Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti obchodní společnosti SALUTEM FUND SICAV, a. s., sídlem Karolinská 707/7, Praha 8 - Karlín, zastoupené JUDr. Liborem Němcem, Ph.D., advokátem, sídlem Husova 240/5, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. března 2025 č. j. 6 Afs 196/2024-51, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzeným porušením svých práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 4. 7. 2023 č. j. 23157/23/5200-11434-711926 potvrdil platební výměr Specializovaného finančního úřadu o vyměření daně z příjmů právnických osob za rok 2021 právní předchůdkyni stěžovatelky ve výši 1 276 610 Kč. Podle daňových orgánů nebyly dány předpoklady pro uplatnění (nižší) 5% sazby daně podle § 17b odst. 1 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, protože právní předchůdkyně stěžovatelky, podfond SICAV (akciové společnosti s proměnným základním kapitálem), neinvestovala více než 90 % hodnoty svého majetku do položek uvedených v tomto ustanovení.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") posléze rozsudkem ze dne 27. 5. 2024 č. j. 17 Af 21/2023-60 zamítl žalobu stěžovatelky a Nejvyšší správní soud poté zamítl napadeným rozsudkem také její kasační stížnost. Podle správních soudů se na podfondy SICAV vztahuje výlučně § 17b odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů. To je patrné jak z důvodové zprávy, tak z legislativního vývoje, kdy to pozdější změna zákona potvrzuje. Takovému výkladu svědčí i argumenty gramatické a systematické; podfondy SICAV jsou podle téhož zákona vedle investičních fondů samostatnou kategorií. Rovněž se jim přiznává samostatná daňová subjektivita.
4. Výklad pojmu "investiční fond" podle § 169a zákona č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů, zde neodůvodní jiný závěr, protože podle téhož ustanovení se výklad tohoto pojmu užije jen při aplikaci téhož zákona. Je pravdou, že zde existovala nerovnost spočívající v rozdílném zdanění podfondů akciových společností s proměnlivým základním kapitálem a těchto společností bez podfondů, nejde však o důsledek záměrné diskriminace, ale legislativní nedůslednosti, která umožnila nežádoucí daňovou optimalizaci investičními fondy, včetně akciových společností s proměnným základním kapitálem bez podfondů. Obdobně rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 12. 2024 č. j. 6 Afs 272/2023-60.
5. Stěžovatelka tvrdí, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, protože se Nejvyšší správní soud nevypořádal s podstatou námitek uplatněných v řízení. Daňové orgány a městský soud se neshodují na důvodech, proč se nemůže pro podfond SICAV použít výhodnější daňová sazba, přesto Nejvyšší správní soud bez dalšího uzavřel, že klíčové je jen hodnocení důvodů podle § 17b odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů. Nevypořádal se ani s námitkou, že se má použít legální definice investičního fondu podle § 169a zákona č. 240/2013 Sb. Jeho argumentace je nadto vnitřně rozporná, protože na jednu stranu připouští, že investiční fond je definován v zákoně č. 240/2013 Sb., na druhou stranu se tato definice nepoužije s tím, že to uvedený zákon v podmínkách daní z příjmů neumožňuje.
6. Nejvyšší správní soud se konečně nevypořádal s námitkou diskriminačních účinků jím zastávaného výkladu. Stěžovatelka přitom namítala, že novelizace zákona o daních z příjmů přinesla narovnání podmínek podfondů vůči ostatním investičním fondům. Argumentace Nejvyššího správního soudu nedůslednou legislativou na tyto námitky nereaguje. Přitom se nabízelo tuto nedůslednost překlenout výkladem, pro jiný postup nemá zákonodárce žádný racionální důvod. I z důvodové zprávy k novele je patrné, že změna právní úpravy směřovala k zajištění rovného daňového zacházení.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Shledal, že všechny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou v této věci splněny.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Nynější věc se týká výkladu pojmu základní investiční fond podle zákona o daních z příjmů. Toutéž problematikou se zabýval Ústavní soud v usnesení ze dne 31. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 442/25 , kterým odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Afs 272/2023 odkazovanému v nynější věci. Ústavní soud v uvedeném usnesením mimo jiné zdůraznil, že podstatou úpravy zavádějící institut základního investičního fondu je snaha zabránit nežádoucímu stavu, kdy za účelem daňové optimalizace mohly právnické osoby vyčleněním určité investice do k tomu zvlášť zřízeného investičního fondu (za dále specifikovaných podmínek) snížit svou daňovou povinnost plynoucí z těchto příjmů účelově (a nedůvodně) z 19 % na 5 %.
10. Ústavní soud tehdy rovněž uvedl, že nejen z formulace zákona (gramatického výkladu), ale i z důvodové zprávy plyne záměr zákonodárce rozlišovat mezi jednotlivými právními formami investičních fondů hned od počátku účinnosti § 17b odst. 1 zákona o daních z příjmů. Věcně správnou a rozumnou Ústavní soud rovněž shledal argumentaci správních soudů, že se nepoužije legální definice podle § 169a zákona č. 240/2013 Sb.
11. Ústavní soud z usnesení sp. zn. II. ÚS 442/25 vychází; týká se srovnatelné věci a není nyní důvod jeho závěry zpochybňovat. Ústavní soud rovněž považuje argumentaci správních soudů v nynější věci za reagující na podstatu námitek stěžovatelky, což je patrné také z uvedeného usnesení. V podrobnostech na něj lze odkázat, protože podstata námitek stěžovatelky v nynější věci je téměř totožná jako v tehdejší věci.
12. Ústavní soud se ve zmíněném usnesení nezabýval jen námitkou porušení zákazu diskriminace, která v tehdejší věci nebyla předmětem argumentace tehdejší stěžovatelky. Nelze však stěžovateli přisvědčit, že na tuto námitku Nejvyšší správní soud nyní nereagoval, ostatně sama stěžovatelka polemizuje s důvody přednesenými v napadeném rozsudku. Také pro Ústavní soud je rozhodné, že se nynější problematika týká snahy o eliminaci nežádoucí daňové optimalizace (jde o legitimní cíl). Nedůslednost zákonodárce zde vedla naopak k (nezamýšlenému) zvýhodnění jiných subjektů, tedy investičních fondů včetně SICAV bez podfondů (ponecháním určité výkladové "skuliny", srov. bod 59 rozsudku sp. zn. 6 Afs 272/2023).
Eventuální právní nerovnost zde proto není v tomto kontextu důsledkem svévole, a tudíž není důvod ji považovat za jakkoli problematickou z hlediska ústavního principu rovnosti (srov. bod 41 a násl. nálezu ze dne 23. 4. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 24/24 ). Eventuální právní nerovnost zde není založena ani na žádném tzv. podezřelém důvodu (kritériu), a tudíž není žádný důvod ji posuzovat přísněji. To ostatně stěžovatelka ani netvrdí.
13. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí ústavně konformním způsobem vypořádal se všemi možnými variantami výkladu, které tvrdila stěžovatelka v nynější věci. Nejvyšší správní soud proti jejím alternativám výkladu přednesl věcné a legitimní argumenty, což je patrné (také) již z dřívějších rozhodnutí.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu