U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 21. února 2018 v neveřejném zasedání, o
dovoláních obviněných P. B., a M. B., která podali proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 7 To 119/2016, v trestní věci vedené
u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 44/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B.
odmítá.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P.
B. odmítá.
I
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 2 T 44/2016, byli
za jednání uvedené v bodě ad 1) výroku o vině (pozn. zbývající části výroku o
vině ad 2 až 4 nejsou dovoláním napadeny) obvinění P. B. a M. B. uznáni vinnými
návodem k zločinu vraždy podle § 24 odst. 1 písm. b) k § 140 odst. 2, 3 písm.
j) tr. zákoníku, kterého se dopustili spoluobvinění J. A. a M. F. jako
spolupachatelé. Podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku byl obviněný P. B. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
18 roků a 6 měsíců a k trestu propadnutí věci (pozn. tomuto obviněnému uložený
trest propadnutí věci přímo nesouvisí s výrokem o vině ad 1) a M. B. k trestu
odnětí svobody v trvání 18 roků, oba se zařazením do věznice se zvýšenou
ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena solidární
povinnost k náhradě škody.
Obvinění P. B. a M. B. se podle výroku o vině ad 1) návodu k zločinu vraždy
podle § 24 odst. 1 písm. b) k § 140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku dopustili
jednáním uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně, které v podstatě spočívalo v
tom, že v blíže nezjištěné době roku 2012, za účelem likvidace J. Z., jako
údajně nepohodlné osoby ze slovenského drogového podsvětí, M. B. oslovil s
požadavkem na zprostředkování odstranění této osoby svého známého P. B., který
tuto nabídku přijal, následně se M. B. s dalšími dvěma dosud neustanovenými
osobami setkal s P. B. na parkovišti obchodního domu Tesco u B., předal mu
slíbenou finanční odměnu přinejmenším pro realizátora likvidace J. Z., poté P.
B. s dosud neustanovenými osobami ze Slovenské republiky zorganizoval převoz
poškozeného do České republiky, kde jej ubytoval v hotelu DUM v P. – M., když
mezitím oslovil za účelem objednané likvidace poškozeného obviněného J. A.,
kterému za provedení vraždy nabídl částku kolem 500 000 Kč a který nabídku
přijal, domluvil se na pomoci při spáchání vraždy s obviněným M. F., za
finanční zálohu kterou J. A. dostal od P. B. ve výši kolem 50 000 Kč nakoupili
ve výroku o vině uvedené věci k jejímu provedení a v blíže nezjištěný den v
září či říjnu 2012 poškozeného J. Z. předal P. B. za účelem provedení
likvidace u uvedeného hotelu J. A. ovi a M. F. , kteří ho pod záminkou jeho
dalšího ukrytí na bezpečnější místo převezli vozidlem Škoda Superb, z P. do
lokality bývalého vojenského prostoru R., katastrální území B. p. B., okr. M.
B., kde v předchozí době vykopali díru na uložení jeho těla, zde J. A.
poškozeného na jeho vlastní žádost nejprve škrtil tkaničkou od své boty než
ztratil vědomí, bezvládné tělo pak uložili do vykopané díry a M. F. ještě
žijícího poškozeného střelil do hlavy ze své legálně držené brokovnice,
poškozený v důsledku devastujícího zranění lebky okamžitě zemřel, J. A. mrtvé
tělo vyfotil předem obstaraným jednorázovým digitálním fotoaparátem, což si P.
B. předem vymínil jako důkaz vykonané vraždy, pak tělo s cílem ztížení
identifikace polili blíže nezjištěnou chemikálií, zasypali zeminou, spálili
protichemické obleky, které měli na sobě a některé věci poškozeného a z místa
odjeli, přičemž vyplacenou finanční částku za provedení likvidace poškozeného
ve výši kolem 500 000 Kč předal následujícího dne po vykonání vraždy P. B. J.
A., který z této částky vyplatil M. F. kolem 225 000 Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání všichni obvinění a také
krajský státní zástupce v neprospěch obviněných M. F. a P. B. proti výroku o
trestu, o kterých Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 28. 2. 2017, sp.
zn. 7 To 119/2016, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) e) odst. 2 tr. ř.,
z podnětu odvolání J. A. , M. F. a státního zástupce, částečně zrušil rozsudek
toliko ve výrocích o trestu ohledně obviněných J. A. a P. B. , a ve způsobu
jeho výkonu u obviněného M. F. V rozsahu zrušení nově rozhodl, přičemž pokud
jde pouze o dovolatele, obviněnému P. B. podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil stejný úhrnný trest odnětí svobody v
trvání 18 roků a 6 měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a trest
propadnutí věci, přičemž mu navíc podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil i
trest propadnutí majetku (460 000 Kč a 590 Euro). Podle § 256 tr. ř. pak
odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného M. F. a odvolání obviněných
P. B. a M. B., zamítl jako nedůvodná.
II
Proti uvedenému rozsudku vrchního soudu podali obvinění P. B. a M. B. řádně a
včas obsáhlá dovolání, kterými napadají výrok o vině v bodě 1) rozsudku soudu
prvního stupně, kde byli uznáni vinnými návodem k zločinu vraždy podle § 24
odst. 1 písm. b) k § 140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku a související výrok o
trestu a náhradě nemajetkové újmy, jakož i výrok odvolacího soudu o zamítnutí
jejich odvolání. Nejvyšší soud předesílá, že se podrobně seznámil s dovolacími
námitkami obviněných, ale nebude zcela citovat značně rozsáhlý obsah jejich
dovolání (M. B. 32 a P. B. 30 stran textu včetně doplnění dovolání a k tomu
přiložené mnohastránkové přepisy audiozáznamu některých výpovědí), když tato
jsou součástí trestního spisu a obvinění i jejich obhájci znají jejich obsah.
Obviněný P. B. tedy nenapadá výrok o vině v bodech ad 3) a 4), jimiž byl uznán
vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku a
zločinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, 4
tr. zákoníku, ani s tím související výrok o trestu propadnutí věci. Uplatnil
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) a h) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož zákonné znění
odcitoval, spatřuje obviněný P. B. v porušení základních lidských práv, v
extrémním rozporu zjištěného skutkového stavu s provedenými důkazy, v porušení
zásady presumpce neviny a pravidla „in dubio pro reo“. Řízení podle něj mělo
rysy naprostého odepření spravedlnosti, odvolací soud nereagoval na namítané
závažné vady řízení, neprovedl zásadní navržené důkazy a protokoly o hlavním
líčení neodpovídají skutečnému průběhu dokazování. Uvedl, že si je plně vědom
toho, že Nejvyšší soud je vázán v řízení zjištěným skutkovým stavem a v rámci
tohoto důvodu dovolání se nelze domáhat přezkoumávání skutkových zjištění
soudů, ale je si také plně vědom toho, že tento důvod dovolání nelze vykládat
restriktivně. Je také třeba mít na zřeteli právo na spravedlivý proces,
přihlížet k závažným vadám řízení a extrémnímu rozporu mezi skutkovým stavem
zjištěným soudy a provedenými důkazy, protože řízení o dovolání nemůže být mimo
ústavní rámec ochrany základních práv.
V návaznosti na výše uvedené pak obviněný P. B. vznáší podrobné námitky
ohledně nesouladu obsahu protokolu o hlavním líčení s audiozáznamem jeho
průběhu, obsáhle cituje z protokolu o hlavním líčení konkrétní části
zachycující výpovědi obviněných, které neodpovídají audiozáznamu z hlavního
líčení a namítá, že se tak zcela mění smysl výpovědí, někdy v pravý opak, chybí
podstatné části výpovědí nebo otázky obhájců i odpovědi na ně. Rozsudek soudu
prvního stupně postavený na těchto protokolech tak podle obviněného P. B.
vykazuje zásadní rozpory se skutečným obsahem dokazování a je proto
nepřezkoumatelný. V doplnění dovolání k tomu zaslal Nejvyššímu soudu i přepisy
audio záznamů výpovědí osob v hlavním líčení a jejich porovnání s protokolem o
hlavním líčení.
Například podle protokolu o hlavním líčení dne 19. 9. 2016 měl ohledně setkání
na benzínové stanici ÖMV uvést, že mu o ní řekl obviněný J. A. a on tam nikdy
předtím nebyl, ale z audiozáznamu je zřejmé, že uvedl pravý opak, tedy že
obviněný J. A. tam nikdy nebyl. Nebo poukazuje na výpověď obviněného M. B. v
hlavním líčení dne 1. 9. 2016, ve které tento reagoval na tvrzení obviněného J.
A., že bankovky 500 EUR pochází od něj, tak podle protokolu o hlavním líčení
měl M. B. uvést, že takovou bankovku na Slovensku nikde v bance nedostane, ale
ve skutečnosti podle audiozáznamu obviněný M. B. vypověděl, že na Slovensku
nikde jinde, než v bance takovou bankovku nedostane. V souvislosti s výpovědí
obviněného J. A., že obviněného M. B. viděl 2x a podruhé to bylo v bytě
obviněného P. B. v P., podrobně cituje obsah odpovědí obviněného J. A. na
otázky obhájce obviněného M. B., jak jsou zaznamenány v protokole o hlavním
líčení a poukazuje na odlišnosti a chybějící části ohledně umístění bytu
(poloha, patro, výtah), chybějící námitky obhájce nebo nezaprotokolování
vyjádření předsedy senátu k otázkám obhájce, které pak nepřipustil s tím, že s
projednávanou věcí nesouvisí.
Ohledně námitky tzv. opomenutých důkazů navržených podáním ze dne 27. 2. 2017
(pozn. jeden den před veřejným zasedáním odvolacího Vrchního soudu v Praze,
které se konalo dne 28. 2. 2017), pak obviněný P. B. uvedl, že na podporu své
obhajoby navrhl odvolacímu soudu jako důkaz obžalobu a také připojení celého
souvisejícího trestního spisu na obviněného J. A., projednávanou Městským
soudem v Praze (VZV 9/2014-2188), která se týká stíhání tohoto obviněného ve
věci vytunelování Metropolitního spořitelního družstva v letech 2012 až 2013,
tedy v úzké časové návaznosti na zločin vraždy v této věci. K tomu obviněný P.
B. uvedl, že s tou věcí on nemá nic společného, ale obviněný J. A. V rámci této
jiné trestné činnosti, že prováděl J. A. fingované obchodní operace a převody
na osobu s falešnou identitou skrývající se v Thajsku a nepochybně to podle
obviněného P. B. doplňuje věrohodnost jeho výpovědi, že obviněný J. A. měl v
dané době alespoň povědomí o možnosti skrývání se pod falešnou identitou v
Thajsku. On s ním také dohadoval takové ukrytí osoby, ale J. A. dospěl k
závěru, že pokud tuto osobu namísto převozu do ciziny usmrtí a ukryje, ušetří
si řadu organizačních starostí a s tím spojených nákladů a jemu bude tvrdit, že
takové ukrytí osoby zařídil. Odvolací soud neprovedl tento navržený důkaz,
prokazující logickou návaznost jeho výpovědi s další činností J. A., nerozhodl
o něm a nic k němu ani neuvedl, ač jej obviněný P. B. považuje za důležitý,
když proti němu vypovídá jakýsi pseudokorunní obviněný, kterému soud prvního
stupně věřil.
Obviněný P. B. uvedl, že ve veřejném zasedání navrhl také další důkaz čestným
prohlášením L. Ž. a jeho výslech jako svědka k potvrzení jeho výpovědi, že se
dotazoval na možnost „narafičení“ vraždy na něj se zanecháním jeho stopy DNA,
jak o tom vypovídal v souvislosti s hrozbou J. A., že by bylo možné se zprostit
podezření. Ani těmito návrhy důkazů se odvolací soud nezabýval. Již v průběhu
hlavního líčení navrhl také provedení domovní prohlídky u obviněného J. A. za
účelem nalezení fotoaparátu, kterým měl J. A. pořídit po vraždě fotografie
oběti a který mu měl jako důkaz vydat oproti penězům. Pořízení fotografie sice
vyplývá také z výpovědi obviněného M. F., on to ale popírá a z podaného
vysvětlení J. V. vyplývá, že viděl fotoaparát s fotografií oběti ještě s
časovým odstupem u J. A., není ale schopen uvést kdy.
Obviněný P. B. zpochybnil také řádné provedení rekognice in natura, při které
J. A. poznal obviněného M. B. Namítl, že po ukončení přípravy rekognice J. A.
odešel z výslechové místnosti s jedním policistou, který mu tak mohl sdělit
číslo, pod kterým byl obviněný M. B. zařazen. Protože o průběhu rekognice nebyl
pořízen videozáznam, navrhl k prověření této vady výslech rekognici přítomné
nezúčastněné osoby L. Š., soud prvního stupně tomu nevyhověl, ale pokud by byla
prokázána tato vada umožňující manipulaci při rekognici, byla by v rámci
volného hodnocení důkazů narušena i důvěra v první rekognici podle fotografií,
která je podle obviněného k manipulaci ještě náchylnější, když nic nebrání
tomu, aby byl obviněný ještě před zahájením rekognice seznámen s fotografiemi.
Obviněný P. B. uvedl také námitky proti znaleckému posudku (psychiatrie a
psychologie), nesouhlasí s jeho závěry, soudy nevyhověly jeho námitkám, že
nebyl vyšetřen znalci uvedenými metodami a nevyhověly ani jeho návrhu na
zpracování revizního znaleckého posudku. Nevyhověly pak ani jeho návrhu na
provedení důkazu všemi výpověďmi, včetně podaných vysvětlení, obviněných J. A.
a M. F., kterými chtěl poukázat na rozpory v nich a zpochybnit tak věrohodnost
výpovědí J. A., a ač se jednalo o úřední záznamy o podaných vysvětleních, soud
se na možný souhlas stran s jejich čtením ani nedotázal. Obviněný nesouhlasí
ani s postupem soudu prvního stupně, který pouze přečetl úřední záznam o
podaném vysvětlení svědka J. V., ale odmítl provést jeho výslech s poukazem, že
již v přípravném řízení tento svědek odmítl vypovídat, což ale automaticky
neznamená, že by nevypovídal ani před soudem. Spatřuje v tom porušení práva na
obhajobu a na spravedlivý proces.
Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem obviněný
P. B. spatřuje také v tom, že z žádného důkazu nevyplývá, že by se on podílel
na organizování převozu poškozeného do České republiky, a setkal se s dvěma
neustanovenými osobami na parkovišti OD Tesco u B. Tento jeho názor, že
potvrdil i odvolací soud, ale uvedené ničím nepodložené skutkové zjištění v
rozsudku ponechal. Oporu v provedeném dokazování, že pak nemá ani přiklonění se
soudů k výpovědi obviněného J. A. s tím, že je v základu neměnná. Jeho výpovědi
se ale v čase měnily, trpí rozpory a předchozí verze jsou obsaženy v jeho
podaných vysvětleních, ale soudy je jako důkaz nepřečetly.
Ohledně důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak obviněný P. B.
namítá neúplný výrok o trestu v rozsudku odvolacího soudu, když podle protokolu
o veřejném zasedání byl vyhlášen výrok o uložení „úhrnného trestu odnětí
svobody“, ale v písemném vyhotovení napadeného rozsudku se uvádí, že se
odsuzuje k „úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody“. Ohledně výroku o
trestu se tak liší jeho znění vyhlášené od znění v písemném vyhotovení
rozsudku. Absentuje tak podle něj část výroku o trestu a není zřejmé, zda mu
byl trest odnětí svobody uložen jako nepodmíněný nebo byl jeho výkon podmíněně
odložen, v čemž spatřuje neúplný výrok rozhodnutí a dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. k) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podle obviněného P. B.
dán tím, že mu byl v části výroku o trestu propadnutí majetku uložen takový
druh trestu, který zákon nepřipouští a nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho
uložení uvedené v § 66 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy u něj neshledaly majetkovou
pohnutku, z trestného činu neměl prospěch on ani jiná osoba, odvolací soud
neuvedl, které konkrétní skutečnosti odůvodňují uložení tohoto druhu trestu a
nebyly zjištěny ani konkrétní poměry odůvodňující jeho uložení.
Obviněný P. B. proto navrhl, aby byl podle § 265k odst. 1 tr. ř. v dovoláním
napadené části rozsudek vrchního i krajského soudu zrušen a podle § 265l odst.
1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Praze přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. B. uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr.
ř., jejichž zákonné znění odcitoval bez rozlišení jejich možných variant.
V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný M. B.
rovněž uvedl, že ve věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními soudů, která nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené
důkazy. Jedná se podle něj o naprostou důkazní nouzi, kdy neexistuje jediný
přímý důkaz o jeho vině a nepřímé důkazy netvoří žádný ucelený řetězec.
Nesouhlasí se závěrem soudů, že jej věrohodným a přesvědčivým způsobem
usvědčuje obviněný J. A. a soudům vytýká, že se vůbec nevypořádaly s rozpory ve
výpovědi jmenovaného. Konkrétně poukázal na rozpor ohledně popisu jeho postavy,
rozpor v časové ose ohledně uvádění a zjištění jeho jména, když nejprve J. A.
uvedl, že se jednalo o Slováka, pak následně ve vysvětlení 8. 12. 2016 a při
výslechu obviněného dne 9. 12. 2016 J. A. uvedl, že se půl roku po vraždě od P.
B. v jeho bytě dozvěděl, že se jmenuje M., ale při rekognici v dubnu 2016
uvedl, že mu toto jméno řekl P. B. již při setkání v B. V souvislosti s
hodnocením věrohodnosti obviněného J. A. poukázal na závěry znaleckého posudku
z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, podle
kterého má J. A. nejvyšší IQ ze všech obviněných, byl motivován majetkovým
prospěchem, jeho věrohodnost je podstatně snížená, a navíc se jedná o osobu
soustavně páchající trestnou činnost.
Dále uvedl rozpor v označení a identifikaci vozidla použitého k dopravě na
schůzku v B. (nejprve Mercedesem P. B., pak později jeho firemním vozidlem
Škoda Superb), rozpor ohledně registrační značky vozidla, které na schůzku do
B. mělo přijet ze Slovenska (v přípravném řízení J. A. uváděl registrační
značku začínající písmeny BB, později v hlavním líčení pouze písmeno B), rozpor
ohledně setkání v B. a jeho identifikace při tomto setkání, kdy sice obvinění
P. B., J. A. a také on (M. B.) shodně potvrzují, že se toto setkání v B.
uskutečnilo, ale pouze J. A. tvrdí, že jej (M. B.) na schůzce viděl, nikoliv
však poznal. Možnost, že by jej J. A. viděl, ale popírá jak obviněný P. B. tak
i on. Poukázal také na detailní popis jeho obličeje J. A., který ale následně
vypověděl, že mu svítilo auto do očí, a tak nepoznal co měl M. B. za oblečení a
v hlavním líčení pak uvedl, že jej neviděl tak dobře, aby detailně viděl, jak
vypadá. Obviněný M. B. tak výpověď J. A. ohledně schůzky v B. považuje za
nesmyslnou a nepravdivou, nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že jej J. A. v
B. viděl a poznal a nemohl jej proto ani identifikovat později při rekognici
podle fotografií.
Další rozpor pak obviněný M. B. namítá také ohledně jeho setkání s J. A. v bytě
P. B. v P., ke kterému podle něj nemohlo dojít právě v bytě uváděném J. A.,
protože P. B. již v dané době bydlel jinde, než kde mělo dojít k jejich
setkání podle J. A. K tomu odcitoval přepis audiozáznamu části výpovědi
obviněného J. A. v hlavním líčení konaném dne 1. 9. 2016, když některé jeho
části, které jsou podle něj zásadní, nejsou zachyceny v protokolu o hlavním
líčení a zejména poukázal na J. A. uváděnou White sensation párty v L., která
se v době setkání měla konat, tedy dne 25. 5. 2013, kdy ale již P. B. v daném
bytě nebydlel.
Obviněný M. B. pak namítá rozpor také ohledně označení vozidla zn. Audi a jeho
užívání, kdy krajský soud na str. 38 rozsudku uvedl, že podle výpovědi J. A.
měl používat vozidlo Audi A6, ale J. A. vždy hovořil pouze o vozidle Audi A8 a
vyplývá to i z výpovědi svědka M. Z. Krajský soud také učinil nesprávný závěr,
že toto vozidlo používal on, ale toto vozidlo podle výpovědi svědka M. Z. (č.
l. 896 tr. spisu) používal M. G. a nikoliv on.
Obviněný M. B. nesouhlasí také s konstatováním krajského soudu v odůvodnění
rozsudku, že je osobou ze slovenského drogového podsvětí, když nikdy nebyl
stíhán pro jakoukoliv trestnou činnost, v připojeném vyšetřovacím spise
slovenské policie o tom také nejsou žádné indicie a krajský soud se jej
účelově, bez opory v konkrétních důkazech, snaží dát do spojitosti s touto
činností. S ohledem na uvedené a výpověď svědka M. Z. podle něj v žádném
případě nemůže obstát odůvodnění krajského soudu, že se on sháněl po poškozeném
J. Z. z důvodu jeho dluhu v místě bydliště, a přitom vyhrožoval jemu i jeho
rodinným příslušníkům, když bratr poškozeného M. Z. ve své výpovědi jako svědek
v hlavním líčení dne 2. 9. 2016 uvedl, že se s informací o takovém dluhu nikdy
nesetkal a vyvrátil tak jím předtím uváděné skutečnosti v „zápisnici o
výsluchu“ svědka ze dne 17. 3. 2016 a následně odmítl vypovídat. Ze stejných
důvodů jako obviněný P. B., pak poukázal obviněný M. B. v dovolání také na
rozpor ohledně argumentace krajského soudu na str. 39 rozsudku v souvislosti s
bankovkami 500 Euro, kde je rozpor mezi zvukovým záznamem jeho výpovědi a
protokolem o hlavním líčení.
V další části dovolání pak obviněný M. B. namítá nelogičnosti v odůvodnění
rozsudku krajského soudu ohledně jeho tvrzení, že poškozený měl potřebovat
počátkem roku 2012 vycestovat ze Slovenska, kdy mu podle soudu v tom ale nic
nebránilo, nepotřeboval falešnou identitu a mohl v dané době vycestovat i do
Thajska, protože u jeho těla byl nalezen palubní lístek, podle kterého byl v
březnu 2012 letecky ve Velké Británii. K tomu obviněný M. B. namítá, že pokud
by poškozený neměl cestovní pas, tak by nemohl do Thajska vycestovat přímo z
Velké Británie a z žádného důkazu nevyplývá, že by tento pas měl. Je naopak
nepochybné, že do Velké Británie vycestoval jako občan EU na občanský průkaz,
který předložil i při svém ubytování v P. Obviněný M. B. pak obsáhle uvádí i
další rozpory ohledně výpovědi svědka M. Z. v souvislosti s poskytnutím vozidla
Škoda Octavia v K. na Slovensku, kdy rozhodně svědkovi toto auto nenechal on,
jak uvedl soud, ale jiné osoby, protože on i s M. G. tam přijeli i odjeli
vozidlem Audi 8.
Obviněný M. B. krajskému soudu vytýká také neodůvodnění hodnocení záznamu o
podaném oznámení ze dne 21. 11. 2014, který byl jako důkaz proveden v hlavním
líčení dne 20. 9. 2016 (č. l. 1170), kdy tento důkaz podle něj svědčí o tom, že
poškozenému J. Z. se podařilo někde půjčit částku 30 000 Euro, nutnou na
dlouhodobé vycestování do zahraničí a na pokrytí nákladů, které bylo nutné
uhradit obviněnému J. A. Muselo se jednat o půjčku až na sklonku jeho života,
když vymáhání částky proběhlo až v roce 2014.
Obviněný M. B. také vytýká krajskému soudu, že se v odůvodnění nevypořádal se
skutečností, že z výpovědí L. Z. a M. Z. je zřejmá existence více půjček, a
tedy i více dluhů poškozeného J. Z., což podle něj nesporně potvrzuje
hodnověrnost výpovědi obviněného P. B. a také jeho výpovědi v tom směru, že se
vše odehrálo tak, jak to je v této části popisováno obviněným M. F. tedy, že
prvotním impulzem k vycestování byly skutečně problémy poškozeného J. Z. se
„zlými“ lidmi a sháněl peníze k vycestování. V souvislosti s tím nesouhlasí se
závěrem krajského soudu, že jeho a obviněného P. B. přesvědčivě usvědčuje
výpověď obviněného M. F. Podle jeho názoru naopak výpověď tohoto obviněného
vyvrací jeho vinu v tom, že by byl objednatelem vraždy poškozeného J. Z., když
M. F. hovořil o známé mafiánské rodině a o dvou bratrech, ale jeho rodina je
spořádaná, vzdělaná a netrestaná. Výpověď obviněného M. F., že svědčí v jeho
prospěch a je třeba ji hodnotit v rámci postavení tohoto obviněného v této
věci, když nepochybně tento neměl důvod lhát a podporovat právě jeho osobu.
Obviněný M. B. poukázal i na další rozpory a nevypořádání se s důkazy, které
shledává ve věci mezi obsahem důkazu a odůvodněním rozsudku krajského soudu, a
to ohledně záznamu komunikace J. A. s další osobou v cele dne 6. a 7. 11. 2015,
ohledně doby, kdy se o objednávce týkající se poškozeného měl dozvědět J. A.,
ohledně oznámení Interpolu Praha na č. l. 1126 slovenského vyšetřovacího spisu
nebo na rozpor mezi výpověďmi obviněných J. A. a M. F., zda fotoaparát, kterým
byla pořízena fotografie usmrceného poškozeného, měl nebo neměl paměťovou
kartu. Nebo také na rozpory mezi výpovědí obviněného J. A. oproti výpovědím
obviněného M. F. a obsahem v hlavním líčení přečteného vysvětlení J. V. ohledně
druhu měny, bankovek a výše částek, které měli obdržet po činu od J. A., na
rozpory ohledně toho kdy, kde a za přítomnosti koho mělo dojít k předání této
finanční odměny nebo na rozpory ohledně popisu osoby poškozeného obviněným J.
A. spoluobviněnému M. F. v podstatě jako bezdomovce. V postupu soudů proto
shledává porušení základních zásad uvedených v § 2 odst. 5 tr. ř., porušení
ustanovení § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. ohledně požadavků na odůvodnění
rozsudku, porušení principu „in dubio pro reo“, zásady presumpce neviny, jakož
i porušení jeho práva na spravedlivý proces.
S uvedenými rozpory, které považuje vesměs za extrémní, že se soudy
nevypořádaly, neprovedly jim navržené důkazy k jejich odstranění a pokud se s
některými z nich v odůvodnění zabývaly, tak obviněný M. B. s jejich závěry
nesouhlasí. Uvedl pak konkrétně řadu důkazů k ověření namítaných rozporů, které
navrhl, ale soud je neprovedl.
Obviněný M. B. proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. ohledně něj zrušil v celém rozsahu rozsudky soudů obou stupňů a
podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu nebo aby
byla věc z důležitých důvodů přikázána jinému věcně příslušnému soudu a jinému
státnímu zástupci. Současně aby bylo rozhodnuto, že se podle § 265l odst. 4
tr. ř. nebere do vazby a podle § 265o odst. 1 tr. ř. aby předseda senátu
Nejvyššího soudu přerušil výkon trestu odnětí svobody.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním
obviněných uvedl, že zjevně spoléhají na to, že k naplnění extrémního rozporu
postačuje pouhé porušení zásady „in dubio pro reo“, která je ale zásadou
procesní a nikoliv hmotněprávní. Obviněnými tvrzené rozpory ale nejsou
extrémní, nemohly tak být porušeny základní zásady spravedlivého procesu, a
pokud jde o namítané opomenuté důkazy, soudy se s důkazními návrhy obviněných
řádně vypořádaly. Jejich procesní námitky proti provádění a hodnocení důkazů
tak nenaplňují žádný dovolací důvod.
Žádné opodstatnění pak podle státního zástupce nemá námitka obviněného P. B. o
založení existence důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. tím, že
při vyhlášení rozsudku nebylo uvedeno, že uložený trest je nepodmíněný a je to
uvedeno až ve vyhotovení rozsudku. Pokud soud rozhodl o zařazení obviněného do
věznice se zvýšenou ostrahou, nevzniká žádná pochybnost o nepodmíněnosti trestu
odnětí svobody, a i při existenci namítané vady nejde o neúplnost výroku,
kterou by bylo nutno napravovat v řízení o dovolání. Trvat na označení
takovéhoto trestu jako nepodmíněného, považuje státní zástupce za ryzí
formalizmus, když výrok o trestu by byl úplný i bez slova „nepodmíněnému“ a
dovolání považuje proto v této části za zjevně neopodstatněné.
K námitce obviněného P. B. v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že tato námitka směřuje proti závěru krajského
soudu na str. 21 rozsudku, že „spáchal zvlášť závažný zločin, jímž pro jiného
získal majetkový prospěch“. Směřuje tedy proti skutkovému zjištění, že pro
obviněného J. A. opatřil peněžité částky uvedené v popisu skutku. Obviněný
současně brojí proti poněkud kusému odůvodnění rozsudku, v němž skutečně nejsou
blíže popsány jeho majetkové poměry, o kterých ale vypovídala svědkyně P. K.
Jedná se ale spíše v této části o dovolání mimo uplatněný dovolací důvod, který
předpokládá nepřípustnost uloženého trestu, a nikoliv jen pochybnosti o
skutkových zjištěních, která jsou podkladem pro jeho uložení.
Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání obviněného M. B. odmítnuto
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než
je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. a dovolání obviněného P. B. aby bylo
odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je zjevně
neopodstatněné.
V replice k vyjádření státního zástupce k dovolání obviněný P. B. zejména
uvedl, že nesouhlasí s jeho názorem o tom, že se k námitkám již podrobně
vyjádřily oba soudy, když některé námitky směřují proti rozhodnutí odvolacího
soudu, poprvé se objevují až v dovolání a soudy se k nim vyjádřit nemohly
(např. nepřípustnost trestu propadnutí majetku uloženého až odvolacím soudem).
Státní zástupce, že se nezabýval jeho konkrétními důvody a neřeší meritum věci,
když se nevyjadřuje k jednotlivým konkrétním vadám rozsudků a namítaným
rozporům. Dále uvedl konkrétní výhrady proti argumentaci státního zástupce se
závěrem, že setrvává na důvodech dovolání a v něm uvedeném návrhu.
V replice k vyjádření státního zástupce k dovolání obviněný M. B. zejména
uvedl, že státní zástupce se vyjádřil ve zcela obecné poloze a ryze formálně,
když nevzal v úvahu odlišné postavení obou dovolatelů a ani obsah jejich
odlišných konkrétních samostatných dovolání. Nesouhlasí s názorem státního
zástupce, že jeho námitky neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. a svoje dovolání považuje za důvodné.
III
Oběma obviněnými uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením
způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že ze strany obviněných se jedná o opakování
jejich obhajoby již z řízení před krajským soudem a z podstatné části také o
opakování jejich námitek. Shodnými námitkami obviněných se tedy již zabývaly
soudy nižších stupňů, již odvolací soud také konkrétně reagoval na jednotlivé a
v dovolání opakované námitky rozporů a obvinění tak dovolání, jako mimořádný
opravný prostředek, podali v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání. Jedná
se vesměs o procesní a skutkové námitky obviněných stran pochybností o vině,
které pro tuto svojí povahu neodpovídají tomuto uplatněnému dovolacímu důvodu.
Obvinění nabízí pouze jiný způsob hodnocení provedených důkazů, zpochybňují
věrohodnost těch důkazů, které je usvědčují, a na základě tohoto vlastního
způsobu hodnocení důkazů pak nabízí své závěry o své vině resp. nevině oproti
tomu, k jakým dospěly soudy obou stupňů. Je tedy zřejmé, že takovéto námitky
zjevně vybočují z mezí uplatněného dovolacího důvodu, když výlučně směřují
proti hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších
stupňů. Obviněný M. B. zejména svými detailními rozbory jednotlivých výpovědí a
popisem rozporů (ohledně jeho postavy, použitého auta, registrační značky,
jestli se jednalo o vozidlo Audi A6 nebo Audi A8 atd., kterými zejména
zpochybňuje výpověď spoluobviněného J. A.) a oba obvinění detailním
porovnáváním protokolů o hlavním líčení s audiozáznamem z hlavního líčení, tak
zjevně dovolání zaměňují za další odvolání a staví Nejvyšší soud do pozice
soudu prvního stupně. Zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů v
řízení o dovolání ale neodůvodňuje jakýkoliv rozpor, ale pouze tzv. extrémní
rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými závěry
soudu.
S ohledem na shora uvedené požadavky na hmotně právní povahu argumentace v
rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obsah dovolání
obviněných, je zřejmé, že jejich námitky proti neúplnosti dokazování a
zpochybňující hodnocení důkazů a skutková zjištění soudů, neodpovídají tomuto
dovolacímu důvodu. Jak již bylo uvedeno, k mimořádnému zásahu dovolacího soudu
do skutkových zjištění může dojít pouze na základě zjištění tzv. extrémního
rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými
zjištěními. Nejvyšší soud ale mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, s
nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také soud odvolací, a provedenými
důkazy, neshledal žádný extrémní rozpor. S námitkami obviněných o neprokázání
daného jednání se vypořádal již soud odvolací v odůvodnění napadeného rozsudku,
včetně uvedení důkazů, které jejich vinu prokazují. Nejvyšší soud tedy
neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v
souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby
důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z
nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně
hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace
důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2
odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky
vysvětlily. To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, a že se
neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
V souvislosti s námitkami obviněných ohledně porušení práva na spravedlivý
proces a prosazování jejich vlastní verze průběhu skutkového děje, považuje
Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5.
2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces
není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na
rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nikoliv hmotně právní ale procesní je také námitka obviněných, že soudy
nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. „in dubio pro reo“.
Tato námitka také směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti
způsobu hodnocení provedených důkazů, protože pravidlo „in dubio pro reo“
vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. Má tedy vztah pouze ke zjištění
skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných
pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch
obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se
jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými uplatněný
(avšak ani žádný jiný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tento závěr k namítanému porušení pravidla „in dubio pro reo“, Nejvyšší soud
zmínil již např. v usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, kde
uvedl, že námitka porušení tohoto pravidla je „námitkou procesněprávní, přičemž
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami
procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve
věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních
předpisů“.
K námitce obviněného P. B. nevyhovění jeho návrhu na provedení důkazu všemi
výpověďmi, včetně podaných vysvětlení, obviněných J. A. a M. F. , kterými chtěl
poukázat na rozpory v nich a zpochybnit tak věrohodnost výpovědí J. A., a ač se
jednalo o úřední záznamy o podaných vysvětleních, soud se na možný souhlas
stran s jejich čtením ani nedotázal, poukazuje Nejvyšší soud na ustanovení §
158 odst. 6 tr. ř. Podle tohoto ustanovení o obsahu vysvětlení, která nemají
povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, se sepíše úřední záznam.
Úřední záznam slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby
osoba, která takové vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek, a soudu k
úvaze, zda takový důkaz provede. Úřední záznam lze v řízení před soudem užít
jako důkaz pouze za podmínek stanovených tímto zákonem. Je-li ten, kdo podal
vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být
záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah. Za zcela bezúčelné pak
Nejvyšší soud považuje vyjadřovat se ke spekulativní námitce obviněného P. B.,
kterou zpochybňuje řádné provedení rekognice in natura tím, že J. A. mohl
policista sdělit číslo, pod kterým byl obviněný M. B. zařazen a před první
rekognici podle fotografií, že mohl být zase seznámen s fotografiemi.
K argumentaci obviněného P. B. že rozsudek soudu prvního stupně je postavený na
protokolech o hlavním líčení, které vykazují zásadní rozpory se skutečným
obsahem dokazování a neodpovídají audiozáznamu z hlavního líčení, Nejvyšší soud
uvádí, že hlavní líčení se konalo v souladu se zásadou bezprostřednosti za
stálé přítomnosti senátu, který měl možnost přímo vnímat vyjádření všech
vyslýchaných osob ve všech detailech. Krajský soud tak nebyl odkázán pouze na
obsah protokolu z hlavního líčení, jak se obviněný mylně domnívá. Podle § 55b
odst. 5 tr. ř., byl-li zvukový záznam pořízen o průběhu úkonu před soudem,
„zaznamená se jeho podstatný obsah již v průběhu úkonu nebo bezprostředně po
jeho ukončení do protokolu“. Je tedy zřejmé, že je-li o průběhu hlavního líčení
pořizován zvukový záznam, do protokolu se zaznamená jeho podstatný, ale nikoliv
doslovný obsah. V protokolu o hlavním líčení tedy nemusí být zaznamenáno vše,
co bylo v jeho průběhu zachyceno na zvukový záznam a při jeho pořízení může
nastat situace, kdy obviněný nebo jeho obhájce má na úplnost protokolu z
hlediska zachycení podstatného obsahu jiný názor než vyšší soudní úředník či
protokolující úředník vyhotovující protokol o hlavním líčení nebo, že protokol
o hlavním líčení z hlediska významu obsahu neodpovídá tomu, co bylo v hlavním
líčení vyslýchanou osobou řečeno a zachyceno na zvukový záznam. Rozhodujícím
podkladem pro závěr o tom, co bylo v hlavním líčení kýmkoli řečeno, je ale
zvukový záznam pořízený v hlavním líčení a z písemně vyhotoveného protokolu o
hlavním líčení soud při svém rozhodování vychází jen tehdy, pokud se nevyskytne
žádná pochybnost o jeho správnosti ve smyslu obsahového souladu se zvukovým
záznamem. Obviněnými namítané rozpory se přitom týkají z hlediska rozhodnutí o
vině nepodstatných okolností, a jak vyplývá i z argumentace obviněných v
dovoláních, tyto rozpory mají především znevěrohodnit usvědčující výpověď
obviněného J. A.
Nejvyšší soud v obecné poloze rovněž konstatuje, že ani námitky
týkající se neprovedení navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami
hmotněprávního charakteru. Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36
Listiny základních práv a svobod je nutno v tomto ohledu vykládat tak, že v
řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost
navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za
potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen
o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení
nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy
neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami
spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v
rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a
v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy,
tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž
se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska
práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat
zásadní požadavek na náležité odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125
odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. nálezy Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05).
Nejvyšší soud však při respektování výše uvedených obecných
předpokladů dospěl k závěru, že v této konkrétní věci s ohledem na stav a
výsledky provedeného dokazování, se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, neboť za
opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soud prvního stupně řádně
zabýval, avšak rozhodl, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není
zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení
provedenými důkazy a obviněnými navrhované důkazy by neměly na posouzení
skutkového stavu věci žádný vliv. V tomto směru také odvolací soud ve svém
rozsudku uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném
pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2
odst. 5 tr. ř.), skutkové závěry považoval za správné a stejně jako krajský
soud nepovažoval již za nutné jakkoliv dokazování doplňovat z důvodu
nadbytečnosti. Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování, jakož i s
odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.
Pokud obviněný M. B. namítá řadu konkrétních rozporů ve výpovědi
obviněného J. A. v souvislosti jejich setkáním v B. (ohledně identifikace jeho
osoby a vozidel), jedná se o jednotlivé nepodstatné okolnosti případu.
Rozhodující je, a potvrzují to shodně všichni tří obvinění, P. B., J. A. a také
M. B., že se toto setkání v B. uskutečnilo. Cílem těchto námitek je celkově
znevěrohodnit výpověď obviněného J. A., který usvědčuje obviněné M. B. a P. B.
z daného jednání. Výpověď obviněného J. A. ale nestojí osamoceně a je v
rozhodných skutečnostech potvrzována také výpovědí dalšího obviněného M. F.,
byť jsou obvinění jiného názoru. Poukazuje-li obviněný M. B. v souvislosti s
hodnocením věrohodnosti obviněného J. A. na závěry znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, podle kterého má J.
A. nejvyšší IQ ze všech obviněných, byl motivován majetkovým prospěchem a jeho
věrohodnost je podstatně snížená, tak se jedná o hodnocení obecné věrohodnosti,
jak na to upozornil již soud prvního stupně (blíže viz str. 29 rozsudku).
Závěry daného znaleckého posudku ale nevyznívají nijak příznivě ani ohledně M.
B., když sice je jeho obecná věrohodnost hodnocena jako zachovaná, ale byl u
něj zjištěn sklon k agresivním reakcím, méně příznivá je u něj prognóza
resocializace a v případě prokázání viny v jeho motivaci pravděpodobně
dominovala potřeba odstranit ohrožujícího svědka. Že poškozený J. Z. byl po
nálezu kokainu v jeho bytě policií osobou, která by svojí výpovědí mohla
odhalit závažnou trestnou činnost dalších osob v oblasti nakládání s omamnými a
psychotropními látkami, a tím tyto osoby vážně ohrožoval, není pochyb.
Především však věrohodnost výpovědi hodnotí soud a nikoliv znalec nebo obviněný.
K obecné námitce obviněného M. B., že se ve věci jedná o naprostou
důkazní nouzi, kdy neexistuje jediný přímý důkaz o jeho vině a nepřímé důkazy
netvoří žádný ucelený řetězec, Nejvyšší soud uvádí, že trestně právní teorie i
praxe připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny i nepřímé
důkazy. Naopak, mnohdy zejména u poměrně složitých případů, nejsou opatřeny
jiné než nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy důkladně
vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici
nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých důkazů se
dá dovodit závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní utvořit
logický závěr o existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o
spáchání skutku a o tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez
dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé než jsou důkazy
přímé (Srov. např. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního
práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H.
Beck, 2007, 394-396 s.). Jinak řečeno, výrok o vině může soud opřít o nepřímé
důkazy jen za situace, že tyto nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou,
ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, kdy se jednotlivé nepřímé důkazy
vzájemně doplňují, navazují na sebe, a k prokazované skutečnosti jsou v takovém
příčinném vztahu, že umožňují nejen závěr o pachatelství určité osoby, ale
současně také vylučují reálnou možnost, že by pachatelem mohla být i jiná osoba.
V nyní projednávané trestní věci obviněných se ale především nejedná
o situaci pouze nepřímých důkazů, když přímým důkazem je výpověď obviněného J.
A., kterou oba dovolatelé považují za lživou a J. A. za nevěrohodnou osobu.
Pravdivost jeho výpovědi je ale potvrzována výpovědí obviněného M. F. a je v
souladu i s dalšími nepřímými důkazy, přičemž obviněnými namítané nepodstatné
rozpory mezi jejich výpověďmi nic nemění zejména na jednoznačné shodě
obviněných J. A. a M. F. a ohledně důvodu přesunu poškozeného do České
republiky a s cílem jeho fyzické likvidace a bezprostředně po činu oba jeli za
P. B. pro slíbenou peněžitou odměnu a s fotografií usmrceného poškozeného, jako
důkazem jeho vykonání. Soudy obou stupňů řádně vysvětlily v tomto směru své
úvahy a Nejvyšší soud v podrobnostech na ně odkazuje, když se s nimi ztotožnil
a ve věci neshledal existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, a na
jejich základě soudem učiněnými skutkovými zjištěními.
Pokud obviněný P. B. spatřuje extrémní rozpor v tom, že z žádného
důkazu nevyplývá, že by se on podílel na organizování převozu poškozeného do
České republiky a setkal se s dvěma neustanovenými osobami na parkovišti OD
Tesco u B. a tento rozpor, že potvrdil i odvolací soud, ale toto ničím
nepodložené skutkové zjištění v rozsudku ponechal, tak to skutečně na str. 18
odůvodnění rozsudku vrchní soud konstatoval. Současně ale uvedl, že se z
hlediska merita věci jedná o „naprosto nepodstatnou a nerozhodnou skutečnost“,
kterou není nutné napravovat zvláštním rozhodnutím. S tímto závěrem o
nepodstatnosti daného skutkového zjištění Nejvyšší soud souhlasí, ale závěr o
tom, že se obviněný P. B. podílel na organizaci převozu poškozeného tím, že
společně s obviněným M. B. domluvili jeho převoz ze Slovenské republiky a v
dohodnutou dobu poškozeného také převzal a ubytoval jej v předem zajištěném
hotelu v P., vyplývá z provedených důkazů. Nelze proto uzavřít, že se jedná o
skutkové zjištění zcela bez důkazní opory a okolnost, zda se v souvislosti s
tím také setkal se dvěma neustanovenými osobami na parkovišti OD Tesco u B., je
zcela bez významu.
Nepodstatné jsou např. i rozpory namítané obviněným M. B. mezi
výpovědí obviněného J. A. oproti výpovědím obviněného M. F. a obsahem v hlavním
líčení přečteného vysvětlení J. V., a to ohledně druhu měny, bankovek a výše
částek, které měli obdržet jako odměnu po činu od J. A. Nebo také rozpory
ohledně toho kdy, kde a za přítomnosti koho mělo dojít k předání této finanční
odměny. Podstatné je, že tyto osoby shodně s J. A. potvrzují, že finanční
odměnu od něj obdrželi a jednalo se o předem slíbenou odměnu právě v
souvislosti s usmrcením poškozeného. Že obviněný M. F. dostal v souvislosti s
tímto činem finanční odměnu, potvrdila i jeho družka M. R. Totéž platí i o
námitce rozporu mezi výpověďmi obviněných J. A. a M. F., zda fotoaparát, kterým
byla pořízena fotografie usmrceného poškozeného, měl nebo neměl paměťovou
kartu, protože opět je podstatná oběma uvedenými obviněnými od počátku shodně
potvrzována skutečnost, že byla pořízena fotografie usmrceného, a to jako důkaz
o provedení „objednaného činu“. Krajský soud v Praze proto správně na str. 16
odůvodnění rozsudku uvedl, že „všechny podstatné skutečnosti pro právní
kvalifikaci fakticky F. i A. popisují shodně“.
Obviněný M. B. rozhodně odmítá konstatování krajského soudu, že je osobou ze
slovenského drogového podsvětí, uvádí, že se krajský soud snaží účelově, bez
opory v konkrétních důkazech, dát jej do spojitosti s touto činností, ač nikdy
nebyl stíhán pro jakoukoliv trestnou činnost a v připojeném vyšetřovacím spise
slovenské policie o tom také nejsou žádné indicie. Poukazuje i na výpověď
svědka M. Z. s tím, že v žádném případě nemůže obstát odůvodnění rozsudku
krajského soudu, že se on sháněl po poškozeném J. Z. z důvodu jeho dluhu v
místě bydliště, a přitom vyhrožoval jemu i jeho rodinným příslušníkům, když
bratr poškozeného M. Z. ve své výpovědi jako svědek v hlavním líčení dne 2. 9.
2016 uvedl, že se s informací o takovém dluhu nikdy nesetkal, vyvrátil tak jím
předtím uváděné skutečnosti v „zápisnici o výsluchu“ svědka ze dne 17. 3. 2016,
přičemž následně odmítl vypovídat.
Především je tato námitka bez významu vzhledem k tomu,
že obviněný M. B. nebyl uznán vinným z žádného tzv. drogového trestného činu,
ale návodem ke zločinu vraždy, přičemž bylo spolehlivě prokázáno, že tento jeho
čin souvisel s tzv. drogovou trestnou činností poškozeného. Obviněný má pravdu,
pokud uvádí, že doposud nikdy nebyl odsouzen nebo stíhán pro jakoukoliv
trestnou činnost. Krajský soud také k této skutečnosti u něj přihlédl jako k
polehčující okolnosti při ukládání trestu. Nelze ale přisvědčit jeho výše
uvedeným námitkám proti argumentaci krajského soudu, kterými se v rozporu s
důkazy snaží stavět do role člověka bez jakéhokoliv kontaktu s osobami
působícími v oblasti nelegálního nakládání s omamnými a psychotropními látkami.
Vedle toho, že samotné usmrcení poškozeného souviselo s nálezem kokainu v jeho
bytě, v důsledku čehož po něm pátrala policie ve Slovenské republice, Nejvyšší
soud k tomu připomíná skutečnosti vyplývající z výpovědi svědka M. Z. na str.
23 až 24 rozsudku krajského soudu (pozn. výslech svědka M. Z. dne 17. 3. 2016,
č. l. 889 až 902 tr. spisu), kdy tento svědek potvrdil v hlavním líčení jako
pravdivou svoji výpověď z přípravného řízení. A to jak ohledně vyhrožování J.
B. v souvislosti s dluhem poškozeného J. Z., tak i ohledně „splacení“ tohoto
dluhu jeho bratrem M. Z. formou pěstování marihuany, k čemuž mu také M. B. ve
spolupráci s dalšími osobami vytvořil podmínky. Nikoliv tedy, jak obviněný M.
B. tvrdí v dovolání, že by tento svědek uvedl, že tato jeho výpověď před soudem
(pozn. v hlavním líčení dne 2. 9. 2016) je pravdivá a tím by vyvrátil svojí
předchozí výpověď. Potvrzení pravdivosti této prvotní výpovědi jednoznačně
vyplývá i z přepisu audiozáznamu z hlavního líčení přiloženého oběma obviněnými
k dovolání, na jehož obsah se přitom odvolávají oba obvinění. Ostatně posouzení
pravdivosti výpovědi přísluší výhradně soudu, takže ji neposuzuje ani svědek
ani obviněný. Okolnost, že uvedený svědek ve své poslední výpovědi před soudem
popřel uvedené skutečnosti ze své předchozí výpovědi a pak odmítl dále
vypovídat, tedy neznamená automaticky vyvrácení jeho dřívější výpovědi, jak se
obviněný M. B. zřejmě mylně domnívá. Zhodnocení všech výpovědí uvedeného svědka
je otázkou hodnocení důkazů. Krajský soud v tomto případě správně nevycházel
pouze z poslední výpovědi svědka M. Z. a dospěl k správnému závěru nejen o tom,
že se obviněný M. B. aktivně pohyboval v drogovém prostředí, ale že také
vyhrožoval uvedeným způsobem v souvislosti s dluhy poškozeného J. Z. Z výpovědi
tohoto svědka citované v odůvodnění rozsudku krajského soudu přitom vyplývá z
hlediska skutkových zjištění a posouzení viny i skutečnost, že jej ještě před
výslechem na policii ve Slovenské republice osobně kontaktoval M. G. s tím, aby
podal křivou výpověď a do protokolu uvedl, že poškozený odcestoval do Thajska.
Obsah výpovědi tohoto svědka v souvislosti s činností a následnou smrtí jeho
bratra, poškozeného J. Z., zcela jasně vysvětluje důvody změny jeho výpovědi
před soudem a odepření dál vypovídat.
Obvinění P. B. a M. B. ve svých dovoláních namítají celou řadu
skutečných nebo i zdánlivých rozporů, detailně je popisují a dovozují na jejich
základě své vlastní závěry ohledně hodnocení věrohodnosti důkazů nebo své
vlastní skutkové závěry, přičemž ale zdůrazňují řadu pouze marginálních a pro
rozhodnutí o jejich vině nepodstatných okolností případu. Nejvyšší soud
připomíná, že ne jakýkoliv, ale pouze extrémní rozpor může být důvodem pro
zásah do skutkových zjištění, přičemž se takový extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovými závěry soudu musí týkat skutečností pro závěr o
vině skutečně významnými. Takovými významnými skutečnostmi rozhodně není, zda
se jednalo o vozidlo Audi A6 nebo A8, k čemuž přitom již odvolací soud uvedl,
že se zřejmě jedná pouze o „překlep“, ani kdo zanechal vozidlo Škoda Octavia v
K. svědkovi M. Z., zda fotoaparát měl nebo neměl paměťovou kartu, k čemuž se
obviněný M. F. i podle přepisu audiozáznamu nebyl schopen jednoznačně vyjádřit,
ani skutečnost o jaké bankovky a v jaké hodnotě se jednalo, že obviněný J. A.
vylíčil spoluobviněnému M. F. osobu poškozeného v podstatě jako bezdomovce, ale
ten žádným bezdomovcem nebyl apod. Není ničím neobvyklým, že v popisu události
proběhlé před více lety, v tomto případě v roce 2012, u vypovídajících osob s
odstupem času dojde k určitým odlišnostem, nepřesnostem nebo k rozporům, mezi
jejich prvotními výpověďmi v přípravném řízení a následně výpověďmi v řízení
před soudem. Je to dáno přirozeným procesem zapomínání, ale svoji roli může
sehrát také zájem na ochraně vlastní osoby. Soud prvního stupně si byl této
možnosti vědom a vedle obdobných úvah na str. 29 rozsudku výslovně například na
str. 35 rozsudku uvedl, v souvislosti se záznamem rozhovoru obviněného J. A. s
další osobou ve věznici dne 6. a 7. 11. 2015, že skutečnosti vyplývající z
tohoto záznamu jej vedly k ještě větší obezřetnosti při hodnocení věrohodnosti
obviněného J. A. V podstatě žádné rozpory samozřejmě nelze konstatovat ohledně
výpovědí obviněných P. B. a M. B., kteří využili svého práva a odmítli již v
přípravném řízení k věci vypovídat. Až v závěru dokazování před soudem se pak
rozhodli vypovídat a ve svých výpovědích v podstatě z hlediska své obhajoby
reagovali pouze na výsledky soudem provedeného dokazování. Obviněný M. B. se
přitom v této své výpovědi v hlavním líčení opakovaně odvolával na dlouhou dobu
od události s tím, že si to již podrobně nepamatuje, což mu na druhou stranu
nijak nebrání v tom, aby u obviněných J. A. a M. F., vypovídajících ve stejné
pozici a na rozdíl od něj i v přípravném řízení, zdůrazňoval rozpory v jejich
výpovědích.
Nejvyšší soud tedy souhrnně konstatuje, že námitky obou dovolatelů
nenaplnily jimi uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. U
obviněného M. B. tak nemůže být naplněn ani na jeho existenci založený další
uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a jeho dovolání
je tak ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. podané z jiného důvodu, než je
uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Stejný závěr ale vzhledem k uplatnění i
dalších důvodů dovolání, nelze učinit u obviněného P. B.
Obviněný P. B. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. napadl také výrok o trestu propadnutí majetku s tím, že mu byl uložen takový
druh trestu, který zákon nepřipouští a nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho
uložení uvedené v § 66 odst. 1 tr. zákoníku, když soudy u něj neshledaly
majetkovou pohnutku, z trestného činu neměl prospěch on ani jiná osoba,
odvolací soud neuvedl, které konkrétní skutečnosti odůvodňují uložení tohoto
druhu trestu a nebyly zjištěny ani konkrétní poměry odůvodňující jeho uložení.
Tato námitka uplatněnému důvodu dovolání odpovídá.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu
odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci
zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který
může být naplněn ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého
trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr.
zák. (resp. v § 41, § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně
přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím
tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné
nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud
jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve
Sbírce rozh. tr., sešit č. 4/2003, pod č. 22).
Podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku soud může vzhledem k okolnostem
spáchaného trestného činu a poměrům pachatele uložit trest propadnutí majetku,
odsuzuje-li pachatele k výjimečnému trestu anebo odsuzuje-li jej za zvlášť
závažný zločin, jímž pachatel pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil
získat majetkový prospěch. Splnění těchto zákonných podmínek konstatoval již
soud odvolací. Nelze proto přisvědčit námitce P. B., že z trestného činu neměl
prospěch on ani jiná osoba a odvolací soud, že neuvedl, které konkrétní
skutečnosti odůvodňují uložení tohoto druhu trestu (viz str. 21 rozsudku
vrchního soudu). Námitka, že nikdo neměl z trestného činu majetkový prospěch a
soudy u něj neshledaly majetkovou pohnutku je pak také v přímém rozporu se
skutkovými zjištěními krajského soudu, uvedenými ve výroku o vině ad 1)
rozsudku (viz slib a vyplacení peněžité odměny). Pokud jde o konkrétní poměry
obviněného, jako hledisko pro uložení trestu propadnutí majetku, tyto v
odůvodnění vrchní soud blíže nespecifikoval, ač je shledal odpovídajícími. Ani
obviněný P. B. ale v dovolání ohledně svých poměrů nic bližšího neuvádí,
nenamítá konkrétně, proč by mu tento druh trestu nemohl být uložen a omezil se
pouze na obecnou námitku, že nebyly zjištěny konkrétní poměry odůvodňující
uložení propadnutí majetku. Tyto poměry P. B. ale vyplývají z provedených
důkazů, jak na to poukázal i státní zástupce ve vyjádření k dovolání. Nelze pak
také přehlédnout, že obviněnému nebyl uložen trest propadnutí celého majetku,
ale pouze konkrétně uvedených peněžních částek, včetně peněžní částky zajištěné
u něj při domovní prohlídce společně s nelegálně přechovávanou pistolí, směsi
kokainu ve značném rozsahu a dalších věcí souvisejících s jeho zpracováním,
ohledně kterých mu byl uložen trest propadnutí věci již krajským soudem.
Obviněnému P. B. tak nebyl uložen druh trestu, který zákon
nepřipouští a byly splněny zákonné podmínky pro jeho uložení uvedené v § 66
odst. 1 tr. zákoníku. Tato námitka je proto zjevně neopodstatněná a není ve
věci dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Obviněný P. B. uplatnil také důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. k) tr. ř., který je dán tehdy, když v napadeném rozhodnutí některý výrok
chybí nebo je neúplný. Konkrétně k tomuto důvodu dovolání uvedl, že vyhotovení
rozsudku odvolacího soudu ve výroku o trestu odnětí svobody, oproti znění
vyhlášení tohoto výroku, obsahuje navíc označení trestu odnětí svobody jako
nepodmíněného. Absentuje tak podle něj část vyhlášeného výroku o trestu, tento
výrok je tak neúplný a tuto vadu nelze zhojit tím, že soud výrok doplní ve
vyhotovení rozsudku.
Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v
určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části
pojmout. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje
některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Označení trestu odnětí
svobody jako nepodmíněného, není podstatnou náležitostí takovéhoto výroku,
která by byla stanovena zákonem. Takovou podstatnou náležitostí je u
nepodmíněného trestu odnětí svobody rozhodnutí soudu o způsobu jeho výkonu. Z
tohoto pohledu nelze za chybějící výrok označit obviněným P. B. namítaný rozdíl
mezi vyhlášeným výrokem o trestu odnětí svobody uvedeným v protokolu o veřejném
zasedání a výrokem uvedeným v rozsudku odvolacího soudu, kde je tento trest
navíc označen jako nepodmíněný.
Podle § 122 odst. 1 tr. ř., byl-li uložen trest, jehož výkon lze
podmíněně odložit, musí rozsudek obsahovat i výrok o tom, zda byl podmíněný
odklad povolen, popřípadě na jaké podmínky je vázán. Byl-li uložen nepodmíněný
trest odnětí svobody, musí rozsudek obsahovat výrok o způsobu výkonu tohoto
trestu. Z trestního spisu a napadeného rozsudku je zřejmé a obviněný to ani
nenamítá, že odvolací soud takovýto výrok o způsobu výkonu trestu odnětí
svobody učinil, takže je naprosto zřejmé, že se jedná o trest nepodmíněný.
Uvedení této skutečnosti ve vyhotovení rozsudku je tak zcela nadbytečné a
nezakládá vadu daného výroku. Navíc k námitce obviněného P. B., že není zřejmé,
zda mu byl trest odnětí svobody uložen jako nepodmíněný nebo byl jeho výkon
podmíněně odložen, lze poznamenat, že podmíněný odklad výkonu trestu odnětí
svobody ve výměře uložené obviněnému P. B., zákon vůbec ani neumožňuje. Tato
námitka je tak rovněž zjevně neopodstatněná, protože napadený výrok není
neúplný a ani uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
nebyl naplněn.
Dovolání obviněného P. B. jako celek, je tak zjevně neopodstatněné
a proto bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud na základě uvedených důvodů rozhodl o dovoláních
obviněných tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozhodnutí a učinil tak
v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k tomu, aby podle § 265o
odst. 1 tr. ř., před rozhodnutím o dovoláních, obviněným přerušil výkon trestu
odnětí svobody uložený napadeným rozsudkem, resp. rozsudkem soudu prvního
stupně.
Nad rámec odůvodnění rozhodnutí o dovoláních Nejvyšší soud uvádí,
že před rozhodnutím ve věci obdržel také dopisy rodičů obviněného M. B. a matky
obviněného P. B., ve kterých argumentují v souladu s verzí obhajoby a
dovoláními obou obviněných a v podstatě vyjadřují své přesvědčení o jejich
nevině a nespravedlivém odsouzení. Paní O. B. vyjadřuje své přesvědčení, že
její řádně vychovaný syn jednal pouze v dobré víře, ve snaze pomoci jinému
vycestovat a začít nový život v Thajsku. Shodně jsou rodiče obou obviněných
toho názoru, že jejich syn byl odsouzen na základě lživé výpovědi nevěrohodného
obviněného J. A., vykonstruované za přispění policie, což rodiče obviněného M.
B., J. B. a J. B., dokládají také přiloženým dopisem, který jim prostřednictvím
obhájce („Mgr. Tomáše Sedláčka“) zaslal z výkonu trestu R. L., který uvádí, že
je bývalým spoluvězněm obviněného J. A., a ve kterém popisuje, jak se mu měl
obviněný J. A. v cele svěřovat o jeho spolupráci s policií v této trestní věci.
Nejvyšší soud lidsky chápe rodiče obou obviněných, kteří nesporně,
tak jako drtivá většina rodičů, věnovali veškerou svoji lásku, péči a energii
do jejich řádné výchovy, aby z nich byli slušní, citliví a ohleduplní lidé,
živící se poctivě svojí prací a z kterých budou mít po celý svůj život pouze
radost. Trestní stíhání a odsouzení syna, navíc za tak vysoce společensky
závažnou trestnou činnost, je proto pro ně jistě velkým překvapením i
zklamáním, se kterým se blízcí příbuzní a zejména rodiče jen těžko vyrovnávají.
Jsou-li schopni připustit alespoň možnost viny na straně svého dítěte, tak jak
činí paní O. B. alespoň zčásti ohledně nálezu nelegálně držené střelné zbraně a
kokainu u jejího syna, často to pociťují i jako vlastní selhání.
Svůj názor na tuto trestní věc Nejvyšší soud ale vyjádřil výše.
Pouze dodává, že zásadně odmítá ničím nepodložené úvahy o manipulaci policie ve
věci. Pokud pak jde o rodiči M. B. přiložený dopis, tak aniž by Nejvyšší soud
jeho obsah jakkoliv hodnotil a ani mu to nepřísluší, lze konstatovat, že není
ničím neobvyklým, že různí bývalí i současní spoluvězni, ale i jiné osoby, píší
z různých pohnutek různá obdobná podání nebo prohlášení. V řízení o dovolání,
jako o mimořádném opravném prostředku proti již pravomocnému soudnímu
rozhodnutí, ale Nejvyšší soud posuzuje věc pouze z hlediska důkazů, které měly
soudy nižších stupňů k dispozici v původním řízení a staly se tak předmětem
jejich hodnocení. Jiné nové skutečnosti nebo nové důkazy, soudu dříve neznámé,
mohou být případně pouze důvodem k podání návrhu na povolení obnovy řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu