28 Cdo 3332/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause
ve věci žalobkyně Eremiáš stavební s. r. o., IČ: 26057107, se sídlem v
Ústrašicích 68, zastoupené Mgr. Martinem Smetanou, advokátem se sídlem v Praze
2, Římská 104/14, proti žalovanému A. K., nar. 12. 2. 1967, zastoupenému JUDr.
Petrem Zadražilem, advokátem se sídlem v Táboře, 9. května 515, o zaplacení
448.352,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7
C 51/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 19. února 2010, č. j. 15 Co 10/2010-257,
Rozsudek odvolacího soudu se vyjma potvrzujícího výroku I. tohoto rozsudku
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Poté, co byl původní rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 8. 2008, č.
j. 7 C 51/2006-129, jímž bylo žalobě vyhověno do částky 463.639,- Kč s přísl. a
do částky 3.204,- Kč s přísl. byla žaloba zamítnuta, zrušen ve vyhovujícím
výroku usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze
dne 2. 12. 2008, č. j. 15 Co 631/2008-155, a věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení, uložil Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 16. 10.
2009, č. j. 7 C 51/2006-206, žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku
15.287,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), do částky 448.352,- Kč s
příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky III. a IV.). Žalobou uplatněné právo odůvodnila žalobkyně tím, že pro
žalovaného provedla stavební práce na základě smlouvy o dílo, žalovaný jí však
zaplatil pouze část odměny, jež jí za tyto práce náležela. Soud vyšel ze
zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo podle § 631 a násl.
obč. zák., žalobkyně však provedla stavební práce nad rámec smluvního ujednání,
aniž by byla původní smlouva v tomto smyslu změněna či byla uzavřena smlouva
další. Požaduje-li žalobkyně platbu i za plnění, jež žalovanému poskytla
provedením prací nezahrnutých do smlouvy, je třeba tento její nárok posoudit
podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. K námitce žalovaného se soud zabýval
promlčením práva z bezdůvodného obohacení vzniklého jednotlivými pracemi
provedenými nad rámec smluvního ujednání, počátek objektivní i subjektivní
promlčecí doby stanovil k okamžiku dokončení jednotlivých prací, jelikož
žalobkyně musela vědět o nedostatcích vzájemného ujednání a tedy i o tom, že
plní na základě neurčitého a tedy neplatného právního úkonu, již v tomto
okamžiku. Byla-li žaloba podána dne 22. 12. 2005, právo na vydání obohacení
vzniklého provedením stavebních prací před více něž dvěma lety před tímto datem
(tzn. zastřešením bazénu v hodnotě 165.275,- Kč a stavbou propojovací chodby v
hodnotě 197.629,- Kč) je třeba považovat za promlčené. Výše bezdůvodného
obohacení, na jehož vydání se právo do data podání žaloby nepromlčelo, byla na
základě znaleckého posudku stanovena v částce 138.397,- Kč, v součtu s částkou
odpovídající právu žalobkyně na plnění ze smlouvy (92.575,- Kč) příslušelo
žalobkyni právo na zaplacení částky 230.972,- Kč, zaplatil-li již žalovaný
žalobkyni v souhrnu 215.685,- Kč, lze žalobkyni nyní přiznat pouze právo na
částku 15.287,- Kč, ve zbytku se žalované právo promlčelo, a žalobu je tudíž
třeba v tomto rozsahu zamítnout.
K odvolaní obou účastníků přezkoumal posledně uvedené rozhodnutí Krajský soud v
Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, a rozsudkem ze dne 19. 2. 2010, č. j.
15 Co 10/2010-257, je potvrdil ve výroku I., ve výroku II. je změnil tak, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 448.352,- Kč s přísl., a rozhodl
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Odvolací
soud se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně v tom, že
konstatoval odlišný (užší) rozsah prací, jež měla žalobkyně podle písemně
uzavřené smlouvy provést. Uvedl dále, že má pochybnosti i o dalším, odvoláním
ovšem nenapadeném, závěru soudu prvního stupně, že v případě v písemné smlouvě
výslovně neuvedených stavebních prací nedošlo ke vzniku platného ujednání,
neboť jednání účastníků při provádění stavebních úprav nasvědčuje tomu, že mezi
účastníky byla uzavřena smlouva o dílo v ústní formě. Za těchto okolností by
žalobkyni příslušelo v souladu s ustanovením § 634 obč. zák. právo na
přiměřenou cenu za provedené práce, jež by se dle ustanovení § 101 obč. zák.
promlčovalo v tříleté promlčecí době. Tento závěr však odvolací soud uvedl
pouze na okraj, neboť žaloba je podle něj po právu i tehdy, bude-li žalovaný
nárok posouzen podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. S ohledem na data
provedení jednotlivých prací, jejichž realizací vzniklo na straně žalovaného
bezdůvodné obohacení, nemohla ke dni podání žaloby uplynout tříletá objektivní
promlčecí doba, počátek subjektivní promlčecí doby pak nelze spojovat s
dokončením jednotlivých prací, ale s přihlédnutím k existenci ústního ujednání
a dlouhodobé spolupráci mezi účastníky až s okamžikem, kdy žalovaný začal
zpochybňovat uzavření, resp. platnost, smluv o dílo a odmítl za provedené práce
zaplatit, k čemuž došlo až v průběhu tohoto soudního řízení. Právo žalobkyně
tedy odvolací soud označil za nepromlčené a žalobě v plném rozsahu vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu, podle obsahu dovolání pouze proti jeho části,
jíž bylo změněno prvostupňové rozhodnutí, podal žalovaný dovolání, jelikož
napadený rozsudek se podle něj zakládá na nesprávném právním posouzením věci a
nesprávných skutkových zjištěních. Dovolatel odmítl názor odvolacího soudu, že
subjektivní promlčecí doba počala běžet až od okamžiku, kdy žalovaný začal
zpochybňovat uzavření, resp. platnost, smluv o dílo. Zdůraznil dále, že mezi
účastníky neexistovaly žádné dlouhodobé smluvní vztahy a již nekonkrétní a
neurčité znění smlouvy nasvědčovalo tomu, že smlouva je neplatná v celém
rozsahu. Počátek promlčecí doby je třeba stanovit k okamžiku, kdy bylo možno
právo vykonat poprvé, v daném případě tedy den následující po dokončení díla.
Za nedostatek rozhodnutí odvolacího soudu je podle dovolatele nutno považovat i
způsob, jímž soud dospěl k výši přisouzené částky, především skutečnost, že
odvolací soud převzal mechanicky výši žalované částky, v níž byla žaloba soudem
prvního stupně zamítnuta, nezabýval se výší obohacení stanovenou znaleckými
posudky a nevzal v úvahu, že žalovaný nad rámec ceny smluveného díla (92.575,-
Kč) zaplatil žalobkyni navíc částku 122.425,- Kč. Výrok rozsudku odvolacího
soudu přiznávající žalobkyni částku 448.352,- Kč pak vůbec neodpovídá částkám
uvedeným v odůvodnění. S ohledem na uvedené navrhl dovolatel, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání žalovaného ztotožnila se závěry
odvolacího soudu, zpochybnila argumenty žalovaného a navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Jelikož dovolatel napadl svými argumenty rozsudek odvolacího soudu v části, v
níž jím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je
přípustnost dovolání dána ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. K tomu
lze podotknout, že i v případě, že by dovolatel zamýšlel zpochybnit rozhodnutí
odvolacího soudu v části, v jaké jím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, byla by s ohledem na výši jistiny (15.287,- Kč), o níž bylo takto
rozhodnuto, přípustnost vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval důvodností předestřených dovolacích námitek. Za
opodstatněné lze považovat především tvrzení dovolatele, že odvolací soud
pochybil, stanovil-li počátek běhu subjektivní promlčecí doby až k okamžiku,
kdy žalovaný začal v rámci tohoto řízení zpochybňovat platnost, popřípadě
uzavření, smluv o dílo. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby u práva na
vydání bezdůvodného obohacení se odvíjí od okamžiku, v němž byl oprávněný
obeznámen se skutkovými okolnostmi, z nichž vyplývá vznik odpovědnosti za
bezdůvodné obohacení na straně obohaceného, a není přitom rozhodující, zda ten,
na jehož úkor k obohacení došlo, dokázal tyto okolnosti správně vyhodnotit po
právní stránce. Je-li plněno z neplatné smlouvy, je pro běh subjektivní
promlčecí doby rozhodujícím momentem okamžik, kdy oprávněný zjistil takové
skutečnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva je neplatná (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1574/2009), nehledě na to,
zda oplýval takovými právními znalostmi, aby tyto okolnosti správně vyhodnotil
a zjistil, že smlouva, podle níž plnil, je neplatná (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3977/2007, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1840/2008). Bylo-li zjištěno, že mezi
účastníky došlo mimo plnění poskytnutého na základě řádné smlouvy o dílo i k
plnění na základě smlouvy neplatné, není pro stanovení počátku subjektivní
promlčecí doby u práva na vydání takto nabytého prospěchu rozhodný okamžik, v
němž platnost či samotné uzavření smlouvy začal zpochybňovat v rámci soudního
řízení dovolatel jako obohacený, ale již moment, v němž žalobkyně poskytla
dovolateli plnění, jímž se dovolatel obohatil, věděla-li současně již v tomto
okamžiku, že plnění poskytuje na základě značně nejasného a pochybného ujednání
(což vyplynulo ze zjištění soudu prvního stupně), třebaže v té době
nevyhodnotila nedostatečnost vzájemného ujednání jako důvod jeho neplatnosti.
Právní posouzení odvolacího soudu je tedy v tomto ohledu nesprávné a dovolání
bylo podáno důvodně.
Dovolateli lze rovněž přisvědčit, vytýká-li odvolacímu soudu
nedostatky v úvaze, jež jej vedla k tomu, že přiznal žalobkyni celou částku, v
níž byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta, a nijak se nevypořádal s výší
obohacení zjištěnou soudem prvního stupně ze znaleckého posudku. Ačkoliv
hodnota stavebních prací, jimiž mělo dojít podle závěrů soudu prvního stupně k
promlčenému bezdůvodnému obohacení dovolatele, činí podle zjištění tohoto soudu
celkem částku 362.904,- Kč (197.629,- Kč za propojovací chodbu a 165.275,- Kč
za zastřešení bazénu), odvolací soud na základě svého jiného právního názoru
týkajícího se počátku běhu subjektivní promlčecí doby přiznal žalobkyni v plné
výši částku, v níž byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta (tj. 448.352,-
Kč), aniž by tento svůj závěr jakkoliv vysvětlil a předestřel úvahy, které je
vedly k přiznání celé žalované částky. Odvolací soud tak nedostál své
povinnosti uložené § 157 odst. 2 o. s. ř. přesvědčivě vyložit, které
skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková
zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o
skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Rozsudek odvolacího soudu
je v důsledku tohoto nedostatku v odůvodnění nepřezkoumatelný (k tomu srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1055, svazek
15/2002), a tedy stižený vadou řízení, jíž nelze upřít vliv na správnost
rozhodnutí odvolacího soudu (tzn. vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.). Dovolání by tak bylo možno přiznat důvodnost i vzhledem k tomuto
pochybení. Vytýkal-li dovolatel odvolacímu soudu, že nepřihlédl k tomu, že
žalobkyni již uhradil část provedených stavebních úprav, je třeba podotknout,
že platby provedené dovolatelem ve prospěch žalobkyně zohlednil ve svém
rozhodnutí již soud prvního stupně (dovolatel přitom neuvádí, že by mělo jít o
další platby, soudem prvního stupně nezohledněné), neboť o tyto částky snížil
platební povinnost žalovaného tím, že od celkové výše bezdůvodného obohacení,
jež podle jeho závěru nebylo promlčené, provedené platby odečetl. Měl-li tedy
dovolatel na mysli platby uvedené v rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze jeho
tvrzení přiznat opodstatněnost, jelikož s těmi se již soudy v průběhu řízení
vypořádaly, měl-li pak na mysli jiné platby (což z dovolání není nijak zřejmé),
nebylo by k tomuto tvrzení možno přihlédnout, neboť by šlo o v řízení nově
uplatněné skutečnosti, jejichž zohlednění v dovolacím řízení výslovně zapovídá
ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. Tuto dovolací námitku je tedy třeba
považovat za lichou.
Je-li dovolání shledáno přípustným, přihlíží dle § 242 o. s. ř.
Nejvyšší soud též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Uvedl-li odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, že by bylo možno dovodit
existenci platného smluvního vztahu mezi účastníky (vzniklého vedle smluvního
vztahu založeného písemně uzavřenou smlouvou o dílo), a připustil-li, že
účastníci mezi sebou patrně uzavřeli platnou smlouvu o dílo v ústní formě,
současně se však dále zabýval promlčením žalovaného práva jako práva na vydání
bezdůvodného obohacení, znemožňuje protichůdnost těchto úvah zhodnotit
správnost závěru, zda je žalobkyní požadovanému plnění možno vyhovět.
Nedostatečnost odůvodnění v tomto směru činí opět rozhodnutí nepřezkoumatelným
(viz výše), a tedy opětovně stiženým vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. , jež může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto
vadu je zapotřebí v následujícím řízení odstranit a jednoznačně stanovit, podle
jaké hmotněprávní kvalifikace odvolací soud posuzuje žalované právo.
Protože právní posouzení věci provedené odvolacím soudem považoval Nejvyšší
soud za nesprávné a jeho postup za vadný, shledal dovolání důvodným, a podle §
243b odst. 2, části věty za středníkem, i odst. 3, věty první, o. s. ř. zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu