5 Tdo 875/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29.
září 2009 o dovolání, které podal obviněný Ing. P. M., proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 7 To 478/2008, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T
308/2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný Ing. P. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 3.
2008, sp. zn. 1 T 308/2006, uznán vinným trestným činem poškozování věřitele
podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterého se dopustil skutkem
popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. P. M. odsouzen podle § 256 odst. 4 tr.
zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák.
byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
5 let za současného vyslovení dohledu. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr.
zák. byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
funkce statutárního orgánu nebo člena kolektivního statutárního orgánu
obchodních společností a družstev na dobu 5 let. Postupem podle § 228 odst. 1 a
§ 229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody uplatněných
poškozenými podrobně označenými v rozsudku soudu prvního stupně.
Naproti tomu Okresní soud v Prostějově podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil
obviněného Ing. P. M. obžaloby státní zástupkyně Okresního státního
zastupitelství v Prostějově ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 1 ZT 375/2006, pro
skutek, v němž obžaloba spatřovala trestný čin porušení povinnosti v řízení o
konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2007.
O odvoláních obviněného Ing. P. M. a státního zástupce rozhodl Krajský soud v
Brně usnesením ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 7 To 478/2008, tak, že obě odvolání
podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
Obviněný Ing. P. M. podal dne 1. 4. 2009 prostřednictvím svého obhájce proti
citovanému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, které opřel o dovolací
důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle názoru obviněného
se soudy obou stupňů nesprávně vypořádaly s výší škody, která v posuzované věci
mohla dosáhnout nejvýše částky 4 560 230,30 Kč, což odpovídá toliko právní
kvalifikaci podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Obviněný rovněž
zpochybnil závěry soudů nižších stupňů, které učinily ohledně převodu jediných
aktiv obchodní společnosti I. H., s. r. o. V této souvislosti obviněný
zdůraznil, že jednal v rámci podnikatelského seskupení ve smyslu § 66a obch.
zák. a jako ovládající osoba nemohl bez právního důvodu uskutečňovat výběry z
pokladny ovládané obchodní společnosti. Jak dále obviněný namítl, ve své funkci
postupoval ve vztahu k majetku obchodní společnosti I. H., s. r. o., s péčí
řádného hospodáře, přičemž si byl zcela vědom všech jejích stávajících aktiv.
Podle jeho názoru nelze pojem aktiva obchodní společnosti zúžit jen na vymezení
peněžní hotovosti, jak to učinily soudy nižších stupňů. S poukazem na dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu pak obviněný vytkl, že odvolací
soud zamítl jeho odvolání, ačkoli nebyly splněny podmínky pro tento postup.
Podle obviněného totiž odvolací soud nepřezkoumal obsah a kvalitu navržených
důkazů. Dále obviněný zpochybnil i správnost výroku o náhradě škody, protože
soud prvního stupně mu uložil povinnost k náhradě škody i ve vztahu k těm
poškozeným, jejichž nároky již byly uspokojeny pravomocným soudním rozhodnutím.
V uvedeném postupu pak obviněný spatřuje „překážku litispendence sui generis“.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. P. M. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5.
2006, sp. zn. 3 To 141/2006, ačkoli zde mělo být správně uvedeno usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 7 To 478/2008, proti kterému
obviněný také podal své dovolání. Dále obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
postupoval podle § 265l odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného Ing. P. M.
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle názoru
státního zástupce obviněný ve svém dovolání v podstatě jen opakuje námitky,
kterými se již zabýval a vypořádal odvolací soud, přičemž obviněný se domáhá
především přezkumu skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů.
Jak dále uvádí státní zástupce, z těchto skutkových zjištění mimo jiné vyplývá,
že obchodní společnost I. H., s. r. o., neměla žádnou povinnost k vrácení
peněžních prostředků, které měl obviněný vložit do jejího podnikání, takže
jednáním obviněného došlo ke zmenšení majetku jmenované obchodní společnosti, z
něhož by mohly být případně uspokojeny pohledávky jejích věřitelů. Za
neopodstatněné proto státní zástupce považuje i námitky obviněného, které
uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v
jeho druhé variantě.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného Ing. P. M., neboť je
zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. P. M. podal dovolání
jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak
prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném
místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je
dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání
obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný Ing. P. M. opírá jejich existenci o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku
proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, ačkoli v
řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu.
K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší
soud připomíná, že je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl
obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v
něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že
rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda
je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná.
Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit
pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného
ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněný Ing. P. M. částečně zpochybnil
správnost rozhodných skutkových zjištění týkajících se výše škody způsobené
poškozeným věřitelům a vytkl rozsah dokazování u odvolacího soudu. Obviněný
založil tyto námitky především na tvrzení, že vyčíslení škody neodpovídá
skutečnosti, neboť faktický stav je zcela jiný. Navíc podle obviněného odvolací
soud odmítl jím předložené důkazy, ačkoli měl postupovat podle § 263 odst. 1 a
6 tr. řádu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b
odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající
nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších
stupňů, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním,
ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně
stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a
ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak
revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani
přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím
účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu).
Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli
rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud
se nemůže zabývat správností skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s
právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl
od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost,
aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto
důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v
dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů
ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy
nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
uplatnil obviněný Ing. P. M., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku
nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a
vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale
předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, §
89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný
namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval
ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného
hodnocení provedených důkazů a z neúplnosti provedeného dokazování, pak soudům
nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení
procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být
rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle
§ 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž
nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci
dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací
soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy
prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. P. M. to pak znamená,
že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se
obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je popsáno především ve výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění.
Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto
rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení
důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu
podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část
argumentace obviněného Ing. P. M., v jejímž rámci zpochybňuje naplnění
objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1
písm. a), odst. 4 tr. zák., a to především pokud jde o výši způsobené škody.
Uvedené námitky obviněného sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu
důvodu, avšak Nejvyšší soud je považuje za neopodstatněné.
Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, v řízení o dovolání je zásadně povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jen v návaznosti na jimi
konstituovaný skutkový stav může zvažovat jeho hmotně právní posouzení.
Nejvyšší soud se přitom opíral nejen o skutkovou větu výrokové části
odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž i o jeho odůvodnění a
odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Z těchto rozhodných
skutkových zjištění je mimo jiné patrné, že obviněný Ing. P. M. jako jednatel
obchodní společnosti I. H., s. r. o., vybral ve dnech uvedených ve výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně bez právního důvodu z pokladny obchodní
společnosti I. H., s. r. o., celkovou peněžní částku ve výši 9 670 000,- Kč,
ačkoli věděl, že šlo o jediná aktiva jmenované obchodní společnosti, kterými
mohl uspokojit její věřitele blíže specifikované ve zmíněném výroku o vině.
Uvedené peněžní prostředky si však obviněný ponechal, přičemž ke konkrétním
výběrům vystavil výdajové pokladní doklady, v nichž uvedl jako účel platby
vrácení půjčky, ačkoli neposkytl žádnou půjčku obchodní společnosti I. H., s.
r. o. Současně obviněný neuhradil pohledávky vyjmenovaných věřitelů v částce ve
výši 5 289 980,30 Kč, a tím způsobil na jejich majetku škodu v uvedené výši,
neboť vzhledem k nedostatku jiného majetku obchodní společnosti I. H., s. r.
o., nemohly být pohledávky těchto věřitelů uspokojeny.
Popis zmíněných rozhodných skutkových okolností tak podle Nejvyššího soudu
odůvodňuje závěr o způsobení škody v uvedené výši, která přitom v posuzované
věci představuje škodu velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 256 odst. 4
tr. zák. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a
v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je
objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze
nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k
naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz § 442
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
§ 379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
dále ve zkratce „obch. zák.“). Za skutečnou škodu se pak považuje újma
spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující
majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do
předešlého stavu, ušlým ziskem je nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku
poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat – kdyby zde nebylo škodné
události – s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko pod č. 55/1971,
s. 151 až 153 Sb. rozh. obč. a zhodnocení praxe soudů pod č. III/1967, s. 51
Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch
odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně
odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní
zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely
trestní odpovědnosti a trestního stíhání.
V trestní věci obviněného Ing. P. M. přitom soudy obou stupňů postupovaly
správně a zcela v intencích výše uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o
tom, jakou škodu a v jaké výši obviněný způsobil na majetku označených věřitelů
skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže
tedy po odčerpání peněz obviněným již neexistoval další majetek dlužníka –
obchodní společnosti I. H., s. r. o., z něhož by mohly být uspokojeny
existující a splatné pohledávky věřitelů jmenované obchodní společnosti,
jejichž výše dosahovala částky 5 289 980,30 Kč, vznikla zde činem obviněného v
této výši škoda, která je škodou velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a §
256 odst. 4 tr. zák., jak správně uzavřely soudy nižších stupňů. Jejich
zjištění je v tomto směru zcela v souladu s dosavadní judikaturou vyjádřenou
např. v rozhodnutí pod č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud tedy nemá
žádné pochybnosti o správnosti použité právní kvalifikace, pokud jde o
posouzení výše škody způsobené obviněným.
Nejvyšší soud se proto neztotožnil ani s výhradami obviněného Ing. P. M., jimiž
zpochybnil závěry soudů obou stupňů ohledně použité právní kvalifikace
posuzovaného skutku jako trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst.
1 písm. a), odst. 4 tr. zák. V této souvislosti obviněný uvádí, že soudy
nižších stupňů hodnotily nesprávně pojmy použité v popisu skutku a vyjádřené
slovy „bez právního důvodu“ a „jediná aktiva“. Podle názoru Nejvyššího soudu
však uvedené námitky zčásti neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byl vymezen výše, neboť jsou založeny též
na polemice se skutkovými zjištěními, jednak nejsou důvodné.
K argumentům obviněného Ing. P. M. Nejvyšší soud dále připomíná, že obviněný
jako statutární orgán obchodní společnosti I. H., s. r. o., byl v této funkci
oprávněn činit právní úkony jménem uvedené obchodní společnosti podle § 133
odst. 1 obch. zák. a mimo jiné nesl odpovědnost za její obchodní vedení ve
smyslu § 134 obch. zák. V obou zmíněných případech přitom dochází k
uskutečňování vůle obchodní společnosti jako právnické osoby, ať již navenek ve
vztahu k třetím osobám, jako je tomu v případě jednání jejím jménem, anebo
směrem dovnitř při rozhodování o vnitřních poměrech obchodní společnosti, pokud
jde o její obchodní vedení. Popsaná oprávnění statutárního orgánu společnosti s
ručením omezeným mu však neumožňují svévolně nakládat s majetkem této obchodní
společnosti, neboť nejde o vlastní majetek statutárního orgánu, ale o majetek
obchodní společnosti. Jednatele totiž nelze ztotožňovat se společností s
ručením omezeným jako právnickou osobou, jelikož jde o dva odlišné právní
subjekty (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 18/2006-II. Sb. rozh. tr.). Pokud
tedy obviněný uskutečnil předmětné zcizovací úkony spočívající ve výběrech
peněžních prostředků z majetku obchodní společnosti I. H., s. r. o., bez
poskytnutí jakékoli protihodnoty a aniž by zde existoval platný právní titul
(důvod) pro zmíněné úkony, pak obviněný jednal bez právního důvodu, jak správně
uvedl soud prvního stupně ve výroku o vině ve svém rozsudku, s jehož závěry se
ztotožnil i odvolací soud.
Uvedená argumentace proto nemůže být zpochybněna ani tvrzením obviněného Ing.
P. M. o existenci koncernu, v jehož rámci při nakládání s peněžními prostředky
obchodní společnosti I. H., s. r. o., údajně jednal jako ovládající osoba. K
tomu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že pojem „koncern“ obecně
vymezuje ustanovení § 66a odst. 7 obch. zák., podle něhož jde o sdružení dvou
nebo více osob nadaných právní subjektivitou, které podléhají jednotnému
řízení. Koncern (holding) přitom nemá právní subjektivitu, neboť jejím
nositelem jsou pouze osoby náležející do tohoto podnikatelského seskupení. Jak
již Nejvyšší soud uvedl v jiné souvislosti, za právní úkony učiněné jménem
obchodních společností sdružených v koncernu a za jejich obchodní vedení
odpovídá statutární orgán, resp. člen kolektivního statutárního orgánu. Proto i
v případě podnikatelských seskupení, v nichž má řídící (ovládající) osoba
rozhodující faktický nebo právní vliv na řízení nebo provozování podniku řízené
(ovládané) osoby, nemůže se statutární orgán řídící i řízené osoby bez dalšího
zprostit své odpovědnosti za takové úkony, kterými došlo ke způsobení újmy na
majetku řízené osoby. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v
uvedeném směru je třeba rozlišovat mezi dvěma případy, v nichž lze na straně
statutárního orgánu jednajícího jménem řídící i řízené osoby uvažovat o vzniku
odpovědnosti za škodu, případně také o vzniku ručitelského závazku za splnění
povinnosti k náhradě škody. Za prvé jde o případ, kdy je uzavřena tzv. ovládací
smlouva, jejíž podstatou podle § 190b odst. 1 obch. zák. je závazek řízené
osoby podrobit se jednotnému řízení řídící osoby. Z ustanovení § 190b odst. 2
obch. zák. pak vyplývá, že řídící osoba (resp. osoby jednající jejím jménem) je
oprávněna udílet statutárnímu orgánu řízené osoby i takové pokyny, které mohou
být nevýhodné pro řízenou osobu, jestliže jsou v zájmu řídící osoby nebo jiné
osoby, s níž tvoří koncern. Tím ovšem není dotčena povinnost osob tvořících
statutární orgán řízené osoby nebo jeho členů jednat s péčí řádného hospodáře,
přičemž stejnou povinnost má též statutární orgán řídící osoby. Pokud tedy
statutární orgán nebo člen statutárního orgánu řídící (ovládající) nebo řízené
(ovládané) osoby při uskutečňování svých oprávnění poruší povinnost jednat s
péčí řádného hospodáře, odpovídají podle § 190b odst. 3, 6 obch. zák. společně
a nerozdílně za škodu, která tím vznikne nejen řízené osobě, nýbrž případně i
jejím věřitelům, nemůže-li být jejich nárok uspokojen z jiného majetku řízené
osoby. Výjimkou z této odpovědnosti statutárního orgánu nebo člena statutárního
orgánu – ovšem jen u řízené osoby – je okolnost, že tyto osoby jednaly podle
pokynů řídící osoby (resp. osoby jednající jejím jménem), které nebyly v
rozporu s výše uvedenou povinností postupovat s péčí řádného hospodáře.
O druhý případ, kdy lze uvažovat o povinnosti statutárního orgánu nebo jeho
člena řídící (ovládající) i řízené (ovládané) osoby splnit závazek k náhradě
škody vůči řízené osobě, jde v tzv. faktickém koncernu (viz ustanovení § 66a
odst. 7 a 8 obch. zák.), za nějž se považuje sdružení dvou nebo více osob
nadaných právní subjektivitou, které podléhají jednotnému řízení a jejichž
činnost se neřídí ovládací smlouvou. Na ustanovení § 66a odst. 7 a 8 obch. zák.
pak navazuje ustanovení § 66a odst. 14 obch. zák., v němž je upravena
odpovědnost za škodu ve faktickém koncernu. Podle tohoto ustanovení – posledně
zmíněného – je ovládající osoba povinna nahradit ovládané osobě škodu, která jí
vznikne v důsledku nesplnění povinnosti ovládající osoby nahradit do konce
příslušného účetního období újmu anebo v téže době uzavřít smlouvu o tom, v
jaké přiměřené lhůtě a jak bude ovládající osobou tato újma uhrazena ve smyslu
§ 66a odst. 8 obch. zák. Nezávisle na povinnosti k náhradě škody vůči ovládané
osobě je zároveň založena odpovědnost ovládající osoby za škodu, která vznikne
rovněž společníkům nebo členům ovládané osoby. Všechna shora citovaná
ustanovení (tj. § 66a odst. 7, 8 a § 66a odst. 14 obch. zák.) mají přitom
zamezit zneužití postavení řídící (ovládající) osoby vůči osobě řízené
(ovládané). Zatímco však ustanovení § 66a odst. 8 obch. zák. působí preventivně
a bez dalšího nezakládá odpovědnost ovládající osoby za újmu vzniklou v
majetkové sféře ovládané osoby, představuje ustanovení § 66a odst. 14 obch.
zák. sankční normu, v níž se odráží jednak způsobení újmy nebo škody, jednak
porušení povinnosti uhradit tuto škodu (újmu) nebo uzavřít dohodu o její
náhradě ve smyslu § 66a odst. 8 obch. zák.
Dále Nejvyšší soud připomíná, že ustanovení § 66a odst. 14 obch. zák. zatěžuje
z hlediska odpovědnosti za škodu primárně „toliko“ ovládající osobu, třebaže
jejím jménem činí konkrétní rozhodnutí statutární orgán nebo jeho člen. Osoby,
které jsou statutárním orgánem nebo jeho členem v ovládajících a ovládaných
osobách, však ručí za splnění závazku k náhradě škody podle § 66a odst. 15
obch. zák. a § 303 a násl. obch. zák. s tím, že u statutárního orgánu nebo
člena statutárního orgánu ovládané osoby vznikne toto ručení jen v případě,
když do zprávy o vztazích mezi ovládající a ovládanou osobou, kterou má
povinnost zpracovat ve lhůtě a za podmínek předpokládaných v ustanovení § 66a
odst. 9 obch. zák., neuvede smlouvy nebo opatření, z nichž vznikla ovládané
obchodní společnosti újma, a pokud tato újma nebyla dosud uhrazena nebo nebyla
uzavřena smlouva o její úhradě podle § 66a odst. 8 obch. zák.
Jak tedy vyplývá z popsané argumentace, v obou shora uvedených případech je
statutárnímu orgánu řídící (ovládající) i řízené (ovládané) osoby uložena
povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře. Pojem péče řádného hospodáře lze
přitom chápat tak, že řádný hospodář činí právní úkony týkající se obchodní
společnosti odpovědně a svědomitě a stejným způsobem rovněž pečuje o její
majetek, jako kdyby šlo o jeho vlastní majetek. Taková péče tedy nepochybně
zahrnuje péči o majetek obchodní společnosti nejen v tom smyslu, aby nevznikla
škoda na majetku jeho úbytkem či znehodnocením, ale také aby byl majetek
společnosti zhodnocován a rozmnožován v maximální možné míře, jaká je
momentálně dosažitelná. Postup statutárního orgánu společnosti s ručením
omezeným s péčí řádného hospodáře ovšem nepředpokládá, aby byl vybaven všemi
odbornými znalostmi, které souvisejí s uvedenou funkcí ve statutárním orgánu,
ale k jeho odpovědnosti postačí základní znalosti umožňující rozeznat hrozící
škodu a zabránit jejímu způsobení na spravovaném majetku. Navíc péče řádného
hospodáře zahrnuje i povinnost člena statutárního orgánu rozpoznat, že je nutná
odborná pomoc speciálně kvalifikovaného subjektu, a zajistit takovou pomoc (viz
např. Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12.
vydání. Praha: C. H. Beck 2009, s. 669). Přitom porušení této povinnosti se
promítá nejen do vztahu mezi obchodní společností a jejím statutárním orgánem,
pokud jde o jeho nakládání s cizím majetkem (tedy s majetkem obchodní
společnosti, jejímž jménem statutární orgán jedná), ale má význam i z hlediska
existence odpovědnosti statutárního orgánu řízené (ovládané) osoby za škodu
způsobenou na majetku třetích osob. V rovině trestního práva pak porušení
povinnosti statutárního orgánu (případně též jeho člena), aby postupoval při
opatrování a správě cizího majetku s péčí řádného hospodáře, lze sankcionovat
především prostřednictvím skutkové podstaty trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., neboť tato skutková
podstata chrání vnitřní vztah mezi obchodní společností jako právnickou osobou
a fyzickými osobami, kterým je svěřeno nakládání s majetkem obchodní
společnosti, a tedy výkon správy či opatrování jejího majetku. Jak již výše
Nejvyšší soud zdůraznil, jednatel společnosti s ručením omezeným je podle
obchodního zákoníku osobou oprávněnou nakládat s majetkem této obchodní
společnosti, takže mu je její majetek svěřen mimo jiné za účelem dosahování
zisku, ale nemůže s ním hospodařit zcela libovolně jako s majetkem vlastním.
Pokud jde o porušení povinnosti spravovat nebo opatrovat majetek obchodní
společnosti, jejímž následkem (resp. účinkem) je škoda na majetku třetích osob,
lze v závislosti na rozhodných skutkových okolnostech uvažovat např. o použití
právní kvalifikace skutku jako trestného činu poškozování věřitele podle § 256
odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterého se v posuzované věci dopustil právě
obviněný Ing. P. M.
Proto i kdyby obviněný skutečně působil jako statutární orgán řídící
(ovládající) osoby, jak tvrdí ve svém dovolání, postupoval v posuzované věci
nezákonně, neboť v postavení statutárního orgánu jednak ve vztahu k obchodní
společnosti I. H., s. r. o., porušil povinnost řádně pečovat o její majetek,
jednak aktivním konáním umožnil vznik škody na majetku třetích osob. Navíc
argumentace obviněného neobstojí již jen z toho důvodu, že – jak vyplývá ze
spisových podkladů – obviněný nijak neodůvodnil plnění, jež ve svůj prospěch
získal od obchodní společnosti I. H., s. r. o., ve zprávě o vztazích mezi
ovládající a ovládanou osobou, kterou by byl povinen zpracovat ve smyslu § 66a
odst. 9 obch. zák., neboť by mu jako jednateli řízené (ovládané) obchodní
společnosti I. H., s. r. o., musela být nepochybně známa skutečnost, že v
postavení fyzické osoby působí jako řídící (ovládající) osoba. Ve smyslu § 190b
odst. 3, 5 obch. zák. by se pak obviněný jako řídící (ovládající) osoba
nevyhnul ani odpovědnosti za škodu způsobenou věřitelům jmenované obchodní
společnosti, neboť jejich nároky nemohly být uspokojeny z jiného majetku řízené
(ovládané) osoby. V této souvislosti nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti ani o
nutnosti použití prostředků trestního práva, neboť jednání obviněného Ing. P.
M. zde nepochybně vybočilo z rámce běžných obchodněprávních vztahů. Pro
posouzení trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin poškozování věřitele
podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. je ovšem podstatné, že – jak je
patrné z rozhodných skutkových zjištění – obviněný pouze předstíral existenci
smlouvy o půjčce, aby tak mohl zcizit peněžní prostředky, které zde byly v
podstatě jediným majetkem obchodní společnosti I. H., s. r. o., použitelným k
uspokojení jejích věřitelů. Námitka obviněného založená na opačném tvrzení je
tedy nedůvodná a nemůže zpochybnit správnost použité právní kvalifikace.
Obdobně se Nejvyšší soud neztotožnil ani s výhradami obviněného Ing. P. M.,
pokud soudům nižších stupňů vytýká nesprávné použití slovního spojení „jediná
aktiva“ ve vztahu k peněžním částkám, které obviněný zcizil z majetku obchodní
společnosti I. H., s. r. o., na úkor jejích věřitelů. Trestného činu
poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., jehož
spácháním byl obviněný uznán vinným, se totiž dopustí ten, kdo jako dlužník
zmaří (byť jen částečně) uspokojení svého věřitele mimo jiné tím, že zcizí část
svého majetku a způsobí tak škodu velkého rozsahu. Jak je přitom patrné z
popisu rozhodných skutkových okolností v posuzovaném případě, obviněný zcizil
jediný majetek obchodní společnosti I. H. s. r. o., který byl použitelný k
uspokojení pohledávek jejích věřitelů a který zde představovaly peněžní
prostředky ve výši 9 670 000,- Kč, jež obviněný postupně vybral z pokladny
jmenované obchodní společnosti. Pokud jde o jiné možné majetkové hodnoty,
dospěly soudy nižších stupňů k závěru, podle něhož zde žádné nebyly nebo
nepostačovaly k uspokojení pohledávek věřitelů, přičemž tento závěr soud
prvního stupně přesvědčivě promítl do formulace tzv. skutkové věty ve výroku o
vině ve svém rozsudku. Je tedy nepochybné, že majetek, který obviněný zcizil
bez právního důvodu a bez poskytnutí jakékoli protihodnoty, náležel k aktivům
obchodní společnosti I. H., s. r. o., a obviněný o této skutečnosti zjevně
věděl, což ostatně sám nepopírá. Stejně tak si obviněný musel být vědom
neexistence jiných aktiv jmenované obchodní společnosti a řady jejích
neuhrazených závazků vůči věřitelům. Nejvyšší soud proto považuje i uvedenou
námitku obviněného za nedůvodnou.
Konečně obviněný Ing. P. M. nesouhlasí ani s výrokem o náhradě škody v rozsudku
soudu prvního stupně, který byl podle jeho názoru učiněn za situace, kdy mu
byla v trestním řízení uložena povinnost k náhradě škody i ohledně těch
věřitelů, o jejichž nárocích již bylo pravomocně rozhodnuto v občanském soudním
řízení. Ani s touto námitkou obviněného se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit,
neboť neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům.
K tomu Nejvyšší soud především uvádí, že jiné nesprávné hmotněprávní posouzení
jako důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se sice může týkat i
výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu způsobenou trestným činem podle §
228 odst. 1 tr. řádu, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení
hmotného práva. Typicky jde o porušení toho hmotněprávního předpisu, jímž se
řídí režim náhrady škody, a to zejména v ustanoveních, která upravují vznik
odpovědnosti za způsobenou škodu, rozsah náhrady škody, společnou odpovědnost
za škodu apod. Zmíněnému dovolacímu důvodu však neodpovídá námitka vytýkající
jen nesprávný postup soudu v adhezním řízení, pokud je upraven ustanoveními
trestního řádu (včetně případných procesních překážek pro rozhodnutí o nároku
na náhradu škody způsobené trestným činem), protože jde o procesní námitku,
která se netýká aplikace hmotného práva (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, publikované pod č. T 703. v
sešitu 6 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v
Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004).
Jestliže tedy obviněný Ing. P. M. vytýkal porušení procesních podmínek ohledně
rozhodování o nárocích poškozených na náhradu škody, namítal rozpor výroku o
náhradě škody s ustanoveními, která neupravují žádný hmotněprávní aspekt
odpovědnosti obviněného za škodu způsobenou trestným činem ani náhrady této
škody, ale stanoví pouze procesní podmínky pro rozhodování o ní (obviněný
patrně mínil procesní překážku podle 44 odst. 3 tr. řádu, byť to výslovně v
dovolání neuvedl). Proto se tvrzení obviněného nijak nedotýká jeho odpovědnosti
za způsobenou škodu, rozsahu této odpovědnosti ani jiných hmotněprávních
otázek. Z těchto důvodů tedy Nejvyšší soud považuje námitky obviněného týkající
se výroku o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně za takové, které
neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům.
Navíc, jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, obviněný Ing. P. M. v této
věci jednal jako statutární orgán obchodní společnosti I. H., s. r. o., a v
tomto postavení se dopustil trestného činu poškozování věřitele podle § 256
odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Přitom dlužníkem ve vztahu k věřitelům
uvedeným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byla jmenovaná
obchodní společnost, vůči níž tito poškození věřitelé uplatnili své pohledávky
i v občanském soudním řízení. Zatímco v trestním řízení byla uložena povinnost
nahradit škodu způsobenou zmíněným trestným činem obviněnému jako fyzické
osobě, k uspokojení nároků věřitelů specifikovaných ve výroku o vině v rozsudku
soudu prvního stupně je z hlediska občanského soudního řízení povinna právnická
osoba (tedy obchodní společnost I. H., s. r. o.). V takovém případě tudíž není
dána shoda v osobě dlužníka vystupujícího v občanském soudním řízení a
pachatele trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným v trestním řízení.
Pokud tedy obviněný vystupoval jako statutární orgán jmenované obchodní
společnosti a v tomto postavení se dopustil posuzovaného trestného činu,
nebránila uvedená okolnost soudu prvního stupně v tom, aby v trestním řízení
rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě škody způsobené trestným činem podle
§ 228 odst. 1 tr. řádu (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8.
2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002, publikované pod č. T 437. ve svazku 18 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha,
2002).
V posuzované věci pak nebyly žádné zákonné překážky, které by vylučovaly
možnost uložit obviněnému Ing. P. M. povinnost nahradit poškozeným věřitelům
škodu v označené výši, protože obviněný tuto škodu dosud nenahradil a nárok
poškozených na náhradu škody byl v trestním řízení uplatněn včas a řádně a
nebyl promlčen. Přitom předmětem obou zmíněných řízení, tedy občanského
soudního řízení a trestního řízení, byly rozdílné nároky. Zatímco civilní soudy
rozhodovaly spory vyplývající ze žalob o zaplacení dluhu, trestní soudy
rozhodující v této věci přisoudily poškozeným nárok na náhradu škody, která
byla způsobena trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm.
a), odst. 4 tr. zák., jehož zákonným znakem objektivní stránky je právě škoda
na cizím majetku. Podle názoru Nejvyššího soudu tak v adhezním řízení
neexistovala tzv. překážka litispendence, jak namítá obviněný ve svém dovolání,
neboť předmětem řízení byl v obou případech rozdílný nárok. Proto ani za
situace, kdy již soud rozhodl (dokonce pravomocně) v občanském soudním řízení o
žalobách podaných proti obchodní společnosti I. H., s. r. o., jejími věřiteli,
kteří jsou současně poškozenými v trestním řízení, nebyly soudy nižších stupňů
v trestním řízení vázány rozhodnutími v občanském soudním řízení o povinnosti
jmenované obchodní společnosti zaplatit příslušné částky poškozeným věřitelům a
tato skutečnost ani nebránila v rozhodování o nároku na náhradu škody v
adhezním řízení (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp.
zn. 4 Tz 72/2007, publikované pod č. T 1088. v sešitě 45 Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha
2008). Pouze tehdy, kdyby obviněný ještě před rozhodnutím o uplatněných
nárocích poškozených věřitelů na náhradu škody v trestním řízení již nahradil
jménem obchodní společnosti I. H., s. r. o., část nebo celou dlužnou částku na
podkladě pravomocného rozhodnutí soudu vydaného v občanském soudním řízení,
popřípadě byla-li by tato částka vymožena v rámci vykonávacího (exekučního)
řízení, přicházela by úvahu překážka litispendence v trestním řízení v tom
rozsahu, v jakém by již byly uspokojeny nároky jednotlivých poškozených v
občanském soudním řízení. O takový případ ovšem v posuzované věci zjevně nešlo,
neboť obviněný ani obchodní společnost I. H., s. r. o., v době rozhodování
soudů nižších stupňů v trestním řízení nesplnili své povinnosti vůči poškozeným
věřitelům, a to ani zčásti (viz zejména str. 17 rozsudku soudu prvního stupně).
Obviněný Ing. P. M. dále uplatnil ve svém dovolání důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. řádu. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn
ve dvou alternativách. Podle první z nich je dovolací důvod podle citovaného
ustanovení dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí. Jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení
práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo
zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí.
Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném
odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech
zákonných předpokladů odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí
odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové
rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení
obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění
zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr.
řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí,
byl dán některý jiný důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
řádu. Obviněný Ing. P. M. pak shledával v předcházejícím řízení existenci
dovolacího důvodu obsaženého v již zmíněném ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu a spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto důvodu se Nejvyšší soud podrobně
vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o jeho naplnění,
protože právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, je správná a
nebyly zjištěny ani vady zakládající jiné nesprávné hmotně právní posouzení
namítané v dovolání.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že
obviněný Ing. P. M. podal proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně
dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky
nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž
nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost
řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové
přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba
opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo
dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto
způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 29. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y