Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Marie Štýfalové, zastoupené JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem, sídlem Čéčova 689/11, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2024 č. j. 26 Cdo 336/2024-229, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2023 č. j. 6 Cmo 172/2023-204 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. června 2023 č. j. 13 Cm 182/2019-174, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Stavební bytové družstvo České Budějovice, sídlem Krčínova 1107/30, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu a na spravedlivý (sc. řádný) proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na rovné zacházení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala obnovy řízení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Důvodem obnovy mělo být, že v původním dovolacím řízení nemohly být provedeny důkazy svědčící proti důvodnosti námitky promlčení, která byla vznesena bez podrobného odůvodnění až v odvolacím řízení, v důsledku čehož mělo v odvolacím řízení dojít k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Za další důvod stěžovatelka označila rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. 32 Odo 653/2003 (týkající se včasnosti námitky promlčení uplatněné v odvolacím řízení) s tím, že se o jeho existenci dozvěděla až v březnu 2023. Krajský soud však dospěl k závěru, že tato žaloba neobstojí, neboť jejím jádrem je polemika s právními závěry soudů učiněnými v původním řízení ohledně počátku běhu promlčecí lhůty, tedy s právním posouzením skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným usnesením usnesení krajského soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uvedený soud konstatoval, že krajský soud správně žalobě nevyhověl, neboť stěžovatelkou tvrzené důvody nenaplňují podmínky obnovy řízení, protože novou skutečností ve smyslu § 228 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), není ani nové (jiné) právní posouzení věci (konkrétně námitky promlčení), ani rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 653/2003.
4. Proti usnesení vrchního soudu stěžovatelka brojila dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 422 Kč. V odůvodnění uvedl, že rozhodnutím míní § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozhodnutí o předběžných otázkách podle § 135 o. s. ř., tj. případ, kdy příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce, jestliže byl soud předchozím rozhodnutím vázán či z dřívějšího rozhodnutí vycházel, anebo posoudil-li předběžnou otázku sám a poté ji příslušný orgán posoudil jinak, načež uzavřel, že takovým rozhodnutím rozsudek sp. zn. 32 Odo 653/2003 není. Současně upozornil, že žalobou pro zmatečnost se nápravy pochybení při právním posouzení věci nebo procesně-právních vad domáhat nelze.
5. Podle stěžovatelky byly naplněny obě podmínky pro obnovu řízení podle § 228 o. s. ř., neboť bez svého zavinění nemohla použít výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 653/2003, jelikož v předchozím řízení možnosti promlčení nic nenasvědčovalo a soud vedlejší účastnici nevyzval k doplnění důkazů ohledně důvodnosti této námitky. Má za to, že krajský soud splnění první podmínky (spočívající v tom, že se objeví dříve neznámé nebo nedostupné důkazy či skutečnosti) fakticky uznal a obnovit řízení odmítl proto, že nebyla prokázána možnost příznivějšího rozhodnutí ve věci, a že vrchní soud její splnění s ohledem na uvedený rozsudek uznal, avšak stanovil, že toto rozhodnutí nelze důvodně použít, jelikož bylo vydáno v jiné věci. V této souvislosti stěžovatelka argumentuje, že pojem "neznámé skutečnosti" zahrnuje i neznalost odkazovaného rozhodnutí.
6. Dále stěžovatelka vyjadřuje názor, že žaloba o obnovu řízení je legitimní a oprávněná, neboť byla podána za účelem zákonu odporujícímu rozhodnutí ve věci nároku na zaplacení pokuty z prodlení, jestliže v původním řízení odvolací soud námitku promlčení v rozporu se skutkovým stavem přijal, aniž by vedlejší účastnici vyzval k doplnění dokazování. Následně stěžovatelka polemizuje s právními závěry Nejvyššího soudu obsaženými v rozsudku ze dne 20. 6. 2022 sp. zn. 26 Cdo 2472/2021, vydaném v původním řízení.
7. K porušení práva na rovné zacházení mělo podle stěžovatelky dojít tím, že dovolací soud převzal vyjádření vedlejší účastnice, aniž by jí (stěžovatelce) poskytl možnost podání repliky, a navíc jí uložil zaplatit náhradu nákladů řízení, přestože s tímto vyjádřením nebyla seznámena. Za porušení práva na rovné zacházení a spravedlivý proces považuje stěžovatelka i to, že dva ze tří členů senátu rozhodovali rovněž v předchozím řízení, přičemž má za to, že by mohli být podjatí.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Stěžovatelka především opakuje svou argumentaci, kterou uplatnila v soudním řízení ohledně naplnění zákonných předpokladů obnovy řízení, aniž by důsledně reflektovala závěry obecných soudů, které se jí zabývaly a náležitě se s ní vypořádaly, anebo tyto závěry nepřiléhavě interpretuje. Z odůvodnění napadených rozhodnutí zřetelně plyne, proč nelze rozsudek sp. zn. 32 Odo 653/2003 považovat za rozhodnutí ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. či snad jeho pozdější "objevení" za (novou) skutečnost ve smyslu téhož ustanovení. O ústavní konformitě jejich úvah Ústavní soud nemá žádné pochybnosti.
11. Stejně tak je z napadených rozhodnutí patrno, že z hlediska obnovy řízení nelze za právně relevantní považovat to, co do svého obsahu představuje námitku nesprávného právního posouzení, vadného hodnocení důkazů či procesních vad, jimiž mělo být původní řízení stiženo. Ani v tomto ohledu nemá Ústavní soud, co by mohl obecným soudům vytknout.
12. Namítá-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud převzal vyjádření vedlejší účastnice a nezaslal jí ho k replice, z ústavní stížnosti není zřejmé, zda se tak mělo stát v původním řízení anebo v řízení o žalobě o obnovu řízení. Pokud tomu tak bylo v původním řízení, platí sub 11. Mělo-li se tak stát v přezkoumávaném řízení, stěžovatelka neuvádí, jak konkrétně měla být zkrácena na svém právu v dovolacím řízení právně argumentovat a jak by se tvrzené pochybení mohlo projevit na jeho výsledku; s ohledem na obsah ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka jen opakuje svou argumentaci ze soudního řízení, to není zřejmé ani Ústavnímu soudu.
13. Nesouhlasí-li snad stěžovatelka s tím, že by měla vedlejší účastnici platit náhradu nákladů dovolacího řízení, jak jí bylo uloženo napadeným usnesením Nejvyššího soudu, s ohledem na výši platební povinnosti, kterou lze označit za tzv. bagatelní, nutno v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu vycházet z toho, že takové rozhodnutí není s to (bez dalšího) zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod, přinejmenším nikoliv takovou intenzitou, že by to zakládalo jejich porušení.
14. K námitce, že dvě členky senátu Nejvyššího soudu byly členkami senátu, který rozhodoval o dovolání stěžovatelky v původní věci, možno uvést, že samotná tato skutečnost nemůže být, jak plyne z § 14 o. s. ř., důvodem pro jejich vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci.
15. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu