Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. S., právně zastoupeného Mgr. Markem Ulmanem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 10. 2019 č. j. VZV 30/2019-755, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 1. 2020, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo garantované 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí vyplývá, že usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 20. 8. 2019 bylo proti stěžovateli jako obviněnému zahájeno trestní stíhání pro trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině dle § 361 odst. 1 al. druhá trestního zákoníku a dále pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Svým jednáním se měl podílet na vzniklé škodě minimálně ve výši 125 933 223,32 Kč. Dne 23.
8. 2019 podal stěžovatel proti usnesení policejního orgánu blanketní stížnost. V ní obhájce stěžovatele uvedl, že tato bude odůvodněna do 21 dnů poté, co bude obhájci stěžovatele policejním orgánem umožněno seznámení se spisovým materiálem shromážděným v předmětné trestní věci, když o stanovení termínu v rozsahu dvou pracovních dnů tímto obhájce stěžovatele policejní orgán žádal. Obhájce stěžovatele se k nahlížení do spisu dostavil dne 11. 9. 2019, avšak zjistil, že mu byl spis předložen v neúplném omezeném rozsahu.
Z tohoto důvodu požádal obhájce stěžovatele o sdělení dalšího termínu k nahlížení do spisu. Dne 17. 9. 2019 požádal obhájce stěžovatele policejní orgán o nahlížení do spisu znovu. V mezidobí však Vrchní státní zastupitelství v Praze stížnost napadeným usnesením zamítlo, a to aniž by vyčkalo na doplnění odůvodnění podané stížnosti.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že ačkoliv opakovaně žádal o předložení kompletního spisového materiálu ve věci, aby se mohl kvalifikovaně vyjádřit a argumentovat, mu toto nebylo umožněno. Hlavním důvodem zamítnutí stížnosti, jak vyplývá z napadeného usnesení, byla právě skutečnost, že stěžovatel podanou stížnost neodůvodnil a státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze se tak neměla možnost se případnou stížnostní argumentací zabývat.
4. Ústavní soud musel nejprve posoudit splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Ústavní stížnost je nicméně nepřípustná. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V daném případě tyto prostředky vyčerpány nebyly, neboť stěžovatel nepodal k nejblíže vyššímu státnímu zastupitelství podnět k výkonu dohledu podle § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.
6. Dle judikatury Ústavního soudu je pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti její subsidiarita. Jak bylo uvedeno, ta se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
7. Ústavní soud doplňuje, že nynějším odmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost neodepírá stěžovateli právo chránit svá základní práva a svobody, nýbrž pouze ctí zásadu, dle které Ústavní soud představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje až v případě selhání všech ostatních (srov. koneckonců již to, že ústavní stížnost musí směřovat proti pravomocnému rozhodnutí orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod). Je tedy primárně na orgánech k tomu určených trestním řádem a zákonem o státním zastupitelství, aby dbaly ochrany práv a svobod stěžovatele. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje maximu [srov. též např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000
ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79) nebo nález sp. zn. III. ÚS 2111/07
ze dne 2. 10. 2008 (N 160/51 SbNU 3)], dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci (viz ustanovení § 2 odst. 4 trestního řádu nebo § 2 odst. 2 zákona o státním zastupitelství).
8. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle § 75 odst. 1 a § 43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. března 2020
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj