4 Tz 158/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 23. ledna 2007
v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka
Hrabce a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr
spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. F., proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 2 To
387/2005, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30. 5.
2005, sp. zn. 2 To 387/2005, b y l p o r u š e n z á k o n v
ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, v
ustanoveních § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. a čl. 38 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod v neprospěch obviněného P. F.
Napadený rozsudek s e z r u š u j e .
Z r u š u j e s e také rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 18. 3.
2005, sp. zn. 1 T 102/2003.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, s e p ř i k a z u j e , aby
jako soud věcně příslušný rozhodl o podané obžalobě Okresního státního
zastupitelství ve Vsetíně, ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. Zt 1094/2002.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 18. 3. 2005, sp. zn. 1 T 102/2003,
byl obviněný P. F. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3
písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 1. 5. 2001 ve V. M., okr.
V., uzavřel s J. B. smlouvu o vzájemném zápočtu pohledávek, kterou se zavázal
J. B. uhradit částku 1.290.000,- Kč, kterou J. B. dlužil Ing. I. E. a P. F.
dlužil Ing. I. E. částku 1.200.000,- Kč, přičemž dohoda byla antidatována s
datem 1. 10. 1995, a současně podepsal směnku na částku 1.290.000,- Kč, která
byla splatná dne 1. 9. 2001, dlužnou částku však neuhradil a ani to neměl v
úmyslu.
Za to mu byl v sazbě § 250 odst. 3 tr. zák. uložen nepodmíněný trest odnětí
svobody v trvání tří let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon
tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo
obviněnému uloženo, aby zaplatil na náhradě škody poškozenému J. B., částku
1.290.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. B. se zbytkem svého
nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z podnětu odvolání obviněného P. F. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci,
rozsudkem ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 2 To 387/2005, podle § 258 odst. 1 písm.
d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v části výroku vyjadřující
nepodmíněnost uloženého trestu odnětí svobody a ve výroku o způsobu jeho výkonu
vysloveném dle § 39a odst. 3 tr. zák., a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr.
ř. obviněnému P. F. nově podle § 60a odst. 1 tr. zák. za podmínek § 58 odst. 1
tr. zák. výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložil a zároveň nad
obviněným vyslovil dohled. Podle § 60a odst. 2 tr. zák. byla obviněnému
stanovena zkušební doba v trvání tří let. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. mu bylo
uloženo omezení, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem
způsobil. Jinak zůstal napadený rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 18.
3. 2005, sp. zn. 1 T 102/2003, nezměněn.
Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze
dne 30. 5. 2005, sp. zn. 2 To 387/2005, podal ministr spravedlnosti podle § 266
odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. F. Podle
jeho názoru byl napadeným rozsudkem porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1
tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, také v ustanoveních § 17 odst. 1
písm. b) tr. ř. a § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Stěžovatel především vytkl Okresnímu soudu ve Vsetíně, že nebyl s ohledem na
znění § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. věcně příslušný k projednání věci jako soud
prvního stupně, neboť součástí skutkového děje, ve kterém byl spatřován trestný
čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., bylo vystavení směnky
obviněným P. F., a trestným činem měla být způsobena škoda 1.290.000,- Kč, tedy
škoda značná. Podle názoru ministra spravedlnosti souzený skutek neobsahuje
obligatorní znaky objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst.
1, 3 písm. b) tr. zák., kterými jsou vznik škody na majetku poškozeného a
obohacení pachatele nebo jiné osoby. K obohacení pachatele nebo jiné osoby
přitom musí dojít v důsledku majetkové dispozice osoby, kterou pachatel uvedl v
omyl, jejíhož omylu využil nebo před kterou zamlčel důležité skutečnosti. Na
závěr stěžovatel uvedl, že obsah smlouvy ze dne 1. 5. 2001 z hlediska
občanskoprávního neodpovídá započtení pohledávek, ale spíše převzetí dluhu. I
kdyby šlo z hlediska občanskoprávního o smlouvu platnou, mohlo nesplnění
závazku obviněným P. F. založit pouze občanskoprávní odpovědnost vůči
poškozenému J. B.
Okresní soud ve Vsetíně tak projednal v prvním stupni trestní věc obviněného P.
F., ačkoliv k jeho projednání nebyl věcně příslušný, přičemž skutek posoudil
jako trestný čin podvodu, přestože tento skutek formální znaky tohoto trestného
činu nevykazoval. Odvolací soud k těmto vadám nepřihlédl, čímž porušil zákon v
ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného P. F.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl,
aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že
napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30.
5. 2005, sp. zn. 2 To 387/2005, byl porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1
tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, také v ustanovení § 17 písm. b) tr. ř.
a § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. v neprospěch obviněného P. F., aby podle §
269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně i jemu předcházející
rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 18. 3. 2005, sp. zn. 1 T 102/2003,
jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl,
aby Nejvyšší soud postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., a přikázal Krajskému
soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, jako soudu věcně příslušnému, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle
ustanovení § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků
rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána v rozsahu a z
důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející,
a dospěl k závěru, že zákon byl porušen.
Podle ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. koná krajský soud v prvním stupni
řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody,
jehož dolní hranice činí nejméně pět let, nebo pokud za ně lze uložit výjimečný
trest. O trestných činech spáchaných prostřednictvím směnek, šeků a jiných
cenných papírů, derivátů a jiných hodnot obchodovatelných na kapitálovém trhu,
nebo jejich padělků a napodobenin, pokud jejich znakem je způsobení značné
škody nebo získání značného prospěchu, koná v prvním stupni řízení krajský soud
i tehdy, je-li dolní hranice trestu odnětí svobody nižší.
Podle článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být odňat
svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Nejvyšší soud se v posuzované právní věci ztotožnil s názorem ministra
spravedlnosti v té části, že Okresní soud ve Vsetíně nebyl s ohledem na výše
citované ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. věcně příslušný k projednání
posuzovaného skutku.
Nejvyšší soud již dříve v jiných obdobných věcech (viz rozsudek ze dne 25.
ledna 2005, sp. zn. 4 Tz 195/2004, rozsudek ze dne 28. července 2005, sp. zn. 4
Tz 81/2005) vyslovil právní názor, že podmínkou příslušnosti krajského soudu ke
konání trestního řízení v prvním stupni ve věcech, v nichž byl trestný čin
spáchán prostřednictvím směnek, šeků a jiných cenných papírů, derivátů a jiných
hodnot obchodovatelných na kapitálovém trhu, nebo jejich padělků a napodobenin,
pokud jejich zákonným znakem je způsobení značné škody nebo získání značného
prospěchu ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. je, že trestná
činnost byla spáchána nikoli jen jejich pouhým zničením odcizením, zpronevěrou,
a zpravidla ani jejich pouhým vylákáním, ale že byla spáchána s využitím jejich
specifických vlastností jako zvláštních finančních nástrojů, tzn., že takovýto
trestný čin byl spáchán v důsledku nakládání, machinací či operací s těmito
majetkovými hodnotami, zvláště pak na kapitálovém trhu, ale i mimo něj, nebo že
byla spáchána alespoň v souvislosti s jejich užitím.
Pokud jde jmenovitě o zajišťovací směnky, pak jejich účelem je zajištění
pohledávky mající původ v závazkovém vztahu. Věřitel z takového závazkového
vztahu směnkou získává postavení směnečného věřitele. Důsledkem emise
zajišťovací směnky tak má být toliko procesní zvýhodnění věřitele, nikoli
vytváření další pohledávky jdoucí nad rámec pohledávky vyplývající ze
závazkového stavu. Obecně pak platí, že zajišťovací směnku lze uplatňovat až
tehdy, až se lze domáhat zaplacení pohledávky, kterou zajišťuje, přičemž
věřitel získává zajišťovací směnku proto, aby mu usnadnila vymáhání zajištěné
pohledávky. Směnka zakládá samostatný závazkový stav, i když plní funkci
zajišťovací. V obchodním či občanskoprávním vztahu, zajištěném směnkou,
nezřídka nastane situace, kdy směnka funkci zajišťovacího instrumentu plnit
nemůže, a je v konečném důsledku sama příčinou ztráty vzniklé na straně
poškozeného, takže svou zástavní a posléze i uhrazovací funkci neplní. Směnka
nadto již v počátečním stadiu takového závazkového vztahu může mít podstatný
význam pro jeho vznik, a to již tím, že navenek vzbuzuje důvěru u věřitele. V
takovém případě tak směnka již od samotného počátku se stává jedním z
prostředků k dosažení cíle trestné činnosti, tj. k podvodnému vylákání
majetkových hodnot na úkor druhé smluvní strany.
Z obsahu posuzovaného trestního spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 1 T
102/2003 vyplývá, že obviněný P. F. a firma Ing. I. E., se dohodli v rámci
vzájemného vyrovnání pohledávek, že závazek P. F. vůči firmě Ing. I. E. ve výši
1.200.000,- Kč, který vznikl na základě smlouvy o půjčce ze dne 13. 10. 1993 se
vypořádá tak, že tato pohledávka ve výši 1.2000.000,- Kč se započte s některým
z firemních věřitelů firmy Ing. I. E. (které byly uvedeny v příloze). Tímto
návrhem, bude-li realizován, budou veškeré finanční závazky mezi P. F. a Ing.
E. a jeho firmou vypořádány. Jedna z těchto stran vyrozumí firmu Ing. I. E. J.
B. uzavřel dne 1. 5. 2001 s obviněným P. F. smlouvu, kterou označili jako
„smlouvu o vzájemném zápočtu pohledávek“, přičemž obsahem této smlouvy je
dohoda uvedených stran, že dnem podpisu této smlouvy dojde k zápočtu a
finančnímu vyrovnání pohledávky firmy Ing. E. vůči P. F. v celkové výši
1.200.000,- Kč s příslušenstvím, a pohledávky J. B. vůči firmě Ing. I. E. ve
výši 1.290.000,- Kč s příslušenstvím. Zúčastněné strany se dále dohodly, že P.
F. vyplatí v hotovosti J. B. částku 1.290.000,- Kč při podpisu této smlouvy, a
tímto obě strany souhlasí s konečným vypořádáním výše uvedených pohledávek. J.
B. se dále zavázal, že uvědomí firmu Ing. E. o tomto vzájemném zápočtu písemně
a kopii předá obviněnému P. F. Dne 1. 5. 2001 J. B. písemně sdělil firmě Ing.
I. E., že dluh P. F. k této firmě a firemní dluh k jeho osobě (J. B.) byl
vyrovnán v konečné formě bez nároku na případné další vyrovnání. Téhož dne, tj.
1. 5. 2001 vystavil P. F. směnku, jíž se zavázal, že J. B. zaplatí dne 1. 9.
2001 částku 1.290.000,- Kč.
Jak dále vyplývá z citované „smlouvy o vzájemném zápočtu pohledávek“,
pohledávka poškozeného J. B. měla být splacena v hotovosti v částce 1.290.000,-
Kč při podpisu této smlouvy, primárně tedy byla uložena P. F. povinnost
zaplatit uvedenou částku v hotovosti. Uvedená směnka měla proto zajišťovací
funkci pro případ, že by povinnost, která vznikla obviněnému z uvedené „smlouvy
o vzájemném zápočtu pohledávek“, nebyla splněna.
Podstatné pro posouzení charakteru směnky z pohledu aplikace ustanovení § 17
odst. 1 písm. b) tr. ř. je zjištění, zda vystavení a způsob užití směnky je
součástí skutkového děje zakládající trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3
písm. b) tr. zák. Přestože v posuzovaném případě směnka měla zajišťovat závazek
obviněného vůči poškozenému J. B., je zřejmé, že měla sloužit jako prostředek
ke spáchání trestného činu. Směnka nebyla pouze předmětem útoku, ale
prostředkem jeho spáchání.
Zákonným znakem trestného činu podvodu je podle § 250 tr. zák. způsobení škody
na majetku poškozeného a obohacení pachatele nebo jiné osoby. Z trestního spisu
Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 1 T 102/2003, vyplývá, že podvodné jednání
obviněného směřovalo k jeho obohacení, a to tím způsobem, že jeho závazek vůči
společnosti Ing. E. ve výši 1.200.000,- Kč byl na základě tohoto podvodného
jednání obviněného vypořádán (zanikla povinnost obviněného F. zaplatit uvedenou
částku svému věřiteli), čímž došlo k obohacení obviněného o uvedenou částku.
Obohacením obviněného (nebo i jiné osoby) se nerozumí jen neoprávněné
rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ale i ušetření nákladů nebo
jako v tomto případě zánik jeho povinnosti splnit závazek. Poškozenému B.
vznikla škoda ve výši 1.290.000,- Kč, neboť podvodným jednáním obviněného byl
jeho majetek zmenšen o právo na plnění od jeho dlužníka firmy Ing. I. E. o
uvedenou částku, když obviněný, který se zavázal tuto částku uhradit, neměl v
úmyslu nově vzniklou pohledávku zaplatit, a směnku, kterou k zajištění této
pohledávky vystavil, popřel. Došlo tedy ke vzniku škody v důsledku majetkové
dispozice poškozeného, kterého pachatel uvedl v omyl.
Majetkovou škodou se přitom rozumí jen skutečně vzniklá škoda vyjádřitelná v
penězích. Majetkem na kterém takováto škoda vzniká, se rozumí všechny majetkové
hodnoty, tj. věci, pohledávky, jiná práva a penězi ocenitelné hodnoty.
Stěžovatel v závěru stížnosti pro porušení zákona namítl, že obsah smlouvy ze
dne 1. 5. 2001 neodpovídá započtení pohledávky z hlediska občanskoprávního, ale
dle jeho názoru jde spíše o převzetí dluhu.
S touto stížnostní námitkou se Nejvyšší soud neztotožnil. V této souvislosti je
třeba poukázat na ustanovení § 491 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, podle kterého závazky vznikají zejména ze smluv tímto zákonem
výslovně upravených; mohou však vznikat i z jiných smluv v zákoně neupravených
(§ 51) a ze smíšených smluv obsahujících prvky různých smluv.
Podle ustanovení § 51 občanského zákoníku účastníci mohou uzavřít i takovou
smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo
účelu tohoto zákona.
Nejvyšší soud se vzhledem k citovanému ustanovení § 51 občanského zákoníku
zabýval otázkou případné neplatnosti posuzované „smlouvy o vzájemném zápočtu
pohledávek“, která by mohla nastat jednak z důvodu nedostatku vážné vůle
obviněného podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku, jednak z důvodu
rozporu se zákonem podle § 39 občanského zákoníku. Pokud by totiž dospěl k
závěru, že uvedená smlouva je absolutně neplatná, ze smlouvy by nevyplývala
žádná práva a povinnosti, nedošlo by na základě této smlouvy k výše popsanému
vypořádání závazků, a poškozenému by tedy také nevznikla uvedená škoda, nedošlo
by k obohacení obviněného.
Smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstírá určitou vůli
se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl, nebo tím využil jeho
omylu, není neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku pro
nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor
se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je
důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a občanského zákoníku, jehož
se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a občanského zákoníku –
relativní neplatnost). Tento právní názor byl opakovaně aplikován v
rozhodnutích senátů občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu (srov. např.
rozsudek ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005). Vzhledem k uvedenému
právnímu názoru Nejvyšší soud konstatuje, že smlouva mezi obviněným a J. B.
není absolutně neplatná.
Stížnostní námitku ministra spravedlnosti ve světle tohoto právního názoru
nepovažuje Nejvyšší soud za důvodnou a není tak pochyb o tom, že vzhledem k
důkazům, jež byly nadto sneseny k objasnění subjektivní stránky žalovaného
protiprávního zaviněného jednání obviněného P. F., naplňuje toto jednání
zákonné znaky trestného činu podvodu, uvedené ve zvláštní části trestního
zákona.
Podle ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací
soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch
oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, a správnost
postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám,
které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na
správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Povinností odvolacího soudu bylo zjistit, že v posuzovaném případě rozhodoval v
prvním stupni věcně nepříslušný soud a že okolnost, že obviněný byl odňat svému
zákonnému soudci, je porušením ústavního práva obviněného, jež je stanoveno v
čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Od tohoto zjištění se měl
odvíjet následný procesní postup podle § 257 odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž
po zrušení rozsudku měl odvolací soud ihned sám rozhodnout o přikázání věci.
Pokud tak neučinil, porušil zákonem mu danou přezkumnou povinnost podle § 254
odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedeným závěrům podle § 268 odst. 2 tr. ř.
vyslovil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci,
ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 2 To 387/2005, byl porušen zákon v ustanovení § 254
odst. 1 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 17 odst. 1
písm. b) tr. ř. a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v
neprospěch obviněného P. F. Porušení zákona v neprospěch obviněného je nutno
konstatovat vždy, je-li odňat svému zákonnému soudci a je tak výrazně porušeno
jeho základní ústavou zaručené právo.
Nejvyšší soud poté podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského
soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 2 To 387/2005,
zrušil v celém rozsahu. Zrušil také rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne
18. 3. 2005, sp. zn. 1 T 102/2003, který napadenému rozhodnutí předcházel.
Zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě,
pobočka v Olomouci, aby jako soud věcně příslušný podle § 17 odst. 1 písm. b)
tr. ř., věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, bude při svém rozhodování omezen
ustanovením § 273 tr. ř., které zakazuje, aby novým rozhodnutím došlo ke
zhoršení postavení obviněného, neboť stížnost pro porušení zákona byla podána v
jeho prospěch a Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona, k němuž došlo v
neprospěch obviněného (zákaz reformationis in peius).
Orgán, jemuž byla věc přikázána, je vázán právním názorem, který vyslovil ve
věci Nejvyšší soud a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení
Nejvyšší soud nařídil (§ 270 odst. 4 tr. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á