7 Tdo 474/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 14. 8. 2002 dovolání
obviněného M. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2002, sp.
zn. 8 To 119/2002, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1
T 222/2001 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í
l) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 8 To 119/2002,
pokud jím zůstal nedotčen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2002,
sp. zn. 1 T 131/2001, ve výroku o vině obviněného M. B. trestným činem
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., ve výroku o trestu a ve výroku o
náhradě škody,
2) rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 1 T 131/2001, ve
výroku o vině obviněného M. B. trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1,
2 tr. zák., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí
na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně p ř i k a z u j
e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 1 T
131/2001 byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §
248 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185
odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 248 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák.
k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle
§ 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále bylo
rozhodnuto o náhradě škody tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému
uložena povinnost zaplatit poškozenému V. P. částku 431.746,70 Kč.
Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4.
2002, sp. zn. 8 To 119/2002, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný v zákonné lhůtě
prostřednictvím obhájkyně dovolání. Dovolání zaměřil proti výroku o vině
trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a v návaznosti na to
i proti výroku o trestu a proti výroku o náhradě škody. Dovolání podal s
odkazem na dovolací důvod stanovený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl v
podstatě to, že jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.
nemohlo být posouzeno jeho jednání ve vztahu ke zboží, se kterým ve skutečnosti
byl oprávněn disponovat a které byl oprávněn i prodat, přestože v kupní
smlouvě, na základě které zboží nabyl, byla sjednána výhrada vlastnického práva
prodávajícího až do doby úplného zaplacení kupní ceny. Tu část kupní smlouvy, v
níž byla sjednána výhrada vlastnického práva, označil za neplatnou. Vytkl také
nesprávnost výroku o náhradě škody, což zdůvodnil tím, že i kdyby byla
způsobena nějaká škoda, nezpůsobil ji on jako obviněný V. P. jako poškozenému,
ale způsobila ji obchodní společnost W., spol. s r. o., firmě P. a Co J.,
takže šlo o vztah mezi stranami kupní smlouvy. K závěru dovolání obviněný
navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a
rozsudek Městského soudu v Brně ve výroku o vině trestným činem zpronevěry
podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody
a aby sám ve věci rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř., případně aby postupoval
podle § 265m odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené
usnesení a předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Skutek, který byl oběma soudy shodně posouzen jako trestný čin
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., spočíval podle zjištění Městského
soudu v Brně v podstatě v tom, že obviněný dne 5. 11. 1998 uzavřel v Brně kupní
smlouvu s firmou P. a Co J., na dodávku masa a masných výrobků, na základě
této smlouvy odebral zboží v celkové hodnotě 431.746,70 Kč postupně na tři
faktury, které v době jejich splatnosti ani později neuhradil, v rozporu s
bodem VI kupní smlouvy, ve kterém bylo uvedeno, že vlastnické právo ke zboží
přechází na kupujícího až dnem úplného uhrazení kupní ceny, toto zboží prodal
dalšímu odběrateli a tak způsobil V. P. jako majiteli firmy P. a Co J. škodu ve
výši 431.746,70 Kč.
Oba soudy vycházely z právního názoru, že pokud byla v bodě VI kupní
smlouvy sjednána výhrada vlastnického práva, nebyl obviněný oprávněn zboží
prodat, a pokud tak učinil, přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena,
přičemž za zpronevěřenou věc považovaly zboží, které obviněný měl v dispozici
na základě uzavřené kupní smlouvy. S tímto právním názorem se Nejvyšší soud
neztotožnil a shledal, že je důvodná námitka obviněného, podle které mohl se
zbožím disponovat i tak, že ho prodal. Nejvyšší soud však na rozdíl od
obviněného nedovodil opodstatněnost této námitky z neplatnosti bodu VI kupní
smlouvy nýbrž z toho, že prodej zboží dalšímu odběrateli nebyl nikterak v
rozporu s účelem, za kterým mu bylo zboží na základě kupní smlouvy svěřeno.
Tímto účelem evidentně byl další prodej zboží, což bylo zjevné i prodávající
straně, a to zejména z toho, že šlo o půlky prasat, že šlo o relativně velké
množství a že šlo o více dodávek v poměrně krátké době. Prodávající strana měla
zájem v podstatě jen na tom, aby jí byla zaplacena kupní cena. Proto lze reálně
usuzovat na to, že pokud by v souladu s vystavenými fakturami došlo k uhrazení
kupní ceny, necítila by se prodávající strana nijak poškozena tím, že zboží
bylo kupujícím dále prodáno ještě před zaplacením kupní ceny, a to přes výhradu
vlastnického práva.
Výhradu vlastnického práva upravuje ustanovení § 445 obch. zák. Podle
tohoto ustanovení strany si mohou písemně smluvit, že kupující nabude
vlastnického práva ke zboží později, než je stanoveno v § 443 obch. zák., a
nevyplývá-li z obsahu této výhrady vlastnického práva nic jiného, má se za to,
že kupující má nabýt vlastnického práva teprve úplným zaplacením kupní ceny. Z
citovaného ustanovení ani z toho, co bylo mezi stranami kupní smlouvy v bodě VI
sjednáno, nevyplývá pro kupující stranu výslovný zákaz zboží dále prodat. S tím
koresponduje ustanovení § 446 obch. zák., které připouští nabytí vlastnického
práva i od nevlastníka, neboť stanoví, že kupující nabývá vlastnické právo i v
případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy
kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že
prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem
jeho prodeje.
Se zřetelem k tomu došel Nejvyšší soud k závěru, že pokud obviněný
prodal zboží, které mu bylo za účelem jeho dalšího prodeje svěřeno na základě
kupní smlouvy, byť v jejím rámci byla sjednána výhrada vlastnického práva,
nejednal tak proti účelu svěření a nemohl se proto dopustit trestného činu
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Nemohlo tedy jít o zpronevěření
zboží. V úvahu ovšem přicházelo to, aby za trestný čin zpronevěry bylo
považováno jednání, jehož podstatou bylo to, že obviněný si ponechal výtěžek z
prodeje zboží, a to za předpokladu, že mu bylo za zboží zaplaceno a že tedy měl
výtěžek z prodeje zboží v dispozici. V takovém případě by však předmětem
zpronevěry nebylo zboží, nýbrž peníze získané jeho dalším prodejem. Svěřenou
věcí je nejen věc prodaná s výhradou vlastnického práva, ale i výtěžek, který
byl za svěřenou věc získán. Výtěžek je ekvivalentem prodané svěřené věci, a
dokud nebyl předán tomu, kdo ji pachateli svěřil, řídí se stejným právním
režimem jako svěřená věc a požívá proto i stejné právní ochrany. Jestliže ale
pachatel zboží, které koupil s výhradou vlastnického práva, dříve, než za něj
zaplatil kupní cenu, neprodá, ale použije např. k uhrazení svých dluhů vůči
třetím osobám, dopustí se zpronevěření tohoto zboží.
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že pokud
zjištěné jednání obviněného spočívalo v tom, že prodal zboží, které předtím
koupil s výhradou vlastnického práva, dříve, než zaplatil jeho kupní cenu,
nemohl se tím dopustit trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr.
zák., protože nezpronevěřil toto zboží. Pro úvahu, že se uvedeného trestného
činu dopustil tím, že zpronevěřil výtěžek získaný prodejem tohoto zboží, není
dostatečný podklad v tom, jak byl skutek zjištěn a popsán v rozsudku Městského
soudu v Brně. V rozsudku je sice uvedeno, že obviněný „… zboží prodal dalšímu
…. odběrateli a celkovou hodnotu odebraného zboží… neuhradil“. Toto zjištění
vyjadřuje jen to, že obviněný zboží dále prodal, a to, že sám za zboží, které
předtím získal jako kupující, nezaplatil kupní cenu. Uvedené zjištění nemá
žádný vztah k otázce, zda obviněný dalším prodejem zboží skutečně získal do
své dispozice peníze, které by bylo možné považovat za zpronevěřené tím, že je
neodevzdal tomu, kdo mu zboží na podkladě kupní smlouvy s výhradou vlastnického
práva svěřil. Jinak řečeno, skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, neobsahuje
žádné zjištění v tom směru, že by obviněný zpronevěřil peníze, které do své
dispozice získal prodejem zboží koupeného předtím s výhradou vlastnického
práva. Rozsudek Městského soudu v Brně je tedy založen na skutku, který byl
zjištěn a popsán tak, že znaky trestného činu zpronevěry nevykazuje.
Nejvyšší soud se neztotožnil s dovoláním obviněného v tom, že by kupní
smlouva v části týkající se výhrady vlastnického práva byla neplatná. Obviněný
poukazoval na nesplnitelnost tohoto ustanovení za situace, kdy předmětem
obchodu bylo chlazené maso jako zboží krátkodobé spotřeby s garanční lhůtou
do tří dnů a kdy zároveň byla ve fakturách uvedena splatnost kupní ceny v délce
22 dnů, 25 dnů a 1 měsíc. K tomu je ovšem třeba dodat, že obviněný v dovolání
dovozoval neplatnost ujednání o výhradě vlastnického práva v podstatě jen z
doby splatnosti kupní ceny, jak byla stanovena ve fakturách prodávajícího.
Pokud by prodávající ve fakturách uvedl podstatně kratší dobu, a to např. dobu
do tří dnů od převzetí zboží, nebylo by možné délkou doby splatnosti kupní
ceny nijak argumentovat. Z toho vyplývá, že samotná doba splatnosti kupní ceny
je z uvažovaného hlediska bezvýznamná. Lze ostatně poukázat na to, že na
podkladě kupní smlouvy, v níž byla sjednána výhrada vlastnického práva, se
mezi oběma stranami uskutečnily dva obchody, v jejichž rámci obviněný zaplatil
kupní cenu okamžitě, a to vždy následujícího dne po dodávce, ačkoli doba
splatnosti kupní ceny byla 12 dnů, a tím splnil podmínku pro nabytí
vlastnického práva ke koupenému zboží. Samotný průběh obchodních vztahů mezi
oběma stranami jasně ukazuje na to, že výhrada vlastnického práva
nepředstavovala žádné nemožné plnění a že kupní smlouva v této části nemohla
být neplatná z důvodu stanoveného v § 37 odst. 2 obč. zák.
I když Nejvyšší soud nedospěl k závěru o neplatnosti kupní smlouvy,
pokud jde o sjednanou výhradu vlastnického práva, považoval za opodstatněnou
dovolací námitku obviněného, že se zbožím byl oprávněn disponovat a mohl ho i
prodat, takže se nemohl dopustit zpronevěry zboží.
Z těchto důvodů nemůže obstát výrok o vině obviněného trestným činem
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a v důsledku toho nemůže obstát ani
výrok o trestu a výrok o náhradě škody.
K výroku o náhradě škody považuje Nejvyšší soud vzhledem k námitkám,
které obviněný pojal do svého dovolání, uvést, že pokud by byl správný výrok o
vině, nebylo by žádným pochybením to, že obviněnému byla uložena povinnost k
náhradě škody. Jestliže obviněný jako pachatel trestného činu, jehož zákonným
znakem je způsobení škody na cizím majetku, takovou škodu způsobil, je logické,
že se mu při splnění dalších podmínek uloží povinnost k náhradě škody. Trestný
čin totiž nespáchala obchodní společnost W., spol. s r. o., jejímž byl
obviněný jednatelem, ale sám obviněný. Pokud by cenu nezaplaceného zboží měla
zaplatit obchodní společnost W., spol. s r. o., muselo by jít o plnění závazku
z kupní smlouvy, a nikoli o náhradu škody způsobené trestným činem. To však
nemůže být předmětem adhezního řízení. Otázka, zda je správné, aby nárok na
náhradu škody způsobené trestným činem byl přiznán V. P. jako poškozenému, je
závislá na tom, zda podnikal jako fyzická osoba nebo jako obchodní společnost,
a pokud podnikal jako fyzická osoba, na tom, zda byl zapsán v obchodním
rejstříku (viz § 8 odst. 1, 2 obch. zák.).
Z důvodů, které jsou zřejmé z předchozích částí tohoto usnesení,
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil napadené usnesení Krajského
soudu v Brně, pokud jím zůstal nedotčen rozsudek Městského soudu v Brně ve
výroku o vině trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., ve
výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, a v tomto rozsahu i rozsudek
Městského soudu v Brně. Zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí, která
zrušením obou rozhodnutí pozbyla podkladu. Nejvyšší soud přikázal Městskému
soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší
soud poznamenává, že pokud jde o výrok o vině obviněného trestným činem
nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., zůstal nedotčen jak
rozsudek Městského soudu v Brně, tak usnesení Krajského soudu v Brně a tento
výrok je tudíž nadále v právní moci.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že právní
názory vyjádřené v tomto usnesení ve vztahu k výkladu zákonných znaků trestného
činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. korespondují s tím, jak Nejvyšší
soud rozhodl v obdobné věci rozsudkem ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 4 Tz 73/2001.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. srpna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 7 Tdo 474/2002
Datum rozhodnutí: 14.08.2002
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
7 Tdo 474/2002-1
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 8. 2002 v řízení o dovolání
obviněného M. B., podaném v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 1 T 222/2001 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2002,
sp. zn. 8 To 119/2002, t a k t o :
Podle § 261l odst. 4 tr. ř. se obviněný M. B. n e b e r e do vazby.
O d ů v o d n ě n í :
Obviněný M. B. vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem
Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 1 T 222/2001, ve spojení s
usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 8 To 119/2002.
V řízení o dovolání, které podal obviněný M. B. proti usnesení Krajského soudu
v Brně, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo
474/2002, tak, že zrušil toto usnesení, pokud jím zůstal nedotčen rozsudek
Městského soudu v Brně ve výroku o vině obviněného trestným činem zpronevěry
podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě
škody, a zrušil také rozsudek Městského soudu v Brně v uvedeném rozsahu. Byl
tedy zrušen i výrok o trestu, na jehož podkladě se obviněný nachází ve výkonu
trestu odnětí svobody. Městskému soudu v Brně bylo přikázáno nové projednání a
rozhodnutí věci.
Za této situace odpadl důvod, pro který je obviněný ve výkonu trestu odnětí
svobody, a proto bylo třeba, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 4 tr. ř. (ve
znění zákona č. 200/2002 Sb.) rozhodl o vazbě obviněného.
V tomto ohledu Nejvyšší soud shledal, že na straně obviněného není dán žádný z
důvodů vazby podle § 67 písm. a) až c) tr. ř. Proto rozhodl, že obviněný se do
vazby nebere.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 14. srpna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec