3 Tdo 79/2020

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2020 o dovolání,

které podal obviněný R. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského

soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 14

To 31/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v

Písku pod sp. zn. 2 T 85/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 12. 10. 2018, sp. zn. 2 T

85/2017, byl obviněný R. P. uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1,

2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“),

kterého se dopustil tím, že

v době od 29. 2. 2012 od 15:37 hodin do odpoledních hodin dne 9. 3. 2012, jako

jednatel společnosti P., IČ: XY, která je vlastníkem pozemku č. XY v kat. území

XY, kterým prochází účelová komunikace, postupně na tento pozemek a komunikaci

nechal blíže nezjištěnými osobami zaparkovat motorová vozidla, bagr, návěs za

nákladní automobil a zároveň zde sám zaparkoval osobní motorové vozidlo značky

Škoda Fabia, registrační značky XY, s úmyslem zablokovat přístup k rampě

sloužící k zásobování rekonstruovaného sousedního objektu na stavební parcele

č. XY v kat. území XY, ve vlastnictví N. T., IČ: XY, tak, aby byl znemožněn

příjezd techniky a přísun materiálů potřebných pro stavbu Krokodýlí zoo XY v

tomto objektu, což mělo za následek postupné omezování a zastavení stavebních

prací v objektu a vážné ohrožení dodržení stanoveného termínu výstavby, jehož

dodržení bylo nutné na přidělení dotací poskytnutých ROP Jihozápad v celkové

výši 34.600.934 Kč pro N. T., a blokací pozemku přinutil jednatele N. T. M. P.,

nar. XY, podepsat pro N. T. smlouvu na pronájem pozemku č. XY v kat. území XY,

okres Písek, a zaplatit za pronájem předmětného pozemku částku 420.000 Kč

zpětně za období od května 2005 do dne podpisu smlouvy, do 9. 3. 2012, a

následně se zavázat platit částku 10.000 Kč měsíčně v rámci předmětného nájmu,

kdy citovaný nájem byl placen ze strany N. T. až do října 2013 a kdy až po

podpisu této smlouvy došlo ze strany R. P. k odstranění vozidel z pozemku č. XY

v kat. území XY, čímž poškozené N. T., IČ: XY, se sídlem XY, okres Písek,

způsobil škodu ve výši nejméně 660.000 Kč.

2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 2 tr.

zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle

§ 81 odst. 1, 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v

trvání 2,5 (dvou a půl) roku.

3. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním

(dále jen „tr. ř.“) bylo obviněnému uloženo, aby poškozené N. T., se sídlem XY,

zaplatil na náhradě škody částku 660.000 Kč.

4. Proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 12. 10. 2018, sp. zn. 2

T 85/2017, podal obviněný odvolání.

5. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích –

pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 14 To 31/2019, tak, že

podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu

v Písku zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl

tak, že se obviněný při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody odsuzuje

podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu

odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon se podle § 81 odst. 1, 82

odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích –

pobočky v Táboře ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 14 To 31/2019, podal obviněný

prostřednictvím svého obhájce dovolání, v rámci něhož uplatnil dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

7. Obviněný ve svém dovolání vymezil dva základní okruhy, kterých se

týkají jeho dovolací námitky. V rámci prvního z nich brojí proti nesprávnému

posouzení skutku jako trestného činu, druhý se pak týká opomenutých důkazů a s

tím souvisejícího porušení práva na spravedlivý proces. V této souvislosti

obviněný současně připomíná, že podle konstantní judikatury lze pod jím

uplatněný dovolací důvod podřadit případy extrémního nesouladu mezi skutkovými

zjištěními a právním posouzením věci a případy opomenutí a nehodnocení

stěžejních důkazů.

8. K nesprávnému posouzení skutku jako trestného činu obviněný uvádí, že

skutek zjištěný soudy obou stupňů byl nesprávně posouzen jako trestný čin

(ačkoli nešlo o žádný trestný čin), neboť nebyly naplněny znaky skutkové

podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku

Nebylo totiž prokázáno, že obviněný M. P. k jednání nutil, a jednak, že by za

jiných okolností M. P. nájemní smlouvu nepodepsal. Z výsledků provedeného

dokazování naopak podle obviněného plyne, že M. P. nutně potřeboval nájemní

smlouvu, kterou se společností P., uzavřel, a to mj. proto, aby jejím

prostřednictvím legalizoval činnost, kterou na pozemku ve vlastnictví této

společnosti prováděl a která byla v té době v rozporu se zákonem. Skutečná

motivace M. P. k uzavření nájemní smlouvy podle něj nebyla nijak zkoumána,

resp. zjištěné skutečnosti jsou rozporné a jeho vlastní výpověď v této části

neodpovídá ostatním důkazům. Dodává, že v trestním řízení bylo prokázáno, že M.

P. jednal v minulosti s obviněným za účasti města o využití pozemků. Tvrzení,

že nikdy nejednal o nájemní smlouvě na předmětné pozemky, se tak podle

obviněného nezakládá na pravdě. Rovněž zpochybňuje věrohodnost výpovědi svědka

M. P. Ke znaku donucení obviněný uzavírá, že tento nelze vykládat extenzivně,

když podmínky trestní odpovědnosti nelze s ohledem na zásadu nullum crimen sine

lege rozšiřovat výkladem.

9. Obviněný se dále zabývá dalším znakem objektivní stránky skutkové

podstaty trestného činu, za který byl odsouzen, kterým je pohrůžka jiné těžké

újmy. Blokaci staveniště nelze podle něj považovat za pohrůžku jiné těžké újmy.

Uvádí, že aby bylo možné uvažovat o trestném činu vydírání podle § 175 tr.

zákoníku, musí se pohrůžka jako těžká újma objektivně jevit a poškozený ji jako

těžkou újmu musí také objektivně pociťovat. Ani jedna z těchto podmínek není

podle něj splněna, neboť poškozený M. P. nabídku obviněného k uzavření nájemní

smlouvy okamžitě akceptoval, požádal o vypracování smlouvy a věc ani neoznámil

orgánům činným v trestním řízení. Obviněný nejednal ani neoprávněně, neboť se

jednalo o pouhý výkon práva a řešení obchodních sporů. Rovněž je při

posuzování, zda jde o jinou těžkou újmu, nutno přihlížet k osobním poměrům

napadeného, k jeho vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu apod.

10. Dovolatel dále rozporuje, že věděl o povaze příslušného pozemku a o

tom, že pozemek nemůže pronajímat, neboť jeho vlastníkem je společnost P., a že

věděl o okolnostech plánované stavby Krokodýlí ZOO, zejména pak o tom, že

stavba bude financována z veřejných prostředků (dotace) a že by svým jednáním

mohl ohrozit bezproblémové poskytnutí dotace. Ani SMS zprávu ze dne 29. 2. 2012

a obsah rozhovoru ze dne 7. 3. 2012, který byl podle jeho názoru poškozeným M.

P. nahráván nezákonně, ani celkové jednání obviněného nemohl poškozený vnímat

jako pohrůžku jiné těžké újmy. Obviněný rovněž zdůrazňuje, že M. P. podal

trestní oznámení více než rok a půl (dne 21. 11. 2013) poté, co se údajně cítil

vydírán. Dále namítá, že hrozba jiné těžké újmy nebyla provedeným dokazováním

doložena a nebyla vyčíslena. Jakákoliv újma je tak více než hypotetická a

pohrůžka jiné těžké újmy tedy podle něj neexistovala.

11. Ke škodě způsobené trestným činem obviněný uvádí, že tato nebyla

nijak zjištěna a prokázána. Nelze se podle něj omezit na konstatování, že škoda

způsobená tvrzeným trestným činem (což obviněný popírá) odpovídá ceně

zaplaceného nájmu zpětně do května 2005 ve výši 420.000 Kč a dále měsíčním

splátkám ve výši 10.000 Kč. Pokud byl totiž pozemek užíván, bylo třeba

poskytnout za toto užívání náhradu.

12. Soud prvního stupně a ani soud odvolací se vůbec nezabývaly

existencí vlastní cesty, kterou má ZOO z náměstí, a to i přes předloženou řadu

důkazů o její faktické existenci. Podle obviněného je zřejmé, že poškozená N.

T. měla přístup ke stavbě a nájemní smlouva nebyla nevýhodná.

13. Další námitka obviněného se týká chronologie technologického postupu

prací, ze kterého podle obviněného vyplývá absence tísně či nátlaku z jeho

strany.

14. Dovolací námitky obviněného se vztahují i k subjektivní stránce

trestného činu, který je mu kladen za vinu. Jeho úmyslné zavinění podle něj

nelze dovozovat z vědomosti o existenci stanoviska silničního úřadu v Protivíně

z roku 2006, navíc za situace, kdy otázka způsobu využití pozemku parc. č. XY

byla předmětem sporu. Obviněný nesouhlasí se závěry soudu druhého stupně, že

jednal minimálně ve formě nepřímého úmyslu, neboť z provedeného dokazování

nijak nevyplývá, že by obviněný vůbec mohl počítat s tím, že M. P. bude

interpretovat obchodní vyjednávání jako pohrůžku jiné těžké újmy. Naopak

nevěděl a ani vědět nemohl, že pozemek bude finálně prohlášen za veřejně

účelovou komunikaci, když v době jednání tomu okolnosti nenasvědčovaly a právě

tato otázka byla předmětem sporu.

15. K protiprávnosti svého jednání obviněný uvádí, že jednal v nutné

obraně a oprávněně blokoval staveniště, neboť M. P. jednal v rozporu s

příslušnými předpisy, stavebními povoleními a kolaudačními rozhodnutími.

Jednalo se tedy o dovolený výkon práva i ve smyslu § 6 zákona č. 89/2012 Sb.,

občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), a to zejména v situaci, kdy

obviněný M. P. opakovaně vyzýval ke zjednání nápravy a obrátil se na státní

orgány, které jsou povinny poskytovat ochranu subjektivním právům obviněného,

přičemž jejich ochrana selhala.

16. Podle obviněného soudy obou stupňů i nesprávně a nedostatečně

zhodnotily aplikaci zásady subsidiarity trestní represe na posuzovaný případ,

neboť nejenže jeho jednání nemá být vůbec považováno za trestný čin z důvodu

absence naplnění zákonných znaků skutkové podstaty, ale při uplatňování

prostředků trestního práva je nezbytné vždy vycházet také z principu „ultima

ratio“. V tomto případě byla zasažena toliko soukromá sféra a jedná se o

obchodní spor, k jehož projednání nejsou příslušné trestní soudy, neboť k

nápravě ohrožených či porušených zájmů ve sféře soukromé jsou povolány soudy

správní a civilní. Obviněný uvádí, že nastalou situaci řešil prostředky, které

mu právní řád nabízí, a obrátil se na orgány veřejné moci s žádostí o ochranu

jeho práv. Teprve, když tato ochrana selhala, přistoupil obviněný k svépomoci

(viz § 6 občanského zákoníku) a bránil svá práva. To vše podle něj vede k

závěru o absenci společenské škodlivosti posuzovaného jednání.

17. Obhajoba dále namítá, že rozhodnutím soudu druhého stupně a zejména

v řízení mu předcházejícím došlo k tak zásadním pochybením spočívajícím v

opomenutí stěžejních důkazů a nesouladu právního posouzení věci se skutkovými

zjištěními, která dosahují intenzity porušení práva na spravedlivý proces. Má

se jednat o neprovedený důkaz výslechem svědka J., nesprávné provedení a

zhodnocení důkazu soukromou nahrávkou ze dne 7. 3. 2012 a 9. 3. 2012, která je

navíc podle dovolatele nepoužitelným důkazem, k čemuž obviněný nabízí obsáhlou

argumentaci. Rovněž bylo podle obviněného zkráceno jeho právo na obhajobu, když

mu nebylo v průběhu řízení před soudy prvního a druhého stupně umožněno

vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům, kterými je usvědčován (výpovědi

svědků, otázka dotací).

18. Závěrem obviněný napadenému rozhodnutí vytýká, že za situace, kdy

jím bylo vyhověno odvolání obviněného co do výroku o trestu, nebylo jeho

odvolání ve zbylém rozsahu v souladu s ustanovením § 256 tr. ř. zamítnuto.

Pokud obviněný podal odvolání do výroku o vině, trestu i náhradě škody, je

podle něj takový postup soudu druhého stupně vadný.

19. Dovolatel konečně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o tr. ř.

odložil výkon napadeného rozsudku, neboť jsou podle něj dány okolnosti důvodně

nasvědčující tomu, že napadený rozsudek (stejně jako rozsudek soudu prvního

stupně), bude v mimořádném opravném řízení zrušen. Vykonatelnost napadeného

rozsudku, jakož i rozsudku soudu prvního stupně by představovala nedůvodný

zásah do majetkové sféry obviněného, kterému je uloženo uhradit tvrzenou škodu

vzniklou poškozené.

20. Se shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud k

podanému dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil napadený

rozsudek, jakož v celém rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně, a současně

podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 226 písm. b) tr. ř. obviněného

zprostil v celém rozsahu obžaloby, neboť skutek označený v žalobním návrhu není

trestným činem, popř. aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc zpět

odvolacímu soudu, popř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

21. V doplnění svého dovolání ze dne 23. 9. 2019 se obviněný vyjádřil o

otázce náhrady škody, která byla podle jeho názoru v rozporu se zákonem

přiznána poškozené N. T., neboť o nároku, který je předmětem tohoto trestního

řízení, rozhodnuto (byť nepravomocně) již bylo, a to konkrétně rozsudkem

Okresního soudu v Písku ze dne 14. 11. 2018, č. j. 18 C 348/2013-371. Tímto

rozsudkem bylo rozhodnuto o žalobě N. T., proti žalované společnosti P., o

zaplacení 664.192 Kč s příslušenstvím, tak, že žalovaná je povinna zaplatit

žalobkyni 664.192 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. ode dne 1. 12.

2013 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. V současné době

není citovaný rozsudek soudu prvního stupně pravomocný, kdy odvolací soud z

podnětu odvolání žalované rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k

dalšímu řízení. Písemné vyhotovení rozhodnutí soudu druhého stupně není k

dispozici. Tento fakt však podle obviněného trestní soudy přehlédly, když výrok

o náhradě škody tak, jak byl učiněn rozsudkem nalézacího soudu ze dne 12. 10.

2018, kterým byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost

zaplatit poškozené N. T. na náhradě škody částku ve výši 660.000 Kč, zůstal

napadeným rozsudkem soudu druhého stupně ze dne 16. 5. 2019 nedotčen. Důsledkem

tohoto vadného postupu odvolacího soudu tak došlo k tomu, že obviněnému byla

usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 23. 7. 2019, č. j. 2 T 85/2017-1441,

podle § 154 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené N. T. náhradu

nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody vzniklých

přibráním zmocněnce ve výši 263.712 Kč. Tato povinnost byla však obviněnému

uložena vzhledem k výše uvedenému pochybení odvolacího soudu v rozporu se

zákonem, když tato povinnost byla obviněnému uložena podle § 154 odst. 1 tr. ř.

a nikoliv podle § 154 odst. 2 tr. ř., podle něhož lze povinnost k náhradě

nákladů vzniklých přibráním zmocněncem uložit obviněnému jen ve výjimečných

případech po zohlednění okolností případu a povahy věci.

22. V dalším doplnění dovolání ze dne 25. 11. 2019 obviněný navázal na

své první doplnění dovolání týkající se náhrady škody, když přílohou tohoto

podání Nejvyššímu soudu zaslal rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích

ze dne 3. 9. 2019, č. j. 8 Co 378/2019-403, kterým byl rozsudek Okresního soudu

v Písku ze dne 14. 11. 2018, č. j. 18 C 348/2013-371, změněn tak, že žaloba se

v rozsahu částky ve výši 660.000 Kč zamítá, a ve zbytku, tedy co do částky ve

výši 4.192 Kč byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu

prvního stupně k dalšímu řízení. Z citovaného rozsudku Krajského soudu v

Českých Budějovicích se mj. podává, že za obecné užívání nelze považovat

využívání účelové komunikace v souvislosti se stavebními pracemi, kdy je zde

složen stavební materiál, vystavěno lešení, kdy zde pracují či jsou odstaveny

stavební stroje atp. Takovéto užívání totiž již nelze považovat za naplňování

komunikačního účelu, jde o zvláštní užívání, které ve smyslu § 19 zákona č.

13/1997, o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„zákon o pozemních komunikacích“), již není bezplatné. V civilním řízení

žalovaná společnost P., přitom právě shora popsaný zvláštní způsob užívání

účelové komunikace tvrdila a prokazovala, ovšem soud těmto jejím námitkám

nevěnoval patřičnou pozornost. Přitom právě takový způsob užívání může vést k

závěru o existenci nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Soud druhého stupně

proto také uložil soudu prvního stupně se touto otázkou blíže zabývat.

23. Dovolání obviněného bylo ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první

tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání

se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále

jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení

a dovolací argumentaci obviněného a poté se vypořádal s jednotlivými dovolacími

námitkami.

24. K otázce naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu vydírání

podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, kterým je donucení poškozeného, předeslal, že

tuto námitku lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř. Upozornil však, že dovolatel tuto námitku vystavěl na odlišných

skutkových základech, než na těch, na nichž založily svá rozhodnutí soudy obou

stupňů. Názor, že na podkladě určitých, byť v dovolání označených důkazů nelze

dovozovat jakoukoli pohrůžku újmou ve smyslu donucení jiného, stejně jako

přesvědčení obviněného o nevěrohodnosti poškozeného, jsou podle státního

zástupce argumenty vzešlé z kategorie hodnocení důkazů, tudíž stojící mimo

uplatněný dovolací důvod. K samotnému donucení státní zástupce uvedl, že celé

jednání obviněného je nutno posuzovat v celém souhrnu jako jeden celek – tj.

jako cílené jednání směřující k dosažení vlastních cílů v reakci na způsob

využívání předmětného pozemku poškozeným, s nímž obviněný nebyl srozuměn a

brojil proti němu. Současně se podle státního zástupce jednotlivé složky

jednání směřující k donucení poškozeného k určitému jednání prolínaly se snahou

obviněného své jednání jakoby zlegalizovat, naroubovat na něj prvky obvyklého

soukromoprávního vztahu s poškozeným a vzbudit tak zdání zákonnosti tohoto

postupu. Státní zástupce uvedl, že první část jednání obviněného tedy směřovala

v podstatě k donucení poškozeného, aby zasedl k vyjednávacímu stolu, který

přistavil obviněný a u něhož právě on od počátku držel v rukou trumfy. Obviněný

i dál rozdával u stolu karty. Využíval přitom situace, v níž se poškozený

nacházel. Souhrn jednání obviněného podle státního zástupce jednoznačně

vypovídá o jeho nátlakovém jednání.

25. Pokud jde o znak spočívající v existenci pohrůžky jiné těžké újmy,

státní zástupce uvedl, že doba zastavění pozemku vozidly, v jehož důsledku byl

vyloučen přístup na staveniště, nebyla jediným rozhodujícím faktorem za

situace, kdy obviněný proklamoval pro případ nepřistoupení na navržené podmínky

pronajmutí pozemku subjektu, který by v zaskládání veřejně přístupného pozemku

motorovými vozidly de facto pokračoval. V argumentaci, že se pohrůžka

poškozenému objektivně nemohla jevit jako pohrůžka těžkou újmou a nemohl ji

objektivně takto pociťovat, dovolatel podle státního zástupce vychází z

vlastního vyhodnocení obsahu SMS zprávy, kterou poškozenému zaslal, a toho, jak

následně poškozený zareagoval. Jednak obviněný své závěry o prosté akceptaci

nabídky na uzavření smlouvy interpretuje v rozporu se skutečným obsahem

komunikace, která mezi ním a poškozeným proběhla, jednak nepřihlíží k dalším

okolnostem a nespojuje tyto do celkového kontextu, jak celé jeho jednání

proběhlo a zejména reálně vyznělo. Tím již přesahuje hranice dovolacího důvodu

týkajícího se nesprávného právního posouzení. Pro naplnění znaků skutkové

podstaty vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku však není podmínkou, aby

napadený poškozený kladl odpor, o vydírání jde i v případech, kdy poškozený z

obav před dalším vývojem a splněním pohrůžek odpor raději vůbec neprojevuje a

plně se podrobuje vůli pachatele. Státní zástupce připomíná, že z odůvodnění

rozsudků obou soudů ve věci činných zřetelně vyplývá, že soudy přihlédly nejen

k poměrům poškozeného, ale i celkově k jeho vztahům s obviněným a jejich

vývoji, s tím, že jednání obviněného rozhodně nelze vyhodnotit jen jako

soukromoprávní spor mezi dvěma podnikateli. Nejednalo se ze strany soudů ani o

údajnou záměnu stavební činnost poškozeného za příjezd a přístup k nemovitosti.

V případě naplnění znaku pohrůžky jiné těžké újmy není nezbytné vyčíslovat výši

této hrozící těžší újmy, zvlášť pokud v důsledku vyslovení výhružky poškozený

jedná v souladu s požadavkem pachatele, s nímž byla výhružka vyslovena. K této

námitce státní zástupce uzavírá, že vzhledem k dopadům potenciálního

zablokování přístupové cesty k nemovitosti poškozené N. T. a s tím spojených

obtíží s realizování podnikatelského záměru vázaného na dotační titul s dosahem

na rozvoj turistického průmyslu v regionu, obtíží s návratností vynaložené

investice, hrozbě vzniku majetkových škod, je nutno takové jednání považovat za

pohrůžku těžkou újmou.

26. Námitku týkající se subjektivní stránky žalovaného trestného činu

lze podle státního zástupce podřadit pod uplatněný dovolací důvod. I zde však

dovolatel v podstatné části argumentace přistoupil k přehodnocování ve věci

provedených důkazů, aby přesunul iniciativu ve vyjednávání nájemní smlouvy

výhradně na poškozeného. Takový závěr nicméně z provedených důkazů nevyplývá.

Dovolatel podle státního zástupce rovněž pomíjí, že poškozený o nájemní smlouvě

a úhradách reálně jednal až v době, kdy obviněný přistoupil k nátlakovému

opatření spočívajícímu v umístění několika vozidel na dotčený pozemek. Z

hlediska naplnění znaků základní skutkové podstaty trestného činu vydírání

podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku není podle státního zástupce podstatné, zda

pachatel byl či nebyl v dobré víře v otázce oprávněnosti nároků uplatněných

vůči poškozenému. Jestliže totiž hrozil uskutečněním konkrétních kroků a tato

jeho hrozba byla prostředkem k nátlaku na poškozeného, došlo tím při splnění i

dalších zákonných podmínek k naplnění formálních znaků citovaného trestného

činu. Rovněž připomíná, že trestného činu vydírání se lze dopustit i tím, že

pachatel nutí poškozeného k finančnímu plnění, o kterém je sice přesvědčen, že

na něj má zákonný nárok (byť to nebylo dosud prokázáno), avšak činí tak

prostředky, které neodpovídají účelu nebo cíli, který má být dosažen. Státní

zástupce tak uzavírá, že jednoznačně obstojí závěr, že obviněný jednal úmyslně.

27. V otázce subsidiarity trestní represe je státní zástupce toho

názoru, že jakkoli by bylo možno zásah do vlastnického práva obviněného ze

strany poškozeného považovat za neoprávněný, obviněný se nemůže obhajovat

jednáním svépomocí. Jednání vykazující znaky úmyslného trestného činu vydírání

nemůže splnit podmínku proporcionality použití svépomoci, což musí být každému

zřejmé. Jednání obviněného rozhodně není možné označit za přiměřené způsobu,

okolnostem ani intenzitě zásahu, který spočíval ve zjevně dočasném přesahu

zařízení stavby do části pozemku ve vlastnictví společnosti ovládané obviněným

a přístupu k tomuto zařízení, po dobu do ukončení rekonstrukce. Jednání

obviněného nevykazuje specifické okolnosti takového rázu, že by měly odůvodnit

výjimečně společenskou škodlivost, s ohledem na níž by bylo odůvodněno

uplatnění odpovědnosti výhradně podle jiného právního předpisu. Bylo-li možno

nějakou specifičnost v okolnostech případu nalézt, mělo to význam na

individualizaci trestu, nikoli na výrok o vině.

28. Námitky dovolatele týkající se rozsahu dokazování a namítající

omezení možností vyjádřit se ke všem důkazům a k podstatě věci, jsou podle

státního zástupce procesního charakteru a jako takové nespadají pod uplatněný,

ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Přesto se státní

zástupce vyjadřuje k jednotlivým namítaným procesním pochybením (včetně

podrobného pojednání o použitelnosti zvukového záznamu pořízeného poškozeným) a

dospívá k názoru, že soudy nevybočily z rámce ústavním pořádkem zaručeného

práva na spravedlivý proces.

29. K namítané vadě výroku odvolacího soudu státní zástupce uvádí, že za

situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně

byl nezákonný pouze ve výroku o trestu, nemohl již rozhodnout o zbytku odvolání

dalším výrokem tak, že ohledně této části se odvolání podle § 256 tr. ř.

zamítá, jelikož odvolání obviněného zásadně tvoří jediný celek.

30. Opodstatněnou neshledává státní zástupce ani námitku směřující proti

výroku o náhradě škody. Dovolatel podle něj přehlédl, že v době vyhlášení

odsuzujícího rozsudku prvoinstančního soudu v trestním řízení dne 12. 10. 2018,

v němž byl vynesen i výrok o povinnosti obviněného k náhradě škody, podle

dovolatele nezákonně z důvodu uvedeného v § 44 odst. 3 tr. ř., rozsudek

Okresního soudu v Písku ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 18 C 348/2013, jímž mělo

být rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody, dosud ani neexistoval.

Neexistující rozhodnutí tak nemůže být překážkou pro řádné uplatnění nároku

poškozeného na náhradu škody a pro výrok o takovém nároku. Připomíná, že

uvedený rozsudek byl nyní zrušen odvolacím soudem, tudíž ani nyní nemůže

vyvolávat právní účinky předpokládané v § 44 odst. 3 tr. ř. Překážka uvedená v

§ 44 odst. 3 tr. ř. není navíc podle státního zástupce dána v případě, že ke

stejnému plnění, jaké představuje uložená náhrada škody způsobené trestným

činem, byla (již předtím) pravomocně zavázána rozhodnutím vydaným v

občanskoprávním řízení společnost s ručením omezeným, jejímž jménem (jako

jednatel) obviněný jednal a která dosud nesplnila svůj závazek.

31. Z těchto důvodů státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání

obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně

neopodstatněné. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r

odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím

věci v neveřejném zasedání státní zástupce souhlasí i pro případ jiného nežli

některého z výše navrhovaných rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

32. Nejvyššímu státnímu zástupci byla zaslána i doplnění dovolání

obviněného. Přípisem ze dne 9. 1. 2020 státní zástupce sdělil, že k těmto

doplněním dovolání se nebude Nejvyšší státní zastupitelství vyjadřovat.

III.

Přípustnost dovolání

33. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,

zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě

a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

34. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a

odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1

písm. c), odst. 2 tr. ř.] a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2

tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

35. Pokud jde o dodržení lhůty pro podání dovolání podle § 265e odst. 1,

2 tr. ř., pak je nutno konstatovat, že podání obviněného (dovolání) ze dne 14.

8. 2019 (i jeho opravená verze ze dne 19. 8. 2019) bylo podáno včas, neboť

lhůta pro podání dovolání uplynula až dne 19. 8. 2019. Je však nutné s ohledem

na jeho obsah konstatovat, že toto dovolání směřuje pouze proti výroku o vině a

trestu (jakkoliv ve vztahu k výroku o trestu nebylo obviněným dále v dovolání

argumentováno), nikoliv proti výroku o náhradě škody a současně k tomuto výroku

(o náhradě škody) neobsahuje žádnou dovolací argumentaci. Lze-li toto dovolání

označit jako včasné, pak to však již neplatí pro další podání obviněného, a to

doplnění dovolání ze dne 23. 9. 2019 a ze dne 25. 11. 2019, která byla

obviněným podána výlučně ve vztahu k výroku o náhradě škody, tedy k výroku,

který však obviněný ve svém podání ze dne 14. 8. 2019 nevymezil. Obě dodatečná

podání (ze dne 23. 9. 2019 a ze dne 25. 11. 2019) je proto nutné posuzovat s

přihlédnutím k ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a zejména § 265f odst. 1, 2 tr.

ř., tedy jako podání, která již nepřípustně rozšiřují rozsah dovolání ze dne

14. 8. 2019, resp. 19. 8. 2019, neboť byla učiněna až po uplynutí lhůty podle §

265e odst. 1 tr. ř. K těmto podáním proto Nejvyšší soud nemohl přihlížet (k

tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo

405/2008, ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 860/2019, nebo ze dne 10. 8. 2016,

sp. zn. 11 Tdo 237/2016, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp.

zn. III. ÚS 1706/08).

36. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §

265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují

jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně

nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem

podle § 265i odst. 3 tr. ř.

37. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř.

38. V obecné rovině lze k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř. uvést, že dovolací důvod podle uvedeného ustanovení je dán v případech,

kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném

nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že

dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto

vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem

hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při

rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo

jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou

právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k

problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.

8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6.

2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze

dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne

23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak

byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové

větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní

posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové

podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

39. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.

1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě

výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi

skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k

přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení

před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě

korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259

odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného

dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o

ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této

Úmluvě.

40. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v

pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především

v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další

soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva

(trestního, ale i jiných právních odvětví).

41. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že

Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§

265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní

iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má

zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.

ř.).

42. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených

východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k

posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV.

Důvodnost dovolání

43. Dovolací námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou s ohledem na obsahu dovolaní

obviněného Nejvyšším soudem přezkoumány z hlediska své opodstatněnosti pouze ve

výroku o vině, tedy pokud byl obviněný uznán vinným zločinem vydírání podle §

175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. (Pokud jde o další výroky, tedy výroky o

trestu a náhradě škody, odkazuje Nejvyšší soud na výše uvedené pod body 35. a

41. tohoto usnesení.)

44. Pouze některé námitky obviněného však mohly být předmětem dovolacího

přezkumu, neboť se týkají obviněným tvrzeného nesprávného právního posouzení

skutku či jiného hmotněprávního ustanovení. Takovými námitkami jsou výhrady

obviněného k naplnění objektivní stránky trestného činu, a to konkrétně

naplnění znaků skutkové podstaty předmětného zločinu „donucení“ a „pohrůžky

jiné těžké újmy“, výhrady obviněného k naplnění subjektivní stránky trestného

činu či námitka týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe. K

opodstatněnosti těchto námitek se Nejvyšší soud vyjádří dále v tomto usnesení.

45. Obviněný však uplatnil i námitky, které podřaditelné pod uplatněný

dovolací důvod nejsou, neboť se jedná o námitky skutkové a procesní povahy,

tedy námitky, které se ze své podstaty netýkají nesprávného právního posouzení

skutku či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu ustanovení §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se takto zejména o dále rozvedené námitky

obviněného směřující proti úplnosti a správnosti důkazního řízení, jejichž

důsledkem mělo být podle obviněného porušeno jeho právo na obhajobu a na

spravedlivý proces.

46. Dále považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že ačkoliv

obviněný jako dovolatel ve svém dovolání uplatnil toliko dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. g) tř. ř., je nutno se tímto dovolacím důvodem zabývat ve

spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z obsahu

dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti

rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího,

který ho uznal vinným žalovaným skutkem. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. l) tr. ř. je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo

odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v

§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky

stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu

předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z toho důvodu

Nejvyšší soud napadená rozhodnutí přezkoumal i z hlediska dovolacího důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv obviněný takto výslovně dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve svém dovolání neuplatnil.

47. Pokud jde o skutkové a procesní námitky obviněného mající podklad ve

vadách provedeného dokazovaní s tím důsledkem, že obviněný byl zkrácen ve svém

právu na obhajobu a spravedlivý proces, Nejvyšší soud k těmto námitkám uvádí

následující.

48. V obecné rovině lze k námitkám této povahy uvést, že průběh a podoba

dokazování je v dispozici soudu prvního stupně, případně při splnění zákonných

podmínek uvedených v § 263 odst. 6 a 7 tr. ř. odvolacího soudu. Nejvyššímu

soudu jako orgánu rozhodujícímu zásadně o mimořádných opravných prostředcích v

trestním řízení nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry soudů nižších stupňů,

stejně jako napravovat namítaná procesní pochybení v rámci předchozího řízení,

s výjimkou těch, která jsou taxativně vymezena jako dovolací důvody v rámci §

265b odst. 1 písm. a) až f) a písm. k) a l) tr. ř. V této trestní věci však

obviněný žádný z takových důvodů neuplatňuje a jeho argumentace se tak v dále

uvedených případech míjí s jím uplatněným dovolacím důvodem, kdy současně tuto

argumentaci nelze podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b

odst. 1 tr. ř.

49. Námitky skutkového a procesního charakteru uplatněné obviněným v

rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v rámci

dovolacího řízení přezkoumat pouze tehdy, pokud by byl dán tzv. extrémní

nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř.

skutkových závěrů s provedenými důkazy, a to za předpokladu, že to obviněný ve

svém dovolání namítne (k tomu srov. výklad v části věnující se přípustnosti

dovolání). V této situaci, pokud obviněný uplatní tyto své výhrady k dokazování

s názorem, že byl zkrácen ve svém právu na obhajobu a spravedlivý proces,

přezkoumá Nejvyšší soud napadená rozhodnutí nejprve z těchto hledisek.

50. Jestliže obviněný v této trestní věci uplatnil rovněž námitku tzv.

extrémního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry,

pak se Nejvyšší soud touto námitkou zabýval až v části posuzování naplnění

znaků skutkové podstaty trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán

vinným.

51. První námitkou obviněného směřující proti úplnosti a správnosti

provedeného dokazování je námitka existenci tzv. opomenutého důkazu, kterým je

podle obviněného absence výslechu svědka J. J.

52. K této námitce Nejvyšší soud předně v obecné rovině připomíná, že

není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy; podstatné však je, aby

se soud uplatněným důkazním návrhem zabýval a v případě, pokud soud navrhovaný

důkaz neprovedl, tento svůj postup náležitě v rámci odůvodnění svého rozsudku

odůvodnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III.

ÚS 150/93, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, nebo usnesení

Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 25. 8. 2005,

sp. zn. I. ÚS 152/05, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).

53. Nejvyšší soud je přesvědčen, že v projednávané trestní věci se soudy

obou stupňů shora rozvedenými postuláty řídily a svým povinnostem při

dokazování a odůvodnění svého postupu spočívajícím v neprovedení uvedeného

důkazu dostály.

54. Z obsahu protokolů o hlavním líčení není zjišťováno, že by obviněný

tento důkazní návrh vznesl. Tento důkazní návrh uplatnil pouze státní zástupce

u hlavního líčení dne 17. 1. 2018, přičemž jej formuloval jako návrh soudu ke

zvážení předvolání této osoby, nikoli výslovně jako návrh k provedení důkazu.

Pokud jde o obviněného, tento k dotazu předsedy senátu v rámci hlavního líčení

dne 12. 10. 2018 žádný důkazní návrh nevznesl. Odvolací soud v rámci svého

přezkumného řízení zaujal k otázce rozsahu provedeného dokazování pro náležité

zjištění skutkového stavu věci jednoznačné stanovisko v bodě 44. písemného

vyhotovení svého rozsudku, kdy se zabýval rovněž otázkou provedení důkazu

výslechem svědka J. J. I s ohledem na zdůvodnění nepotřebnosti výslechu

uvedeného svědka, a to zejména s odkazem na existenci dalších soudem uvedených

důkazů, ze kterých již byly zjištěny rozhodné okolnosti, k nimž mohla tato

osoba podat výpověď, je Nejvyšší soud toho názoru, že soudy své skutkové závěry

na podkladě ve věci zajištěných a provedených důkazů pečlivě uvážily, přičemž

tento důkazní podklad byl pro přijetí skutkových zjištění dostatečný a úplný a

výslech uvedeného svědka by se jich v žádném směru nemohl dotknout. Nejvyšší

soud proto uzavřel, že v této trestní věci není důkazní řízení zatíženo vadou

tzv. opomenutého důkazu a obviněný tak nebyl v tomto ohledu zkrácen ve svém

právu na obhajobu a spravedlivý proces.

55. Další námitka obviněného směřující do oblasti dokazování se týká

provedení důkazu přepisem soukromé nahrávky pořízené svědkem M. P. dne 7. 3.

2012 a 9. 3. 2012, která je podle dovolatele nepoužitelným důkazem.

56. K uvedené námitce o nepoužitelnosti zvukového záznamu pořízeného

poškozeným považuje Nejvyšší soud za potřebné nejprve v obecné rovině uvést, že

podle § 89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k

objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a

listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz

vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz

nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k

odmítnutí takového důkazu. S ohledem na uvedené ustanovení proto nelze bez

dalšího vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl

pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán.

Je však také skutečností, že přípustnost takového důkazu je nezbytné vždy

posuzovat též s ohledem na respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na nedotknutelnost

osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo

459/2007). Nejvyšší soud se současně ztotožňuje také s názorem odvolacího

soudu, podle kterého se v této trestní věci s ohledem na ustálenou judikaturu

jedná o důkaz zákonný a tím i použitelný, neboť zájem na ochraně soukromí je

převážen veřejným zájem na odhalení trestné činnosti (srov. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 7

Tdo 1120/2017, případně ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 7 Tdo 969/2018).

57. Pokud jsou uvedená zákonná a judikaturní východiska vztahující se k

významu a procesní použitelnosti uvedeného důkazu konfrontována s důkazní

situací v této trestní věci, pak je třeba zdůraznit zejména to, že předmětný

důkaz v rámci zjištění a odůvodnění viny obviněného nestojí v této konkrétní

věci osamocen, neboť soudy měly k dispozici i jiné důkazy, které významným

způsobem svědčily o důvodnosti obvinění a s těmito dalšími důkazy je obsah

zvukových záznamů v obsahové shodě. V daném trestním řízení je významné i to,

že obviněným zpochybňované zvukové záznamy nebyly stěžejním důkazem, neboť soud

prvního stupně měl evidentně k dispozici hned několik dalších důkazů

(svědeckých výpovědí a listin), na nichž založil svůj výrok o vině obviněného.

Zároveň je zřejmé, že uvedený záznam nebyl využit nepřiměřeným způsobem, o čemž

svědčí i zjištění, že to byl sám obviněný, který neprovedení zvukových záznamů

a jejich přepisů namítal ve svém odvolání a ve své odvolací argumentaci

poukazoval na skutečnosti vyplývající z obsahu těchto zvukových záznamů.

58. Pokud jde o další námitky obviněného z hlediska procesního zajištění

a provedení uvedeného důkazu, Nejvyšší soud uvádí, že pokud tento záznam nebyl

pořízen orgány činnými v trestním řízení, pak ani nemohl být pořízen v rozporu

s § 88 tr. ř. a k jeho pořízení nebyl nezbytný ani souhlas obviněného, protože

ve smyslu § 88 odst. 1 zákona č. 89/2004 Sb., občanský zákoník, ve znění

pozdějších předpisů, poškozený pořizoval záznam zjevně za účelem výkonu a

ochrany svých (jiných) práv a právem chráněných zájmů. Jestliže soudy

nepochybovaly o autentičnosti záznamu rozhovoru a ani procesní strany v průběhu

hlavního líčení nijak nerozporovaly způsob provedení tohoto důkazu předložením

přepisů rozhovorů mezi obviněným a poškozeným, pak přečtení přepisu zvukového

záznamu neznamená, že by tento důkaz byl proveden způsobem, který by znamenal

jeho procesní nepoužitelnost.

59. Jde-li o samotný obsah předmětné nahrávky zachycené na přepisu,

Nejvyšší soud nemůže vytknout soudu druhého stupně ničeho ohledně jeho závěrů,

ke kterým po provedení tohoto důkazu dospěl. Z této nahrávky jednoznačně

vyplývá nátlak, který obviněný na svědka M. P. vyvíjel a nelze hovořit ani o

tom, že by se obviněný nechal vyprovokovat, neboť to byl právě obviněný, kdo

celou konstrukci týkající se uzavření nájemní smlouvy inicioval a kdo přišel s

tím, že pokud si M. P., resp. poškozená N. T., pozemek nepronajme sama, bude

tento pronajat jinému subjektu, který na něm bude parkovat nákladní automobily.

60. K námitce obviněného, že nebylo respektováno jeho právo na obhajobu

tím, že mu nebylo v průběhu řízení před soudy umožněno vyjádřit se ke všem

skutečnostem a důkazům, kterými je usvědčován, Nejvyšší soud uvádí, že údajným

porušením procesních práv obviněného v průběhu hlavního líčení se zabýval již

krajský soud a s touto námitkou se v bodě 43. odůvodnění svého rozsudku také

vypořádal. Ani Nejvyšší soud pak z obsahu spisového materiálu žádné pochybení

soudu v uvedeném smyslu nezjišťuje, a tak je nutné i tuto námitku posoudit jako

nedůvodnou.

61. Obviněnému nelze přisvědčit, ani pokud namítá vady výroku rozsudku

odvolacího soudu, který jeho odvolání ve zbývajícím rozsahu podle § 256 tr. ř.

nezamítl.

62. Předně je třeba zdůraznit, že obviněný v této trestní věci uplatnil

pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jak by se dalo při uplatnění

uvedené námitky z hlediska jejího obsahu očekávat. Dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. k) tr. ř., je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok

chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod tak spočívá ve dvou alternativách,

a to, že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a

činí to jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok sice byl v napadeném

rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného

rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem,

např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom

zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení,

ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu

(srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání.

Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175).

63. Z hlediska procesního vývoje u nalézacího soudu a zejména následně u

soudu odvolacího z výše uvedeného vyplývá, že chybějícím je některý výrok jako

celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl

soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení

navrhovala některá ze stran. Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého

stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence

výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných

prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném

dovoláním – např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z

více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno. Naproti tomu se o chybějící

výrok nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku

určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítne. Takováto

procesní situace nastala v této trestní věci a je výše uvedenou námitkou

obviněného zpochybňována.

64. Nejvyšší soud je toho názoru, že výrok o zamítnutí odvolání podle §

256 tr. ř. přichází v úvahu jen v případech, kdy se jedná o úplné potvrzení

zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu

předcházelo. Za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu

prvního stupně byl nezákonný pouze ve výroku o trestu, nemohl již rozhodnout o

zbytku odvolání dalším výrokem tak, že ohledně této části se odvolání podle §

256 tr. ř. zamítá, neboť odvolání obviněného zásadně tvoří jediný celek. Navíc

ze zásad uvedených v § 258 odst. 1, 2 tr. ř. a § 256 tr. ř., kterými se řídí

rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§

254 tr. ř.) vyplývá, že pokud odvolací soud považuje za vadný jen výrok o

trestu, rozhodne tak, že zruší jen tento výrok (společně s výroky na tento

výrok obsahově navazujícími), aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň

rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok

o vině a výrok o náhradě škody či nemajetkové újmy, zůstávají nedotčeny a že se

v tomto rozsahu odvolání zamítá (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4.

2016, sp. zn. 5 Tdo 407/2016).

65. Pokud je Nejvyšší soud toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu v

posuzované trestní věci je v souladu s ustanovením § 258 odst. 2 tr. ř., podle

kterého platí, že jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji

oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li

však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu,

jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, pak tento názor

činí jak při vědomí toho, že Ústavní soud v minulosti přístup Nejvyššího soudu

k problematice výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. akceptoval

(např. v usneseních ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3806/16, ze dne 16.

10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2135/18, ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4042/2018,

ze dne 3. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 1836/18, ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS

2710/19, ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2165/19, ze dne 24. 9. 2019, sp.

zn. IV. ÚS 2293/19, aj.). Zároveň si je ale Nejvyšší soud vědom toho, že

Ústavní soud v některých nálezech z poslední doby zaujal k řešené problematice

zcela odlišný názor.

66. Nejvyšší soud k řešení tohoto problému namítaného v této trestní

věci obviněným přistoupil ve shodě se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne

16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, a usnesení z téhož dne, sp. zn. 8 Tdo

944/2019, ve kterých se dovolací soud touto otázkou podrobně zabýval a

vypořádal se i s částečně rozpornou judikaturou vztahující se k této

problematice. Nejvyšší soud v uvedených trestních věcech uzavřel, že případné

lpění na přepjatém právním formalismu ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne

10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18, ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18,

nebo ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19, by ve svém důsledku dokonce

mohlo vést k poškození obviněného v rámci uplatnění jeho ústavně zaručených

práv na spravedlivý proces. Pokud by totiž Nejvyšší soud důsledně postupoval

podle uvedených nálezů Ústavního soudu, musel by nejprve v neveřejném zasedání

usnesením podle § 265l odst. 2 tr. ř. uložit odvolacímu soudu, aby v

požadovaném směru své původní rozhodnutí doplnil. Odvolací soud by následně

musel znovu nařídit ve věci veřejné zasedání a v něm o vině a trestu obviněného

explicitně rozhodnout. Obviněnému (a jeho obhájci) by pak běžela nová dovolací

lhůta, takže se lze právem domnívat, že věc by byla Nejvyššímu soudu znovu

předložena s odstupem několika měsíců. To by nepochybně bylo v rozporu se

zásadami rychlosti a hospodárnosti řízení, což by ve svém důsledku nemuselo být

ve prospěch dovolatele (zvláště za situace, pokud by se nacházel ve výkonu

trestu odnětí svobody). Nejvyšší soud zároveň v citovaných rozhodnutích

poukázal na to, že i když odvolací soud explicitně odvolání obviněného v části

námitek, kterým nepřisvědčil, nezamítl, implicitně správnost všech dalších

výroků odsuzujícího rozsudku potvrdil. Pokud se tedy oba soudy nižších instancí

náležitě vypořádaly se všemi námitkami obviněného a poskytly mu dostatečnou

ochranu všech jeho práv, nemohlo být jejich postupem porušeno žádné z jeho

základních práv, především pak právo na spravedlivý proces. Závěrem Nejvyšší

soud v uvedených rozhodnutích dodal, že lze rovněž důvodně předpokládat, že po

doplnění výroku rozhodnutí soudu druhého stupně v požadovaném směru by se na

jeho důvodech (již s ohledem na odůvodnění tohoto rozhodnutí) nic nezměnilo,

takže Nejvyšší soud by byl – ovšem s odstupem několika měsíců – ve stejném

postavení. Dovolací soud proto v těchto rozhodnutích uzavřel, že uvedený

procesní postup soudů druhého stupně sice není v plném souladu s některými

posledními nálezy Ústavního soudu, avšak na druhé straně není tak závažného

charakteru, aby v řízení o dovolání bylo nezbytně nutné jej napravovat výše

zmíněným způsobem.

67. Nejvyšší soud se v této trestní věci s uvedenými závěry vyslovenými

v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, a

usnesení z téhož dne, sp. zn. 8 Tdo 944/2019, plně ztotožňuje i při řešení nyní

projednávaného dovolání a dospívá proto k závěru, že uplatněná námitka

obviněného týkající se vady výrokové části rozsudku soudu druhého stupně je

nedůvodná. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že ústavní stížnost proti

citovanému usnesení ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, byla

usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. I. ÚS 364/20, odmítnuta

pro zjevnou neopodstatněnost.

68. Lze tedy shrnout, že z hlediska obviněným uplatněných námitek, se

kterými se Nejvyšší soud vypořádal v předchozích odstavcích, nejsou v

dokazování či procesních postupech ze strany nižších soudů shledávány takové

vady, které by znamenaly porušení práva obviněného na obhajobu a spravedlivý

proces, a proto je nutné shledat tyto námitky z výše uvedených důvodů dílem

jako neopodstatněné, dílem jako nedůvodné.

69. Nejvyšší soud poté přistoupil k posouzení opodstatněnosti ostatních

námitek dovolatele, kterými brojí zejména proti posouzení jeho jednání jako

zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, tedy k výhradám

obviněného k naplnění objektivní stránky posuzovaného zločinu (znakům „donucení

“ a „pohrůžky jiné těžké újmy“), výhradám obviněného k naplnění subjektivní

stránky trestného činu a naposledy výhradám týkajících se porušení zásady

subsidiarity trestní represe. Přestože se v případě těchto námitek jedná o

námitky, které zejména po formální stránce lze podřadit pod uplatněný dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a Nejvyšší soud se opodstatněností

těchto námitek zabýval, musí zároveň konstatovat, že i v rámci těchto námitek

obviněný v mnoha ohledech částečně napadá skutková zjištění soudů nižších

stupňů, neboť má výhrady k hodnocení některých důkazů.

70. Dovolací argumentace obviněného ve vztahu k naplnění znaku donucení

ve své podstatě spočívá v jeho prezentaci ohledně podoby vyjednávání nájemní

smlouvy mezi ním a N. T. jako klasického soukromoprávního jednání, při němž

strany disponovaly svobodnou vůlí uzavřít předmětnou nájemní smlouvu. To

vyplývá již z vyjádření obviněného, že v dosavadním řízení nebylo prokázáno, že

obviněný poškozeného M. P. nutil k jednání ohledně uzavření nájemní smlouvy a

že by tento za jiných okolností nájemní smlouvu nepodepsal, když podle něj z

výsledků provedeného dokazování naopak plyne, že poškozený M. P. nájemní

smlouvu nutně potřeboval se společností obviněného uzavřít. Přestože tyto

námitky s ohledem na jejich obsah nespadají pod dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže se s nimi Nejvyšší soud ztotožnit ani po věcné

stránce.

71. Z provedeného dokazování, které se promítlo ve skutkových závěrech

nižších soudů, totiž jednoznačně vyplynul opak, tedy že M. P. k podpisu nájemní

smlouvy přistoupil v tísni, kterou vyvolal obviněný tím, že prakticky

zablokoval přístup stavební techniky a dodávek materiálu ke stavbě

(rekonstrukci krokodýlí ZOO), a že pokud by této blokády nebylo, nedošlo by ani

k jednání o nájemní smlouvě. Bezezbytku se s touto otázkou vypořádal krajský

soud v bodu 49. odůvodnění svého rozsudku, na které Nejvyšší soud v dalším

odkazuje, neboť se s těmito závěry zcela ztotožňuje.

72. Nejvyšší soud se zejména neztotožňuje s tím, že na jednání

obviněného je třeba nahlížet optikou soukromého práva jako na klasický

kontraktační proces. Je tomu tak především z toho důvodu, že absentovala

svobodná vůle jednajícího, kterým byla N. T., za kterou jednal M. P. Jedinou

motivací, proč tento subjekt do jednání s obviněným vstoupil, totiž byla

skutečnost, že obviněný svévolně zablokoval cestu k nemovitosti poškozeného a

znemožnil či minimálně významně zkomplikoval stavební práce objednané

poškozenou N. T., v důsledku čehož došlo minimálně k jejich podstatnému zdržení

(jak vyplynulo z dokazování). Pokud by tato blokáda nemovitosti poškozeného

trvala, resp. pokud by společnost obviněného pozemek pronajala jinému subjektu,

o kterém obviněný tvrdil, že na něm bude parkovat nákladní automobily (čímž by

fakticky blokáda pokračovala), znamenalo by to výraznou komplikaci především z

hlediska financování rekonstrukce (k otázce hrozby jiné těžké újmy viz níže).

Jedinou možností, jak mohla poškozená N. T. tento scénář odvrátit, bylo uzavřít

s obviněným nájemní smlouvu, která pro ni byla značně nevýhodná, neboť se

nevztahovala jen na budoucí „plnění“, nýbrž podstatná částka měla být zaplacena

zpětně za předchozí užívání daného pozemku. Je zjevné, že takto neobstojí

obhajoba obviněného, že šlo ze strany M. P. o svobodné vyjednávání, v němž měla

N. T. svobodnou vůli rozhodnout se o dalším postupu. Skutečnost však byla

opačná, neboť poškozená měla pouze jednu možnost, a to přistoupit na podmínky

navržené obviněným.

73. K tomu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je

předpokladem trestného činu vydírání neoprávněné jednání pachatele, kterým

jiného nutí k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Neoprávněnost může

spočívat buď v tom, že pachatel poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není

oprávněn po něm požadovat a co poškozený není povinen činit, anebo je sice

pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání opominutí nebo trpění,

ale činí tak prostředky (např. násilím, ale i pohrůžkou jiné těžké újmy)

neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen (srov. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 8 Tdo 144/2016). Pohrůžka

jednáním, v jehož důsledku by došlo na straně poškozené k nemalým majetkovým

újmám, k nimž by jinak (v případě neexistence pohrůžky a jednání poškozeného)

nedošlo, zpravidla nemůže být legitimním prostředkem k dosažení zaplacení

sporné či dokonce neexistující pohledávky ve vztahu mezi podnikateli. S ohledem

na zjišťované okolnosti blokace rozestavěné stavby poškozeného ze strany

obviněného proto nelze souhlasit s obviněným, že tak činil jedním z legálních

způsobů dosažení smluvního konsenzu ohledně určitého sporného nároku. V této

trestní věci navíc soudy v naznačeném ohledu komplexně, a to jak z hlediska

věcného, tak i z hlediska časového, zohlednily jak poměry poškozeného, tak i

jeho vztahy k obviněnému. Zjišťovaná podoba vzájemného jednání mezi nimi

zejména z pohledu jednání a aktivity obviněného nesvědčí pro závěr, že by se

(pouze) jednalo o soukromoprávní spor mezi dvěma podnikateli

74. V této souvislosti je rovněž nutno připomenout, že obviněný věděl,

že příslušné správní orgány jsou toho názoru, že na předmětném pozemku se

nachází veřejně přístupná účelová komunikace, byť na pozemku ve vlastnictví

obviněného. O veřejně přístupnou účelovou komunikaci se totiž jedná, pokud jsou

splněny předpoklady stanovené v § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. K

existenci veřejně přístupné účelové komunikace tak není potřeba žádného

konstitutivního rozhodnutí a pouze pokud existuje spor ohledně této cesty,

rozhodne příslušný správní úřad deklaratorním rozhodnutím. To se také stalo v

nyní posuzované věci, kdy správní orgány (v době před protiprávním jednáním

obviněného) a následně i správní soudy (jakkoliv po spáchání protiprávního

jednání) dospěly k závěru, že se na předmětném pozemku nachází veřejně

přístupná účelová pozemní komunikace, která má podle § 7 odst. 1 zákona o

pozemních komunikacích sloužit ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby

vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními

pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků.

75. Z hlediska obhajoby obviněného a na ni navazující dovolací

argumentaci je dále zásadní i to, že i kdyby se o veřejně přístupnou účelovou

komunikaci nejednalo, je nepřípustné, aby si obviněný, přesvědčen, že se jedná

o „jeho“ komunikaci, vynucoval na ostatních uživatelích uzavření nájemní

smlouvy způsobem, jakým se to stalo v nyní souzené trestní věci. Pokud byl

obviněný přesvědčen o oprávněnosti svého nároku na uvedenou komunikaci, mohl

tento svůj nárok prosazovat k tomu určenými prostředky ochrany soukromých práv,

např. soudní cestou, kdy mohl žádat i o vydání předběžného opatření, kterým by

bylo užívání daného pozemku určitým třetím osobám zakázáno.

76. Ke druhému obviněným zpochybňovanému znaku skutkové podstaty

trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku spočívajícího v existenci

pohrůžky jiné těžké újmy Nejvyšší soud uvádí, že rovněž tento znak byl jednáním

obviněného naplněn, což má oporu jak v provedeném dokazování, tak i v

odpovídajícím vyjádření ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu.

77. V obecné rovině lze k tomuto znaku uvést, že tento může spočívat i v

hrozbě způsobení závažné majetkové újmy, stejně jako vážné újmy na právech, na

cti či dobré pověsti apod. Jejím předpokladem dále je, že tato hrozba se musí

jako těžká újma objektivně jevit a poškozený, respektive ten, vůči němuž

směřuje, ji jako těžkou újmu také musí objektivně pociťovat. Za této podmínky

jí může být i hrozba újmou na majetku, která není násilím na věci, ale např.

zhoršením výdělečných možností poškozeného. Při posuzování, zda jde o jinou

těžkou újmu, je nutno přihlížet k osobním poměrům napadeného, k jeho

vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu apod. Pro naplnění tohoto zákonného

znaku se zároveň nevyžaduje, aby pohrůžka jiné těžké újmy skutečně vyvolala v

poškozeném obavy z jejího uskutečnění, jestliže se nepodrobí požadavku

pachatele, aby se choval podle jeho vůle, tzn. něco konal, opominul nebo trpěl.

78. Z hlediska jednotlivých námitek obviněného vztahujících se k tomuto

znaku, uvádí Nejvyšší soud následující.

79. Námitka obviněného, že soud blíže nedefinoval dobu zásahu

spočívajícího v blokaci staveniště, aby jej bylo možno označit za déletrvající,

je v zásadě bezpředmětná. I když je nutné při posouzení toho, zda byl naplněn

znak pohrůžky jiné těžké újmy, přihlížet k více skutečnostem, v posuzované věci

je zásadní to, že nešlo jen o blokaci nemovitosti poškozeného a o ztížení

přístupu na stavbu a znemožněním manipulace a dopravy těžších a objemnějších

stavebních prvků, ale také o to, co poškozenému za daného stavu s možným dalším

pokračováním blokace pozemku poškozeného v budoucnu hrozilo, pokud by

nepřistoupil na podmínky obviněného.

80. Námitku obviněného, že poškozenému se pohrůžka objektivně nemohla

jevit jako pohrůžka těžkou újmou a poškozený ji nemohl objektivně takto

pociťovat, je nutné posoudit jako námitku čistě skutkovou, neboť obviněný v

této dovolací argumentaci vychází z vlastního hodnocení obsahu SMS zprávy,

kterou poškozenému zaslal, a toho, jak následně poškozený zareagoval. Obviněný

interpretuje závěry o akceptaci nabídky na uzavření smlouvy ze strany

poškozeného v rozporu se skutečným obsahem komunikace a zároveň tuto záležitost

vytrhuje ze souvislostí a nehodnotí tuto část jednání v kontextu s tím, jak

celé toto jednání proběhlo a zejména pro poškozeného reálně vyznělo. Touto

argumentací se tak obviněný ocitá mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.

81. Z hlediska posuzované skutkové podstaty a zjišťované podoby

skutkových zjištění je pak zásadní i to, že poškozený vyslovenou pohrůžku jako

pohrůžku jiné těžké újmy vnímal subjektivně a následně podle ní také skutečně

jednal, což dokládá zjištění, že zaplatil obviněnému 420.000 Kč, tedy částku,

kterou obviněný odůvodňoval jako zpětnou úhradu nájemného za několik

předchozích několik let. Nemůže být pochyb o tom, že na takovouto částku by

obviněný bez vyslovené pohrůžky nikdy nedosáhl, a to ani z titulu případného

bezdůvodného obohacení, a to již z důvodu v úvahu připadající námitky promlčení.

82. Neobstojí ani námitka obviněného, že poškozený věc neoznámil orgánům

činným v trestním řízení či nepodal civilní žalobu na vyklizení, neboť těmito

kroky z hlediska okamžité situace, která byla pro poškozeného zásadní, by

nedosáhl toho, aby obviněný dále neohrožoval dokončení rekonstrukce a

zprovoznění rekonstruované krokodýlí ZOO.

83. Pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §

175 odst. 1 tr. zákoníku dále není podmínkou, aby napadený poškozený kladl

odpor, neboť o vydírání jde i v případech, kdy poškozený z obavy před dalším

vývojem a splněním pohrůžek odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje

vůli pachatele. V této trestní věci navíc poškozený v době předcházející

dokonání protiprávního jednání s postupem navrženým obviněným nesouhlasil.

84. Ztotožnit se nelze ani s námitkou obviněného, že se nemohl dopustit

protiprávního jednání, neboť v době tohoto jeho jednání nebylo ještě rozhodnuto

o právním režimu pozemku, na kterém se nacházela cesta k nemovitosti

poškozeného. V obecné rovině lze k této námitce uvést, že ani pokud byl závazný

právní názor soudu k právnímu režimu uvedeného pozemku vynesený později, ještě

to neznamená, že předcházející postup nebyl v rozporu s tím, co by bylo možno

označit za postup oprávněný či zákonný.

85. Neobstojí ani námitka obviněného, že hrozba jiné těžké újmy nebyla

dokazováním vyčíslena. Pro odůvodnění uvedeného znaku není nezbytně nutné

vyčíslovat výši této hrozící těžší újmy, zejména pokud v důsledku vyslovení

výhružky poškozený jedná v souladu s požadavkem pachatele, s nímž byla výhružka

vyslovena. V takovém případě povětšinou ani ona jiná těžší újma nenastane a

zůstane v rovině nenaplněné hrozby, již ani přesně vyčíslovat není možné. Znak

hrozící jiné těžké újmy pak také nelze ztotožňovat se znakem škody jako znaku

kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání, kdy je naopak určení

výše škody nezbytné. Zároveň škoda způsobená trestný činem vydírání nemusí z

hlediska své výše odpovídat těžké újmě, vznikem které bylo pachatelem hrozeno.

86. Nelze ani souhlasit s obviněným, že si N. T. mohla bez dalšího

požádat o prodloužení termínu výstavby, neboť s tímto případným prodloužením

totiž poškozená nemohla jakkoliv počítat jako se samozřejmostí. I pokud by však

termín nakonec ze strany ROP Jihozápad posunut byl, mohlo ze strany obviněného

či jiných subjektů dojít k dalším blokádám, pokud by poškozený nepřistoupil na

jeho podmínky, a termín stavby by rozhodně nebylo možné prodlužovat donekonečna.

87. Na závěru o naplnění znaku pohrůžky jiné těžké újmy nemůže nic

změnit ani to, že k objektu existoval ještě jiný přístup než přes blokovaný

pozemek. Ze svědeckých výpovědí totiž vyplynulo, že v dané fázi stavebních

prací byly dodávky stavebního materiálu jinou než blokovanou cestou

komplikovanější, a proto měla blokáda za následek opoždění stavebních prací. K

tomu Nejvyšší soud odkazuje na podrobné odůvodnění v bodě 53. napadeného

rozsudku.

88. Lze tedy shrnout, že dopad obviněným učiněné pohrůžky byl s ohledem

na její povahu a okolnosti v době jejího vyslovení na jednání poškozeného

zásadní a pokud obviněný hrozil poškozenému uskutečněním konkrétních kroků,

jednalo se nepochybně o pohrůžku objektivně způsobilou donutit poškozeného k

určitému jednání. Vzhledem k dopadům potenciálního zablokování přístupové cesty

k nemovitosti poškozeného a s tím spojených obtíží s realizováním

podnikatelského záměru vázaného na dotační titul s dosahem na rozvoj

turistického průmyslu v regionu, obtíží s návratností vynaložené investice,

hrozbě vzniku majetkových škod, je nutno takové jednání považovat za pohrůžku

těžkou újmou. Nejvyšší soud tak shledal i tuto námitku jako neopodstatněnou.

89. Dovolací soud se dále zabýval otázkou zavinění obviněného. Zjistil

nejprve, že soudy obou stupňů dospěly na základě zjištěného skutkového stavu k

závěru, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém, a že své závěry v

tomto ohledu v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly (viz bod 11. odůvodnění

rozsudku soudu prvního stupně a body 55. – 57. odůvodnění rozsudku odvolacího

soudu).

90. V obecné rovině lze k otázce zavinění (které vyjadřuje vnitřní vztah

pachatele k následku jeho jednání) u posuzovaného trestného činu uvést, že ke

spáchání uvedeného zločinu se vyžaduje úmyslné zavinění. Podle § 15 odst. 1

písm. a) tr. zákoníku je trestný čin spáchán v přímém úmyslu, jestliže pachatel

chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný

trestním zákonem. Podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná pachatel v

nepřímém úmyslu, pokud věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo

ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

91. Jakkoliv se v případě této námitky po formální stránce jedná o

námitku právní povahy, je nutné i u této námitky konstatovat, že obviněný opět

v podstatné části své dovolací argumentace přehodnocuje ve věci provedené

důkazy. To je zjevné již ze snahy obviněného dosáhnout takového náhledu, že

iniciativa ve vyjednávání nájemní smlouvy spočívala výhradně na poškozeném, což

je však v rozporu s provedeným dokazováním, ze kterého vyplývá, že poškozený o

nájemní smlouvě a úhradách s obviněným jednal až v době, kdy obviněný umístil

na dotčený pozemek několik vozidel a vytvořil tak nátlak na poškozeného. Bylo

by navíc nelogické, aby sám poškozený ve velmi krátké době po zastavění pozemku

motorovými vozidly sám usiloval o uzavření smlouvy za podmínky, že bude hradit

dalších 420.000 Kč mimo sjednané nájemné, se zdůvodněním, že jde o úhradu

bezdůvodného obohacení, tedy platby, ke které se několik let poškozený vůbec

nehlásil. V úvahu je nutné vzít i to, že obviněný na dotčený pozemek začal

postupně přistavovat i další vozidla, čímž zjevně a cíleně stupňoval svoji

pohrůžku na rozhodování poškozeného.

92. Absenci úmyslného zavinění obviněný dále dovozuje s odkazem na to,

jak soudy hodnotily stanovisko stavebního úřadu k právnímu režim komunikace na

pozemku obviněného. Nejvyšší soud je v tomto ohledu zcela v souladu s názorem

odvolacího soudu, že charakter pozemní komunikace v zásadě není pro posouzení

trestní odpovědnosti obviněného zásadní. Z hlediska dovození o odůvodnění

požadované formy subjektivní stránky je naopak zásadní to, že obviněný jednak o

existenci stanoviska stavebního úřadu věděl, byl mu znám dosavadní faktický

způsob využívání komunikace na pozemku a umístění tohoto pozemku mezi dalšími

nemovitostmi jiných vlastníků. Ve spojení se zjištěním, že obviněný byl s

ohledem na řadu předchozích jednání s dotčenými vlastníky sousedních

nemovitostí obeznámen s tím, že pozemek je užíván jako veřejně účelová

komunikace a že tedy nemůže přehlížet stanovisko státního úřadu, jehož právní

názor byl nakonec, jakkoliv v pozdější době, potvrzen v řízení před Nejvyšším

správním soudem. Na vědomí obviněného, že pozemek je užíván jako veřejně

účelová komunikace, lze usuzovat i z toho, že sám obviněný usiloval o omezení

tohoto veřejného užívání pozemku v řízení o omezení přístupu na účelovou

komunikaci. Pokud byl vedlejšímu pozemku parc. č. XY přiznán jiný právní

status, není to nikterak podstatné, neboť i jen letmým nahlédnutím do

katastrální mapy lze seznat, že tento pozemek je jednak plošně zcela jiné

výměry a tvaru, jednak nesousedí s nemovitostmi jiných uživatelů, pro jejich

dopravní obslužnost a přístup k nim není vůbec důležitý.

93. Zásadní z hlediska subjektivní stránky není ani výše nájemného

stanovená v nájemní smlouvě z hlediska toho, zda odpovídala obvyklým poměrům

nájemného v uvedeném místě a čase. Z hlediska naplnění znaků základní skutkové

podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku nelze

považovat za podstatné, zda pachatel byl či nebyl v dobré víře v otázce

oprávněnosti nároků uplatněných vůči poškozenému, neboť pokud poškozenému

hrozil konkrétním jednáním a tím vytvářel na poškozeného nátlak, pak při

naplnění dalších zákonných znaků jednal v duchu skutkové podstaty posuzovaného

trestného činu. Trestného činu vydírání se lze totiž dopustit i tím, že jeho

pachatel nutí poškozeného k finančnímu plnění, o kterém je sice přesvědčen, že

na něj má zákonný nárok, avšak činí tak prostředky, které neodpovídají účelu

nebo cíli, který má být dosažen (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016,

sp. zn. 4 Tdo 724/2016). Za povolený nelze považovat ani zákonný prostředek,

který svou povahou slouží k nápravě narušených společenských vztahů, jestliže

ho je použito k jiným než zákonem stanoveným účelům, především když ho pachatel

zneužije k vlastním protiprávním zájmům, mimo jiné i k donucení jiného, aby

konal něco, co je proti jeho vůli.

94. Lze tedy uzavřít, že soudy učinily správné skutkové závěry ohledně

otázky toho, zda obviněný jednal úmyslně či nikoli, neboť cílem obviněného bylo

dosažení vlastního prospěchu prostřednictvím nátlakového jednání vůči

poškozenému, přičemž obviněný nakonec dosáhl toho, čeho svým jednáním sledoval.

Všechny uvedené námitky obviněného tak musely být posouzeny jako neopodstatněné.

95. Nejvyšší soud dále přezkoumal i námitku porušení zásady subsidiarity

trestní represe, v rámci které obviněný soudům vytýká, že nesprávně a

nedostatečně zhodnotily aplikaci této zásady na posuzovaný případ, když podle

něj byla zasažena toliko soukromá sféra a jedná se tak o obchodní spor, k jehož

projednání nejsou příslušné trestní soudy, ale soudy správní a civilní.

96. Nejvyšší soud nejprve připomíná, že zásada subsidiarity trestní

represe (a princip ultima ratio), kterou obviněný ve svém dovolání právně

relevantně uplatnil, je zakotvena v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, ze

kterého vyplývá, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní

spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých

nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

97. Zásada subsidiarity trestní represe, která v současném významu

vychází také z myšlenek právního státu, obecně v trestním právu hmotném

reflektuje dvojí přístup – akcesorní a subsidiární. Akcesorní přístup je

spatřován v tom, že trestní zákony poskytují ochranu právních statků, které

jsou upraveny a do značné míry i chráněny jinými právními odvětvími, na základě

odpovědnosti vyvozované z porušení právních norem (např. občanskoprávní,

obchodněprávní či správní), a proto se trestní zákony nazývají akcesorními či

druhotnými, neboť ochrana jimi poskytovaná je až druhotná. Subsidiární přístup

potom znamená, že trestněprávní odpovědnost i trestní postih a tím i trestní

zákony se uplatňují až v případě, že odpovědnost uplatňovaná v rámci základního

právního odvětví (např. občanskoprávní, obchodněprávní či správní) motivačně

ani sankčně nepostačuje.

98. Z těchto dvou prvků, které spolu nerozlučně souvisí, zásada

subsidiarity trestní represe v moderním chápání akcentuje zejména přístup

subsidiární, neboť se zdůrazňuje, že trestněprávní řešení představuje nejzazší

řešení pro zákonodárce i pro soudce, neboť trestní zákony (ale i trestní

postih) se použijí až v případě, že odpovědnost uplatňovaná v rámci základního

právního odvětví (např. občanskoprávní, obchodněprávní či správní) není

dostatečná. Současně se však v jejím vymezení logicky objevuje i prvek

akcesorní, neboť ochrana poskytovaná trestními zákony navazuje na právní statky

upravené a do značné míry chráněné jinými právními odvětvími (srov. ŠÁMAL,

Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.

Beck, 2012, s. 111–112).

99. Trestněprávní postih pak podle judikatury Ústavního soudu může

přijít jen v situacích, ve kterých je to nezbytné pro dosažení účelu aplikované

normy. Princip subsidiarity trestní represe z toho důvodu nesmí být pouhou

výjimkou. Ústavněprávní perspektiva naopak vede k závěru, že je možné ho omezit

jen s cílem, který je legitimní, a způsobem, který je přiměřený vůči tomuto

legitimnímu cíli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II.

ÚS 3080/16).

100. Dále je možné odkázat především na stanovisko Nejvyššího soudu ze

dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh.

tr. Podle tohoto stanoviska (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní

čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným

činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je

však v případě méně závažných trestných činů korigován právě použitím zásady

subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Stanovisko

dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného

činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady

subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou

škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v

konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného

činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií

vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované

skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda

jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným

činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za

předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti

neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“,

z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z

hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné

nebo nevhodné (srov. rovněž stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp.

zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

101. Vycházeje z právě uvedených východisek dospěl Nejvyšší soud k

závěru, že opodstatněnosti námitky obviněného týkající se porušení zásady

subsidiarity trestní represe není možné přisvědčit. Nejvyšší soud se zejména

ztotožňuje s názorem soudu druhého stupně, podle kterého sice právním vztahům,

které mají v základu soukromoprávní povahu, poskytuje primárně ochranu právo

civilní, neznamená to však, že zásada subsidiarity trestní represe bez dalšího

vylučuje uložení trestní sankce při závažném jednání, které již naplňuje znaky

skutkové podstaty trestného činu, k čemuž podle odvolacího soudu došlo právě v

nyní posuzovaném případě. Osobní spory jsou totiž běžnou příčinou trestné

činnosti u trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku a proto pokud byly

naplněny všechny znaky citovaného trestného činu, nemůže stát rezignovat na

svoji povinnost stíhat a spravedlivě potrestat pachatele jen s odkazem na

subsidiaritu trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku a princip

ultima ratio (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo

1277/2017). V dané trestní věci se navíc jedná o úmyslnou trestnou činnost, kdy

jednání obviněného naplňuje skutkovou podstatu zločinu vydírání v kvalifikované

skutkové podstatě podle § 175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, což samo o sobě

společenskou škodlivost zvyšuje.

102. Z výše uvedeného dále vyplývá, že společenskou škodlivost nelze

řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném

případě spáchaného trestného činu. Přestože by bylo možné zásah do vlastnického

práva obviněného ze strany poškozeného považovat za neoprávněný, obviněný se

nemůže na straně druhé obhajovat jednáním svépomocí, a to jednáním, které

vykazuje znaky úmyslného trestného činu vydírání, neboť takové jednání nemůže

splnit podmínku proporcionality použití svépomoci. V tomto ohledu je zjevné, že

jednání obviněného rozhodně není možné označit za přiměřené způsobu, okolnostem

ani intenzitě zásahu, který spočíval ve zjevně dočasném přesahu zařízení stavby

do části pozemku ve vlastnictví společnosti ovládané obviněným a přístupu k

tomuto zařízení, po dobu do ukončení rekonstrukce.

103. Lze tedy uzavřít, že jednání obviněného nevykazuje takové

specifické okolnosti, které by odůvodňovaly v této trestní věci výjimečnou

společenskou škodlivost, s ohledem na níž by bylo odůvodněno uplatnění

odpovědnosti výhradně podle jiného právního předpisu, než podle trestního

zákoníku ve smyslu jeho ustanovení § 12 odst. 2. Pokud by bylo možné v

okolnostech případu shledat nějakou specifičnost, pak se tato důvodně promítla

(pouze) ve výroku o trestu (k tomu viz odůvodnění rozsudku krajského soudu

zejména v bodech 60. a 61.). Z těchto všech důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že

námitka obviněného týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe

není opodstatněná.

104. Pokud jde o námitky obviněného týkající se náhrady škody způsobené

trestným činem, jak již bylo konstatováno výše, Nejvyšší soud nemohl přihlížet

k podáním ze dne 23. 9. 2019 a 25. 11. 2019, která se jako jediná argumentačně

otázky náhrady škody týkají, a to z důvodu jejich uplatnění po lhůtě dvou

měsíců pro podání dovolání (k tomu srov. bod 35. odůvodnění tohoto usnesení).

105. Pouze nad rámec výše uvedeného však Nejvyšší soud konstatuje, že

uvedené námitky obviněného uplatněné v podáních ze dne 23. 9. 2019 a 25. 11.

2019 by nebylo možné shledat důvodnými ani tehdy, jednalo-li by se o podání

včasná. Nejvyšší soud totiž shledal správným a plně souladným s ustálenou

judikaturou závěr odvolacího soudu, že není překážkou pro uplatnění nároku na

náhradu škody způsobené trestným činem (ani pro přiznání takového nároku podle

§ 228 tr. ř.), který spáchal obviněný jako jednatel společnosti s ručením

omezeným, pokud ke stejnému plnění, jaké představuje tato náhrada škody, již

byla, a to i pravomocně, zavázána rozhodnutím vydaným v občanskoprávním řízení

i společnost s ručením omezeným, jejímž jménem obviněný jednal, pokud tato

společnost dosud nesplnila svůj závazek. Ke stejnému závěru přitom dospěl i

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007, nebo ze dne

29. 9. 2009, sp. zn. 5 Tdo 875/2009, a přihlásil se k nim i Ústavní soud v

nálezu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09. Tento judikaturní závěr se bez

jakýchkoliv pochybností uplatní i v nyní posuzované věci.

106. Z hlediska přiznání náhrady škody v trestním řízení je bezpředmětné

i tvrzení obviněného, že jeho společnosti náležela za užívání předmětného

pozemku náhrada, a nemůže se tak jednat o škodu. Právním základem pro přiznání

náhrady škody v trestním řízení je totiž závěr o tom, že byl spáchán trestný

čin a v příčinné souvislosti s ním došlo ke vzniku škody (či nemajetkové újmy,

resp. bezdůvodného obohacení). Není tudíž podstatné, z jakého právního důvodu

by bylo možné o přiznání předmětné částky uvažovat v rovině práva soukromého. V

nyní projednávané trestní věci bylo soudy postaveno na jisto a i ve skutkové

větě odsuzujícího rozsudku vyjádřeno, že obviněný se dopustil skutku, který je

mu kladen za vinu a kterým byl spáchán trestný čin vydírání podle § 173 tr.

zákoníku, a způsobil tím poškozené N. T. škodu ve výši nejméně 660.000 Kč.

Tento závěr je pro přiznání náhrady škody poškozené podle § 228 odst. 1 tr. ř.

plně dostačující.

V.

Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

107. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného

rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle kterého

Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

108. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o

tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah

odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle

něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně

uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu

odmítnutí“.

VI.

K návrhu na odklad výkonu rozhodnutí

109. Pokud jde o podnět, který učinil obviněný v rámci svého dovolání,

tedy aby Nejvyšší soud za podmínek § 265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil

vykonatelnost rozhodnutí, je především z obsahu dovolání zřejmé, že tento návrh

obviněný činí zejména ve vztahu k výroku o náhradě škody.

110. K tomuto návrhu Nejvyšší soud nejprve uvádí, že podle § 265o odst.

1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu

odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání.

Vydáním rozhodnutí o takovém podnětu (na rozdíl od návrhu učiněného předsedou

senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř.) však není obligatorní

a k aplikaci citovaného ustanovení by bylo třeba přistoupit v takové situaci,

pokud by argumentace dovolatele s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla

svědčit závěru, že dovolání bude vyhověno. Vzhledem k tomu, že předseda senátu

neshledal před vydáním tohoto rozhodnutí důvod k odkladu výkonu rozhodnutí

podle § 265o odst. 1 tr. ř., tomuto návrhu nevyhověl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zpracoval:

JUDr. Aleš Kolář