U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. dubna 2015 o
dovoláních obviněných Mgr. I. B., S. S., D. M., S. M., a L. B.,proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2013, č. j. 8 To 348/2013-8822, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn.
9 T 146/2005, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18.
12. 2013, č. j. 8 To 348/2013-8822, částečně zrušuje, a to ve výrocích o vině a
trestu ohledně obviněného S. M.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další
rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných S. S., D. M. a
L. B. odmítají.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. I. B. odmítá
.
V rámci rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 20. 4. 2012, č. j. 9 T
146/2005-8389, v trestní věci obviněných Mgr. I. B., P. K., S. S., J. P., A.
D., S. K., K. V., D. M., M. N., S. M., V. N., L. B. a D. B. byl obviněný Mgr.
I. B. uznán vinným trestným činem účasti na zločinném spolčení podle § 163a
odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen
„tr. zák.“), a trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1, odst. 3 písm. a),
tr. zák. Za to byl podle § 163a odst. 1 tr. zák., za užití § 35 odst. 1 tr.
zák., odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro
jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu soud uložil také peněžitý trest ve
výši 4.000.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě
vykonán, stanovil obviněnému podle § 54 odst. 4 tr. zák. náhradní trest odnětí
svobody ve výměře dvaceti měsíců. Obvinění S. S., D. M., S. M. a L. B. byli
uznáni vinnými trestným činem účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1
tr. zák. a trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. Obviněný S.
S. byl podle § 163a odst. 1 tr. zák., za užití § 35 odst. 1 tr. zák., odsouzen
k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §
39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Obviněný D. M. byl podle §
163a odst. 1 tr. zák., za užití § 35 odst. 1 tr. zák., odsouzen k úhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1
tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
tří let. Obviněný S. M. byl podle § 163a odst. 1 tr. zák., za užití § 35 odst.
1 tr. zák., odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož
výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Obviněný L. B. byl podle § 163a
odst. 1 tr. zák., za užití § 35 odst. 1 tr. zák., odsouzen k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 60a odst. 1 tr.
zák. a § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř
let za současného vyslovení dohledu nad obviněným, stanoveného pouze v rozsahu
trestního zákona. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. soud vyslovil zabrání
věci, a to nočních klubů C. a R. blíže specifikovaných ve výroku rozsudku.
K odvoláním státního zástupce, zúčastněné osoby - společnosti K.
zahradnické služby, s. r. o., a obviněných Mgr. I. B., P. K., S. S., J. P., A.
D., D. M., M. N., S. M., V. N., L. B. a D. B. proti předmětnému rozsudku
rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, č.
j. 8 To 348/2013-8822, tak, že rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst.
1 písm. b), d), e) tr. ř., za použití § 261 tr. ř., zrušil ve vztahu k
zúčastněné osobě, shora jmenovaným obviněným a ve vztahu k spoluobviněným S. K.
a K. V.
Za podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl mimo jiné tak, že
obviněného Mgr. I. B. uznal vinným pouze trestným činem kuplířství podle § 204
odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. na skutkovém základě, že „poté, co pojal
záměr těžit z prostituce, kterou by organizovali další lidé v podnicích, jež by
koupil, aniž by někde oficiálně figuroval, zajistil v prosinci 2002 až lednu
2003 za účasti třetí osoby a L. B. nákup a rekonstrukci nočních podniků C. v
R., R. v R. a H. ve S. K., tak, že je koupí M. s. r. o., jejímž jednatelem
určil svého řidiče V. N., a následně uděloval pokyny k provozu pro podnik H. od
konce prosince 2002 do prosince 2004 K. V. a od ledna 2005 do 11. března 2005
S. K., pro podniky R. H. a R. od ledna 2003 do 11. března 2005 P. K.; v květnu
2003 na jeho pokyn převedl V. N. uvedené nemovitosti ze společnosti M., s. r. o., do vlastnictví společnosti K. - zahradnické služby, s. r. o., jejímiž
jednateli určil S. M. a M. S., přičemž od ledna 2003 do 11. března 2005 převzal
za prostřednictví P. K. nejméně 25.000.000 korun, o nichž věděl, že pocházejí z
prostituce v uvedených podnicích, kde se za shora uvedenou dobu prostituovalo
nejméně 700 žen“ (bod ad 1/ výroku o vině). Za to ho podle § 204 odst. 1 tr. zák., s přihlédnutím k Čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
a k Čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“),
odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož
výkon ho podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu uložil také peněžitý trest ve výši 4.000.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil
obviněnému podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody ve výměře
jednoho roku. Obvinění S. S., D. M., S. M. a L. B. byli uznáni vinnými trestným
činem kuplířství podle § 204 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.; obviněný S. S. na skutkovém základě, že „nejméně od počátku roku 2003 do léta 2003 a poté od
konce roku 2003 do 12. března 2005 na základě pokynů P. K. zajišťoval dovoz žen
do podniků R. H. (později C.) a R. v R., sjednával s nimi podmínky, za kterých
se tam budou prostituovat, a to osobně i prostřednictvím internetových stránek
a v inzertních časopisech Annonce, Avízo, ve Slovenské republice
prostřednictvím inzertního časopisu TABU a dalších, dále ve spojení s
recepčními a A. D. zajišťoval dostatečný počet prostitutek v podniku, přičemž
podíl na zisku z prostituce získal v podobě smluvního platu, mimosmluvních
odměn a podílů závislých na denních tržbách v jednotlivých podnicích“ (bod ad
3/ výroku o vině); obviněný D. M. na skutkovém základě, že spolu s J. P. a M. N. „předávali informace zájemkyním o práci prostitutek, a aby zajistili
maximální zisk, informovali o chodu podniku P. K. a S.
S., přičemž podle pokynů
prvního z nich a ve spojení s druhým z nich zajišťovali dostatečný počet a
ubytování prostitutek, od nichž vybírali část peněz za poskytnuté sexuální
služby, spojené i s nucenou konzumací nápojů, za níž vybírali peníze od
zákazníků, načež zisk z těchto služeb odevzdávali P. K., a podíl na zisku z
prostituce získali v podobě smluvního platu, mimosmluvních odměn a podílů
závislých na tržbách v podniku“ (bod ad 4 výroku o vině); obviněný S. M. na
skutkovém základě, že „jako jednatel a společník společnosti K. - zahradnické
služby, s. r. o., podle pokynu I. B. převedl 29. května 2003 na tuto společnost
nemovitosti, ve kterých byly noční podniky C., H. a R. v katastrálních územích
R. a S. K., a kluby C. a R. pronajímal firmě P. K. R., s. r. o., zastoupené
jednatelem P. K. a klub H. nejdříve K. V. a od 1. ledna 2005 S. K., přičemž
věděl, že těmito právními úkony zastírá faktického vlastníka, I. B., a musel
předpokládat, že se v uvedených podnicích může provozovat prostituce, což se
také dělo, a získal podíl na zisku z této prostituce v podobě platu ve
společnosti K. - zahradnické služby, s. r. o.“ (od ad 7/ výroku o vině); a
obviněný L. B. na skutkovém základě, že „na podzim roku 2002 upozornil I. B. na
možnost koupit nemovitosti v R., v nichž se provozuje prostituce, v prosinci
2002 a lednu 2003 se zúčastnil jednání o prodeji uvedených nemovitostí a podle
pokynů P. K. poskytoval prostřednictvím pro něj pracujících osob od počátku
roku 2003 do 1. září 2004 na základě smlouvy se společností P. K. R., s. r. o.,
ochranu podnikům R. H. (C.) a R., a věděl, že v jeho smluvní odměně za tuto
činnost je i podíl na zisku z prostituce provozované v uvedených klubech“ (bod
ad 9/ výroku o vině). Obviněný S. S. byl podle § 204 odst. 3 tr. zák., s
přihlédnutím k Čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k Čl. 38 odst. 2 Listiny, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož
výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu soud
uložil také peněžitý trest ve výši 150.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest
nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil obviněnému podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody ve výměře šesti týdnů. Obviněný D. M. byl
podle § 204 odst. 3 tr. zák., za užití § 40 odst. 1 tr. zák. a s přihlédnutím k
Čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k Čl. 38 odst. 2
Listiny, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců,
jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Obviněný S. M. byl
podle § 204 odst. 3 tr. zák., s přihlédnutím k Čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod a k Čl. 38 odst. 2 Listiny odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a §
59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Obviněný L. B. byl podle § 204 odst. 3 tr. zák., za užití § 40 odst. 1 tr. zák. a s přihlédnutím k Čl.
6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k
Čl. 38 odst. 2 Listiny, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a §
59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř dvou roků. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zák. soud vyslovil zabrání věci, a sice
nočního klubu C. a dalších nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku
ve vlastnictví společnosti K. - zahradnické služby s. r. o., se sídlem Karlovo
nám. 290/16, Praha 2 - Nové Město, IČ 26486580. Výrokem ad II/ rozsudku soud
podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce podané v neprospěch
obviněného L. B. jako nedůvodné. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci
dne 18. 12. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Obvinění Mgr. I. B., S. S., D. M., S. M. a L. B. následně tento rozsudek
napadli dovoláními, ve kterých shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný Mgr. I. B. uplatnil rovněž
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a obviněný S. S. důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný Mgr. I. B. v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku
vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací svého jednání jako trestného činu
kuplířství podle § 204 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. V této
souvislosti odvolacímu soudu vytkl, že významně zasáhl do popisu skutku i do
právní kvalifikace použité soudem prvního stupně, aniž by ve věci provedl
jakýkoli nový důkaz. Jeho vlastní skutkové závěry pak podle dovolatele trpí
zjevnou nepřezkoumatelností, nejasností a zmatečností. Především z nich není
jasné, kdy měl dovolatel pojmout záměr těžit z prostituce, kteří lidé ji měli
organizovat a z čeho je dovozována jeho úloha v celé trestné činnosti, když
podle oficiálního závěru odvolacího soudu „nikde nefiguroval“. Zejména ale
představují výraznou změnu oproti původním skutkovým tvrzením obsaženým v
usnesení o zahájení trestního stíhání a podané obžalobě. Podle dovolatele je
tedy namístě zkoumat také to, zda nedošlo ke změně v totožnosti skutku a v
důsledku toho i k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Dále poukázal na
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 2 To 105/2012,
podle nějž nejde o kuplířství, jestliže prostitutky předem znají podmínky, za
kterých se budou prodávat, souhlasí s nimi a nedostávají jen poměrně malou část
z ceny služby, kterou poskytují. Dovolatel zdůraznil, že přesně tak tomu bylo i
v nyní posuzovaném případě. Přesto odvolací soud rozhodl v rozporu s uvedeným
právním názorem. Zároveň se náležitě nevypořádal s pojmem prostituce, kterou
označil zjednodušeně za „činnost, kterou provozuje prostitut či prostitutka“.
Podle dovolatele nelze souhlasit ani se způsobem, jakým odvolací soud dospěl ke
skutkovým zjištěním vyjádřeným ve výroku o vině, zejména pokud jde o tok
finančních prostředků, resp. otázky zisku a jeho dělby. Skutkové závěry nebyly
dostatečně podloženy provedeným dokazováním. Soud také nesprávně hodnotil
svědecké výpovědi D. T., když pominul vzájemnou animozitu mezi ním a
dovolatelem způsobenou spory se společností M., s. r. o. D. T. měl pádný důvod
ho křivě obvinit a vypovídat v rozporu s realitou. Žádný jiný důkaz o tom, že
dovolatel věděl o provozování prostituce v nočních klubech, přitom proveden
nebyl.
Druhá oblast námitek dovolatele se týkala nepřiměřené délky trestního řízení v
předmětné věci. V tomto směru upozornil na judikaturu Ústavního soudu a
Evropského soudu pro lidská práva s poukazem na to, že od páchání údajné
trestné činnosti do jeho odsouzení uběhla doba bezmála devíti let; tj. časový
úsek výrazně převyšující dobu šesti let, obecně považovanou za krajní limit pro
pravomocné ukončení trestního stíhání tak, aby v důsledku neúměrného
prodlužování řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv obviněného.
Dovolatel konstatoval, že v posuzovaném případě tato neúměrná délka nemůže jít
na jeho vrub, neboť se na ní vlastním zaviněním nikterak nepodílel. Kromě toho
se od roku 2005 žádné trestné činnosti nedopustil, vedl řádný život, trestní
stíhání nemařil a nikde se neskrýval ani neuprchl. Výsledkem nedůvodných
průtahů na straně soudů je, že musí vykonat trest téměř po devíti letech od
spáchání trestného činu. Pokud mu odvolací soud významně zmírnil trest odnětí
svobody, nejde o dostatečné „zadostiučinění“. Jedinou možnou kompenzací bylo v
daném případě zastavení trestního stíhání jeho osoby. Postižen byl i mimořádně
vysokým peněžitým trestem, což v jeho případě představuje trest do té míry
tvrdý, že povede k ekonomické likvidaci jeho osoby. Pokud odvolací soud takové
rozhodnutí zdůvodnil tím, že částka 4.000.000 Kč činí pouze zlomek toho, co za
prostituci utržil, pak pro takový závěr neměl žádný podklad. Jednak nebylo
zjištěno, že by dovolatel vůbec nějaké výtěžky z této činnosti přebíral, a
pokud ano, v jaké výši. Stejně tak nebylo prokázáno, že by skutečně zajišťoval
provozování nevěstinců. Dva telefonní hovory o tom, kolik si podle jejich
autorů vydělávají prostitutky v nočních klubech uvedených ve výroku rozsudku,
obsahují tvrzení, která mohla být pronesena v nadsázce nebo v žertu.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil se závaznými pokyny k dalšímu
řízení.
Obviněný S. S. předně namítl, že v jeho případě došlo k porušení principu
„nullum crimen sine lege“ vzhledem k tomu, že prostituce jako pojem nebyla
nikdy zákonodárcem zakotvena ani definována v žádném právním předpisu. V tomto
směru spatřuje závažnou nedokonalost právní úpravy trestného činu kuplířství.
Ačkoli je prostituce obecně známým pojmem, nemůže jej pro účely konkrétního
trestního stíhání svévolně objasňovat soud a nahrazovat tak činnost moci
zákonodárné. Pokud tak přesto soudy v projednávané trestní věci učinily,
počínaly si v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 tr. ř., Čl. 39 Listiny, Čl. 7
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Čl. 11 odst. 2 Všeobecné
deklarace lidských práv, Čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a
politických právech a také Čl. 95 odst. 2 Ústavy. Tyto rámcové námitky
dovolatel v dalším textu podání obsáhle rozvedl se závěrem, že konstrukce
ustanovení § 204 tr. zák. (dnes § 189 trestního zákoníku) nesplňuje zákonné
požadavky na vymezení jednání, které je trestným činem. Norma se tak dostává do
rozporu se základními lidskými právy, která jsou obviněnému přiznána ústavním
pořádkem. Současně vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů ve věci,
která jsou podle jeho názoru v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Trvá
na tom, že nebylo ničím mimo pochybnost prokázáno (tedy ani odposlechy jeho
telefonních hovorů se zájemkyněmi, které reagovaly na inzeráty), že by jiného
zjednal k prostituci nebo z ní kořistil. V návaznosti na tom pak došlo v jeho
případě k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud 1) „změnil“ rozsudek Krajského soudu
v Plzni ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 To 348/2013, tak, že se odsouzený S. S.
v plném rozsahu zprošťuje obžaloby podle ustanovení § 226 písm. a) tr. ř., a 2)
dále postupoval podle Čl. 95 odst. 2 Ústavy a ustanovení zákona upravující
trestný čin kuplířství předložil Ústavnímu soudu pro zjevný nesoulad s ústavním
pořádkem.
Obviněný D. M. úvodem svého dovolání připomněl, že byl rozsudkem soudu prvního
stupně uznán vinným trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák.
Odvolací soud však při absenci odvolání státního zástupce podaného v jeho
neprospěch kvalifikoval jednání dovolatele jako trestný čin kuplířství podle §
204 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Rozhodl tedy v rozporu se zásadou zákazu
reformationis in peius zakotvenou v § 259 odst. 4 tr. ř. Skutek, jímž byl
dovolatel uznán vinným, navíc podle jeho názoru nenaplňuje zákonné znaky
trestného činu kuplířství. Jeho jednání mělo spočívat v tom, že předával
informace zájemkyním o práci prostitutek, zajišťoval jejich dostatečný počet a
ubytování, vybíral od nich část peněz za poskytnuté sexuální služby, zisk z
těchto služeb odevzdával a podíl na něm získal v podobě smluvního platu,
mimosmluvních odměn a podílů závislých na tržbách v podniku. V takové skutkové
konstrukci podle dovolatele nelze spatřovat zákonný znak „zjednání“ jiného k
prostituci. To podle konstantní judikatury spočívá v uzavření smlouvy či
dohody, jejímž obsahem je provozování prostituce. Musí zde existovat projev
vůle obou stran, a to jak kuplíře, tak osoby provozující prostituci. Dovolatel
však neučinil nic jiného, než že jednostrannými úkony předával zájemkyním o
práci prostitutek informace nezjištěného obsahu. Stejně tak nelze dovodit, že z
prostituce „kořistil“. Soudy nezjistily, zda a nakolik jeho příjem, jehož
prostřednictvím se měl podílet na zisku z trestné činnosti, převyšovaly jeho
obvyklou mzdu a odměny za práci recepčního v podniku C.; tedy jaký byl jeho
čistý prospěch z organizované prostituce.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud 1) podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2013, č.
j. 8 Tdo 348/2013-8822, ve výrocích o vině a trestu ohledně jeho osoby, 2)
podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené výroky
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu a 3) podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný S. M. spatřuje nesprávnost právního posouzení jeho jednání jako
trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. v
chybném posouzení jeho zavinění a v nesprávném výkladu „trestnosti trestného
činu kuplířství“. Poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu,
podle nějž měl v rámci trestné činnosti vystupovat jako „tzv. bílý kůň“, musel
nutně předpokládat, že kupní a nájemní smlouvy, které podepsal ve funkci
jednatele firmy K. - zahradnické služby, s. r. o., budou sloužit něčemu
protiprávnímu, a být tak srozuměn s tím, že v inkriminovaných nemovitostech
bude nebo může být provozována prostituce, již s ohledem na pobíranou odměnu. Pokud soud konstatoval, že skutek spáchal v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1
písm. b) tr. zákoníku na místo § 4 odst. 1 písm. b) tr. zák., jedná se o odkaz
nesprávný, který představuje porušení zásady, podle níž je třeba ten či onen
zákon použít vždy jako celek a trestnost skutku nelze posoudit částečně podle
zákona účinného v době jeho spáchání a částečně podle zákona pozdějšího. K
otázce zavinění však dovolatel především zdůraznil, že účast ve společnosti K. - zahradnické služby, s. r. o., přijal na základě nabídky I. B. zejména proto,
aby získal legální zdroj příjmů, neboť byl v té době nezaměstnaný. Ve firmě
fakticky vykonával činnost spočívající pouze v provádění stavebních a
udržovacích prací na domě a zahradě Mgr. B. v obci T. Současně mu poskytoval
služby při hlídání jeho dětí, jejich odvozu do školy atd. Za tuto činnost
dostával plat. Při podepisování kupních smluv o převodu nemovitostí a následně
smluv nájemních, týkajících se předmětných nemovitostí v katastrálním území
obcí R. a S. K., neměl absolutně žádné poznatky o tom, že by se v nich
provozovala prostituce. Spoluobviněný B. mu pouze sdělil, že jde o výhodnou
koupi a že nemovitosti bude možno následně se ziskem prodat. On sám je nikdy
nenavštívil. Ze smluv zároveň nevyplývalo, že by se mělo jednat o noční podniky
či názvy klubů, jak je uváděno v rozsudku. Neměl ani důvod se domnívat, že je
spoluobviněným B. odměňován z výtěžků z prostituce, která se v nich měla
provozovat. Za daných okolností nebylo možno dovodit jeho zavinění ve formě
nepřímého úmyslu ve vztahu k projednávané trestné činnosti. Dovolatel rovněž
zpochybnil výklad odvolacího soudu ve vztahu k pojmu „kořistění z prostituce
provozované jiným“. Poukázal přitom na skutečnost, že v České republice není
provozování prostituce nelegální. Fakticky tak na našem území fungují stovky
erotických klubů, ve kterých prostituti a prostitutky odvádějí jejich majitelům
či nájemcům část svých zisků. Tyto příjmy provozovatelů podniků mají logický
důvod spočívající v pronájmu pokojů, včetně zajištění souvisejícího servisu v
podobě různých materiálních výhod, přítomnosti ochranné služby apod.
Za
podmínky, že provozování prostituce v těchto podnicích funguje na principu
dobrovolnosti osob zde prostituujících s vyloučením toho, že by provozovatelé
těchto podniků s nimi obchodovali či je k prostituci jakýmkoli způsobem nutili
násilím či pohrůžkou násilí, lze podle dovolatele přijmout názor, že samotný
pronájem podniků, resp. místností v nich takovým osobám, za kuplířství
považovat nelze. K podobnému názoru se ostatně přiklonil i senát Vrchního soudu
v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 3. 1. 2013 ve věci sp. zn. 2 To 105/2012, z
jehož odůvodnění vyplývá, že pokud prostituující osoby vykonávají takovou
činnost dobrovolně a souhlasí se sjednanými podmínkami, jejichž obsahem je
například odvádění poloviny svých výdělků provozovatelům klubů nebo penzionů,
nelze osoby podílející se na provozu podniků trestně stíhat za kuplířství. Dovolatel je přesvědčen, že tento názor je převážně akceptován i orgány činnými
v trestním řízení, neboť zahájení trestního stíhání pro trestný čin kuplířství
vůči provozovatelům erotických podniků v České republice, je i při jejich
značném počtu spíše výjimečné.
Se zřetelem ke všem uvedeným důvodům závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl
jeho dovolání a z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek
Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 To 348/2013, v části
týkající se výroku o vině a trestu ohledně jeho osoby, a aby ve smyslu § 265l
odst. 1 tr. ř. se závazným právním názorem přikázal Krajskému soudu v Plzni,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby ho ve smyslu §
265m odst. 1 tr. ř. obžaloby zprostil z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr.
ř.
Obviněný L. B. namítl, že jako bývalý policista měl v obci R. zcela odlišné
záměry, než spolupracovat s osobami či firmami, které v různých objektech
provozují a kořistí z prostituce. Chtěl vybudovat v této obci „pult
centralizované ochrany“ a nejrůznějším podnikům, provozovnám a institucím
poskytovat služby bezpečnostní agentury s využitím tohoto technického zařízení.
Vzhledem k tomu, že v R. působil ještě předtím, než začal provoz podniků C. a
R. věděl i o záměru bratří K. prodat tyto nemovitosti. Zároveň znal I. B. jako
člověka, který s nemovitostmi obchoduje, a proto ho o této skutečnosti
informoval. Poukázal na to, že z žádného jednání, kterých se následně zúčastnil
v přítomnosti spoluobviněného B., nevyplynulo, že by se v kupovaných
nemovitostech měla provozovat prostituce. Neměl tedy důvod takovou skutečnost a
priori předpokládat. Oporu v provedených důkazech pak nemá ani konstatování
soudů, že věděl o tom, že v jeho odměně je zahrnut i podíl na zisku z
prostituce provozované ve zmíněných klubech. Činnost jeho bezpečnostní agentury
byla vyhodnocena zcela mylně. Soudy především pominuly skutečnost, že pro
společnost P. K. R. pracovala agentura dávno předtím, než vůbec uvedené podniky
svůj provoz zahájily, přičemž služby se týkaly zejména ostrahy staveniště a
materiálu uloženého v blízkosti uvedených nemovitostí. Na základě vystavených
faktur byla bezpečnostní agentuře hrazena částka za uvedené služby, tedy za
činnost provozovanou na základě řádně uzavřené smlouvy o poskytování služeb
bezpečnostní agentury. Minimálně v podniku C. byl souběžně provozován obchod s
potravinovými doplňky, fitness centrum, solárium a samozřejmě bar, který tvoří
převážnou část zisku každého nočního klubu. V podniku R. pak fungoval bar s
erotickým programem, to znamená s tanečnicemi. Dovolatel, který se osobně nijak
na provozu podniků nepodílel, mohl stěží rozlišit, z jakých peněz jsou hrazeny
jeho faktury. V prostorách klubů, do kterých měl spolu s pracovníky své
agentury přístup, se rozhodně žádná prostituce neprovozovala. V obou podnicích
byly opakovaně provedeny i kontroly ze strany orgánů Policie ČR, jimiž žádná
činnost, která by byla v rozporu se zákonem, zjištěna nebyla. Dovolatel tedy
neměl důvod předpokládat opak. Úvahy soudů, podle nichž i běžné platby faktur
za služby, resp. jejich přijímání, jsou kořistěním z prostituce, by - dovedeno
ad absurdum - odůvodňovaly i trestní stíhání dodavatelů vody, elektřiny, plynu
do podniků tohoto typu, neboť i poskytovatelé uvedených služeb by měli
předpokládat, že jsou hrazeny z prostředků získaných provozovanou prostitucí.
Navrhl tedy, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil
a ve smyslu ustanovení § 265m tr. ř. ve věci sám rozhodl tak, že ho zprostí
obžaloby v celém rozsahu.
K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“).
K dovolání obviněného Mgr. I. B. uvedl, že jeho námitky předně neodpovídají
uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť
ohledně jeho osoby nenastala procesní situace, s níž je tento zákonný důvod
spojen. Nedošlo totiž k zamítnutí nebo odmítnutí jeho odvolání soudem druhého
stupně. Většina námitek pak neodpovídá ani důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Jde o procesní námitky, že v průběhu řízení došlo ke změně v
popisu skutku, že skutkové závěry soudů jsou nejasné, zmatečné a
nepřezkoumatelné, soudy nesprávně hodnotily výpověď svědka D. T. a že soud
prvního stupně nesplnil pokyny krajského soudu po zrušení prvotního rozhodnutí
ve věci. Pod posledně zmíněný důvod dovolání nelze podle státního zástupce
podřadit ani námitky týkající se neúměrné délky řízení a uloženého trestu. V
této souvislosti toliko konstatoval, že dokazování ke zjištění skutkového stavu
věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu a důkazy hodnoceny způsobem, který
odpovídá zákonným hlediskům uvedeným v § 2 odst. 6 tr. ř. K namítané
nepřiměřené délce trestního řízení poznamenal, že ji krajský soud zcela správně
zohlednil při výměře trestu a tím obviněným poskytnul patřičnou kompenzaci.
Délka řízení ovšem rozhodně nebyla důvodem pro odlišné právní posouzení
dovolatelova jednání. Namítanou nepřiměřenost uloženého trestu pak pod důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž podřadit nelze.
Za relevantní považuje státní zástupce hmotně právně výtku dovolatele, že jeho
jednání nevykazuje znaky trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1, odst. 3
písm. a), b) tr. zák. Neshledal ji však důvodnou. Odvolací soud podle jeho
názoru při aplikaci této právní kvalifikace na zjištěný skutkový stav nijak
nepochybil. Pokud dovolatel argumentoval závěry z rozhodnutí Vrchního soudu v
Praze ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 2 To 105/2012, z nějž by mělo vyplývat, že
jeho jednání není trestným činem, krajský soud v napadeném rozsudku jasně a
přesvědčivě vysvětlil, proč tento právní názor nezastává. Státní zástupce
nesouhlasí s dovolatelem ani potud, že se krajský soud nevypořádal s pojmy
prostituce a prostitutka. Odůvodnění rozsudku totiž obsahuje několik pasáží, z
nichž je patrné, že prostituci pojímá jako pohlavní styk za úplatu. K
namítanému nedodržení totožnosti skutku pak státní zástupce uvedl, že byť
odvolací soud zcela nepřevzal popis skutku z obžaloby, modifikace, ke které
přistoupil, se nedotkla podstaty skutku, protože zůstala zachována jak
totožnost jednání, tak i následku činnosti obviněného.
Z výše uvedených důvodů považuje státní zástupce dovolání obviněného za zjevně
neopodstatněné.
Tentýž závěr zaujal státní zástupce i k dovolání obviněného S. S., jestliže
namítal porušení principu nullum crimen sine lege při posuzování stíhaného
skutku. Podle státního zástupce nelze tuto vadu dovozovat z absence zákonné
definice pojmu prostituce. O porušení výše uvedeného principu by šlo tehdy,
pokud by dovolatel byl odsouzen za jednání, které není zákonem označeno za
trestné. Kořistění z prostitutce ovšem zákon za trestné označil. V zákonodárné
praxi je přitom zcela přirozené a běžné, že zákonodárce pojmy, které jsou
obsahem právních norem, nijak nedefinuje. Obsah těmto pojmům pak dodává
aplikační praxe, a to výkladem orgánů, jež tyto normy aplikují. Krajský soud v
Plzni při výkladu obsahu pojmu prostituce jako zákonného znaku trestného činu
kuplířství nijak nepochybil. Ostatní námitky dovolatele podle státního zástupce
pod zvolený (ani žádný jiný) důvod dovolání podřadit nelze. Konkrétně jde o
námitky, podle nichž nebylo prokázáno, že by někoho zjednal k prostituci nebo z
ní kořistil, že soud neměl vycházet z odposlechů telefonních hovorů, že chybí
důkazy o tom, že by se dovolatel podílel na tvorbě obchodní strategie dotčených
podniků a získával podíl na zisku z tam provozované prostituce. Jde opět o
námitky vůči skutkovým zjištěním soudů, k nimž v dovolacím řízení přihlížet
nelze. V projednávané trestní věci není dán ani tzv. extrémní nesoulad mezi
obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými závěry, který by
výjimečně odůvodňoval provedení skutkového přezkumu i v rámci řízení o
dovolání. Pokud jde o obviněným zvolený důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. e) tr. ř., státní zástupce je toho názoru, že jeho podání neobsahuje
žádnou konkrétní výhradu, z níž by bylo možno usuzovat, že namítá existenci
některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 tr. ř. nebo §
11a tr. ř.
Námitky obviněného L. B. nelze podle státního zástupce podřadit pod žádný z
důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. Opět se jedná o námitky skutkového
charakteru vůči rozsahu a způsobu hodnocení provedeného dokazování soudy, které
však bylo provedeno v souladu s kritérii obsaženými § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
a zásadami formální logiky.
Argumentaci obviněného D. M. považuje státní zástupce za podřaditelnou pod
uplatněný důvod dovolání, ovšem nikoli za důvodnou. Stran údajného porušení
zásady zákazu změny k horšímu odvolacím soudem připomněl, že k ní došlo pouze
zdánlivě. Odvolací soud totiž u obviněného zároveň neuplatnil právní
kvalifikaci podle § 163a odst. 1 tr. zák. (účast na zločinném spolčení) užitou
soudem prvního stupně, tedy kvalifikaci přísnější. Naopak, šlo o změnu ve
prospěch dovolatele. Stejně tak státní zástupce nesouhlasí s obviněným ve
výkladu zákonného znaku „zjednání“ k provozování prostituce, neboť ten je
naplněn i tehdy, jestliže jeden z pachatelů ve srozumění s druhým informuje
zájemkyni o podmínkách, za kterých bude prostituci provozovat, a zájemkyně
souhlas s těmito podmínkami projeví až před druhým z pachatelů. Oběma
pachatelům lze za takových okolností klást za vinu naplnění znaků „zjednání“ k
tíži, neboť k uzavření dohody se zájemkyní dochází jedině díky společnému
jednání obou pachatelů. Pokud jde o naplnění znaku „kořistění“ z prostituce,
státní zástupce uvedl, že ze skutkové věty výroku napadeného rozsudku je
patrné, že dovolatel měl z prostituce jiných osob prospěch a že si toho byl
zároveň plně vědom. Že soud nezjišťoval, jaká část jeho odměny měla základ v
prostituci jiných a jaká část měla svůj základ v jiné činnosti, nepovažuje
státní zástupce za podstatné. Výše prospěchu či zisku z trestné činnosti totiž
není znakem skutkové podstaty, jejíž naplnění je dovolateli kladeno za vinu.
Obviněný S. M. uplatnil podle názoru státního zástupce své dovolací námitky z
hlediska důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně, ale
nelze jim přiznat opodstatnění. Pokud dovolatel zpochybnil naplnění znaku
zavinění v úmyslné formě, staví tuto námitku na prosazování vlastní skutkové
verze, podle níž neměl tušení o tom, že se v inkriminovaných nemovitostech,
které jako jednatel společnosti K. - zahradnické služby, s. r. o., z pokynu
obviněného B. převedl formálně na tuto společnost a následně je pronajímal
dalším osobám, provozuje nebo má provozovat prostituce. Podle státního zástupce
však z konstrukce skutkové věty odsuzujícího rozsudku tzv. nepřímý úmysl ve
vztahu k trestnému činu kuplířství u dovolatele dovodit lze. Pokud namítal, že
soud naplnění znaku „kořistění“ z prostituce provozované jinou osobou dovodil z
pouhého pronájmu prostor, státní zástupce poukázal na to, že v daném případě
nešlo o „pouhý pronájem“, nýbrž o komplexní, organizovanou a koordinovanou
činnost rozsáhlého okruhu spolupachatelů, zahrnující veškeré činnosti a služby,
jež s prostitucí souvisejí. K námitce obviněného podpořené odkazem na již
jednou zmiňované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 2
To 105/2013, že Krajský soud v Plzni v nyní posuzované věci nesprávně vyložil
termín „kořistění z prostituce provozované jiným“ státní zástupce poukázal na
své stanovisko ke stejnému argumentu uplatněnému v dovolání spoluobviněným B.
(viz výše).
V návaznosti na své výše rekapitulované závěry státní zástupce navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání obviněných Mgr. I. B., S. S., D. M. a S. M. odmítl podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná a dovolání obviněného
L. B. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než
jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby o dovoláních
bylo rozhodnuto za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro
případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obvinění Mgr. I. B., S. S., D. M., S. M. a L. B. jsou osobami oprávněnými k
podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudů, které se jich
bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta
první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané
v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) poté zkoumal, zda v předmětné
věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal,
že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť
napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve
věci samé, a směřují proti rozsudku, jímž odvolací soud obviněné uznal vinnými
a uložil jim tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění
dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., na který odkázali všichni dovolatelé, případně pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který uplatnil obviněný Mgr. I. B.,
nebo důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který uplatnil
obviněný S. S.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá
na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.
Žádná z výše uvedených alternativ však v posuzovaném případě u obviněného Mgr.
I. B. dána není, neboť Krajský soud v Plzni jeho odvolání projednal ve veřejném
zasedání, rozhodl o něm po provedeném přezkumu a především je ani nezamítl ani
neodmítl. Napadené rozhodnutí je totiž odsuzujícím rozsudkem, jímž byl obviněný
uznán (nově) vinným a byl mu uložen trest. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. za stávajícího procesního stavu právně relevantně uplatnit
nemohl.
Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., ten je dán v
případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle
zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže
bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů
nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo
v § 11a tr. ř. Předmětný dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán
činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti
trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle
§ 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., §
231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c
odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak
vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k
odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §
265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Dovolací důvod se zde tedy týká jen takové
nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle § 11
odst. 1, odst. 4 tr. ř. nebo podle § 11a tr. ř., neboť výlučně v těchto
ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního
stíhání.
To znamená, že výtku obviněného S. S. týkající se porušení ústavně zakotvené
zásady „žádný trestný čin bez zákona“, v návaznosti na tvrzenou protiústavnost
ustanovení § 204 tr. zák. (resp. § 189 tr. zákoníku) o trestném činu
kuplířství, tedy pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. zjevně
podřadit nelze.
S názorem dovolatele, podle kterého by bylo možno o trestnosti kuplířství
hovořit pouze za předpokladu, že by trestní zákon jednoznačně definoval pojem
prostituce, a pokud tomu tak není, soudy měly postupovat způsobem uvedeným v
Čl. 95 odst. 2 Ústavy namísto toho, aby uvedený „nedostatek“ nepřípustně
překlenuly „vlastním výkladem“, se Nejvyšší soud neztotožňuje ani po stránce
věcné. Především není povinností zákonodárce přinášet definici každého pojmu,
kterého v příslušné právní normě užije. Jestliže právní předpis obsahuje nějaká
definiční ustanovení, zpravidla se vztahují k pojmům, jež by mohly v aplikační
praxi přinášet výkladové problémy. Není však důvod zákonem definovat pojmy,
které jsou v tom či onom jazyce dlouhodobě zakotveny, běžně používané, jejich
obsah či význam nevzbuzuje pochybnosti a jsou i široké (neprávnické) veřejnosti
notoricky známy, jak je tomu i u pojmů „prostituce“ nebo „prostitutka“. V
takových případech nelze hovořit o tom, že by zákonodárce vystavil adresáty
právní normy interpretační nejistotě. Soudy jsou při své rozhodovací praxi
oprávněny a povolány k výkladu právních předpisů a jejich jednotlivých
ustanovení. Pokud Krajský soud v Plzni vyložil pro účely posouzení trestnosti
jednání obviněných pojem „prostituce“ jako „pohlavní styk s jinou osobou za
úplatu“, tzn. způsobem zcela konformním s jejím (v právní nauce i obecně
chápaným) obsahem, pak takový jeho postup rozhodně nelze považovat za nezákonný
či dokonce protiústavní. Úkolem trestního zákona je mimo jiné jednoznačně
stanovit jednání trestně postižitelná. Ustanovení o trestném činu kuplířství
podle § 204 tr. zák. resp. § 189 tr. zákoníku tento požadavek nepochybně
splňují.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se obecně není možné domáhat přezkoumání
skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný
skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o
dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto
dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho
odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s
vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před
soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo
obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí
zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou
správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,
že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS
73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že
hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
neodpovídají ryze procesní námitky porušení totožnosti skutku v průběhu
trestního řízení (dovolatel Mgr. I. B.) či porušení zákazu změny rozhodnutí k
horšímu v odvolacím řízení (dovolatel D. M.).
Nejvyšší soud na tomto místě alespoň jako obiter dictum uvádí následující:
Zásada obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. ř.), jejíž porušení namítl obviněný Mgr. B.,
se promítá do ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř, které stanoví povinnost soudu
rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Tím zákon zároveň
stanoví požadavek zachovat totožnost skutku, protože v hlavním líčení je soud
limitován podanou obžalobou v tom směru, že může rozhodnout jen o stejném
skutku a stejném obžalovaném. Tyto meze obsažené v obžalobě nesmí překročit.
Pojem skutek trestní řád sice používá, ale blíže ho nedefinuje. Jeho vymezení
ponechává na teorii trestního práva a soudní praxi. Skutkem se rozumí určitá
událost ve vnějším světě záležející v jednání fyzické osoby. Může mít znaky
jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného
činu. V trestněprávním smyslu je jako skutek taková událost vymezena v
příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení
trestního stíhání, v záznamu o sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu na
potrestání, v rozsudku atd.). Jde o souhrn určitých, konkrétně popsaných
skutkových okolností, nikoli o jejich právní posouzení (k tomu v právní nauce
srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní řád, Komentář - díl II, 7. Doplněné a
přepracované vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 1681). Protože podstata
skutku je tvořena jednáním pachatele a následkem, který jím byl způsoben a jímž
došlo k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, povaha
jednání a jeho následku je určující při řešení otázky totožnosti skutku. Teorie
ani praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými
okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Některé
skutečnosti (skutkové okolnosti) tedy mohou přibýt, některé mohou odpadnout;
přičemž soud může v tomto rámci původní popis skutku (v podané obžalobě)
upřesnit (pozměnit) podle výsledků dokazování.
Dovolateli lze sice přisvědčit v tom, že v průběhu trestního stíhání došlo na
základě provedeného dokazování k poměrně významné modifikaci skutkových
okolností stran jeho role v celé trestné činnosti oproti podané obžalobě.
Dlužno říci, že se tak stalo v jeho prospěch. Především ale nejde o natolik
zásadní změnu, aby zde bylo možno hovořit o porušení zásady obžalovací (viz
shora). Jestliže odvolací soud stíhaný skutek toliko upřesnil co do způsobu a
závažnosti jeho spáchání, nemělo to v projednávané věci dopad na zachování
totožnosti skutku.
Přisvědčit nelze ani námitce obviněného D. M., podle níž Krajský soud v Plzni
ve vztahu k jeho osobě porušil zákaz reformationis in peius (§ 259 odst. 4 tr.
ř.), jestliže ho - při absenci odvolání státního zástupce podaného v jeho
neprospěch do výroku o vině - uznal vinným trestným činem kuplířství podle §
204 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., zatímco Okresním soudem v Tachově jako
soudem prvního stupně byl odsouzen pouze pro trestný čin kuplířství v jeho
základní skutkové podstatě podle § 204 odst. 1 tr. zák.
Za nepřípustnou změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je nutno považovat
takovou situaci, kdy rozhodnutím odvolacího soudu dojde ke zhoršení jeho
postavení jako celku. Půjde tedy typicky o situace, kdy odvolací soud učiní v
neprospěch obviněného změny ve skutkových zjištěních a v důsledku toho použije
přísnější právní kvalifikaci, případně mu uloží přísnější trest co do druhu či
výměry, ochranné opatření, zaváže ho k náhradě škody v širším rozsahu apod. V
projednávaném případě však k takovému zhoršení postavení dovolatele nedošlo,
neboť odvolací soud z podnětu jím podaného řádného opravného prostředku rozhodl
výrazně v jeho prospěch. Dovolatel zcela pomíjí skutečnost, že krajský soud v
napadeném rozsudku neuplatnil právní kvalifikaci užitou soudem prvního stupně,
a to trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák.,
která je přísněji trestná než trestný čin kuplířství spáchaný pachatelem jako
členem organizované skupiny podle § 204 odst. 3 písm. b) tr. zák. (za trestný
čin podle § 163a odst. 1 tr. zák. lze uložit trest odnětí svobody v trvání 2
-10 let, zatímco za trestný čin podle § 204 odst. 3 písm. b/ tr. zák. v
délce 2 - 8 let, kdy obžalovaný navíc není ohrožen trestem propadnutí
majetku). To se také nakonec promítlo do výrazně nižší výměry podmíněné trestu
odnětí svobody i délky stanovené zkušební doby.
Pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají ani námitky
dovolatelů S. S. a D. M., jimiž zpochybnili skutkové závěry soudů o tom, že
finančně těžili z prostituce provozované v nočních klubech v R., resp. ve S.
K., jakož i skutkové závěry, že aktivní činností zajišťovali dostatečný počet
žen v podnicích, tak aby maximalizovali zisky. Pokud dovolatelé předkládali
vlastní skutkové verze spočívající v tvrzení, že se jejich počínání omezovalo
pouze na informování jednotlivých zájemkyň o možnostech provozování prostituce,
a v tomto směru de facto namítají, že v jejich neprospěch byla porušena zásada
in dubio pro reo, je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem
primárně domáhali zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového
stavu věci. Teprve v návaznosti na tuto vadu pak ve smyslu uplatněného hmotně
právního dovolacího důvodu namítali nesprávné právní posouzení jejich jednání
jako trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Na stejném principu uplatnili své dovolání částečně i obviněný Mgr. I. B.,
který zároveň zpochybnil i soudy zjištěnou výši prospěchu, který z prostituce
získal, a v tomto smyslu právní kvalifikaci svého jednání mimo jiné podle § 204
odst. 3 písm. a) tr. zák., a také L. B., který se uplatnil svoji konstantní,
avšak podle skutkových zjištění soudů vyvrácenou obhajobu, podle níž nevěděl a
ani nemohl vědět, že v podnicích, pro které zajišťoval bezpečnostní služby, se
vůbec prostituce provozuje.
Nejvyšší soud při svém rozhodování plně respektuje názor opakovaně
vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a že
v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně
zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj.
přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného
rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo
existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované
podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve
věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení
ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen
tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k
absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu
na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným
opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V projednávaném případě však rozsudek soudu druhého stupně těmito závažnými
procesními vadami netrpí.
Se skutkovými námitkami dovolatelů se v odůvodnění svého rozsudku v podstatě
vypořádal již soud prvního stupně, který vyhodnotil obsah provedených důkazů a
poté přesvědčivě a logicky zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), proč neuvěřil
obhajobě dovolatelů spočívající v tom, že nevěděli o nelegálnosti dílčího
aspektu „podnikání“ v jednotlivých nočních klubech fakticky ovládaných
obviněným Mgr. B., případně že z něho neměli žádný prospěch a v tomto smyslu z
tam provozované prostituce „nekořistili“ (k tomu viz příslušné pasáže na str.
15 - 43 rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr.
ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněných jako
v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně
neměl v dovolateli namítaném směru žádných výhrad, což rovněž v souladu s
požadavky zákona (§ 125 odst. 1 tr. ř.) podrobně odůvodnil (viz příslušné
pasáže na str. 17 dole - 29 shora napadeného usnesení). K zásadní změně
rozhodnutí soudu prvního stupně přistoupil odvolací soud v závěrech právních.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový
stav věci zjištěn nezákonným způsobem a rozhodnutí odvolacího soudu bylo v
tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.
Nejvyšší soud se dále musel vypořádat s námitkou dovolatele Mgr. I. B. vůči
nepřiměřenosti uloženého trestu jako neproporcionálního zásahu do jeho práva na
osobní svobodu, s ohledem na neúměrnou délku trestního řízení v této trestní
věci.
Jestliže dovolatel tvrdí, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na
projednání věci v přiměřené lhůtě, vyplývající rovněž z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) do té míry, že
soud měl z důvodu porušení jeho základních práv přistoupit k zastavení jeho
trestního stíhání, uplatnil v této části své dovolání právně relevantně.
Nejvyšší soud však této námitce nepřiznal dovolatelem přisuzované
opodstatnění.
V obecné rovině je třeba nejprve uvést, že porušení ustanovení Čl. 6 odst. 1
Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých
rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené lhůty k
posouzení záležitosti stěžovatele, postupuje Evropský soud pro lidská práva
(dále „Soud“) tak, že konstatuje porušení Čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná
stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu
porušení práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení
však Soud z Čl. 6 odst. 1 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil (k tomu
srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko).
K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky
předpokládané v Čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor k
posouzení, jaký prostředek zvolí. Nepochybně by mělo jít o takový prostředek,
který je vlastní právnímu řádu smluvního státu, resp. neodporuje jeho kogentním
ustanovením.
Judikatuře Soudu k této otázce odpovídá také rozhodovací praxe Ústavního soudu
České republiky, který mimo jiné zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo
porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené
lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí, a že zákon mu v
této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení
názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 215/96, sp.
zn. III. ÚS 70/97, II. ÚS 7/03, II. ÚS 32/03, III. ÚS 217/03, IV. ÚS 8/03, III.
ÚS 95/04 atd.). V některých svých rozhodnutích pak přikázal příslušnému orgánu,
aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. např.
nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96, sp. zn. II. ÚS 445/98, II. ÚS 7/03). Ani v jednom z
případů však nezvolil možnost zastavení trestního stíhání, resp. nezrušil
ústavní stížností napadené rozhodnutí se závěrem, že výše uvedeným způsobem
měly postupovat obecné soudy. V nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS
554/04, Ústavní soud vyslovil, že při ukládání nepodmíněného trestu odnětí
svobody je zároveň třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (Čl. 8
odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s
délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Ochrana práva na
přiměřenou délku řízení, resp. kompenzace jeho porušení, může být přitom
dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Ústavní soud zde
zdůraznil, že je povinností obecných soudů využít všech takových prostředků,
které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu
bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Této povinnosti Krajský soud v Plzni jako soud odvolací dostál, když ve svém
rozsudku výslovně s přihlédnutím k Čl. 6 Úmluvy a k Čl. 38 odst. 2 Listiny
obviněnému uložil za závažnou a rozsáhlou trestnou činnost toliko trest odnětí
svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, byť byl ohrožen sazbou od dvou až do
osmi let.
Námitku proti současnému uložení peněžitého trestu ve výši 4.000.000 Kč
odůvodnil dovolatel způsobem, který pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Opět se totiž uchýlil ke zpochybnění řádně
odůvodněných skutkových zjištění soudu, tentokrát ohledně výše zisku, který měl
z prostituce provozované v jím ovládaných podnicích. Teprve na tomto skutkovém
základě namítal nesprávnost posouzení hmotně právního kritéria uvedeného v § 54
odst. 1 tr. zák.
Za právně relevantní považuje Nejvyšší soud dále námitku obviněných Mgr. I. B.
a S. M., uplatněnou s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1.
2013, sp. zn. 2 To 105/2012, podle níž za podmínky, že provozování prostituce v
erotickém klubu funguje na principu dobrovolnosti osob poskytujících zde
pohlavní styk za úplatu, tj. bez donucení, lze vycházet z toho, že samotný
pronájem prostor přizpůsobených k provozování prostituce a z toho plynoucí
dohodnutý příjem provozovatelů podniku nelze považovat za kuplířství.
Ani této námitce však nelze přiznat opodstatnění. Předně je nutno
přisvědčit Krajskému soudu v Plzni, že jako soud rozhodující v předmětné věci o
podaných odvoláních, nebyl vázán zmíněným právním názorem Vrchního soudu v
Praze, který byl vysloven ve zcela jiné trestní věci. Jeho rozhodnutí přitom
není v rozporu ani s dosavadní judikaturou či obecně uznávanou právní naukou,
podle níž se kořistění z prostituce ve smyslu ustanovení o trestném činu
kuplířství (§ 204 tr. zák., resp. § 189 tr. zákoníku) rozumějí různé způsoby
získávání majetkového prospěchu z prostituce provozované jiným za podmínky, že
pachatel využívá vědomě svého vztahu k osobě provozující prostituci a hmotně z
něho těží. Přitom se nemusí nutně jednat jen o osobu, která prostitutce za
úplatu obstarává zákazníky či poskytuje ochranu, ale třeba o řidiče, který ji
vědomě vozí za zákazníky, popřípadě o osobu, která jí za úplatu poskytuje nebo
zprostředkovává ubytování za účelem provozování prostituce. K naplnění znaku
„kořistění“ se nevyžaduje, aby si pachatel vynucoval hmotný prospěch z
prostituce jiného, ale postačí opakované přijímání úplaty za to, že provozování
prostituce umožňuje (k tomu srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II -
komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 1872, a v judikatuře R
11/1978).
Naopak za opodstatněnou považuje Nejvyšší soud námitku dovolatele S. M.
stran nesprávného právního posouzení otázky jeho zavinění ve vztahu k trestnému
činu kuplířství podle § 204 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal důvody pro
odmítnutí dovolání tohoto obviněného (jako celku), přezkoumal podle § 265i
odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti kterým bylo
podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež v něm byly právně relevantně uvedeny,
jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím
závěrům:
V obecné rovině je třeba připomenout, že právní závěr o zavinění pachatele (ať
už té či oné formě), musí být spolehlivě zjištěn na základě výsledků dokazování
a musí z nich logicky vyplynout. U nepřímého úmyslu (§ 4 písm. b/ tr. zák.,
resp. § 15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku), v němž měl podle závěru odvolacího
soudu jednat dovolatel, je třeba mít za prokázané, že pachatel věděl, že svým
jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním
zákonem, a pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn. Rovněž srozumění u
nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku
relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek,
tj. chováním pachatele. Podle právní nauky (srov. např. V. Solnař, Základy
trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 218) představová složka úmyslu
zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka
vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i
srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění.
Eventuální úmysl tedy vždy musí obsahovat prvek vůle.
Výše uvedenými zásadami se odvolací soud ve svých právních úvahách důsledně
neřídil, což se následně promítlo i do popisu skutku (bod 7), kde chybí
vyjádření subjektivních i objektivních znaků jednak základní, ale především
kvalifikované skutkové podstaty trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1
odst. 3 písm. b) tr. zák. Tohoto trestného činu se dopustí pachatel, který
kořistí z prostituce provozované jiným a takový čin spáchá jako člen
organizované skupiny (srov. 34 písm. g/ tr. zák.).
Dovolatel S. M. se prakticky po celý průběh trestního řízení hájil tím, že
pracoval pro Mgr. B. především jako řidič a au pair jeho dětí a vykonával
údržbářské práce na jeho domě a zahradě v L. Pokud přijal na základě jeho
nabídky účast ve společnosti K. - zahradnické služby, s. r. o., učinil tak
proto, aby si zajistil legální příjem. Jestliže poté z pokynu Mgr. B. podepsal
ve funkci jednatele společnosti kupní smlouvy o převodu nemovitostí a následně
smlouvy nájemní, týkající se inkriminovaných nemovitostí v katastrálním území
obcí R. a S. K., neměl vůbec žádné poznatky o tom, že by se v nich provozovala
nebo měla provozovat prostituce. Podniky údajně osobně nenavštívil a ani z
obsahu podepisovaných smluv nevyplývalo, že by se mělo jednat o noční kluby
tohoto typu.
Odvolací soud této jeho obhajobě v podstatě přisvědčil, když na str. 25
odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že skutečně neexistuje, či lépe
nebyl proveden, jediný důkaz o tom, že by dovolatel osobně některý z klubů
navštívil. Zároveň připustil, že ho spoluobviněný Mgr. B. nutně nemusel
považovat za rovnoprávného partnera a že mu nesděloval všechny své záměry.
Nedostatek spolehlivého zjištění vědomostní složky úmyslného zavinění však
nahradil u dovolatele obecnou a nepřesvědčivou úvahou, že tzv. bílý kůň, který
se jako nastrčená osoba propůjčuje k úkonům ve prospěch osoby, která ve věci
nefiguruje oficiálně, musel být v případě, kdy šlo o koupi či pronájem domů,
„srozuměn s jakoukoli protiprávní činností, jež se v nich může běžně
uskutečňovat“, a to i za předpokladu, že by účel těchto úkonů přesně neznal.
Tuto myšlenku pak soud rozvedl do závěru, že podepisoval-li dovolatel jako
jednatel společnosti K. - zahradnické služby, s. r. o., na žádost Mgr. B.
smlouvy, jimž nerozuměl, musel předpokládat, že budou sloužit k něčemu
protiprávnímu, případně i k trestné činnosti jako je např. výroba drog či
provozování prostituce. Pokud za této situace dostával odměnu jako jednatel
uvedené obchodní společnosti, pak si podle názoru soudu musel být vědom, že
tento příjem může pocházet z nějaké (jakékoli) trestné činnosti, a pro ten
případ s tím být srozuměn.
Na takové velmi zjednodušující a především důkazně nepoložené argumentaci,
která staví převážně na hypotézách, bez toho aby soud měl zároveň k dispozici i
potřebné důkazy, nebylo možno přijmout spolehlivý závěr o (byť nepřímém) úmyslu
dovolatele, zahrnujícím zákonné znaky „kořistění z prostituce provozované
jiným“, a o tom, že čin spáchal „jako člen organizované skupiny“ podle § 204
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud proto shledal uvedenou část výtek dovolatele S. M. plně důvodnou.
Závažnost zjištěné vady ve vztahu k osobě tohoto dovolatele nedovoluje trvat na
právní moci a stabilitě napadené části rozhodnutí.
Proto Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2013, č. j. 8 To 348/2013-8822, ve
výrocích o vině a trestu ohledně jeho osoby a podle § 265k odst. 2 věta druhá
tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l
odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odvolací soud se bude muset v rozsahu zrušení věcí znovu zabývat z hledisek, na
která ve svém rozhodnutí poukázal Nejvyšší soud, a poté o podaném řádném
opravném prostředku znovu rozhodnout. Jeho právním názorem bude ve smyslu
ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. vázán. Jde o především to, aby si ujasnil, zda
obviněného S. M. lze vůbec činit trestně odpovědným za trestný čin kuplířství
podle § 204 tr. zák., případně některou z forem součinnosti k tomuto trestnému
činu. Jestliže k tomu bude třeba dokazování doplnit, soud tak učiní, a to
případně i k návrhu stran. Jeho právní závěry nesmí být v rozporu s popisem
skutku (tzv. skutková věta výroku) a musí být odůvodněny v kvalitě
předpokládané ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř.
Pokud jde o dovolání obviněných S. S., D. M. a L. B., Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že byla opřena o námitky, které pod použité dovolací důvody podle §
265b tr. ř. písm. g), resp. e) tr. ř. podřaditelné nejsou, a proto je podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podaná z jiných důvodů, než jsou
uvedeny v zákoně.
Dovolání obviněného Mgr. I. B. bylo rovněž podáno z valné části v rozporu s
obsahem hmotně právního důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a
v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným. Důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak dovolatel relevantně uplatňovat
nemohl. Nejvyšší soud proto jeho dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Rozhodnutí o odmítnutí dovolání obviněných Mgr. I. B., S. S., D. M. a L. B.,
jakož i rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci ohledně
obviněného S. M., učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, kdy v prvém
případě k tomu byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. (rozhodnutí o odmítnutí dovolání) a ve druhém případě podmínky
uvedené v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. (rozhodnutí o zrušení napadeného
rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí, je-li zřejmé, že
zjištěné vady nelze odstranit ve veřejném zasedání).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr.
ř.).
V Brně dne 1. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler