4 Tdo 724/2016-26
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21.
6. 2016 dovolání obviněného M. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 12 To 394/2015, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 71/2015, a rozhodl takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 8. 2015, sp. zn.
5 T 71/2015, byl obviněný M. K. uznán vinným zločinem vydírání podle § 175
odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku ukončeným ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1
tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku
dopustil tím, že
- dne 22. 12. 2014 kolem 15.30 hod. v N. B., ul. M., jako bývalý přítel
B. B., vložil za stěrač vozidla užívaného jejím bratrem – poškozeným F. B.,
obálku s dvěma ručně psanými dopisy, kterou otevřela partnerka F. B. a matka
jejich dětí R. J., ve kterých po nich požadoval vydání finanční částky v
celkové výši 3.620.000 Kč za nákup rodinného domu v O. a jeho rekonstrukci s
tím, že „mu je všechno jedno, ale z tohoto světa neodejde sám – za každý jeho
ukradený milion korun jedno dítě, to je celkem spravedlivé, asi pak pozůstalým
užívání si nakradených a zpronevěřených milionů poněkud zhořkne“, a pokud se mu
do 14.00 hod. dne 22. 12. 2014 neozvou a nepředají mu v hotovosti jeho peníze,
vrací se zpět do B. a „bude opravdu hodně zle“, a následně své výhrůžky
zopakoval i v emailové zprávě doručené dne 24. 12. 2014 na OOP N. B., kde
sdělil, že pokud se mu rodina poškozeného neozve do 28. 12. 2014, následující
týden přijede do N. B. „a to rohodně ne sám a s jakými úmysly, je zřejmě
nabíledni“,
- dne 22. 12. 2014 v N. B., ul. U S., poškozené B. B., vhodil do její
schránky ručně psaný dopis, ve kterém mimo jiné vyzýval, aby se mu okamžitě
ozvala a připravila pro něj hotovost, kterou mu ve 14.00 hod. na náměstí v baru
„M.“ předá, přičemž v opačném případě, nebo neozve-li se, „bude bohužel hodně
zle…“.
Za to byl odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému
trestu odnětí svobody v trvání dvou let a podle § 56 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 8. 2015, sp.
zn. 5 T 71/2015, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové
usnesením ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 12 To 394/2015, podle § 256 tr. řádu jako
nedůvodné zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2016, sp.
zn. 12 To 394/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v
němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že rozhodující soudy zcela nesprávně
posoudily obsah předmětných dopisů, neboť podle jeho názoru nelze dospět k
závěru, že by shora specifikovaným jednáním naplnil skutkovou podstatu zločinu
vydírání. Je přesvědčen, že z daných dopisů nevyplývá, že by poškozené násilím,
pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konali,
opominuli nebo trpěli. Obviněný připustil, že dopisy mohly vyznít nešťastně,
avšak dle jeho mínění neměly potenciál vyvolat v poškozených žádnou obavu.
Neoprávněnou výhrůžku násilí či jiné těžké újmy nelze podle něj dovodit ani z
formulace „bude bohužel hodně zle“. Podle názoru dovolatele nedošlo ani k
naplnění subjektivní stránky souzeného zločinu. Poškozená B. nebyla schopna v
rámci své výpovědi ani v hrubých rysech specifikovat, jaké jednání je vůči ní
výhružné a zda měla z příslušného dopisu obavu. Navíc soudy se nevypořádaly se
skutečností, zda poškozená B. mu příslušné finanční prostředky dluží a odkázal
přitom na svou výpověď, ve které popsal motiv, z jakého titulu se domáhal
vydání dané finanční částky. Dovolatel tvrdí, že se vydání finančních
prostředků domáhal oprávněně, a proto jeho jednání nelze kvalifikovat jako
zločin vydírání, zejména vzhledem ke kvalifikované skutkové podstatě podle §
175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Poukázal také na skutečnost, že po
předmětném jednání zaslal Policii ČR písemný příslib, že již nevstoupí na území
katastru N. B., což dodržel a vyvaroval se jakéhokoliv dalšího jednání vůči
poškozeným. Má proto za to, že zanikla trestnost jeho jednání ve vztahu ke
kvalifikované skutkové podstatě dle § 175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku
navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a vrátil věc nalézacímu soudu k novému projednání a
rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva
a k dovolání obviněného se písemně vyjádřil. Především stručně shrnul dosavadní
průběh trestního řízení a dále uvedl, že dle jeho názoru byla jednáním
obviněného naplněna objektivní i subjektivní stránka souzeného zločinu ve
stadiu pokusu, neboť na základě provedených důkazů byly obavy poškozených z
výhružného jednání obviněného plně namístě a je evidentní, že obviněný jednal
úmyslně. Námitku obviněného o oprávněnosti požadavků vůči poškozeným hodnotí
státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tak, že ani v situaci, kdy
by poškozené osoby obviněnému nějaké peníze skutečně dlužily, není vyloučeno
spáchání trestného činu vydírání, neboť obviněný si počínal nepřípustným
způsobem (pohrůžkami násilí), jednal tedy protiprávně bez ohledu na jím
tvrzenou existenci dluhu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo
215/2003). Za nedůvodnou pak označil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství také námitku, že trestnost jednání zanikla. Zdůraznil přitom, že
požadovaná částka nebyla vyplacena nikoli proto, že by obviněný svého jednání
zanechal, ale proto, že věc byla poškozenými oznámena policejnímu orgánu, tedy
pro okolnost na obviněném nezávislou.
S ohledem na to, že ve věci nebyl shledán ani extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně
neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v
neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž
vyjádřil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné
rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f
odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán
k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou
argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem –
advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve
smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu
mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky
týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě
narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými
důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně
zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při
zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených
právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že
většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích
stadiích trestního řízení, také v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde
tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly
rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje
na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož
vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné
již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již
soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o
dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr.
řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17,
C. H. Beck).
Námitky obviněného, že jeho jednáním nedošlo k naplnění subjektivní ani
objektivní stránky skutkové podstaty zločinu vydírání, je sice možno formálně
podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
avšak Nejvyšší soud shledal, že jde o námitky neopodstatněné.
Zločinu vydírání se podle ustanovení § 175 odst. 1 tr. zákoníku dopustí
ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí,
aby něco konal, opominul nebo trpěl. Odstavec 2 písm. d) citovaného ustanovení
dopadá na případy, kdy pachatel způsobí takovým činem značnou škodu.
Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i
pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli hned, ale teprve v bližší nebo
vzdálenější budoucnosti. Osoba, které je vyhrožováno, nemusí být ani přítomna,
neboť vyhrožovat lze např. telefonem nebo v dopise. Pohrůžka násilí nemusí
směřovat přímo proti napadenému (může směřovat vůči jeho dítěti, blízkému
příbuznému, apod.) a může se týkat i násilí na majetku (srov. Šámal, P. a kol.
Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012,
1752 s.).
Dle zjištěného skutkového stavu věci obviněný v pořadí prvním dopise
mimo jiné konstatoval, že „mu je všechno jedno, ale z tohoto světa neodejde sám
- za každý ukradený milion jedno dítě, to je celkem spravedlivé, asi pak
pozůstalým užívání si nakradených a zpronevěřených milionů poněkud zhořkne“.
Uvedl také, že pokud mu nebudou požadované peníze do stanoveného termínu
předány, „bude opravdu hodně zle“. Ve druhém dopise pak uvedl, že pokud nebude
jeho požadavkům vyhověno, „bude bohužel hodně zle…“. Z vyjádření svědkyně R. J.
vyplynulo, že se dopisy obviněného cítila ohrožená, neboť bylo zřejmé, že
obviněný má dětmi zmíněnými v dopise na mysli její děti. Obavy z dopisu
obviněného pak vyjádřili i svědkyně B. B. a svědek F. B., kterého obviněný v
minulosti již fyzicky napadl a vyhrožoval i tehdy zasahující policistce.
Na základě uvedených skutečností se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem
nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obsah předmětných dopisů je třeba
interpretovat jako vyhrožující. V řízení bylo prokázáno, že oba dopisy (navíc
zaslaných poškozeným v jeden den) spolu bezprostředně souvisí a v tomto
kontextu je třeba je posuzovat. I když v dopisech není výslovně uveden druh
násilí, z jejich obsahu je nepochybné, že je třeba vykládat jej jako výhrůžku
újmou na životě dětí svědků B. a J., tedy příbuzných bývalé přítelkyně
obviněného. Formulace „bude opravdu hodně zle“ či „bude bohužel hodně zle“ sice
bez dalšího nevedou k naplnění skutkové podstaty zločinu vydírání, ale s
přihlédnutím k obsahu obou dopisů a k provedeným důkazům je třeba uzavřít, že
zahrnovaly pohrůžky násilí a že všichni poškození vnímali tyto pohrůžky vážně a
vzbudily v nich, mimo jiné i s ohledem na předchozí projevy jednání obviněného,
důvodné obavy. Stejně tak nelze pochybovat o naplnění subjektivní stránky
daného zločinu, neboť již z povahy věci plyne, že obviněný jednal úmyslně.
Nutno dodat, že okolnost, že poškozená B. B. nebyla podle mínění obviněného
schopna před soudem přesně specifikovat rozsah a charakter svých obav, když
popsala strach jako takový, je z hlediska naplnění zákonných znaků skutkové
podstaty příslušného zločinu zcela irelevantní.
Za nedůvodnou je třeba označit také námitku obviněného, že jeho jednání
nelze kvalifikovat jako pokus zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 a § 175 odst.
1, 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť se vydání předmětné částky domáhal oprávněně.
Vlastníkem předmětné nemovitosti zapsaným v katastru nemovitostí je poškozená
B. B., a ač nelze s určitostí vyloučit tehdejší dohodu obviněného a jmenované
poškozené o pozdějším převodu domu na jeho osobu, tak k žádnému takovému
právnímu úkonu dle zjištěných okolností dosud nedošlo. Žalobu na zaplacení
částky 3.620.000 Kč podal obviněný až v lednu 2015, tedy až po spáchání nyní
posuzované trestné činnosti. Nadto první výhrůžný dopis byl vložen za stěrače
vozidla užívaného F. B. a jeho rodinou a výhrůžky směřovaly vůči němu, jeho
partnerce R. J. a jejich dětem, tedy vůči lidem, ke kterým obviněný
prokazatelně žádné majetkové nároky neměl. I kdyby mu však tyto osoby nějaké
peníze dlužily, nevylučovalo by to spáchání trestného činu vydírání.
Jak již bylo uvedeno výše, skutková podstata trestného činu vydírání
podle ustanovení § 175 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, vyžaduje,
aby pachatel jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy
nutil, aby něco konal, opominul nebo trpěl, přičemž musí jít ze strany
pachatele o jednání neoprávněné. Neoprávněnost (protiprávnost) jednání
pachatele může spočívat buď v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není
oprávněn po něm požadovat a co poškozený není povinen činit, anebo je sice
pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění,
ale činí tak prostředky neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen.
Nejvyšší soud se plně ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom,
že i pokud by byl obviněný v projednávané věci oprávněn k vydání finančních
prostředků, což však prokázáno nebylo, svým jednáním se přesto dopustil
trestného činu vydírání, neboť nutil poškozené k zaplacení požadované finanční
částky prostředky nepřiměřenými tomuto účelu, resp. nepřípustným způsobem
(pohrůžkami násilí).
Nejvyšší soud nedal za pravdu obviněnému ani v tom jeho tvrzení, že
trestnost jeho jednání vůči kvalifikované skutkové podstatě zanikla, neboť
dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a
odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem, když se
začal finanční částky domáhat podáním civilní žaloby. I s touto námitkou se
řádně a dostatečně vypořádal již odvolací soud ve svém usnesení, když uvedl, že
požadovaná částka nebyla vyplacena nikoli proto, že by obviněný svého jednání
zanechal, ale pro okolnosti na něm nezávislé, tedy proto, že věc byla ze strany
poškozených oznámena Policii ČR. Předpokladem zániku trestnosti jednání v
důsledku ustoupení od pokusu je totiž v prvé řadě dobrovolnost obviněného, což
ale není případ nyní posuzované věci.
Je tak možno uzavřít, že obviněný svým jednáním specifikovaným ve skutkové větě
výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové
podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku ve
stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na
podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z
odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost
mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud
mezi nimi neshledal žádný rozpor. V dané věci se tak nejedná ani o extrémní
rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu
předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného M. K.
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O
dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr.
řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 6. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu