U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. prosince 2017 v neveřejném zasedání o dovolání
obviněného J. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2017,
sp. zn. 7 To 61/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod
sp. zn. 21 T 38/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 21 T
38/2016, byl obviněný J. M., uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1
tr. zákoníku v souběhu s přečinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 2 tr.
zákoníku. Podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku,
§ 67 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl
odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč,
v celkové výši 100 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že
ve stanovené lhůtě nebude trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody
v trvání 9 měsíců. Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř.
zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako přečin maření přípravy a
průběhu voleb a referenda podle § 351 alinea druhá tr. zákoníku.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Městský soud v
Praze usnesením ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 7 To 61/2017, podle § 256 tr. ř.
zamítl jako nedůvodné.
Obviněný se trestných činů dopustil tím (zkráceně uvedeno), že v období od 3.
9. 2014 do 28. 9. 2014 v P., ulice M. v nebytových prostorech domu č. p. …,
jako předseda společenství vlastníků jednotek tohoto domu, na předem
dohodnutých setkáních, přiměl poškozeného D. K., aby přesvědčil svoji manželku,
poškozenou P. K., k odstoupení z kandidátní listiny politického subjektu „hnutí
Pro Prahu“, za který kandidovala v rámci komunálních voleb, a to pod pohrůžkou,
že ze své pozice zařídí, aby poškozený přišel o úklid nemovitostí v P., čímž by
přišel o výdělek, a v případě, že poškozená P. K. odstoupí z volební
kandidátky, zařídí poškozenému výhody, spočívající v zajištění objednávky na
vymalování sklepních prostor na adrese M., P., kdy poškozenému sdělil, aby
nabídku tzv. nadcenil s tím, že mu bude zaplacena dvakrát větší částka.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním obviněný J. M., a odkazuje na důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že soud prvního stupně nijak
blíže nespecifikoval, jakou konkrétní újmou měl poškozenému hrozit. Soud rovněž
nezjišťoval majetkové poměry poškozeného a jeho manželky a neporovnával je s
újmou, kterou jim měl hrozit. Poškozený měl příjmy i z jiných činností, než z
úklidových prací. V rozsudku není žádná specifikace částky, o kterou by přišel
v případě, že by obviněný svou nereálnou výhružku splnil. Kromě výpovědi
poškozeného není vydírání nijak prokázáno. Jeho vinu neprokazují ani sporné
nahrávky rozhovorů zinscenované poškozeným, kdy tento je pořídil tajně a měl k
nim připraven seznam jednotlivých bodů, které s ním chtěl probrat, a měly
prokazovat vydírání. Soud prvního stupně dále pominul i skutečnost, zda údajnou
výhružku bylo možné považovat za pohrůžku jinou těžkou újmou. Osoba poškozeného
je osobou dávno dospělou, se stálým zaměstnáním a jeho postup v dané věci, tedy
pečlivá příprava, pořízení nahrávek, porada s právníkem a podání trestního
oznámení, nevykazuje sebemenší známku stresu či psychického rozrušení. Poškozený na nahrávce vystupuje sebejistě, metodicky postupuje podle
připravených bodů a klade přímé otázky na výhody, jejichž poskytnutí mu bylo
údajně slíbeno, přičemž protistrana odpovídá neurčitě a vyhýbavě. Soudy se tyto
rozpory ani nepokusily objasnit, kdy pouze prohlásily výpověď poškozeného za
zcela věrohodnou a pravdivou. Pokud jde o pořízené nahrávky, obviněný trvá na
jejich nezákonnosti a nepřípustnosti jako důkazu, kdy odkazuje na své odvolání
a judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 5 Tdo 459/2007). Soudům proto vytýká, že
pominuly jeho právo na soukromí, nedotknutelnost osoby i právo na ochranu
osobnosti, zcela rezignovaly na vlastní interpretaci předmětných nahrávek z
hlediska jejich obsahu a nekriticky přejaly tvrzení poškozeného. Jediným přímým
důkazem podpírající konstrukci daných přečinů je tak podle obviněného jen
výpověď poškozeného, výpovědi dalších osob jsou pouze zprostředkované a
audionahrávka je jako důkaz nepoužitelná. Namítá také, že soudy obou stupňů
nepřipustily a neprovedly žádný z obhajobou navrhovaných důkazů týkající se
věrohodnosti poškozeného. Totéž platí o přečinu podplacení, kde soud rovněž
vycházel pouze z výpovědi poškozeného a jím pořízené nahrávky. Taková situace
zakládá podle obviněného existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým
stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Hrozba újmou na
majetku může být považována za těžkou újmu, ale pouze za splnění podmínek, že
se musí jako těžká újma objektivně jevit. Soud prvního stupně ale neučinil
žádná skutková zjištění, na základě kterého by bylo možno posoudit, zda tvrzená
újma dosahuje intenzity jiné těžké újmy ve smyslu trestního zákoníku a jako
taková se objektivně jeví. Odvolací soud toto pochybení nijak nenapravil. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 23. 2. 2017, sp. zn. 7 To 61/2017, i jemu předcházející rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 12. 2016, sp. zn.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedla, že obviněný ve svém dovolání opakuje svou obhajobu, kterou uplatnil v
předchozích fázích trestního řízení. Jeho jednání je prokázáno výpovědí
poškozeného D. K. a jím pořízenými nahrávkami, jejichž použitelností se soudy
velmi podrobně zabývaly. Účelem dovolání není všeobecný přezkum napadeného
rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci
uplatněného dovolacího důvodu. Námitkami obviněného se již zabýval a vypořádal
soud druhého stupně. V podaném dovolání se obviněný zabývá pouze otázkami
skutkovými. Skutkové závěry jsou ale podle státní zástupkyně náležitě podepřeny
provedeným dokazováním. Uplatněný dovolací důvod předpokládá existenci vady v
aplikaci hmotného práva, přičemž obviněný uplatnil námitky, jejichž povaha je
primárně skutková. Domáhá se tak odlišného hodnocení důkazů a takto pojaté
námitky nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Řízení není zatíženo
žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. Dovolání
tak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a státní
zástupkyně navrhla, aby bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným
prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné
lhůtě (§ 265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr.
ř.).
Je vhodné připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a
neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek,
který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z
některého z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je
relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky,
které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke
skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění
důkazů. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě
závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková
zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí
instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu
rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v
nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého
stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a
nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
Obviněný založil dovolání zejména na námitkách proti skutkovému zjištění soudů
a v souvislosti s tím proti hodnocení důkazů soudy, když namítá, že se soudy
nevypořádaly s rozpory v dokazování, plně uvěřily verzi poškozeného, jehož
výpověď považuje za nevěrohodnou a soudům vytýká neprovedení důkazů, které k
tomu navrhoval. Tyto námitky se shodují s jeho obhajobou z původního řízení.
Jde o námitky, které pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný tedy sice
formálně deklaroval tento dovolací důvod, ale jinak uplatnil zejména námitky,
které mu co do svého obsahu neodpovídají. Předmětem právního posouzení, jehož
nesprávnost lze namítat, je skutek tak, jak ho zjistily soudy. V průběhu celého
řízení namítal obviněný, že se daný čin nestal, že se soudy nevypořádaly s jeho
obhajobou a tytéž námitky uplatňuje i v dovolacím řízení. V části dovolání na
str. 4 přímo odkazuje na argumenty z podaného odvolání. Předkládá tak svoji
verzi skutkového stavu a domáhá se především jiného hodnocení důkazů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění
soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže
to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými
důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl.
4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou
povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu
právům) Ústavy České republiky. Obviněný takový rozpor namítá, ale Nejvyšší
soud jej ve věci nezjistil.
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad
důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý
proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést
důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu
věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého
rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz,
respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový
neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje
případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí
nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a
svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Mezi
skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 9, z nichž v napadeném usnesení
vycházel i Městský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na
straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Zjištění soudů mají v
provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého
stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v
důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí
volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně,
srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako
soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral,
porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se
přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného. Jestliže v dovolání obviněný
tuto obhajobu opakuje, lze proto odkázat na odůvodnění soudů obou stupňů,
přičemž zejména nalézací soud se přehledně a výstižně vypořádal s jednotlivými
aspekty obhajoby obviněného. Již obvodní soud se také správně a zcela
dostatečně vypořádal s odmítnutými návrhy na doplnění dokazování, když by to
nijak nepřispělo k objasnění podstaty věci a provádění navrhovaných důkazů by
tak bylo nadbytečné (viz str. 11 odůvodnění rozsudku).
K námitce, že audionahrávka byla poškozeným pořízena nezákonně a jako důkaz je
nepoužitelná, se konkrétně vyjádřil obvodní soud na str. 13 rozsudku. K této
opakované námitce, se pak obsáhle vyjádřil také odvolací soud na str. 5
napadeného usnesení. S argumentací odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožnil.
Proto odkazuje na uvedenou část rozhodnutí tohoto soudu s tím, že je v souladu
např. také s judikaturou Nejvyššího správního soudu, který v podobném případě
ohledně správního řízení uvedl v rozsudku ze dne 18. 11. 2011, č. j. 2 As
45/2010-68, že za situace, kdy kamerový záznam pořízený soukromou osobou, který
zasahuje do sféry osobnostních práv zaznamenané osoby, nebyl pořízen s jejím
souhlasem či v souladu se zákonnými výjimkami, není jeho použitelnost pro
potřeby dokazování ve správním řízení zcela vyloučena. V těchto případech je
vždy nutno poměřit legitimitu cíle, kterého mělo být pořízením záznamu
dosaženo, na straně jedné a přiměřenost užitého postupu na straně druhé. Je tak
vždy nutno uvážit, zda v konkrétním případě může nad ochranou osobnostních práv
dotčeného subjektu převážit zájem společnosti na objasnění a potrestání
deliktních jednání a především pak ochrana ústavně zaručených práv pořizovatele
takového záznamu.
Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na
podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem
předmětných činů. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a
že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím
důvodem.
Hmotně právní povahu, odpovídající uplatněnému důvodu dovolání, má předně
námitka obviněného, že soudy rezignovaly na skutkové vymezení zákonného znaku
pohrůžky jiné těžké újmy a rozsudek soudu prvního stupně zcela postrádá popis
toho, čím byl tento zákonný znak § 175 odst. 1 tr. zákoníku naplněn. Této
námitce ale nelze přisvědčit, protože ve skutku je uvedeno, že obviněný na
poškozeného působil „pod pohrůžkou, že ze své pozice a své funkce zařídí, aby
poškozený přišel o úklid nemovitostí v P., kde poškozený provádí na základě
platných smluv úklidové práce jako osoba samostatně výdělečně činná, čímž by
přišel o svůj výdělek za prováděnou práci“. Z těchto skutkových zjištění je
daná pohrůžka jasně zřejmá.
Neopodstatněná je pak také hmotně právní námitka ohledně intenzity dané
pohrůžky, tedy zda měla povahu pohrůžky jinou těžkou újmou. Je jistě požadavkem
podle judikatury, že se tak pohrůžka musí objektivně jevit a je třeba hodnotit
i další rozhodné skutečnosti.
Přečinu vydírání se podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo jiného
násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal,
opominul nebo trpěl. Zákonný znak trestného činu vydírání spočívající v
pohrůžce jiné těžké újmy může zahrnovat různé způsoby vyhrožování, protože není
zákonem blíže definován. Musí však jít o neoprávněné jednání pachatele, který
hrozí způsobením takových následků, které jsou svou intenzitou srovnatelné s
hrozbou spojovanou s pohrůžkou násilí, takže pohrůžka jiné těžké újmy může u
poškozeného vyvolat obavu obdobnou s ohrožením jeho života nebo zdraví.
Pohrůžka jinou těžkou újmou může spočívat v hrozbě způsobení závažné majetkové
újmy, vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti, může směřovat k rozvratu
manželství nebo rodinného života apod. Musí se však jako těžká újma objektivně
jevit a napadený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat (viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 10/1979-II. Sb. rozh. tr.). Za
této podmínky to může být i hrozba újmou na majetku, která není násilím na
věci, ale např. zhoršením výdělečných možností poškozeného.
Pohrůžka jinou těžkou újmou tedy může spočívat i v hrozbě zhoršením výdělečných
možností poškozeného, jak to bylo daném případě a soudy ani netvrdí, že by
poškozený zcela přišel o svůj zdroj obživy. Že pohrůžku jako možnou těžkou újmu
poškozený také objektivně pociťoval, vedle výpovědi poškozeného potvrzují také
provedené důkazy lékařskými zprávami prokazujícími jeho návštěvy u psychiatra,
což je významné proto, že při posuzování, zda jde o jinou těžkou újmu, je nutno
přihlížet nejen k osobním poměrům napadeného, k jeho vyspělosti, zkušenostem,
ale také k psychickému stavu poškozeného. Tyto podstatné skutečnosti, namítané
i v dovolání, měly pak soudy při posuzování závažnosti pohrůžky k dispozici a
zohlednily je.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, když ve věci ohledně skutkových námitek
neshledal namítaný extrémní rozpor, dovolání obviněného J. M., podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu