K rozhodování obecných soudů o výkonu podmíněně uloženého trestu odnětí svobody
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22. 9. 2009 č. j. 13 To 427/2009-147, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22. 9. 2009 č. j. 13 To 427/2009-147, a výzvy k nastoupení trestu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 10. 2009, sp. zn. 22 T 132/2006, takto:
Vykonatelnost usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22. 9. 2009, č. j. 13 To 427/2009-147, a výzvy k nastoupení trestu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 10. 2009, sp. zn. 22 T 132/2006, se odkládá do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti. Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o Ústavním soudu“), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práva zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice rozhodl usnesením vydaným v neveřejném zasedání dne 22. 9. 2009 tak, že z podnětu stížnosti státního zástupce zrušil usnesení Okresního soudu v Pardubicích č. j. 22T 132/2006-139 ze dne 7. 7. 2009 a sám ve věci nově rozhodl tak, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích č. j. 22 T 132/2006-114 ze dne 8. 12. 2006. Stěžovatel s ústavní stížností rovněž spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Ústavní soud může podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Podmínky citovaného ustanovení jsou podle názoru Ústavního soudu splněny. Výkon napadeného rozhodnutí (výkon trestu odnětí svobody) se jeví být závažným zásahem do základních práv stěžovatele; s ohledem na prozatím nahlížený ústavněprávní kontext předmětné věci a z toho vyplývající procesní postup nelze o ústavní stížnosti rozhodnout do doby, kdy nejpozději má stěžovatel nastoupit k výkonu trestu (srov. k ústavní stížnosti přiloženou výzvu k nastoupení trestu nejpozději ke dni 2. 11. 2009). Z tohoto důvodu Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti. Účel trestního řízení (a tedy i veřejný zájem) může být efektivně zajištěn především tehdy, jestliže bezprostředně následuje výkon uloženého trestu. Nicméně účinnost trestu (a tím i veřejný zájem) v tomto konkrétním případě se minimálně sníží v důsledku časového posunu jeho vykonatelnosti, když projednání věci u Ústavního soudu si nevyžádá delší čas.
,
I. ÚS 208/01
,
.
V ústavní stížnosti v části nazvané „Návrh na přiznání odkladného účinku“ sice stěžovatel zmiňuje výzvu k nastoupení trestu, nicméně posléze hovoří jen o napadeném usnesení krajského soudu („Odložením vykonatelnosti napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové do vydání rozhodnutí o podané ústavní stížnosti nevznikne újma třetí osobě ani veřejnému zájmu.“). Ovšem poté explicitně žádá odložení vykonatelnosti nejen napadeného usnesení krajského soudu, ale i výzvy Okresního soudu v Hradci Králové k nastoupení trestu ze dne 8.10.2009. Nicméně, tato výzva k nástupu trestu odkladem vykonatelnosti napadeného usnesení krajského soudu co do svých účinků zaniká (je fakticky konzumována); Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že výzva k nástupu trestu není ani rozhodnutím ani jiným zásahem orgánu veřejné moci ve smyslu § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 469/05
; byť existuje i odlišné usnesení, výzvu k nástupu trestu meritorně přezkoumávající – srov. usnesení
sp. zn. II. ÚS 1635/07
). Ústavní soud však přesto návrhu na odklad vykonatelnosti výzvy Okresního soudu v Hradci Králové k nastoupení trestu ze dne 8.10.2009 vyhověl, a to z důvodu právní jistoty stěžovatele, tj. aby eliminoval hypotetickou situaci, kdy by kupříkladu Okresní soud v Pardubicích či orgán provádějící předvedení stěžovatele - formalisticky - tvrdil, že stěžovatel musí nastoupit trest, neboť výzva k nastoupení trestu nebyla zrušena a ani nebyla odložena její vykonatelnost výrokem Ústavního soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2009
František Duchoň
předseda senátu
1) Stížnostní soud v neveřejném zasedání - podle předtištěného textu příslušného protokolu - provedl důkaz obsahem spisu (srov. č. l. 145 spisu), tedy opakoval dokazování po soudu prvního stupně. Na základě toho však pak jinak, nově (ve srovnání se soudem prvního stupně) zhodnotil důkazy. Dovodil totiž, že stěžovatel je osobou, která má sklony k porušování právních povinností takto: stejně jako původní trestná činnost byl i přestupek ze dne 7. 8. 2007 projevem impulzivního a agresivního jednání ze strany stěžovatele; s ohledem na způsob chování stěžovatele a motiv jeho jednání (stran přestupku ze dne 7. 8. 2007) ve spojení s charakterem původně spáchané trestné činnosti lze vyvodit, že i ve zkušební době se stěžovatel projevoval obdobným způsobem, jaký u něho v minulosti vedl ke spáchání trestné činnosti; i přestupky související s překročením povolené rychlosti jízdy nasvědčují vzhledem k naměřeným hodnotám tomu, že se stěžovatel choval sobecky a bezohledně. Na základě takového přehodnocení dokazování dospěl stížnostní soud ke konečnému závěru opačnému od závěru soudu prvního stupně, tj. že nejsou dány podmínky k výjimečnému ponechání podmíněného odsouzení v platnosti.
2) Pokud však stížnostní soud přehodnotil dokazování, aniž by konal ve veřejném zasedání, resp. aniž by umožnil stěžovateli se k opakovaným důkazům vyjádřit, neumožnil mu - realizací zásady ústnosti a bezprostřednosti řízení - provádět efektivní obranu.
Na tuto situaci dopadají (v principu obdobně) právní názory vyslovené v nálezu Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 445/06
ze dne 28. 8. 2008 (N 149/50 SbNU 311): "... rozhodnutí odvolacího soudu nese znaky tzv. překvapivosti rozhodnutí, jak je definována v judikatuře Ústavního soudu [srov. nález Ústavního soudu ve věci
sp. zn. IV. ÚS 544/98
ze dne 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75), obdobně např. nález ve věci
sp. zn. III. ÚS 93/99
ze dne 27. 5. 1999 (N 80/14 SbNU 161)], neboť z průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem nebylo možné - byť ve věci podal odvolání státní zástupce - předpokládat, že ke změně skutkových závěrů v neprospěch stěžovatele může dojít, a tím bylo stěžovateli fakticky upřeno provádět efektivní obhajobu, když se proti - v jeho neprospěch hovořící - změně skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem nemohl bránit.
V posuzované věci dospěl pro uvedené Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím porušil Krajský soud v Ústí nad Labem ustanovení § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř., jelikož zrušil rozhodnutí nalézacího soudu a sám meritorně rozhodl na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž je sám ve veřejném zasedání opakoval a umožnil stěžovateli se k jím nově nastolenému stavu věci vyjádřit. Z pohledu ústavněprávního tak zatížil své rozhodnutí a řízení mu předcházející vážnou vadou nesoucí znaky libovůle, jež ve svém důsledku způsobila porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to porušením základních ústavním pořádkem chráněných zásad trestního řízení - zásady ústnosti a bezprostřednosti (čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny).".
Rovněž v usnesení
sp. zn. I. ÚS 3108/08
ze dne 26. 3. 2009 (U 9/52 SbNU 821) Ústavní soud vyslovil právní názor, že "Smyslem lidskoprávních principů nalézajících své vyjádření v zákazu změny skutkového stavu odvolacím soudem bez opakování relevantních důkazů provedených soudem prvního stupně je, ve vztahu k obviněnému, umožnit mu - realizací zásady ústnosti a bezprostřednosti řízení - provádět efektivní obhajobu. Konkretizováno v kontextu předmětného odvolacího řízení, v ústavněprávní rovině jde o umožnění realizace obhajoby stěžovatele umožňující bránit se proti změně skutkových zjištění, učiněných odvolacím soudem po opakování dokazování, v neprospěch obviněného.".
Lze dodat, že shora obsažené v tomto bodě (III.) daného nálezu by platilo tím spíše, jestliže by krajský soud neopakoval dokazování (tj. že by text v protokolu o neveřejném zasedání "... a dále konstatován obsah spisu" měl být snad interpretován tak, že ve skutečnosti k žádnému opakování dokazování nedošlo).
Kvalifikované objektivní zhodnocení osobnosti jednotlivce však z povahy dané věci není možné, aniž by byl dotyčný jednotlivec soudem coby hodnotitelem přímo osobně vyslechnut. To současně garantuje možnost realizace efektivní obrany hodnoceného proti v jeho neprospěch vyplývajícímu hodnotícímu soudu. To platí o to více v souzené věci, jestliže byl stěžovatel vyslechnut soudem prvního stupně, který oproti stížnostnímu soudu dovodil, že s výjimkou excesu v podobě potrestání ve správním řízení za několik přestupků žije stěžovatel řádným životem. Stížnostní soud tak důsledně vzato přehodnotil závěr soudu prvního stupně o osobnosti stěžovatele, aniž by však zopakoval (tím méně ve veřejném zasedání) všechny relevantní důkazy soudem prvního stupně provedené, zejména výslech stěžovatele, k němuž nepřistoupil. Již proto nemůže - i z ústavněprávních hledisek - ve srovnání s hodnocením soudu prvního stupně v současné procesní situaci obstát odlišné hodnocení osobnosti stěžovatele, jež krajský soud učinil.
Proti tomu lze uvést již to, že se tím krajský soud nijak nevypořádává s argumentací uvedenou sub II. a IV. tohoto nálezu. Mimo to není zásadně významné, zda již z průběhu veřejného zasedání u soudu prvního stupně bylo zřejmé, že reálně hrozí vyvození závěru, že stěžovatel ve zkušební době odsouzený nevedl řádný život a že zavdal důvod k nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. To již proto, že takovým vyjádřením krajský soud (důsledně vzato) popírá zákaz odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je soud druhého stupně sám opakoval ve veřejném zasedání; to plyne nejen z judikatury Ústavního soudu (srov. např. shora citované nálezy a usnesení), ale i z relevantní úpravy podústavního práva (srov. např. § 259 trestního řádu a k němu např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 3108/08
) či uznávané komentářové literatury (srov. např. Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, Komentář, II. díl, 5., doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha, 2005, str. 1957-1958). Totiž, prakticky v řadě odvolacích řízení by bylo možné tvrdit, že bylo zřejmé již před soudem prvního stupně, že reálně hrozí vyvození přijatého závěru v neprospěch jednotlivce, o jehož právech a povinnostech soud prvního stupně rozhodoval. Na druhé straně, při opakování dokazování soudem druhého stupně by začasté bylo možné dovozovat, že ten, o jehož právech a povinnostech je rozhodováno, měl možnost se k důkazům vyjádřit již před soudem prvního stupně, takže při opakování dokazování není třeba konat veřejné zasedání. Takový postup by přirozeně akceptovatelný nebyl. Smysl věci je jiný. Jde o to umožnit jednotlivci, o jehož právech a povinnostech soud rozhoduje, aby se vždy, kdy je prováděno dokazování (ať již jde o jeho opakování či doplnění) před soudem jakéhokoli stupně, mohl vyjádřit k prováděným důkazům, a tak mohl ovlivnit výsledné soudní rozhodnutí ve svůj prospěch; jinými slovy, jde o to umožnit mu - realizací zásady ústnosti a bezprostřednosti řízení - provádět efektivní obranu. To je významné již proto, že právě o jeho právech či povinnostech státní moc autoritativně rozhoduje. Existuje maxima priority jednotlivce před státem. To platí tím spíše o trestním řízení, které může generovat až zásah do osobní svobody jednotlivce (jak tomu bylo i v dané věci). Mimo to k objektivnímu zhodnocení vyjádření jednotlivce k dokazování učiněnému před soudem prvního stupně by nebyly - pro absenci ústnosti a bezprostřednosti řízení ve druhém stupni - vytvořeny takové předpoklady jako před soudem prvního stupně, který předmětnou obranu jednotlivce vnímá vlastními smysly. Již proto nemůže obstát odlišné hodnocení dokazování soudem druhého stupně v konkurenci s hodnocením dokazování soudem prvního stupně, aniž by soud druhého stupně měl vytvořené pro hodnocení dokazování stejné podmínky. Proto se koneckonců dokazování i opakuje. Je ovšem třeba být důsledný a vytvořit i procesní situaci vytvořenou před soudem prvního stupně, tj. dát jednotlivci možnost vyjádřit se k opakovanému dokazování. I proto nelze odmítat požadavek veřejného zasedání před soudem druhého stupně jen s poukazem na to, že stěžovatel měl možnost se hájit již před soudem stupně prvního.
K tomu Ústavní soud zdůrazňuje, že v dané věci pochybil krajský soud nejen neopakováním dokazování ve veřejném zasedání, ale i tím, že neopakoval všechny důkazy, na podkladě nichž dospěl soud prvního stupně ke svému závěru, zejména výslech stěžovatele. S tím se krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti nijak nevypořádal.
Od ústního jednání bylo upuštěno, neboť od něj nebylo možné očekávat další relevantní objasnění věci a krajský soud i stěžovatel s tímto postupem souhlasili. Podmínky § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu tak byly splněny.
Na závěr Ústavní soud dodává, že tímto nálezem nijak nepředjímá konečné meritorní rozhodnutí krajského soudu. Tento nález vytýká krajskému soudu pouze protiústavní pochybení charakteru procesního.