32 Cdo 2736/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně PHOENIX lékárenský velkoobchod, a. s., se sídlem v Praze 10, K
pérovně 945/7, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 45359326, zastoupené JUDr.
Pavlem Koukalem, advokátem se sídlem v Praze 9 – Hloubětíně, Milovická 199/5,
PSČ 198 00, proti žalované Pharmmedic, s. r. o., se sídlem v Ostravě – Přívoze,
Podmolova 1009/19, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 26206340, zastoupené
Mgr. Pavlem Bednaříkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Štěpánská
1742/27, PSČ 110 00, o zaplacení částky 5,204.563,67 Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 8/2010, o dovolání žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. února 2013, č. j. 6 Cmo
331/2012-390, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 29.330 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího
advokáta.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.). Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, proti výroku pod bodem I
odst. 1, jímž Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 15. května 2012, č. j. 31 Cm 8/2010-362, ve znění opravného usnesení ze dne
29. června 2012, č. j. 31 Cm 8/2010-375, v části zamítavého výroku ve věci samé
pod bodem I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 3,909.388,82 Kč s
úrokem z prodlení, a proti výroku pod bodem II, jímž odvolací soud rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů, není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2
o. s. ř.) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a
procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka prostřednictvím otázek, „zda je odvolací soud oprávněn se, v
rozporu s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, odchýlit od
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž by opakoval dokazování,
a přihlížet i k důkazům, ohledně nichž soud prvního stupně neučinil žádné
zjištění, a to aniž by je znovu provedl“, a „zda je odvolací soud oprávněn, a
to aniž účastníky seznámí se změnou právního názoru, zcela změnit rozhodnutí
soudu prvního stupně, když tato změna není zjistitelná z postupu odvolacího
soudu“, pouze uplatňuje námitky vad řízení, jichž se měl dopustit odvolací
soud; otázky procesního práva, které odvolací soud řešil (tj.
jimiž se v
napadeném rozhodnutí zabýval) a při jejíchž řešení se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, tu nepředkládá. Námitky vad řízení
nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem požadavkům
vytýčeným v ustanovení § 237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k § 241a odst. 1
o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání
tudíž založit nemohou, i kdyby se jich odvolací soud dopustil (srov. shodně
např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo
14/2014, ze dne 29. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. listopadu
2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo
2015/2014, a ze dne 24. září 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, která jsou, stejně
jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na
jeho webových stránkách). Ani v případě další nastolené otázky, „zda žalobce unese břemeno důkazní, pokud
předloží pouze potvrzení o převzetí dodacího listu, se kterým uvedený dodací
list není spojen, obsahující nečitelný podpis neidentifikovaného zaměstnance
žalované a otisk jeho razítka, a to za situace, kdy žalovaná tuto dodávku
popírá, včetně sporování otisku jeho razítka, a jiné důkazy neprokazují splnění
této konkrétní dodávky“, dovolatelka nevymezuje otázku procesního práva, nýbrž
toliko kritizuje způsob, jakým odvolací soud hodnotil důkazy, a polemizuje s
jeho skutkovými zjištěními a skutkovými závěry (prosazuje názor, že žalobkyně
neunesla důkazní břemeno, a zpochybňuje tak skutkový stav věci zjištěný
odvolacím soudem). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před
soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu
účinném od 1. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je
ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k
dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou
založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29
Cdo 4097/2014). K tomu, že k závěru o přípustnosti dovolání nemohou vést ani
námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím
soudem, odkazuje Nejvyšší soud na stručný výklad shora. Ve vztahu k takto položené otázce ostatně dovolatelka neuvedla, od které
ustálené rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit, nedostála tudíž
požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (v bližším k tomu
srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), v tomto rozsahu tedy dovolání trpí vadou, kterou v důsledku
uplynutí lhůty k dovolání nelze již odstranit (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.) a pro niž by beztak nebylo možno přípustnost dovolání posuzovat (srov. §
243c odst. 1 větu první o. s. ř.). Tím spíše pak nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání
stanoveným v § 241a odst. 2 o.
s. ř. dovolání v té části, v níž směřuje proti
výroku o nákladech řízení a která postrádá jakoukoliv argumentaci, natož pak
vymezení příslušné právní otázky řešené odvolacím soudem a označení ustálené
rozhodovací praxe, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Ani v tomto směru se
tudíž nelze přípustností dovolání vůbec zabývat. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 2 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2015
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu