22 Cdo 3215/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka
ve věci žalobců: a) A. B., zastoupené JUDr. Petrem Málkem, advokátem se sídlem
v Praze 4, Špirkova 526, b) V. B., proti žalované J. K., zastoupené JUDr.
Davidem Lejčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, E. Peškové 15, o vyklizení
komory, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 43/2003, o
dovolání žalobkyně A. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.
června 2007, č. j. 58 Co 194/2007-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně A. B. je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve
výši 1.800,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalované
JUDr. Davida Lejčka.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23.
listopadu 2006, č. j. 43 C 43/2003-116, zamítl žalobu, podle které měla být
žalované uložena povinnost „vyklidit a vyklizenou žalobcům a) a b) předat
komoru č. 2, která se nachází jako první po pravé straně po vstupu z Plamínkové
ulice v přízemí domu č. p. 1557 v Praze 4, ulice Plamínková v k. ú. N.“, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 6. června 2007, č. j. 58 Co 194/2007-141, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně A. B. (dále též jen „dovolatelka“)
dovoláním s uplatněním dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3
o. s. ř.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám, společně s
vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na
ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s
§ 237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolání není přípustné.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise
Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález
Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29,
2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání
určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím
soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se
ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména
ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné
na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu,
která by měla být dovolacím soudem řešena, zjevně vycházejíc z přípustnosti
dovolání dovozované podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Podle tohoto
ustanovení však není přípustnost dovolání dána již z toho důvodu, že odvolací
soud ve svém rušícím usnesení ze dne 28. února 2005, č. j. 58 Co 649/2004-87,
soud prvního stupně žádným právním názorem nezavázal a důvodem zrušení rozsudku
soudu prvního stupně byla jeho nepřezkoumatelnost.
Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za
otázku zásadního právního významu a existence takové otázky se nepodává ani z
obsahu dovolání. Dovolání je podle svého obsahu zjevným nepřípustným požadavkem
na revizi celého řízení před soudy obou stupňů z hlediska rozsahu provádění a
hodnocení důkazů a přijímání jednotlivých dílčích skutkových a právních závěrů.
V dovolání je toliko vyjádřena pochybnost dovolatelky o tom, zda soudy z
hlediska rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů důsledně přistoupily
k posouzení, zda „odnětí komory z příslušenství bytu bylo v souladu s právními
normami“. Tento požadavek (bez ohledu na jeho obecný charakter) však přehlíží
základní závěr nalézacích soudů, že v řízení nebylo prokázáno, že by předmětná
komora vůbec byla příslušenstvím bytu č. 2, jenž byl jako byt nájemní v
dřívějším období užíván předchůdci žalobců a v současné době je ve vlastnictví
žalobců. Jestliže se nalézací soudy podrobně zabývaly právním osudem komory,
učinily tak zjevně proto, aby byl v řízení prokázán postup, kterým se tato
komora stala součástí kadeřnické provozovny žalované, a v důsledku kterého by
žaloba nemohla být důvodná, i kdyby původně komora příslušenstvím bytu č. 2
byla.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proto podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. b), c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a §
146 odst. 3 o. s. ř. Náklady takto vzniklé představují odměnu advokáta za
zastoupení žalované v dovolacím řízení, která činí podle § 7 písm. d) vyhlášky
č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“) ve výši 6.000,- Kč sníženou ve smyslu §
10 odst. 3 a § 14 odst. 1, § 15 odst. 1 vyhlášky na částku 3.000,-
Kč a dále sníženou podle § 18 odst. 1 vyhlášky ve spojení s § 10 odst. 3
vyhlášky o 50 % na částku 1.500,- Kč. Žalované dále náleží náhrada hotových
výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání
žalobkyně) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů, tj. celkem 1.800,- Kč. Celkové náklady dovolacího řízení tak na
straně žalované činí 1.800,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobkyni A. B. povinnost nahradit žalované náklady
dovolacího řízení ve výši 1.800,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám
zástupce žalované (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.)..
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. září 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu