Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. H., t. č. ve Vazební věznici Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Janem Štanderou, advokátem, sídlem Holečkova 332/5, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2024 č. j. 11 To 82/2024-548 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. ledna 2024 č. j. 9 T 63/2017-536, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") v záhlaví specifikovaným usnesením rozhodl podle § 83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání tří let, který mu byl uložen rozsudkem okresního soudu ze dne 27. 9. 2017 č. j. 9 T 63/2017-260 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 12. 2017 č. j. 10 To 396/2017-295. Podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl stěžovatel pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu krajský soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
4. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem okresního soudu ze dne 27. 9. 2017 č. j. 9 T 63/2017-260, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 5. 12. 2017 č. j. 10 To 396/2017-295, byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, za které mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, a současně mu byla uložena povinnost nahradit vzniklou škodu.
V rámci této zkušební doby stěžovatel nevedl řádný život a rozsudkem krajského soudu ze dne 13. 6. 2023 č. j. 3 T 36/2022-766 byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (který spáchal v době od října do prosince 2020), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl za současného vyslovení dohledu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, dále peněžitý trest, trest zákazu činnosti a trest propadnutí mobilního telefonu.
Následně rozsudkem okresního soudu ze dne 7. 11. 2023 č. j. 40 T 28/2023 - 247, ve znění rozsudku krajského soudu ze dne 6. 3. 2024 č. j. 9 To 3/2024 -275, byl uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, jehož se dopustil opět ve zkušební době. Za tento přečin a sbíhající se zločin ze shora uvedeného rozsudku krajského soudu sp. zn. 3 T 36/2022 mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl za současného vyslovení dohledu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, dále peněžitý trest, trest zákazu činnosti a trest propadnutí mobilního telefonu.
Současně byly zrušeny výroky o trestech z rozsudku krajského soudu ze dne 13. 6. 2023 č. j. 3 T 36/2022-766, jakož i všechna další na tyto výroky obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zkušební doba ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 9 T 63/2017-260 sice uplynula již 5. 12. 2021, avšak stěžovatel svým dalším trestním stíháním zavinil, že soud nemohl rozhodnout do jednoho roku od konce zkušební doby, neboť vyčkával skončení trestního stíhání stěžovatele, přičemž v řízení před soudem nebyly shledány žádné průtahy, které by takový postup vylučovaly.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že zkušební doba podmíněného odsouzení ve věci rozsudku okresního soudu ze dne 27. 9. 2017 č. j. 9 T 63/2017-260 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 5. 12. 2017 č. j. 10 To 396/2017-295 uplynula dne 5. 12. 2021, ale rozhodnutí o vykonání trestu bylo vydáno až dne 15. 1. 2024. Uvádí, že po celou tuto dobu řádně plnil své pracovní a jiné povinnosti a věnoval se dobrovolnické činnosti. Soudy podle něj rozhodovaly formalisticky a odtrženě od faktického stavu, aniž by zohlednily jeho chování. Má za to, že k jeho nápravě již fakticky došlo a že účelu trestu je možno dosáhnout i jinými prostředky, než výkonem trestu odnětí svobody, který by měl být využíván jen v těch nejzásadnějších a pro společnost nejproblematičtějších případech, což jeho případ není. Řízení o "zkušební době podmíněného odsouzení" bylo nepřiměřeně dlouhé, přičemž byl vystaven negativním dopadům probíhajícího řízení, což mělo nepříznivý vliv na osobní, zdravotní i pracovní stav.
6. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí s tím, že odklad není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a že jeho nástup do výkonu trestu by pro něj znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Ústavní soud přesvědčení stěžovatele o pochybeních obecných soudů, kterých se měly dopustit při rozhodování o vykonání uloženého původně podmíněného trestu odnětí svobody, nesdílí. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že námitkám stěžovatele není možno přisvědčit. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje již dříve uplatněnou argumentaci, se kterou se však soudy již adekvátním způsobem vypořádaly. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
10. O vykonání uloženého trestu odnětí svobody v trvání tří roků rozhodl okresní soud ve veřejném zasedání, u kterého byl stěžovatel osobně přítomen. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se jasně podává, že stěžovatel se dopustil dvou úmyslných násilných trestných činů, a to zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku (s těžkými následky v podobě bezvědomí, operace, mnohačetných zlomenin), za které mu byla stanovena zkušební doba v trvání čtyř let, po dobu které měl svým způsobem života prokázat, že je schopen se zdržet páchání trestné činnosti a vést řádný život. Nutno dodat, že již tehdy se nabízelo uložení trestu nepodmíněného, neboť stěžovatel se dané trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení (viz trestní příkaz okresního soudu ze dne 23. 11. 2015 č. j. 2 T 177/2015-47).
11. Stěžovatel však uvedené povinnosti nedostál a v průběhu zkušební doby nevedl řádný život, neboť na základě usnesení příslušného policejního orgánu ze dne 16. 4. 2021 byl stíhán pro skutek kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za který byl shora uvedeným rozsudkem pravomocně odsouzen. Následně byl uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, jehož se dopustil opět ve zkušební době podmíněného odsouzení. Za tento přečin a sbíhající se výše uvedený zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku mu byl uložen mimo jiné souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl za současného vyslovení dohledu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let (blíže viz sub 4 shora).
12. Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud nespatřuje v postupu okresního soudu ani krajského soudu žádné znaky neústavního pochybení. Ač zkušební doba podmíněného odsouzení stěžovateli uplynula již dne 5. 12. 2021 a rozhodnutí o jeho neosvědčení se ve zkušební době podmíněného odsouzení a o výkonu trestu odnětí svobody bylo vyhlášeno až dne 15. 1. 2024, nelze pomíjet, že stěžovatel svým dalším trestním stíháním zavinil, že soud nemohl rozhodnout do jednoho roku od konce zkušební doby, neboť vyčkával skončení jeho dalšího trestního stíhání.
Nebyly přitom zjištěny žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by vyšetřování, či řízení před soudem, s ohledem na rozsah vyšetřované věci vedené proti více obžalovaným včetně právnické osoby, vykazovalo průtahy. Je zřejmé, že v posuzovaném případě okresní soud nemohl rozhodnout do jednoho roku od uplynutí zkušební doby podle § 83 odst. 3 trestního zákoníku. Stěžovatel ve zkušební době zásadním způsobem selhal, neboť se dopustil dalších dvou trestných činů, z toho jednoho pokusu zločinu, přičemž těchto se dopouštěl postupně, nešlo tak o selhání výjimečné.
Nevyužil šance v podobě odkladu výkonu trestu a za takové situace jen stěží mohl očekávat, že pouhé plynutí delší doby, po kterou nemohl soud rozhodnout o jeho neosvědčení se ve zkušební době (jakkoli během ní žil podle svého tvrzení jinak příkladným životem), výlučně z důvodu jím páchané další poměrně závažné trestné činnosti, bude hodnoceno v jeho prospěch.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. O návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti samotné rozhodl v krátké době od jejího podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu