32 Cdo 1860/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně Y&T Property Investment s. r. o., se sídlem v Praze 1 – Josefově,
Maiselova 59/5, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 29055083, zastoupené
JUDr. Janem Szewczykem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Josefově, Kaprova
15/11, PSČ 110 00, proti žalované K. M., zastoupené JUDr. Jiřím Kudějem,
advokátem se sídlem v Praze 6 – Břevnově, Šlikova 287/20, PSČ 169 00, o
zaplacení částky 315 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 188/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2015, č. j. 68 Co 392/2015-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 9 880 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, č. j. 19 C 188/2014-110,
zamítl žalobu o zaplacení částky 315 000 Kč s úrokem z prodlení a uložil
žalobkyni povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení žalované částku 119 548
Kč a státu částku 2 488,55 Kč.
Městský soud v Praze rozhodnutím označeným v záhlaví rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu
se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací dovolacího soudu, a dále že
dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že „nesprávně právně posoudil otázku
uzavření nové, ústní zprostředkovatelské smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou,
ačkoliv z provedeného dokazování soudu prvního stupně vyplynulo, že k takovému
ujednání došlo“. Nejen z citovaného vymezení dovolacího důvodu, nýbrž zejména z argumentace
obsažené v dovolání je patrno, že dovolatelka nečiní nic jiného, než že
polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož ze zjištěných skutečností
nelze dovodit, že došlo k souhlasnému projevu vůle žalobkyně a žalované
směřujícímu k založení nového závazkového vztahu, jehož předmětem by bylo
zprostředkování prodeje bytových jednotek či nebytového prostoru žalované. Takový závěr však oproti jejímu očekávání není závěrem právním, nýbrž skutkovým. Závěr o tom, zda byla projevena vůle a co bylo obsahem takového projevu z
hlediska faktického (technického), tj. co bylo napsáno, řečeno či vyjádřeno
jinak než slovy, je závěrem skutkovým. Právními závěry jsou až posouzení, zda
jde o právní úkon (zda zjištěný projev vůle vyhovuje definici upravené v § 34
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, dále též
jen „obč. zák.“), a též závěr o tom, jaká práva a jaké povinnosti z právního
úkonu vyplývají, neboť jde o výsledek interpretace právního úkonu, která je též
součástí právního posouzení (z rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod číslem
73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 23. 11. 2009,
sp. zn. 22 Cdo 4974/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též je „Soubor“) pod číslem C
8043, rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura, ročník 2002, číslo sešitu 3, pod číslem 46/2002,
dovolatelkou zmiňovaný rozsudek ze dne 27. 4. 2006, sp. zn.
33 Odo 938/2004, a
rozsudky ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3518/2009, ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2864/2012, a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014, které
jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na
http://www.nsoud.cz). Takový názor ve své rozhodovací praxi prosazuje též
Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 258/03,
uveřejněném pod číslem 66/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,
výslovně zdůraznil, že skutkovými jsou v této souvislosti toliko zjištění
faktuální, čili zjištění samotné existence právního úkonu, identifikace jeho
subjektů, je-li učiněn v písemné formě, ověření pravosti listiny, konstatování
textu smlouvy apod. Závěrem skutkovým je pak i závěr odvolacího soudu, že uzavření nové smlouvy v
jiné než písemné formě se dovolatelce prokázat nezdařilo, neboť zjištěné
okolnosti případu poznatek o jejím uzavření neumožňují. Nejen skutková zjištění, nýbrž též skutkové závěry z nich dovozené jsou
součástí skutkového stavu věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011). Správnost skutkového stavu věci, jak
byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení probíhajícím
v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně
otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž
dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové
námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřípadný. Rozsudkem ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012, Nejvyšší soud
rozhodoval v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, jenž přezkum správnosti skutkového stavu věci v dovolacím řízení za
určitých předpokladů připouštěl (srov. jeho § 241a odst. 3). Tomu pak odpovídá
tam vyjádřený a dovolatelkou citovaný názor, že trvat za všech okolností na
vyčerpávajícím doložení přesného znění daného smluvního ujednání by znamenalo v
podstatě popření možnosti uzavírání smluv v jiné než písemné podobě i v
případě, kdy ji zákon nevyžaduje; i v rámci soudního řízení je pak třeba
uzpůsobit nároky kladené na prokázání smluvního ujednání dikci zákona a
společenské realitě. Rozhodnutí odvolacího soudu v souzené věci ostatně není
založeno na závěru, že nebyl prokázán zcela přesný obsah smlouvy, nýbrž že
nebylo vůbec prokázáno její uzavření (tj. nebylo prokázáno, že došlo k
příslušnému souhlasnému projevu vůle stran). V rozsudku ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 938/2004, se Nejvyšší soud
vyjadřoval k výkladu uzavřené smlouvy, k odstraňování pochybností o skutečné
vůli stran v ní obsažené za užití interpretačních pravidel upravených v § 35
odst. 2 obč.
zák., zatímco dovoláním napadené rozhodnutí je založeno na závěru,
že nebyly prokázány skutečnosti umožňující dovodit, že byl vůbec dovolatelkou
tvrzený souhlasný projev vůle učiněn. K odstraňování pochybností o tom, k jakým
právním následkům tvrzený projev vůle směřoval (§ 34 obč. zák.), nebyly za
těchto okolností předpoklady a odvolací soud k němu také nepřistoupil. K dalšímu z uplatněných předpokladů přípustnosti dovolání, totiž že dovolacím
soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, dovolatelka nejen že
nezformulovala příslušnou otázku hmotného nebo procesního práva, nýbrž
neoznačila ani rozhodovací praxi, od níž by se měl Nejvyšší soud odchýlit, ani
neuvedla, jak jinak než ve své dosavadní judikatuře by měl Nejvyšší soud
příslušnou otázku vyřešit. Uvedené nedostatky již nelze odstranit, neboť lhůta
pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, již uplynula. Jedná se
přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení v příslušné
části, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto ohledu
posoudit přípustnost dovolání (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.). Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i
ve výroku pod bodem II, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Ve
vztahu k němu však na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a jeho důvodu
zcela rezignovala. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. 10. 2016
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu