Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
II. ÚS 15/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele I. M. B., zastoupeného Mgr. M. S., o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. 9 To 3/98, ze dne 19. 2. 1998, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, čj. 28 T 27/97-325, ze dne 17. 10. 1997, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, čj. 28 T 27/97-325, ze dne 17. 10. 1997, byli stěžovatel a V.
I. S. uznáni vinnými spolupachatelstvím k pokusu trestného činu vraždy podle § 9 odst. 2, § 8 odst. 1, § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákona, za což byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 12 roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a trest vyhoštění. Proti uvedenému rozsudku podal navrhovatel odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze, čj. 9 To 3/98, ze dne 19. 2. 1998 podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.
Stěžovatel má zato, že závěr soudů obou stupňů, že společně s odsouzeným S. se dopustili jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu vraždy tím, že by jiného usmrtili v úmyslu získat majetkový prospěch, je v tak hrubém rozporu se skutkovými zjištěními, že porušuje práva stěžovatele vyplývající z Čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud předně zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje procesní náležitosti, stanovené pro podání ústavní stížnosti zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jímž je Ústavní soud dle čl. 88 Ústavy při svém rozhodování vázán. II. ÚS 15/99
Podle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1).
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost ve vlastnoručně sepsaném návrhu stěžovatele byla podána podle razítka podací pošty dne 11. 1. 1999. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 1998, čj. 9 To 3198, bylo stěžovateli doručeno dne 18. 3. 1998. Tímto dnem počala běžet zákonná šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti. Jestliže tedy stěžovatel svůj návrh Ústavnímu soudu podal až 11. 1. 1999, stalo se tak po lhůtě stanovené zákonem.
Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti ze dne 28. 4. 1999, sepsaném advokátem k výzvě Ústavního soudu o odstranění vad podání, požádal o prominutí zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti. K tomu ústavní soud konstatuje,, že běh a délka lhůty jsou upraveny kogentním ustanovením § 72 odst. 2, které Ústavnímu soudu požadovaný postup neumožňují.
Podle § 43 odst. I písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu
V Brně dne 22. srpna 2000