USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2019 o dovolání
obviněného I. K., nar. XY v XY, státního občana Ruské federace, trvale bytem v
České republice na adrese XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební
věznici Praha-Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2.
2019, sp. zn. 7 To 9/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 10/2018, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. K. odmítá.
1. Obviněný I. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 56 T 10/2018, uznán
vinným, že
dne 27. 3. 2018, v době okolo 01:30 hod., v bytě č. 104 ve 4. patře, XY, v XY,
pod vlivem marihuany a alkoholu, úmyslně fyzicky napadl svou družku, poškozenou
M. N., nar. XY, a to přinejmenším opakovanými údery pěstí, přičemž nejméně
třemi takovými údery pěstí vedenými velkou silou úmyslně zasáhl poškozenou do
obličeje, tímto útokem jí způsobil krevní výrony a drobné tržné rány v
obličeji, brýlový krevní výron v okolí levého oka, krvácení pod tvrdou mozkovou
plenu v pravé čelně temenně spánkové krajině spojené s nutností urgentního
neurochirurgického zákroku, krvácení pod pavučnici v obou čelně temenních
krajinách, pohmoždění pravého čelního laloku mozku, krevní výrony vpravo na
rameni a v horní části paže, drobnou tržnou ránu na levém bérci a krevní výrony
na prstech levé nohy, uvedené nitrolební poranění bylo spojeno s hlubokým
bezvědomím, vyžádalo si hospitalizaci ve Fakultní nemocnici XY s okamžitým
operačním zákrokem nezbytným k záchraně života poškozené, přičemž tímto
jednáním obžalovaného došlo k vážnému a přinejmenším velmi dlouhodobému
poškození mozku poškozené, když konkrétně poškozená v srpnu 2018 (cca 4 a půl
měsíce po napadení) nebyla schopna samostatně jíst, vstát, chodit, otočit se na
posteli, sedět bez podpory, její řeč byla nesrozumitelná a poškozená byla
inkontinentní, přičemž obžalovaný byl při svém útoku srozuměn s tím, že může
poškozené způsobit vážnou poruchu zdraví trvající déle než 6 týdnů či
spočívající v poškození důležitého orgánu, například komplikovanou zlomeninu
čelisti, očnice nebo vážné nitrolební poranění spojené s poškozením mozku.
2. Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně
kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145
odst. 1 tr. zákoníku a podle téhož ustanovení mu uložil odnětí svobody v trvání
sedmi let a osmi měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm.
a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně mu uložil podle § 228 odst. 1
tr. ř. povinnost nahradit poškozené Fakultní nemocnici K. V., se sídlem XY,
škodu ve výši 688 420,42 Kč, poškozené M. N., nar. XY, bytem XY, byt č. 43,
nemajetkovou újmu ve výši 440 790 Kč, a poškozené M. N., nar. XY, bytem XY, byt
č. 43, škodu ve výši 650 534 Kč. Posledně jmenovanou poškozenou pak odkázal
podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení
ve věcech občanskoprávních.
3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupkyně Městského
státního zastupitelství v Praze (ta tak učinila v neprospěch obviněného do
výroku o vině i o trestu) a obviněný. Vrchní soud v Praze z podnětu obou
podaných odvolání rozsudkem ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 7 To 9/2019, podle §
258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve
výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené M. N., nar. XY, a podle § 259
odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil
obviněnému povinnost uhradit poškozené M. N., nar. XY, bytem XY, byt č. 43, na
náhradě škody částku 22 533 Kč, když současně ji podle § 229 odst. 2 tr. ř.
odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
4. Obviněný se ani s tímto rozsudkem Vrchního soudu v Praze neztotožnil
a podal proti němu prostřednictvím obhájce JUDr. Milana Paláčka dovolání z
důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř., tedy jednak proto,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení, jednak proto, že v rozhodnutí některý výrok
chybí nebo je neúplný, a jednak proto, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání
proti rozsudku uvedeném v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Dovolatel se v úvodu svého podání, které je svým obsahem z podstatné
části shodné s jeho předchozím odvoláním a jeho následným doplněním, zaměřil
především proti skutkovým zjištěním obou soudů nižších instancí, která podle
jeho názoru nebyla přijata v souladu s požadavky § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a
vznesl námitku, že skutek tak, jak byl popsán ve výroku rozsudku soudu prvního
stupně, nebyl prokázán, a to zejména v otázce pachatelství. Poukázal i na řadu
fatálních pochybení již v přípravném řízení, majících za následek zničení
případných stop a důkazů, které by vnesly do tohoto případu jasnost. Policejní
hlídka nevěnovala dostatečnou pozornost velkému nepořádku v bytě, který podle
jeho názoru svědčil jednak o přítomnosti další osoby (osob) před jeho
příchodem, jednak o dlouhotrvajícím a intenzivně probíhajícím zápase poškozené
M. N., nar. XY (dále převážně jen „poškozená“) s touto třetí osobou nebo
osobami. V souvislosti s tím namítl neprovedení vyšetřovacího pokusu na místě
činu, absenci sejmutí otisků prstů z láhve od nedopité vodky a skleniček, i
skutečnost, že vyšetřování se nezabývalo odcizením tabletu Apple a částky 38
000 Kč patřící poškozené (byť na to on sám upozorňoval). Taktéž nebyl proveden
monitoring jejího mobilního telefonu, aby byl podrobněji zmapován její pohyb od
okamžiku, kdy se s ním a svědkem A. A. rozloučila. Nebyl proveden ani znalecký
posudek z oboru toxikologie a nebyla mu odebrána krev k objektivnímu zjištění
požití alkoholu drog a léku Xanax, který tlumí agresivitu, dráždivost a
explozivou, a proto působí proti alkoholu a THC.
6. Dále se obviněný věnoval „technické stránce věci“. Připomněl, že
poškozená byla mnohem těžší než on, vážila asi 85 kg, zatímco on pouze 58 kg
při výšce 178 cm. On sám by tedy nebyl fyzicky schopen zvednout ji a usadit do
vany, když k vyzvednutí jejího bezvládného těla bylo třeba čtyř mužů. Obhajoba
nechala vypracovat u prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc., znalecký posudek z
oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika, z něhož plyne, že
vyšší sílu vyvine člověk s vyšší hmotností a trénovaný, střízlivý, netlumený
léky ani alkoholem. Naopak on (obviněný) byl ve stavu střední až těžké
opilosti, komplikované užitím konopí. Následně upozornil na fakt, že oděrky na
jeho rukou jsou staršího data, což by mohla potvrdit svědkyně K. S. Policejní
orgán měl v tomto směru možnost vypracovat odborné vyjádření. V neposlední řadě
připomněl i výpovědi svědků, podle kterých neprojevoval známky agrese a kteří
konflikty mezi ním a poškozenou nezaznamenali. Proto označil závěr soudů, že
mezi nimi došlo nedlouho před skutkem k rozepři, za ryze spekulativní a ničím
nepodložený.
7. Podle dovolatele se orgány činné v trestním řízení nezabývaly ani
otázkou, zda útočníkem nemohl být někdo z domu. Vytkl jim, že nevyslechly
svědka R. S. ani další sousedy. Poukázal rovněž na rozpory ve výpovědi svědkyně
K. I., která tvrdila, že jeho ani poškozenou neznala. Ve skutečnosti je však se
svým přítelem R. S. navštěvovala a pila s nimi, oba znají i A. A., proto je
zvláštní, že jej nepustili dovnitř do domu. Nadto jmenovaná svědkyně a
poškozená jsou „přáteli“ na sociální síti Facebook. Zdůraznil také, že nikdo
jiný kromě těchto dvou svědků žádný hluk neslyšel, byť v domě je celkem 36 bytů
a hluk měl být intenzivní, slyšitelný i z venku. K osobám jmenovaných svědků
dále uvedl, že měli finanční problémy a hrozilo jim vystěhování z bytu. Za
zvláštní pak považoval, že krátce po inkriminovaném činu najednou začali obývat
byt po něm a poškozené, kde ale opět nájemné nehradili a majitel bytu měl s
jejich vystěhováním problémy. Navíc svědek R. S. je zdatný muž, který měří 183
cm a váží asi 120 kg, miluje auta, především značku BMW. Přitom v bytě byly
nalezeny právě znaky BMW i aut jiných značek, které nebyly majetkem jeho
(obviněného) ani poškozené.
8. Obviněný také akcentoval, že časová osa rozhodného děje napovídá, že
neměl možnost dopustit se činu v tak krátké době. Zprvu položil otázku, co
poškozená od okamžiku, kdy se s oběma muži rozloučila, dělala. Předestřel
úvahu, že mohla koupit láhev vodky, která byla v nedopitém stavu nalezena na
stole v bytě, když láhev a skleničky se zde objevily až poté, co přišla domů,
stejně jako další cizí věci (znaky aut, cigarety atd.). Poškozenou tudíž mohla
navštívit další osoba, konzumovat s ní alkohol, následně se s ní dostat do
rozepře a způsobit jí zjištěná zranění (zopakoval, že to mohla být i osoba,
která bydlí v předmětném domě). Poté připomněl soudem akceptovanou časovou osu,
kterou dále rozvíjel, a to od výpovědi a pohybu svědka – policisty P. K. Ten
oba mladé muže v nočních ulicích zpozoroval. Nevěděl sice přesně, kolik bylo
hodin, z jeho dalšího počínání však lze čas přesně vypočíst. Poté, co oba muži
odešli, vydal se s policejní hlídkou na kontrolní bod, který je na sídlišti K.,
což automobilem trvá přibližně 2 až 4 minuty. Zde již byli policisté voláni do
XY ulice pro rušení nočního klidu, což koresponduje s oznámením svědkyně K. I.,
učiněným v 1:34 hod., odtud se na místo činu dostali asi za 4 minuty. Mezitím
obviněnému a svědkovi A. A. z místa, kde byli policejní hlídkou sledováni,
trvalo cca 6 až 7 minut dojít pěšky domů, takže on (obviněný) vstoupil do domu
přibližně v čase 1:30 až 1:32 hodin. Jelikož výjezd výtahem do čtvrtého patra
trvá 4 minuty, mohl do bytu dorazit nejdříve v 1:34 hodin, tj. v dobu, kdy
svědkyně K. I. již prokazatelně volala policii. Lze přitom důvodně
předpokládat, že svědkyně nevolala policii hned, ale až po nějaké době, co se
ozývaly zvuky násilí z horního bytu, též lze předpokládat, že ji hluk
neprobudil hned. Z toho je možno dovodit, že hluk začal nejpozději v 1:29
hodin, tedy v okamžik, kdy dovolatel a jeho kamarád byli ještě na cestě domů.
9. Podle dovolatele je zcela nezbytné k odstranění všech uvedených
nesrovnalostí provést výslech poškozené M. N. Jedině ona může objasnit, co
dělala poté, co se odpojila od něho (obviněného) a svědka, s kým se setkala,
případně s kým odjela do bytu, a hlavně co se dělo poté, jakým způsobem utrpěla
předmětná zranění a kdo jí je způsobil. Nalézací soud si chybně nevyžádal
zprávu o jejím aktuálním zdravotním stavu. Podle informací obhajoby je již
poškozená schopna pohybu, běžně odchází z domu, kde nyní bydlí, a je tak
odůvodněný předpoklad, že bude o všech podstatných skutečnostech schopna
vypovídat jako svědek.
10. V další části svého podání obviněný označil za absentující výrok,
kterým měl odvolací soud zamítnout tu část jeho odvolání, které nevyhověl.
Současně označil uložený trest v trvání 7 let a 8 měsíců za nepřiměřeně přísný.
Vyslovil názor, že soudy dostatečně nereflektovaly jeho dosavadní bezúhonnost,
ani to, že byl celým skutkem značně vyveden z míry, a že opakovaně zdůrazňoval,
že poškozenou velice miluje, nikdy mezi nimi nebyl žádný konflikt a celé
události velmi lituje. V souvislosti s tím požádal, aby při projednávání jeho
dovolání Nejvyšší soud užil širšího výkladu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. V samém závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na § 265r odst. 1
písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 7 To 9/2019, i jemu předcházející rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 56 T 10/2018, a současně
všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval
podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. V souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání
písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupkyně“). Nejdříve se podrobně zabývala rozsahem
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., načež uzavřela, že s
ohledem na jeho hmotněprávní povahu nemohou být jeho obsahem námitky
obviněného, kterými napadal soudy učiněná skutková zjištění a brojil proti
rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním
řízení. Dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu rozebírá celkovou důkazní
situaci, nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů a celkově vytýká
nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. Tím vším se ale primárně domáhá změny
samotných skutkových zjištění soudů obou stupňů a teprve následně na podkladě
této změny usiluje o změnu právního posouzení skutku. V posuzované trestní věci
nebylo možné shledat mezi provedenými důkazy žádný nesoulad, natož pak extrémní
nesoulad, byť tento výslovně obviněný v dovolání ani nenamítl. Soudy se věcí
řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování tak, aby na jeho
základě mohly být učiněny skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové
větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Soudy se obhajobou obviněného
pečlivě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě a podrobně
vyložily, proč uvěřily verzi z obžaloby a nikoliv verzi prezentované
dovolatelem. Zjištěný skutek také správně právně kvalifikovaly podle
odpovídajícího ustanovení trestního zákoníku.
13. Státní zástupkyně poté vyzdvihla správný postup soudů, které
označily obhajobu obviněného za vyvrácenou, zvláště pak verzi, že není
pachatelem skutku. Doplnila, že o předchozí agresivitě obviněného před
příchodem do bytu, kde již byla poškozená, svědčí výpověď přímého svědka –
člena policejní hlídky. Konflikt odehrávající se ve vnitřních prostorách bytu
byl empiricky zaznamenán sousedy, kteří přivolali na místo činu Policii ČR. O
pohybu jiné osoby v prostorách bytu neexistují žádné indicie vyjma
nepodloženého tvrzení obviněného, který upozornil přímo na osoby oznamovatelů,
kteří mohli mít zájem svést provedený čin právě na něj. Tato obhajoba byla
vyloučena logickou úvahou o tom, proč by pachatel trestné činnosti na místo sám
bezprostředně volal policii a ještě k tomu zanechával v bytě po sobě předměty,
které by svědčily o jeho přítomnosti. To, že sama poškozená nebyla ve věci
vyslechnuta, není vadou dokazování, neboť s ohledem na utrpěná zranění existují
důvodné pochybnosti, že by k tomu byla svědecky způsobilá. Obecně totiž platí,
že k závěru o vině je možné dospět i bez výslechu poškozeného, pokud jej nelze
reálně provést, např. pro jeho úmrtí či z jiného důvodu, existují-li jiné
důkazy, z nichž je možné si učinit obrázek o situaci na místě činu. V daném
směru proto neshledala ani kategorii důkazů opomenutých. Zdůraznila, že soud
není povinen provádět všechny důkazy navrhované obhajobou nebo obžalobou, neboť
je to právě soud, který určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým,
což vyplývá z § 2 odst. 5 tr. ř. Soudy mají pouze povinnost zdůvodnit, proč
nevyhověly návrhům na provedení konkrétního důkazu, čemuž v této trestní věci
dostály.
14. Podle státní zástupkyně dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, neodpovídají ani
dovolatelovy námitky zpochybňující přiměřenost uloženého trestu. V zásadě
platí, že námitky proti druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu
odnětí svobody na doživotí) je možné v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci
zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy,
jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest
ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu nebo výměře
uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až §
39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak
mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení, na kterém je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. g) trestního řádu je možné, pokud jde o výrok o trestu, považovat
pouze jiné vady tohoto výroku, které záleží v porušení hmotného práva, než jsou
otázky druhu a výměry trestu, jako je například pochybení soudu v právním
závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest,
popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. K přezkumu by mohl
dovolací soud přistoupit pouze z toho hlediska, že by uložený trest byl tak
extrémně přísný, že by se jednalo o porušení ústavního principu proporcionality
trestní represe a zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na ochranu před
zasahováním do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2
Listiny základních práv a svobod. Šlo by o krajní případ, kdy extrémní rozpor
mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérií stanovenými
zákonem dosahoval ústavně právní roviny, což by odůvodňovalo zásah dovolacího
soudu. O takový případ se ale v posuzované věci nejednalo. Obviněnému byl
uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let a osmi měsíců v rámci zákonné
trestní sazby, která je v § 145 odst. 1 tr. zákoníku stanovená rozpětím od tří
do deseti let. Při stanovení jeho druhu a výměry soudy postupovaly podle
zákonných kritérií stanovených pro ukládání trestu v trestním zákoníku a výrok
o trestu náležitě odůvodnily, kdy vzaly v úvahu okolnosti činu, polehčující i
přitěžující okolnosti i hodnocení osoby obviněného.
15. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní
zástupkyně uvedla, že ani ten není v posuzované věci dán. Pokud obviněný namítl
pouze to, že odvolací soud měl odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnout
v té části, v níž jeho odvolání nevyhověl, zdůraznila, že zamítnutí odvolání
podle § 256 tr. ř. přichází v úvahu teprve tehdy, jde-li o plné potvrzení
zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které
předcházelo rozsudku. Odvolání není důvodné, jestliže napadený rozsudek plně
odpovídá ustanovením hmotného a procesního práva. Odvolací soud proto odvolání
zamítne v případech, kdy neshledá důvod ke zrušení napadeného rozsudku nebo
jeho části.
V případě obviněného však odvolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek
je vadný pouze ve výroku o náhradě škody ve vztahu k jedné z poškozených, proto
tento oddělitelný výrok svým rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2
tr. ř. zrušil a znovu sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl. Za tohoto stavu
již nemohl rozhodnout o zbytku odvolání dalším výrokem tak, že ohledně této
části se dovolání podle § 256 tr. ř. zamítá, neboť odvolání obviněného tvoří
zásadně jediný celek, tedy jeden oprávněný prostředek. To znamená, že z
hlediska tohoto dovolacího důvodu není napadené rozhodnutí odvolacího soudu
zatíženo vadou spočívající v absenci nebo neúplnosti některého výroku, jak ve
svém dovolání namítl dovolatel. Je možné pouze poznamenat, že odvolací soud
svým rozhodnutím vytvořil vůči nezrušeným výrokům odvoláním napadeného rozsudku
týž právní stav, jako by ohledně nich podané odvolání de facto zamítl (odkázala
přitom přiměřeně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo
388/2002, a ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002).
16. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je
zjevně neopodstatněné. Současně v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
17. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou
na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno do datové
schránky dne 23. 9. 2019). Jeho případnou repliku neměl ke dni svého rozhodnutí
k dispozici.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání obviněného v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2
písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst.
2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1,
2, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §
265f odst. 1 tr. ř.
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda
obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) a k) tr.
ř. lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž
existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami.
20. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá
alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa).
21. Dovolatel výslovně zvolil druhou z uvedených variant, tj. ve spojení
s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. I
tento způsob uplatnění citovaného dovolacího důvodu lze s jistou mírou
tolerance akceptovat, byť soud druhého stupně odvolání obviněného neodmítl ani
nezamítl, když z jeho podnětu nově rozhodl o náhradě škody ve vztahu k
poškozené M. N., nar. XY. Tímto rozhodnutím však také de facto potvrdil výrok
nalézacího soudu o vině, trestu i o náhradě škody dalším dvěma poškozeným.
Právě v tomto rozsahu tudíž lze připustit i dovolací námitky vznesené v rámci
ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
22. Jak již bylo zmíněno, obviněný své dovolání výslovně opřel rovněž o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu
je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o
trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného
prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost
dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší
soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení
důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,
neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv
hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je
třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného
skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat
právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se
totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu
srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn.
III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této
souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad
trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu
řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení
zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
23. Z obsahu podaného dovolání je ovšem patrné, že obviněným veškeré
uplatněné námitky se vůbec netýkají hmotněprávního posouzení skutku v té
podobě, na němž se ustálily oba soudy nižších instancí. Naopak směřují výhradně
proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, jak při prvotním
opatřování důkazů, při jejich následném hodnocení, tak při finálním přijímání
skutkových závěrů. Výše však bylo výslovně uvedeno, že Nejvyšší soud je v
dovolacím řízení povinen vycházet výhradně ze skutkových zjištění přijatých
nižšími soudy a na jejich základě přezkoumávat právní kvalifikaci skutku (příp.
jinou otázku hmotněprávní povahy) a nikoliv dané (procesní) závěry znovu
přehodnocovat či měnit. Konkrétní argumentace obviněného navíc neodpovídá
žádnému z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v § 265b tr. ř., tedy
včetně obou shora citovaných a jím zvolených. V takovém případě zákon
dovolacímu soudu umožňuje, aby výhrady vztahující se k procesu dokazování
(automaticky) odmítl bez jejich podrobnějšího věcného zkoumání.
24. Pro úplnost je vhodné doplnit, že zásah do skutkových zjištění soudů
nižších instancí ze strany Nejvyššího soudu sice možný je, pouze však ve zcela
výjimečných případech, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním rozporu s
obsahem provedených důkazů (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
Dovolatel ovšem tuto námitku přímo nevznesl, ani jiným způsobem nevytkl zásah
do jeho ústavně zaručených práv a svobod, pouze hovořil o porušení § 2 odst. 5,
6 tr. ř. a v závěru svého podání požadoval širší výklad dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V každém případě Nejvyšší soud na tomto místě
konstatuje, že žádný extrémní nesoulad, případně jiné ústavně nekompatibilní
pochybení soudů obou stupňů v posuzovaném případě neshledal.
25. Jen ve stručnosti je možno podotknout, že skutková zjištění soudu
prvního stupně byla přijata plně v souladu se základními principy trestního
procesu. Zcela důvodně soud neuvěřil výpovědi obviněného, která se v průběhu
celého trestního řízení značně měnila, nadto byla v rozporu s dalšími
provedenými důkazy, zejména výpovědí svědkyně K. I. a časovou osou v té podobě,
kterou soudy skutečně zjistily a prokázaly. Z nich je patrné, že útok na
poškozenou začal v době po příchodu dovolatele do bytu a pokračoval téměř až do
doby příjezdu policejní hlídky, která na místě činu nezjistila jiné osoby než
obviněného a poškozenou. Ve vztahu k časovému určení je tento závěr podporován
i výpovědí svědka A. A. a záznamem jeho mobilního telefonu, zachycujícím jeho
pokusy komunikovat s poškozenou. Výpověď svědka P. K. svědčí mimo jiné i o
agresivním rozpoložení dovolatele nedlouho před činem. Významné jsou i
fotografie jeho rukou, na kterých jsou zjevné oděrky na dlaních i hřbetech obou
z nich. Již bylo zmiňováno, že Nejvyšší soud není povolán k opětovnému
hodnocení provedených důkazů, proto pouze vyzdvihl okolnosti, které považoval
za podstatné, přičemž z hlediska procesní ekonomie ve zbytku postačuje, aby
odkázal na výstižné hodnocení soudu prvního stupně na str. 9 až 10 odůvodnění
jeho rozsudku.
26. K uplatněné obhajobě lze ještě doplnit, že byla bez důvodných
pochybností vyvrácena. Například obviněným prezentovaná verze časové osy se
odvíjí od bodu, který nelze objektivně časově zařadit, jelikož přesný pohyb
svědka P. K. v době před činem nebyl ničím doložen. Alternativní verze o vzniku
oděrek na rukou obviněného není z biomechanického hlediska logická. To samé
platí o námitkách, že by obviněný, vzhledem ke své fyzické konstituci a vlivu
návykových látek, nebyl provedení skutku schopen. K tomu stačí připomenout, že
se jedná o mladého, vcelku zdravého muže, který je i za těchto okolností jistě
s to určitou sílu vyvinout. Úvahy o tom, že pachatelem mohl být svědek R. S.
nebo jiná osoba žijící v domě, se jednak rozcházejí s provedenými důkazy (např.
spekulace, že poškozená s nimi v bytě konzumovala alkohol, se vylučuje
lékařskou zprávou, v níž byla konstatována nepřítomnost alkoholu v jejím těle),
jednak nedávají příliš smysl, jak již trefně vysvětlily oba soudy nižších
instancí, jejichž názory na tomto místě není třeba opakovat. Poukazoval-li
obviněný na svědecké výpovědi svých známých, kteří u něj nezaznamenali žádné
známky agrese ani konflikty mezi ním a poškozenou, je možno odkázat na závěry
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, v němž je
akcentován vliv nemalého množství alkoholu a konopí jakožto odbržďujícího
činitele snižujícího zábrany a sebekontrolu a navozujícího negativní emoce.
Ostatně s pachateli násilné trestné činnosti, kteří by se za střízlivého stavu
svého protiprávního jednání téměř jistě nedopustili, se (nejen) zdejší soud ve
své praxi setkává se železnou pravidelností.
27. V posuzované trestní věci Nejvyšší soud neshledal ani kategorii
důkazů opomenutých. Skutečnost, že sama poškozená nebyla ve věci jako svědkyně
vyslechnuta, není vadou dokazování, neboť s ohledem na závažná zranění, která
při útoku obviněného utrpěla, existovaly důvodné pochybnosti o tom, že by k
takovému úkonu byla způsobilá. Jak již zmínila státní zástupkyně, k závěru o
vině pachatele je možné dospět i bez výslechu poškozeného, pokud jej nelze
reálně provést (např. pro úmrtí poškozeného nebo z jiného vážného důvodu),
existují-li současně jiné důkazy, prostřednictvím nichž je možné si učinit
reálný obraz o situaci na místě činu. Soud není povinen provádět všechny
navrhované důkazy (ať už obhajobou nebo obžalobou), pokud takový postup
náležitě zdůvodní. Je to totiž právě soud, který určuje rozsah dokazování
(srov. § 2 odst. 5 tr. ř. a čl. 82 Ústavy České republiky). Proto je pouze věcí
soudu, zda bude řízení doplňovat o další navržené důkazy, nebo zda skutkový
stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o
podané obžalobě. Ostatně z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje
další mimořádné opravné prostředky (např. obnovu řízení – srov. § 277 a násl.
tr. ř.), jak o tom byla již zmínka výše.
28. Nejvyššímu soudu proto nezbývá než zopakovat, že ke zjištěním
obsaženým ve skutkové větě výroku o vině dospěl soud prvního stupně při plném
respektu k požadavkům § 2 odst. 6 tr. ř. a výsledný stav odpovídá smyslu § 2
odst. 5. tr. ř., tj. nevyvolává žádné důvodné pochybnosti. K závěru o správném
procesním postupu nalézacího soudu dospěl také odvolací soud, který se s jeho
rozhodnutím v daném směru ztotožnil. Za takové situace již nebylo potřebné ani
účelné provádět další důkazy, ať jde o výslech svědka R. S. nebo poškozené M.
N. (bylo-li by to vůbec možné), či vyžádání si zprávy o jejím aktuálním
zdravotním stavu. Proto soudy nepochybily, když zmíněné návrhy obhajoby jako
nadbytečné zamítly, přičemž toto své rozhodnutí odpovídajícím způsobem
zdůvodnily. Rovněž je potřeba zdůraznit, že podezření, že skutku se dopustil
právě obviněný (a nikdo jiný), bylo od samého počátku trestního řízení více než
důvodné. Tomu nasvědčovaly nejen důkazy, které byly následně soudem provedeny,
ale také obsah prvotních úkonů učiněných policejním orgánem, který sice nelze
použít jako důkaz, může však posloužit jako vodítko k tomu, jaké další důkazy
opatřit a jaké nikoliv. V tomto světle je pak nepochybné, že policejní orgán se
žádných (obviněným namítaných) „fatálních pochybení“ nedopustil, naopak
zajistil dostatečné množství důkazního materiálu, které bohatě postačovalo k
vydání konečného rozhodnutí v posuzované trestní věci.
29. Pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. nespadá
ani dovolatelova výhrada stran nepřiměřeně přísného trestu. V rámci ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je sice možné napadnout některá pochybení
týkající se ukládání trestu, např. nesprávné zhodnocení hmotněprávní podmínky
pro uložení úhrnného, souhrnného či společného trestu, nikoliv ovšem jeho
nepřiměřenost. S předmětnou námitkou nelze uspět ani prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který se vytahuje jedině na
případy, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním
zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. K němu se váže i judikát
Nejvyššího soudu – usnesení ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002,
publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož „… pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné
vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho
uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání
namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 tr. ř.“.
30. Ve zkratce je možno podotknout, že ani princip proporcionality
trestní represe, zmiňovaný státní zástupkyní, nebyl v posuzovaném případě
narušen. Lze souhlasit se soudem prvního stupně, jenž přihlédl v prvé řadě k
nebývale závažnému zranění poškozené, které bylo v době útoku pouhých 23 let, a
jeho následkem se musela dlouhodobě (ne-li celoživotně) potýkat s výraznými
zdravotními komplikacemi (nemohla sama chodit, srozumitelně mluvit, kontrolovat
vyměšování apod.), a byla, popř. stále ještě je, plně odkázána na pomoc
druhých. S druhem, výší i způsobem výkonu uloženého trestu se bezezbytku
ztotožnil i soud druhého stupně (srov. odstavec 26. na straně 7. odůvodnění
jeho rozsudku).
31. Jestliže by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by
o námitky podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které pod
tento dovolací důvod nelze podřadit (jak ve svém vyjádření přiléhavě uvedla i
státní zástupkyně), a takové dovolání by bylo nutno odmítnout podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §
265b tr. ř.
32. Obviněný ovšem ve svém podání uplatnil rovněž dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý
výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou
alternativách. Buď že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném
rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok sice
byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok
napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost
stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní
kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně
příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta
vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád
II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174,
3175).
33. Tento dovolací důvod obviněný sice uplatnil pouze v úvodu svého
podání, když po citaci zmíněného zákonného ustanovení stručně uvedl, že „… zde
chybí výrok podle ustanovení § 256 trestního řádu, kde odvolací soud ve
zbývající části odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné“, aniž by posléze
tuto argumentaci blíže rozvedl, je však třeba mít za to, že tak učinil
relevantně.
34. V kontextu takto formulované dovolatelovy námitky je vhodné
podotknout, že chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v
určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové
části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze
stran. Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v
dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak
bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o
nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním - např.
chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z
nichž některému bylo vyhověno. Naproti tomu se o chybějící výrok nejedná tehdy,
pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně
a ve zbytku opravný prostředek nezamítne, což je přesně ta procesní situace, k
níž v posuzované trestní věci došlo.
35. Takový závěr vychází ze zákonné úpravy, komentářové literatury i
konstantní judikatury obecných soudů, podle níž „Odvolací soud je vázán
ustanovením § 258 odst. 2 tr. ř. a nemůže zrušit celý výrok napadeného
rozsudku, jestliže vadná část rozsudku je oddělitelná od ostatních výroků“
(srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 17. 2. 1965, sp. zn. 8 Tz
1/65, publikovaný pod č. 37/1965 Sb. rozh. tr., a přiměřeně rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 8 Tz 129/99, publikovaný pod č.
34/2000 Sb. rozh. tr.). V podstatě stejný názor formuloval i Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 7 Tz 151/2001 (uveřejněném v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, Svazek 9/2001, č. T
239.), když konstatoval, že „Pokud je vadná jen část napadeného rozsudku soudu
prvního stupně, kterou lze oddělit od ostatních jeho částí, zruší odvolací soud
napadený rozsudek soudu prvního stupně jenom v této části. Tím je možné v zájmu
rychlosti a hospodárnosti řízení, předpokládaném ustanovením § 2 odst. 4 tr.
ř., aby v případě zjištění některé z vad uvedených v § 258 odst. 1 písm. a) až
f) tr. ř. nemuselo docházet ke zrušení celého napadeného rozsudku a k
opětovnému vyslovení oddělitelných výroků, které nejsou zatíženy žádnými
vadami. Obligatorním předpokladem vydání nového rozhodnutí podle § 259 odst. 3
tr. ř. nebo jakéhokoliv jiného navazujícího procesního postupu je ovšem právě
to, že odvoláním napadené rozhodnutí je v odpovídající části podle § 258 odst.
2 tr. ř. zrušeno.“.
36. Identický – a nutno zdůraznit, že naprosto jednotný – přístup k
řešené problematice zaujal i Nejvyšší soud po zavedení institutu dovolání do
trestního řádu při výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.
ř. Tak například v usnesení ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002,
vyslovil, že „Odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné,
a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání
jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže
odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé,
neúspěšné části toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnout.“ (srov. 3. právní
větu tohoto usnesení, které je publikováno v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, Svazek 17/2002, č. T 417.).
37. V obdobném duchu vyzněla i další usnesení jiných senátů tohoto
soudu. Tak například v usnesení ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002
(publikovaném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H.
Beck, Svazek 20/2003, č. T 486.), Nejvyšší soud ve 2. právní větě judikoval: „
Jestliže odvolací soud rozhodne pouze k odvolání obviněného o jeho částečném
zproštění obžaloby, nemůže současně rozhodnout o zamítnutí odvolání obviněného
jako nedůvodného podle § 256 tr. ř. Za této situace nelze dovodit, že v
rozhodnutí odvolacího soudu některý výrok chybí nebo že je neúplný ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Pokud odvolací soud
učiní součástí výroku uvedeného rozhodnutí též konstatování, že „jinak zůstává
napadený rozsudek nedotčen“, pak takový výrok lze považovat za nadbytečný a
dovolání proti němu není přípustné.“.
38. Stejně tak v usnesení tohoto soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo
1079/2002 (uveřejněném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha:
C. H. Beck, Svazek 23/2003, č. T 531.) Nejvyšší soud dovodil, že „Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku
soudu prvního stupně (§ 254 tr. ř.) a které jsou obsahem ustanovení § 258 odst.
1, 2 tr. ř. a § 256 tr. ř., vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen
výrok o náhradě škody, rozhodne tak, že zruší jen tento výrok, aniž by
jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v
rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu, zůstávají
nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí
odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném
výroku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle § 256 tr. ř. odvolací
soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu.
Částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu.“.
39. Také v usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1480/2003
(publikovaném pod č. 14/2005 Sb. rozh. tr.), Nejvyšší soud formuloval názor, že
„Zákonná podmínka uvedená v ustanovení § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř., že jde o
rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek, je splněna i tehdy,
jestliže odvolacím soudem podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl k
odvolání obviněného (popř. státního zástupce) napadený rozsudek soudu prvního
stupně zrušen pouze ve výroku o náhradě škody a současně v ostatních napadených
výrocích (např. ve výroku o vině, či ve výroku o trestu) zůstal nedotčen.“.
40. Po tomto obecném úvodu by bylo možno konstatovat, že postup a způsob
rozhodnutí odvolacího soudu v posuzované trestní věci je v souladu s dikcí §
258 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení totiž platí, že jestliže je vadná
jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud
rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší
vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o
vině svůj podklad. K tomu lze dodat, že Ústavní soud, jenž v minulosti
rozhodoval v obdobných věcech o ústavních stížnostech obviněných, shora popsaný
přístup Nejvyššího soudu k problematice výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm.
k) tr. ř. akceptoval. V posledních letech se tak stalo například v jeho
usneseních ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3806/16, ze dne 16. 10. 2018,
sp. zn. IV. ÚS 2135/18, ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4042/2018, ze dne 3.
6. 2019, sp. zn. III. ÚS 1836/18, ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2710/19 ze
dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2165/19, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS
2293/19 aj.
41. Nejvyšší soud je však obeznámen i s několika nálezy Ústavního soudu,
v nichž zaujal k řešené problematice (prakticky ve stejné době, někdy dokonce
ve stejném senátě IV.) zcela odlišný názor. Zřejmě poprvé se tak stalo v jeho
nálezu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18, když v jeho odůvodnění mimo
jiné uvedl: „Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, s nimiž
se soudy vypořádaly, spatřuje Ústavní soud zásadní vadu v neúplnosti usnesení
Nejvyššího soudu. … Výrok o trestu je závislý na existenci výroku o vině a …
není možné, aby Nejvyšší soud zrušil samostatně jen výrok o trestu, aniž by se
jakkoliv vypořádal s napadeným výrokem o vině – otázka viny zůstala po
rozhodnutí dovolacího soudu otevřená a zakládá právní nejistotu.“.
42. Tentýž senát Ústavního soudu v dalším nálezu ze dne 9. 10. 2018, sp.
zn. IV. ÚS 597/18, zaujal v podstatě stejný názor, když v jeho odůvodnění mimo
jiné uvedl: „Podle Ústavního soudu není možné, aby odvolací soud zrušil
samostatně právě jen výrok o náhradě škody, aniž by rozhodl o odvolání proti
výrokům o vině a návazně i o trestu. … Podle čl. 90 Ústavy České republiky jsou
soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly
ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (obdobně i
čl. 40 odst. 1 Listiny). Pravomoc soudu rozhodnout je nezadatelná a v rámci
přezkumu se jí nemůže soud zprostit, obrátil-li se na něj účastník řízení v
souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny, domáhaje se svých práv zákonem předvídaným
postupem.“.
43. Z prvého z citovaných nálezů vycházel i senát I. Ústavního soudu,
který v odůvodnění nálezu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19, jednak na
zmíněný nález odkázal, jednak uvedl: „Ústavní soud však jako opodstatněnou
vyhodnotil námitku stěžovatelky, že Nejvyšší soud ve výroku napadeného usnesení
pouze zrušil napadené rozsudky Okresního soudu … a Krajského soudu …ve výroku o
trestu ve vztahu ke stěžovatelce a pominul zbývající část jejího dovolání ve
výroku o vině. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu lze sice
dovozovat, že zaujal vůči námitkám stěžovatelky směřujícím proti výroku o vině
negativní postoj, avšak nijak toto stanovisko nepromítl do výroku svého
rozhodnutí, tzn., že nerozhodl o tom, že ve zbylé části se dovolání
stěžovatelky odmítá či zamítá.“.
44. Přestože odůvodnění žádného z citovaných nálezů Ústavního soudu
neobsahuje argumentaci vztahující se k ustanovení § 258 odst. 2 tr. ř. (srov.
výše) a třebaže Nejvyšší soud nedisponuje informací, že by se ke stejnému
výkladu klonily i ostatní senáty Ústavního soudu, Nejvyšší soud si je vědom
toho, že mu nepřísluší správnost závěrů v nich obsažených hodnotit či
zpochybňovat. Při posuzování materiální stránky řešeného problému a v rámci
tzv. testu proporcionality, k jehož aplikaci Ústavní soud obecné soudy všech
stupňů soustavně vede, si však zároveň musel položit otázku, zda v posuzované
trestní věci je lpění na přepjatém právním formalismu [k tomu viz například
nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 281/04, na nějž
nejnověji odkazuje usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS
2548/19, podle nichž „… soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel
vyhnout jak přepjatému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého
(řádného) procesu, tak přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění
procesních podmínek stanovených zákonem.“], nezbytně nutné a zda by ve svém
důsledku dokonce nevedlo k poškození obviněného v rámci uplatnění jeho ústavně
zaručených práv na spravedlivý proces. Pokud by totiž Nejvyšší soud důsledně
postupoval podle uvedených nálezů Ústavního soudu, musel by nejprve v
neveřejném zasedání usnesením podle § 265l odst. 2 tr. ř. uložit odvolacímu
soudu, aby v požadovaném směru své původní rozhodnutí doplnil. Odvolací soud by
následně musel znovu nařídit ve věci veřejné zasedání a v něm o vině a trestu
obviněného explicitně rozhodnout. Obviněnému (a jeho obhájci) by pak běžela
nová dovolací lhůta, takže se lze právem domnívat, že věc by byla Nejvyššímu
soudu znovu předložena s odstupem několika měsíců. To by nepochybně bylo v
rozporu se zásadami rychlosti a hospodárnosti řízení, což by ve svém důsledku
nemuselo být ve prospěch dovolatele (zvláště za situace, kdy se již nachází ve
výkonu trestu odnětí svobody).
45. V rámci těchto úvah Nejvyšší soud nemohl ani přehlédnout, že Ústavní
soud ve svých nálezech (srov. shora) jak odvolacím soudům, tak dovolacímu soudu
vytkl, že o odvoláních obviněných rozhodly, aniž se „jakkoliv vypořádaly s
napadeným výrokem o vině“, nebo nepostupovaly tak, aby obviněným „zákonným
způsobem poskytovaly ochranu (jejich) právům“, příp. „ve výroku o vině ve
vztahu ke stěžovatelce pominuly zbývající část jejího dovolání ve výroku o
vině“. V nyní posuzované trestní věci se však o žádnou z takových situací
nejednalo. Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně se posouzení otázek
viny i trestu u obviněného v rozhodnutí napadeném dovoláním náležitě věnoval.
Dostatečně podrobně a především přesvědčivě vyložil nejen to, že řízení před
soudem prvního stupně netrpělo žádnými vadami, ale i to, proč považoval výrok o
vině obviněného (jak co do skutkových zjištění, tak co do právní kvalifikace)
za správný a z jakých důvodů shledal zákonným a přiměřeným i výrok o trestu,
který mu byl uložen (srov. obsáhlé odstavce na stranách 14. až 26. odůvodnění
jeho rozsudku). Nejvyšší soud jeho úvahy v tomto směru – v reakci na dovolací
námitky obviněného – dále rozvedl a doplnil (srov. předchozí odstavce 25. až
30. odůvodnění tohoto usnesení).
46. Obecně formulovaná dovolací výtka obviněného, že „… zde chybí výrok
podle ustanovení § 256 trestního řádu, kde odvolací soud ve zbývající části
odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné“, tak za této situace představuje
výhradu chybějícího výroku naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
k) tr. ř. jen formálně. Jak již bylo výše uvedeno, z odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu je totiž zcela zřejmé, že tento soud naprosté většině
odvolacích námitek obviněného (s výjimkou výroku o náhradě škody ve vztahu k
poškozené M. N., nar. XY) nepřisvědčil, byť takový závěr ve výrokové části
nikterak nevyjádřil (např. výrokem, že „jinak zůstal napadený rozsudek
nalézacího soudu nedotčen“). Jinými slovy řečeno – i když explicitně odvolání
obviněného ve zmiňovaném směru nezamítl, implicitně správnost všech dalších
výroků odsuzujícího rozsudku potvrdil. Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že
oba soudy nižších instancí se náležitě vypořádaly se všemi námitkami obviněného
a poskytly mu dostatečnou ochranu všech jeho práv. Pak ovšem jejich postupem
nemohlo být porušeno žádné z jeho základních práv, především pak právo na
spravedlivý proces.
47. Lze rovněž důvodně předpokládat, že po doplnění výroku rozhodnutí
soudu druhého stupně v požadovaném směru by se na jeho důvodech (již s ohledem
na odůvodnění tohoto rozsudku) nic nezměnilo, takže Nejvyšší soud by byl –
ovšem s odstupem několika měsíců – ve stejném postavení, jako se nachází dnes.
Za této situace Nejvyšší soud uzavřel, že shora popsaný procesní postup soudu
druhého stupně sice není v plném souladu s posledními nálezy Ústavního soudu,
avšak na druhé straně není tak závažného charakteru, aby v řízení o dovolání
bylo nezbytně nutné jej napravovat výše zmíněným způsobem. Vždyť dovolání je
mimořádným opravným prostředkem, jehož specifičnost spočívá v tom, že
rozhodnutí o něm znamená průlom do právní moci rozhodnutí, a proto zpravidla
narušuje stabilitu konečného a vykonatelného (v některých případech i již
vykonávaného, příp. zcela vykonaného) rozhodnutí soudu. V každém konkrétním
případě tedy musí i zde převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu
řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a
nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu ovšem bude pouze při
zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát,
takže není možno trvat na právní moci, neboť by to bylo ohrožením zákonného a
spravedlivého rozhodování. Při rozhodování o dovolání vystupuje do popředí
rovněž širší účel opravného řízení, jehož smyslem je řešení a zobecňování
právních otázek zásadního významu a vytváření judikatury, nikoli bezprostřední
účel v podobě nápravy všech (jakýchkoli) vad napadených rozhodnutí nebo řízení
jim předcházejícího. To umožňuje Nejvyššímu soudu plnit jeho základní úkol jako
vrcholného orgánu obecné justice (srov. čl. 92 Ústavy České republiky)
spočívající v zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodování (srov. přiměřeně
ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2013, s. 3138 - 3151).
48. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
Nejvyšší soud podané dovolání obviněného jako celek (jím uplatněné námitky
dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, dílem jsou zjevně neopodstatněné)
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně
neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek
uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 16. 10. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu