28 Cdo 338/2012

28 Cdo 338/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana

Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci

žalobkyně Eremiáš stavební s. r. o., IČ: 26057107, se sídlem v Ústrašicích 68,

zastoupené Mgr. Martinem Smetanou, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská

104/14, proti žalovanému A. K., bytem v Ch., zastoupenému JUDr. Petrem

Zadražilem, advokátem se sídlem v Táboře, 9. května 515, o zaplacení 428.635,-

Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 51/2006,

o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích,

pobočka v Táboře, ze dne 11. října 2011, č. j. 15 Co 313/2011-383, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů

dovolacího řízení částku 27.888,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku

k rukám advokáta Mgr. Martina Smetany.

Poté, co byl původní rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 8. 2008, č.

j. 7 C 51/2006-129, jímž bylo žalobě vyhověno do částky 463.639,- Kč s přísl. a

do částky 3.204,- Kč s přísl. byla žaloba zamítnuta, zrušen ve vyhovujícím

výroku usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze

dne 2. 12. 2008, č. j. 15 Co 631/2008-155, a věc byla vrácena soudu prvního

stupně k dalšímu řízení, uložil Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 16. 10.

2009, č. j. 7 C 51/2006-206, žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku

15.287,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), do částky 448.352,- Kč s

příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení

(výroky III. a IV.). Žalobou uplatněné právo odůvodnila žalobkyně tím, že pro

žalovaného provedla stavební práce na základě smlouvy o dílo, žalovaný jí však

zaplatil pouze část odměny, jež jí za tyto práce náležela. Soud vyšel ze

zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo podle § 631 a násl. obč. zák., žalobkyně však provedla stavební práce nad rámec smluvního ujednání,

aniž by byla původní smlouva v tomto smyslu změněna či byla uzavřena smlouva

další. Požaduje-li žalobkyně platbu i za plnění, jež žalovanému poskytla

provedením prací nezahrnutých do smlouvy, je třeba tento její nárok posoudit

podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. K námitce žalovaného se soud zabýval

promlčením práva z bezdůvodného obohacení vzniklého jednotlivými pracemi

provedenými nad rámec smluvního ujednání, počátek objektivní i subjektivní

promlčecí doby stanovil k okamžiku dokončení jednotlivých prací, jelikož

žalobkyně musela vědět o nedostatcích vzájemného ujednání a tedy i o tom, že

plní na základě neurčitého a tedy neplatného právního úkonu, již v tomto

okamžiku. Byla-li žaloba podána dne 22. 12. 2005, právo na vydání obohacení

vzniklého provedením stavebních prací před více něž dvěma lety před tímto datem

(tzn. zastřešením bazénu v hodnotě 165.275,- Kč a stavbou propojovací chodby v

hodnotě 197.629,- Kč) je třeba považovat za promlčené. Výše bezdůvodného

obohacení, na jehož vydání se právo do data podání žaloby nepromlčelo, byla na

základě znaleckého posudku stanovena v částce 138.397,- Kč, v součtu s částkou

odpovídající právu žalobkyně na plnění ze smlouvy (92.575,- Kč) příslušelo

žalobkyni právo na zaplacení částky 230.972,- Kč, zaplatil-li již žalovaný

žalobkyni v souhrnu 215.685,- Kč, lze žalobkyni nyní přiznat pouze právo na

částku 15.287,- Kč, ve zbytku se žalované právo promlčelo, a žalobu je tudíž

třeba v tomto rozsahu zamítnout. K odvolání obou účastníků přezkoumal posledně uvedené rozhodnutí Krajský soud v

Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, a rozsudkem ze dne 19. 2. 2010, č. j. 15 Co 10/2010-257, je potvrdil ve výroku I., ve výroku II. je změnil tak, že

žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 448.352,- Kč s přísl., a rozhodl

o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Odvolací

soud se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně v tom, že

konstatoval odlišný (užší) rozsah prací, jež měla žalobkyně podle písemně

uzavřené smlouvy provést. Uvedl dále, že má pochybnosti i o dalším, odvoláním

ovšem nenapadeném, závěru soudu prvního stupně, že v případě v písemné smlouvě

výslovně neuvedených stavebních prací nedošlo ke vzniku platného ujednání,

neboť jednání účastníků při provádění stavebních úprav nasvědčuje tomu, že mezi

účastníky byla uzavřena smlouva o dílo v ústní formě. Za těchto okolností by

žalobkyni příslušelo v souladu s ustanovením § 634 obč. zák. právo na

přiměřenou cenu za provedené práce, jež by se dle ustanovení § 101 obč. zák. promlčovalo v tříleté promlčecí době.

Tento závěr však odvolací soud uvedl

pouze na okraj, neboť žaloba je podle něj po právu i tehdy, bude-li žalovaný

nárok posouzen podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. S ohledem na data

provedení jednotlivých prací, jejichž realizací vzniklo na straně žalovaného

bezdůvodné obohacení, nemohla ke dni podání žaloby uplynout tříletá objektivní

promlčecí doba, počátek subjektivní promlčecí doby pak nelze spojovat s

dokončením jednotlivých prací, ale s přihlédnutím k existenci ústního ujednání

a dlouhodobé spolupráci mezi účastníky až s okamžikem, kdy žalovaný začal

zpochybňovat uzavření, resp. platnost, smluv o dílo a odmítl za provedené práce

zaplatit, k čemuž došlo až v průběhu tohoto soudního řízení. Právo žalobkyně

tedy odvolací soud označil za nepromlčené a žalobě v plném rozsahu vyhověl. Na základě žalovaným podaného dovolání přezkoumal naposled uvedené rozhodnutí

Nejvyšší soud, jenž rozsudkem ze dne 19. 10. 2010, č. j. 28 Cdo 3332/2010-290,

rozsudek odvolacího soudu vyjma potvrzujícího výroku I. zrušil a věc vrátil

Krajskému soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, k dalšímu řízení. Nejvyšší soud shledal opodstatněnými především výtky směřující proti posouzení

námitky promlčení, neboť počátek běhu subjektivní promlčecí doby dle § 107

odst. 1 obč. zák. je třeba spatřovat již v okamžiku, kdy oprávněnému byly známy

skutkové okolnosti zakládající vztah z bezdůvodného obohacení, nehledě na to,

zda si byl oprávněný vědom i jejich právní kvalifikace. Nejvyšší soud dále

vytkl odvolacímu soudu vady v odůvodnění rozhodnutí týkající se stanovení

hodnoty provedených prací a nejasnost, zda se v daném případě jednalo o vztah z

bezdůvodného obohacení či ze smlouvy. S ohledem na tyto nedostatky Nejvyšší

soud v uvedeném rozsahu rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k

dalšímu řízení. Odvolací soud v následném řízení usnesením ze dne 30. 11. 2010, č. j. 15 Co

10/2010-299, rozhodl o zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích II.,

III. a IV. a vrácení věci v tomto rozsahu soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal, že za dané situace je zapotřebí, aby se soud prvního

stupně při zohlednění názoru dovolacího i odvolacího soudu více zabýval

otázkou, zda mezi účastníky byly uzavřeny smlouvy o dílo a zda jde o smlouvy

platné. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zaobíral otázkou

sjednávání smluv o dílo a zdůraznil, že smlouvu o dílo bylo možno uzavřít i v

ústní formě či konkludentně, byl-li by požadavek objednatele akceptován

provedením prací zhotovitelem, přičemž není rozhodné, zda došlo k dohodě o ceně

díla, neboť cena není podstatnou náležitostí smlouvy o dílo. Okresní soud v Táboře posléze rozsudkem ze dne 2. 3. 2011, č. j. 7 C

51/2006-323, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 362.904,- Kč s

příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení

dalších 85.448,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů

řízení (výroky III. až V.). Okresní soud po opětovném projednání věci uzavřel,

že byla doložena existence jediné písemné smlouvy - smlouvy o dílo č. 25/2003

datované ke dni 15. 3. 2003.

Třebaže tato smlouva byla soudu předložena ve více

verzích, lišících se především v předmětu smlouvy, ve vyhotovení smlouvy (z

něhož tak vycházel) uvádějícím jako předmět smlouvy pouze stavbu venkovního

bazénu (nikoliv i propojovacího schodiště) odpovídá sjednaná cena rozsahu

přepokládaných stavebních prací a toto vyhotovení je navíc i podepsáno oběma

manželi K. jako objednateli díla. Soud dále zdůraznil, že vztahy mezi účastníky

je třeba podřizovat občanskému zákoníku a v tomto směru blíže odkázal na svůj

rozsudek ze dne 16. 10. 2009. V souladu s ustanovením § 635 odst. 1 obč. zák. lze přitom práce a náklady do rozpočtu nezahrnuté účtovat pouze na základě

písemného schválení či objednání objednatelem. Nebylo-li prokázáno jakékoliv

další písemné ujednání mezi účastníky, nemohou se ani další nároky uplatňované

vůči žalovanému odvíjet od této smlouvy. Soud však dále dovodil, že s ohledem

na to, že žalobkyně po delší časové období prováděla na pozemku žalovaného

stavební práce, jejichž provedení žalobkyní se žalovaný ani jeho manželka

nebránili, nedomáhali se následného odstranění jejich výsledků a v současné

době tyto výsledky užívají (vyjma stavby altánu), lze přepokládat existenci

základního ujednání mezi účastníky v tomto směru, tedy smlouvy o dílo, jež však

nebylo doprovázeno dohodou o ceně. Za těchto okolností má tedy žalobkyně v

souladu s § 634 odst. 1 obč. zák. právo na zaplacení přiměřené ceny za tyto

práce. Povinností žalovaného tedy bylo zaplatit cenu písemně sjednanou a dále

cenu přiměřenou, celkem ve výši 593.876,- Kč. Zaplatil-li žalovaný žalobkyni

částku 215.685,- Kč, zbývá doplatit částku 378.191,- Kč, přičemž bylo-li již

pravomocně rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku

15.287,- Kč, je nutné jeho platební povinnost o tuto částku ponížit. Tyto úvahy

tedy vedly soud k tomu, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku

362.904,- Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu do zbylé částky 85.448,- Kč s

příslušenstvím. K odvolání obou účastníků přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Českých

Budějovicích, pobočka v Táboře, jenž je rozsudkem ze dne 11. 10. 2011, č. j. 15

Co 313/2011-383, ve výroku I. potvrdil (výrok I.), potvrdil je dále i v části

výroku II., jíž byla žaloba co do částky 19.717,- Kč příslušenstvím zamítnuta

(výrok II.), v části výroku II., jíž byla žaloba co do částky 65.731,- Kč s

příslušenstvím zamítnuta, je změnil tak, že žalovanému uložil povinnost

zaplatit tuto částku žalobkyni (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení

(výroky IV. a V.). Odvolací soud zhodnotil zjištění a závěry soudu prvního

stupně týkající se rozsahu prací provedených na základě písemné smlouvy, jakož

i prací provedených na základě ústního ujednání účastníků jako správné a

korespondující s názory vyslovenými odvolacím soudem v jeho předchozích

rozhodnutích, na něž zároveň odkázal. Krajský soud ovšem přitakal odvolací

námitce žalobkyně, dle níž soud prvního stupně nezohlednil veškeré stavební

práce, jejichž provedení bylo doloženo znaleckým posudkem.

Nárok žalobkyně tedy

navýšil o cenu těchto prací a v tomu odpovídajícím rozsahu změnil zamítavý

výrok rozhodnutí soudu prvního stupně. K výtce žalovaného, že pokud by bylo

možno vůbec zvažovat uzavření smluv o dílo v ústní formě, bylo by třeba

považovat tyto smlouvy za neplatné pro neurčitost, soud uvedl, že jedná-li se o

smlouvy ústní, je podmínkou jejich určitosti seznatelnost obsahu ujednání

smluvním stranám. Provedla-li žalobkyně konkrétní stavební práce, jež žalovaný

bez výhrady akceptoval, je zřejmé, že oběma stranám byl obsah ujednání znám. Absence ujednání o ceně není překážkou platnosti smlouvy, neboť cenu díla je v

tomto případě v souladu s § 634 odst. 1 obč. zák. možno stanovit ve výši ceny

přiměřené. Je-li tedy možno uzavřít, že mezi účastníky jde o vztahy smluvní,

pak je třeba námitku promlčení považovat za neopodstatněnou, jelikož, jak se

již vyjádřil odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 19. 2. 2010, v tomto případě

zůstala tříletá promlčecí doba dle § 101 obč. zák. zachována. Tyto úvahy tedy

vedly odvolací soud k potvrzení prvostupňového rozhodnutí jako věcně správného

vyjma části, jíž byla zamítnuta žaloba v rozsahu odpovídajícím soudem prvního

stupně opomenutým pracem a v níž odvolací soud přistoupil ke změně rozsudku

soudu prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně jeho výrokům I., III., IV. a V.,

podal žalovaný dovolání, jež označil za přípustné dle § 238 o. s. ř. Dle

dovolatele je v projednávané věci základní otázkou, zda u žalovaného došlo k

bezdůvodnému obohacení či zda plnění žalobkyně bylo plněním ze smlouvy a

dovolatel má zaplatit cenu díla nebo zda práce na bazénu byly pokračováním

původní smlouvy o dílo ze dne 15. 3. 2003. Dovolatel uzavřel se žalobkyní

smlouvu o provedení stavebních prací, z obsahu smlouvy však není zřejmé, co

přesně mělo být jejím předmětem, smlouva tedy měla být i podle stanoviska

Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, považována za

absolutně neplatnou, neboť není srozumitelná ani jejím stranám, natožpak třetím

osobám. Dovolatel zrekapituloval vývoj názorů vyslovených soudy v tomto řízení

na otázku smluvních ujednání mezi účastníky. Vyjádřil údiv nad tím, že soudy

nakonec dovodily, že došlo k platnému uzavření smluv o dílo na stavbu vodovodu

a drenáží, zámkové dlažby, základů bazénu i propojovací chodby, ovšem současně

dovodily, že smlouva na stavbu altánu uzavřena nebyla, třebaže k provedení

tohoto díla došlo za stejných podmínek. Závěry, zakládající se na úvaze, že

uzavření smlouvy je deklarováno neodstraněním podzemní stavby a neuzavření

smlouvy odstraněním nadzemní stavby, dovolatel označil za nevěrohodné, účelové

a postrádající logické zdůvodnění. Obsahem jednotlivých smluv se přitom soudy

obou stupňů nezabývaly, stejně jako otázkou právní úpravy, dle níž měly být

neexistující smlouvy uzavřeny. Žalobkyně od počátku tvrdila, že smlouvu

uzavírala podle obchodního zákoníku, a až soud dovodil, že se jedná o vztahy

upravené zákoníkem občanským. Z tohoto je zřejmé, že žalobkyně v době zahájení

prací měla za to, že se právní vztahy řídí obchodním zákoníkem.

Podstatnou

náležitostí takové smlouvy o dílo je však dohoda o ceně, takže k řádnému

uzavření dalších smluv o dílo v ústní podobě nemohlo v době provádění prací

dojít, neboť žalobkyně měla prokazatelně za to, že právní vztah mezi

zhotovitelem a objednatelem je podřízen obchodnímu zákoníku. Soud dle dovolatele dále nevzal v potaz, jaké plnění bylo ze strany žalobkyně

poskytnuto na základě smlouvy č. 25/2003, byla-li předmětem této smlouvy stavba

venkovního bazénu - stavební část – stavba rodinného domu (předmět této smlouvy

nebyl v řízení blíže objasněn) a cena takto specifikovaného díla byla dohodnuta

na částku 92.575,- Kč. Plnění nad rámec této smlouvy je dle soudu dovolatel

povinen zaplatit, nehledě na to, že dle stávající judikatury není možné bez

souhlasu objednatele cenu díla zvýšit. Dovolatel od počátku tvrdil, že žádnou

další smlouvu krom smlouvy č. 25/2003 se žalobkyní neuzavřel. Konstatování

existence dalších smluv bylo učiněno bez bližšího upřesnění předmětu smluv. Navíc předložené verze smlouvy č. 25/2003 jsou natolik nekonkrétní, neurčité a

zmatečné, že jsou s největší pravděpodobností také neplatné. Soud prvního

stupně byl dle dovolatele ve svých úvahách veden především snahou ztotožnit se

s názorem odvolacího soudu. Odvolacímu soudu dále vytknul, že na místo

odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje na odůvodnění obsažená v předchozích

rozsudcích. Základní otázkou tedy dle dovolatele v posuzované věci je, zda

žalobkyně uzavřela s dovolatelem i jiné smlouvy než dvě smlouvy datované ke dni

25. 3. 2003 se stejným datem a odlišným obsahem, případně která z těchto smluv

je platná, či zda se jedná o vícepráce dle jedné z těchto smluv, nebo zda se

jedná o šest samostatných smluv, z nichž čtyři měly být uzavřeny v nezjištěnou

dobu, s nezjištěným obsahem a mezi různými subjekty, jelikož smlouva předložená

dovolatelem byla žalobkyní uzavřena s J. K. a A. K. Dovolatel upozornil, že

předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění manželů a není zřejmé, proč si

soud vybral právě smlouvu uzavřenou jen jedním z manželů, a to dovolatelem. Za

daných okolností by tedy měl Nejvyšší soud zrušit rozhodnutí odvolacího soudu a

vrátit mu věc k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatněnost argumentů

dovolatele a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího

soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241

odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V projednávané věci lze

přípustnost dovolání dovozovat z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., neboť dovoláním byl zpochybněn výrok III.

rozsudku odvolacího soudu, jímž

bylo změněno prvostupňové rozhodnutí ve věci samé, a dále i výrok I. rozsudku

odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž

bylo rozhodnuto ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že soud

prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější

rozhodnutí zrušil. Dovolací soud se tedy zabýval důvodností podaného dovolání. Opodstatněnost nelze přiznat výtkám dovolatele směřujícím proti závěrům stran

určení rozsahu povinností převzatých účastníky na základě písemně uzavřené

smlouvy o dílo č. 25/2003. Je na místě předeslat, že zjišťuje-li soud obsah

smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák.,

jde o skutkové zjištění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 370/2006), jehož správnost lze zpochybňovat pouze

prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu

spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění

postrádající oporu v provedeném dokazování ve smyslu citovaného ustanovení je

třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu

vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu

skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a

ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti,

které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo

protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů

účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti),

zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který

odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, publikovaný v Souboru

civilních rozhodnutí NS pod C 8, svazek 1/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5266/2008). Závěry soudu prvního stupně

týkající se zmíněné písemně uzavřené smlouvy o dílo, jež posléze plně aproboval

soud odvolací (jehož úvahy, vyslovené v předchozím rozhodnutí, byly ostatně

vodítkem pro soud prvního stupně), však takto pojímané nedostatky nevykazují. Soud se zaobíral veškerými doloženými okolnostmi provázejícími uzavření

smlouvy, tyto náležitě zhodnotil a jeho úsudek, dle nějž je třeba za závaznou

považovat tu verzi smlouvy, v níž v souladu s názorem znalce odpovídá sjednaná

cena smluvenému dílu a jež byla podepsána oběma manželi K. jako objednateli,

lze považovat za veskrze logický. Úvaze, že písemně bylo dojednáno zhotovení

venkovního bazénu v ceně 92.575,- Kč, není důvodu cokoliv vytýkat. Dovolatel

přitom nepředestřel žádnou argumentaci, v jejímž světle by se tento závěr mohl

jevit nesprávným. Za zcela liché je třeba pokládat tvrzení dovolatele

zdůrazňující, že bez souhlasu objednatele není možno zvyšovat cenu díla, neboť

z rozhodnutí soudů nevyplývá, že by činily jakékoliv závěry v tomto směru.

Nejasná je i výtka dovolatele, dle níž byla soudy bezdůvodně upřednostněna ta z

verzí smlouvy o dílo, již uzavřel jen žalovaný a nikoliv jeho manželka, třebaže

šlo o stavební práce na nemovitosti ve společném jmění manželů, neboť z

rozhodnutí soudu prvního stupně (převzatého v tomto směru soudem odvolacím) se

podává, že byla upřednostněna právě verze podepsaná na straně objednatelů oběma

manželi. K dovolacím námitkám, dle nichž se měly právní vztahy mezi účastníky řídit

zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, je možno uvést, že s otázkou

případné volby obchodního zákoníku se soud prvního stupně zabýval již ve svém

předchozím rozhodnutí, na něž následně v tomto rozhodnutí odkázal, přičemž jeho

zevrubnému rozboru ujednání obsažených ve smlouvě o dílo, na jehož základě soud

vyloučil aplikovatelnost obchodního zákoníku, opět v souladu s výše nastíněnými

limity přezkumu skutkových zjištění není důvodu cokoliv vytýkat. Soud náležitě

vysvětlil, že obsah smlouvy a výslovné ustanovení o použití občanského zákoníku

v textu smlouvy nasvědčují tomu, že strany neměly v úmyslu podřídit svůj

smluvní vztah obchodnímu zákoníku, nehledě na to, že na něj v záhlaví smlouvy

odkázaly. Ani v tomto směru přitom dovolatel nepřichází s argumenty způsobilými

tuto úvahu zpochybnit. Použití obchodního zákoníku na případné další smluvní

vztahy, založené ústně uzavřenými smlouvami o dílo, je pak vyloučeno již s

ohledem na požadavek písemnosti volby obchodního zákoníku obsažený v § 262

tohoto zákona. Důvodnost dovolání nelze dovozovat ani z výtek směřujících proti závěru, že

mezi účastníky došlo k řádnému uzavření několika dílčích smluv o dílo, jež

nebyly vtěleny do písemné formy. I v tomto směru jde do značné míry o otázku

skutkovou, neboť zvažování, zda v daném případě došlo ke shodnému projevu vůle

o základních náležitostech smlouvy o dílo, je úzce provázáno s konkrétními

skutkovými zjištěními, a tedy i zde se může Nejvyšší soud pohybovat pouze ve

výše naznačených limitech dovolacího přezkumu. V obecné rovině lze uvést, že

Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že při zkoumání právně relevantní vůle

účastníků je třeba vyjít i z jejich následného chování (srov. např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 938/2004, rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4142/2008, či rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008), neboť lze

důvodně přepokládat, že takové chování bude odpovídat posuzované vůli. V

případě, že se jedná o právní úkon učiněný v ústní formě či konkludentně, je

při sporu jen obtížně zjistitelné, jak strany tohoto úkonu zamýšlely upravit

svá práva a povinnosti. Přihlédne-li soud k následnému chování účastníků, jež

vyloží v souladu se zásadami logiky a při zohlednění toho, jak by za daných

okolností obvykle postupovali jiní racionální účastníci právního úkonu, není

důvodu tomuto postupu cokoliv vytýkat. Trvat za všech okolností na

vyčerpávajícím doložení přesného znění daného smluvního ujednání by znamenalo v

podstatě popření možnosti uzavírání smluv v jiné než písemné podobě i v

případě, kdy ji zákon nevyžaduje.

I v rámci soudního řízení je pak třeba

uzpůsobit nároky kladené na prokázání smluvního ujednání dikci zákona a

společenské realitě. Dospěly-li tak soudy obou stupňů k právnímu názoru, že

dlouhodobá akceptace práce a výsledků činnosti žalobkyně na nemovitosti

vlastněné dovolatelem nasvědčuje v daném případě tomu, že mezi účastníky došlo

ke shodě o úplatném provedení těchto prací, a to právě v podobě (i rozsahu), v

jaké byly učiněny, neshledává dovolací soud důvodu těmto úvahám cokoliv

vytýkat. Soudy obou stupňů v projednávané věci náležitě zhodnotily okolnosti

provázející provádění stavebních prací a učinily tomu logicky konsekventní

závěry. Poukazuje-li dovolatel dále na to, že odvolací soud v rozsudku místo svého

odůvodnění odkazuje na odůvodnění v rozsudcích předchozích, pak ani v tomto

nelze spatřovat nedostatek, z nějž by bylo možno usuzovat na důvodnost podaného

dovolání. Jsou-li z rozhodnutí odvolacího soudu i prostřednictvím odkazů na

rozhodnutí předchozí zřetelně seznatelné jeho názory na v projednávané věci

sporné otázky, není důvodu se domnívat, že by tento postup negativně ovlivnil

správnost rozhodnutí odvolacího soudu (srov. přiměřeně závěry vyslovené v

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4995/2009, či v

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011). Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním nebyla úspěšně zpochybněna správnost

rozhodnutí odvolacího soudu, pročež Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné dle §

243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty

první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením

advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 22.940,- Kč

podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 (srov. čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.), a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve

výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí

navýšené o 20% DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy

27.888,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského

soudního řádu. V Brně dne 10. října 2012