28 Cdo 3977/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
ve věci žalobce R. B., zastoupeného advokátem proti žalovanému H., a. s.,
zastoupenému advokátem, o 171.254,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 128/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2006, č. j. 30 Co 179/2006-108,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11.192,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 8. 2004, č.
j. 9 C 128/2001-52, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 14. 2. 2006, č. j. 9
C 128/2001-94, (vydaným poté, co byl jeho předchozí zamítavý rozsudek ve věci
ze dne 17. 9. 2002, č.j. 9 C 128/2001-24, zrušen usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 30. 6. 2003, č.j. 23 Co 206/2003-35) zamítl návrh, aby byl
žalovaný uznán povinným zaplatit žalobci částku 171.254,- Kč s úrokem z
prodlení ve výši 10 % ročně z částky 154.794,- Kč od 1. 2. 2001 do zaplacení a
ve výši 2 % ročně z částky 12.500,- Kč od 6. 8. 2001 do zaplacení, a rozhodl o
nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že smlouvou o sdružení ze dne 6. 5. 1996
bylo založeno Bytové sdružení H. (dále jen „sdružení“), jehož účelem bylo
formou pravidelných měsíčních příspěvků získávat finanční prostředky k nákupu
nemovitostí pro jednotlivé účastníky sdružení. Mezi sdružením jako komitentem a
žalovaným (resp. společností H., s.r.o., později transformovanou na H., a. s.)
jako komisionářem byla dne 7. 6. 1996 (správně 7. 5. 1996) uzavřena
komisionářská smlouva, jejímž předmětem bylo mimo jiné spravování majetku
komitenta a zajišťování veškerých činností souvisejících s touto správou (dále
jen „smlouva“ nebo „předmětná smlouva“). Na základě takto zjištěného skutkového
stavu soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 829 odst. 1, 2 obč. zák.
dovodil, že samo sdružení nemůže být účastníkem právních vztahů, neboť nemá
právní subjektivitu, a proto komitenty, v jejichž vlastnictví byl majetek
spravovaný podle smlouvy žalovaným jako komisionářem, mohly být toliko fyzické
osoby – zakládající členové sdružení, a uzavřel, že žalovaný není v tomto sporu
věcně pasivně legitimován, protože závazek vůči žalobci mají fyzické osoby,
které uzavřely předmětnou smlouvu a jsou podle ustanovení § 839 obč. zák.
povinny vrátit žalobci věci vnesené do sdružení, nikoliv tedy žalovaný z titulu
bezdůvodného obohacení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 12. 2006, č. j. 30
Co 179/2006-108, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému
zaplatit žalobci částku 50.424,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od
1. 2. 2001 do zaplacení, co do částky 104.370,- Kč a částky 12.500,- Kč s
příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, v části výroku o
povinnosti žalobce doplatit soudní poplatek ve výši 600,- Kč jej zrušil, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud shledal závěr soudu prvního stupně nesprávným. Podle odvolacího
soudu bylo v řízení prokázáno, že jednotlivé platby (tvořící dohromady
požadovanou částku) žalobce zasílal na účet žalovaného jako správce majetku
sdružení na základě neplatné smlouvy o sdružení, čímž se žalovaný na úkor
žalobce bezdůvodně obohatil ve smyslu ustanovení § 451 odst. 1, 2 obč. zák.
Námitku promlčení vznesenou žalovaným odvolací soud posoudil jako zčásti
oprávněnou a dovodil, že žalobci byly skutkové okolnosti pro posouzení
platnosti právního úkonu, tedy smlouvy o sdružení, známy již v době uzavření
tohoto právního úkonu „trpícího absolutní neplatností“, tedy v den podpisu
„Prohlášení o přistoupení k Bytovému sdružení H.“, a jeho nárok na vydání
bezdůvodného obohacení se v souladu s ustanovením § 107 odst. 1 obč. zák.
promlčel v subjektivní dvouleté promlčecí lhůtě. Jelikož předmětná žaloba byla
u soudu podána dne 13. 8. 2001, mohl být žalobci přiznán nárok na vydání plateb
učiněných v období od 13. 8. 1999. Současně odvolací soud žalobci přiznal nárok
na úroky z prodlení z částky zaplacené v uvedeném období na účet žalovaného.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s tím, že „dovolání má ve
věci samé zásadní právní význam“. Ten dovolatel shledává v tom, že případný
závěr o opodstatněnosti dovolání by měl za následek rozhodnutí o nepromlčení
jeho nároku. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v nesprávném posouzení otázky
počátku běhu promlčecí lhůty. Dovolatel polemizuje se závěrem soudu, že o
neplatnosti smlouvy o sdružení mohl vědět již v okamžiku jejího podpisu,
namítaje, že by nikdy nepodepsal smlouvu s vědomím o její neplatnosti a že soud
„přecenil“ jeho právní povědomí. Upozorňuje na skutečnost, že o neplatnosti
smlouvy o sdružení se poprvé dozvěděl až z napadeného rozsudku a že v
předchozím řízení nebyla tato smlouva soudy obou stupňů posuzována jako
neplatná. Dovolatel dále namítá, že žalovaný mohl smlouvu vytvořit a podepsat
úmyslně a kalkulovat s tím, že až bude muset peníze vyplácet, prohlásí, že
smlouva je neplatná a nároky jsou promlčené, v důsledku čehož by na daný případ
měla být aplikována desetiletá objektivní promlčecí lhůta. Dovolatel navrhuje,
aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že dovolatel v dovolání
nepředkládá relevantní tvrzení ani důkazy, pouze obecně polemizuje s posouzením
žalovaným vznesené námitky promlčení, vyjadřuje přesvědčení, že postupem
odvolacího soudu nebyla nikterak poškozena práva dovolatele a s odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 211/2005, vydané ve skutkově obdobné
věci, navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného
prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být
přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
(způsobilých) dovolacích důvodů.
Z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že jej není oprávněn podat
kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena
újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v
časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, pod č. 28, nebo rozsudek ze dne 1. 2.
2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, svazek 2, pod C 154). Žalobce proto není oprávněn podat dovolání proti
té části výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn výrok
rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě bylo částečně vyhověno. Dovolání
proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tedy sice objektivně přípustné
je, avšak subjektivně oprávněn podat takové dovolání by byl pouze žalovaný,
nikoli žalobce.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst.
1 písm. b) o.s.ř. rovněž není v této věci přípustné, neboť soud prvního stupně
rozhodl v novém rozhodnutí shodně jako ve svém prvém rozsudku, když žalobu
znovu zamítl.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., dle něhož je dovolání
proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné, jestliže nejsou
splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po
právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3
o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Ustálená judikatura považuje za rozhodnutí zásadního právního významu
takové rozhodnutí, které má význam nejen pro danou věc, ale též pro rozhodování
jiných (obdobných) věcí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002,
sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
svazku 16, pod C 1164).
Z uvedeného především vyplývá, že pouhá okolnost, že v případě akceptace důvodů
dovolání dovolacím soudem by byl výsledek řízení pro žalobce příznivější,
zásadní právní význam napadeného rozsudku nezakládá.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolatel v dovolání odvolacímu soudu vytkl nesprávné posouzení počátku běhu
dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák., jakož i to,
že opomněl věc posoudit z hlediska desetileté objektivní promlčecí doby podle §
107 odst. 2 obč. zák.
Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Podle § 107 odst. 2 obč. zák. se nejpozději právo na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné
obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Ve smyslu citovaného ustanovení je z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté
subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním
případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného
obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno pro počátek subjektivní promlčecí doby
k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující
subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou
relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (shodný názor zaujal již Nejvyšší
soud SSR v rozsudku ze dne 17. 2. 1978, sp. zn. 2 Cz 35/77, publikovaném ve
Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších
soudů ČSSR, ČSR a SSR, svazku IV, s. 649, k obdobnému závěru pak dospěl
Nejvyšší soud České republiky např. v rozsudcích ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25
Cdo 2581/98, ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, jakož i v rozsudku
ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu ročník 2001, svazek 5, pod C 442). Touto vědomostí se míní
znalost takových skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné
obohacení dovodit. V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z
neplatné smlouvy (§ 457 obč. zák.) je pak rozhodující subjektivní moment, kdy
oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo
plněno, je neplatná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp.
zn. 33 Odo 306/2005). Není významné, zda oprávněný má takové právní znalosti,
aby byl subjektivně schopen posoudit uvedené skutkové okolnosti a zjistit, že
smlouva, podle níž plnil, je neplatná. Řešení této právní otázky se tedy v
rozhodovací praxi soudů ustálilo a odvolací soud ji posoudil v intencích
konstantní judikatury, a tedy v souladu s hmotným právem. Proto pro její řešení
nelze přiznat napadenému rozsudku zásadní právní význam a dovolání přípustnost
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud měl uvažovat o úmyslném získání
bezdůvodného obohacení žalovaným, jež se promlčuje v desetileté objektivní
době, pak uvedené úvahy jsou především pouze hypotetické, neboť nemají ohledně
tvrzeného úmyslu žalovaného získat bezdůvodné obohacení na úkor žalobce oporu
ve skutkových zjištěních soudů obou stupňů a v dovolacím řízení nové
skutečnosti uplatňovat nelze (§ 241a odst. 4 o.s.ř.). Kromě toho jsou i z
hlediska právního nepřípadné, neboť vztah mezi objektivní a subjektivní
promlčecí dobou je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a
to i za situace, že ještě běží druhá promlčecí doba (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 730/2004). Jestliže tedy odvolací soud
dospěl k závěru, že právo se promlčelo uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí
doby, nezávislé na formě zavinění při získání bezdůvodného obohacení, je bez
právního významu, zda bylo bezdůvodné obohacení získáno úmyslně, a zda tedy
případně v době podání žaloby ještě běžela desetiletá objektivní promlčecí doba.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a
zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího
řízení, které vznikly žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce
9.105,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení
s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších
předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2
odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů) a částky 1.787,- Kč odpovídající 19 % DPH.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. března 2008
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu