Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti společnosti Pod křídly, s.r.o., sídlem Na Míčánce 1532/32, Praha, zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2023 č. j. 23 Cdo 3694/2022-75 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2022 č. j. 53 Co 221/2022-48, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Nejvyšší soud své rozhodnutí o dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mimo jiné proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení jeho důvodu a předpokladů jeho přípustnosti.
Nejvyšší soud v odůvodnění podle § 243f odst. 3 o. s. ř. navíc podrobněji rozvedl, v čem spatřuje splnění obligatorních předpokladů přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., které stěžovatelka řádně (v intencích § 237 až 238a o. s. ř.) nevymezila. Stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nesplnila tak své povinnosti, v důsledku čehož bylo její dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezil-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutí Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu