23 Cdo 943/2021-158
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců
Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně
ROKOSPOL a. s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Krakovská 1346/15, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 25521446, zastoupené Mgr. Erikem Janíkem, advokátem
se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 2957/9a, proti žalovanému J. V.,
podnikateli se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, o zrušení usnesení o
schválení smíru, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 20 C 267/2017, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2019,
č. j. 74 Co 101/2018-103, t a k t o:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2019, č. j. 74 Co 101/2018-103,
a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. 3. 2018, č. j. 20 C 267/2017-42,
se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení.
1. V posuzované věci se žalobkyně domáhala zrušení usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 1. 11. 2016, č. j. 8 Cm 100/2013-168, kterým byl schválen
soudní smír účastníků. Uvedla, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 8 Cm 100/2013 se žalovaný (jako žalobce) po ní jako žalované domáhal
zaplacení odměny ve výši 5 573 137 Kč za poradenskou činnost poskytnutou na
základě smlouvy o poskytování poradenských služeb ze dne 11. 9. 2007. Žalovaná
částka obsahovala daň z přidané hodnoty, neboť žalovaný tvrdil, že je plátcem
této daně. Na jednání konaném dne 1. 11. 2016 Krajský soud v Brně schválil
účastníky navržený smír, ve kterém se žalobkyně zavázala zaplatit žalovanému
částku 3 600 000 Kč včetně daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) ve třech
splátkách, první ve výši 1 800 000 Kč do 12. 12. 2016, druhou ve výši 900 000
Kč do 19. 6. 2017 a třetí ve výši 900 000 Kč do 11. 12. 2017. Žalovaný se
zavázal vystavit ke každé platbě daňový doklad. Při jednání o smíru žalobkyně
původně navrhovala, že žalovanému zaplatí částku 3 070 000 Kč, na základě jeho
tvrzení o plátcovství DPH však tuto částku navýšila o DPH. Po schválení
soudního smíru žalobkyně zaplatila žalovanému první a druhou splátku, avšak
žalovaný nevystavil daňový doklad s vyčíslením DPH. Následně žalobkyně
zjistila, že žalovaný byl u Finančního úřadu pro Zlínský kraj, územní
pracoviště v XY, veden jako plátce DPH do 20. 10. 2015. Tuto skutečnost
žalovaný soudu zatajil, čímž byla jistina v rozporu s příslušným daňovým
zákonem navýšena o DPH, kterou si žalovaný ponechal a neodvedl státu. Tím
vznikla žalobkyni újma, neboť s jistinou žalovanému zaplatila DPH, aniž k tomu
byl zákonný důvod. Vzhledem k tomu, že žalovaný není plátcem DPH, nemůže
žalobkyně nárokovat vrácení zaplacené DPH po státu. Žalovaný postupoval
účelově, záměrně žalobci a soudu neoznámil zrušení své registrace plátce DPH,
čímž uvedl žalobce i soud v omyl. Žalovaný, který má vysokoškolské ekonomické
vzdělání, musel vědět, že jeho požadavek navýšit jistinu o DPH, kterou státu
nebude odvádět, je v rozporu se zákonem.
2. Žalovaný popřel, že se vůči žalobkyni dopustil lsti. V rámci své
procesní obrany tvrdil, že od roku 2011 postupně převedl své aktivity na
právnickou osobu, proto zrušil daňovou registraci osoby samostatně výdělečně
činné. V době podání žaloby plátcem DPH byl, domníval se proto, že z plnění
přijatého na základě soudního smíru, jež se váže na žalobu, musí DPH odvést,
neboť služby, které prováděl pro žalobkyni, v objemu přesahují 1 000 000 Kč.
Podle něho tedy bylo nutné toto plnění podle § 6 odst. 1 zákona č. 235/2004, o
dani z přidané hodnoty, zatížit touto daní. Po přijetí první splátky proto
podal na základě doporučení daňového poradce žádost o registraci k DPH,
finanční úřad však tuto žádost zamítl, žalovaný proto nemohl žalobkyni vystavit
daňový doklad s vyčíslením DPH. Informace o registraci subjektu k DPH je
přístupná ve veřejném rejstříku ARES Ministerstva financí a žalobkyně tedy měla
možnost před uzavřením soudního smíru si z registru plátců DPH jeho status
ověřit. Žalovaný se nadále domnívá, že měl povinnost DPH (vzhledem k výši
jistiny vymáhané pohledávky) odvést, vlivem prodlení se zaplacením a zamítavého
stanoviska finančního úřadu však žalobkyni nárok na odpočet DPH nevznikl.
Problematiku DPH má za velmi komplikovanou, v čase proměnlivou, kterou si
daňoví poradci i finanční úřady vykládají různě.
3. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 27. 3. 2018, č. j. 20 C
267/2017-42, žalobu zamítl. Nepřisvědčil žalobkyni, že schválený smír je podle
hmotného práva neplatný. To, že ve smíru je uvedeno, že částka 3 600 000 Kč
obsahuje daň z přidané hodnoty, podle jeho názoru pouze precizuje dohodu tak,
že se tato částka již nebude navyšovat. Argumentoval, že podle ustálené
judikatury „pokud DPH není uvedeno, má se za to, že částka obsahuje DPH“.
Zdůraznil též, že to, že částka zahrnovala DPH, vyplývá ze smlouvy z roku 2008,
a žalovaný svůj nárok uplatnil žalobou u soudu v roce 2012, přisvědčil proto
žalovanému, že pokud by žalobce plnil, když ne včas, tak alespoň do pěti let,
mohl si DPH odečíst. Dodal, že i když žalovaný v době uzavření smíru již nebyl
plátcem DPH, požádal o registraci k DPH, což Finanční úřad pro Zlínský kraj
zamítl. Závěrem uvedl, že žalobkyně se nemůže dovolávat dobrých mravů, když
sama je porušuje tím, že neplní závazky ze smlouvy.
4. Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil.
5. Odvolací soud uvedl, že jako správná přejímá skutková zjištění soudu
prvního stupně, jak jsou uvedena v odůvodnění jeho rozhodnutí, a pro stručnost
v tomto směru na toto odůvodnění odkazuje. Usoudil, že rozsudek soudu prvního
stupně obsahuje náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 občanského soudního řádu, a
odvolací námitku, že toto rozhodnutí není přezkoumatelné, posoudil jako
nedůvodnou.
6. Odvolací soud zopakoval dokazování rozhodnutím Finančního úřadu pro
Zlínský kraj, územního pracoviště v XY, ze dne 17. 1. 2017, č. j.
19816/17/3305-40511-705238, o zamítnutí registrace žalovaného k dani z přidané
hodnoty, z jehož odůvodnění zjistil, že žalovaný dne 13. 12. 2016 předložil
finančnímu úřadu sdělení a žádost o čtvrtletní plátcovství DPH, v němž jako
datum rozhodné pro povinnost zákonné registrace uvedl den 30. 11. 2016, k
přihlášce přiložil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2016 o
schválení soudního smíru, výpis z bankovního účtu a daňový doklad č. 20161201.
Na výzvu finančního úřadu doložil smlouvu o poskytování poradenských služeb ze
dne 11. 9. 2007, která měla být žalobkyní splněna v roce 2010, a doplnil, že v
roce 2016 a 2017 neprováděl v režimu živnosti soustavnou podnikatelskou činnost
a že registraci k DPH podává výhradně z důvodu překročení obratu kvůli
zaslanému plnění na základě předložené smlouvy. Finanční úřad své rozhodnutí
založil na závěru, že k uskutečnění zdanitelného plnění (poskytnutí služby)
deklarovaného daňovým dokladem č. 20161201 dne 30. 11. 2016 nedošlo, neboť
žalovaný k tomuto datu obdržel pouze část úplaty, kterou měl obdržet na základě
usnesení Krajského soudu v Brně a jež mu náležela za již poskytnutá zdanitelná
plnění na základě smlouvy o poskytování poradenských služeb, proto se v případě
plnění deklarovaného daňovým dokladem č. 20161201 nejednalo o zdanitelné
plnění, které se zahrnuje do obratu pro účely registrace ve smyslu § 4a zákona
o dani z přidané hodnoty.
7. Otázku platnosti schváleného smíru odvolací soud s odkazem na § 3028
odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), posoudil
podle právních předpisů účinných ke dni schválení smíru, tj. zejména podle §
1904 o. z. Dovodil, že soudním smírem došlo k dohodě o narovnání mezi
účastníky, a zdůraznil, že soudní přezkum v řízení o zrušení soudního smíru je
omezen toliko na zjištění, zda podkladem pro smír byla dohoda o narovnání, a
pokud ano, pak zda tvrzený důvod neplatnosti má původ v této dohodě.
8. Odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6.
2003, sp. zn. 32 Odo 750/2002 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), podle
něhož každý procesní úkon je nutno posuzovat z objektivního hlediska, tj. podle
toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným
procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas; ani podstatný
omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit
chtěl, nemá na účinnost procesního úkonu žádný vliv, a na závěry usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3657/2007, podle nichž omyl
při procesním úkonu považuje judikatura dovolacího soudu v souladu s právní
teorií za nevýznamný. Z toho odvolací soud dovodil, že k tvrzenému omylu
žalobce při uzavírání soudního smíru nelze přihlížet, ledaže by tento omyl byl
vyvolán lstí žalovaného.
9. Tvrzení žalobkyně, že žalovaný při uzavření smíru užil lsti, měl
odvolací soud po zopakování dokazování rozhodnutím finančního úřadu za
vyvrácené. Argumentoval, že žalovaný bezprostředně po obdržení první splátky
podal správci daně žádost o čtvrtletní plátcovství DPH, což by nečinil, pokud
by nechtěl daň odvést, ani pokud by se domníval, že z přijatého plnění nemá DPH
odvádět. Skutečnost, že finanční úřad jeho přihlášku zamítl s odůvodněním, že k
uskutečnění zdanitelného plnění nedošlo, neboť žalovaný obdržel pouze část
úplaty, již měl obdržet na základě usnesení o schválení soudního smíru,
žalovaný podle jeho mínění ovlivnit nemohl. Uzavřel, že omyl žalobkyně v otázce
plátcovství DPH na straně žalovaného nebyl vyvolán lstí žalovaného, a proto
nemůže být důvodem ke zrušení soudního smíru.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, výslovně ve
všech jeho výrocích, podle obsahu však toliko ve výroku o věci samé.
11. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatelka v
tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení odvolací soud řešil otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla řešena, případně má tato otázka být dovolacím
soudem posouzena jinak“. Jako rozhodnou otázku předkládá „posouzení platnosti
uzavřeného smíru (narovnání) v souvislosti s neexistujícím nárokem žalovaného
na zaplacení DPH, a to za situace, kdy žalovaný vědomě zamlčel, že není jako
plátce DPH u místně příslušného finančního úřadu registrován a tudíž nemá ani
povinnost tuto daň z přidané hodnoty státu odvést“.
12. Dovolatelka prosazuje názor, že platnost narovnání je dotčena
omylem, který žalovaný vyvolal záměrně. Zpochybňuje relevanci důvodu, o který
odvolací soud opřel závěr o absenci lstivého jednání ze strany žalovaného;
podání žádosti o registraci k DPH žalovaným je podle ní jako jednání ex post
bez právního významu pro posouzení platnosti narovnání a šlo o krok účelový.
Současně odvolacímu soudu vytýká, že se ve svých úvahách omezil pouze na
zjištění, jak se žalovaný zachoval následně (po schválení smíru a po poskytnutí
první platby), ač podle § 1904 o. z. se měl zabývat zejména tím, zda žalovaný v
době uzavření narovnání byl v dobré víře, že je plátcem DPH a je oprávněn tuto
daň po dovolatelce požadovat. Za rozhodující považuje, že v době uzavírání
smíru žalovaný vědomě zamlčel skutečnost, že již není jako plátce DPH
registrován, tedy vyvolal u ní záměrně omyl o tom, že jistinu je nutné navýšit
o částku DPH, která připadne státu, a také o tom, že dovolatelka oproti svým
platbám obdrží od žalovaného řádný daňový doklad, na jehož základě si jakožto
plátce DPH může požádat o vrácení takto zaplacené daně. Argumentuje, že jestli
žalovaný věděl, že od 20. 10. 2015 není registrován jako plátce DPH, pak v
dobré víře být nemohl, záměrně ji ponechal v omylu a tento omyl využil ve svůj
prospěch. S ohledem na znění § 6 zákona o dani z přidané hodnoty by ani
případně platná následná registrace žalovaného k DPH neměla vliv na odvod DPH z
první zaplacené splátky, o čemž žalovaný musel vědět. Žalovaný tak úmyslně
předstíral určité skutečnosti s cílem neoprávněně se v rámci narovnání obohatit
o částku DPH. Musel vědět, že kdyby ji o této skutečnosti před uzavřením smíru
pravdivě informoval, k navýšení jistiny o DPH by nedošlo, o této skutečnosti
tedy mlčel zcela jistě záměrně.
13. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká rovněž procesní pochybení
spočívající v tom, že v průběhu řízení nebyla poučena o povinnosti tvrdit a
prokázat, že žalovaný při uzavírání smíru nebyl v dobré víře a že omyl vyvolal
lstí.
14. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
15. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
16. Nejvyšší soud svým předchozím rozhodnutím v této věci, usnesením ze
dne 23. 6. 2020, č. j. 32 Cdo 1165/2020-127, odmítl dovolání jako nepřípustné.
Dovodil, že a) žalobkyně uvedla více předpokladů pro řešení této otázky, které
se navzájem vylučují, b) předpoklad, že má být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím
soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl
odklonit, a z dovolání musí být musí být zjistitelné, od kterého svého řešení
právní otázky se má odchýlit, a c) dovolatelka řešení vymezené otázky
zpochybňuje prostřednictví kritiky závěru odvolacího soudu, že žalovaný při
uzavření smíru neužil lsti, což je závěr skutkový, který v dovolacím řízení
probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 zpochybnit nelze.
17. Toto rozhodnutí bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3.
2021, sp. zn. IV. ÚS 2659/20. Ústavní soud shledal zřejmým, že stěžovatelka
vymezila právní otázku, u níž uvedla, že dosud nebyla v rozhodování dovolacího
soudu řešena, a jen in eventum jako otázku, která by měla být dovolacím soudem
řešena jinak. Dovodil, že využije-li dovolatel při vymezení předpokladu
přípustnosti dovolání vícero možností plynoucích z § 237 občanského soudního
řádu jako „případných“ předpokladů přípustnosti v jejich posloupnosti,
neporušuje tím požadavek, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze
jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání. Vytkl Nejvyššímu
soudu, že se přípustností dovolání na základě této otázky nezabýval, naopak se
jejímu řešení vyhnul, vyjádřil názor, že nejde o otázku zjevně irelevantní,
neboť na jejím řešení závisí, resp. může záviset, zda žaloba na zrušení smíru
bude úspěšná, a uzavřel, že Nejvyšší soud neposoudil vznesenou otázku
odůvodňující přípustnost dovolání, ač tak učinit mohl a měl, čímž porušil právo
stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod. K ostatním důvodům odmítnutí dovolání se Ústavní soud
nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2022 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s.
ř.“.
19. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval nejprve otázkou jeho
přípustnosti.
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již od roku 2014 opakovaně
vysvětluje, že spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím
soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání
zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má
dovolací soud odchýlit [srov. již usnesení ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSCR
36/2014, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále jen Sb. rozh. obč.“„)]. Takový
údaj z dovolání žalobkyně seznatelný není. Dovolatelka se ostatně podle všeho
domáhá, aby právní otázka vyřešená odvolacím soudem byla dovolacím soudem
posouzena jinak, což významově neodpovídá požadavku, aby dovolacím soudem
vyřešená (vyřešená v jeho dosavadní rozhodovací praxi) právní otázka byla
dovolacím soudem posouzena jinak, totiž aby se dovolací soud od své dosavadní
rozhodovací praxe odchýlil (srov. již usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29
Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč.).
22. Co se týče otázky, kterou dovolatelka předkládá jako právní otázku
dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, pak Nejvyšší soud
považuje za vhodné zdůraznit judikatorní závěry, podle nichž otázky, pro
jejichž řešení může být dovolání přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., musí mít
přesah do obecné rozhodovací praxe soudů (tzv. judikatorní přesah), což
předpokládá, že mají zobecňovací potenciál. Jen tak může jít o otázky, které
dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud nevyřešil a které by tudíž měl
vyřešit právě ve zde souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti
konkrétního právního posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího
soudu, nýbrž též (a zejména) pro futuro, při plnění svého základního poslání,
jímž je sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11.
2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo
3440/2008). Právní otázka, ať již otázka hmotného či procesního práva, proto
nemůže z pohledu ustanovení § 237 o. s. ř. obstát, nelze-li na takto položenou
otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy neumožňuje-li její formulace
judikatorní řešení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9.
2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a
ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016).
23. Též Ústavní soud pod body 50 a 51 plenárního nálezu ze dne 28. 11.
2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod číslem 45/2017 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, při posuzování souladu požadavků kladených na obsah
dovolání s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod argumentoval
rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) ve věci
Trevisanato proti Itálii ze dne 15. 9. 2016 č. 32610/07, podle něhož formulace
právních otázek u mimořádných opravných prostředků má dvojí cíl. Jasně
formulovaná právní otázka má v první řadě naznačit řešení daného případu
požadované účastníkem a za druhé pak její znění představuje obecný právní závěr
aplikovatelný v obdobných případech v budoucnu. Smyslem zákonného požadavku je
tedy chránit zájem účastníka řízení dosáhnout v případě potřeby změny
napadeného rozhodnutí a také respektovat funkci vyšší soudní instance. Pod
bodem 52 nálezu Ústavní soud konstatuje, že ESLP ve svých úvahách zohlednil
také to, že požadavek formulovat právní otázku vyplývá ze zákona i z početné
judikatury, podle níž musí účastníci výslovně formulovat právní otázku, která
má být klíčem k předestřeným úvahám, a umožnit kasačnímu soudu jejich
zodpovězení ustálením výkladu aplikovatelného v obdobných případech.
24. Ve zde souzené věci dovolatelka požaduje zodpovězení otázky, zda
žalovaný vyvolal omyl lstí, založené na individuálních okolnostech konkrétního
případu, jejím prostřednictvím se tedy domáhá přezkumu správnosti právního
posouzení odvolacího soudu, založeného na zjištěném skutkovém stavu věci (§
241a odst. 1 věta první o. s. ř.), k němu však může dovolací soud přistoupit až
tehdy, shledá-li dovolání přípustným. Nicméně z kasačního nálezu Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 2659/20 je zřejmé, že Ústavní soud se zabýval též kvalitou
vymezení dovolatelkou předložené právní otázky a při posouzení její
způsobilosti dostát požadavkům ustanovení § 237 o. s. ř. dospěl k jinému,
kladnému závěru. Při vázanosti závěry Ústavního soudu Nejvyšší soud shledal
dovolání pro řešení uvedené otázky přípustným podle § 237 o. s. ř. a přistoupil
k dovolacímu přezkumu.
IV. Důvodnost dovolání
25. Dovolání je důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na neúplném a
tudíž nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
26. Podle § 99 o. s. ř. připouští-li to povaha věci, mohou účastníci
skončit řízení soudním smírem (odstavec 1, věta první). Soud rozhodne o tom,
zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy
(odstavec 2, věta první). Schválený smír má účinky pravomocného rozsudku.
Rozsudkem však může soud zrušit usnesení o schválení smíru, je-li smír podle
hmotného práva neplatný (odstavec 3, věta první a druhá).
27. Podle § 583 o. z. jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a
byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné.
28. Podle § 1903 odst. 1 věty první o. z. dosavadní závazek lze
nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti
mezi nimi dosud sporné nebo pochybné.
29. Ustanovení § 1904 o. z. stanoví, že platnost narovnání není dotčena
omylem v tom, co bylo mezi stranami sporné nebo pochybné, ledaže omyl vyvolala
některá strana lstí. Narovnání dohodnuté v dobré víře nepozbývá platnosti ani
tehdy, zjistí-li se na základě skutečností vyšlých najevo dodatečně, že některá
ze stran pohledávku neměla.
30. Závěr o tom, že omyl byl vyvolán lstí, má sice skutkový základ (jak
vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 29 Odo
415/2001, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 24 Cdo
1364/2020), pojem „lest“ je však pojmem právním a řešení otázky, zda bylo užito
lsti, tedy vedle řešení otázek skutkových zahrnuje též zodpovězení otázky
hmotného práva, co je obsahem pojmu „lest“. Též posouzení, zda zjištěný
skutkový stav věci umožňuje závěr, že bylo užito lsti, je posouzením právním.
31. K obsahu pojmu „lest“ je využitelná judikatura Nejvyššího soudu k
ustanovení § 49a větě druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného
k 1. 1. 2014, podle něhož právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl
touto (tj. jednající) osobou vyvolán úmyslně. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že
jde o případ, kdy byl omyl druhým účastníkem vyvolán úmyslně (lstí), přičemž
lest spočívá obvykle v tom, že druhý účastník úmyslně předstírá něco, co
neexistuje, anebo naopak zastírá něco, co existuje (srov. rozsudek ze dne 23.
4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 432/96, a shodně rozsudky ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 26
Cdo 2828/2000, ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, a ze dne 31. 10.
2001, sp. zn. 26 Cdo 2310/2000).
32. Z důvodů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 7
Tdo 1147/2007, uveřejněného pod č. 29/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část trestní, se obdobně podává, že jednáním, které má povahu lsti,
se rozumí záměrné vyvolání omylu klamavými údaji.
33. Stejně (jen jinými slovy) definuje lest též civilistická komentářová
literatura; lstí je podle ní úmyslné předstírání určitých skutečností, jež mají
u druhé strany narovnání vyvolat omyl (srov. Dvořák, B. in Hulmák, M. a kol.
Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část. § 1721 až 2054. Komentář. 1.
vydání. Praha : C. H. Beck, 2014, s. 826).
34. Odvolací soud jistě nepochybil v úvaze, že k tvrzenému omylu žalobce
při uzavírání soudního smíru nelze přihlížet, ledaže by tento omyl byl vyvolán
lstí žalovaného. To přeci výslovně stanoví § 1904 věta druhá o. z. Odvolací
soud se proto zcela zbytečně potýkal s judikatorními závěry, které se vztahují
k procesní povaze smíru, ačkoliv ve zde souzené věci jde o jeho hmotně právní
podstatu (ke dvojímu charakteru soudem schváleného smíru a k jeho důsledkům v
tom ohledu, zda se při řešení té které otázky aplikují hmotněprávní či procesně
právní pravidla, srov. judikaturu a odbornou literaturu shrnutou v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1056/2020).
35. Z obsahu pojmu lest, jak jej definuje judikatura a literatura, je
patrno, že podstatnou složkou lsti je záměr (úmysl) jednajícího vyvolat omyl
druhé strany. Záměr (úmysl) je formou vůle, tedy stavem mysli; ten z povahy
věci nemůže být sám o sobě předmětem dokazování a dokazovány mohou být jen
skutečnosti (okolnosti vnějšího světa), jejichž prostřednictvím se vůle navenek
projevuje (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn.
21 Cdo 4929/2010). Odvolací soud tedy nepochybil ani v tom, že při zjišťování,
zda žalovaný jednal lstivě, přihlédl k jeho následnému jednání. Nejvyšší soud
se neztotožňuje s názorem dovolatelky, že následné jednání je při zjišťování
záměru jednajícího a priori právně nevýznamné. Je tomu právě naopak; vždyť i
při výkladu projevu vůle se podle výslovné úpravy obsažené v § 556 odst. 2 o.
z. přihlédne mimo jiné k tomu, jak strany následně (sic!) daly najevo, jaký
obsah a význam právnímu jednání přikládají. Tak se dá (mimo jiné) i z
následného postupu jednajícího usoudit, jaký byl jeho záměr při uskutečnění
posuzovaného jednání.
36. Dovolatelka však odvolacímu soudu důvodně vytýká, že právně
pochybil, jestliže se při zjišťování záměru žalovaného omezil toliko na
poznatek o jeho následném jednání. Řízení před soudy nižších stupňů trpí
skutkovým deficitem. Odvolací soud se odvolává na skutková zjištění soudu
prvního stupně, v němž však žádná skutková zjištění vylíčena nejsou. Jen
nepřímo, v rámci právní argumentace, soud prvního stupně zmiňuje, že žalovaný v
době uzavření smíru plátcem DPH již nebyl a že posléze požádal o registraci,
avšak neúspěšně.
37. Nebylo tak zjištěno (ani zjišťováno), co případně uzavření smíru
předcházelo, a dokonce ani, za jakých okolností byl smír uzavřen. Není známo,
zda a jaká proběhla mezi účastníky komunikace mimo soudní řízení v rámci
jednání o smíru. Nebyl zjištěn ani obsah protokolu o jednání, při němž došlo k
uzavření smíru, a není tedy známo, co vlastně žalovaný stran DPH před soudem
skutečně uvedl, respektive co při jednání ohledně této daně při jednání
zaznělo. V žalobě dovolatelka tvrdila, že „žalovaný uvedl, že požaduje navýšení
částky o DPH, které bude muset jako plátce DPH odvést státu,“ a že „ve své
žalobě a také v rámci jednání o soudním smíru požadoval zaplacení částky spolu
s DPH v zákonné výši s odůvodněním, že je registrovaný jako plátce DPH.“ Při
jednání před soudem prvního stupně však po poučení o koncentraci řízení uvedla,
že žalovaný zamlčel, že zrušil registraci, a tuto informaci neoznámil ani soudu
ani jí. Též v dovolání argumentuje, že žalovaný vědomě zamlčel, že již není
registrován jako plátce DPH, resp. že zamlčel, že dohodnuté právo na zaplacení
DPH v době narovnání nemá. Jak se žalovaný k plátcovství DPH konkrétně
vyjádřil, popřípadě za jakých okolností mlčel, ač mlčet neměl, nemusí být bez
významu při zjišťování, zda záměrně vyvolal u dovolatelky omyl.
38. Spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 Cm 100/2013 k procesnímu spisu
připojen není a v procesním spisu jsou zažurnalizovány kopie částí protokolů o
jednání před Krajským soudem v Brně jako soudem prvního stupně z 1. 3. 2016 a
15. 7. 2016, které jsou pro účely řešení tohoto sporu bezcenné. Nakonec, i
kdyby tomu bylo jinak, dovolací soud nemůže doplňovat skutkový stav věci, kuse
zjištěný před soudy nižších stupňů, vlastním dokazováním.
39. Nezbývá proto než uzavřít, že odvolací soud si pro právní posouzení
věci nezjednal dostatečný skutkový podklad a jeho rozhodnutí tak nemůže obstát.
40. Dovolatelčinu námitku, že nebyla poučena, že musí tvrdit a prokázat,
že žalovaný při uzavírání smíru nebyl v dobré víře a že omyl vyvolal lstí,
dovolací soud důvodnou neshledal. Soud poučuje žalobce podle § 43 odst. 1 o. s.
ř., trpí-li žaloba takovým nedostatkem tvrzení o právně významných
skutečnostech, že je neprojednatelná, neboť není dostatečně vymezen předmět
řízení, a poučení podle § 118a o. s. ř. je třeba poskytnout tehdy, jestliže
účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené)
důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Byla-li tedy
žaloba zamítnuta, popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála nikoli proto,
že účastník řízení stran určité právně významné skutečnosti neunesl důkazní
břemeno, nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená
rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo
tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. důvod
(srov. například rozsudek ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1630/2013, a
judikaturu v něm citovanou). Ve zde souzené věci se nejedná ani o jednu z
uvedených procesních situací.
41. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů
správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí
o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí
také na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto podle § 243e odst.
2 věta druhá o. s. ř. zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
42. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1, část první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu