7 Tdo 969/2018-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 22. 8. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání
obviněného P. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018,
sp. zn. 9 To 83/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod
sp. zn. 43 T 28/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 2. 2018, č. j. 43 T
28/2015-712, byl obviněný P. D. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst.
1, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle § 82 odst. 2 tr.
zákoníku mu byla uložena povinnost, aby během zkušební doby podmíněného
odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil a
podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající
v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu
obchodních společností a družstev, včetně zákazu výkonu činnosti odpovídající
takové funkci na základě zvláštní plné moci na tři léta. O náhradě škody bylo
rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného zločinu
dopustil v podstatě tím, že v době od 25. 2. 2013 do 4. 9. 2013 v úmyslu získat
neoprávněný majetkový prospěch pod různými záminkami vylákal postupně finanční
prostředky v různé výši od jednatele poškozené společnosti H Service Bohemia,
s. r. o., F. N., kdy tak učinil v P. a v R. u P. celkem ve čtyřech případech,
ačkoli v době sjednávání půjček věděl a poškozenému zatajil, že vzhledem ke
svým finančním a majetkovým poměrům nebude schopen půjčky v dohodnutém termínu
vrátit a svým závazkům dostát. Půjčky ani přes opakované výzvy nevrátil a
poškozené společnosti H Service Bohemia, s. r. o., způsobil škodu v celkové
výši 540 000 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v
Praze usnesením ze dne 18. 4. 2018, č. j. 9 To 83/2018-741, podle § 256 tr. ř.
zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce
dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Namítl, že soudy nedostatečně zhodnotily otázku subsidiarity trestní represe,
neboť skutek kladený mu za vinu není trestným činem, ale jde o ryze obchodní
záležitost, která měla být řešena prostřednictvím civilního řízení. Nebyla
naplněna subjektivní stránka zločinu podvodu, neboť absentuje úmysl jej
spáchat, což vyplynulo z provedeného dokazování. Poukázal na to, že účastníci
se znali několik let, a tudíž dobře znali i jeho finanční situaci. Z procesního
hlediska a s odkazem na judikaturu namítl, že soud provedl nepřípustný důkaz,
neboť tajná nahrávka rozhovoru je přípustná pouze jako součást obrany oběti
trestného činu proti pachateli nebo součástí ochrany pro slabší stranu. Ani
jedna podmínka nebyla v tomto případě naplněna a pořízení nahrávky bylo
svévolným aktem, neboť poškozená právnická osoba nemůže být obětí trestného
činu vzhledem k tomu, že zákon toto postavení přisuzuje pouze fyzické osobě.
Soud tedy užil analogii v jeho neprospěch, kromě toho nesprávně hodnotil důkazy
a dospěl k vadným závěrům. Byla porušena zásada in dubio pro reo, neboť nebylo
prokázáno, že se skutek stal tak, jak je mu kladeno za vinu. Uložený trest
považuje za nepřiměřeně vysoký a trest zákazu činnosti mu znemožní náhradu
škody, neboť právě prostřednictvím výkonu funkcí v obchodních společnostech
získává prostředky k obživě.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů
a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání
obviněného vyjádřil a uvedl, že námitky obviněného nejsou důvodné. Soudy po
pečlivě provedeném dokazování dospěly k závěru, že se jedná o trestný čin a
nikoli o obchodní spor. Subjektivní stránka zločinu podvodu byla spolehlivě
prokázaná. Obviněný uvedl poškozenou v omyl minimálně tím, že ji neinformoval o
své špatné finanční situaci a v případě dvou ze čtyř půjček i tím, že
poškozenou neinformoval, na jaký skutečný účel peníze použije. Audio nahrávka
je v této věci přípustným důkazem, judikatura připouští použití soukromého
zvukového záznamu k důkazu, a to za podmínek, které v této věci byly splněny.
Skutkové námitky obviněného, pokud není dán extrémní nesoulad mezi skutkovými
závěry na straně jedné a právními závěry na straně druhé, nemohou být dovolacím
důvodem. Soud prvního stupně provedl ve věci rozsáhlé dokazování, důkazy
jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti zhodnotil a své závěry řádně a
podrobně odůvodnil. Ve věci nelze shledat extrémní nesoulad a skutkové závěry
jsou správné. Rovněž tak výrok o trestu soudy řádně odůvodnily, přičemž uložené
tresty, jejich výše a důvody pro jejich aplikaci jsou vzhledem k okolnostem
případu i osobě obviněného zcela přiléhavé. Dovolací důvod ve smyslu § 265b
písm. h) tr. ř. obviněný nenamítl.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného
odmítl jako neopodstatněné.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §
265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je
zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových
zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.
zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že
skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný
čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým
byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím
zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky
skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného, kterými směřuje do skutkových zjištění soudů a
provedeného dokazování, jsou námitkami, které obsahově neodpovídají jím
uplatněnému dovolacímu důvodu. Ačkoli obviněný ve svém dovolání mj. namítl, že
svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku zločinu podvodu, tuto námitku
postavil výhradně na své vlastní verzi skutkového děje, která je však
diametrálně odlišná od skutkových zjištění soudu prvního stupně. Tato námitka
by tedy formálně byla s to naplnit uplatněný dovolací důvod, avšak materiálně
se s jeho obsahem zcela míjí, a proto ji pod tento dovolací důvod nelze
podřadit. Nad rámec uvedeného je rovněž namístě zdůraznit, že naplněním znaků
subjektivní stránky se dostatečně zabýval soud prvního stupně (str. 23 rozsudku
soudu prvního stupně). Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně
může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě
je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces
a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto
situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily
dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a
nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř.
Obhajoba obviněného byla vyvrácena výpověďmi svědků F. N., I. V., výpisy z účtů
společností viaSKY SE a VANEAM, s. r. o., a zvukovým záznamem ze schůzky
obviněného se svědky F. N. a I. V. Ani námitka obviněného stran porušení
zásady in dubio pro reo pak nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený
dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť
rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení
provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká
se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
Z důvodu ústavněprávní roviny námitky obviněného stran nepřípustného důkazu
zvukovým záznamem Nejvyšší soud doplňuje, že použití tohoto důkazu nelze
shledat v rozporu se zákonem, ani s ustálenou rozhodovací praxí soudů. Ačkoli
bylo pořízení nahrávky určitým zásahem do soukromí obviněného, nad tímto
zásahem zcela převážil veřejný zájem na odhalení majetkové trestné činnosti (k
použitelnosti soukromé nahrávky srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017,
sp. zn. 7 Tdo 1120/2017, či nález Ústavního soudu ze dne 11. 4 2017. sp. zn.
II. ÚS 4201/16). Soud prvního stupně se přitom otázkou použitelnosti zvukového
záznamu správně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal (str. 22 rozsudku soudu
prvního stupně). Tuto námitku tak s ohledem na její procesně právní povahu
nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a nelze ji
přisvědčit ani z materiálního hlediska.
Obviněný ve svém dovolání dále namítl, že uložený trest je nepřiměřeně přísný.
V této souvislosti soudu prvního stupně rovněž vytkl, že mu byl uložen trest
zákazu činnosti, a to přesto, že k tomuto nebyl důvod. Nejvyšší soud připomíná,
že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí
svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy,
jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest
ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého
trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr.
zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného
trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Trest uložený obviněnému zákon připouští,
byl uložen v rámci zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody od dvou do osmi
let podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku a v souladu s § 53 odst. 1 tr. zákoníku ve
vztahu k trestu zákazu činnosti. Nejvyšší soud shledal, že námitka obviněného
nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad
rámec lze pouze doplnit, že se soud prvního stupně s důvody uložení též trestu
zákazu činnosti dostatečně vypořádal a své rozhodnutí v tomto směru řádně
odůvodnil (str. 23 rozsudku soudu prvního stupně).
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod lze podřadit pouze námitku, že jeho
jednání není trestným činem, ale toliko obchodní záležitostí, a s poukazem na
zásadu subsidiarity trestní represe mělo být řešeno v civilním řízení. Úvaha o
tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není
trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se
uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice
trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové
podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo
1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze
vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či
nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky.
Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky
uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze
považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněného
kvalifikované jako zločin podvodu nijak nevybočuje z běžného rámce trestné
činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň
ničím snižována, ale naopak je zvyšována skutečností, že obviněný se tohoto
zločinu dopustil postupnými čtyřmi útoky v průběhu cca půl roku. Na základě
uvedeného shledal Nejvyšší soud tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobné námitky
obsažené v dovolání uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této
souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp.
zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v
podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého
stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly,
jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 8. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu