Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Víta Luštince, právně zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, sídlem Husova 242/9, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3524/2022-407 ze dne 21. 3. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že Nejvyšší soud svým postupem porušil jeho právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"), a právo na "ochranu existujících pracovních vztahů podle čl. 26 odst. 3 Listiny".
2. Z napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Dopisem ze dne 27. 1. 2020 žalovaná, zaměstnavatelka stěžovatele, sdělila, že mu v souladu s § 52 písm. c) zákoníku práce dává výpověď z pracovního poměru, neboť "z důvodů organizačních změn v úseku Finance došlo k reorganizaci oddělení s účinností od 1. 4. 2020" a "z této změny vyplynulo, že funkční místo Head of Controlling", které zastával, "je nadbytečné a proto bude zrušeno".
4. Stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 29. 5. 2020 domáhal určení, že rozvázání pracovního poměru uvedenou výpovědí je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 29. 12. 2017 v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou s místem výkonu práce v Praze na pracovním místě Head of Controlling, které bylo podřízeno zaměstnanci na pracovním místě Chief Finance Officer (finanční ředitel) v úseku Finance. Dne 27. 1. 2020 mu byla předána výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti, ve které ale zcela absentuje uvedení důvodů organizační změny a doposud mu nebylo ani předloženo rozhodnutí o organizační změně o zrušení jeho pracovního místa. Podle nové organizační struktury úseku Finance byla jím dosud zastávaná pozice přejmenována na Head of Group Controlling & Indirect Procurement, která byla nadále podřízena finančnímu řediteli v úseku Finance, a porovnání povinností, odpovědností, vztahů nadřízenosti a podřízenosti pracovního místa, jež zastával stěžovatel, a nově zřízeného pracovního místa a ze skutečnosti, že žalovaná dne 31. 1. 2020 oznámila prostřednictvím vnitřního oznámení, že vítá pana S. K. jako Head of Group Controlling & Indirect Procurement, kterému stěžovatel dne 3. 2. 2020 předal svou funkci, vyplývá, že práce stěžovatele byla i nadále pro žalovanou potřebná. Dne 13. 2. 2020 stěžovatel zjistil, že žalovaná vydala na svých internetových stránkách inzerát, ve kterém hledala zaměstnance na pracovní místo Head Of Group Controlling & Indirect Procurement.
5. Žalovaná se bránila tím, že dne 6. 1. 2020 přijala rozhodnutí o organizační změně ve smyslu § 52 písm. c) zákoníku práce, jejíž podstatou bylo zrušení více pozic (včetně pozice Head of Controlling zastávané žalobcem) v oddělení Finance z důvodu zvýšení efektivity a snížení nákladů žalované, že druh práce vykonávaný na nově zřízené pozici Head of Group Controlling & Indirect Procurement, která v sobě "spojuje odpovědnosti až tří dosavadních pozic" (Head of Controlling, Head of Procurement a Senior Production Controller), které byly zrušeny a na žádnou z nich nebyl přijat nový zaměstnanec, je "zásadně širší", než tomu bylo v případě pozice stěžovatele, neboť rozsah činností se rozšířil zejména o zcela nový okruh odpovědností v oblasti nákupu (Procurementu) a také přibyly nové odpovědnosti v oblasti kontrolingu. Vzhledem k odlišnosti nové pozice od pozice stěžovatele je proto zcela irelevantní, že žalovaná obsadila tuto pozici panem S. K., neboť s ohledem na odlišný druh práce a platnou právní úpravu neměla povinnost tuto pozici nabízet stěžovateli.
6. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 11. 1. 2022 č. j. 16 C 115/2020-321, opraveným usnesením ze dne 1. 6. 2022 č. j. 16 C 115/2020-357, žalobu zamítl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 16 940 Kč a České republice částku 4 848 Kč. Na základě zjištění, že rozhodnutím ze dne 6. 1. 2020 o organizačních změnách, jehož účelnost a správnost není soud oprávněn přezkoumávat, došlo u žalované k ponížení stavu o šest zaměstnanců, mezi kterými byl i stěžovatel, a že tyto pozice nebyly znovu obsazeny, dospěl k závěru, že žalovaná rozhodnutím o organizační změně platně rozhodla o zrušení pozice stěžovatele, kterou vykonával a která nebyla znovu ve stejném rozsahu obsazena, tedy nejedná se o pouhé přejmenování pozice. Uvedení důvodu ve výpovědi je dostatečně určité a nezaměnitelné, a proto je výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce platná.
7. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2022 č. j. 62 Co 62/2022-343 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 34 492 Kč, státu na náhradě nákladů řízení pak částku 4 848 Kč. Dovodil, že z hlediska věcné - faktické náplně práce stěžovatele, kterou pro žalovanou vykonával na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 29. 12. 2017, byla pro žalovanou i nadále jeho práce vedoucího oddělení kontrolingu (Head of Controlling) potřebná, neboť ji (byť jako část další pracovní náplně) převzala nově zřízená pracovní pozice vedoucího skupin kontrolingu a nákupu (Head of Group Controlling & Indirect Procurement), která obě pozice kumulovala, přičemž nově zřízenou pozici v průběhu výpovědní doby zastal představitel poradní externí společnosti S. K., jehož pracovní náplň obnášela výkon druhu práce, který zastával výhradně stěžovatel a dále pak vedoucí oddělení nákupu (Head of Procurement), a též pracovní náplň pozice vedoucího výrobního kontrolora (Senior Production Controller). Odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzované věci rozhodnutí zaměstnavatelky o organizační změně sledovalo sice od počátku reálné snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti a přijetí organizačního opatření nebylo předstíráno, nicméně "bylo na místě zvážit, zda náplň práce žalobce či vedoucího oddělení nákupu není pro žalovaného dále potřebná a primárně obsadit nově vzniklou pozici vedoucího obou oddělení jedním ze stávajících vedoucích zaměstnanců obou těchto sloučených oddělení, když v tomto směru by volba nadbytečného zaměstnance z takto vymezeného okruhu dosavadních zaměstnanců již byla na žalovaném". Uzavřel, že stěžovatel se v důsledku organizačního opatření žalované spočívajícího ve zrušení pracovního místa vedoucího kontrolingu s účinností od 1. 4. 2020 nestal nadbytečným zaměstnancem, neboť nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) se nestal druh práce sjednaný pracovní smlouvou propuštěného stěžovatele a žalovaná měla nadále možnost plnit povinnost [§ 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce] přidělovat mu práci podle pracovní smlouvy i ve svém novém (organizačním opatřením změněném) organizačním uspořádání; důvod pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. c) zákoníku práce nebyl tedy naplněn a výpověď z pracovního poměru ze dne 27. 1. 2020 je absolutně neplatná.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 21 Cdo 3524/2022-407 ze dne 21. 3. 2023 tak, že změnil rozsudek odvolacího soudu s tím, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Nejvyšší soud se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že důvod pro rozvázání pracovního poměru se stěžovatelem výpovědí podle § 52 písm. c) zákoníku práce nebyl naplněn a že výpověď z pracovního poměru ze dne 27. 1. 2020 je neplatná, neboť dle jeho názoru je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není správný.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí řadu námitek, podle kterých Nejvyšší soud svým postupem a následným rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručená práva. Tyto námitky shrnul tak, že namísto toho, aby Nejvyšší soud řádně dodržel princip vázanosti dovolacími důvody a skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a řádně odůvodnil své rozhodnutí a vypořádal se s argumentací stěžovatele, posuzoval ve svém rozhodnutí jiné právní otázky na základě pozměněných a selektivně vybraných dílčích skutečností, zaujal zcela opačný právní názor, než na základě kterého rozhodl odvolací soud a na základě toho ke změně rozsudku odvolacího soudu tak, že zcela obrátil předchozí pravomocný výsledek řízení. Podle přesvědčení stěžovatele postupoval dovolací soud nesprávně podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. a změnil rozsudek odvolacího soudu, a to bez nařízení jednání a bez vyrozumění stěžovatele o možnosti změny právního názoru. Nejvyšší soud tak při vydání napadeného rozhodnutí nedostál principům přesvědčivosti a předvídatelnosti procesního postupu.
10. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
11. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu (srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 , N 91/33 SbNU 377, nebo nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 , N 98/15 SbNU 17).
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje námitky jednak proti způsobu hodnocení důkazů dovolacím soudem, z něj vyvozovaným skutkovým zjištěním a formulovaným právním závěrům, jednak proti samotnému procesnímu postupu dovolacího soudu.
13. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zjevné, že se dovolací soud danou věcí řádně zabýval, rozhodnutí adekvátně odůvodnil, včetně stěžejních úvah, kterými byl veden, a aplikovaných zákonných ustanovení. Závěry nevykazují prvky svévole, přepjatého formalismu ani extrémní nespravedlnosti.
14. V souladu s § 243d písm. b) o. s. ř. je Nejvyšší soud oprávněn napadené rozhodnutí změnit, je-li nesprávné, jestliže dosavadní výsledky řízení dávají pro takové rozhodnutí Nejvyššího soudu podklad, tj. zejména není-li vzhledem k odlišnému právnímu názoru Nejvyššího soudu třeba vést další řízení, např. provést dokazování ke zjištění dalších skutečností potřebných pro správné právní posouzení věci či zvážit okolnosti potřebné pro správnou aplikaci právní normy, k níž se mají a mohou ještě účastníci vyjádřit.
15. V nálezu ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 4044/16 (N 93/85 SbNU 581) Ústavní soud vyslovil, že v případě, kdy Nejvyšší soud zaujme zcela jiný právní názor, než na základě kterého rozhodl soud prvního stupně a soud odvolací a změní rozsudek odvolacího soudu podle § 243d písm. b) o. s. ř. bez nařízení jednání, přičemž stěžovatelé neměli možnost seznámit se s jeho právním názorem a vyjádřit se k němu, zatížil své rozhodnutí nedostatkem předvídatelnosti a zasáhl tak do práva stěžovatelů na spravedlivý (řádný) proces. Taktová procesní situace však v nyní posuzované věci nenastala.
16. V předmětné věci nelze rozhodnutí Nejvyššího soudu považovat za nepředvídatelné. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vyjádřil právní názor odlišný od právního názoru krajského soudu, avšak nepředestřel úvahy, které by v předmětné věci byly nové, což vyplývá z průběhu řízení před obecnými soudy všech stupňů a z právních závěrů obecných soudů v této věci učiněných; navíc při "kombinaci právních názorů" v řízení již vyslovených, změnil rozsudek krajského soudu tak, že rozsudek okresního soudu se potvrzuje (v tom byla situace zásadně jiná než v nálezu sp. zn. IV. ÚS 4044/16 ). Stěžovateli byla v průběhu celého řízení před obecnými soudy dána možnost vyjádřit se ke všem podstatným okolnostem a právním názorům, na základě kterých Nejvyšší soud přistoupil ke změně rozhodnutí krajského soudu.
17. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě odůvodnil, proč se v předmětné věci přiklonil k právnímu názoru soudu prvního stupně. Okolnosti, pro které Nejvyšší soud rozhodl o věci samé rozhodnutím, s nímž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodnění napadeného rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje.
18. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
19. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu