U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2016 o dovolání,
které podal obviněný M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 28. 1. 2015, sp. zn. 4 To 375/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 7 T 66/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného o d m í t á .
„že jako vedoucí Stavebního úřadu Městského úřadu B., kterému byla z titulu
jeho funkce svěřena rozhodovací pravomoc v oblasti vydávání rozhodnutí podle
zákona o územním plánování a stavebním řádu č. 183/2006 Sb. a souvisejících
rozhodnutí, v územním řízení týkajícím se staveb na pozemku č. … v katastrálním
území M., okr. T., který vlastnil spolu s manželkou M. V., na základě kupní
smlouvy ze dne 25. 2. 2008
a) nejprve dne 22. 2. 2008 vydal jako vedoucí stavebního úřadu souhlasné
vyjádření k oddělení pozemku v katastrálním území M. č. …, kterým měl být
vyčleněn pozemek z pozemku č. … nový pozemek č. …, o jehož odkup písemně
požádal obec H. a který následně od této obce koupil, kdy tento postup byl v
rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 správního řádu, neboť jako zájemce o koupi
odděleného pozemku měl zájem na tom, aby bylo rozhodnuto o rozdělení pozemků, a
byl tedy ve věci osobou podjatou,
b) poté dne 16. 4. 2008 vydal jako vedoucí stavebního úřadu územní
souhlas s umístěním stavby «Přípojka vody na parcelu č. … pro rekreační chatu
na parcele č. … v katastrálním území M.», ačkoli uvedená parcela se nachází dle
platného územního plánu obce H. v nezastavěném území a volné krajině a ve II. zóně chráněné krajinné oblasti České středohoří, kdy tento postup byl v rozporu
s ustanovením § 14 odst. 1 správního řádu, neboť jako vlastník předmětného
pozemku měl zájem na vydání tohoto souhlasu, a byl tedy osobou podjatou, dále
byl v rozporu s ustanoveními § 18 odst. 5 stavebního zákona, kdy obžalovaný
nerespektoval nezastavěnost dotčeného pozemku, postup byl dále v rozporu s
ustanovením § 96 odst. 1 stavebního zákona, které mimo jiné podmiňuje vydání
územního souhlasu realizací záměru v zastavěném území a existencí souhlasného
nepodmíněného stanoviska dotčeného orgánu ochrany přírody k zamýšlenému záměru
a tedy mělo být rozhodnuto územním řízením, a konečně byl tento postup v
rozporu s ustanovením § 44 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a
krajiny, které vyžaduje pro vydání jak územního rozhodnutí tak i územního
souhlasu k realizaci záměru v chráněné krajinné oblasti souhlasné stanovisko
dotčeného orgánu ochrany přírody, které nikdy nebylo vydáno, neboť uvedená
parcela je ve II. zóně chráněné krajinné oblasti České středohoří,
c) poté nakonec dne 26. 8. 2008 vydal Územní souhlas s umístěním stavby
«Kabelová smyčka NN vedená přes pozemek parcely č. … pro parcelu č. … v
katastrálním území M.», ačkoli uvedená parcela se nachází dle platného územního
plánu obce H. v nezastavěném území a volné krajině a ve II. zóně chráněné
krajinné oblasti České středohoří, kdy tento postup byl v rozporu s ustanovením
§ 14 odst. 1 správního řádu, neboť jako vlastník předmětného pozemku měl zájem
na vydání tohoto souhlasu, a byl tedy osobou podjatou, dále byl v rozporu s
ustanoveními § 18 odst. 5 stavebního zákona, kdy obžalovaný nerespektoval
nezastavěnost dotčeného pozemku, postup byl dále v rozporu s ustanovením § 96
odst.
1 stavebního zákona, které mimo jiné podmiňuje vydání územního souhlasu
realizací záměru v zastavěném území a existencí souhlasného nepodmíněného
stanoviska dotčeného orgánu ochrany přírody k zamýšlenému záměru a tedy mělo
být rozhodnuto územním řízením, a konečně byl tento postup v rozporu s
ustanovením § 44 odst. 1, zák. č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny,
které vyžaduje pro vydání jak územního rozhodnutí tak i územního souhlasu k
realizaci záměru v chráněné krajinné oblasti souhlasné stanovisko dotčeného
orgánu ochrany přírody, které nikdy nebylo vydáno, neboť uvedená parcela je ve
II. zóně chráněné krajinné oblasti České středohoří,
kdy v důsledku tohoto nezákonného postupu obžalovaného došlo nejdříve k
rozdělení stávajícího pozemku č. … na pozemky č. … a č. … a k prodeji pozemku
č. … v katastrálním území M. obžalovanému a jeho manželce, a k následnému
zasíťování pozemku …, ke kterému by jinak, než tímto nezákonným způsobem s
ohledem na skutečnost, že pozemek se nachází v nezastavěném území a v II. ochranném pásmu Chráněné krajinné oblasti České středohoří, a pro nesouhlas
Správy CHKO České středohoří jako dotčeného orgánu ochrany přírody, dojít
nemohlo“.
2. Popsané jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961
Sb., trestního zákona, účinného do dne 31. 12. 2009 (dále jen jako „tr. zák.“).
3. Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 158 odst. 1 tr.
zák. s přihlédnutím k § 314e odst. 2 tr. ř. k trestu odnětí svobody ve výměře
jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr.
zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 73 odst. 1,
3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, byl
obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
jakékoliv funkce v rámci pracovního či služebního poměru spojeného s
rozhodovací činností ve státní správě i samosprávě ve výměře čtyř roků.
4. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve
druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 28. 1. 2015, sp.
zn. 4 To 375/2013, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl
tak, že obviněného podle § 158 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí
svobody ve výměře jednoho roku, který mu podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu tří roků. Podle § 49 odst.
1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
jakékoliv funkce ve státní správě a samosprávě spojené s rozhodovací činností
ve výměře čtyř roků.
II.
5. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání,
přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Obviněný především namítl, že ve věci nebyla zachována totožnost
skutku. Obžaloba byla podána pro jeden skutek, kdy jediné rozhodnutí podle
zákona č. 183/2006 Sb., v platném znění, o územním plánování a stavebním řádu
(dále jen stavební zákon) učinila spoluobviněná K. Pouze její jednání
spočívající ve vydání rozhodnutí ze dne 24. 4. 2009 by mohlo vykazovat znaky
trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Jeho jednání ze dne 22.
2. 2008, 16. 4. 2008 a 26. 8. 2008 nejsou rozhodnutími a nemohou představovat
výkon pravomoci veřejného činitele. Protože část skutku týkající se jednání
spoluobviněné K. byla v rozsudku soudu prvního stupně vypuštěna, není zachována
totožnost jednání. Jelikož soud prvního stupně oproti podané obžalobě změnil i
následek trestné činnosti, není zachována ani totožnost následku. Obviněný dále
naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřoval i ve skutečnosti, že vyjádření,
která učinil ve dnech 22. 2. 2008, 16. 4. 2008 a 26. 8. 2008 nemají povahu
rozhodnutí podle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen SpŘ) ani
podle stavebního zákona. V tomto směru poukazoval na skutečnost, že jedním z
materiálních znaků každého rozhodnutí je nabytí, pozbytí či změna práv a
povinností. Rozhodnutí musí mít i všechny zákonem požadované náležitostí jako
je výrok, odůvodnění a poučení o opravném prostředku. K územním souhlasům,
které vydal, nebylo potřeba vyžadovat žádná stanoviska, nevyžadoval se ani
souhlas orgánu ochrany přírody a krajiny. Jelikož se nejednalo o správní
rozhodnutí, nelze na jejich vydání vztahovat ustanovení § 14 SpŘ upravující
otázku podjatosti. Soud prvního stupně také porušil jeho práva jako osoby
obviněné spočívající v legitimním očekávání v možnosti výslechu svědků u
hlavního líčení, když žádného svědka nevyslechl. V souvislosti s tím, že nebyli
vyslechnuti žádní svědci a není také zřejmé, kdo měl uvedeným jednáním získat
prospěch, došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný naplnění
uvedeného dovolacího důvodu spatřoval rovněž v porušení zákazu reformace in
peius, konkrétně v nesprávném vymezení trestu zákazu činnosti.
7. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2015, č. j. 4 To 375/2013-499, a
rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 5. 2013, č. j. 7 T 66/2012-477,
a přikázal odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal, aby podle § 265o odst. 1
tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon uloženého trestu zákazu
činnosti i trestu odnětí svobody.
8. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně popsala
dosavadní průběh řízení a obsah podaného dovolání, uvedla, že jednání
obviněného tak, jak je popsáno ve výrokové části rozhodnutí soudu prvého
stupně, je pouze upřesněním jednotlivých typů jednání uvedených v obžalobě. V
daném případě tak totožnost skutku byla zachována. Svým jednáním obviněný
naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Meritorní rozhodnutí v
této věci tedy není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno
napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl.
9. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ,
že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí
vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s
rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
11. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28.
1. 2015, sp. zn. 4 To 375/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst.
1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §
265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy
v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst.
1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o
něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném
zákonném ustanovení.
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací
důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
15. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy
vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná
skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku
rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti
relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních
odvětví).
IV.
16. Pro úplnost je třeba uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. může naplňovat i případ, kdy právní závěry soudu jsou v tzv.
extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo pokud z odůvodnění
rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, když
jsou učiněná skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy
(viz např. ÚS 34/1995-n., ÚS 79/1995-n., ÚS 91/2004-n., ÚS 22/2005-n.). V
podaném dovolání ovšem extrémní nesoulad není namítán a není ani dán.
17. V posuzované věci obviněný naplnění dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že nebyla zachována totožnost
skutku. Obžaloba byla podána pro jeden skutek, kdy jediné rozhodnutí podle
stavebního zákona učinila spoluobviněná K. Pouze její jednání spočívající ve
vydání rozhodnutí ze dne 24. 4. 2009 by mohlo vykazovat znaky trestného činu
podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Tato část skutku byla ovšem z rozsudku
soudu prvního stupně vypuštěna, takže podle obviněného není zachována totožnost
jednání. Jelikož soud prvního stupně oproti podané obžalobě změnil i následek
trestné činnosti, není zachována ani totožnost následku. Obviněný dále naplnění
uvedeného dovolacího důvodu spatřuje i ve skutečnosti, že vyjádření, které
učinil ve dnech 22. 2. 2008, 16. 4. 2008 a 26. 8. 2008 nemají povahu rozhodnutí
podle správního řádu ani podle stavebního zákona, neboť jedním z materiálních
znaků každého rozhodnutí je nabytí, pozbytí či změna práv a povinnosti.
Rozhodnutí musí mít i všechny zákonem požadované náležitostí jako je výrok,
odůvodnění a poučení o opravném prostředku. K uvedeným souhlasům nebylo potřeba
vyžadovat žádná stanoviska, nevyžadoval se ani souhlas orgánu ochrany přírody a
krajiny. Jelikož se nejednalo o správní rozhodnutí, nelze na jeho vydání
vztahovat ustanovení § 14 SpŘ upravující otázku podjatosti. Soud prvního stupně
také porušil jeho práva jako osoby obviněné spočívající v legitimním očekávání
v možnosti výslechu svědků u hlavního líčení, když žádného svědka nevyslechnul.
V souvislosti s tím, že nebyli vyslechnuti žádní svědci a není také zřejmé, kdo
měl uvedeným jednáním získat prospěch, došlo k porušení práva na spravedlivý
proces. Obviněný naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřoval rovněž v
nesprávném vymezení trestu zákazu činnosti.
18. Ohledně argumentace vztahující se k totožnosti skutku lze
konstatovat, že uvedená námitka dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. nenaplňuje. Zmíněný pojem je totiž institutem trestního práva procesního
(je upraven v ustanovení § 220 tr. ř.), nikoliv trestního práva hmotného.
Pokud tedy obviněný namítá, že v dané věci není dána totožnost skutku, směřují
jeho námitky do oblasti trestního práva procesního, nikoliv trestního práva
hmotného.
19. Bez ohledu na shora naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za nutné
uvést následující. Totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň
totožnost jednání či totožnost následku, popř. je-li zachována částečná shoda
jednání či následku. Přitom jednání nebo následek nemusí být popsány se všemi
skutkovými okolnostmi shodně a postačí shoda částečná. Následkem se rozumí
porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy
konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu – zájmu), nikoli
určitý typ následku. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že je třeba rozlišovat
odlišné pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě
objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž
prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace.
Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a
nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli
ohledně popisu skutku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp.
zn. 8 Tdo 179/2010).
20. V dané souvislosti lze odkázat i na ustálenou judikaturu, zejména na
usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 143/02 (U 21/27 SbNU 261), ve kterém mj.
je konstatováno: "V českém trestním právu platí obžalovací zásada, která určuje
meze, v nichž soud koná řízení na základě obžaloby. Tato zásada je promítnuta v
ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že soud může rozhodnout jen o
skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Obžaloba pak může být podle § 176
odst. 2 tr. ř. podána jen pro skutek, pro který bylo sděleno obvinění (od 1. 1.
2002 pro který bylo zahájeno trestní stíhání). Byť i základem celého trestního
řízení je skutek, trestní řád tento pojem blíže nedefinuje a neuvádí o tom
výslovně nic ani trestní zákon. Vymezení pojmu skutku je tedy ponecháno teorii
práva hmotného a procesního a soudní praxi. Podstatu skutku tvoří jednání
pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska
trestního práva. Je třeba konstatovat, že teorie a praxe nechápe totožnost
skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním
návrhu (ve shodě se sdělením obvinění) a výrokem soudu. Postačí shoda mezi
podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm
změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci. Totožnost
skutku v poměru obžaloby a rozhodnutí o ní bude zachována - samozřejmě vedle
naprosté shody jednání i následku - také tehdy, je-li dána shoda alespoň v
jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném
jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí)
shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných
okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující
jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu.
Nebude-li tedy shoda mezi jednáním uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo
prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost
způsobeného následku a naopak. Totožnost skutku bude zachována při rozdílném
následku i tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení, které
charakterizují jednání obžalovaného, jsou alespoň částečně totožné s popisem
jednání v návrhu obžaloby, to znamená i tehdy, jestliže některé části jednání
obžalovaného odpadnou či se změní".
21. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci totožnost skutku byla
zachována, neboť byla zachována totožnost jednání, tak jak bylo uvedeno v
podané obžalobě, s jednáním uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně. V
obžalobě bylo naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. spatřováno v
tom, že obviněný jako vedoucí Stavebního úřadu Městského úřadu B., kdy mu byla
svěřena rozhodovací pravomoc, nejprve dne 22. 2. 2008 vydal souhlasné vyjádření
s oddělením pozemku v k.ú. M. …, kterým měl být vyčleněn pozemek č. …, následně
dne 16. 4. 2008 a dne 26. 8. 2008 vydal územní rozhodnutí souhlas s umístěním
stavby týkající se vyčleněného pozemku a takto jednal, ačkoliv byl pro svou
podjatost ve věci vyloučen vzhledem k ustanovení § 14 odst. 1 zákona SpŘ,
přičemž zároveň jednal v rozporu s ustanovením § 18 odst. 5, § 43 odst. 5 a §
90 písm. a) stavebního zákona a v rozporu s § 44 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb.,
o ochraně přírody a krajiny (jednání ze dne 16. 4. 2008, 26. 8. 2008).
Spoluobviněná Ing. J. K. měla podle podané obžaloby dne 24. 4. 2009 vydat v
rozporu s § 18 odst. 5, § 43 odst. 5, § 96 odst. 1 stavebního zákona a § 44
odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., ochraně přírody a krajiny Územní souhlas s
provedením ohlášené stavby pro stavebníka D. B. na uvedeném pozemku. Přitom
jednáním obviněného a spoluobviněné mělo dojít k tomu, že v Chráněné krajinné
oblasti Českého středohoří byla provedena stavba rekreační chaty s bazénem,
přístavkem pro automobily a oplocení a také k zničení části tzv. biokoridoru.
V usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. byl skutek
popsán ve shodně s uvedením, že spoluobviněná Ing. J. K. vydala Územní souhlas
na základě pokynu obviněného.
22. Rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným trestným
činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr.
zák., kterého se dopustil tím, že jako vedoucí Stavebního úřadu Městského
úřadu B., kdy mu byla svěřena rozhodovací pravomoc nejprve dne 22. 2. 2008
vydal souhlasné vyjádření s oddělením pozemku v k. ú. M. …, kterým měl být
vyčleněn pozemek č. …, následně dne 16. 4. 2008 a dne 26. 8. 2008 vydal územní
souhlas s umístěním staveb na tomto vyčleněném pozemku a takto jednal, ačkoliv
byl pro svou podjatost ve věci vyloučen vzhledem k ustanovení § 14 odst. 1 SpŘ
(jednání ze dne 22. 2. 2008, 16. 4. 2008, 26. 8. 2008), a zároveň jednal v
rozporu s ustanovením § 18 odst. 5, § 43 odst. 5 a § 90 písm. a) stavebního
zákona a v rozporu § 44 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a
krajiny (jednání ze dne 16. 4. 2008, 26. 8. 2008), čímž došlo k rozdělení
stávajícího pozemku č. … na pozemky č. … a č. … a k prodeji pozemku č. …
obviněnému a jeho manželce, a k následnému zasíťování tohoto pozemku, ke
kterému by jinak než tímto nezákonným způsobem s ohledem na skutečnost, že
pozemek se nachází v Chráněné krajinné oblasti Českého středohoří, nemohlo
dojít. Ohledně části jednání, které bylo kladeno za vinu spoluobviněné Ing. J.
K., bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno postupem podle § 307 odst. 1 tr. ř.
23. Při srovnání skutku, jak byl popsán v usnesení o zahájení trestního
stíhání, a v podané obžalobě a jímž byl obviněný uznán vinným soudem prvního
stupně, není žádných pochybností o tom, že totožnost skutku byla zachována. Ve
vztahu k obviněnému je totiž dána nepochybně shoda jednání se skutkem uvedeným
v podané obžalobě a usnesení o zahájení trestního stíhání. Rozsudkem soudu
prvního stupně došlo pouze k upřesnění konkrétních ustanovení stavebního
zákona, s kterými jednal obviněný v rozporu (místo § 90 odst. 1 písm. a) je
uveden § 96 odst. 1). Ohledně následku vyjádřeného v popisu skutku, kterým byl
obviněný uznán vinným, je třeba uvést, že tento není zcela totožný. Podle soudů
nižších stupňů následek spočívá v tom, že došlo k rozdělení pozemku a jeho
nezákonnému zasíťování. V dané souvislosti je třeba uvést, že právě rozdělení
pozemku a jeho nezákonné zasíťování vytvořilo předpoklad pro to, aby mohlo na
pozemku v II. ochranném pásmu Chráněné krajinné oblasti České středohoří dojít
k výstavbě chaty s bazénem a přístavbě pro automobily. Lze tedy mít za to, že
ze strany soudů se jedná pouze o určité upřesnění a zúžení následku jednání
obviněného, když ovšem není pochyb o tom, že následek vznikl na stejném místě a
ve stejném čase a byl důsledkem jednání obviněného v rozporu se zákonem. Proto
lze mít za to, že je dána i částečná shoda následku, byť jak již bylo uvedeno
shora, k totožnosti skutku postačí toliko shoda jednání.
24. Pokud obviněný v rámci podaného dovolání brojí proti postupu soudu
prvního stupně při provádění důkazů (že nevyslechl žádného svědka) lze
konstatovat, že takto uplatněná námitka rovněž nenaplňuje dovolací důvod podle
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 4.
2011, sp. zn. 7 Tdo 214/2012). Argumentací, že ve věci nebyli vyslechnuti
žádní svědci, obviněný nenamítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, jak to vyžaduje deklarovaný dovolací důvod.
Obviněný rozporuje rozsah provedeného dokazování a hodnocení důkazů, čímž
zjevně vybočuje z mezí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podstatě stejnou námitku uplatnil již v rámci odvolacího řízení, přičemž soud
druhého stupně se s ní vypořádal, dospěl k závěru, že skutkový stav, tak jak
byl zjištěn soudem prvního stupně, nevzbuzuje důvodné pochybnosti a byl
objasněn v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí.
25. Bez ohledu na skutečnost, že uvedená argumentace nenaplňuje citovaný
dovolací důvod považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že rozsah dokazování
upravuje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., které stanoví, že orgány činné v
trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti. Jedná se o jednu ze základních zásad trestního
řízení. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že soud nemusí provádět všechny
navrhované důkazy, musí provést takové důkazy, aby byl zjištěn skutkový stav
bez důvodných pochybností. Soudy pak musí řádně rozvést, na základě kterých
důkazů dospěly k závěru, že byl zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, přičemž musí zároveň zdůvodnit, proč nepovažují provádění
dalších v úvahu připadajících či navrhovaných důkazů za potřebné. Následně musí
své rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným v
ustanoveních § 125 a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp.
zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 4. 2004).
26. Nejvyšší soud shledal, že dokazování v přezkoumávané věci bylo
provedeno v potřebném rozsahu a soud prvního stupně dostál požadavku důsledného
zhodnocení všech provedených důkazů. Skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a
právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě
odůvodněny. Soud druhého stupně se při projednání věci ve veřejném zasedání
konaném o odvolání obviněného s těmito závěry plně ztotožnil. Soud prvního
stupně se vypořádal i s důkazními návrhy obviněného (výslech svědků uvedených v
obžalobě), které neakceptoval, řádně o jejich neprovedení rozhodl a tento
postup odůvodnil (viz čl. l. 8). Soud druhého stupně rovněž zdůvodnil, proč
nepovažuje provádění dalších důkazů za potřebné. Odůvodnění rozhodnutí soudů
obou stupňů je tedy v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr.
ř.
27. Jak již bylo naznačeno dříve Nejvyšší soud s ohledem na principy
vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může zasáhnout
do skutkových zjištění rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně,
jestliže to je odůvodněno tzv. extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními
soudů a provedenými důkazy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010,
sp. zn. 11 Tdo 422/2010). V dané věci ovšem nebyl shledán extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Ten je dán zejména za
situace, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nebo
skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných
způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je
obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. V kontextu
těchto naznačených závěrů je namístě uvést, že soud prvního stupně, který
důkazy provedl, a je příslušný k jejich hodnocení, v odůvodnění svého
rozhodnutí řádně objasnil, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům
dospěl. Je tedy dána zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich
hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Týž závěr platí
i ve vztahu k rozhodnutí soudu druhého stupně, který dostál své přezkumné
povinnosti podle § 254 tr. ř. a shledal skutkové a navazující právní závěry
soudu prvního stupně správnými.
28. Obviněný ve svém dovolání dále namítá porušení práva na spravedlivý
proces, když soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy. V tomto směru je
třeba zdůraznit, že ze skutečnosti, že soudy neprovedly všechny navrhované
důkazy, nelze dovozovat bez dalšího porušení práva na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že toto právo není možné vykládat
tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které
odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na
spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. K tomu v dané věci
přes výhrady obviněného došlo.
29. Ohledně dalších uplatněných námitek lze konstatovat, že obviněný
deklarovaný dovolací důvod formálně částečně naplnil, neboť otázka charakteru
souhlasného vyjádření s oddělením pozemků a územního souhlasu s umístěním
stavby se týká naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Obviněný totiž namítá,
že se nemohl dopustit uvedeného trestného činu, jelikož uvedené písemnosti
nemají povahu správních rozhodnutí, takže nemohl vykonávat pravomoc veřejného
činitele způsobem odporujícím zákonu. Pod uvedený dovolací důvod lze také
podřadit otázku, zda bylo možno na jednání obviněného aplikovat ustanovení § 14
odst. 1 SpŘ a zda byl obviněný povinen vyžádat si závazné stanovisko ochrany
krajiny a přírody, když se dílem jedná o otázku procesní, dílem o otázku
skutkovou.
30. Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158
tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo
opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem
odporujícím zákonu. Objektem ochrany je zájem státu na řádném výkonu pravomoci
veřejných činitelů.
31. Veřejným činitelem (nyní úřední osoba) se rozumí volený funkcionář
nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo
jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního
sboru, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských
zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního
předpisu, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom
pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena.
Při výkonu oprávnění a pravomocí podle zvláštních právních předpisů je veřejným
činitelem také fyzická osoba, která byla ustanovena lesní stráží, vodní stráží,
stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží. K trestní
odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se vyžaduje, aby trestný čin byl
spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností. Funkcionář nebo jiný
odpovědný pracovník státního orgánu, samosprávy, ozbrojených sil nebo
ozbrojeného sboru cizího státu, se za těchto podmínek považuje za veřejného
činitele, pokud tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká
republika vázána [§ 89 odst. 9 tr. zák.]. Jedná se o speciální subjekt ve
smyslu § 90 odst. 1 tr. zák.
32. Znak v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě neoprávněný
prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo
imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměli právo. Nevyžaduje se,
aby ke vzniku škody nebo neoprávněného prospěchu skutečně došlo.
33. Výkon pravomoci způsobem odporujícím zákonu spočívá v porušování
nebo obcházení konkrétní právní normy na podkladě zákona vydané. Pachatel jedná
úmyslně aktivně v rozporu s takovou právní normou anebo úmyslně konkrétní
právní normu obchází (viz komentář C. H. Beck, Trestní zákoník, 2. vydání, str.
3148, Prof. JUDr. Pavel Šámal a kol).
34. Z hlediska zavinění se vyžaduje úmysl [§ 4 tr. zák.], kdy úmysl musí
zahrnovat i úmysl způsobit někomu škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit
sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.
35. Z právní věty rozsudku soudu prvního stupně, který byl potvrzen
rozsudkem soudu druhého stupně, vyplývá, že naplnění všech znaků trestného činu
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák., je spatřováno v
tom, že obviněný měl v úmyslu opatřit sobě a jinému neoprávněný prospěch,
vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.
36. V dané věci není důvod zpochybňovat skutečnost, že obviněný byl v
pozici veřejného činitele podle § 89 odst. 9 tr. zák. Obviněný jako pracovník
stavebního úřadu, jakožto správního orgánu, Městského úřadu v B. se podílel
jako veřejný činitel (nyní oprávněná úřední osoba) na plnění úkolů státu. V
rámci plnění úkolů státu vykonával pravomoc při výkonu veřejné správy na úseku
stavebního řádu v přenesené působnosti. Trestné činnosti se pak dopustil v
souvislosti s výkonem svého povolání – vedoucího stavebního úřadu. Splňuje tedy
podmínku, že se jedná o odpovědného pracovníka orgánu státní správy, který se
podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu
byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena.
37. Pokud se týká znaku, že obviněný vykonával pravomoc způsobem
odporujícím zákonu, je soudy naplnění tohoto znaku spatřováno v porušení
ustanovení několika zákonů, konkrétně § 14 odst. 1 SpŘ, § 18 odst. 5, § 96
odst. 1 stavebního zákona a § 44 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně
přírody a krajiny v platném znění.
38. Podle § 14 odst. 1 SpŘ je každá osoba bezprostředně se podílející na
výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen "úřední osoba"), o níž lze důvodně
předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo
jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o
její nepodjatosti, vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by
mohla výsledek řízení ovlivnit. Podle § 14 odst. 3 SpŘ úřední osoba, která se
dozví o okolnostech nasvědčujících, že je vyloučena, je povinna o nich
bezodkladně uvědomit svého představeného. Do doby, než představený posoudí, zda
je úřední osoba vyloučena, a provede potřebné úkony, může tato osoba provádět
jen takové úkony, které nesnesou odkladu.
39. Z dikce ustanovení § 14 odst. 1 SpŘ je nepochybné, že se vztahuje ke
každé osobě, která se podílí na výkonu pravomoci správního orgánu, ohledně
které lze důvodně předpokládat, že s ohledem na svůj vztah k věci, účastníkům
řízení nebo jejich zástupcům má takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze
pochybovat o její nepodjatosti. Musí se jednat ovšem o určitý konkrétní zájem
této osoby na výsledku řízení, přičemž zároveň musí v řízení provádět takové
úkony, jejichž prováděním by výsledek řízení mohla ovlivnit. Postačí ovšem
možnost výsledek ovlivnit, nevyžaduje se, aby taková vyloučená osoba již
učinila konkrétní kroky k ovlivnění řízení. V dané věci je nepochybné, že
obviněný byl vedoucím stavebního úřadu, tedy správního orgánu, který se
vyjadřoval k oddělení pozemku podle § 82 stavebního zákona a uděloval územní
souhlasy s umístěním stavby podle § 96 odst. 1 stavebního zákona. Obviněný
konkrétně za stavební úřad vydával vyjádření k oddělení pozemku a vydával
územní souhlas. Obviněný tedy měl postavení úřední osoby, u které bylo možno
důvodně předpokládat, že má na výsledku řízení zájem pro svůj vztah k věci a
účastníkům řízení. V tomto směru je třeba zdůraznit, že obviněný v době
udělování souhlasného vyjádření k oddělení pozemku č. …, ze kterého měl být
vyčleněn pozemek č. … v kat. úz. Obce M., měl již spolu se svoji manželkou
zažádáno o prodej tohoto nově vzniklého pozemku. Žádosti podali již dne 24. 10.
2007 (č. l. 283). Obviněný byl pro svůj poměr k projednávané věci z
projednávání věci vyloučen podle § 14 odst. 1 SpŘ a byl tedy povinen postupovat
podle § 14 odst. 3 SpŘ, bezodkladně o svém vyloučení informovat nadřízeného,
což prokazatelně neučinil.
40. Obdobná je situace i v případě vydání územních souhlasů s umístěním
stavby ze dne 16. 4. 2008 a 26. 8. 2008 na parcele č. … v kat. úz. obce M. I v
těchto řízeních působil jako vedoucí stavebního úřadu, který ve věci vystupoval
jako správní orgán, a který byl příslušný k vydaní územní rozhodnutí podle § 76
stavebního zákona a za podmínek § 96 stavebního zákona k vydání územního
souhlasu, který nahrazuje územní rozhodnutí. Obviněný si musel být vědom
skutečnosti, že pro svůj poměr k věci a k účastníkům, když byl spolu se svoji
manželkou vlastníky uvedeného pozemku, je z rozhodování ve věci vyloučen.
Obviněný a jeho manželka měli totiž nepochybně zájem na výsledku řízení, v
jejich prospěch bylo vydání územního souhlasu s umístěním předmětných staveb na
uvedeném pozemku. Vydáním územního souhlasu (nezákonného, jak bude rozvedeno
dále) se jednak zabránilo tomu, aby bylo vedeno řízení o vydání územního
rozhodnutí, které z hlediska časového a okruhu účastníků řízení a možnosti
podávání opravných prostředků, vyžaduje výrazně delší časové období na jeho
získání, a je i komplikovanější, jednak se zasíťováním uvedeného pozemku
zvýšila jeho cena a zjednodušila se i možnost nezákonné výstavby na tomto
pozemku.
41. Ohledně argumentace, že souhlasné vyjádření s oddělením pozemku a
územní souhlasy s umístěním stavby nemají povahu správních rozhodnutí a že se
na tyto zjednodušené správní úkony nevztahuje ustanovení hlavy druhé části
správního řádu (§ 2 – 129 SpŘ), považuje Nejvyšší soud za nutné uvést
následující. Je skutečností, že územní souhlasy nemají povahu správních
rozhodnutí ve formálním smyslu podle § 9 a § 67 SpŘ (viz rozhodnutí rozšířeného
senátu NSS ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 86/2010). Územní souhlas má ve smyslu §
158 odst. 1 a § 177 odst. 2 SpŘ formu jiného úkonu stavebního úřadu, na který
se vztahuje subsidiárně část čtvrtá správního řádu (§ 154 - § 158 SpŘ). Jelikož
se na vydávání územního souhlasu vztahuje hlava čtvrtá správního řádu, je třeba
aplikovat na řízení o vydání územního souhlasu i ustanovení § 14 odst. 1 SpŘ.
Použití tohoto ustanovení na řízení o vydání územního souhlasu vyplývá z
ustanovení § 154 SpŘ, kterým je část čtvrtá správního řádu uvozována. V tomto
směru lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l. 7), se
kterým se Nejvyšší soud zcela ztotožnil. Stejné závěry lze vztáhnout na vydání
souhlasného vyjádření s oddělením pozemku.
42. Nad rámec těchto úvah lze konstatovat, že použití ustanovení § 14
SpŘ na řízení o vydání souhlasného vyjádření a územního souhlasu s umístěním
stavby lze dovodit i z ustanovení § 192 odst. 1 stavebního zákona. Podle tohoto
ustanovení se na postupy a řízení použijí ustanovení správního řádu, pokud
tento zákon nestanoví jinak. Jelikož stavební zákon otázku vyloučení úředních
osob nijak neřeší, musí se při řešení vyloučení oprávněné úřední osoby v rámci
řízení a postupu podle stavebního zákona, přímo aplikovat ustanovení § 14 SpŘ.
Vzhledem k tomuto závěru nelze argumentaci obviněného přisvědčit.
43. Z pohledu další uplatněné argumentace obviněného, že souhlasné
vyjádření a územní souhlasy s umístěním stavby nejsou správními rozhodnutími
podle správního řádu a že tedy jejich vydáním nemohl naplnit znaky uvedeného
trestného činu, lze uvést následující. Především je třeba zdůraznit, že
trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm.
a) tr. zák., se pachatel nedopouští jen tím způsobem, že úmyslně vydá
rozhodnutí, které je v rozporu se zákonem. Uvedeného trestného činu se může
dopustit i jednáním, kterým vykonává svoji pravomoc úmyslně v rozporu se
zákonem, byť výsledkem jeho jednání není přímo nezákonné rozhodnutí, nýbrž
dojde fakticky k tomu, že sobě či jiné osobě opatří neoprávněný prospěch, tedy
prospěch, na který by neměly nárok, pokud by jednal v souladu se zákonem. V
praxi se může jednat např. o situaci, kdy veřejný činitel (podle současné
právní úpravy úřední osoba) neučiní určité úkony, ke kterým byl povinen, aniž
by ovšem vydal nějaké rozhodnutí, čímž vykonává svoji pravomoc v rozporu se
zákonem (např. neučiní žádní kroky k prověření oznámení o podezření se spáchání
trestného činu, ačkoliv tak byl podle zákona povinen). Výkonem pravomoci se
nerozumí jen vydání určitého rozhodnutí, ale taková činnost veřejného činitele,
kterou vykonává na základě zákona a v jeho mezích, jež směřuje k tomu, že je
rozhodováno o právech a povinnostech třetích osob určitých autoritativním
způsobem z pozice vrchnostenské správy. Proto se obviněný mýlí, jestliže se
domnívá, že pro naplnění uvedené skutkové podstaty je třeba, aby existovalo
nějaké rozhodnutí.
44. Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za
potřebné konstatovat, že rozhodnutím se nerozumí pouze rozhodnutí ve formálním
smyslu, např. rozsudek v trestním řízení nebo v občanském soudním řízení,
rozhodnutí ve správním řízení podle § 67 SpŘ, ale i rozhodnutí v materiálním
smyslu. Rozhodnutím v materiálním smyslu se rozumí některá rozhodnutí ve
správním řízení nazvaná jako výzva, oznámení, příkaz, opatření apod. Formální
pojetí chápe jako rozhodnutí pouze právní akt, který je takto přímo označen.
Materiální pojetí chápe rozhodnutí jako individuální právní akt, který zakládá,
mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby, nebo jímž se v
určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá. V
předmětné věci bylo vedeno řízení o vydání vyjádření k oddělení pozemku a
vydání územního souhlasu s umístěním stavby. Byť uvedené vyjádření a územní
souhlas skutečně nelze považovat za rozhodnutí ve formálním pojetí, neboť podle
rozhodnutí NSS ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 2 As 86/2010) „ Souhlasy vydávané
dle stavebního zákona z roku 2006, zejména dle § 96, § 106, § 122 a § 127,
které stavební úřad výslovně či mlčky činí k ohlášení či oznámení, jsou jinými
úkony dle části čtvrté správního řádu z roku 2004. Tyto souhlasy nejsou
rozhodnutími ve smyslu § 65 s. ř. s.; soudní ochrana práv třetích osob je
zaručena žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením
správního orgánu dle § 82 s. ř. s. „ je nepochybné, že se jedná o rozhodnutí v
materiálním pojetí.
45. Při řešení otázky, zda souhlasné vyjádření s oddělením pozemku a
územní souhlas s umístěním stavby mají povahu rozhodnutí v materiálním pojetí,
je třeba vzít v úvahu, jakým postupem jsou vydávána. Souhlas s oddělením
pozemku a vydáním územního souhlasu s umístěním stavby představují výsledek
autoritativního určení ze strany stavebního úřadu, zda je daný záměr možné
uskutečnit či nikoliv (oddělit pozemky, umístit stavbu). Jinak řečeno, podání
žádosti o oddělení pozemku či udělení územního souhlasu s umístěním stavby
automaticky neznamená, že stavební úřad musí žádostem bez dalšího vyhovět a že
nepřezkoumává, zda žádosti byly podány oprávněnou osobou, jestli k žádostem
byly přiloženy všechny potřebné doklady a vyjádření a zda především pro vydání
souhlasného vyjádření či územního souhlasu jsou splněny všechny podmínky, které
zákon požaduje (viz § 82, § 96 stavebního zákona). Souhlasné vyjádření s
oddělením pozemku nebo územního souhlasu s umístěním stavby je nepochybně
výsledkem určité rozhodovací činnosti stavebního úřadu, v jejímž rámci posuzuje
splnění zákonných podmínek pro jeho vydání. V případě, že stavební úřad dospěje
závěru, že zákonné podmínky pro vydání souhlasného vyjádření nebo územního
souhlasu nejsou splněny, rozhodne usnesením o provedení územního řízení (tzn. že dojde k „překlopení„ věci do standardního územního řízení). Pokud je vydáno
souhlasné vyjádření z oddělením pozemku nebo územní souhlas s umístěním stavby,
tak proti těmto úkonům není možno podat řádný opravný prostředek (odvolání),
tyto souhlasy se doručují pouze žadateli. Naznačený závěr ovšem nelze
interpretovat tak, že proti těmto úkonům stavebního úřadu není přípustná žádná
právní obrana, a že jejich vydání znamená, že následně, pokud bude zjištěno, že
jsou nezákonná, nemůže dojít k jejich zrušení. Jelikož třetím osobám není
umožněno se proti vydání souhlasného vyjádření s oddělením pozemku a územního
souhlasu s umístěním stavby bránit opravnými prostředky podle správního řádu či
jiné zvláštní úpravy správního řízení, je jim poskytnuta cesta k soudní ochraně
práv v rámci správního soudnictví. Jako prostředek ochrany třetích osob je jim
dána možnost podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem (§ 82 soudního
řádu správního), pokynem, nebo donucením (viz rozhodnutí NSS ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 2 As 86/2010). Navíc v případě, že stavební úřad sám zjistí, že
souhlas byl vydán v rozporu s právními předpisy, musí postupovat podle § 156
odst. 2 SpŘ a územní souhlas zrušit, kdy usnesení má účinky ex tunc, tzn. se
zpětnou platností ode dne, kdy byl územní souhlas vydán. Z uvedeného je tedy
nepochybné, že přestože proti udělení souhlasu s rozdělením pozemku a umístěním
stavby není řádný opravný prostředek přípustný, umožňuje zákon jejich zrušení
pro nezákonnost. Naznačený závěr je vyjádřením skutečnosti, že souhlas s
rozdělením pozemku a územní souhlas je z materiálního hlediska rozhodnutím ve
smyslu § 9 a § 67 správního řádu, neboť souhlasy zakládají žadateli práva
(např.
provést stavbu) a přímo se dotýkají práv a povinností ostatních
subjektů, které jsou povinny toto konání strpět (viz rozhodnutí NSS ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 1 As 92/2008-76, obdobně viz rozhodnutí NSS ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 2 As 86/2010). Proto nelze argumentaci obviněného přisvědčit.
46. Obviněný dále namítá, že nevykonával pravomoc způsobem odporujícím
zákonu, neboť nemusel pro vydání územního souhlasu s umístěním stavby vyžadovat
žádná stanoviska, zejména souhlas orgánu ochrany krajiny a přírody. Ani v tomto
směru neshledal Nejvyšší soud uplatněnou argumentaci důvodnou. Je totiž třeba
poukázat zejména na ustanovení § 96 stavebního zákona a § 44 odst. 1 zák. č.
114/1992 Sb., o ochraně krajiny a přírody.
47. Podle § 96 odst. 1 stavebního zákona platného v době spáchání činu,
místo územního rozhodnutí může stavební úřad vydat územní souhlas, a to na
základě oznámení o záměru, pokud je záměr v zastavěném území nebo v
zastavitelné ploše, poměry v území se podstatně nemění a záměr nevyžaduje nové
nároky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu. Územní souhlas nelze
vydat, obsahuje-li závazné stanovisko dotčeného orgánu podmínky, nebo je-li
takovým závazným stanoviskem vyjádřen nesouhlas, nebo pokud záměr podléhá
posouzení z hlediska vlivů na životní prostředí podle zvláštního právního
předpisu. Podle odst. 3 tohoto ustanovení je-li záměr v souladu s požadavky
uvedenými v § 90, vydá stavební úřad územní souhlas se záměrem, a to do 30 dnů
ode dne jeho oznámení, a opatří situační výkres ověřovací doložkou. Dojde-li
však stavební úřad k závěru, že záměr nesplňuje podmínky pro vydání souhlasu,
nebo je-li třeba stanovit podmínky pro jeho realizaci, rozhodne usnesením,
které vydá ve lhůtě 30 dnů od oznámení záměru, o projednání záměru v územním
řízení. Usnesení se doručuje oznamovateli a příslušné obci.
48. Podle § 44 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a
krajiny ve znění platném v době spáchání činu, bez závazného stanoviska orgánu
ochrany přírody nelze učinit ohlášení stavby, vydat územní rozhodnutí, územní
souhlas, stavební povolení, rozhodnutí o změně užívání stavby, kolaudační
souhlas, je-li spojen se změnou stavby, povolení k odstranění stavby či k
provedení terénních úprav podle stavebního zákona, povolení k nakládání s
vodami a k vodním dílům, povolení k některým činnostem či udělit souhlas podle
vodního zákona na území národního parku nebo chráněné krajinné oblasti. Podle
odst. 2 tohoto ustanovení závazné stanovisko podle odstavce 1 není třeba,
jde-li o stavby v souvisle zastavěném území obce ve čtvrté zóně chráněné
krajinné oblasti a pokud má obec schválenou územně plánovací dokumentaci se
zapracovaným stanoviskem orgánů ochrany přírody k této dokumentaci.
49. Z dikce ustanovení § 96 odst. 1 stavebního zákona vyplývá, že
obviněný jako vedoucí stavebního úřadu mohl územní souhlas s umístěním stavby
vydat pouze za splnění šesti věcných podmínek, které musely být splněny
kumulativně. Jinak řečeno, nesplnění byť jedné z podmínek by mělo za následek,
že územní souhlas nemohl stavební úřad udělit. Obviněný tedy byl v řízení o
udělení územního souhlasu s umístěním stavby povinen zkoumat, zda všechny
stanovené podmínky jsou splněny. Jednalo se o podmínky:
1. závěr, kterého se týká pozemku v zastavitelném území (§ 2 odst. 1
písm. d) stavebního zákona) nebo v zastavitelné ploše (§ 2 odst. 1 písm. j)
stavebního zákona) ,
2. záměr nesmí podstatně měnit poměry v území,
3. záměr nebude vyžadovat nové nároky na veřejnou dopravní a technickou
infrastrukturu,
4. závažné stanovisko dotčeného orgánu nesmí obsahovat žádné podmínky,
5. závažným stanoviskem dotčeného orgánu nesmí být vyjádřen nesouhlas se
záměrem,
6. záměr nesmí podléhat posuzování vlivu na životní prostředí podle
zvláštního předpisu (viz zákon č. 100/2001 Sb. O posuzování vlivu na životní
prostředí a o změně některých souvisejících předpisů, ve znění zákona č.
93/2004 Sb.).
50. Lze konstatovat, že obviněný jako vedoucí stavebního úřadu, si musel
byt vědom svých povinností v rámci řízení o vydávání územního souhlasu s
umístěním stavby, a přesto, že všechny podmínky nebyly splněny, územní souhlas
udělil. Je totiž třeba zdůraznit, že obviněný byl podle § 96 odst. 1 stavebního
zákona povinen při rozhodování o udělení územního souhlasu posuzovat závěr
žadatele i podle § 90 stavebního zákona (viz § 96 odst. 4 stavebního zákona).
Obviněný byl tedy povinen mimo jiné posoudit i skutečnost, zda je záměr
žadatele v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací, požadavky stavebního
zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na
využívání území a s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky
dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů. Kromě tohoto musel
obviněný při rozhodování o udělení územního souhlasu s umístěním stavby
respektovat i ustanovení § 18 odst. 5 stavebního zákona platného v době
spáchání činu, podle kterého v nezastavěném území lze v souladu s jeho
charakterem umisťovat stavby, zařízení, a jiná opatření pouze pro zemědělství,
lesnictví, vodní hospodářství, těžbu nerostů, pro ochranu přírody a krajiny,
pro veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, pro snižování nebezpečí
ekologických a přírodních katastrof a pro odstraňování jejich důsledků, a dále
taková technická opatření a stavby, které zlepší podmínky jeho využití pro
účely rekreace a cestovního ruchu, například cyklistické stezky, hygienická
zařízení, ekologická a informační centra. Uvedené stavby, zařízení a jiná
opatření včetně staveb, které s nimi bezprostředně souvisejí včetně oplocení,
lze v nezastavěném území umisťovat v případech, pokud je územně plánovací
dokumentace výslovně nevylučuje.
51. Obviněný vydal územní souhlas s umístěním shora uvedených staveb,
přestože si musel být vědom, že pro udělení souhlasu nejsou splněny zákonné
podmínky stanovené v § 96 odst. 1 stavebního zákona platného v době spáchání
činu. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že obviněný
měl v tomto směru i příslušné odborné znalosti, jednalo se o dlouhodobého a
zkušeného pracovníka stavebního úřadu (od roku 1992), který pracoval od roku
2006 jako vedoucí stavebního úřadu. Lze konstatovat, že ve věci nebyla
prokazatelně splněna podmínka, že se jednalo o záměr umístit předpokládané
stavby v zastavitelném území (§ 2 odst. 1 písm. d) stavebního zákona) nebo na
zastavitelné ploše (§ 2 odst. 1 písm. j) stavebního zákona). Skutečnost, že se
jedná o pozemek v nezastavitelném území, musela být obviněnému známa jednak z
titulu jeho funkce, kdy byl povinen se v rámci plnění pracovních úkolů seznámit
s územně plánovací dokumentací a posoudit, zda záměr je v souladu s územním
plánem obce H., jednak nelze pominout, že obviněný prokazatelně jako fyzická
osoba požádal dne 24. 10. 2007 (č. l. 287) o změnu územního plánu obce H. v tom
směru, aby pozemek, který chtěl zakoupit (pozemek č. …), byl začleněn do
zastavitelného území obce H. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že obviněný
si musel být také vzhledem k ustanovení § 18 odst. 5 stavebního zákona platného
v době spáchání činu vědom skutečnosti, že v nezastavěném území nelze uvedenou
stavbu realizovat, když výčet staveb, které tam lze umístit, je taxativní,
nelze ho rozšiřovat. Proto nebylo možno legálně získat územní souhlas s
umístěním stavby na uvedeném pozemku, stejně nebylo možno pro umístění uvedené
stavby na takovém pozemku získat stavební povolení, což muselo být obviněnému z
titulu jeho funkce známo. Již samotná skutečnost, že pozemek, na kterém měly
být umístěny uvedené stavby (stavba přípojky vody, stavba kabelové přípojky),
se nacházel v nezastavitelném území, znemožňovala vydání územního souhlasu s
umístěním stavby.
52. Dále bylo povinností obviněného požadovat při posuzování žádosti o
udělení územního souhlasu s umístěním stavby závazné stanovisko dotčeného
orgánu, kterým byla Správa CHKO České středohoří. Ze spisového materiálu je
zřejmé, že obviněnému muselo být známo, že předmětný pozemek se nachází v
chráněné krajinné oblasti. Navíc by tuto skutečnost musel zjistit, pokud by při
posuzování záměru žadatele (sebe sama) postupoval podle § 90 stavebního zákona
platného v době spáchání činu. Povinnost požadovat závazné stanovisko Správy
CHKO České středohoří vyplývá z ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb.,
ve znění platném v době spáchání činu, o ochraně přírody a krajiny, podle
kterého bez závazného stanoviska orgánu ochrany přírody nelze udělit územní
souhlas v chráněné krajinné oblasti. V tomto směru nelze přehlédnout, že
stanoviska Správy CHKO České středohoří k realizaci stavby a kabelové smyčky
byla prokazatelně negativní (viz stanovisko ze dne 7. 4. 2008, 7. 7. 2008 a 2.
9. 2008). Stanovisko žádal projektant J. L. v zastupování obviněného, který
vystupoval jako investor. I pokud by obviněný o těchto stanoviscích nevěděl (o
čemž lze důvodně pochybovat) byl povinen toto závazné stanovisko požadovat
vzhledem k dikci ustanovení § 96 odst. 3 stavebního zákona platného v době
spáchání činu (výčet dokladů, které musí žadatel o vydání územního rozhodnutí k
žádosti doložit). Pokud byl obviněným územní souhlas s umístěním stavby udělen
a k žádosti nebylo připojeno závazné stanovisko, postupoval obviněný v rozporu
s ustanovením § 96 stavebního zákona platného v době spáchání činu.
53. Vzhledem ke shora uvedenému lze celou věc uzavřít tak, že obviněný
nepochybně vykonával svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu, neboť
konkrétně porušil ustanovení § 14 odst. 1 SpŘ, § 18 odst. 5, § 96 odst. 1
stavebního zákona platného v době spáchání činu a § 44 odst. 1 zákona č.
114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění platném v době spáchání činu.
54. Není také pochyb o tom, že obviněný vydáním souhlasného vyjádření k
oddělení pozemků a vydáním územního souhlasu s umístěním stavby na pozemku
parcelní č. … opatřil sobě a jinému neoprávněný prospěch. Obviněný, ačkoliv byl
z rozhodování v daných věcech pro svůj poměr k věci a účastníkům řízení
vyloučen, tím, že ve věci rozhodoval jako oprávněná úřední osoba, docílil toto,
že došlo k vyčlenění pozemku, který hodlal i se svojí manželkou koupit, což se
i následně stalo. Poté svým nezákonným postupem dosáhl toho, že na pozemku,
který byl nezastavitelný a nacházel se v II. zóně chráněné krajinné oblasti,
byla na základě územních souhlasů s umístěním staveb realizována výstavba
kabelové přípojky a přípojky vody, což by v případě dodržení zákona nebylo
možné. Tímto jednáním získal neoprávněný prospěch obviněný a jeho manželka,
která byla spoluvlastnicí uvedeného pozemku. Tímto získal neoprávněný prospěch
i D. B., který následně uvedený pozemek od obviněného a jeho manželky odkoupil.
55. Ohledně námitek týkajících se uloženého trestu lze uvést, že k
nápravě vad výroku o trestu je určen primárně dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř., nikoliv dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Uvedený důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li
obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. V dané věci obviněný namítá porušení zásady
zákazu reformaci in peius, když namítá, že k porušení této zásady došlo
postupem soudu druhého stupně při ukládání uloženého trestu zákazu činnosti.
Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že ze spisového materiálu bylo
zjištěno, že v meziobdobí byl výrok o uložených trestech z rozsudku soudu
prvního soudu a druhého stupně pravomocně zrušen rozsudkem Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 20. 2. 2015, sp. zn. 50 T 4/2014 ve spojení s usnesením
Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 1 To 64/2015. Z uvedeného je
tedy zřejmé, že v současné době výrok o uloženém trestu neexistuje. Na uvedenou
situaci lze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11
Tdo 245/2004. Podle tohoto rozhodnutí „ dovolací soud přezkoumává napadené
pravomocné rozhodnutí (tj. zákonnost a odůvodněnost dovoláním napadených
výroků) v rozsahu a z důvodů v dovolání uvedených, jakož i správnost
předcházejícího řízení na podkladě skutkového a právního stavu, který existoval
v době jeho vydání (tj. ex tunc). K provedení přezkumné činnosti dovolacího
soudu je ovšem nezbytné, aby v době rozhodování dovolacího soudu vůbec
existovalo rozhodnutí napadené dovoláním (popřípadě výrok rozhodnutí napadený
dovoláním). Jestliže by po podání dovolání proti pravomocnému rozhodnutí došlo
k jeho zrušení, popřípadě by došlo ke zrušení výroku napadeného dovoláním
(např. v souvislosti s uložením souhrnného trestu či trestu společného), pak by
dovolací soud už nemohl přezkoumávat již neexistující rozhodnutí. V takovém
případě by dovolání proti neexistujícímu rozhodnutí či výroku bylo nepřípustné
a bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a) TŘ“. Protože výrok o
trestu je v současné době pravomocně zrušen, nelze tento v rámci dovolacího
řízení v předmětné věci posuzovat a v této části je dovolání nepřípustné. Tato
skutečnost by odůvodňovala odmítnutí podaného dovolání podle § 265i odst. 1
písm. a) tr. ř., pokud by obviněný neuplatnil další dovolací námitky, které lze
podřadit podle některý z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř.
56. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze mít za to, že námitkám, které
lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze
přisvědčit a tyto jsou zjevně neopodstatněné. Na podkladě všech popsaných
skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn, když uplatněné námitky Nejvyšší soud
neshledal opodstatněnými.
57. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne,
„jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako
takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve
výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o
tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud
jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst.
2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud
jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k
zákonnému důvodu odmítnutí“.
58. Pokud obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil
výkon trestů uložených mu napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je nutno uvést,
že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální
rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat
pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě
neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody
pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o
uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 4. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová