6 Tdo 1265/2014-32
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. října 2014 o
dovolání, které podal obviněný J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 26. 3. 2014, č. j. 3 To 623/2013-842, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T
190/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 9. 2013, č. j. 31 T
190/2012-788, byl obviněný J. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán
vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona
č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do
31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jehož se podle zjištění jmenovaného soudu
dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Za tento trestný čin a za
sbíhající se trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž
byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2.
2012, č. j. 5 T 62/2011-141, a sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. z rozsudku Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 21. 10. 2010, č. j. 5 T 13/2010-343, ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 6. 2011, č. j. 4 To
394/2011-395, byl podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák.
odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro
jehož výkon byl podle § 39 odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle
§ 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v
Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2012, č. j. 5 T 62/2011-141, jakož i všechna
další, obsahově navazující, rozhodnutí.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 3. 2014, č. j.
3 To 623/2013-842, jímž napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v
celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že
obviněného uznal vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2
tr. zák., kterého se dle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době od 25. 5. 2008 do července 2008 postupně převzal od M.
H., nejméně 240.000 Kč od R. Č., nejméně 246.068 Kč na nákup, přepravu,
proclení a uvedení do provozu v ČR ojetých motorových vozidel výr. zn. Dodge
dovezených z Kanady, a to s příslibem, že po jejich prodeji v ČR vrátí z
obdržené kupní ceny poškozeným jimi investované finanční prostředky a rozdělí
se s nimi o případný zisk z prodeje, dne 27. 5. 2008 zakoupil v Kanadě dva
osobní automobily, a to tov. zn. Dodge Grand Caravan 3.3 …, rok výroby 2004,
barvy červené metalízy, VIN … a zn. Dodge Grand Caravan 3.3 6V, rok výroby
2006, barva černá metalíza, VIN …, které nechal dopravit do ČR, následně
vozidlo zn. Dodge Grand Caravan, VIN … dne 23. 6. 2009 prodal do autobazaru M.
M. za částku 200.000 Kč, prodej vozidla zatajil s v rozporu s předchozí ústní
dohodou použil obdrženou finanční částku zcela pro svou potřebu a poškozeným M.
H. a R. Č. ani část těchto finančních prostředků nepředal a tím jim způsobil
škodu ve výši nejméně 200.000 Kč.
Obviněného za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle
§ 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního
soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2012, č. j. 5 T 62/2011-141, a
sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 10. 2010, č. j. 5
T 13/2010-343, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 21. 6. 2011, č. j. 4 To 394/2011-395, odsoudil podle § 250 odst. 3 tr. zák.
za použití ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu
odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho podle § 39 odst. 3 tr.
zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o
trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2012, č.
j. 5 T 13/2010-343, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 21. 6. 2011, č. j. 4 To 394/2011-395, jakož i všechna další
obsahově navazující rozhodnutí.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce JUDr. Miroslava Kříženeckého dovolání, v němž
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když má za to, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje jednak v nesprávné aplikaci § 220
odst. 1 tr. ř.. neboť namítá, že odvolací soud významně změnil výrok
odsuzujícího rozsudku, kdy na rozdíl od soudu prvního stupně nepřevzal
výrokovou část obžaloby, ale vytvořil zcela nový skutek, který jejím předmětem
nebyl, jednak v překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu stran částky ve výši
200.000 Kč „jako části dle odvolacího soudu zpronevěřené“. V daném směru brojí
proti tomu, že soud druhého stupně „bez umožnění důkazní reakce obhajoby vzal
za prokázaná před odvolacím soudem získaná tvrzení od poškozeného Č. ohledně
finančních vztahů s odsouzeným“.
Dovolatel s poukazem na ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. vyzdvihuje (část III.),
že obžaloba specifikovala jednání jako „neoprávněné nakládání se svěřenými
vozidly ve formě zástavy těchto vozidel“. S odkazem na rozsudek soudu
odvolacího, jenž konstatoval, že nebyla prokázána zástava žádného z vozidel a
tedy nedošlo k jednání ani v jeho části, které je podstatou obžaloby, má za to,
že jde o vyloučení shody v jednání. Pro zachování totožnosti skutku by muselo
podle jeho přesvědčení dojít (při rozdílném jednání) k zachování úplné shody
alespoň v následku. Následek jednání byl v obžalobě koncipován tak, že
neprodal, nepředal ani nikterak nevyúčtoval poškozeným finanční částku, ač tak
učinit měl, a způsobil jim dohromady škodu ve výši nejméně 750.000 Kč. U
následku podle obviněného nelze konstatovat úplnou shodu, která je při
vyloučení shody v jednání nezbytnou podmínkou pro zachování totožnosti skutku
podle § 220 odst. 1 tr. ř. Na tento následek je třeba z pohledu obviněného
nahlížet s vědomím toho, že částku poškozenému Č. uhradil. Pokud soud v
napadeném rozsudku vypouští část jednání i následku týkajícího se černého
vozidla Dodge, neboť v něm nespatřuje spáchání žádného trestného činu, pak má
logicky za to, že druhé vozidlo, tedy červený Dodge bylo pořizováno pro úhradu
části dluhu obviněného u poškozeného Č. Obviněný míní, že při dodržení shody v
následku může být diferenciačním znakem osoba poškozeného, což ho ve spojení s
nesprávným právním posouzením stran úhrady částky 200.000 Kč poškozenému Č.
vede k závěru o nulovému následku (stran peněžního vyjádření) a v konečném
důsledku i o nenaplnění znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, tedy
způsobení škody na cizím majetku.
V další části (IV.) se obviněný zabývá problematikou překvapivosti rozhodnutí
odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení úhrady částky 200.000 Kč
poškozenému Č. Podotýká, že z provedeného dokazování nevyplynulo, kdy a na čí
popud mělo dojít k rozdělení a předání výtěžku za prodej automobilů. Odkazuje
na soudem zmiňovanou ústní dohodu mezi ním a poškozenými, která zněla na
vzájemné vypořádání následně po prodeji automobilů se ziskem. Prodej vozidla
svědku M. se uskutečnil za částku 200.000 Kč, nikoli za cenu odhadní, která
činila 300.000 Kč. Nedošlo-li k prodeji červeného automobilu Dodge se ziskem,
poté mu na základě jejich ústní dohody nevyplývala jakákoli povinnost. Samotné
vypořádání chtěl řešit následně, tedy teprve po prodeji černého automobilu
Dodge, do něhož by zahrnul již utrženou částku 200.000 Kč za prodej červeného
automobilu Dodge. Následně, když bylo patrné, že zisku z prodeje obou
automobilů dosaženo nebude, přednostně uspokojil poškozeného Č., jemuž vyplatil
přesnou částku za prodej červeného automobilu Dodge. Obviněný usuzuje, že pokud
nebyla uzavřena dohoda pro případ, že automobily nebudou prodány se ziskem,
řídí se takový vztah buď režimem dobrovolné úhrady dluhu ze strany obviněného,
nebo režimem § 563 obč. zák., podle něhož je dlužník povinen plnit prvního dne
poté, co byl věřitelem o plnění požádán. Z výpovědi poškozených neplyne závěr,
že by jej kdy vyzvali k plnění. Proto byl okamžik plnění dluhu závislý na
dobrovolné úhradě z jeho strany. Tím, že napadený rozsudek posuzuje úhradu z
dubna 2012 jako úhradu pozdní, dopustil se nesprávného právního posouzení věci.
Stran částky 202.000 Kč vznáší obviněný námitku, že po předložení dokladu
ohledně zaplacení této částky poškozenému Č., tento začal uvádět při veřejném
zasedání před odvolacím soudem další dluhy, které má za obviněným, v celkové
částce přibližně jednoho milionu korun. O tom však nedokázal soudu předložit
jakýkoli důkaz. Soudu odvolacímu vytýká, že částku 202.000 Kč považoval za
úhradu jiného dluhu, nikoli dluhu, který vznikl v souvislosti s obstaráním
předmětných automobilů. Přitom již od hlavního líčení zdůrazňuje, že tato
platba je relevantní právě z hlediska prodeje červeného automobilu Dodge.
Překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu proto spatřuje v tom, že odvolací soud
učinil právní posouzení takové, že vedle investice dlužil poškozenému Č. ještě
přibližně částku 1.100.000 Kč, což však bylo zjištěno až jeho náhodným
výslechem při veřejném zasedání. Ačkoli navrhoval jako důkaz provést ještě
další platby, které poškozenému v letech 2010-2012 prokazatelně posílal na
bankovní účet, nebyl na toto již brán zřetel.
Obviněný poukazuje i na fakt své vlastní spoluúčasti, kterou se podle svého
tvrzení (150.000 Kč), resp. skutkových zjištění (105.000 Kč) podílel na celkové
investici. Na základě toho, že nebylo zohledněno, že mezi ním poškozenými byla
učiněna pouze dohoda o postupu v případě prodeje automobilů se ziskem a žádná
jiná, dovozuje, že není vyloučen ani postup, kdyby si nejprve ponechal úhradu
své vlastní investice a teprve z prodeje dalšího automobilu by uspokojil oba
poškozené.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř.
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2014, č. j. 3 To
623/2013-842, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal témuž soudu, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud
postupem podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se
obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. obžaloby zprošťuje. Současně s odkazem na
§ 265h odst. 3 tr. ř. navrhl odklad výkonu rozhodnutí. Dodatečným sdělení
vyjádřil souhlas, aby o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném
zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“)
sdělil, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním
posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci
tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových
zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) ani
jiná procesní pochybení.
Námitky týkající se porušení ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., tj. porušení
procesní, nikoli hmotněprávní zásady totožnosti skutku, pokládá za námitky
výlučně procesní a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
Tomuto dovolacímu důvodu podle státního zástupce neodpovídá ani s nimi
související skutková námitka, podle které škoda vůbec nevznikla proto, že
částku 200.000 Kč dovolatel poškozenému uhradil. Konstatuje nicméně, že otázkou
totožnosti skutku se zabývaly soudy obou stupňů (str. 12 rozsudku nalézacího
soudu, str. 11-12 rozsudku soudu odvolacího) a správně dospěly k závěru, že i
přes změny vymezení skutku oproti obžalobě shoda podstatné části jednání i
následku zůstala zachována. Obviněný navíc podle státního zástupce vychází z
nesprávného právního názoru, podle kterého by při rozdílnosti jednání musela
být dána úplná shoda následku; totožnost skutku je zachována i tehdy, kdy
alespoň částečná shoda podstatných okolností se týká jenom jednání nebo jenom
následku.
Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají podle státního zástupce ani
námitky týkající se tzv. překvapivosti rozhodnutí. Námitky, které dovolatel ve
vztahu k jím tvrzené překvapivosti rozhodnutí uplatňuje, navíc nejsou ničím
jiným nežli opakováním
a rozvedením jeho skutkového tvrzení podle kterého částku 200.000 Kč
poškozenému Č. uhradil. Otázka, zda platba z dubna 2012 souvisela s investicí
poškozeného Č. do obchodu s motorovými vozidly nebo zda šlo o úhradu jiných
dluhů obviněného, je otázkou primárně skutkovou, nikoli otázkou právního
posouzení. Mimoto k přisvojení si výtěžku z prodeje vozidla obviněným došlo již
v červnu roku 2009, kdy také došlo k dokonání trestného činu zpronevěry. Platbu
obviněného ve prospěch poškozeného Č. učiněnou a s cca tříletým časovým
odstupem by podle státního zástupce bylo možno posoudit pouze jako náhradu
škody, i kdyby s investicí vloženou poškozeným do předmětného obchodu souvisela.
Skutkového charakteru jsou i námitky, kterými se dovolatel domáhá zohlednění
své „spoluúčasti“ ve výši 105.000 – 150.000 Kč na obchodu s motorovými vozidly.
Podle zjištění uvedených v tzv. skutkové větě obviněný převzal peníze na nákup
vozidel s příslibem, že „…po jejich prodeji v ČR vrátí z obdržené kupní ceny
poškozeným jimi investované finanční prostředky a rozdělí se s nimi o případný
zisk z prodeje…“. Z takto soudem vymezeného obsahu ujednání v žádném případě
nevyplývá, že by platilo toliko v případě ziskového prodeje vozidel a že by si
obviněný na úkor prostředků svěřených mu poškozenými mohl přednostně hradit
vlastní náklady, které mu v souvislosti s obchodem s automobily vznikly.
Státní zástupce uzavřel, že obviněný J. H. ve svém dovolání uplatnil výlučně
námitky procesního a skutkového charakteru, které formálně deklarovanému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádnému jinému
dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Současně
navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí [§
265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom,
že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.
Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž toto dovolání splňuje i obsahové náležitosti (§
265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.,
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7
k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení
stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i
jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud
je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr.
ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit
povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání
obviněného:
IV.
Obviněný nesprávnost právní kvalifikace skutku, jak již výše uvedeno,
buduje na tvrzení o nesprávné právní kvalifikaci skutku a současně i
překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud jde o první námitku, jejím základem je dovozovaný závěr, že jednání, jímž
byl dovolatel uznán vinným rozsudkem odvolacího soudu, není ani zčásti totožné
s jednáním, pro které na něj byla podána obžaloba. Od tohoto dílčího závěru,
skrze tvrzení, že v takovém případě je tzv. totožnost skutku, jako procesní
podmínka rozhodnutí soudu ve smyslu požadavku § 220 odst. 1 tr. ř. , dána pouze
v případě úplné shody následku, která však není dána, dovozuje porušení
citovaného ustanovení.
Již na tomto místě je nezbytné na dovolatelovo tvrzení reagovat dvěma
poznámkami. Předně se sluší poznamenat, že otázka totožnosti skutku je
záležitostí práva procesního (souvisí se zásadou obžalovací upravenou
ustanovením § 2 odst. 8 tr. ř., která je rozvedena dalšími ustanoveními, mj.
též citovaným ustanovením § 220 odst. 1 tr. ř.), takže spojovat s jejím
porušením vývod o existenci dovolacího důvodu určeného k nápravě vad hmotně
právních, tj. s obviněným deklarovaným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., není zcela případné. Současně je třeba upozornit, že její
porušení uplatňuje obviněný prostřednictvím názoru („… u následku nelze
konstatovat úplnou shodu, která při úplném vyloučení shody v jednání je
nezbytnou podmínkou pro zachování totožnosti skutku dle § 220 odst. 1 trestního
řádu.“), který je v rozporu nejen s aplikační praxí soudů, jak plyne i z
odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku soudu odvolacího (str. 11: „Totožnost
skutku neznamená naprosto totožný popis mezi žalobním návrhem a skutkovou větou
rozsudku, nýbrž totožnost skutku je zachována při totožném jednání a totožném
následku nebo při totožném toliko jednání nebo toliko následku, ale je
zachována i za situace, kdy je totožná část jednání nebo část následku.“),
nýbrž i pojímáním totožnosti skutku trestněprávní naukou. I ta zastává názor,
že „není nutná naprostá shoda, postačí i shoda mezi podstatnými skutkovými
okolnostmi... Některé skutečnosti zahrnuté do projednávaného skutku tedy mohou
odpadnout a některé naopak mohou oproti obžalobě přibýt, nesmí se ovšem změnit
podstata skutku (srov. R 6/1972, R 10/1964 a R 64/1973), přitom je však soud
povinen vyčerpat skutek v celé šíři (srov. R 45/1973-I“. (viz Musil, J.,
Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní.
2. přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, 1124 s., str. 686 a násl.).
Byť obviněný následně (v rozporu s prvně uvedeným a tentokrát ve shodě se
všeobecně akceptovaným pojetím totožnosti skutku) připouští, že „… při dodržení
shody v následku nehraje až tak roli výše škody, resp. její rozdílnost ve
výroku rozsudku oproti výroku obžaloby…“, závěr o „nulovém následku (v
korunovém vyjádření), ale také fakticky… (a tím i o)… absenci naplnění skutkové
podstaty trestného činu zpronevěry“ buduje na zcela jiném skutkovém základě,
než je vyjádřen v rozsudku soudu odvolacího. Nedostatek následku na straně
poškozeného R. Č. totiž odvíjí od vývodu, že „bylo učiněno nesprávné právní
posouzení, že úhrada z dubna 2012 ve výši 202 tis. Kč je úhradou nesouvisející
s tímto trestním řízení a prodejem červeného vozidla Dodge“, jenž souvisí s
dovolatelovou námitkou překvapivosti skutkového závěru odvolacího soudu (k tomu
viz níže).
Pokud obviněný reviduje skutková zjištění soudu a předkládá vlastní verzi
skutkového děje, resp. vlastní skutkový závěr o dílčí otázce skutkového
charakteru (v dané souvislosti vytýká nedostatek rozsahu důkazního řízení,
neboť „ačkoli… navrhoval k důkazu provést ještě další platby… tak již na toto
nebyl brán zřetel“), zakládá svou dovolací argumentaci na takových námitkách, k
nimž dovolací soud nemůže přihlížet. V dané souvislosti musí Nejvyšší soud
připomenout, že skutkovými zjištěními vyjádřenými v dovoláním napadeném
rozsudku je vázán (s výjimkou případů tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu
Ústavním soudem, který však v posuzované věci neshledává ani samotný dovolatel,
neboť ve svém mimořádném opravném prostředku takovou námitku neuplatňuje), a že
svůj závěr o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
jenž by odůvodňoval kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí, nemůže činit na
podkladě jiných (dovolatelem) předkládaných skutkových zjištění. Opačný přístup
by znamenal popření smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu určeného k
nápravě hmotně právních vad rozhodnutí, neboť „z toho, že odlišnému skutkovému
závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že
skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu, který stěžovatel ve svém dovolání označil. Jen v případech zcela
extrémních lze zásadu vázanosti tímto základem (taxativně určených dovolacích
důvodů) opustit.“(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013, sp.
zn. III. ÚS 2157/13).
Z dosud uvedené plyne, že existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. nelze dovodit z námitek obviněného, které vyjádřil v části III.
svého dovolání. Dodat lze, že brojil-li obviněný vůči nesprávnosti řešení
odvolacího soudu v otázce totožnosti skutku, nelze jeho námitkám přiznat
důvodnost. Krajský soud v příslušné pasáži odůvodnění svého rozhodnutí (str.
11-12) zcela správně dovodil, že skutek, jímž obviněného uznal vinným, nemůže
být považován za skutek odlišný od toho, vůči němuž bylo zahájeno jeho trestní
stíhání a pro který byla posléze podána obžaloba. Rozhodnutím odvolacího soudu
k porušení zásady obžalovací nedošlo.
Nedůvodné jsou i vývody obviněného, pokud se snaží odůvodnit vytýkanou
překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu.
Obviněný překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v tom, že se závěr o
jeho odpovědnosti trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. [tj.
že „přisvojil si cizí věc tím, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím
majetku škodu nikoli malou“ (viz tzv. právní věta rozsudku)] odvíjí od
zjištění, že zpronevěřil částku 200.000 Kč. Způsob, jímž dovozuje (podle
dovolatele patrně nepřípustné a jeho obhajovací práva porušující) vydání
překvapivého rozhodnutí odvolacím soudem, však nemůže podle soudu Nejvyššího
vést k závěru, že by na jeho podkladě mělo ke kasaci dovoláním napadeného
rozsudku dojít.
Pro obviněného nemůže být překvapivé, že jeho trestní odpovědnost je odvolacím
soudem vyvozována z toho, že zpronevěřil peněžní prostředky, které mu poškození
svěřili na nákup motorových vozidel, pokud ve svém řádném opravném prostředku
(v odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, brojícímu proti nesprávnosti
skutkových a právních závěrů nalézacího soudu, sám připustil možnost takového
řešení (na str. 4 při rekapitulaci odvolání obviněného krajský soud uvádí: „…
tvrdí, že obdržel pouze investici či půjčku od poškozených…, tudíž teoreticky
mohl zpronevěřit maximálně prostředky získané na nákup vozidel“. Skutečnost, že
„i vůči takové zpronevěře obžalovaný předložil řadu argumentů a důkazů“
(tamtéž), tj. že vyvození své trestní odpovědnosti se snažil zabránit, nemůže
vést k závěru o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. Překvapivým
rozhodnutím ve smyslu judikatury Ústavního soudu je takové rozhodnutí, které
nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. např.
nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04). Jde o takové
rozhodnutí, jehož skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že
účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové
rozhodnutí předpokládat (nemohl ho anticipovat) a v důsledku toho vůči němu
nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4.
8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, shodně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 5.
1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn.
I. ÚS 2669/09).
Obviněný překvapivost rozhodnutí krajského soudu, které na podkladě jeho
odvolání vyznělo ještě výrazně příznivěji, než byla jedna z možných variant
obviněným uvážených („teoreticky mohl zpronevěřit maximálně prostředky získané
na nákup vozidel“, což podle zjištění odvolacího soudu byla částka 486.068 Kč /
viz výrok a str. 10 rozsudku: v případě poškozeného R. Č. „činí jeho vklad do
opatření obou vozidel nejméně 246.068 Kč“, u poškozeného M. H. jeho „investice…
reálně představuje… částku nejméně 240.000,- Kč“/), spatřuje v tom, že odvolací
soud neposoudil zaslání částky 202 tis. Kč jako jeho splnění závazku a že „tuto
platbu… de facto „zúřadoval“ tak, že jí odsouzený hradil jiné než 200 tisícový
dluh vůči poškozenému Č.“.
K této námitce, ostatně formálně vzato rovněž nepodřaditelné pod obviněným
uplatněný důvod dovolání, lze ve stručnosti uvést, že pomíjí to, na základě
jakých důkazů soudy obou stupňů učinily závěr o trestní odpovědnosti
obviněného. Zcela zřetelně z obou rozhodnutí plyne, že soudy nižších stupňů
vyšly z výpovědí poškozených, jejichž svědecké výpovědi shledaly věrohodnými.
Obviněného naopak (str. 9 rozsudku okresního soudu) označují za jedince, který
„neustále květnatě hovoří, uhýbá a pozměňuje svá vyjádření“, resp. (str. 14
rozsudku soudu odvolacího) za osobu celkově neseriózní, „zcela ignorující
oprávněné zájmy jiných občanů“. Učinil-li soud prvního stupně (str. 11
rozsudku) závěr, že „lze platbu z dubna 2012 považovat pouze za náhradu škody,
nikoli za úhradu obdržené kupní ceny“ a z hlediska rozhodování o vině
obviněného zcela stejný závěr učinil soud dovolací (str. 12 rozsudku: „Úvaha,
že dlužník má právo určit, na splacení jakého dluhu věřiteli poskytuje částečné
finanční plnění, může mít v projednávané věci význam pouze pro zvážení
okolnosti významné z hlediska úvah o druhu a výši trestu a z hlediska
případného rozhodování v rámci adhezního řízení.“), pak vývody dovolatele o
překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu jsou zjevně nepřípadné. Obě
rozhodnutí totiž vychází ze shodného okruhu důkazů, na nichž je závěr o vině
dovolatele budován [odvolací soud nepřistoupil k zapovězenému (§ 263 odst. 7
tr. ř.) jinému hodnocení důkazů provedených v řízení před soudem nalézacím
soudem odvolacím], a shodným způsobem přistupují k vyhodnocení významu platby z
dubna 2012 pro otázku trestní odpovědnosti obviněného. Argumentace obviněného v
jeho mimořádném opravném prostředku (dovozování závěrů, že povinnost k
navrácení investovaných prostředků poškozeným nastávala pouze v případě prodeje
vozidla se ziskem, atd.) proto nepřevyšuje úroveň běžných odvolacích námitek,
jinak vyjádřeno, nedosahuje úrovně svědčící o porušení základních práv
dovolatele v trestním řízení (argument porušení práva na spravedlivý proces
ostatně obviněný nevznáší). Není proto způsobilá vyvolat přezkum napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Nářky obviněného,
týkající se otázek jím popíraných dluhů vůči R. Č. a způsobu reakce soudů na
ně, jsou do jisté míry výsledkem zvolené taktiky obhajoby (způsobu předkládání
důkazů), jak se k dané otázce vyslovil odvolací soud na str. 12 svého rozsudku.
Rozhodně nejsou způsobilé k tomu, aby založily důvod k vyslovení kasačního
rozhodnutí soudem dovolacím.
K dosud uvedenému lze ve shodě s vyjádřením státního zástupce dodat, že
nepřípadnou je interpretací „dohody“ uzavřené mezi ním a poškozenými, jejímž
prostřednictvím dovozuje závěr, že jej stíhala povinnost k navrácení finančních
prostředků poskytnutých mu poškozenými pouze pro případ prodeje automobilů se
ziskem, neboť uzavřena byla pouze „dohoda“ stran prodeje automobilů se ziskem a
žádná jiná. Staví-li obviněný takto svoji obhajobu na tom základě, že na
posuzovaný skutek je nutno hledět jako na občanskoprávní vztah, v němž svým
závazkům vůči osobě poškozeného R. Č. dostál v důsledku platby z dubna 2012,
pak pomíjí zásady, které se v takových vztazích za účinnosti za účinnosti
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
„občanského zákoníku“) uplatňovaly. Dovolatel prostřednictvím své konstrukce
preference vůle dlužníka zcela pomíjí povinnosti, které dlužníka v rámci
závazkového právního vztahu (obecně) stíhají, např. slušnost, spolehlivost a
oprávněné očekávání smluvního partnera, které jsou hodnoty objektivního
právního principu poctivosti a důvěry. V této rovině je typické, že mezi
smluvními stranami existuje vztah založený na zvýšené míře důvěry, stíhá je
vyšší míra poctivosti, informační povinnosti smluvního partnera apod. V
posuzované věci nelze přehlédnout, že vůle poškozených směřovala k uzavření
smlouvy nikoli pouze pro případ, že automobily budou prodány se ziskem a že
pouze za této okolnosti dojde k navrácení zapůjčených finančních prostředků (to
by zcela odporovalo motivaci jejich jednání, jak ji soud zjišťuje, tj.
dosáhnout úhrady předchozích pohledávek za obviněným), nýbrž zcela nepochybně i
pro případ, že dojde k prodeji těchto automobilů bez dosažení zisku. Konečně
ani v tomto smyslu nelze přehlédnout obecné interpretační pravidlo právních
úkonů (§ 35 občanského zákoníku), kdy právní úkony vyjádřené slovy nelze
vykládat pouze podle jejich jazykového vyjádření, nýbrž zejména podle vůle
osoby, která právní úkon vyjádřila. Na základě těchto východisek je proto
patrné, že obviněným uplatněná argumentace je zcela účelová, neodrážející
taktický stav věci.
Protože se obviněný ve své dovolací argumentaci rozešel s uplatněným dovolacím
důvodem a jeho námitky nejsou subsumovatelné pod důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiný dovolací důvod upravený ustanovením §
265b tr. ř., dospěl dovolací soud k poznatku, že o jeho dovolání je nezbytné
rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., dle
něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto
mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o
rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr.
ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen
stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému
důvodu odmítnutí.“
Zbývá dodat, že předsedou senátu soudu prvního stupně nebyl vyslyšen návrh
obviněného na postup podle § 265h odst. 3 tr. ř. Protože tímto ustanovením
upravený návrh nebyl podán, nevyvstala povinnost Nejvyššího soudu o něm
rozhodnout.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil