Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Pleskac, zastoupené Mgr. Martinou Štěpáníkovou, advokátkou, sídlem Kodaňská 421/8, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 229/2025-157 ze dne 26. 2. 2025, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 95 Co 55/2024-131 ze dne 20. 6. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově č. j. 24 C 283/2020-109 ze dne 4. 8. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a Jiřího Kejře, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Okresní soud v Chomutově ("nalézací soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka k uzavření kupní smlouvy se stěžovatelkou, jejímž předmětem by byly spoluvlastnické podíly ke specifikovaným pozemkům; současně rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem ("odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
2. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"); dále namítá porušení čl. 90 Ústavy České republiky.
3. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy v rozporu se zákonem i judikaturou nesprávně posoudily, zda jí byla učiněna řádná nabídka k uplatnění předkupního práva, neboť obdržela pouze nepodepsaný koncept kupní smlouvy bez uvedení kupujícího. Dále vytýká soudům, že za klíčový důkaz považovaly listinu předloženou svědkovi právním zástupcem vedlejšího účastníka v rozporu s procesními pravidly. Soudy podle ní nevysvětlily, proč uvěřily výpovědím svědků navržených vedlejším účastníkem, přestože byly rozporné a nevěrohodné. Tvrdí, že soudy se nevypořádaly s jejím tvrzením, že právě od vedlejšího účastníka obdržela koncept smlouvy. Stěžovatelka rovněž brojí proti výši náhrady nákladů řízení, která byla vypočtena z hodnoty nemovitostí, ačkoliv soudní poplatek byl stanoven podle položky pro návrh bez peněžitého plnění. Konečně upozorňuje na průtahy v řízení, které bylo zahájeno již 2. 10. 2020.
4. Dříve než lze ústavní stížnost věcně posoudit, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Podána byla včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem [§ 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Dále se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti ve smyslu § 75 zákona o Ústavním soudu.
5. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti a absenci zobecnitelné právní otázky. Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) přijal Ústavní soud závěr, že neobsahuje-li dovolání (kromě jiného) vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně uzavřel, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
6. V části směřující proti rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu je proto ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní stížnost je přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu - je však zjevně neopodstatněná.
7. Při přezkumu způsobu, jakým Nejvyšší soud rozhodl o dovolání, Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí svévolí. Ústavní soud porovnal dovolání stěžovatelky (které si za tímto účelem vyžádal) s odůvodněním usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavněprávními vadami netrpí. Stěžovatelka vymezila předpoklad přípustnosti tak, že napadený rozsudek odvolacího soudu "závisí na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe", aniž by blíže konkretizovala, o jakou otázku má jít a od jaké praxe se měl odvolací soud při jejím řešení odchýlit; následně v dovolání polemizuje s právními a především skutkovými závěry soudů nižších stupňů.
Jestliže za této situace Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání pro vady, její ústavně zaručená práva tím neporušil. Kromě toho, Nejvyšší soud vysvětlil, že přestože se žádná zobecnitelná otázka z dovolání nepodává, dovolací argumentace směřuje proti závěru, na němž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Stěžovatelka proti závěru o vadnosti jejího dovolání ani nic nenamítá.
8. Stěžovatelkou zmiňované průtahy v řízení (jakkoli jde o nežádoucí jev) nejsou z hlediska nynějšího posouzení Ústavního soudu rozhodné [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 208/04 ze dne 12. 7. 2006 (N 133/42 SbNU 65)], neboť k jejich nápravě slouží jiné prostředky. Ostatně zrušení napadených rozhodnutí by z tohoto pohledu stěžovatelce nepomohlo. K námitkám směřujícím proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu Ústavní soud vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti nemohl přihlédnout.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu