U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2015
o dovolání obviněného T. Z. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka
v Olomouci ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 2 To 195/2014, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 42/2013, takto
:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. Z.
odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 6 T
42/2013, byl obviněný T. Z. pod bodem 4) výroku o vině uznán vinným přečinem
podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových
zjištění dopustil tím, že
společně s obviněným J. O., v přesně nezjištěný den v měsících srpnu a září
2011 vylákali od poškozené A. Š. pod záminkou zprostředkování uzavření nájemní
smlouvy k bytu na ulici P. v P., v domě s byty zvláštního určení, částku ve
výši 300.000 Kč, kdy nejprve obviněný J. O. takto vylákal od poškozené A. Š. v
P. na ulici P. v baru H. částku 100.000 Kč v hotovosti, nato odjel s poškozenou
k obviněnému T. Z. do kanceláře na ulici H., P., kterého představil poškozené
jako osobu, která zařídí vše potřebné ohledně získání předmětného bytu s tím,
že je třeba mu předat částku ve výši 200.000 Kč, kterou obviněný T. Z. krátce
poté od poškozené převzal a předal jí proti tomu evidenční list pro výpočet
nájemného podle obecně platných předpisů od 1. 9. 2011 a doklad opatřený
razítkem obchodní společnosti IHNED, s. r. o., o zaplacení 200.000 Kč, přičemž
obvinění si byli vědomi skutečnosti, že nemohou legálním způsobem zajistit
uzavření nájemní smlouvy poškozené A. Š. se Statutárním městem P., v jehož
majetku se předmětný byt nacházel, uzavření nájemní smlouvy k předmětnému ani
jinému bytu nezprostředkovali a peníze si ponechali pro vlastní potřebu, a
uvedeným jednáním způsobil obviněný J. O. poškozené A. Š. škodu ve výši 100.000
Kč a obviněný T. Z. škodu ve výši 200.000 Kč.
Za tento přečin byl obviněný T. Z. odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců, jehož výkon byl
podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání tří roků. Rozhodnuto bylo rovněž o vině a trestu obviněného J. O.
za skutky pod body 1) až 5) a o náhradě škody.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací
usnesením ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 2 To 195/2014, odvolání obviněného a
státního zástupce podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §
256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný
prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.
g), l), tr. ř. dovolání. Obviněný namítal nesoulad s článkem 38 Listiny
základních práv a svobod, který spatřoval v tom, že v rozporu s podmínkami
uvedenými v § 18 tr. ř. byl odňat svému zákonnému soudci. Tento nedostatek
spatřoval v tom, že když čin, jenž mu je kladen za vinu, spáchal v obvodu
Okresního soudu v Prostějově, nebyla dána místní příslušnost Okresního soudu v
Olomouci, který o této věci rozhodoval. Pokud soudy argumentovaly spojením s
trestní věcí spoluobviněného J. O., nebyl k tomu žádný zákonný důvod. Přenesení
příslušnosti v daném případě je navíc pro obviněného nevýhodné, protože se
potýká se zdravotními komplikacemi, je plně invalidní a cestování k nezákonnému
soudu do Olomouce mu vzhledem k jeho vážnému zdravotnímu stavu způsobovalo
utrpení. Nebyl proto schopen se řízení v Olomouci pro zdravotní potíže
zúčastnit. Podle obviněného nebyly dány ani podmínky společného řízení podle §
20 a § 23 tr. ř. s věcí obviněného J. O., neboť soud jim za vinu současně
kladený čin neposuzoval jako spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku, ale
jako spáchaný každým pachatelem samostatně.
Obviněný v dovolání též vytkl porušení zásady totožnosti skutku, které
vysvětloval tím, že obžaloba na něj byla Okresním státním zastupitelstvím v
Olomouci podána pro přečin podvodu spáchaný ve spolupachatelství proto, že měl
přijmout doplatek kupní ceny. Jednalo se tedy o koupi bytu, zatímco u soudu
bylo dokazování zaměřeno na obstarání nájemního bytu. Obviněný v tom shledal
porušení svého práva na obhajobu, kterou zaměřil na vyvrácení tvrzení státního
zástupce, že slíbil byt prodat, nikoliv ho pronajmout. Pokud převzal částku
200.000 Kč, jednalo se o legální odměnu za službu spočívající v obstarání bytu,
šlo o běžný obchodní případ zprostředkování výměny bytů podle § 715 a § 716
obč. zákoníku, pro který žádný právní předpis nestanoví výši úhrady. Obviněný
poukázal na to, že zprostředkoval uzavření smlouvy o výměně bytu mezi
poškozenou a dřívější nájemkyní předmětného bytu L. S., která zamlčela, že
předmětný byt nelze směnit, a že není jeho vinou, že listiny týkající se směny
bytu byly ztraceny. Soudům vytýkal, že řádně nezhodnotily všechny ve věci
provedené důkazy, mimo jiné svědectví D. D. a M. M., ani se nevypořádaly např.
s platností či neplatností dohody o výměně, a to v intencích rozhodnutí
Nejvyššího soudu č. Rc 7/2002. Obviněný rovněž popřel úmysl poškozenou podvést,
neboť taková okolnost z žádných důkazů nevyplývá ani způsob přidělování bytů,
který fakticky neexistoval. Nebyl upozorněn na to, že šlo o byt zvláštního
určení v domě s pečovatelskou službou a že měl sloužit pouze pro osoby plně
invalidní nebo osoby ve starobním důchodu. Přestože v předmětném domě bylo
takových bytů celkem pět, žádný z nich nebyl předmětem dohody o výměně nájemce
za paní S. Soudy však tuto okolnost objektivně nezkoumaly a pouze uvěřily
tvrzení poškozené a jejích příbuzných. V době, kdy předmětnou dohodu o výměně
bytů připravoval, nebyly domovní správou stanoveny žádné podmínky pro
přidělování bytů, a tudíž nemohly být známy ani žádnému z účastníků smlouvy, a
ani on na jejich případnou existenci nebyl nikým upozorněn. V evidenčním listu
k předmětnému bytu nebyly též uvedeny žádné speciální podmínky, za kterých by
původní nájemce mohl byt získat. Obviněný setrval na tom, že dceři nájemkyně
bytu L. S., jíž byl požádán o zajištění směny a sepsání dohody, předal částku
asi 170.000 Kč, avšak vzhledem k důvěře, kterou ke jmenované měl, nepožadoval
žádný doklad potvrzující převzetí této částky a jediným dokladem je jejich
vzájemná internetová komunikace. S dcerou původní nájemkyně paní M. M. se
obchodně rozešli a vedou spolu několik sporů. O tom, že neměl podvodný záměr,
svědčí i to, že jedinou okolností vedoucí k ukončení nájmu poškozené A. Š. bylo
nehrazení nájmu a nerespektování pravidel užívání městského majetku a to, že
poškozená a osoby užívající byt rušily ostatní nájemníky.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení
Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 2 To
195/2014, jakož i rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 5. 2014, sp.
zn. 6 T 42/2013, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil
státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který námitky
týkající se projednání věci údajně místně nepříslušným Okresním soudem v
Olomouci, stejně jako námitky týkající se absence podmínek pro konání
společného řízení, označil za procesní povahy a obsahově nedopadající na žádný
dovolací důvod. Námitku o porušení zásady totožnosti skutku shledal nedůvodnou,
jednak pro její procesní povahu, a jednak že ze srovnání popisu skutku v
obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně je zřejmá shoda následku v podobě
způsobení škody 200.000 Kč na majetku poškozené L. Š. a jednání spočívajícího v
předstírání okolností, že obviněný byl schopen zajistit poškozené bydlení v
předmětném bytě. Dílčí rozdíl, že podle obžaloby se mělo jednat o získání
vlastnického práva pro poškozenou, kdežto podle rozsudku o zprostředkování
uzavření nájemní smlouvy, je s ohledem na zásady totožnosti skutku
bezpředmětný. Formální námitky absence přímého úmyslu i prezentace věci jako
občanskoprávní záležitosti nemají právní povahu, protože nerespektují soudy
zjištěná a popsaná skutková zjištění, a považoval je primárně za skutkového
charakteru a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídající.
Zdůraznil, že i odvolací soud dovodil existenci úmyslu nepřímého, když uvedl,
že obviněný „spoléhal na náhodu“ v tom, že se mu podaří opatřit byt v domě s
pečovatelskou službou zájemci, který nesplňuje požadovaná kritéria, a že takový
postup nebude odpovědnými orgány zjištěn. Státní zástupce proto uzavřel, že
námitky dovolatele týkající se absence přímého úmyslu nejsou opodstatněné, když
u obviněného byl zjištěn úmysl nepřímý, který k naplnění skutkové podstaty
uvedeného trestného činu postačuje. Vylákání peněz v podvodném úmyslu, o což v
činu obviněného v projednávané věci šlo, naplnilo znaky trestného činu podvodu,
a proto tento čin nelze považovat za „běžný obchodní případ“. Z uvedených
důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst.
1, 2 písm. h) tr. ř., podané osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst.
2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. ř.), a proto zkoumal, zda obviněným označené důvody podle § 265b odst. 1
písm. g), l), tr. ř. korespondují s jejich zákonným vymezením, což je současně
podmínkou pro provedení přezkumu napadených rozhodnutí a řízení jim
předcházejícího dovolacím soudem. V dovolání musí být vedle obecných
náležitostí ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. uvedeno i to, který výrok, v jakém
rozsahu a z jakých důvodů je napadán a čeho se dovolatel domáhá, včetně odkazu
na zákonné ustanovení, o které dovolání opírá. Proto jednou z nezbytných
obsahových náležitostí dovolání je i přesná konkretizace zákonného dovolacího
důvodu. Dovolání není způsobilé být podkladem přezkumné činnosti Nejvyššího
soudu, pokud neobsahuje všechny náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.
a § 265b tr. ř., a jde-li o dovolání z důvodu uvedeného v první alternativě v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí směřovat proti konkrétní přesně vymezené
právní kvalifikaci uvedené v právní větě ve výroku o vině napadeného rozsudku,
a to ve smyslu § 265f odst. 2 tr. ř. již v dovolání podaném v dvouměsíční lhůtě
podle § 265e odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3.
2003, sp. zn. 7 Tdo 541/2003, nebo nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 1706/08).
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze tudíž vytýkat
vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo
z jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o
trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo
708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč.
2006. seš. 27, č. T 912). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve
smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního,
příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov.
přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu např. ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS
564/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj). Výjimku z tohoto
pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými
zjištěními a právním posouzením věci, což je jen při zjištění a prokázání
takových vad a nedostatků, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování
zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v
takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního
soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn.
I. ÚS 553/2005).
O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možno dovolání opřít,
bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.,
aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1
v písmenech a) až k) tr. ř. S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že
obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně
dovolání opřel i o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K výhradě, že ve věci neměl Okresní soud v Olomouci rozhodovat jako soud
prvního stupně, neboť obviněný čin spáchal v P. a nešlo o spolupachatelství se
spoluobviněným J. O., je třeba uvést, že míří proti místní příslušnosti soudu
prvního stupně, která je upravena v § 18 tr. ř., a proti společnému řízení
upravenému v § 20 a § 22 tr. ř. Jedná se tedy o procesní ustanovení, která
nemohou být namítána prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., jenž slouží výhradně k nápravě právních vad, a tuto výhradu
nelze uplatnit ani na podkladě žádného jiného dovolacího důvodu vymezeného v §
265b tr. ř. Dovolání je možné podat toliko proti věcné nepříslušnosti soudu,
avšak podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., o který jde
tehdy, když ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, tzn. soud, který rozhodl v
rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů
podle § 16 a 17 tr. ř. (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 5. 2011, sp. zn. 6 Tdo 547/2011, nebo ze dne 26. 6. 2008, sp zn. 3 Tdo
277/2008). I když uvedenou námitku nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů
a Nejvyšší soud proto nemohl správnost této námitky přezkoumávat, považuje za
vhodné nad rámec přezkoumávaného dovolání zmínit, že z obsahu napadeného
rozsudku soudu prvního stupně, i se zřetelem na podanou obžalobu, je zjevné, že
obviněný se činu jemu za vinu kladeného dopustil v obvodu Okresního soudu v
Prostějově (§ 18 tr. ř.). Místní příslušnost Okresního soudu v Olomouci však
byla založena podle § 22 tr. ř., protože byla dána místní příslušnost několika
soudů, a v takovém případě koná řízení z těchto soudů ten, u něhož podal státní
zástupce obžalobu. Ta byla v projednávané věci podána u Okresního soudu v
Olomouci (č. l. 658 až 660), v jehož obvodu spáchal skutek [bod 1) rozsudku
soudu prvního stupně] spoluobviněný J. O., který je vedle dovolatele pachatelem
skutku kladeného mu za vinu pod bodem 4). Byly proto dány důvody pro konání
společného řízení proti oběma obviněným ve smyslu § 20 tr. ř., které nedopadá
pouze na věci, v nichž jde o spolupachatelství (což je hmotně právní, nikoliv
procesní pojem – srov. § 23 tr. zákoníku), ale řeší procesní otázku více
obviněných „jejichž trestné činy spolu souvisí“. Soudy žádné z těchto
ustanovení neporušily a lze jen mimo označený dovolací důvod konstatovat, že ve
věci rozhodoval místně příslušný soud. Měl-li obviněný zdravotní postižení
natolik podstatné a závažné, že se nemohl k soudu dostavovat, měl právo podat
podle § 25 tr. ř. návrh na odnětí věci tomuto místně příslušnému soudu a
přikázání věci jinému soudu, což však, jak plyne z obsahu spisu, neučinil.
Další námitkou obviněný v dovolání vytýkal nezachování totožnosti skutku pro
odlišnost v obžalobě, podle níž směřovala jeho trestná činnost k zakoupení bytu
poškozenou, a ve výroku rozsudku, podle něhož jeho jednání směřovalo k
nájemnímu vztahu. V tom současně obviněný spatřoval porušení práva na obhajobu.
Rovněž tato námitka nedopadá na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., protože nevytýká hmotně právní vady, ale totožnost skutku, jež je
procesněprávním institutem upraveným v ustanovení § 220 tr. ř.
Nejvyšší soud však k této části dovolání nad rámec obviněným označeného
dovolacího důvodu pro úplnost připomíná, že je třeba rozlišovat pojmy „skutek“
a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo.
Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek
odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů
činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis.
Skutek a jeho popis jsou významné pro právní posouzení, a lze tedy uvést, že
soud může v souladu s obžalovací zásadou (§ 2 odst. 8 tr. ř.) rozvedenou v
ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. rozhodnout jen o skutku, který je uveden v
žalobním návrhu. Podle § 176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro
skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle § 160 tr. ř. (k tomu v
podrobnostech srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp.
zn. 7 Tdo 1480/2006, či ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 196/2011).
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že z § 220 odst. 1, 3 tr. ř.
vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud
rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací
skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném
skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela
popis skutku. Požadavek ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., že soud může
rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí
jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé
skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé
opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení,
projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu,
k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze
spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, je
totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo
totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi
skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu srov. rozhodnutí
publikovaná pod č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. tr.,
aj.).
Porovná-li se v projednávané věci popsané jednání, v němž je spatřován čin, pro
nějž byla podána obžaloba (č. l. 658 až 659), se zněním skutkové věty
odsuzujícího rozsudku (č. l. 1146), není pochyb o tom, že je v nich jednání
obviněného i jím způsobený následek totožný. Jediný rozdíl spočívá právě v tom,
že obžalobou bylo obviněnému kladeno za vinu totožné jednání směřující k
zajištění koupě bytu poškozenou, zatímco po provedeném dokazování toto jednání
podle výroku odsuzujícího rozsudku směřovalo ke zprostředkování a uzavření
nájemní smlouvy na byt ve vlastnictví města. Ve smyslu uvedených zásad jde
pouze o zpřesnění skutkového zjištění, v němž podstata jednání ani následku
nebyla změněna a totožnost skutku zůstala zachována.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud k této výhradě i přesto, že stojí zcela
mimo uplatněný dovolací důvod, konstatuje, že jí nelze přiznat jakékoli
opodstatnění, a to ani v části, v níž obviněný namítal porušení svých práv na
obhajobu. Ke zkrácení obhajovacích práv obviněného uvedenou změnou v nevýznamné
části skutkových zjištění nedošlo. Je třeba podotknout, že obviněný výslovně
neuvedl žádný konkrétní nedostatek v postupu soudů (např. nepřipuštění
obhajoby, nemožnost se účastnit řízení, neumožnění klást otázky apod.), z něhož
by bylo možné na porušení práv na obhajobu usuzovat.
Obviněný v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
vznesl námitky týkající se výhrad proti přímému úmyslu, pokud jím brojil proti
nedostatkům v právních závěrech vztahujících se k § 15 tr. zákoníku. Ve vztahu
k nim Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou opodstatněné. Neplatí to však o námitkách
proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení některých důkazů,
kterými vytýkal nesprávnost rozsahu provedeného dokazování a hodnocení důkazů
ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jimiž žádný dovolací důvod nemohl být naplněn.
Lze jen upřesnit, že s obdobnými námitkami se již náležitě vypořádal k obdobné
obhajobě obviněného zejména soud prvního stupně (srov. strany 5 až 10 jeho
rozsudku).
Přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jejž spáchá ten, kdo sebe
nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo
zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu, je
úmyslným trestným činem.
Podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je trestný čin spáchán v přímém
úmyslu, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit
nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem a podle § 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku v nepřímém úmyslu, jestliže věděl, že svým jednáním může takové
porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním
se podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že
způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný
takovým zákonem. Ve vztahu k jeho kvalifikované skutkové podstatě zásadně
postačí zavinění z nedbalosti [§ 16 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 17
písm. a) tr. zákoníku].
Subjektivní stránka trestného činu v podobě zavinění vyjadřuje vnitřní vztah
pachatele k následku jeho jednání. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být
vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov.
například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
V projednávané věci soudy prvního i druhého stupně u obviněného shledaly
nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tento právní závěr
soudy dovodily na základě výsledků provedeného dokazování, podle nichž obviněný
v úmyslu se neoprávněně obohatit přislíbil v návaznosti na předchozí jednání
spoluobviněného J. O. poškozené za úplatu ve výši 200.000 Kč zajistit uzavření
nájemní smlouvy na byt patřící do vlastnictví města P. nacházející se na ulici
P. 3 v P. v Domě s pečovatelkou službou, tzn. v domě zvláštního určení, ačkoli
věděl, že legální cestou nemůže svůj příslib zrealizovat a předmětný byt
poškozené zajistit či zprostředkovat, neboť předmětný byt byl majetkem města
P., a tudíž k uzavření nájemní smlouvy k takovému bytu mohlo dojít pouze na
základě rozhodnutí Rady města Prostějova. Obviněný nemohl sám o své vůli s
uvedeným bytem nakládat mimo jiné i pro jeho výlučný charakter spočívající ve
zvláštním určení, protože sloužil potřebám osob vyžadujících s ohledem na svůj
vysoký věk a zdravotní stav péči či pomoc jiné osoby. Bylo v něm 47 bytů s
pečovatelskou službou, z nichž 5 bylo bezbariérových, avšak všechny podléhaly
zvláštním kritériím pro jejich přidělování (č. l. 1137 spisu).
Uvedená zvláštní kritéria (starobní důchod, úplná invalidita, apod.) rozhodně
nesplňovala poškozená A. Š., která byla zdravá a jíž bylo v době činu 27 let.
Nebylo proto legálně možné, aby byt v takovém domě mohla získat. V uvedeném
domě z hlediska jeho majitele nebylo ani možné provádět směnu za jiný byt, když
tato možnost byla pravidly pro přidělování bytů jako nepřípustná vyloučena (č.
l. 1077, 1102, 1105 až 1107). Předmětný byt byl v období od 1. 7. 2011 do 31.
8. 2011 neobsazen, přidělen byl starobní důchodkyni L. S., která byla jeho
formální uživatelkou v době od 1. 9. 2011 do 31. 12. 2011 i přesto, že se do
něj fakticky nikdy nepřestěhovala.
Pokud jsou ve spise na č. l. 586 až 588 založeny žádost o schválení dohody o
výměně bytu účastníků L. S. a A. Š., dohoda o výměně bytů a další doklady, jež
zpracoval obviněný, nebyl k tomu z žádného právního titulu oprávněn. L. S. k
tomu, aby byl byt směněn, žádný impuls nedala a neučinil tak ani nikdo z její
rodiny (srov. výpovědi svědkyň L. S., D. D. a M. M.). Obviněný fakticky vůbec
nedisponoval jakýmikoliv pravomocemi k tomu, aby mohl zajistit, aby poškozená
A. Š. předmětný byt užívala. Pokud se tato poškozená do uvedeného bytu na
základě iniciativy obviněného přesto nastěhovala a krátkou dobu jej užívala,
stalo se tak na základě obviněným podvržených listin, s vědomím, že tak činí
neoprávněně, a to jen ve snaze od poškozené vylákat finanční částky, což se mu
podařilo.
Pro posouzení viny obviněného je zásadní, že pod nepravdivou záminkou zajištění
nájemního vztahu k bytu v domě zvláštního určení převzal od poškozené jako
úhradu za své služby a kroky, které k dosažení slíbeného cíle vyvine, částku
200.000 Kč, ačkoli věděl, že k zajištění takového bytu není oprávněn. Byl proto
srozuměn s tím, že svým jednáním může porušit zákon, pokud byt poškozené
nezajistí a neoprávněně zinkasované peníze jí nevrátí.
Zcela neopodstatněnou je v této souvislosti námitka obviněného, že výše předané
částky měla představovat úplatu za jím poskytnutou službu, neboť žádnou službu
poškozené neposkytl a vyjma vyplnění předtištěné, paušální formulářové žádosti
o přidělení bytu žádné další slíbené kroky nevyvinul. Takovou okolnost
nepotvrdila ve své výpovědi ani poškozená, která uvedla, že celkovou částku
300.000 Kč, z nichž 200.000 Kč předala obviněnému T. Z., považovala za úplatu
za získání uvedeného bytu (rozcházela se v povědomí o tom, zda šlo o koupi nebo
pronájem). O žádné provizi však nehovořila.
Ze všech uvedených skutečností není pochyb o tom, že závěry soudů, že obviněný
čin spáchal v nepřímém úmyslu, jsou zcela adekvátní všem ve věci provedeným
zjištěním a závěrům a korespondují s podmínkami uvedenými v § 15 odst. 1 písm.
b) tr. zákoníku. Jen pro úplnost je třeba zmínit, že pokud obviněný v dovolání
brojil proti závěrům o přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
takový argument stojí mimo skutkové i právní závěry, jež jsou soudy obou stupňů
v odůvodnění napadených rozhodnutí rozvedeny.
Na základě všech těchto skutečností není pochyb o tom, že obviněný poškozenou
záměrně a vědomě uvedl v omyl a způsobil jí větší škodu, čímž byly všechny
znaky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku naplněny.
K výhradě obviněného, že se jednalo o běžný obchodní případ zprostředkování
výměny bytů podle občanského zákoníku, jejímž prostřednictvím obviněný v
zásadě, byť ne výslovně, vznášel požadavek na užití zásady subsidiarity trestní
represe, je třeba uvést, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku připadá do úvahy
zejména v případě méně závažného trestného činu, neboť podle § 12 odst. 2 tr.
zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené
lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o
čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem
z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech,
v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně
se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské
škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že
trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv
fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov.
stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn
301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Uváží-li se posuzovaný čin ze všech naznačených hledisek, okolnosti, za nichž
byl spáchán, svědčí o tom, že se nejedná o nedostatečnou společenskou
škodlivost, ale je tomu právě naopak, neboť jednání obviněného v konečném
důsledku směřovalo k takovému oklamání poškozené, jež mělo dopad nejen do její
majetkové sféry, neboť obviněný od ní vylákal 200.000 Kč, ale narušil i její
soukromý život vytvořením představy o možnosti bydlení v bytě, do něhož se
nastěhovala. Současně obviněný zasáhl i do práv pro přidělování bytu
oprávněnému subjektu. Rovněž je třeba zmínit, že společenskou škodlivost v
tomto konkrétním případě zvyšuje i způsob provedení činu, když obviněný zneužil
znalosti poměrů předmětného bytu i toho, že L. S., byť jí byl předmětný byt
přidělen, v něm bydlet nechce a byt je v dané době neobývaný (byl známým M. M.,
v jehož domácnosti v inkriminované době L. S. bydlela). Závažnost zvyšuje i
fakt, že obviněný si pro úspěšné provedení činu a vylákání peněz od poškozené
připravil potřebné doklady, jimiž předstíral svou důvěryhodnost.
Podvodným jednáním obviněný naplnil nejen základní skutkovou podstatu
předmětného trestného činu § 209 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž v důsledku výše
způsobené škody dokonce i jeho kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 209
odst. 3 tr. zákoníku, když obviněným vylákaná částka činila čtyřnásobek výše
stanovené pro spodní hranici větší škody podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku.
Ze všech těchto důvodů bylo zcela správné a nezbytné využít prostředky trestní
represe (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn.
I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, či ze dne 12. 10. 2006,
sp. zn. I. ÚS 69/06), neboť se již jedná o kriminální čin, u nějž prostředky
jiných právních odvětví nedostačují a ochrana trestním právem je zde zákonná a
potřebná.
Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích neshledal vytýkané vady. Dovolání bylo
podáno v části mimo označený dovolací důvod a v části zcela nedůvodně, což mohl
dovolací soud posoudit jen na podkladě napadených rozhodnutí, v nichž se soudy
nižších stupňů se všemi naznačeným problémy řádně vypořádaly, a pro stručnost
proto na ně postačuje v podrobnostech odkázat. Dovolání bylo ze všech uvedených
důvodů odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. dubna 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová