Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky A, zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2024 sp. zn. Ult 102/2024, a dále proti jinému zásahu Krajského soudu v Praze, spočívajícímu v jeho postupu ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 30/2022, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a S. C., Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 30/2022, při rozhodování o žádosti o zrušení zajištění věci podle § 79f odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti navrhuje, aby Ústavní soud uložil krajskému soudu, aby neprodleně rozhodl o žádosti o vypořádání zajištění ze dne 13. 4. 2023 a současně aby zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v trestní věci obžalovaných S. C. (dále jen "vedlejší účastník"), M. H., M. L., stěžovatelky a obchodních společností B a C, stíhaných pro pokračující zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, pokračující zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku, krajský soud usnesením ze dne 29. 12. 2023 č. j. 3 T 30/2022-19346 zamítl návrhy obžalovaných na zrušení zajištění věcí specifikovaných v daném rozhodnutí.
3. Dne 7. 1. 2024 podal vedlejší účastník coby osoba oprávněná jednat za stěžovatelku návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu s odůvodněním, že dne 13. 4. 2023 byla podána spojená žádost stěžovatelky a vedlejšího účastníka o zrušení zajištění věci, o které krajský soud shora uvedeným usnesením nerozhodl.
4. Vrchní soud napadeným usnesením návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu zamítl podle § 174a odst. 6 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších přepisů. Konstatoval, že sice v dané věci nebylo postupováno neodkladně, nicméně procesní úkon, ke kterému se návrh vztahuje, již byl učiněn, protože krajský soud usnesením ze dne 29. 12. 2023 č. j. 3 T 30/2022-19346 podle § 79f odst. 2 trestního řádu ve spojení s § 79f odst. 3 trestního řádu návrh na zrušení zajištění zamítl.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že podala žádosti o zrušení zajištění věci podle § 79f odst. 2 trestního řádu ve dnech 26. 10. 2022, 11. 4. 2023 a 13. 4. 2023, a že krajský soud usnesením ze dne 29. 12. 2023 č. j. 3 T 30/2022-19346 vypořádal pouze první dvě žádosti o zrušení zajištění a žádost ze dne 13. 4. 2023 zůstala opomenuta. Proto dne 7. 1. 2024 podala ke krajskému soudu návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Zdůrazňuje, že předmětem žádosti bylo zajištění veškerého majetku v trestní věci z důvodu absence pravomoci Úřadu evropského veřejného žalobce. Ostatní žádosti se týkaly konkrétních zajištěných věcí. Má za to, že je-li podáno více žádostí o zrušení zajištění, je třeba, aby soud rozhodl o každé z nich. Rozhodující soudy se podle stěžovatelky odmítají vyjádřit k otázce legitimace Úřadu evropského veřejného žalobce, přičemž stěžovatelka je přesvědčena, že tento úřad není oprávněn v dané trestní věci stíhat a veškeré jeho procesní úkony jsou nezákonné a neplatné.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Ústavní soud především připomíná, že o ústavní stížnosti stěžovatelky proti napadenému usnesení vrchního soudu již jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 1081/24 , kterým podanou ústavní stížnost odmítl. Nutno dodat, že podstatou zmíněné ústavní stížnosti stěžovatelky bylo totožné tvrzení, jako v nyní podané ústavní stížnosti, tj. že spolu s vedlejším účastníkem podali dne 13. 4. 2023 společnou žádost o zrušení zajištění věcí podle § 79f odst. 2 trestního řádu a že o této žádosti nebylo dosud rozhodnuto, přičemž hlavní námitkou bylo zpochybnění pravomoci Úřadu evropského veřejného žalobce činit příslušné procesní úkony.
9. V odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 1081/24
Ústavní soud uvedl, že krajský soud o návrzích na zrušení zajištění předmětných věcí rozhodl usnesením ze dne 29. 12. 2023 č. j. 3 T 30/2022-19346 tak, že je zamítl, a že za takové situace vrchní soud logicky zamítl také návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, neboť v době, kdy byl tento návrh podán, již krajský soud příslušný procesní úkon učinil. K argumentaci stěžovatelky, že se krajský soud ani vrchní soud nezabývaly postavením Úřadu evropského veřejného žalobce, Ústavní soud konstatoval, že tato okolnost neměla žádný vliv na ústavnost napadeného usnesení vrchního soudu, neboť referenčním rámcem přezkumu ve věci bylo výhradně posouzení toho, zda došlo k průtahům v řízení, a nikoliv to, zda bylo o žádosti o zrušení zajištění věcí rozhodnuto v souladu se zákonem.
Závěrem dodal, že je třeba od sebe oddělit otázku průtahů v řízení od správnosti (a potažmo ústavnosti) vydaných rozhodnutí a že má-li stěžovatel za to, že usnesení krajského soudu, kterým byly zamítnuty návrhy na zrušení zajištění věcí, je vadné z důvodu, že všechny úkony činěné Úřadem evropského veřejného žalobce jsou protizákonné a neplatné, je namístě procesně napadnout toto usnesení krajského soudu a teprve následně, bude-li to stěžovatel považovat za vhodné a budou-li splněny i ostatní podmínky řízení, je možné podat ústavní stížnost, jejímž předmětem bude právě posouzení ústavnosti samotného zajištění věcí, a nikoliv již tvrzená nečinnost krajského soudu.
10. Ústavní soud na svém stanovisku z usnesení sp. zn. III. ÚS 1081/24 i nadále setrvává. Je zřejmé, že vrchní soud nepochybil, zamítl-li návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, když v době, kdy byl tento návrh podán, již byl příslušný procesní úkon učiněn.
11. Jde-li o námitku stěžovatelky, že zůstala opomenuta její žádost o zrušení zajištění ze dne 13. 4. 2023, je třeba zdůraznit, že předmětem této žádosti (která tvoří přílohu ústavní stížnosti) je veškerý zajištěný majetek v posuzované trestní věci jako celek, jak ostatně sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, tedy tentýž majetek, o kterém bylo krajským soudem rozhodnuto na základě dalších žádostí o zrušení zajištění konkrétních zajištěných věcí. V předmětné žádosti ze dne 13. 4. 2023 stěžovatelka namítá, že Úřad evropského veřejného žalobce nemá pravomoc trestně stíhat předmětné jednání a že veškerá zajištění věcí, peněz a dalších aktiv fyzických a právnických osob v dané trestní věci jsou neplatná.
K tomu podrobně rozvádí časovou a věcnou působnost Úřadu evropského veřejného žalobce a vyjadřuje přesvědčení, že předmětné skutky nemohou být pokračujícími trestnými činy, neboť nebyla splněna podmínka tzv. blízké souvislosti časové. Úřad evropského veřejného žalobce podle ní zneužil institutu pokračujícího trestného činu, aby legitimoval svoji pravomoc v dané trestní věci.
12. V nyní posuzované věci považuje Ústavní soud za podstatné, že v žádosti o zrušení zajištění ze dne 13. 4. 2023 stěžovatelka nenapadá žádné konkrétní zajištění věci, ale zajištění veškerého majetku, tedy majetku, kterého se týkaly i ostatní žádosti o zrušení zajištění a jejich doplnění, se kterými se krajský soud ve svém rozhodnutí řádně vypořádal. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu se mimo jiné podává, že stěžovatelka a vedlejší účastník v průběhu řízení před soudem podali několik návrhů na zrušení zajištění, přičemž jednotlivé postupně podávané návrhy byly dalšími podáními doplňovány, některé spolu vzájemně souvisely, některá doplnění nebylo možné oddělit. Z uvedeného důvodu rozhodl o všech návrzích v jednom společném usnesení a v odůvodnění se snažil pokrýt veškeré námitky podle toho, ke kterému zajištění se vztahovaly.
13. Ač je stěžovatelce třeba přisvědčit v tom, že krajský soud se ve svém rozhodnutí výslovně nezabývá pravomocí Úřadu evropského veřejného žalobce, resp. žádostí o zrušení zajištění věcí ze dne 13. 4. 2023, dospěl Ústavní soud po posouzení věci k závěru, že v dané fázi řízení nejde o pochybení natolik zásadní, že by dosahovalo ústavněprávní roviny. Jak již bylo uvedeno, s ostatními žádostmi o zrušení zajištění, které se týkaly všech konkrétních zajištěných věcí, se krajský soud v odůvodnění usnesení řádně a dostatečně vypořádal, přičemž současně konstatoval, že aniž by předjímal rozhodnutí ve věci samé, došlo v dané věci k zákonnému a řádnému zahájení trestního stíhání a že je lze s ohledem na dosud zjištěné skutečnosti považovat za důvodné.
K tomu dodal, že škoda, která měla vzniknout jednáním obžalovaných, dosahuje částky 132 952 366 Kč (z rozpočtu ČR a ze strukturálních fondů EU) a případně další částky ve výši 127 396 891 Kč, a je tedy evidentně vyšší než samotné zajištění v souhrnu všech zajištěných movitých či nemovitých věcí.
14. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny [srov. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14
(N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13
(N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04 ].
15. Předmětné trestní řízení nebylo doposud skončeno, nýbrž se stále nachází ve fázi prověřování. Ústavní soud přitom zásadně není oprávněn zasahovat do teprve probíhajících řízení, v nichž stěžovatelé ještě nevyčerpali všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu