3 Tdo 277/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26.
června 2008 o dovolání, které podal obviněný J. K.,proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 11 To 254/2007, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 1 T
103/2006, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 11 To 254/2007, a rozsudek Okresního soudu
v Trutnově ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 1 T 103/2006, jakož i vadná část řízení
jim předcházející.
II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl jako soud
prvního stupně.
Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Trutnově podala dne 30.
6. 2006 u tamního okresního soudu pod sp. zn. 1 ZT 170/2006 na obviněného J. K.
obžalobu pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.
zák., kterého se měl dopustit skutkem spočívajícím v tom, že „v době od 6. do
20. prosince 2004 v T., s úmyslem opatřit si peníze, pod nepravdivou záminkou,
že pro M. a M. Š. prostřednictvím svých známých v R. zajistí vhodné úvěry ve
výši 6.000.000,- Kč a 1.200.000,- Kč, postupně od nich vylákal celkem 682.000,-
Kč na úhradu cestovného a různých poplatků s tím spojených, úvěry nezajistil a
M. Š. tak způsobil škodu ve výši 340.000,- Kč a M. Š. ve výši 342.000,- Kč“.
O podané obžalobě rozhodl Okresní soud v Trutnově rozsudkem 24. 4. 2007, sp.
zn. 1 T 103/2006, kterým obviněného J. K. uznal vinným skutkem v témže znění
jako v podané obžalobě (s výjimkou, že čin spáchal v době od 6. do 15. 12.
2004), přičemž jednání obviněného shodně s obžalobou kvalifikoval jako trestný
čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin
obviněnému podle § 250 odst. 3 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání
dvou roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do
věznice s ostrahou. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené M. Š.
a M. Š. s jejich uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 11 To
254/2007, jímž z podnětu podaného odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f)
tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak
sám ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem
podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. na tom modifikovaném skutkovém
základě, že obviněný „v době od 6. do 15. 12. 2004 v T., s úmyslem opatřit si
peníze, pod nepravdivou záminkou, že pro M. a M. Š. prostřednictvím svých
známých v R. zajistí vhodné úvěry ve výši 6.000.000,- Kč a 1.200.000,- Kč,
postupně od nich vylákal minimálně 482.000,- Kč na úhradu cestovného a různých
poplatků s tím spojených, úvěry nezajistil a M. Š. tak způsobil škodu ve výši
340.000,- Kč a M. Š. ve výši minimálně 142.000,- Kč“. Za tento trestný čin a za
trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. spáchaný
ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byl uznán
vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 19. 2. 2007, sp. zn. 2 T
163/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5.
2007, sp. zn. 12 To 167/2007, byl obviněnému podle § 250 odst. 2 tr. zák. a §
35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání
26 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu
zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku
Okresního soudu v Náchodě ze dne 19. 2. 2007, sp. zn. 2 T 163/2006, ve spojení
s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 12 To
167/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. Š. a dědici po zemřelém M. Š., a
to M. Š., Mgr. M. Š. a M. Š. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 30. 10.
2007 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. K.
následně dovolání směřující do všech jeho výroků. Uplatněnými dovolacími důvody
byly důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítl, že předmětem
trestního stíhání byl trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b)
tr. zák., který měl spáchat tím, že pod nepravdivou záminkou vylákal od
poškozených celkovou částku ve výši 682.000,- Kč a tím způsobil tzv. značnou
škodu podle § 89 odst. 11 tr. zák. Z rozhodnutí soudů obou stupňů přitom
vyplývá, že dovolatel shora uvedené finanční prostředky získal za těch
okolností, že poškozeným vystavil směnky, ve kterých byla uvedena částka a
lhůta splatnosti. Právě samotná skutečnost, že dovolatel vystavil a svým
podpisem potvrdil vždy při předávání peněz směnku (jakožto jeden z
nejvýznamnějších zajišťujících instrumentů v režimu občanského či obchodního
práva), měla podle něj v daném případě povahu jednoho z nejvíce přesvědčujících
a umocňujících argumentů vůči poškozeným, neboť bez vystavení a předání směnek
by nedošlo k předání jednotlivých finančních částek dovolateli. To znamená, že
především tímto způsobem mělo dojít k uskutečnění dovolatelova podvodného
záměru. Jelikož trestný čin podvodu byl za uvedených okolností spáchán
prostřednictvím směnek se způsobením škody ve výši 682.000,- Kč (značné škody),
měl vzhledem k ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. konat řízení v prvním
stupni nikoliv okresní soud, nýbrž krajský soud, v daném případě Krajský soud v
Hradci Králové. Ten však byl ve věci činný jako soud odvolací. Pokud napadeným
rozsudkem dovolatelovo jednání kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §
250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., není tato skutečnost rozhodná, protože
ustanovení § 17 odst. 1 tr. ř. klade jednoznačný požadavek konat v zákonem
specifikovaných případech řízení v prvním stupni na úrovni krajských soudů.
Platí totiž, že za situace, kdy skutkový stav umožňuje posouzení skutku
uvedeného v žalobním návrhu jako trestný čin, k jehož projednání je v prvním
stupni příslušný okresní soud, tak i krajský soud, přísluší za splnění podmínek
§ 17 tr. ř. konat řízení v prvním stupni krajskému soudu. Za situace, kdy
dovolatel byl od počátku až do konečného rozhodnutí odvolacího soudu stíhán pro
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaný
prostřednictvím směnek, měl být příslušný k projednání věci v prvním stupni
krajský soud.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zdůraznil
některé okolnosti projednávaného případu, jež podle něj z provedeného
dokazování vyplývají, a na tomto základě namítl, že podepisoval směnky na různé
částky, které ve skutečnosti nikdy nepřevzal. Měl totiž jednat pod psychickým
nátlakem ze strany jiných osob, resp. v důsledku jimi spáchaných trestných činů
poté, kdy tyto osoby převzaly k vymáhání pohledávku od jeho věřitele. Dovolatel
byl donucován k tomu, aby jim zaplatil mnohonásobně více, než činila dlužná
částka. Nesprávné hmotně právní posouzení je podle dovolatele nutno spatřovat v
tom, že byl odsouzen za jednání - vylákání finančních částek ve výši 250.000,-
Kč a 100.000,- Kč oproti vystavení směnky pod nepravdivou záminkou, ačkoliv
jednal na popud a pod nátlakem osob, které se vůči němu samy dopustily trestné
činnosti. Podle dovolatele bylo v řízení jednoznačně prokázáno, že vymahači
pohledávek pracovali též ve prospěch poškozeného M. Š.. Vzhledem ke
konstatovaným skutečnostem pak dovolatel vyslovil přesvědčení, že nemůže být
odsouzen za předmětný skutek, jestliže zároveň jednal i v postavení
poškozeného.
Z výše uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud ČR
podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 30. 10. 2007, sp. zn. 11 To 254/2007, a podle § 265l tr. ř. přikázal
Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu jako
prvoinstanční soud projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“) a uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr.
ř. byl v dovolatelově případě naplněn. V uvedené souvislosti poukázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech vedených pod sp. zn. 4 Tz
195/2004, 4 Tz 81/2005 a 4 Tz 158/2006, ve kterých byl vysloven právní názor,
že podmínkou příslušnosti krajského soudu ke konání trestního řízení v prvním
stupni ve věcech, ve kterých byl trestný čin spáchán mj. prostřednictvím směnek
a činem byla způsobena značná škoda nebo získán značný prospěch (viz § 17 písm.
b/ tr. ř.), je to, že trestná činnost byla spáchána s využitím jejich
specifických vlastností jako zvláštních finančních nástrojů, tzn. že čin byl
spáchán v důsledku nakládání, machinací či operací s nimi, a to nejen na
kapitálovém trhu, ale i mimo něj, anebo byl spáchán alespoň v souvislosti s
jejich užitím. Pokud jde o zajišťovací směnky, pak jejich účelem je zajištění
pohledávky mající původ v závazkovém vztahu a věřitel z takového závazkového
vztahu získává postavení směnečného věřitele. Směnka přitom již v počátečním
stádiu závazkového vztahu může mít podstatný význam pro jeho vznik, a to již
tím, že navenek vzbuzuje důvěru u věřitele. Z pohledu aplikace ustanovení § 17
odst. 1 písm. b) tr. ř. je podstatné zjištění, zda vystavení a způsob užití
směnky je součástí skutkového děje zakládající trestný čin podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Přestože v posuzovaném případě směnky měly
zajišťovat závazek obviněného (dovolatele) vůči poškozeným M. a M. Š., je podle
státního zástupce s ohledem na skutková zjištění soudů zároveň zřejmé, že tyto
nebyly předmětem útoku, ale měly sloužit přímo jako prostředek ke spáchání
trestného činu. Směnky, které dovolatel vystavil, sloužily jako podpora pro to,
že nemá podvodný úmysl. Pokud by k vystavení směnek nedošlo, nedošlo by ani k
vylákání peněz pod smyšlenou záminkou, k omylu poškozených a ke škodě na jejich
straně. Státní zástupce zdůraznil, že při správném předběžném právním posouzení
projednávaného skutku s původně stanovenou škodou ve výši 682.000,- Kč měl
okresní soud po přezkoumání obžaloby rozhodnout podle § 188 odst. 1 písm. a)
tr. ř. Protože tak neučinil, došlo k tomu, že věc byla odňata příslušnému
prvostupňovému senátu krajského soudu (tj. zákonnému soudci). Důsledkem tohoto
pochybení podle státního zástupce je absolutní neúčinnost důkazů získaných v
této části trestního řízení, tedy i důkazů, které užil k rozhodnutí Krajský
soud v Hradci Králové. Skutečnost, že věc byla finálně právně kvalifikována
tak, že věcně spadala do příslušnosti okresního soudu, nemá podle státního
zástupce na dovolatelem namítanou vadu konvalidační účinek. Na celé soudní
řízení je zároveň nutno pohlížet, s výjimkou aplikace zásady zákazu
reformationis in peius, jako na právně neúčinné.
Pokud jde o dovolací důvod uplatněný dovolatelem podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., poukázal státní zástupce na to, že dovolatel sice napadá právní závěry
soudů, avšak činí tak pouze na základě vlastní konstrukce skutkového děje,
která nejenže není obsažena ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, ale
jako skutková alternativa byla postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. soudy zcela
odmítnuta. To znamená, že dovolatel své právní námitky staví na jiném skutkovém
základě, než který byl předmětem právní kvalifikace ve vztahu k soudy
zjištěnému skutkovému stavu věci. Podle státního zástupce proto této části
dovolatelových námitek nelze přiznat obsahovou relevanci jak z pohledu výše
uvedeného, tak ani žádného jiného dovolacího důvodu.
Své vyjádření k dovolání uzavřel státní zástupce tím, aby Nejvyšší soud České
republiky k důvodně uplatněným dovolacím námitkám (§ 265b odst. 1 písm. a/ tr.
ř.) podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil napadený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové i jemu předcházející rozsudek
Okresního soudu v Trutnově a zrušil též další rozhodnutí na ně obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Trutnově, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by dovolací
soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil státní zástupce ve smyslu §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném
zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Obviněný J. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu
druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst.
1 písm. a), g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve
věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen,
ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Se zřetelem k okolnostem projednávaného případu je zároveň třeba poukázat na
to, že věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly
upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (viz § 16 a § 17 tr.
ř.). Prakticky se zde jedná o případy, v nichž ve věci rozhodl v prvním stupni
okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§ 12 odst. 4 tr. ř.), přestože
předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17 odst. 1
tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Kdyby naopak
rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán, protože by se zde uplatnila
výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně.
Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení rovněž není skutečnost, že v řízení
došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu (§ 18 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený
dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na
nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je
dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Jestliže v posuzovaném případě dovolatel namítl, že s ohledem na ustanovení §
17 odst. 1 písm. b) tr. ř. neměl v prvním stupni konat ve věci řízení okresní
soud, nýbrž krajský soud, je tato námitka z hlediska dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. a) tr. ř. právně relevantní.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu
podaného dovolání zřejmé, že obviněný jej založil na tvrzeních stojících mimo
rámec skutkových zjištění soudů a v tomto smyslu primárně nikoliv na hmotně
právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na
procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize
(přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Takové námitky však pod
shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Poněvadž Nejvyšší soud zároveň neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání
(jako celku), přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů,
jež byly v dovolání relevantně uplatněny podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.,
jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím
závěrům:
Nejprve je zapotřebí v obecné rovině uvést, že podle § 17 odst. 1 písm. b) tr.
ř. koná v prvním stupni krajský soud řízení o trestných činech spáchaných mj.
prostřednictvím směnek, šeků a jiných cenných papírů, pokud zákonným znakem
těchto trestných činů je způsobení značné škody (tj. podle § 89 odst. 11 tr.
zák. škody dosahující částky nejméně 500.000,- Kč) nebo získání značného
prospěchu. Pokud jde o směnku, lze ji zpravidla definovat jako dlužnický cenný
papír vydaný v zákonem stanovené formě, kterým se určitá osoba (směnečný
dlužník) zavazuje majiteli směnky zaplatit v určitém místě a čase peněžní
částku na směnce uvedenou.
Nejvyšší soud se již v některých svých rozhodnutích zabýval otázkou, kdy se
jedná o trestný čin spáchaný prostřednictvím směnek. Dospěl k závěru, že
podmínkou příslušnosti krajského soudu ke konání trestního řízení v prvním
stupni ve věcech uvedených v § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. je, že trestný čin
byl spáchán nikoli jen pouhým odcizením, zpronevěrou, zničením a zpravidla ani
pouhým vylákáním směnek (či jiných cenných papírů), ale že byl spáchán s
využitím jejich speciálních vlastností jako zvláštních finančních nástrojů
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 4 Tz
195/2004, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod
13/2005 - T 770). Podle těchto hledisek lze proto například podvodné vylákání
peněz (půjčky apod.) za použití tzv. zajišťovací směnky považovat za trestný
čin podvodu spáchaný prostřednictvím směnky ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1
písm. b) tr. ř., pokud taková směnka vedle nepravdivých tvrzení pachatele měla
sloužit k získání peněz.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, Nejvyšší soud
z předloženého spisu zjistil, že již z podané obžaloby vyplývá, že se obviněný
J. K. žalovaného trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b)
tr. zák. měl dopustit v té podobě, že poškozeným nepravdivě sliboval zajištění
úvěrů z Rakouska a že pod záminkou tohoto účelu mu poškození postupně vyplatili
různě vysoké finanční částky. Vždy když přebíral od poškozených peníze,
podepsal na příslušnou částku směnku, přičemž oproti těmto směnkám měl podle
obžaloby převzít celkem 682.000,- Kč.
Skutečnost, že obviněný v rámci svého podvodného jednání ve více případech
vystavoval a podepisoval poškozeným směnky s konkrétním datem splatnosti, vzal
ve svých skutkových zjištěních ve svém rozsudku ze dne 24. 4. 2007 v úvahu i
soud prvního stupně (okresní soud). Zároveň nepochyboval ani o pravosti těchto
směnek (v podrobnostech viz str. 7, 8 rozsudku). Z výše uvedených skutečností
však nevyvodil žádné závěry především ohledně své příslušnosti (resp.
nepříslušnosti) k rozhodnutí ve věci a hledisky uvedenými v ustanovení § 17
odst. 1 písm. b) tr. ř. se nijak nezabýval. Aniž by obžalobu předběžně
projednal a poté zvolil postup podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř., konal
hlavní líčení a obviněného posléze uznal vinným trestným činem podvodu podle §
250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. na prakticky identickém skutkovém
základě, ze kterého vycházela již obžaloba. Rozhodl tedy jako soud věcně
nepříslušný.
Soud druhého stupně (krajský soud) v řízení o řádném opravném prostředku, tj.
odvolání podaném obviněným, výše uvedenou vadu nezjistil a nenapravil, ačkoliv
to učinit měl a mohl. Jestliže o odvolání obviněného přesto meritorně rozhodl,
je zřejmé, že tak učinil též jako soud věcně nepříslušný. Na tomto závěru -
vzhledem k nedostatku věcné příslušnosti odvolacího soudu - nemůže nic změnit
ani skutečnost, že dospěl k závěru o tom, že jednání obviněného naplňuje znaky
toliko trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kde by se
jinak vzhledem k výši škody ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř.
neuplatnilo. Na to ve svém vyjádření k dovolání obviněného konečně výstižně
poukázal i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství.
Vzhledem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích shledal Nejvyšší
soud dovolání obviněného J. K. podle hledisek ustanovení § 265b odst. 1 písm.
a) tr. ř. plně opodstatněným. Zjištěné vady spočívající ve věcné nepříslušnosti
obou soudů považuje Nejvyšší soud za natolik závažné, že pro ně nemůže v žádném
z učiněných výroků obstát jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek
soudu prvního stupně, ani řízení, ze kterých obě rozhodnutí vzešla.
Nejvyšší soud proto z podnětu podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 200,
sp. zn. 11 To 254/2007, i rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 4.
2007, sp. zn. 1 T 103/2006, jakož i vadnou část řízení jim předcházející, takže
k úkonům nepříslušných soudů provedeným ve zrušené části řízení nelze
přihlížet. Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil též
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. dále
rozhodl tak, že se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl jako soud prvního stupně.
Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst.
1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když s ohledem na povahu zjištěných
vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání. Podle § 265l odst. 4
tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním
rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne
zároveň o vazbě. Podle zjištění Nejvyššího soudu obviněný J. K. tento trest v
současné době nevykonával (tj. ke dni 26. 6. 2008). Proto o jeho vazbě nebylo
podle § 265l odst. 4 tr. ř. třeba rozhodovat.
Věc se tedy vrací do stádia, kdy Krajský soud v Hradci Králové jako soud místně
a věcně příslušný ke konání řízení v prvním stupni (§ 18 odst. 1 tr. ř., § 17
odst. 1 písm. b/ tr. ř.), bude muset o podané obžalobě znovu rozhodnout. Přitom
je vázán právním názorem, jenž k projednávaným procesním otázkám ve svém
rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. června 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler