Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Šafránkové, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, sídlem Špitálka 539/23e, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2024 č. j. 30 Cdo 141/2024-146, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2023 č. j. 18 Co 195/2023-109 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. dubna 2023 č. j. 20 C 180/2022-71, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejího práva na řádný proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka se domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 60 D 1307/2001. Posuzované dědické řízení bylo zahájeno dne 29. 11. 2001 a stěžovatelka jako věřitelka v něm dne 7. 1. 2002 a dne 10. 5. 2002 uplatnila pohledávku v celkové výši 372 440 Kč. Dne 7. 3. 2011, s právní mocí ke dni 2. 4. 2011, bylo v řízení rozhodnuto o likvidaci dědictví, v rámci které byla stěžovatelce vyplacena částka 12 976 Kč. Již před podáním žaloby byla stěžovatelka za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení odškodněna, a to za období od 7.
1. 2002 do 30. 6. 2011 částkou 40 500 Kč, a za období od 1. 7. 2011 do 18. 6. 2021 částkou 107 550 Kč. Podanou žalobou se stěžovatelka domáhala zadostiučinění ve výši 63 900 Kč s příslušenstvím za období od 7. 1. 2002 do 26. 7. 2012. Výši finančního zadostiučinění stěžovatelka odvozovala od výše zadostiučinění přiznaného jinému věřiteli zůstavitele. V průběhu řízení před soudem prvního stupně vzala stěžovatelka svou žalobu částečně zpět co do částky 1 800 Kč s příslušenstvím.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem řízení částečně, co do zaplacení částky 1 800 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.), žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit stěžovatelce částku 62 100 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ve věci samé a v nákladovém výroku III. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
4. Podstatu ústavní stížnosti tvoří dva typy námitek. Stěžovatelka jednak rozporuje ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu přijatý názor, že věřitel zůstavitele se stává účastníkem dědického řízení nikoliv jen proto, že oznámí svou pohledávku za zůstavitelem dědickému soudu, ale až okamžikem, kdy se stane účastníkem řízení o likvidaci dědictví. Stěžovatelka naproti tomu dovozuje, že náhrady újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení se může domáhat každý bez ohledu na účastenství v posuzovaném řízení, kdo je takovým nesprávným úředním postupem přímo zasažen. Dále stěžovatelka polemizuje s tím, zda se závěr soudů, že není důvodné, aby zadostiučinění za nemajetkovou újmu přesahovalo peněžité plnění, které se stěžovatelce dostalo na uspokojení pohledávky v posuzovaném řízení, uplatní i pro fázi dědického řízení před nařízením likvidace.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
6. Ústavní soud předně připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83 a 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhne Ústavní soud jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
7. Jak bylo výše uvedeno, v posuzované věci odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. K tomu je předně zapotřebí uvést, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu přezkoumávat z moci úřední správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je naopak povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je totiž zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.
8. Jak nicméně Ústavní soud zjistil, podstatou ústavní stížnosti je pokračující polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů. K této polemice stačí stručně uvést, že napadená rozhodnutí jsou řádně a logicky odůvodněna. Jak Nejvyšší soud, tak i odvolací soud se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly otázkou účastenství stěžovatelky v dědickém řízení, a s jejími námitkami, které nyní zopakovala i v ústavní stížnosti. Vyšly přitom z právního závěru vycházejícího z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, že v případě dědického řízení se věřitel zůstavitele stává účastníkem tohoto řízení až okamžikem, kdy se stane účastníkem řízení o likvidaci.
Nejvyšší soud k tomuto závěru poukázal na to, že za dobu, kdy věřitel není účastníkem dědického řízení, mu nemůže ani svědčit právo na jeho přiměřenou délku, a to zejména proto, že oznámení pohledávky za zůstavitelem je čistě procesním úkonem bez hmotněprávních účinků, a předmětem dědického řízení v dané fázi proto žádná práva a povinnosti věřitele zůstavitele nejsou. Není tedy důvod, aby měl věřitel zůstavitele jakoukoli obavu o výsledek dědického řízení.
9. Pokud jde o námitku stěžovatelky týkající se limitů výše finančního zadostiučinění, Nejvyšší soud objasnil, že závěr odvolacího soudu, že není důvodné, aby zadostiučinění za nemajetkovou újmu přesahovalo peněžité plnění, které se stěžovatelce dostalo v dědickém řízení či v rámci likvidace dědictví, je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že v posuzované věci vedlejší účastnicí již poskytnuté zadostiučinění je násobně vyšší než částka, které se stěžovatelce dostalo v rámci likvidace dědictví v posuzovaném řízení, a výrazně převyšuje i obvyklou výši poskytovaných náhrad nemajetkové újmy.
10. Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny zjevně nedosahují. Obecné soudy totiž srozumitelně a logicky uvedly, z jakých skutečností vycházely a jakými úvahami se při rozhodování řídily, jejich závěry jsou plně akceptovatelné a nelze je považovat ani za jakkoliv vybočující či překvapivé. Ústavní soud tak neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
11. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na přístup k soudu i právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Tato práva však neposkytují záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad právní normy bude bez dalšího přijat a aplikován. Pokud tedy obecné soudy rozhodly jinak, než stěžovatelka očekávala, nejde o porušení jejích základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu