Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4 - Michle, vedené pod
sp. zn. III. ÚS 1836/18
, a ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, sídlem Revoluční 655/1, Praha 1 - Staré Město, vedené pod
sp. zn. III. ÚS 1917/18
, takto:
Ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. III. ÚS 1836/18
a
sp. zn. III. ÚS 1917/18
se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod
sp. zn. III. ÚS 1836/18
.
1. Ústavní soud obdržel v záhlaví uvedené dvě ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelé domáhají zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018 č. j. 7 Tdo 970/2017-161, rozsudku Vrchního soudu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 7 To 119/2016 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 2 T 44/2016.
2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. Z předmětných ústavních stížností Ústavní soud zjistil, že obě napadají shodná rozhodnutí orgánů veřejné moci, a proto je - z důvodu hospodárnosti a efektivity - podle uvedených ustanovení spojil ke společnému řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu
27. První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995
sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257) a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004
sp. zn. III. ÚS 177/04
]. Stěžovatelé však nenamítají, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
28. Zadruhé jde o případ tzv. opomenutých důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001
sp. zn. I. ÚS 549/2000
(N 63/22 SbNU 65)]. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Jde dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004
sp. zn. III. ÚS 177/04
).
29. Konečně třetí skupinu případů vad důkazního řízení, jež jsou relevantní z ústavněprávního hlediska, tvoří případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995
sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995
sp. zn. III. ÚS 166/95
(N 79/4 SbNU 255)].
30. Těmto dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatelé míní přiblížit kritikou závěrů soudů, podle kterých stěžovatel P. B. na žádost stěžovatele M. B. najal obviněného J. A. k vraždě poškozeného J. Z., nikoli k obstarání jeho inkognito vycestování a pobytu v zahraničí.
31. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádná protiústavní pochybení, pro která by byl nucen přistoupit ke kasačnímu zásahu. Naopak, napadená rozhodnutí jsou velmi pečlivě a logicky odůvodněna a námitky, které vůči procesu dokazování před krajským soudem a vrchním soudem stěžovatelé vznášejí, již byly v trestním řízení náležitě vypořádány. V posuzovaném případě Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah neshledal, neboť nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly.
32. V ústavní stížnosti stěžovatelé opakují totožné námitky již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání. Přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatelé nepřípustně očekávají, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
33. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci obecných soudů, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat nalézací soud. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. § 2 odst. 11 a 12 tr. řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny. Ústavní soud nepokládá za potřebné se podrobně vyjadřovat ke všem jednotlivým důkazním námitkám, protože se s nimi náležitě vypořádaly již obecné soudy. S těmito závěry obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.
34. Namítají-li stěžovatelé vady v důkazním postupu obecných soudů, Ústavní soud ve shodě s výše uvedeným konstatuje, že ke zrušení rozhodnutí trestních soudů je oprávněn zejména tehdy, když dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 4 a 5 tr. řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 tr. řádu), neboť tím dochází i k porušení práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud ve svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny svůj důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musejí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [srov. např. nález ze dne 30. 11. 2000
sp. zn. III. ÚS 463/2000
(N 181/20 SbNU 267), nález ze dne 23. 11. 2000
sp. zn. III. ÚS 181/2000
(N 175/20 SbNU 241), nález ze dne 19. 3. 2009
sp. zn. III. ÚS 1104/08
(N 65/52 SbNU 635)]. Skutková zjištění soudů navíc nesmějí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995
sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257) či usnesení ze dne 14. 1. 2004
sp. zn. III. ÚS 376/03
(U 1/32 SbNU 451)].
35. S poukazem na výše uvedené lze uvést, že skutkový stav byl v posuzované věci zjištěn v souladu s pravidly vymezenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu a odůvodněn v souladu s § 125 odst. 1 tr. řádu, resp. § 134 tr. řádu, a tudíž nejde o tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Sama skutečnost, že stěžovatelé nesouhlasí s tím, jak krajský soud (coby soud nalézací) vyhodnotil provedené dokazování, není způsobilá založit takový extrémní rozpor.
36. Obhajoba stěžovatelů směřuje k požadavku, aby soudy uznaly, že obviněný J. A. poškozeného usmrtil "z vlastní iniciativy", za účelem vyššího peněžního zisku nebo v reakci na to, že neobdržel peníze na úhradu nákladů či škod údajně způsobených poškozeným v Thajsku či po jeho návratu z tohoto státu. Uvedenou procesní obranu stěžovatelů však soudy považovaly za vyvrácenou, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí podaly v tomto směru celou řadu argumentů, proti nimž se stěžovatelé ústavněprávně relevantním způsobem nevymezují.
37. Soudy konstatovaly, že usmrtil-li by obviněný J. A. poškozeného v rozporu s pokyny stěžovatelů, popudil by tím proti sobě stěžovatele P. B., který tohoto obviněného označil za jednoho ze svých nejlepších kamarádů (není tedy jasné, proč by jím měl být ztotožněn coby návodce zvlášť závažného zločinu lživě; úvahy stěžovatelů naznačující, že mohlo jít o "objednávku" od policejních orgánů, zůstávají situovány v rovině nepodložených spekulací), jakož i osoby ze slovenského podsvětí. O pozici poškozeného v tomto prostředí přitom obviněný J. A. neměl spolehlivé informace, nicméně věděl, že poškozeného "hledají policisté" (Policie Slovenské republiky po něm v inkriminovaném období pátrala v souvislosti s nálezem kokainu v jeho bytě, když jeho výpověď by mohla vést k rozkrytí trestné činnosti dalších osob, které proto měly důvod se jej zbavit jako "nepohodlného svědka"), přičemž pozornost policejních orgánů zaměřená na osobu poškozeného bezpochyby představovala faktor zvyšující riziko odhalení vraždy a jejího pachatele.
38. Stěžovatelé interpretují ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí tak, že soudy založily své závěry pouze na nevěrohodných výpovědích obviněného J. A., jimž obviněný M. F. nekriticky a nepřesvědčivě přitakal.
39. V těchto rozhodnutích se stěžovatelům dostalo výstižného připomenutí, že věrohodnost výpovědi hodnotí soud, nikoliv znalec nebo obviněný. Jakkoli ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie vyplynulo, že obviněný J. A. má nejvyšší IQ ze všech obviněných, byl motivován majetkovým prospěchem a jeho věrohodnost je podstatně snížená, jde o hodnocení obecné věrohodnosti. Výsledky znaleckého posouzení však nevyznívají ani ve prospěch stěžovatele M. B., u nějž je sice obecná věrohodnost hodnocena jako zachovaná, ale byl u něj zjištěn sklon k agresivním reakcím, méně příznivá je u něj prognóza resocializace a v případě prokázání viny v jeho motivaci pravděpodobně dominovala potřeba odstranit ohrožujícího svědka.
40. V konkrétní rovině, která je pro výsledek řízení určující, soudy pokládaly za podstatné, že pravdivost výpovědi J. A. byla potvrzována výpovědí obviněného M. F. a nepřímými důkazy, přičemž ani námitky stěžovatelů nejsou způsobilé přesvědčivě zpochybnit jednoznačnou shodu obviněných J. A. a M. F. v důvodu přesunu poškozeného do České republiky, když cíl představovala jeho fyzická likvidace a bezprostředně po činu oba obvinění jeli za stěžovatelem P. B. pro slíbenou peněžní odměnu a s fotografií usmrceného poškozeného, tj. požadovaným důkazem vykonání vraždy.
41. Stěžovatelé kladou důraz na nepřesnosti a rozpory ve výpovědích obviněných, avšak s touto rovinou jejich oponentury se ústavně udržitelným způsobem vypořádaly již obecné soudy.
42. Závěr, že se stěžovatel P. B. podílel na organizaci převozu poškozeného tím, že společně se stěžovatelem M. B. domluvili jeho převoz ze Slovenské republiky a v dohodnutou dobu poškozeného také převzal a ubytoval ho v předem zajištěném hotelu v Praze, vyplývá z provedených důkazů. Soudy na jejich podkladě konstatovaly, že nejen obviněný J. A., ale zejména nezaujatý svědek R. Š. barvitě popsal, jaká byla "nervní" odezva stěžovatele P. B., když zjistil, že poškozený "svéhlavě" tento hotel na několik hodin opustil. Vrchní soud v návaznosti na tyto skutečnosti výstižně položil řečnickou otázku, proč by takovým způsobem stěžovatel P. B. reagoval, když měl zajistit pouze vycestování poškozeného nacházejícího se v České republice s platným osobním dokladem.
43. Skutečnost, že obviněný M. F. obdržel v souvislosti se zločinem vraždy peněžní odměnu, potvrdila i jeho družka M. R.
44. Stěžovatelé vznesli celou řadu dalších skutkových námitek (např. zda šlo o vozidlo Audi A6 nebo A8, kdo zanechal vozidlo Škoda Octavia v K. svědkovi M. Z., zda fotoaparát měl paměťovou kartu, k čemuž se obviněný M. F. i podle přepisu audiozáznamu nebyl schopen jednoznačně vyjádřit, o jaké bankovky a v jaké hodnotě šlo, že obviněný J. A. vylíčil spoluobviněnému M. F. osobu poškozeného v podstatě jako bezdomovce, ale ten bezdomovcem nebyl apod.), všechny tyto výhrady však v průběhu trestního stíhání byly obecnými soudy náležitě posouzeny. Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby tyto závěry obecných soudů zpochybnil z ústavněprávních hledisek.
45. Úvaha stěžovatelů směřující k tomu, že jakýkoli rozpor nebo mezera v dokazování musí vést k uplatnění principu in dubio pro reo a ke zprošťujícímu rozsudku, je nesprávná. Existence rozporných důkazů, např. dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, změny ve výpovědích, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis skutku, rozdíly v odborných názorech znalců apod., je velmi častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává. Orgány činné v trestním řízení musejí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musejí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. řádu).
46. Stěžovatelé přehlížejí, že k inkriminovanému zločinu došlo již v roce 2012, proto není překvapivé či a priori znevěrohodňující, že u vypovídajících osob s odstupem času vlivem procesu zapomínání došlo k určitým odlišnostem, nepřesnostem nebo k rozporům mezi jejich prvotními výpověďmi v přípravném řízení a následně výpověďmi v řízení před soudem. Jak obecné soudy zdůraznily, k posuzované trestné činnosti se obvinění J. A. a M. F. začali vyjadřovat a doznávat až po třech letech od jejího spáchání (tj. v přípravném řízení), přičemž není důvod zpochybnit závěr soudů, že jistě není možné po nich požadovat, aby si do detailu pamatovali všechny události a souvislosti provázející spáchání jim za vinu kladených trestných činů. Sami stěžovatelé své výpovědi vnitřními rozpory sice nezatížili, avšak soudy výstižně poznamenaly, že využili svého práva a odmítli již v přípravném řízení k věci vypovídat. Až v závěru dokazování před soudem se pak rozhodli vypovídat a ve svých výpovědích v podstatě z hlediska své obhajoby reagovali pouze na výsledky soudem provedeného dokazování.
47. I za této procesní situace soudy učinily celou řadu zjištění, kterými dílčí nesrovnalosti ve výpovědích obviněných J. A. a M. F. překlenuly. Nic zásadního nelze vytěžit ani ze stěžovateli akcentovaných rozdílů mezi zvukovým záznamem pořízeným v hlavním líčení a písemně vyhotoveným protokolem o hlavním líčení. Podle § 55b odst. 5 tr. řádu platí, že byl-li zvukový záznam pořízen o průběhu úkonu před soudem, "zaznamená se jeho podstatný obsah již v průběhu úkonu nebo bezprostředně po jeho ukončení do protokolu". Nejvyšší soud stěžovatelům zcela správně vysvětlil, že rozhodujícím podkladem pro závěr o tom, co bylo v hlavním líčení kýmkoli řečeno, je ale zvukový záznam pořízený v hlavním líčení a z písemně vyhotoveného protokolu o hlavním líčení soud při svém rozhodování vychází jen tehdy, nevyskytne-li se žádná pochybnost o jeho správnosti ve smyslu obsahového souladu se zvukovým záznamem.
48. V tomto ohledu postačuje odkázat na rozhodnutí napadená ústavní stížností, přičemž zvlášť zdůraznit lze, že krajský soud nevycházel pouze z poslední výpovědi svědka M. Z. (bratra poškozeného) a dospěl k závěru nejen o tom, že se stěžovatel M. B. aktivně pohyboval v drogovém prostředí, ale že také vyhrožoval uvedeným způsobem v souvislosti s dluhy poškozeného J. Z. Soudy zjistily, že ještě před výslechem na policii ve Slovenské republice ho osobně kontaktoval M. G. s tím, aby podal křivou výpověď a do protokolu uvedl, že poškozený odcestoval do Thajska. Na tomto podkladě soudy shledaly za vysvětlené důvody změny jeho výpovědi před soudem a odepření dál vypovídat.
49. Ústavněprávní rozměr očividně nelze konstatovat v případě spekulativních námitek, že policisté mohli obviněnému J. A. před rekognicí in natura sdělit číslo, pod nímž byl stěžovatel M. B. zařazen, či se obdobným způsobem zpronevěřili pravidlům již před rekognicí podle fotografií.
50. Podobně hypotetická je úvaha stěžovatelů o tom, že soudy mohly dospět k jiným závěrům v případě, že by se dotázaly na souhlas se čtením úředních záznamů o podaných vysvětleních, případně byla-li by provedena domovní prohlídka u obviněného J. A. za účelem nalezení fotoaparátu s uloženým snímkem poškozeného.
51. Námitky stěžovatelů proti rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou též opodstatněné. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se zřetelně podává, proč se tento soud nemohl zabývat částí dovolacích námitek stěžovatelů (s ohledem na jejich skutkový základ). Naopak tam, kde stěžovatelé prostřednictvím své argumentace vymezili otázky spadající pod uplatněný dovolací důvod, byl postup soudů nižších stupňů podroben přezkumu Nejvyšším soudem, jenž však pochybení neshledal. Nejvyšší soud zkoumal, zda bylo respektováno právo stěžovatelů na spravedlivé soudní řízení a zda skutkové závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
52. Neobstojí tudíž ani námitka, že Nejvyšší soud rozdělil jeden dovolací důvod na několik prvků, s nimiž se vypořádal samostatně, aniž by vzal v potaz, že podstatou argumentace obsažené v dovolání bylo namítané "zjištění skutku" v rozporu se základními právy.
53. Výtka, že Nejvyšší soud stěžovatele M. B. neinformoval dostatečným způsobem o složení rozhodujícího senátu 7 Tdo, je věcně neudržitelná již proto, že stěžovatel sám připouští, že všechny potřebné informace získal před rozhodnutím o dovolání prostřednictvím svého obhájce, přičemž neuvádí, jaké výhrady (kupř. vztahující se k porušení práva na zákonného soudce) nemohl včas uplatnit.
54. Naznačují-li stěžovatelé, že by Ústavní soud měl sám učinit skutková zjištění v souladu s § 81 zákona o Ústavním soudu, dlužno konstatovat, že jeho úkolem není přehodnocování skutkových zjištění učiněných orgány veřejné moci v předchozích řízeních, jejich doplňování ani nahrazování jejich hodnocení důkazů hodnocením svým. Bylo by popřením smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a subsidiární povahy ústavní stížnosti, vyhradil-li by si Ústavní soud pravomoc přezkoumávat výsledek řízení před obecným soudem z hlediska zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výkladu jiného než ústavního práva či jeho použití. Opačný postoj by byl v rozporu se zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů, popř. jiných orgánů veřejné moci. Jestliže Ústavní soud v některých případech přistoupil k rozsáhlému a detailnímu rozboru a hodnocení skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004
sp. zn. III. ÚS 107/04
(N 192/35 SbNU 509)], stalo se tak jen v případech výjimečných, v nichž došlo k excesivnímu pochybení obecných soudů. V posuzované věci žádný protiústavní exces zjištěn nebyl.
55. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovatelům. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených přímých i nepřímých důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.
56. Je tak namístě shrnout, že stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jejich ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu