Odepření přístupu k soudu v důsledku nesprávně určeného konce lhůty k podání opravného prostředku (nesprávný údaj na doručence)
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 4. prosince 2014 sp. zn. II. ÚS 1427/14
ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Tomášem Pertotem, advokátem, se sídlem Komenského 266/3, Hradec Králové, proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 13 To 45/2014-64 a č. j. 13 To 46/2014-68 ze dne 4. února 2014, jimiž byly pro opožděnost odmítnuty stěžovatelovy stížnosti proti usnesením o nepodjatosti soudce v trestním řízení a o zamítnutí stěžovatelovy žádosti o zahlazení odsouzení, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníka řízení. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 13 To 45/2014-64 a č. j. 13 To 46/2014-68 ze dne 4. února 2014 se ruší.
Odůvodnění
Ze spisu se dále zjišťuje, že podáním ze dne 10. ledna 2014, předaným k poštovní přepravě dne 13. ledna 2014 a soudu doručeným dne 14. ledna 2014, stěžovatel podal proti oběma usnesením Okresního soudu v Pardubicích stížnosti, které následně podáním ze dne 17. ledna 2014 odůvodnil. Ve spisu se dále nachází žádost Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (adresovaná Vazební věznici Praha Ruzyně) o sdělení, kdy stěžovatel předal písemnost obsahující předmětné stížnosti pověřenému zaměstnanci Vězeňské služby České republiky, a dále odpověď Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice Praha Ruzyně, že stěžovatel předal uvedenou písemnost zaměstnancům oddělení výkonu vazby k odeslání dne 13. ledna 2014.
Krajský soud v Hradci Králové poté napadenými usneseními obě stížnosti stěžovatele podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. řádu zamítl. Vyšel z podacího razítka a razítka věznice, podle nichž byla zásilka (obsahující stížnosti) adresovaná Okresnímu soudu v Pardubicích podána k odeslání dne 13. ledna 2014, a shledal, že pokud byla napadená usnesení stěžovateli oznámena doručením opisů usnesení, které převzal osobně dne 7. ledna 2014, posledním dnem včasného podání stížnosti byl den 10. ledna 2014. Stížnosti podané až dne 13. ledna 2014 proto označil za opožděně podané a věcně se jimi nezabýval.
Spis dále obsahuje žádost Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice Hradec Králové, adresovanou Okresnímu soudu v Pardubicích o poskytnutí fotokopií dodejek, které stěžovatel údajně podepsal dne 8. ledna 2014, na nichž by mělo být vyznačeno datum 7. ledna 2014, s tím, že stěžovatel vznesl stížnost na postup zaměstnanců vazební věznice, a referát příslušné soudní kanceláře k odeslání spisu žadateli.
Ústavní soud požádal o stanovisko ke způsobu doručení dotčené písemnosti stěžovateli a o sdělení výsledku vyřízení stížnosti stěžovatele na postup pracovníků věznice Vazební věznici Praha Ruzyně a Vazební věznici Hradec Králové. Ředitel Vazební věznice Hradec Králové, jemuž byla postoupena i žádost adresovaná Vazební věznici Praha Ruzyně, sdělil, že stěžovatel podal dne 7. března 2014 na oddělení prevence a stížností ústní stížnost na "antidatování" úřední korespondence ze strany Vězeňské služby České republiky, kterou vzal následně zpět s tím, že o vyřízení dané věci požádal Generální inspekci bezpečnostních sborů.
Ta předmětné podání stěžovatele postoupila vazební věznici z důvodu, že se v dané věci nejedná o podezření z trestného činu. Stížnost se tak stala předmětem interního šetření, v jehož rámci byl zajištěn příslušný důkazní materiál. Do úředního záznamu sepsaného příslušníkem Generální inspekce bezpečnostních sborů stěžovatel uvedl, že mu dne 8. ledna 2014 byla předložena doručenka, na níž nebylo vyznačeno datum převzetí úřední korespondence, a že ji podepsal bez uvedení data. V průběhu dalšího šetření bylo zjištěno, že datum 7.
ledna 2014 na dodejce vyznačil vrchní dozorce oddělení výkonu vazby a trestu již před plánovaným předáním úřední korespondence stěžovateli. Při příchodu k cele tento vrchní dozorce zjistil, že stěžovatel byl eskortován mimořádnou eskortou do Fakultní nemocnice Hradec Králové z důvodu jeho sebepoškození. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v uvedené nemocnici hospitalizován do druhého dne, byla mu předmětná korespondence předána neprodleně po jeho návratu, tedy dne 8. ledna 2014, kdy podepsal dodejku s již vyznačeným datem předchozího dne.
Protože tím bylo vyvráceno tvrzení stěžovatele o antidatování dodejky, stížnost směřující proti Vězeňské službě České republiky a jejím zaměstnancům byla vyhodnocena jako nedůvodná, protože stěžovatel měl možnost při převzetí písemnosti přeškrtnout nesprávné datum a vyznačit skutečné datum doručení. Krajský soud v Hradci Králové ani stěžovatel, jimž bylo zasláno stanovisko ředitele Vazební věznice Hradec Králové k případnému vyjádření, na ně nijak nereagovali.
Klíčové je tedy posouzení, zda byl stěžovatel před podáním ústavní stížnosti povinen požádat o navrácení lhůty ve smyslu ustanovení § 61 odst. 3 tr. řádu. V nálezu sp. zn. III. ÚS 281/12
ze dne 5. prosince 2013 (N 210/71 SbNU 477) Ústavní soud v obdobné věci konstatoval, že zmiňované ustanovení zjevně nezakotvuje "standardní" opravný prostředek (ať již řádný, či mimořádný), nýbrž jistou formu autoremedury (byť návrhové), čemuž ve sledovaném kontextu významně svědčí okolnost, že zákon nepředepisuje, aby o tomto prostředku byl účastník řízení poučen. Proto by nebylo přiléhavé ustanovení o navrácení lhůty pojímat jako efektivní procesní nástroj, v nedostatku jehož uplatnění lze spatřovat překážku projednatelnosti následné ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V souladu s uvedenými závěry proto Ústavní soud i v nyní projednávané věci přistoupil k věcnému projednání ústavní stížnosti.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 90 a 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Je-li proto v ústavní stížnosti tvrzené pochybení soudu nadáno vyvolat relevantní důsledky pro vedení řízení, a tím i pro jeho výsledek, nemůže Ústavní soud pominout nezbytnost jeho prověření, neboť tím v případě, kdy existuje riziko, že došlo k odepření spravedlnosti, plní požadavek uvedený v článku 36 odst. 1 Listiny. K zamezení přístupu účastníka řízení k soudu v důsledku omylu soudu při posouzení včasnosti podání opravného prostředku se Ústavní soud vyjadřoval opakovaně, např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 750/06
(N 93/45 SbNU 335), v nálezu
sp. zn. II. ÚS 2386/09
(N 55/56 SbNU 587) nebo v již zmiňovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 281/12
ze dne 5. 12. 2013, přičemž takový omyl označil za vadu ústavněprávní relevance.
V dané věci byla usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žádosti stěžovatele o zahlazení odsuzujících rozhodnutí a o nevyloučení rozhodujícího soudce z vykonávání úkonů trestního řízení stěžovateli oznámena podle § 137 odst. 1 věty druhé tr. řádu doručením opisu těchto usnesení. Stěžovatel v nich byl řádně poučen ve smyslu § 143 odst. 1 tr. řádu o tom, že proti nim lze do tří dnů od jejich oznámení podat k Okresnímu soudu v Pardubicích stížnost, o níž rozhodne Krajský soud v Hradci Králové, čehož také využil a stížnosti podal.
Stěžejním bodem ústavní stížnosti je otázka, zda předmětné stížnosti byly podány včas či nikoliv. Zatímco stížnostní soud vycházel z údajů obsažených na doručence určené do vlastních rukou adresáta (založené na č. l. 48 spisu) a dospěl k závěru, že pokud stěžovatel osobně převzal zásilku obsahující obě usnesení soudu prvního stupně dne 7. ledna 2014 a stížnosti proti nim předal zaměstnanci oddělení výkonu vazby k odeslání až 13. ledna 2014, učinil tak opožděně, stěžovatel tvrdí, že stížnosti podal včas, neboť zásilku s usneseními soudu prvního stupně převzal až 8. ledna 2014. Po prošetření tvrzení stěžovatele dotazem na Vazební věznici Hradec Králové musí Ústavní soud jeho tvrzení přisvědčit, neboť ze sdělení ředitele vazební věznice vyplývá, že stěžovatel předmětnou písemnost převzal dne 8. ledna 2014, kdy se vrátil z nemocnice, kde byl hospitalizován.
Není pochyb o tom, že doručenka je průkazem doručení, byla-li písemnost doručována prostřednictvím doručujícího orgánu. V ustanovení § 50f odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jenž se na základě § 63 odst. 1 trestního řádu užije přiměřeně pro způsob doručování fyzickým osobám v trestním řízení, se doručenka jednak prohlašuje za veřejnou listinu (viz dále ustanovení § 134 o. s. ř.), jednak se stanoví domněnka, že údaje uvedené na doručence se považují za pravdivé, není-li prokázán opak, čímž se současně doručence přiznává povaha veřejné listiny i fakticky. Toto zákonné ustanovení zakotvuje vyvratitelnou domněnku správnosti a pravdivosti údajů na doručence, která dopadá na každý jednotlivý údaj na ní uvedený.
Bylo tedy na stěžovateli, aby prokázal, že předmětnou písemnost obsahující obě usnesení soudu prvního stupně nepřevzal v den vyznačený na příslušné doručence, ale až den následující. Jak vyplývá ze stanoviska ředitele vazební věznice, v rámci šetření stížnosti stěžovatele na postup pracovníků věznice bylo zjištěno, že vrchní dozorce předal stěžovateli uvedenou korespondenci nikoli v den, který je vyznačený na doručence, ale až dne 8. ledna 2014, kdy stěžovatel dodejku podepsal s již vyznačeným datem předchozího dne. Uvedené stanovisko tedy dává stěžovateli za pravdu, přičemž je nerozhodné, k jakým závěrům Vězeňská služba České republiky při prošetření stížnosti dospěla, neboť jediným rozhodujícím údajem pro posouzení včasnosti podaných stížností je den, kdy stěžovatel ve věznici skutečně rozhodnutí převzal.
Jestliže bylo prokázáno, že stěžovatel obě rozhodnutí soudu prvního stupně převzal dne 8. ledna 2014, lhůta k podání stížností mu podle § 143 odst. 1 tr. řádu běžela ode dne následujícího po oznámení usnesení, tedy od 9. ledna 2014, a dle § 60 odst. 3 tr. řádu skončila dnem 13. ledna 2014. Pokud stěžovatel předal zmíněné stížnosti zaměstnancům oddělení výkonu vazby k odeslání dne 13. ledna 2014, učinil tak v zákonem stanovené lhůtě (srov. ustanovení § 24 odst. 5 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody).
Porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, spočívající v odepření možnosti stěžovatele domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, Ústavní soud shledává v nesprávném zamítnutí řádných opravných prostředků stěžovatele stížnostním soudem pro jejich údajnou opožděnost. I když protiústavnost vzniklé situace byla vyvolána v prvé řadě špatným postupem pracovníka Vězeňské služby a až následně nesprávným postupem stížnostního soudu, který vycházel z předpokladu, že údaje obsažené na doručence jsou správné, Ústavní soud nemohl odhlédnout od zjištění vyplývajícího ze stanoviska ředitele Vazební věznice Hradec Králové, podle něhož údaj na doručence o datu doručení předmětných písemností není správný. Zrušením napadených rozhodnutí se tak stěžovateli otevírá možnost projednání jím uplatněných námitek k tomu povolaným soudem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadená usnesení podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.