7 Tdo 214/2012-97
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 11. dubna 2012 v Brně v neveřejném
zasedání o dovolání obviněného M. O. D., původním jménem E. M., proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2008, sp. zn. 2 To 105/2008, v trestní
věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 2/2007, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 1. 12. 2008, sp. zn. 2 To 105/2008,
podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného M. O. D. a
spoluobviněného R. D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11.
2007, sp. zn. 48 T 2/2007, kterým byl obviněný M. O. D. uznán vinným trestným
činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §
187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona, a to jako
spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zákona. Za to byl odsouzen podle § 187
odst. 4 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 12 let. Podle § 39a odst. 2
písm. d) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou
ostrahou. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu
spoluobviněných T. R., R. D. a J. B..
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný M. O. D. řádně a včas
dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr.
ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje v tom, že se řádně
omluvil doručením lékařské zprávy ze dne 17. 10. 2008 a dal jasně najevo, že
chce být veřejnému zasedání přítomen, když žádal, aby o odročeném veřejném
zasedání byl vyrozuměn s takovým předstihem, aby se jej mohl zúčastnit. Uvádí,
že takovou formulaci omluvy lze bez dalšího interpretovat jako žádost o
odročení jednání s jasně formulovaným požadavkem na osobní účast u veřejného
zasedání. Ač měl odvolací soud k dispozici řádnou omluvu, tak rozhodl o konání
veřejného zasedání dne 1. 12. 2008 v jeho nepřítomnosti, čímž zásadním způsobem
zasáhl do jeho práva na obhajobu.
Pod dovolacím důvodem v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá, že
odvolací soud nevzal v potaz námitku, že nebylo vyhověno jeho opakovaným
návrhům na provedení důkazu výslechem svědků J. J. a P. V., a také dalších
navrhovaných důkazů. Soud na něj přenášel svojí povinnost zajištění účasti
svědků, sám nevyvíjel dostatečnou aktivitu a znemožnil mu tak uplatnit námitky
vůči obžalobě. Bez provedení důkazů také čtením navržených cizozemských
trestních spisů, není podle jeho názoru možné nade vší pochybnost posoudit jeho
jednání jako jednání organizované skupiny působící ve více státech.
Tímto postupem se podle obviněného soud dopustil porušení zásady ústnosti
upravené v § 2 odst. 11 tr. ř., porušení zásady bezprostřednosti upravené v § 2
odst. 12 tr. ř., jakož i čl. 6 odst. 3 písm. c), d) Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
zrušil napadené rozhodnutí a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že námitky
uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. jsou
zjevně neopodstatněné. Odvolací soud nepovažoval osobní přítomnost obviněného u
veřejného zasedání za nezbytnou, o jeho konání ho toliko vyrozuměl a ponechal
tak na jeho vůli, zda se ho zúčastní či nikoliv. Z textu dovolání se podává, že
obviněný (a to ani prostřednictvím svého obhájce) o odročení veřejného zasedání
nepožádal a jeho odročení automaticky předpokládal. Sám porušil dříve daný
slib, že neopustí Českou republiku, a odcestoval do Kolumbie, čímž si výrazně
ztížil možnost zúčastnit se veřejného zasedání. Pak po soudu požadoval, aby
odročený termín veřejného zasedání stanovil tak, aby se k němu mohl dostavit.
Takový přístup však nelze považovat za seriozní a vážně míněnou žádost, nýbrž
spíše za výsměch odvolacímu soudu. Obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu
odnětí svobody a konání veřejného zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti nic
nebránilo. Pokud odvolací soud za této situace o odvolání obviněného v jeho
nepřítomnosti rozhodl, zákon ani právo obviněného na spravedlivý proces tím
neporušil. Námitkami uplatněnými pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. obviněný podle státního zástupce namítá toliko neúplnost
dokazování, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. V této části
je dovolání podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1
písm. a) – l) tr. ř. Navíc státní zástupce uvedl, že provedení takto
navrhovaných důkazů je nadbytečné, neboť skutečnosti, které by měly být těmito
důkazy zjištěny, byly dostatečným způsobem zjištěny z důkazů jiných. Vzhledem k
výše uvedenému proto navrhl, aby bylo dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítnuto, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy
byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve
veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že
se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v
nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo
zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby
věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem
prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
publikované pod č. 2/1993 Sb., čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.).
Obviněný pod tímto dovolacím důvodem uplatnil odpovídající námitku, že konáním
veřejného zasedání odvolacího soudu v jeho nepřítomnosti došlo k porušení jeho
práv.
Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména
zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě
kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád
stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní
líčení a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v
hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude
přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání
tak rigorózně stanoveny nejsou. Otázku přítomnosti při veřejném zasedání
upravuje obecně ustanovení § 234 tr. ř., přičemž účast státního zástupce, a v
případech nutné obhajoby i obhájce, řeší speciálně pro řízení o odvolání
ustanovení § 263 odst. 2, 3 tr. ř. Obecné ustanovení § 234 odst. 1 tr. ř.
přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost jeho účasti
při něm lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení § 233
odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu
předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na
ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., které stanoví, že v nepřítomnosti obviněného,
který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání
odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se
účasti při veřejném zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.
října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo
499/2002, a ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). V posuzovaném
případě nebyl obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ani ve
vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení
§ 263 odst. 4 tr. ř. nepřicházela v úvahu.
Podmínky pro konání hlavního líčení a veřejného zasedání je nutno posuzovat
odlišně. Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád
obdobné ustanovení jako pro jeho účast na hlavním líčení (§ 202 tr. ř.). Toto
ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití § 238 tr. ř., neboť
ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení,
počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného
zasedání upravuje odchylně od hlavního líčení zejména uvedené ustanovení § 234
tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna
2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006). Z uvedeného plyne, že zatímco v hlavním líčení
bude přítomnost obviněného pravidlem, a hlavní líčení lze provést v
nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (srov. § 202 odst. 2 až 5 tr. ř.),
zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného
natolik restriktivně vymezeny nejsou (srov. nález Ústavního soudu ČR, sp. zn.
II. ÚS 542/2000). Vyžaduje-li ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., aby
byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, z výše
uvedeného je zřejmé, že v tomto případě byla příslušná ustanovení trestního
řádu dodržena a tento dovolací důvod tak naplněn nebyl.
S ohledem na ústavní právo obviněného, vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, je třeba umožnit obviněnému účast ve veřejném
zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem se
veřejného zasedání zúčastnit, a svou neúčast omluví takovými důvody, které lze
akceptovat a které mu objektivně brání se veřejného zasedání zúčastnit (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, nebo
nález Ústavního soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05, uveřejněný
pod č. 37/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
V daném případě bylo první veřejné zasedání konáno dne 21. 10. 2008, kde bylo
zjištěno, že obviněnému nebylo doručeno vyrozumění o veřejném zasedání, které
se tak nemohlo již z tohoto důvodu konat v jeho nepřítomnosti, přičemž byla
přečtena jeho obhájcem sepsaná žádost o odročení veřejného zasedání ze dne 16.
10. 2008 (str. 2222-3 spisu). Na dotaz předsedy senátu, zda obviněný dal
nějakým způsobem vědět, že se vzdálí z České republiky, státní zástupkyně
uvedla, že tuto skutečnost nedal na vědomí. Předseda senátu konstatoval, že
obviněný nedal na vědomí ani odvolacímu soudu, že opustí ČR (k podrobnostem
protokol o veřejném zasedání ze dne 21. 10. 2008 str. 2244-2246 spisu). Poté
bylo vyhlášeno usnesení, že v trestní věci vedené proti obviněným, T. R., M. O.
D., R. D. a J. B. se podle § 23 odst. 1 tr. ř. vylučuje k samostatnému
projednání a rozhodnutí řízení proti obviněnému M. O. D. a R. D.. Veřejné
zasedání k projednání jejich odvolání bylo nařízeno na 1. 12. 2008, tedy s 6
týdenním předstihem jak žádal obviněný. Nakonec předseda senátu konstatoval, že
o výše uvedeném obviněného vyrozumívá prostřednictvím jeho advokáta, protože on
jediný má na něj kontakt, přičemž musí být odvolacímu soudu zasláno potvrzení o
doručení vyrozumění k veřejnému zasedání.
Dne 1. 12. 2008 bylo konáno druhé veřejné zasedání, na které se obviněný opět
nedostavil, i když odvolací soud nařídil veřejné zasedání s 6 týdenním
předstihem, tak jak to obviněný navrhoval v žádosti ze dne 16. 10. 2008.
Předseda senátu uvedl důvody, pro které bylo vyhlášeno usnesení podle § 263
odst. 4 tr. ř., o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného.
Konkrétně, že obviněný byl pouze vyrozumíván o konání veřejného zasedání, a to
řádně a včas, přičemž prostřednictvím obhájce předložil v den konání veřejného
zasedání lékařskou zprávu v cizím jazyku, ke které obhájce uvedl, že obviněný
trpí srdeční arytmií, má nařízený klidový režim, nesmí cestovat, zvláště ne
letadlem. Následně pak předseda senátu konstatoval, že doklady, které obviněný
prostřednictvím obhájce předložil, neobsahovaly žádost o odročení veřejného
zasedání, a tedy jeho výslovný projev vůle, aby nebylo konáno v jeho
nepřítomnosti (srov. zvukový záznam z veřejného zasedání a str. 6-7 odůvodnění
usnesení odvolacího soudu).
Odvolací soud tedy postupoval v souladu se zákonem, přičemž se nedopustil
žádného zásahu do práv obviněného. Veřejné zasedání dne 1. 12. 2008 bylo
nařízeno s předstihem 6 týdnů, tak jak to obviněný požadoval ve své žádosti ze
dne 16. 10. 2008 (str. 2206-7 a str. 2222-3 spisu). O konání tohoto veřejného
zasedání byl řádně a včas vyrozuměn dne 20. 11. 2008 (viz doručenka na str.
2292 p.v. spisu), a tím, že byl pouze vyrozumíván, nepokládal odvolací soud
jeho účast za nutnou, neboť nemělo být a nebylo prováděno žádné další
dokazování (na uvedeném veřejném zasedání bylo doplněno dokazování, avšak to se
týkalo pouze spoluobviněného R. D.). Obviněný prostřednictvím obhájce předložil
až v den jeho konání listiny, jejichž součástí byla i lékařská zpráva, podle
které má z důvodu nemoci nařízen absolutní klid, a nesmí cestovat, zejména
letadlem. Z toho pak lze dovodit omluvu z veřejného zasedání, nikoliv však jeho
výslovný projev vůle, aby veřejné zasedání nebylo konáno v jeho nepřítomnosti.
Rovněž je nutno uvést, že obhájce obviněného nevznesl na veřejném zasedání
žádnou námitku proti jeho konání. Obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu,
a proto odvolacímu soudu nic nebránilo v konání veřejného zasedání v jeho
nepřítomnosti.
Nelze se ztotožnit ani s tvrzením obviněného, že z jeho žádosti ze dne 16. 10.
2008 o odročení veřejného zasedání konaného dne 21. 10. 2008, vyplývá jasný
požadavek na osobní účast u veřejného zasedání. Obviněný totiž v uvedené
žádosti výslovně neuvádí, že žádá, aby nebylo konáno v jeho nepřítomnosti,
pouze uvedl, že je nemocný a nemůže se zúčastnit veřejného zasedání, přičemž
požaduje, aby nařízené veřejné zasedání na 21. 10. 2008 bylo odročeno, a nově
nařízeno s předstihem 5-6 týdnů, aby se k němu mohl bez komplikací dostavit.
Této žádosti odvolací soud plně vyhověl. Navíc tato žádost se týkala veřejného
zasedání konaného dne 21. 10. 2008, nikoliv namítaného veřejného zasedání
konaného dne 1. 12. 2008, ke kterému obviněný nepředložil žádnou žádost o
odročení a obhájce nevznesl žádnou námitku, když bylo rozhodnuto o jeho konání
v nepřítomnosti obviněného. O konání tohoto veřejného zasedání dne 1. 12. 2008
byl přitom obviněný řádně a včas vyrozuměn dne 20. 11. 2008, přičemž vzápětí
dne 21. 11. 2008 posílá svému obhájci lékařskou zprávu, z které pouze vyplývá,
že je nemocen, nejméně 90 dní musí dodržovat absolutní klid a zejména nesmí
cestovat letadlem (viz č. l. 2295 a 2297 tr. spisu).
Právo na projednání věci soudem v přítomnosti dotčené osoby, garantované čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod, není přitom samoúčelné, ale má
zajistit, aby se daná osoba mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Proto
nelze rovněž přehlédnout, že obviněný byl vyslýchán k věci v přípravném řízení
a zúčastnil se také hlavního líčení, kde měl plnou možnost uplatnit všechna svá
práva. Odvolací soud ve veřejném zasedání, ve vztahu k obviněnému, žádné nové
důkazy neprováděl. Obviněný přitom orgánům činným v trestním řízení v
souvislosti s žádostí o propuštění z vazby také dal slib, že vzhledem k
probíhajícímu trestnímu stíhání neopustí území České republiky, bude se
zdržovat u své matky v České republice a vzdálení z místa bydliště neprodleně s
dostatečným časovým předstihem oznámí orgánům činným v trestním řízení. Tvrdil
také, že jeho rodina v Kolumbii může bez problémů přicestovat za ním do České
republiky, čímž dal najevo, že nemá žádný důvod k vycestování do zahraničí.
Zachoval se ale přesně opačně, nic z toho nedodržel, po propuštění z vazby dne
15. 9. 2006 opustil území České republiky a s odvolacím soudem komunikoval z
Kolumbie pouze prostřednictvím obhájce. Na základě evropského zatýkacího
rozkazu byl pak zadržen až španělskými orgány dne 22. 8. 2011 v Madridu a
následně byl dodán do České republiky. Podle tvrzení obhájce u veřejného
zasedání dne 21. 10. 2008 byl přitom obviněný několikrát v Praze, kontaktoval
jej a zajímal se o odvolací soud. Když ale odvolací soud nařídil opakovaně
termín konání veřejného zasedání o odvolání, obviněný je opakovaně a dlouhodobě
postižen zdravotními problémy, které mu brání k soudu se dostavit. S vědomím
probíhajícího trestního stíhání, a přes uvedený slib, vycestoval z České
republiky do Kolumbie, odkud komunikoval výše uvedeným způsobem s odvolacím
soudem pouze prostřednictvím obhájce. Tímto svým jednáním si obviněný sám a
vědomě výrazně ztížil možnost své účasti na veřejném zasedání o jeho odvolání,
přičemž v dovolání zdůrazňuje, za jak důležité toto zasedání považoval. Toto
tvrzení o důležitosti veřejného zasedání je ale v přímém rozporu se skutečným
jednáním obviněného, které naopak nasvědčuje jeho snaze zmařit nebo co nejvíce
oddálit projednání odvolání (viz uváděné lhůty 5-6 týdnů, 90 dní), resp.
vyhnout se výkonu trestu. Nesvědčí ale o skutečném zájmu obviněného zúčastnit
se osobně jednání odvolacího soudu. Nejvyšší soud na základě uvedených důvodů
shledal námitky obviněného, ohledně konání veřejného zasedání v jeho
nepřítomnosti, zjevně neopodstatněnými.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku
je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění
správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů
podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními
soudu prvního, resp. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový
stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v
průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího
rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s
vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitkami, že nebylo vyhověno jeho důkazným návrhům v podobě výslechů svědků a
čtením cizozemských trestních spisů týkajících se zadržených a odsouzených
kurýrů, obviněný nenamítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné
hmotně právní posouzení, jak to vyžaduje deklarovaný dovolací důvod, nýbrž
výhradně brojí proti rozsahu provedeného dokazování a hodnocení důkazů, čímž
zjevně vybočil z mezí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Rovněž námitka, že postupem soudu došlo k porušení zásady ústnosti a
bezprostřednosti, nemohla založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, když
se jednalo o námitku procesně právní, nikoliv hmotně právní. Nejvyšší soud není
další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup soudů nižších
stupňů při provádění a hodnocení důkazů. V dovolacím řízení je naopak povinen
vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný
skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. Obviněný uplatnil tyto
námitky již v odvolacím řízení, a z jejich uplatnění také v dovolání vyplývá,
že zaměňuje dovolání za další odvolání, přehlížejíc skutečnost, že dovolací
soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek
odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání.
Jediným důvodem mimořádného zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění až v
řízení o dovolání, je pouze tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, a na
jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, v jehož důsledku by došlo také
k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Takový rozpor ale Nejvyšší soud ve
věci neshledal.
Soudy obou stupňů řádně popsaly na základě čeho je obviněný usvědčován ze
spáchání trestné činnosti a rovněž své úvahy dostatečně odůvodnily. Dospěly k
správným skutkovým zjištěním, která mají oporu v řádně provedených důkazech.
Extremní rozpor, který by umožnil Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových
zjištění soudu I. stupně, nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s
důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné
straně, a skutkovými zjištěními na straně druhé, je patrná logická návaznost.
Provedené důkazy spolehlivě prokazují také jednání obviněného jako člena
organizované skupiny působící ve více státech, jak to uvedl soud I. stupně na
str. 112 rozsudku. Na tomto závěru, vyplývajícího jednoznačně již z dosud
provedených důkazů, by nemohly nic změnit ani výpovědi svědků J. J. a P. V.,
které obviněný uvádí v dovolání, nebo navrhované cizozemské trestní spisy.
Odvolací soud přitom odůvodnil, proč tomuto návrhu na jejich výslech nevyhověl
a na tyto důvody postačí odkázat (str. 20-21 usnesení). Již soud I. stupně
navíc vycházel m.j. také z rozsudků soudu z Nizozemských Antil o odsouzení
jednotlivých kurýrů, a měl k dispozici i příslušný trestní spis, včetně dalších
listin (viz str. 86-87 tr. rozsudku).
Nejvyšší soud proto na základě výše uvedených důvodů, kdy námitky uplatněné pod
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. shledal jako zjevně
neopodstatněné a námitky, kterými obviněný odůvodňoval existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadaly pod tento dovolací důvod,
dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš