8 Tdo 944/2019-519
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2019 o dovolání
obviněného M. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí
svobody ve Věznici Rapotice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
21. 2. 2019, sp. zn. 5 To 93/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní
věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 8/2018, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá.
1. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. 37 T
8/2018, uznal obviněného M. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným,
že
dne 24. 2. 2018 v době kolem 16.20 hodin v XY na ulici XY ve stavu prosté
opilosti těžkého stupně, jež odbrzdila jeho zvýšený agresivní potenciál, zcela
bezdůvodně vulgárně pokřikoval na náhodné kolemjdoucí L. B., nar. XY, a jeho
manželku M. B., nar. XY, načež když jmenovaní na jeho urážky nijak nereagovali
a pokračovali v chůzi, vydal se za nimi, a v okamžiku, kdy M. B. na ulici XY
vstupovala do domu č. XY a L. B. ji následoval,
vědom si své výrazné fyzické převahy, slabší tělesné konstituce L. B., jeho
vyššího věku a neočekávanosti útoku pro L. B., jakož i s vědomím nezbytnosti
řádného fungování mozku pro život člověka a jeho uložení v dutině lební,
srozuměn s možností způsobení poranění v oblasti hlavy přinejmenším v podobě
zhmoždění měkkých tkání či tržných ran,
na chodníku z betonové dlažby z levé strany více zezadu přistoupil k nic
netušícímu L. B. a opakovaně, nejméně třikrát, jej prudce, v rychlém sledu za
sebou, střídavě oběma rukama sevřenýma v pěst udeřil do vlasaté i obličejové
části hlavy, následkem čehož L. B. nekontrolovatelně upadl na záda a prudce se
uhodil hlavou o betonový obrubník, načež když se svého manžela zastala M. B.,
otevřenou dlaní pravé ruky ji jednou uhodil do tváře, přičemž v další agresi mu
zabránily na místo dostavivší se osoby,
a L. B. tak způsobil zranění zejména v podobě šikmé štěrbinovité lomné linie
šupiny kosti týlní, krvácení pod tvrdou plenou mozkovou v oblasti pravé čelní,
temenní a spánkové krajiny, zhmoždění čelních laloků se zakrvácením do měkkých
plen mozkových, zakrvácení do levé čelistní dutiny a dutiny kosti klínové či
oděrku kůže na levé tváři s nutností jeho okamžité hospitalizace a léčby
nitrolebních poranění v Nemocnici s poliklinikou XY, v jejímž průběhu u něj
došlo k rozvoji komplikací v podobě lalůčkovitého zánětu plic, na jehož
následky dne 19. 3. 2018 v 14.25 hodin zemřel,
přičemž M. V. se s ohledem na věk a tělesnou konstituci L. B., nenadálost,
razanci a opakovanost útoku vůči jeho hlavě, tvrdý podklad na místě útoku a
následný nekoordinovaný pád L. B. bez jakýchkoliv náležitých důvodů spoléhal na
to, že mu nezpůsobí závažné zranění mozku, které může vést i k jeho smrti,
a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v
Karviné, soudu pro mládež, ze dne 18. 7. 2012, č. j. 3 Tm 6/2012-226, ve
spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2012, č. j. 4 Tmo
106/2012-255, odsouzen za provinění výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku, jehož se dopustil skutkem ze dne 17. 9. 2011.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako
zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 4 tr. zákoníku, jednak jako
přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a uložil
mu podle § 146 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný
trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2
písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu
podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil zabezpečovací detenci. Dále mu
podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit jednak poškozené Všeobecné
zdravotní pojišťovně České republiky, Praha 3, Orlická 4/2020, škodu ve výši
142 209 Kč, a dále nemajetkovou újmu poškozeným České republice – Ministerstvu
spravedlnosti ČR, Praha 2, Vyšehradská 16, ve výši 200 000 Kč, a M. B., nar.
XY, ve výši 40 000 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud
v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 5 To 93/2018, tak, že
podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil,
a to ve výroku o trestu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl
tak, že obviněnému uložil podle § 146 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na šest let a šest měsíců, pro
jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s
ostrahou.
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s odsuzujícím
rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně
Mgr. Karin Poncza Hadwigerové dovolání, a to z důvodů podle § 265b odst. 1
písm. j), k) a l) tr. ř. s tím, že jednak bylo rozhodnuto o uložení ochranného
opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení, dále v
rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, a konečně bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
5. V dalším textu svého podání dovolatel rozvedl, že nevznáší žádné
námitky proti vině a rovněž tak již ani proti druhu a výměře uloženého trestu a
typu věznice, do něhož byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen. Stejně tak
nevznesl žádné výhrady proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy
jednotlivým poškozeným, jak byl tento učiněn soudem prvního stupně.
6. Zcela zásadně se naopak obviněný neztotožnil s výrokem rozsudku soudu
prvního stupně, jímž mu bylo podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uloženo
ochranné opatření v podobě zabezpečovací detence. V tomto směru předně vytkl
soudu druhého stupně, že – byť proti tomuto výroku podal odvolání – do svého
rozhodnutí výrok o jeho odvolání proti ochrannému opatření nepojal. Dále pak
brojil proti předmětnému výroku z hlediska splnění zákonných podmínek pro
uložení zabezpečovací detence. V tomto ohledu poukázal na to, že soud prvního
stupně odůvodnil uložení tohoto ochranného opatření závěry znaleckého posudku z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, vypracovaného
MUDr. Michalem Samsonem a Mgr. Michaelou Mrowetz, a zmínil rovněž znalecký
posudek vypracovaný znalkyní RNDr. Marií Staňkovou, Ph.D., jejíž konstatování o
tom, že byl v době spáchání skutku ve stadiu těžké opilosti, nekoresponduje se
závěry prezentovanými prvně jmenovanými znalci, byť i tito u něj připustili
tzv. alkoholové okénko. Ve vztahu ke znaleckému posudku vypracovanému MUDr. Michalem Samsonem a Mgr. Michaelou Mrowetz přitom konkrétně namítl, že jeho
způsob vypracování absolutně nekoresponduje se zásadami trestního řízení. Setrval přitom jednak na svém stanovisku, že jednání znalce MUDr. Michala
Samsona hraničí s dobrými mravy, neboť tento znalec použil ke zpracování
posudku data (u hlavního líčení jím nadto zkreslená) z karty matky obviněného,
jež je nejen jeho pacientkou, ale i jeho kolegyní z místa pracoviště; na
stejném pracovišti navíc pracuje jako farmaceutický poradce i sestra
obviněného, a tudíž s ním je v úzkém pracovním kontaktu. Zásadní námitka
obviněného pak směřovala (stejně jako již v odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně) proti konstatování znalců, že vnitřní struktura jeho osobnosti
je trvalá a jeho vývoj je ukončen, což je charakteristické pro u něj zjištěnou
smíšenou poruchu osobnosti, konkrétně těžkou asociální poruchu osobnosti. K
tomu poukázal na své bezproblémové chování ve výkonu vazby a dále na odbornou
literaturu, podle níž, na rozdíl od závěrů soudů, lze disociální poruchu
osobnosti léčit s tím, že terapii lze provádět ambulantně. Uvedl, že podle
názoru jiných odborníků lze nad závěry znaleckého posudku vážně polemizovat i z
toho důvodu, že jednotlivé v něm zmíněné pojmy se jeví jako opsané z učebnice,
a rovněž s ohledem na to, že znalci nebrali v potaz tu skutečnost, že u něj
nebyla zjištěna žádná závislost, což podle dotázaných odborníků též svědčí o
jeho možné nápravě, stejně jako podle nich potřebuje režim, jenž mu dá výkon
trestu odnětí svobody, nikoli zabezpečovací detence, kde žádný režim není. Konečně s poukazem na subsidiaritu zabezpečovací detence vzhledem k jejímu
charakteru nejpřísnějšího druhu ochranného opatření a podmínce, že ji lze
uložit pouze tehdy, pokud by ochranné opatření nevedlo k dostatečné ochraně
společnosti, obviněný namítl, že v dané věci nebyla dodržena zásada
přiměřenosti upravená v § 96 tr.
zákoníku při ukládání zabezpečovací detence a
soudy obou stupňů nezohlednily závislost mezi spáchaným činem a intenzitou
zabezpečovací detence, když za jednání spáchané pod vlivem alkoholu přistoupily
k takto radikálnímu zásahu do jeho osobní svobody. Současně vytkl, že oba soudy
tak nesplnily ani požadavek Ústavního soudu na mimořádně pečlivé hodnocení
všech zákonných podmínek pro uložení zabezpečovací detence.
7. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem a s ohledem na to, že
rozhodnutí soudů obou stupňů opřená toliko o závěry neodborně zpracovaného a
pochybného znaleckého posudku představují zcela radikální zásah do jeho
integrity a svobody, znamenající prakticky zlikvidování života mladého člověka,
dovolatel vyslovil názor, že je namístě, aby tyto závěry byly náležitě
přezkoumány a konfrontovány. Navrhl proto (aniž citoval konkrétní zákonná
ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 21. 2. 2019, č. j. 5 To 93/2018-432, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu
v Ostravě ze dne 8. 10. 2018, č. j. 37 T 8/2018-384, a to za účelem nového
projednání a rozhodnutí.
8. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr.
ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se ve svém
vyjádření k němu předně zaměřil na obviněným namítaný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. k) tr. ř., v jehož rámci tvrdil, že odvolací soud se ve svém
rozhodnutí omezil toliko na druh a výměru trestu a nepojal do něj výrok o jeho
odvolání proti ochrannému opatření, tj. zastával názor, že o jednom odvolání je
možno rozhodnout dvojím způsobem, tedy jak zamítnutím, tak i vyhověním. Státní
zástupce označil takový názor za nesprávný, přičemž s odkazem na usnesení
Nejvyššího soudu publikovaná v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu,
Svazku 17/2002 pod č. T 417. a Svazku 23/2003 pod č. T 531., konstatoval, že
odvolací soud neměl a ani nesměl ve výroku svého rozhodnutí dílem rozhodnout o
zamítnutí odvolání proti uložení zabezpečovací detence; v jeho rozhodnutí tudíž
žádný výrok nechybí a dovolání obviněného je v této části zjevně neopodstatněné.
9. Ve vztahu k výhradám obviněného proti uložení zabezpečovací detence,
jež podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., státní
zástupce nejprve zdůraznil, že ty jeho námitky, jejichž prostřednictvím
nesouhlasil se závěry znalců ve znaleckém posudku a s jejich výpověďmi u
hlavního líčení, proti nimž stavěl své vlastní informace, poukazoval na vztah
mezi znalcem MUDr. Michalem Samsonem a svou matkou a sestrou a považoval
jednání tohoto znalce za hraničící s dobrými mravy, jsou námitkami proti
skutkovým zjištěním, tedy procesními námitkami, které žádný z dovolacích důvodů
nezakládají.
10. Státní zástupce dále konstatoval, že právě citovanému dovolacímu
důvodu odpovídají teprve námitky obviněného obsažené na stranách 7 a 8 jeho
dovolání, že nalézací soud při ukládání zabezpečovací detence nerespektoval
zásadu přiměřenosti podle § 96 tr. zákoníku a že soudy nezohlednily závislost
mezi spáchaným činem a intenzitou zabezpečovací detence. K tomu předně citoval
některé pasáže z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo
98/2013, publikovaného pod č. 73/2013 Sb. rozh. tr., týkajícího se hledisek
přiměřenosti ochranného léčení. Následně vyjádřil přesvědčení, že ve věci
dovolatele je hrozba pro zájmy chráněné trestním zákonem zjevná, výrazně vyšší
a mnohem závažnější než v případě posuzovaném ve zmíněném usnesení (Nejvyšší
soud v něm neshledal podmínku přiměřenosti uložení zabezpečovací detence za
splněnou); to je dáno povahou poruchy jeho osobnosti a povahou i smrtelným
následkem jednání, jímž byl uznán vinným. Jako příklad věci, v níž Nejvyšší
soud naopak uložení ochranného opatření považoval za přiměřené, uvedl usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 7 Tdo 956/2018, v níž skutek
pachatele spočívající v tom, že se jednak vyhýbal ochrannému léčení
sexuologickému a jednak veřejně onanoval v parku, tj. ve věci, v níž hrozilo ze
strany pachatele zopakování výtržnického jednání, které se v porovnání se
skutkem dovolatele jeví v podstatě jako nicotné. Státní zástupce se ztotožnil s
vyhodnocením zákonných důvodů pro uložení zabezpečovací detence podle § 100
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ze strany obou soudů nižších instancí tak, jak je
uvedeno podrobně v odůvodněních jejich rozhodnutí. Jestliže obviněný poukazoval
na to, že jednal pod vlivem alkoholu a že by právě z tohoto důvodu neměl být
podroben natolik radikálnímu zásahu do své osobní svobody, státní zástupce
považoval takovou argumentaci za nepřiléhavou. Zdůraznil naopak, že z hlediska
ochrany společnosti není podstatné, zda dovolatel byl či nebyl pod vlivem
alkoholu, zvláště pokud bylo zjištěno, že alkohol požíval ze svého vlastního
rozhodnutí, přičemž v případě pobytu na svobodě mu v požití alkoholu nelze
žádným rozumným způsobem zabránit. Za podstatné považoval, že obviněný napadl
poškozeného na samém počátku běhu zkušební doby trestu odnětí svobody uloženého
mu rovněž za násilnou trestnou činnost, a zejména, že poškozenému, starému
muži, který si jej v odpoledních hodinách nevšímal (bez ohledu na bezprostředně
předcházející vulgární napadení své manželky) nedal žádnou šanci vyhnout se
útoku; jeho útok přitom nesouvisel s žádným osobním vztahem, předchozím
konfliktem nebo jakýmkoliv možným motivem. Lze tak předpokládat, že předmětem
jeho dalších útoků by se staly další osoby bez ohledu na svůj věk, zdravotní
stav, či na své chování, bez ohledu na denní či noční dobu, na jakémkoliv
místě. Obětí jeho dalšího neočekávaného útoku by se tak mohl stát kdokoliv,
kdykoliv a kdekoliv, dětmi počínaje a starými osobami konče, a to v jakoukoliv
denní či noční dobu a i na zdánlivě bezpečných místech.
11. Státní zástupce vyslovil rovněž názor, že právě zákeřnost útoku a
absence jakéhokoliv motivu, když samotné jednání se nelišilo od jednání
pachatele vraždy, zakládají – v souvislosti s předchozí trestnou činností a
osobou pachatele – důvody pro uložení natolik důrazného ochranného opatření,
jakým je zabezpečovací detence. Zdůraznil přitom, že všemi těmito okolnostmi se
soudy zabývaly v odůvodněních svých rozhodnutí, a ze strany dovolatele se tak
jedná o opakování námitek, jež uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně
a v odvolacím řízení, se kterými se soudy dostatečně a správně
vypořádaly.
12. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného jako celek (námitky dovolatele dílem neodpovídají žádnému
dovolacímu důvodu, dílem jsou zjevně neopodstatněné) podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně z
hlediska § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil
takové rozhodnutí v neveřejném zasedání.
13. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou
na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 29. 7.
2019). Případnou repliku obviněného k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k
dispozici.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.
ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím jeho
obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i
obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda
obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném
ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z
důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto
zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání
tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
16. Jak již bylo výše uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. j), k) a l) tr. ř.
17. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá
alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa).
18. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 258
odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o
trestu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že
obviněnému uložil mírnější úhrnný trest odnětí svobody se zařazením do
mírnějšího typu věznice s ostrahou, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je
zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě,
tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. a) až k) tr. ř.
19. Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o
uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro
jeho uložení.
20. Z tohoto pohledu je zřejmé, že část námitek, jimiž obviněný v rámci
citovaného dovolacího důvodu argumentoval, nelze pod tento důvod podřadit.
Jednalo se především o ty výhrady proti výroku o uložení zabezpečovací detence
rozsudku soudu prvního stupně, jejichž prostřednictvím brojil (stejně jako již
v řízení před nalézacím soudem a rovněž v svém odvolání proti odsuzujícímu
rozsudku soudu prvního stupně) jednak proti způsobu vypracování znaleckého
posudku znalců MUDr. Michala Samsona a Mgr. Michaely Mrowetz s tím, že jej
označil za neodborně zpracovaný a pochybný, neboť prvně jmenovaný znalec jej
podal v rozporu s dobrými mravy, když k jeho zpracování použil data (u hlavního
líčení jím nadto zkreslená) z karty matky obviněného, jež je nejen jeho
pacientkou, ale i jeho kolegyní z místa pracoviště, a v úzkém kontaktu s ním je
i sestra obviněného, která na stejném pracovišti pracuje jako farmaceutický
poradce, a dále zpochybňoval i závěry znalců (stejně jako jejich výpovědi u
hlavního líčení), že vnitřní struktura jeho osobnosti je trvalá a jeho vývoj je
ukončen, a naopak s poukazem na odbornou literaturu a názory jiných odborníků
tvrdil, že disociální poruchu osobnosti léčit lze, a to dokonce ambulantně,
přičemž znalcům vytýkal rovněž to, že nezohlednili ani skutečnost, že u něj
nebyla zjištěna žádná závislost, což dle dotázaných odborníků též svědčí pro
jeho možnou nápravu.
21. Takové výhrady dovolatele nelze považovat za relevantně uplatněné,
neboť byly zaměřeny výlučně do způsobu hodnocení provedených důkazů ze strany
rozhodujících soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily,
tj. po stránce věcné se jednalo o procesní námitky, jež v zásadě nezakládají
žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje
zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
22. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zásah do skutkových
zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy,
existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání,
což v daném případě obviněný ani neučinil. Nadto je třeba poznamenat, že
Nejvyšší soud v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení ze strany obou soudů
nižších instancí, když nalézací soud při provádění a oba soudy při hodnocení
důkazů postupovaly řádně a dospěly ke správnému zjištění, že obviněný trpí
těžkou asociální poruchou osobnosti.
23. Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená
rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v
souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z
něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování
obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují takové vady, které
by bylo nutno v dovolacím řízení napravovat. Ke stejným závěrům dospěl i
Ústavní soud (srov. například jeho rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS
2651/09 a I ÚS 1601/07 aj.). V návaznosti na to je třeba uvést, že v
rozhodnutích učiněných v předchozím řízení je řádně a podrobně zdůvodněn závěr,
který oba soudy nižších instancí ohledně duševní poruchy obviněného učinily,
přičemž tento závěr odpovídá provedeným důkazům (srov. zejména stranu 19
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a stranu 5 odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu).
24. Z dovolací argumentace obviněného je relevantním dovolacím důvodem
ve smyslu § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. pouze námitka, že v dané věci nalézací
soud při ukládání zabezpečovací detence nerespektoval zásadu přiměřenosti podle
§ 96 tr. zákoníku a soudy obou stupňů nezohlednily závislost mezi jím spáchaným
činem a intenzitou zabezpečovací detence, když za jednání spáchané pod vlivem
alkoholu přistoupily k takto radikálnímu zásahu do jeho osobní svobody. Pro
úplnost je vhodné uvést, že proti vyhodnocení zákonných podmínek pro uložení
zabezpečovací detence upravených v ustanovení § 100 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku soudy obviněný ničeho nenamítal, a tudíž Nejvyšší soud se z tohoto
hlediska zákonností uložení zabezpečovací detence nezabýval. I přes toto
konstatování však dodává, že soudy obou stupňů se zákonnými předpoklady
uvedenými v citovaném ustanovení řádně a podrobně zabývaly a dostatečně a
přesvědčivě odůvodnily, proč dospěly k závěru, že tyto jsou v posuzovaném
případě splněny a obviněnému je třeba zabezpečovací detenci uložit (srov.
strany 19 a 20 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a strany 4 a 5
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud neshledal ničeho, co by
jim mohl v tomto ohledu vytknout, a s těmito jejich úvahami a závěry se
bezezbytku ztotožnil.
25. Nejvyšší soud však současně takovou výhradu, jejímž prostřednictvím
dovolatel brojil proti uložení zabezpečovací detence s tím, že z důvodu její
nepřiměřenosti nebyly splněny podmínky stanovené zákonem pro uložení tohoto
ochranného opatření, neshledal opodstatněnou, a protože se i v tomto ohledu
ztotožnil s přiléhavou argumentací státního zástupce v jeho vyjádření, považuje
za potřebné jen zmínit či zdůraznit následující skutečnosti.
26. Podle § 96 odst. 1 tr. zákoníku ochranné opatření nelze uložit, není-
li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které
od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i
osobě pachatele a jeho poměrům.
27. Jak vyplývá ze skutkových zjištění, formulovaných ve skutkové větě
výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění
rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, obviněný v dané věci spáchal skutek, jenž
byl právně kvalifikován jako zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1,
odst. 4 tr. zákoníku, tj. jinému úmyslně ublížil na zdraví a způsobil takovým
činem smrt. Tohoto činu se přitom dopustil ve zkušební době podmíněného
odsouzení pro jinou násilnou trestnou činnost, a to dokonce pouhý měsíc (dne
24. 2. 2018) po právní moci rozsudku (dne 23. 1. 2018), jímž byl v předchozí
věci (viz rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 2. 10.
2017, sp. zn. 101 T 35/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě
ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 6 To 453/2017) uznán vinným jednak pokusem zločinu
těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku,
jednak přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku,
a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody 3 roky, podmíněně odloženec na
zkušební dobu 5 let. Už z toho je zřejmé, že je osobou v nedávné minulosti
soudně trestanou pro závažnou násilnou trestnou činnost, takže jeho tvrzení, že
je mladým člověkem, který žil zcela běžným životem, do doby vzetí do vazby
studoval, pracoval a budoval si družský vztah, evidentně neodpovídá
skutečnosti.
28. Protiprávní jednání obviněného přitom v dané věci spočívalo
konkrétně v tom, že zcela bezdůvodně poté, co pokřikoval na náhodné kolemjdoucí
(poškozeného a jeho manželku – osoby ve věku 71 a 60 let, které na toto jeho
chování nereagovaly), vydal se za nimi a následně zezadu agresivně fyzicky
napadl nic netušícího poškozeného, jehož opakovaně, nejméně třikrát prudce, v
rychlém sledu za sebou a střídavě oběma rukama sevřenýma v pěst udeřil do
vlasaté a obličejové části hlavy, následkem čehož tento nekontrolovatelně upadl
na záda a prudce se uhodil hlavou o betonový obrubník, a když se jej zastala
jeho manželka, napadl i ji s tím, že ji otevřenou dlaní ruky uhodil do tváře.
Tímto svým jednáním poškozenému způsobil závažná nitrolební poranění s nutností
jeho okamžité hospitalizace a léčby, v jejímž průběhu u něj došlo k rozvoji
komplikací v podobě lalůčkovitého zánětu plic, na jehož následky za tři týdny
od útoku zemřel.
29. Z uvedených skutečností je zřejmé, že ze strany obviněného se
jednalo o zákeřný a vysoce agresivní útok, vedený bez jakéhokoliv motivu vůči
starému člověku, který měl pro něho fatální následky, po němž následoval ještě
další útok, jehož povaze a závažnosti pak uložení zabezpečovací detence
rozhodně nebylo nepřiměřené, naopak bylo namístě. Uložení zabezpečovací detence
rovněž nebylo nepřiměřené ani nebezpečí, které od obviněného v budoucnu reálně
hrozí pro zájmy chráněné zákonem, neboť vzhledem k tomu, že obviněný popsaným
způsobem útočil bez jakéhokoliv motivu, osobního vztahu k poškozenému a vůči
člověku, který mu k tomu nezavdal žádný důvod, když naopak si jej nevšímal a
nereagoval ani na předchozí vulgární slovní projevy obviněného, je velmi
pravděpodobné, že by takto napadl kohokoli, bez jakéhokoliv důvodu, kdekoli,
třeba i v běžnou denní dobu. Jestliže dovolatel zdůrazňoval, že předmětný čin
spáchal pod vlivem alkoholu a že i s ohledem na tuto skutečnost soudy neměly
přistoupit k tak radikálnímu zásahu do jeho osobní svobody, je zapotřebí (ve
shodě s přiléhavým konstatováním státního zástupce) dodat, že z hlediska
ochrany společnosti je taková okolnost nepodstatná. K tomu je vhodné doplnit,
že ostatně sám obviněný připustil, že ví, že když se alkoholu napije, mívá
výpadky a neví, co dělá; je zřejmé, že v případě jeho pobytu na svobodě, mu v
požití alkoholu není možné jakkoli zabránit a stejně jako v této věci může
alkohol požívat ze svého vlastního rozhodnutí. Nezbytné je ovšem poukázat
rovněž na to, že podle závěrů znalců, jak o tom bude pojednáno podrobněji níže,
spouštěčem pro agresivní chování obviněného není alkohol, ale výhradně jeho
osobnost, resp. porucha osobnosti, a alkohol působí jen jako odbrzďující
faktor.
30. V posuzovaném případě nelze dojít ani k závěru, že uložení
zabezpečovací detence by nebylo možné z důvodu její nepřiměřenosti osobě
obviněného a jeho poměrům. Jak vyplynulo ze znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, vypracovaného MUDr.
Michalem Samsonem a Mgr. Michaelou Mrowetz, a z výpovědí jmenovaných znalců u
hlavního líčení, obviněný trpí smíšenou poruchou osobnosti, a to těžkou
asociální poruchou osobnosti, jež je duševní poruchou ve smyslu § 123 tr.
zákoníku s tím, že vnitřní struktura jeho osobnosti je trvalá. Je osobností
výrazně nepřizpůsobivou se silnými patologickými rysy z okruhu nezralých,
narcistních a histriónských, přičemž rysy psychopatologie jsou ponejvíce
charakterizovány kalkulací výhod, absencí empatie a masivním afektivním pnutím.
Je tak disponován k agresivnímu chování, obzvláště je-li přítomen odbrzďující
alkohologenní potenciál. Znalci konstatovali, že prognóza vývoje osobnosti
obviněného je přitom problematická, jeho vývoj je ukončen, a pravděpodobnost
resocializace je tedy velmi nízká. Z těchto důvodů dospěli k jednoznačnému
závěru, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, neboť za situace, kdy se
náhodně sejdou faktory jako ovlivnění alkoholem, nekomfortnost situace nebo
setkání s pro něj iritující osobou, může vlivem poruchy jeho osobnosti (nikoliv
alkoholu) velmi rychle dojít ke spuštění agresivního chování. Shledali proto,
že obviněný potřebuje specializovanou péči pracovníků výchovně působících a
pedagogických psychologů, a zabezpečovací detence je jediným prostředkem, který
by mohl nějakým způsobem ochránit společnost a snad ovlivnit postoje obviněného
(srov. strany 10 až 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a stranu 5
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
31. Nejvyšší soud shledal, že oba soudy nižších instancí (při vědomí
skutečnosti, že zabezpečovací detence představuje mimořádně razantní zásah do
práv obviněného) se všemi těmito okolnostmi a hledisky podrobně zabývaly a
přesvědčivě odůvodnily, proč na jejich podkladě dospěly k závěru o nezbytnosti
uložení zabezpečovací detence obviněnému (srov. stranu 19 a 20 odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně a stranu 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud nemá, co by jim v tomto směru mohl vytknout. Ztotožnil se proto s
jejich závěrem, že pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný, nelze očekávat,
že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a
možnostem působení na obviněného vedlo k dostatečné ochraně společnosti, a
proto je nezbytné uložit mu zabezpečovací detenci. Její uložení přitom není
nepřiměřené ani povaze a závažnosti obviněným spáchaného činu a nebezpečí,
které od něj v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, ani osobě
obviněného a jeho poměrům.
32. Posledním dovolacím důvodem, který obviněný ve svém dovolání
deklaroval, byl důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který
je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento
dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Buď že určitý výrok nebyl
vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část
neúplnou, nebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není
úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje
některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku
o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného
činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní
věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol.
Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s.
3174, 3175).
33. Obviněný tento dovolací důvod uplatnil v úvodu svého podání, když po
citaci zmíněného zákonného ustanovení nejprve uvedl, že „… v rozhodnutí některý
výrok chybí nebo je neúplný“, aby posléze pouze dodal, že byť proti výroku
soudu prvního stupně, kterým mu bylo uloženo ochranné opatření v podobě
zabezpečovací detence, podal odvolání, soud druhého stupně do výroku svého
rozhodnutí výrok o odvolání proti tomuto ochrannému opatření nepojal a výrok
svého rozhodnutí omezil toliko na druh a výměru trestu.
34. V kontextu takto formulované dovolatelovy námitky je vhodné
podotknout, že chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v
určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové
části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze
stran. Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v
dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak
bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o
nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním – např.
chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z
nichž některému bylo vyhověno. Naproti tomu se o chybějící výrok nejedná tehdy,
pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně
a ve zbytku opravný prostředek nezamítne, což je přesně ta procesní situace, k
níž v posuzované trestní věci došlo.
35. Takový závěr vychází ze zákonné úpravy, komentářové literatury i
konstantní judikatury obecných soudů, podle níž „Odvolací soud je vázán
ustanovením § 258 odst. 2 tr. ř. a nemůže zrušit celý výrok napadeného
rozsudku, jestliže vadná část rozsudku je oddělitelná od ostatních výroků“
(srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 17. 2. 1965, sp. zn. 8 Tz
1/65, publikovaný pod č. 37/1965 Sb. rozh. tr., a přiměřeně rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 8 Tz 129/99, publikovaný pod č.
34/2000 Sb. rozh. tr.). V podstatě stejný názor formuloval i Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 7 Tz 151/2001 (uveřejněném v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, Svazek 9/2001, č. T
239.), když konstatoval, že „Pokud je vadná jen část napadeného rozsudku soudu
prvního stupně, kterou lze oddělit od ostatních jeho částí, zruší odvolací soud
napadený rozsudek soudu prvního stupně jenom v této části. Tím je možné v zájmu
rychlosti a hospodárnosti řízení, předpokládaném ustanovením § 2 odst. 4 tr.
ř., aby v případě zjištění některé z vad uvedených v § 258 odst. 1 písm. a) až
f) tr. ř. nemuselo docházet ke zrušení celého napadeného rozsudku a k
opětovnému vyslovení oddělitelných výroků, které nejsou zatíženy žádnými
vadami. Obligatorním předpokladem vydání nového rozhodnutí podle § 259 odst. 3
tr. ř. nebo jakéhokoliv jiného navazujícího procesního postupu je ovšem právě
to, že odvoláním napadené rozhodnutí je v odpovídající části podle § 258 odst.
2 tr. ř. zrušeno.“.
36. Identický – a nutno zdůraznit, že naprosto jednotný – přístup k
řešené problematice zaujal i Nejvyšší soud po zavedení institutu dovolání do
trestního řádu při výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.
ř. Tak například v usnesení ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002,
vyslovil, že „Odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné,
a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání
jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže
odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé,
neúspěšné části toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnout.“ (srov. 3. právní
větu tohoto usnesení, které je publikováno v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, Svazek 17/2002, č. T 417.).
37. V obdobném duchu vyzněla i další usnesení jiných senátů tohoto
soudu. Tak například v usnesení ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002
(publikovaném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H.
Beck, Svazek 20/2003, č. T 486.), Nejvyšší soud ve 2. právní větě judikoval:
„Jestliže odvolací soud rozhodne pouze k odvolání obviněného o jeho částečném
zproštění obžaloby, nemůže současně rozhodnout o zamítnutí odvolání obviněného
jako nedůvodného podle § 256 tr. ř. Za této situace nelze dovodit, že v
rozhodnutí odvolacího soudu některý výrok chybí nebo že je neúplný ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Pokud odvolací soud
učiní součástí výroku uvedeného rozhodnutí též konstatování, že „jinak zůstává
napadený rozsudek nedotčen“, pak takový výrok lze považovat za nadbytečný a
dovolání proti němu není přípustné.“.
38. Stejně tak v usnesení tohoto soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo
1079/2002 (uveřejněném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha:
C. H. Beck, Svazek 23/2003, č. T 531.), Nejvyšší soud dovodil, že „Ze zásad,
jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu
prvního stupně (§ 254 tr. ř.) a které jsou obsahem ustanovení § 258 odst. 1, 2
tr. ř. a § 256 tr. ř., vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen výrok
o náhradě škody, rozhodne tak, že zruší jen tento výrok, aniž by jakýmkoli
dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku
soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu, zůstávají nedotčeny a
že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí odvolacího
soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud
postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu. Částečné
zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu.“.
39. Také v usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1480/2003
(publikovaném pod č. 14/2005 Sb. rozh. tr.), Nejvyšší soud formuloval názor, že
„Zákonná podmínka uvedená v ustanovení § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř., že jde o
rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek, je splněna i tehdy,
jestliže odvolacím soudem podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl k
odvolání obviněného (popř. státního zástupce) napadený rozsudek soudu prvního
stupně zrušen pouze ve výroku o náhradě škody a současně v ostatních napadených
výrocích (např. ve výroku o vině, či ve výroku o trestu) zůstal nedotčen.“.
40. Po tomto obecném úvodu by bylo možno konstatovat, že postup a způsob
rozhodnutí odvolacího soudu v posuzované trestní věci je v souladu s dikcí §
258 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení totiž platí, že jestliže je vadná
jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud
rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší
vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o
vině svůj podklad. K tomu lze dodat, že Ústavní soud, jenž v minulosti
rozhodoval v obdobných věcech o ústavních stížnostech obviněných, shora popsaný
přístup Nejvyššího soudu k problematice výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm.
k) tr. ř. akceptoval. V posledních letech se tak stalo například v jeho
usneseních ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3806/16, ze dne 16. 10. 2018,
sp. zn. IV. ÚS 2135/18, ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4042/2018, ze dne 3.
6. 2019, sp. zn. III. ÚS 1836/18, ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2710/19,
ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2165/19, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS
2293/19 aj.
41. Nejvyšší soud je však obeznámen s několika nálezy Ústavního soudu, v
nichž zaujal k řešené problematice (prakticky ve stejné době, někdy dokonce ve
stejném senátě IV.) zcela odlišný názor. Zřejmě poprvé se tak stalo v jeho
nálezu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18, když v jeho odůvodnění mimo
jiné uvedl: „Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, s nimiž
se soudy vypořádaly, spatřuje Ústavní soud zásadní vadu v neúplnosti usnesení
Nejvyššího soudu. … Výrok o trestu je závislý na existenci výroku o vině a …
není možné, aby Nejvyšší soud zrušil samostatně jen výrok o trestu, aniž by se
jakkoliv vypořádal s napadeným výrokem o vině – otázka viny zůstala po
rozhodnutí dovolacího soudu otevřená a zakládá právní nejistotu.“.
42. Tentýž senát Ústavního soudu v dalším nálezu ze dne 9. 10. 2018, sp.
zn. IV. ÚS 597/18, formuloval v podstatě stejný názor, když v jehož odůvodnění
mimo jiné uvedl: „Podle Ústavního soudu není možné, aby odvolací soud zrušil
samostatně právě jen výrok o náhradě škody, aniž by rozhodl o odvolání proti
výrokům o vině a návazně i o trestu. … Podle čl. 90 Ústavy České republiky jsou
soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly
ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (obdobně i
čl. 40 odst. 1 Listiny). Pravomoc soudu rozhodnout je nezadatelná a v rámci
přezkumu se jí nemůže soud zprostit, obrátil-li se na něj účastník řízení v
souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny, domáhaje se svých práv zákonem předvídaným
postupem.“.
43. Z prvého z citovaných nálezů vycházel i senát I. Ústavního soudu,
který v odůvodnění nálezu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19, jednak na
zmíněný nález odkázal, jednak uvedl: „Ústavní soud však jako opodstatněnou
vyhodnotil námitku stěžovatelky, že Nejvyšší soud ve výroku napadeného usnesení
pouze zrušil napadené rozsudky Okresního soudu … a Krajského soudu … ve výroku
o trestu ve vztahu ke stěžovatelce a pominul zbývající část jejího dovolání ve
výroku o vině. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu lze sice
dovozovat, že zaujal vůči námitkám stěžovatelky směřujícím proti výroku o vině
negativní postoj, avšak nijak toto stanovisko nepromítl do výroku svého
rozhodnutí, tzn., že nerozhodl o tom, že ve zbylé části se dovolání
stěžovatelky odmítá či zamítá.“.
44. Přestože odůvodnění žádného z citovaných nálezů Ústavního soudu
neobsahuje argumentaci vztahující se k ustanovení § 258 odst. 2 tr. ř. (srov.
výše) a třebaže Nejvyšší soud nedisponuje informací, že by se ke stejnému
výkladu klonily i ostatní senáty Ústavního soudu, Nejvyšší soud si je vědom
toho, že mu nepřísluší správnost závěrů v nich obsažených hodnotit či
zpochybňovat. Při posuzování materiální stránky řešeného problému a v rámci
tzv. testu proporcionality, k jehož aplikaci Ústavní soud obecné soudy všech
stupňů soustavně vede, si však zároveň musel položit otázku, zda v posuzované
trestní věci je lpění na přepjatém právním formalismu [k tomu viz například
nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 281/04, na nějž
nejnověji odkazuje usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS
2548/19, podle nichž „… soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel
vyhnout jak přepjatému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého
(řádného) procesu, tak přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění
procesních podmínek stanovených zákonem.“], nezbytně nutné a zda by ve svém
důsledku dokonce nevedlo k poškození obviněného v rámci uplatnění jeho ústavně
zaručených práv na spravedlivý proces. Pokud by totiž Nejvyšší soud důsledně
postupoval podle uvedených nálezů Ústavního soudu, musel by nejprve v
neveřejném zasedání usnesením podle § 265l odst. 2 tr. ř. uložit odvolacímu
soudu, aby v požadovaném směru své původní rozhodnutí doplnil. Odvolací soud by
následně musel znovu nařídit ve věci veřejné zasedání a v něm o vině a trestu
obviněného explicitně rozhodnout. Obviněnému (a jeho obhájci) by pak běžela
nová dovolací lhůta, takže se lze právem domnívat, že věc by byla Nejvyššímu
soudu znovu předložena s odstupem několika měsíců. To by nepochybně bylo v
rozporu se zásadami rychlosti a hospodárnosti řízení, což by ve svém důsledku
nemuselo být ve prospěch dovolatele (zvláště za situace, kdy se již nachází ve
výkonu trestu odnětí svobody).
45. V rámci těchto úvah Nejvyšší soud nemohl ani přehlédnout, že Ústavní
soud ve svých nálezech (srov. shora) jak odvolacím soudům, tak dovolacímu soudu
vytkl, že o odvoláních obviněných rozhodly, aniž se „jakkoliv vypořádaly s
napadeným výrokem o vině“, nebo nepostupovaly tak, aby obviněným „zákonným
způsobem poskytovaly ochranu (jejich) právům“, příp. „ve výroku o vině ve
vztahu ke stěžovatelce pominuly zbývající část jejího dovolání ve výroku o
vině“. V nyní posuzované trestní věci se však o žádnou z takových situací
nejednalo. Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně se odvolacími
námitkami obviněného směřujícími proti výroku soudu prvního stupně, jímž mu
byla uložena zabezpečovací detence, neopomenul zabývat. Naopak v odůvodnění
svého rozhodnutí se jim náležitě věnoval a přesvědčivě vyložil, proč považoval
zákonné podmínky pro její uložení za splněné (srov. zejména odstavce 12. až 16.
na str. 4 a 5 odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud jeho úvahy v tomto
směru – v reakci na dovolací námitky obviněného – dále rozvedl a doplnil, když
vyložil, proč považoval výrok o uložení tohoto druhu ochranného opatření za
správný a zákonný i z hlediska jeho přiměřenosti (srov. předchozí odstavce 25.
až 30. odůvodnění tohoto usnesení).
46. Dovolací výtka obviněného, že odvolací soud omezil výrok svého
rozhodnutí pouze na druh a výměru trestu a nepojal do něj výrok o způsobu
rozhodnutí o odvolání proti uložení zabezpečovací detence, tak za této situace
představuje výhradu chybějícího výroku naplňující dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. k) tr. ř. jen formálně. Jak již bylo výše uvedeno, z odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu je totiž zcela zřejmé, že tento soud odvolacím
námitkám v tomto směru nepřisvědčil (stejně jako neshledal důvodnými námitky
směřující proti výrokům o vině, náhradě škody a nemajetkové újmy), byť takový
závěr ve výrokové části nikterak nevyjádřil (např. výrokem, že jinak – tj.
kromě výroku o trestu, jenž zrušil a ohledně něhož znovu rozhodl – zůstal
napadený rozsudek nalézacího soudu nedotčen). Jinými slovy řečeno – i když
explicitně odvolání obviněného ve zmiňovaném směru nezamítl, implicitně
správnost všech dalších výroků odsuzujícího rozsudku potvrdil. Nejvyšší soud je
proto přesvědčen, že oba soudy nižších instancí se náležitě vypořádaly se všemi
námitkami obviněného a poskytly mu dostatečnou ochranu všech jeho práv. Pak
ovšem jejich postupem nemohlo být porušeno žádné z jeho základních práv,
především pak právo na spravedlivý proces.
47. Lze rovněž důvodně předpokládat, že po doplnění výroku rozhodnutí
soudu druhého stupně v požadovaném směru by se na jeho důvodech (již s ohledem
na odůvodnění tohoto rozsudku) nic nezměnilo, takže Nejvyšší soud by byl –
ovšem s odstupem několika měsíců – ve stejném postavení, jako se nachází dnes.
Za této situace Nejvyšší soud uzavřel, že shora popsaný procesní postup soudu
druhého stupně sice není v plném souladu s posledními nálezy Ústavního soudu,
avšak na druhé straně není tak závažného charakteru, aby v řízení o dovolání
bylo nezbytně nutné jej napravovat výše zmíněným způsobem. Vždyť dovolání je
mimořádným opravným prostředkem, jehož specifičnost spočívá v tom, že
rozhodnutí o něm znamená průlom do právní moci rozhodnutí, a proto zpravidla
narušuje stabilitu konečného a vykonatelného (v některých případech i již
vykonávaného, příp. zcela vykonaného) rozhodnutí soudu. V každém konkrétním
případě tedy musí i zde převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu
řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a
nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu ovšem bude pouze při
zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát,
takže není možno trvat na právní moci, neboť by to bylo ohrožením zákonného a
spravedlivého rozhodování. Při rozhodování o dovolání vystupuje do popředí
rovněž širší účel opravného řízení, jehož smyslem je řešení a zobecňování
právních otázek zásadního významu a vytváření judikatury, nikoli bezprostřední
účel v podobě nápravy všech (jakýchkoli) vad napadených rozhodnutí nebo řízení
jim předcházejícího. To umožňuje Nejvyššímu soudu plnit jeho základní úkol jako
vrcholného orgánu obecné justice (srov. čl. 92 Ústavy České republiky)
spočívající v zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodování (srov. přiměřeně
ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2013, s. 3138 - 3151).
48. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
Nejvyšší soud podané dovolání obviněného jako celek (jím uplatněné námitky
dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, dílem jsou zjevně neopodstatněné)
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně
neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek
uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 16. 10. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda
senátu