Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2015 o
dovolání podaném JUDr. J. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka
ve Zlíně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 6 To 246/2014, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 3 T 203/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 3 T 203/2013 byl
JUDr. J. K. uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 trestního
zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník),
když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného
rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání
dvanácti měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání dvacet měsíců. Současně mu byl uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie v trvání šestnácti měsíců.
V předmětné věci podali JUDr. J. K. a státní zástupce odvolání, o kterých
rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 31. 3. 2015,
sp. zn. 6 To 246/2014 tak, že je jako nedůvodná podle § 256 trestního řádu
(dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal JUDr. J. K. dovolání, a to
jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech
dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný JUDr. J. K. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej
podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž dovoláním
napadl výrok o zamítnutí odvolání v celém rozsahu. Obviněný uvedl, že
nezpochybňuje učiněná skutková zjištění, avšak uplatňuje námitku zpochybňující
správnost právního posouzení jeho jednání jako přečinu vydírání, a to pro
nedostatek naplnění znaku „jiné těžké újmy“ a úmyslného zavinění a dále pak
námitku dovolávající se porušení principu subsidiarity trestní represe. K tomu
podotkl, že pokud jde o pohrůžku jinou těžkou újmou, je třeba přihlížet k
různým faktorům, neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u
různých poškozených odlišný (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6.
2011, sp. zn. 8 Tdo 612/2011). Obviněný v podstatné části svého dovolání
rozvádí výhrady k výsledkům provedeného dokazování, jakož i k procesním
postupům. K tomu však dodává, že si je vědom podstaty uplatněného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nedomáhá se přezkoumání skutkových
zjištění, ani přehodnocení provedeného dokazování. Nicméně namítá, že skutek,
tak jak byl zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako přečin vydírání
podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Nadto uvedl, že se ve skutečnosti nejednalo o
žádný trestný čin, a to s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe
vycházející z § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil
napadený rozsudek (správně: usnesení) odvolacího soudu, jakož i další
rozhodnutí na zrušený rozsudek (správně: usnesení) obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst.
1 tr. ř. věc přikázal odvolacímu soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl. Pro
případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil
obviněný souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným
způsobem [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který uvedl, že
k právnímu posouzení skutku obviněný zopakoval argumenty ze své obhajoby v
řízení před nalézacím soudem i ze svého odvolání. Těmito argumenty se přitom
oba soudy podrobně a pečlivě zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Státní
zástupce se poté ve svém vyjádření podrobně věnuje otázce zásady subsidiarity
trestní represe, přičemž v tomto odkazuje na obsáhlou judikaturu Nejvyššího i
Ústavního soudu, a to se závěrem, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §
12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela
výjimečných. Čin obviněného však k těmto nepatří, jelikož se jedná o běžné
vydírání odlišující se od jiných případů jen tím, že se jej dopustil advokát,
tedy osoba znalá i trestního práva. Tato okolnost přitom škodlivost jednání pro
společnost spíše zvyšuje. Státní zástupce shrnul, že právní posouzení skutku je
správné a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak naplněn
nebyl. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
takto podané dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Současně s odkazem na § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s
projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný
prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr.
ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které
věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení
zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného
rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací
důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění,
pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze
přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o
dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a
následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze
domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí
vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které
bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
Obviněný ve svém dovolání předně uvádí, že nikterak nezpochybňuje učiněná
skutková zjištění, a to při vědomí podstaty uplatněného dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy se Nejvyšší soud nemůže odchýlit od
skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto
zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak
nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení
důkazů či takové námitky, kterými by dovolatel vytýkal neúplnost provedeného
dokazování.
Právně relevantně však uplatnil námitku stran právního posouzení svého jednání,
s tím, že to bylo nesprávně právně kvalifikováno jako přečin vydírání, přičemž
v tomto poukazuje na nedostatek naplnění znaku „pohrůžky jiné těžké újmy“.
Nejvyšší soud k tomu nejprve uvádí, že trestného činu vydírání podle § 175
odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo
pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Objektivní
stránka skutkové podstaty trestného činu vydírání tedy spočívá v tom, že
pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím,
pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Samotný čin je poté dokonán násilným
jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy, přičemž se nevyžaduje, aby
pachatel dosáhl toho, co sledoval. Pokud jde o pohrůžku jiné těžké újmy, jde o
pojem, který není a ani nemůže být jednoznačně definován, neboť zahrnuje velkou
škálu okolností, jichž se může taková pohrůžka týkat. Obviněnému lze přisvědčit
v tom, že při posuzování, zda byl naplněn znak pohrůžky jiné těžké újmy, je
nezbytné přihlížet k více faktorům. Tedy např. k závažnosti možného narušení
osobních, rodinných, pracovních či podnikatelských nebo jiných vztahů
poškozeného pro případ uskutečnění učiněné pohrůžky, k individuálním rysům
osoby poškozeného, k intenzitě ovlivnění jeho psychického stavu apod., neboť
dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 612/2011).
Může se přitom jednat i o potenciální zahájení trestního stíhání v důsledku
oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco
konat, opominout nebo trpět, přičemž je nerozhodné, zda se poškozený trestné
činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoli. Podstatné přitom je,
aby poškozený cíl pachatele vnímal. Sám poškozený se přitom během řízení
vyjádřil tak, že komunikace vyzněla v duchu vydírání, a zejména, že to tak v
daný moment i cítil. Obviněný po něm chtěl, aby ze své pozice nějakým způsobem
zapůsobil na R. Č., aby přestal obtěžovat J. K., a pro případ, že by tak
neučinil, měl obviněný podat na poškozeného trestní oznámení. Pokud by této
žádosti vyhověl, měly se ztratit materiály ohledně nákupu vozidla poškozeného.
Poškozený rovněž uvedl, že by to pro něj znamenalo velké problémy včetně
vyšetřování GIBS a postavení mimo službu. Nejvyšší soud se v tomto ztotožňuje s
názorem nalézacího soudu, který ve svém rozhodnutí uvedl, že vzhledem k dopadům
potenciálního trestního oznámení na služební poměr poškozeného a s tím spojené
obtíže také v soukromém životě je nutno takové jednání považovat za hrozbu
těžkou újmou. Samotné podání trestního oznámení je sice jednáním dovoleným,
avšak v dané věci cílem uvažovaného trestního oznámení nemělo být toliko
osvětlení případné trestné činnosti poškozeného, ale využití situace ve formě
jednání (žádosti), které by jinak poškozený pro obžalovaného, resp. jeho
klienta neudělal. Lze tedy shrnout, že došlo k naplnění všech obligatorních
znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr.
zákoníku, a to včetně znaku „pohrůžky jiné těžké újmy“.
K námitce obviněného, že jeho jednání nevykazuje znaky trestného činu a soudy
tak postupovaly v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, Nejvyšší
soud považuje za potřebné nejprve poznamenat, že použití zásady subsidiarity
trestní represe v návaznosti na zásadu ultima ratio je zakotveno v ustanovení §
12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož zásadně platí, že každý protiprávní čin,
který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a
je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v
případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity
trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní
odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen
v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění
odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který
s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu
nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž
posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se
vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba
uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih
závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i
mimotrestní právní prostředky. Princip ultima ratio nelze uplatňovat tak
široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako
nástroje k ochraně zdraví, majetku, či právě svobodného rozhodování člověka.
Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky
uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze
považovat za čin, který není společensky škodlivý. Na základě shora uvedeného
soudy i v tomto zcela správně shledaly v jednání obviněného naplnění všech
znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr.
zákoníku.
Ostatní námitky obviněného jsou rázu obvyklých výhrad procesní strany a
nedosahují úrovně, na niž by byl dovolací soud povinen (z důvodu porušení práva
obviněného na spravedlivý proces) reagovat.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání JUDr.
J. K. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně
neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak
učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu