7 Tdo 1277/2017-40
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 8. listopadu 2017 v neveřejném zasedání, o
dovolání obviněného M. N., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4.
2017, sp. zn. 9 To 105/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu
Praha-západ pod sp. zn. 14 T 90/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
I
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 14 T 90/2014,
byl obviněný M. N. uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2
písm. b) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 odst. 1 tr.
zákoníku se spoluobviněnými A. B., B. G. D., T. G. a Š. T., kteří byli také
odsouzeni uvedeným rozsudkem. Za to mu byl uložen podle § 175 odst. 2 tr.
zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně
odložen podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v
trvání tří let. Poškozený byl s uplatněným nárokem na náhradu škody podle § 229
odst. 1 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný M. N. se společně se spoluobviněnými uvedeného zločinu dopustil
jednáním podrobně popsaným ve výroku o vině rozsudku, které v podstatě
spočívalo v tom, že po předchozí domluvě, že přinutí poškozeného M. B. k
zaplacení odškodnění za telefonické vyhrožování zabitím, dne 3. 10. 2013
obviněný B. vylákal na schůzku poškozeného v P., okr. P.-z., kam se dostavili i
obvinění D., G. a T., na poškozeného vytvářeli psychický nátlak tak, že mu
prostřednictvím obviněných B. a T. zdůrazňovali, že se dopustil závažného
trestného jednání, za které by mu mohli uříznout hlavu, že mu reálně hrozí
vysoký trest vězení z něhož by se mohl vykoupit částkou 500 000 Kč, přičemž
obviněný B. na něj křičel a vyhrožoval mu, že ho zabije, obviněný T. jej udeřil
do krku a následně opakovaně rukou do obličeje, v důsledku čeho se poškozený
začal obávat o svůj život a pod tímto tlakem souhlasil s tím, po snížení této
částky na 300 000 Kč, že se pokusí tuto sehnat a souhlasil i s požadavkem, že
do zaplacení dá zatím do zástavy své vozidlo BMW, kdy pod tímto tlakem v
nedalekém autobazaru sepsali kupní smlouvu, že toto vozidlo prodává za 200 000
Kč obviněným T. určenému obviněnému G., kterému vozidlo i doklady předal, aniž
by mu kupní cenu vyplatil, následně byl zejména obviněným G. upomínán, že se
blíží termín splátky a na den 7. 10. 2013 byl vyzván ke schůzce v Obchodním
domě Eden, kde se s ním sešli obvinění B., G. a N., kteří následně přivolali i
obviněného T. a zde poškozenému důrazně připomenuli jeho dluh ve výši 300 000
Kč, ačkoliv si byli vědomi, že svým vystupováním v něm zesílí obavy, že
výhrůžky zmíněné při první schůzce uskuteční, přičemž poškozený byl takto nucen
souhlasit s jejich požadavkem, že dluh uhradí ve třech splátkách po 100 000 Kč,
přičemž v následujícím období poškozeného prostřednictvím G. telefonicky
urgovali a zjišťovali, zda již sehnal peníze, že první splátku má uhradit na
schůzce dne 6. 11. 2013 v Obchodním centru Flóra, kde na něj již čekali
obvinění B., D. a N. a požadovali první splátku, přičemž byli zadrženi
policejními orgány, jimiž byla tato fáze trestné činnosti monitorována.
Proti rozsudku okresního soudu podali všichni obvinění a státní zástupce
odvolání, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 4. 2017, sp. zn. 9 To
105/2017, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný M. N. prostřednictvím
obhájce včas dovolání. V obsahově rozsáhlém dovolání uvedl, že podle obžaloby
je podstatou jeho trestné činnosti účast na schůzce dalších odsouzených s
poškozeným M. B. dne 7. 10. 2013 a následně dne 6. 11. 2013, kdy podle obžaloby
jednal poučeně a aktivně se zapojil do dalšího vývoje. Nic jiného, že mu není
kladeno za vinu. Listina s vyděračským obsahem, nalezená při prohlídce jeho
vozidla, která i podle státního zástupce zřejmě nesouvisí s touto věcí, ale
týká se jeho věrohodnosti, že je od jiné osoby, která se cítila ohrožena,
obrátila na něj a on jako špičkový odborník v ochraně osob pracuje i s takovými
dokumenty. Soudu prvního stupně navrhl provedení výslechu osob, kterých se
listina týká, ale soud je neprovedl, proč je neprovedl ani neodůvodnil, ale v
odůvodnění rozsudku je o této listině zmínka. Odvolací soud se pak touto jeho
námitkou vůbec nezabýval.
Na schůzkách dne 7. 10. 2013 a 6. 11. 2013, jichž se účastnil, že také nedošlo
k žádnému protiprávnímu jednání, nikdo se nedopustil žádné hrozby. Vydírání
mělo být zahájeno již při první schůzce dne 3. 10. 2013, které se ale on
nezúčastnil a z dokazování přímo nevyplývá, že by věděl o konkrétním jednání
ostatních odsouzených na této schůzce. Pokud soudy jeho znalost průběhu první
schůzky dovozují na základě toho, že si daného dne telefonoval s odsouzeným A.
B., s kterým se zná více než 10 let a běžně telefonicky komunikovali, následně
i s odsouzeným Š. T., považuje tento závěr za spekulativní a nepodložený
dalšími důkazy. Soudy tyto telefonáty bez znalosti jejich obsahu považují za
důkaz o tom, že se s ostatními odsouzenými domlouval na spáchání daného
trestného činu a byl zapojen do problematické transakce s automobilem. Že
nevěděl o konkrétním jednání ostatních odsouzených na první schůzce, podle
obviněného vyplývá i z prostorového odposlechu ze schůzky dne 6. 11. 2013, kdy
nikomu nevyhrožoval, působil jako uklidňující činitel a snažil se pomoci
poškozenému s hledáním řešení jak uhradit existující dluh. Vše působí dojmem
oboustranně velmi klidně vedeného jednání, až překvapivě klidně vzhledem k
tomu, že se poškozený k vrácení peněz neměl. K argumentaci soudu v rozsudku, že
poškozený byl klidný, protože si byl vědom přítomnosti policie, obviněný
namítá, že to nijak nevysvětluje skutečnost, že žádný z odsouzených nevyvíjel
nátlak a vše probíhalo v klidném duchu. Prostorový odposlech z Obchodního
centra Flóra svědčí také o tom, že ani předtím, v Obchodním domě Eden k žádnému
důraznému připomínání dluhu nedošlo. Nelze tak podle obviněného M. N. hovořit o
nějakém nátlaku a rozhodně ne z jeho strany. Přepis odposlechu, že orgány činné
v trestním řízení hodnotily velmi subjektivně, je nesprávně přepsán, některé
pasáže chybí a soudy jeho text hodnotily jednostranně v jeho neprospěch.
Obviněný M. N. dále poukázal na svoji výpověď, že byl přesvědčen o důvodu své
přítomnosti na schůzkách jen proto, že poškozený si měl najmout na odsouzeného
A. B. nájemného vraha a on, jako osoba pracující v oblasti ochrany osob, byl na
obou schůzkách přítomen z profesionálních důvodů, přičemž byl také ostatními
odsouzenými informován o tom, že jim poškozený dluží větší částku peněz,
podrobnosti vzniku tohoto dluhu ale neznal a nesvědčí ani žádný důkaz o tom, že
by je znal. Nesouhlasí ani s argumentací odvolacího soudu, který jeho
informovanost o podrobnostech jednání ostatních odsouzených na první schůzce s
poškozeným dne 3. 10. 2013 dovodil z toho, že se poškozeného zeptal, zda splácí
předmětné vozidlo. Protože byl informován o větším dluhu poškozeného, logicky
se ho mohl ptát na splácení předmětného vozidla, aniž měl v úmyslu jej vydírat.
Přítomnost více osob na jednání s poškozeným dne 6. 11. 2013 pak vysvětluje
tím, že ostatní odsouzení měli z poškozeného nemalé obavy, když A. B.
vzkazoval, že jej „nechá oddělat“ a tento se mohl právem domnívat, že mu z jeho
strany hrozí reálné nebezpečí. Proto se odsouzení chovali obezřetně a na
schůzku jej také vzali, proto také on přišel ozbrojen, jako špičkový odborník
má zkušenosti s ochranou osob a ostatní odsouzení spoléhali na jeho klidné a
rozvážné jednání.
Obviněný M. N. nesouhlasí ani s argumentací soudů, že jeho obhajoba byla
vyvrácena provedenými důkazy, zejména pak výpovědí poškozeného, když tento
vyhrožoval jinému fyzickou likvidací, prodal automobil, aniž na to měl právo,
hrubě fyzicky napadal i svoji družku, svědkyni L. M., která pak před soudem
změnila svoji výpověď v neprospěch odsouzených nejspíš proto, že měla strach z
dalšího násilí ze strany poškozeného a byla jím náležitě zpracována. Proto tuto
její výpověď je v této části podle obviněného třeba brát s velkou rezervou,
přičemž ale nikdy nevypovídala v jeho neprospěch.
Podle obviněného tak důkazy, o které soudy opřely výrok o jeho vině, lze
vyložit i jinak a v jeho prospěch, přičemž se jedná také pouze o nepřímé důkazy
a z žádného z nich nevyplývá, že by poškozeného vydíral a věděl, že dluh
poškozeného je sporný. Nepřímé důkazy tak netvoří ucelený řetězec, když z nich
nelze vyvodit jen jediný závěr a vyloučit možné jiné závěry. Výpovědi
poškozeného a svědkyně L. M. nejsou podle něj dostatečně věrohodné. Dále
citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, zabývajícími se
zjišťováním skutkového stavu věci, hodnocením důkazů, zásadou „in dubio pro
reo“ a prokazováním úmyslu, přičemž podle jeho názoru se rozhodnutí soudů
vymykají z mezí ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a jsou s uvedenou zásadou v
rozporu. V důsledku neprovedení některých důkazů namítá také tzv. opomenuté
důkazy a porušení jeho práva na spravedlivý proces, protože jeho vina nebyla
prokázána.
V závěru dovolání obviněný M. N. poukázal na zásadu subsidiarity trestního
práva a princip „ultima ratio“, když účelem trestního práva není jeho
zneužívání k řešení osobních sporů. Důvody nesprávného posouzení skutku oběma
soudy pak shrnul tak, že neprovedly všechny důkazy, rozhodnutí opřely o
skutečnosti, které nebyly předmětem důkazního řízení, nesprávně vyhodnotily
zjištěné důkazy, důkazy hodnotily selektivně a jednostranně v jeho neprospěch,
rozhodly jen na základě nepřímých důkazů, které netvoří ucelený logický systém
a porušily zásadu „in dubio pro reo“. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud ohledně
něj zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a
zprostil jej obžaloby. Alternativně navrhl, aby po zrušení rozhodnutí soudů
byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedl, že dovolání nesplňuje obsahové náležitosti, když neobsahuje konkrétní
dovolací důvod a pokud vada nebyla odstraněna na výzvu soudu, mělo by být
odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Převážná část dovolacích námitek
obviněného ale stojí mimo jakéhokoliv dovolacího důvodu a jedinou námitkou,
kterou by bylo možno podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., je námitka nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Tu ale
považuje za neopodstatněnou a bylo by namístě dovolání odmítnout podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265i odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolání odmítl, neboť nesplňuje náležitosti
obsahu dovolání.
III
Nejvyšší soud předně zjistil, že obviněný v rozporu s požadavky na obsahové
náležitosti dovolání, uvedenými v § 265f odst. 1 tr. ř., v dovolání neuvedl
žádný konkrétní důvod dovolání s odkazem na zákonné ustanovení § 265b tr. ř. Z
obsahu jeho obsáhlého dovolání lze ale dovodit, že uplatnil jediný v úvahu
přicházející dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když také
namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil skutek, kterého se měl dopustit a
nebylo prokázáno, že by jednání, které je mu dáváno za vinu, splňovalo znaky
předmětného trestného činu. Nejvyšší soud proto nepovažoval za nutné vrátit věc
soudu prvního stupně bez rozhodnutí o dovolání, aby postupem podle § 265h odst.
1 tr. ř. odstranil tuto jeho vadu.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové nebo procesní.
S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že z podstatné části
čistě procesní námitky obviněného, týkající se zejména hodnocení důkazů soudy,
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Z výše
uvedené podstatné části obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky
nejsou založeny na zpochybňování právního posouzení skutku uvedeného ve výroku
o vině rozsudku, ale z podstatné části na zpochybnění zjištěného skutkového
stavu, hodnocení důkazů soudy a na polemice s argumentací soudů v odůvodnění
jejich rozhodnutí. Skutkovou je také námitka obviněného, že bylo rozhodnuto v
rozporu se zásadou „in dubio pro reo“ (pozn. v pochybnostech ve prospěch
obviněného). Tato zásada souvisí s hodnocením důkazů a má procesní, nikoliv
hmotně právní povahu.
Pokud obviněný namítá nedostatek zavinění s tím, že nebyl prokázán jeho úmysl
spáchat trestný čin, přičemž zejména popírá vědomost rozhodných okolností
případu, i tato námitka, obecně sice hmotně právní, je založena na nesouhlasu s
hodnocením důkazů soudy a s jejich skutkovými závěry, které se pak staly
podkladem pro závěr o existenci úmyslu. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah
pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je psychickým vztahem
pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze
všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to
být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o
zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z
nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla
dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle
zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo
ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č.
62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010,
sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn.
5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS
2728/12). Tak soudy v této trestní věci postupovaly a nelze jim vytýkat
nesprávné hodnocení důkazů jen proto, že je obviněný hodnotí jinak. Přitom
posuzuje jednotlivé důkazy izolovaně, ale závěr o jeho vině je prokazován
souhrnem všech soudy uvedených skutečností a důkazů, a to zejména také výpovědí
poškozeného a svědkyně L. M., které obviněný naopak považuje za nevěrohodné.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu
podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich
vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou
obviněného, a proto postačí plně odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí, s
kterými se Nejvyšší soud ztotožnil.
Pouze na doplnění lze uvést, že Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce
obviněného, že přítomnost více osob na jednání s poškozeným dne 6. 11. 2013
byla dána tím, že ostatní odsouzení měli z poškozeného nemalé obavy, když A. B.
vzkazoval, že jej „nechá oddělat“, tento se mohl právem domnívat, že mu ze
strany poškozeného hrozí reálné nebezpečí, proto se chovali obezřetně a proto
také on na schůzku přišel ozbrojen. Tato námitka je v přímém rozporu s
provedenými důkazy a se zjištěným jednáním spoluobviněných vůči poškozenému
zejména na první schůzce dne 3. 10. 2013 v P. Pokud jde o námitky ohledně
listiny s vyděračským obsahem, nalezené při prohlídce vozidla obviněného, tak
okresní soud konstatoval, že nesouvisí s touto trestní věcí a tedy důvodně
nevyhověl návrhu na provedení výslechu osob, kterých se listina týká, protože
by to bylo bez významu a tedy nadbytečné.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání nezasahuje do skutkových zjištění soudů
prvního a druhého stupně, ledaže by skutková zjištění soudů byla v tak
extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované
základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah
Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou
pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby
zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy se projevuje zejména
tím, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, že
skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných
způsobů jejich hodnocení, že skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je
obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy může vyplývat i z toho, že
tato zjištění jsou zcela nebo v rozhodující míře založena na nějakém procesním
úkonu, který je zatížen tak podstatnou vadou, že je jako důkaz nepoužitelný, a
skutková zjištění soudů nemají oporu v ostatních důkazech.
Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Mezi
skutkovými zjištěními okresního soudu, z nichž v napadeném usnesení vycházel i
krajský soud a provedenými důkazy, není žádný, natož extrémní rozpor. Zjištění
soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soud prvního a
druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s
rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily
z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy
jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Jak již bylo výše uvedeno, není
úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu
podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich
vlastní skutkové závěry.
Jedinou námitkou odpovídající důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., je námitka porušení zásady subsidiarity trestní represe a pravidla „ultima
ratio“.
Zásada subsidiarity trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká
se otázky viny. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní
čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v
tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně platí, že každý protiprávní
čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným
činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je
však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž
trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze
uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost
není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek
pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku. Nelze ji proto řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v
konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného
činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií
vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované
skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda
jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným
činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za
předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti
neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“,
z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z
hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné
nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1.
2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Princip
„ultima ratio“ je jedním z principů, jímž se z ústavního hlediska řídí aplikace
trestního práva. Trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které
byly činem dotčeny.
Obviněný v souvislosti se subsidiaritou trestní represe namítal, že trestním
postihem není možné nahrazovat řešení osobních sporů, jak tomu bylo v tomto
případě. Tato námitka ale nemůže obstát, protože jednání obviněného naplnilo
všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1,
odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným a svojí závažností
převyšuje běžně se vyskytující případy těchto trestných činů. Státní zástupce
ve vyjádření k dovolání správně uvedl, že přes subjektivní přesvědčení
obviněného o marginální závažnosti jeho jednání, se jedná o vysoce společensky
závažný případ trestného činu vydírání. Osobní spory jsou přitom běžnou
příčinou obdobné trestné činnosti, a pokud byly naplněny všechny znaky
trestného činu, nemůže stát rezignovat na svoji povinnost stíhat a spravedlivě
potrestat jejich pachatele jen s odkazem na subsidiaritu trestní represe nebo
princip „ultima ratio“.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal správným závěr soudů obou stupňů o tom,
že se obviněný dopustil jednání uvedeného ve výroku rozsudku nalézacího soudu,
a toto bylo správně kvalifikováno jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1,
odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného z podstatné části
neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
a Nejvyšší soud ve věci neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními soudu. Protože jediná hmotně právní námitka týkající se
subsidiarity trestní represe a principu „ultima ratio“ byla shledána zjevně
neopodstatněnou, bylo dovolání obviněného M. N. odmítnuto podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. listopadu 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu