USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců
JUDr. Marka Doležala a Mgr. Jiřího Němce, ve věci žalobkyně R. L., narozené XY,
bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Holoubkem, advokátem se sídlem v Praze,
Sudoměřská 185/10, proti žalované Pod křídly, s. r. o., se sídlem v Praze 6, Na
Míčánce 1532/32, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 29059046, zastoupené
JUDr. Kristýnou Dolejšovou Kabelovou, advokátkou se sídlem v Praze, Ke Stírce
490/57, o zaplacení částky 166 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 82/2022, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2022, č. j. 53 Co 221/2022-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 9 777 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího advokáta.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace (či jeho části) není
postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem
čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu též v projednávané věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné [srov. například usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 4/2014“), usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem
116, a usnesení ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013,
jež jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na
jeho webových stránkách]. Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy
pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění
jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže
otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014).
Dovolatelka
však v dovolání uvedla vedle sebe (paralelně) celkem dva předpoklady
přípustnosti dovolání, aniž vymezila, který z těchto předpokladů přípustnosti
uplatňuje u té které z vícero právních otázek, které v dovolání formulovala. Nepřichází přitom v úvahu, že by se při řešení určité právní otázky odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň by šlo o
otázku, kterou dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil. O případ,
kdy by dovolatel při vymezení předpokladu přípustnosti dovolání vymezil vícero
možností plynoucích z § 237 o. s. ř. jako „případných“ předpokladů v jejich
posloupnosti (srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2659/20), tu nejde. Má-li být ostatně dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které
„ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem
odchyluje, a má-li být přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného
nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou (srov. R 4/2014). Rozhodovací praxi dovolacího soudu lze v dovolání identifikovat buď uvedením
spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi
reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe
(srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14,
uveřejněný pod č. 234/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, dovolatelka nikterak
neoznačila. Jestliže by měly být v této procesní situaci otázky, které dovolatelka
předložila, otázkami dosud dovolacím soudem neřešenými (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 2469/22, dostupné na
webových stránkách Ústavního soudu), pak dovolání obligatorní náležitosti
nepostrádá (není vadné), učinit závěr o přípustnosti dovolání však neumožňuje. Otázku formulovanou ve druhém odstavci bodu 12 dovolání, zda může dojít k
porušení uzavřené smlouvy tak, že je porušen závazek, který tato smlouva
nestanoví, odvolací soud neřešil a jeho rozhodnutí na jejím řešení nezávisí. Nevyslovil názor, že může dojít k porušení smlouvy porušením závazku, který
tato smlouva nezakládá, a takový (zjevně nelogický) názor nevyplývá z jeho
rozhodnutí ani implicitně. Dospěl totiž právě k závěru, že smlouva závazek
žalované poskytnout žalobkyni možnost účasti v základním psychoterapeutickém
výcviku ve výcvikové části II stanoví. Otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí, kritéria stanovená v §
237 o. s. ř. nesplňuje a k závěru o přípustnosti dovolání proto vést nemůže
(srov. např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013).
Ostatní dovolatelkou vymezené otázky nejsou právními otázkami ve smyslu § 237
o. s. ř. Otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,
jak ji má na mysli toto ustanovení, je otázkou hmotného či procesního práva,
kterou dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil a kterou by měl
vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti konkrétního
právního posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž
zejména pro futuro, při plnění svého základního poslání, jímž je sjednocování
rozhodovací praxe obecných soudů [při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a
zákonnost rozhodování, srov. § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o
soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a k tomu např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018]. Dovolatelem
předložená právní otázka proto nemůže z pohledu § 237 o. s. ř. obstát, nelze-li
na takto položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy nemá-li
judikatorní přesah (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 943/2021,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016]. Prostřednictvím otázky formulované v prvním odstavci bodu 12 dovolání
dovolatelka nepředkládá právní otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu vyřešena, nýbrž požaduje po dovolacím soudu posouzení
individuálních okolností konkrétního případu. Východiskem tohoto posouzení má
být ostatně výklad konkrétní smlouvy; dovolatelka popírá správnost výsledku, k
němuž při výkladu dospěl odvolací soud, a předkládá vlastní verzi. Závěr, k němuž dospěl soud při odstraňování pochybností o obsahu právního
jednání (o tom, jakou vůli smluvní strany projevily) výkladem, je závěrem
skutkovým (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1860/2016), a o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav věci (tedy
o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li soud z právního jednání
konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu [srov. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod
č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí (dále jen „Sb. rozh. obč.“)], nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 46, ročník 2002, pod číslem
46]. Zakládá-li proto dovolatelka svou polemiku s právním posouzením věci
odvolacím soudem na argumentu, že skutečná vůle stran byla jiná, pak
nezpochybňuje samotné právní posouzení (tj. správnost volby příslušné právní
normy a správnost jejího výkladu a aplikace), nýbrž správnost zjištěného
skutkového stavu věci, z něhož právní hodnocení odvolacího soudu vychází. Skutkový stav zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím
řízení zásadně zpochybnit nelze (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh.
obč., nebo usnesení ze dne 26. 1. 2015,
sp. zn. 32 Cdo 2736/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015). Nejvyšší soud proto ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že výsledek, k němuž
odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití
zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu
právního úkonu, není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř.,
jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od
ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k
takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl (srov. například
usnesení ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019), a ten
dovolatelka způsobem, jenž by odpovídal požadavkům na vymezení předpokladu
přípustnosti dovolání, nezpochybnila. Posouzení individuálních okolností konkrétního případu se dovolatelka domáhá
též prostřednictví otázky uvedené pod bodem 14 dovolání. Ani tu ostatně nejde o
otázku, kterou odvolací soud řešil a na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí. Nevycházel totiž ze zjištění, na němž je otázka založena, že žalobkyně jako
absolvent části výcviku (výcvikové části I) služby terapeuta poskytuje a
absolvování části výcviku inzeruje. Při úvaze, zda právní posouzení věci
odvolacím soudem je správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů
odvolacího soudu a nikoli z vlastní, odlišné skutkové verze dovolatele. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
právním posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci
(z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. například důvody rozsudku ze dne
27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či důvody rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo
3737/2012, uveřejněného pod číslem 60/2017 Sb. rozh. obč. Odvolací soud neřešil ani související podotázky, neboť jím zjištěný skutkový
stav věci nezahrnuje poznatek, že absolvent výcvikové části I může využívat
získané dovednosti při práci s klienty a že takový absolvent může absolvovat
výcvikovou části II později. Rovněž otázka pod bodem 16 dovolání je otázkou posouzení individuálních
okolností konkrétního případu a též tato otázka není otázkou, kterou odvolací
soud řešil a na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí, neboť je založena na
skutkových okolnostech, které nebyly v řízení před soudy nižších stupňů
zjištěny. Uplatněné námitky vad řízení nezahrnují otázku procesního práva řešenou
odvolacím soudem. K vadám řízení dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). K námitce, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, dovolatelka
nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání.
Též námitka porušení práva na
spravedlivý proces může být předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud dovolatel
současně řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání
v intencích § 237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod
číslem 45/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a pod číslem 460/2017
Sb.). Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu,
dovolání proti výrokům rozhodnutí o nákladech řízení však není vzhledem k § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.