Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele René Vaněčka a stěžovatelky Aleny Vaněčkové, zastoupených JUDr. Andreou Průchovou, advokátkou, sídlem Kpt. Jaroše 510, Kadaň, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. srpna 2013 č. j. 11 Co 106/2013-115, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti SWIFT s. r. o., sídlem Radonice 89, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé žádají o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Okresní soud v Chomutově (dále též jen "okresní soud") usnesením ze dne 22. 10. 2012 č. j. 26 EXE 12463/2011-90 zastavil k návrhu stěžovatelů exekuci na jejich majetek. Současně okresní soud uložil stěžovatelům povinnost zaplatit pověřené soudní exekutorce náklady exekuce ve výši 7 800 Kč a oprávněné vedlejší účastnici náhradu nákladů exekuce ve výši 9 462 Kč; vedlejší účastnici okresní soud uložil povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení o návrhu na zastavení exekuce ve výši 6 301 Kč.
3. Proti nákladovým výrokům podaly obě procesní strany odvolání, stěžovatelka pak podala odvolání rovněž do výroku, jímž byla exekuce zastavena (viz dále). O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením tak, že výrokem I. stěžovatelčino odvolání proti výroku, jímž došlo k zastavení exekuce (jako subjektivně nepřípustné) odmítl, výrokem II. písm. a) toliko změnil výši nákladů exekuce na částku 4 269,60 Kč a výrokem II. písm. b) změnil usnesení okresního soudu tak, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů exekuce částku 8 208 Kč; výrokem III. potom krajský soud uložil stěžovatelům zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 069 Kč.
4. Ústavní stížnost proti výrokům II. a III. napadeného usnesení krajského soudu podávají oba stěžovatelé; stěžovatelka navíc brojí rovněž proti výroku I. usnesení odvolacího soudu.
5. V ústavní stížnosti nejprve stěžovatelka namítá, že exekuční soudy vycházely z nesprávného závěru, že předmětný exekuční titul nabyl ve vztahu k ní právní moci (již) dne 4. 5. 2010. V této souvislosti stěžovatelka zdůrazňuje, že v otevřené lhůtě podali oba stěžovatelé dne 27. 4. 2010 odvolání proti rozsudku okresního soudu ze dne 12. 2. 2010 č. j. 24 C 34/2006-77, avšak během jednání krajského soudu tehdejší právní zástupce stěžovatelů na dotaz soudu, zda zastupuje oba stěžovatele, odvětil, že zastupuje pouze stěžovatele a že podání odvolání v zastoupení obou stěžovatelů bylo omylem; toto tvrzení tehdejšího právního zástupce stěžovatelů se přitom nezakládá na pravdě.
Až po nahlédnutí do soudního spisu dne 19. 10. 2012 tak stěžovatelka prostřednictvím své současné právní zástupkyně zjistila, že o jejím odvolání nebylo druhoinstančním soudem vůbec rozhodováno. Dle názoru stěžovatelky tak je zřejmé, že předmětný exekuční titul vůči ní dosud nenabyl právní moci a na jeho základě tedy nebylo ani možné vůči ní vést předmětnou exekuci; o stěžovatelčině odvolání totiž zjevně nebylo dosud rozhodnuto (stěžovatelka odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
11. 2001 sp. zn. 29 Cdo 2352/2000 a ze dne 29. 8. 2002 sp. zn. 29 Odo 733/2001, ze kterých jasně vyplývá, že odvolací soud postupoval při posuzování účastenství stěžovatelky nesprávně). Exekuční soud měl proto předmětnou exekuci ve vztahu ke stěžovatelce zastavit dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, a nikoliv dle písm. g), jak nesprávně učinil. Touto skutečností se však odvolací soud v napadeném rozhodnutí odmítl zabývat, přestože je zřejmé, že v případě zastavení exekuce dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu by stěžovatelce nemohla být uložena povinnost náhrady nákladů exekuce, naopak jí měla být přiznána tato náhrada ve vztahu k vedlejší účastnici.
6. Oba stěžovatelé potom nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že splnili vymáhanou povinnost až po nařízení exekuce. Zdůrazňují, že stěžovatel ještě před podáním návrhu vedlejší účastnice na nařízení exekuce (ze dne 11. 8. 2011) uhradil vymáhanou částku poštovní poukázkou ze dne 16. 5. 2011 na adresu vedlejší účastnice, uvedenou v záhlaví exekučního titulu, resp. v rozsudku krajského soudu ze dne 17. 3. 2011 č. j. 9 Co 447/2010-108. Tuto skutečnost však odvolací soud v napadeném usnesení nezhodnotil ve prospěch stěžovatelů s tím, že k nesprávnému označení sídla oprávněné vedlejší účastnice nijak nepřispěla, stěžovatelé se však domnívají, že je odpovědností oprávněné (nikoliv povinných), aby exekuční titul, na jehož základě se domáhá nařízení exekuce, byl bezvadný (stěžovatelé v této spojitosti odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1436/98). Nadto stěžovatelé namítají, že odvolací soud nepřihlédl ani ke skutečnosti, že stěžovatel před podáním návrhu na nařízení exekuce podal návrh na složení dané částky do soudní úschovy, a navíc se touto skutečností ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval. V této souvislosti se pak stěžovatelé ještě ohrazují proti závěru soudu první instance, že návrh na složení předmětné částky do soudní úschovy byl čistě účelový, když zdůrazňují, že z uvedených kroků je naopak zřejmé, že stěžovatelé měli zájem dlužnou částku uhradit. Stěžovatelé proto trvají na tom, že v době podání návrhu na nařízení exekuce byl tento návrh neoprávněný (podání žádosti o složení peněz do soudní úschovy je třeba považovat za splnění vymáhaného dluhu), a tato skutečnost měla být odvolacím soudem řádně zohledněna v rámci nákladových výroků napadeného rozhodnutí.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé - s níže uvedenou výhradou - před jejím podáním vyčerpali veškeré dostupné zákonné prostředky ochrany svých práv.
8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
9. Projednávaná ústavní stížnost je založena na následující dvojici námitek: a) stěžovatelka tvrdí, že předmětný exekuční titul ve vztahu k ní nikdy nenabyl právní moci, pročež vůči ní měla být exekuce zastavena z důvodu předvídaného ustanovením § 268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, kteroužto skutečnost měl krajský soud v napadeném usnesení řádně reflektovat při rozhodování o nákladových výrocích, a b) stěžovatelé tvrdí, že odvolací soud správně nezhodnotil skutečnost, že stěžovatel před nařízením exekuce nejprve zaslal poštovní poukázku s vymáhanou částkou na - v exekučním titulu nesprávně uvedenou - adresu sídla vedlejší účastnice, a poté inicioval řízení o složení vymáhané částky do soudní úschovy, tedy nezohlednil skutečnost, že stěžovatel dobrovolně plnil vymáhanou částku před nařízením exekuce.
10. Pokud jde o námitku rekapitulovanou v předchozím bodu pod písmenem a), Ústavní soud konstatuje, že tuto námitku je v projednávané věci třeba označit za nepřípustnou, a proto se jí nemůže meritorně vůbec zabývat. Přestože totiž stěžovatelka - jinými slovy - v ústavní stížnosti tvrdí, že jí odvolací soud (v rámci nalézacího řízení) znemožnil řádně jednat před soudem (resp. být informována o tom, že se odvolací řízení ve vztahu k ní zastavuje), z ústavní stížnosti se nikterak nepodává, že by stěžovatelka v rozhodné době (po 19. 10. 2012, a tedy před podáním ústavní stížnosti) podala žalobu pro zmatečnost, jíž by poukazovala na skutečnost, že jí ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního řádu bylo znemožněno jednat před (odvolacím) soudem.
11. Je tak namístě pouze uvést, že odůvodnění odvolacího soudu na str. 11 napadeného rozsudku, na jehož základě shledal stěžovatelčino odvolání v části směřující proti výroku I. usnesení okresního soudu subjektivně nepřípustným, není z ústavněprávních pozic co vytknout.
12. Ve zbývající části jsou sice námitky obsažené v ústavní stížnosti přípustné, nejsou však důvodné.
13. Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu totiž vyplývá, že právní zástupce vedlejší účastnice dne 11. 5. 2011 (tedy ještě dříve než stěžovatel poslal poštovní poukázku na nesprávnou adresu oprávněné) prostřednictvím e-mailové zprávy stěžovateli - na jeho dotaz - sdělil číslo účtu vedlejší účastnice, na nějž je možno dlužnou částku poukázat. Tomuto skutkovému závěru přitom stěžovatelé nikterak neoponují. Pokud proto v tomto skutkovém kontextu dospěl soud první instance k úsudku, že jednání stěžovatele nese znaky účelovosti, neshledává Ústavní soud na tomto závěru žádné ústavněprávní deficity; ani z ústavní stížnosti totiž není zřejmé, proč stěžovatel nejprve požádal o číslo bankovního účtu vedlejší účastnice, když posléze tohoto údaje nevyužil, a místo toho plnil formou poštovní poukázky, již zaslal na adresu, která sice byla uvedena v záhlaví rozsudku odvolacího soudu, avšak jelikož šlo ve srovnání s rozsudkem soudu první instance o jinou adresu, měl stěžovatel nejprve (např. poměrně snadno s pomocí internetu) zjistit, zda jde o adresu správnou.
Ústavněprávně relevantní pochybení proto nelze spatřovat ani v odůvodnění v prvním odstavci na str. 17 a v prvním odstavci na str. 19 napadeného usnesení, na jehož základě odvolací soud rozhodl o nákladech exekuce. V obdobném ohledu je přitom třeba hodnotit rovněž následný návrh na složení předmětné finanční částky do soudní úschovy, neboť za situace, kdy stěžovatel měl k dispozici číslo bankovního účtu vedlejší účastnice, se takový postup jeví zbytečně (a nedůvodně) komplikovaným.
14. Pokud tedy stěžovatelé tvrdí, že vymáhanou částku plnili dobrovolně před zahájením exekučního řízení, omezí se Ústavní soud na konstatování, že otázkou dobrovolnosti plnění mimo rámec exekuce se odvolací soud řádně zabýval, pročež je na tomto místě možno plně odkázat na odůvodnění v druhém odstavci na str. 16 napadeného rozhodnutí, přičemž postačí připomenout, že stěžovatelé - prokazatelně - zaplatili vymáhanou částku až v listopadu 2011, tedy až poté, co ve věci pověřená soudní exekutorka již vydala dva exekuční příkazy (prvním z nich dne 16.
9. 2011 rozhodla o provedení exekuce prodejem nemovitostí ve společném jmění stěžovatelů). Pokud stěžovatelé poukazují na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1436/98, je vhodné pouze poznamenat, že dovolávaný judikát vycházel z podstatně odlišných skutkových okolností (otázka poskytnutí náhradního bytu v případě exekuce vyklizením bytu a přestěhováním povinného), a navíc se v odkazované věci předmětná chyba vyskytla ve výroku exekučního titulu, nikoliv v jeho záhlaví.
15. Stěžovatelům je tak možno přisvědčit pouze potud, že se odvolací soud vskutku explicitně nevypořádal s jejich námitkou, že podali návrh na složení vymáhané částky do soudní úschovy. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je nicméně zřejmé, že se touto námitkou již zabýval soud první instance, a jelikož odvolací soud v této části jeho rozhodnutí potvrdil, nebylo nezbytně nutné se s touto námitkou opětovně vypořádávat.
16. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že se projednávaná věc týká toliko otázky nákladů exekuce, přičemž výše těchto nákladů dosahuje souhrnné částky cca 15 000 Kč. V případě obdobných podání je proto ze strany Ústavního soudu namístě maximální možná zdrženlivost, přičemž kasační zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů připadá do úvahy toliko za předpokladu, že v napadeném rozhodnutí jsou indikovatelné zřejmé prvky svévole (libovůle) anebo v případě, že napadené rozhodnutí může stěžovatelům (v jejich poměrech) způsobit mimořádně citelnou újmu. Nic takového však z posuzované ústavní stížnosti nevyplývá.
17. Je tedy zřejmé, že se stěžovatelům porušení jimi dovolávaných ustanovení Listiny a Ústavy doložit nepodařilo. Ústavní soud proto jejich návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
18. Odmítnout tak z podstaty věci musel rovněž návrh stěžovatelů, aby jim Ústavní soud v souladu s ustanovením § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přiznal vůči vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů řízní o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2017
Jan Filip, v. r. předseda senátu