnému skutku vyložil, podle
dovolatele rozhodně nelze spojovat s právní úvahou, odůvodňující v daném
případě aplikovaný postup podle § 226 písm. a) tr. ř. Při důsledném respektu k
zákazu reformationis in peius totiž sice obviněného D. Š. v rámci opětovného
odvolacího přezkumu nebylo možno uznat vinným předmětným skutkem v aktuálně
zjištěném širším rozsahu škodlivého následku ve výši 298.393 Kč, ale mohl být
vysloven výrok o jeho vině toliko ve spojení se škodlivým následkem do výše
108.574 Kč, jak byl původně zjištěn soudem prvního stupně. K takovému postupu
byly splněny veškeré procesní a především hmotněprávní podmínky.
Nejvyšší státní zástupce připustil, že si je vědom rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu, který námitky vůči porušení zásady totožnosti skutku jakožto zásady
procesní nepovažuje z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní. Poukázal však zároveň na právní závěr
vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04,
podle nějž se ani dovolací řízení nenachází mimo ústavní rámec pravidel
spravedlivého procesu a nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků
řízení. S ohledem na to dovodil, že z podnětu shora rekapitulovaných námitek
dovolací přezkum v dané trestní věci provést lze. Proto navrhl, aby Nejvyšší
soud podanému dovolání vyhověl a na jeho podkladě 1) podle § 265k odst. 1,
odst. 2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 4 To 93/2015, a to v bodě
II/3, a současně zrušil i případná rozhodnutí na zrušenou část rozsudku
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, 2) dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v
Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a 3) aby v
souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném
zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro
případ jiného rozhodnutí Nejvyšší soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl samosoudcem soudu prvního stupně
za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému (doručeno dne
25. 1. 2017) a jeho obhájci (doručeno dne 11. 10. 2016). Do zahájení
neveřejného zasedání však Nejvyšší soud neobdržel vyjádření obviněného k
dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva,
jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.,
využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního
zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání
nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného
prostředku a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného
uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí
soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v
zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje
formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné
věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal,
že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř., neboť
směřuje proti pravomocnému rozsudku soudu druhého stupně, jímž byl obviněný
zproštěn obžaloby.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní námitky, o které nejvyšší
státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva; nikoli tedy v porušení procesních předpisů. V mezích zmíněného
dovolacího důvodu lze tedy v zásadě namítat pouze skutečnost, že skutek, jak
byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv
o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným, a dále tzv. „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí
zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva. Předmětný výklad vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem
mimořádným a pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí
stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení
dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na shora uvedená výkladová východiska je zřejmé, že podstatou
dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce je procesní výtka chybného
posouzení otázky zachování totožnosti skutku, resp. zásady obžalovací (srov. §
2 odst. 8 tr. ř. a § 220 odst. 1 tr. ř.), což mělo v konečném důsledku vést k
vadnému zprošťujícímu výroku stran inkriminovaného skutku obviněného, popsaného
v bodě ad 3). Pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
však takovou námitku podřadit nelze.
Uvedený závěr Nejvyšší soud opírá o svoji dlouhodobou rozhodovací praxi, na níž
ani v posuzovaném případě nemá důvod čehokoli měnit (k tomu viz nejen
dovolatelem citovaná usnesení ve věcech sp. zn. 6 Tdo 454/2016, nebo sp. zn. 4
Tdo 1303/2015, ale též usnesení ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 474/2009,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2010 tr., a
dále např. usnesení ve věcech sp. zn. 8 Tdo 587/2012, sp. zn. 3 Tdo 1045/2014,
sp. zn. 6 Tdo 1265/2014, sp. zn. 7 Tdo 1588/2014, sp. zn. 8 Tdo 187/2015, sp.
zn. 6 Tdo 231/2016, aj.). V daném kontextu pak není od věci připomenout, že
stejné stanovisko – jak je patrno z odůvodnění několika vyjmenovaných
rozhodnutí – zastává ve svých vyjádřeních k dovoláním obviněných i samotné
Nejvyšší státní zastupitelství.
Ze shora uvedeného obecného pravidla Nejvyšší soud někdy připouští výjimku,
ovšem činí tak výhradně při zjištění, že v dovolání tvrzené porušení zásady
obžalovací mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní
posouzení jednání obviněného. Jedině tehdy lze takové námitce přiznat zásadní
hmotněprávní dopad (viz např. usnesení ve věci sp. zn. 3 Tdo 1071/2010). V
projednávané trestní věci tomu tak ovšem není. Krajský soud v Ostravě napadeným
rozsudkem po sporném výkladu otázky zachování totožnosti skutku zprostil
obviněného D. Š. podané obžaloby výrokem podle § 226 písm. a) tr. ř., když
dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které byl stíhán
(míněno skutky popsané v obžalobě pod body 2/ a 3/). Nevyslovil tedy žádný
bezprostředně navazující hmotněprávní závěr, např. že žalované skutky nejsou
trestným činem (srov. § 226 písm. b/ tr. ř.).
Na tomto místě Nejvyšší soud jako obiter dictum poznamenává, že kategorické
tvrzení dovolatele, podle nějž rozhodnutí soudu druhého stupně do budoucna
představuje z pohledu možného vyvození trestní odpovědnosti obviněného za
neoprávněný odběr elektrické energie v období předcházejícím datu 31. 8. 2010
překážku rei iudicatae, je třeba považovat za závěr minimálně předčasný. Ten by
bylo možno učinit až po náležitém zjištění, jaký byl vlastně modus operandi
údajného neoprávněného odběru elektřiny obviněným v období od 15. 6. 2006 do
30. 8. 2010, o němž ve znaleckém posudku a při výpovědi ve veřejném zasedání
hovořil přibraný znalec Libor Mácha; tj. na jakém principu – technicky vzato –
měl tento neoprávněný odběr v inkriminovaném období ve skutečnosti probíhat a
jakým (podvodným) způsobem měl tedy obviněný dosahovat vlastního obohacení na
úkor majetku společnosti ČEZ Distribuce, a. s. Teprve poté by bylo možno
spolehlivě posoudit, zda jeho jednání mělo povahu trvajícího trestného činu
(udržování vyvolaného protiprávního stavu), kdy by o dalším trestním stíhání
skutečně nebylo možno uvažovat z důvodu nepřípustnosti podle § 11 odst. 1 písm.
f) tr. ř., nebo povahu pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku
(např. jednotlivé zásahy do elektroměru zapečetěného po autorizovaných revizích
či opravách nebo v obdobích mezi nimi), kdy zproštění obžaloby obviněného pro
jeden dílčí útok (skutek) vedení trestního stíhání pro jiný dílčí útok nebrání
(srov. § 11 odst. 2 tr. ř.).
Otázkou správnosti interpretace dalšího procesního pravidla odvolacím soudem, a
sice zásady zákazu reformationis in peius podle § 259 ods. 4 tr. ř., se
Nejvyšší soud již nezabýval. S přihlédnutím k výše rozvedeným důvodům to
pokládal za nadbytečné, zvláště pak při zjištění, že odůvodnění napadeného
rozsudku v tomto směru žádný hlubší, natož pak očividně nesprávný výklad,
evidentně neobsahuje.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř.
mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují
právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce
mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků
ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva
stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro
přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence
dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná
povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr.
ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah
konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v
příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání
opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné
ustanovení formálně odkazováno.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože v posuzované
věci dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce nebylo podáno z
důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií
uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba
souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2017
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu