32 Cdo 1630/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně Vodafone Czech Republic a. s., se sídlem v Praze 5, Stodůlky, náměstí
Junkových 2808/2, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 25788001, zastoupené
Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ
140 00, proti žalované O2 Czech Republic a. s., se sídlem v Praze 4 –
Michli, Za Brumlovkou 266/2, PSČ 140 22, identifikační číslo osoby 60193336, o
zaplacení částky 3 337 643 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 51 Cm 211/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2012, č. j. 3 Cmo 230/2012-352, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. března 2012, č. j. 51 Cm
211/2006-291, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení
částky 3 337 643 Kč s úrokem z prodlení jako bezdůvodného obohacení, jež mělo
na její úkor vzniknout žalované tím, že si v době od 16. října 2002 do 15. června 2003 při pravidelných měsíčních vyúčtováních vzájemně poskytovaných
služeb neoprávněně snižovala své platby vůči žalobkyni o úhrady za službu
přístupu ke službě volání na účet volaného (na tzv. „Zelenou linku“) ve výši
1,905 Kč/min. a nikoliv ve výši stanovené podle cenového rozhodnutí Českého
telekomunikačního úřadu (dále též jen „Úřad“) ze dne 2. června 2003 č. 03/PROP/2003. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně v
záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž
účastníci uzavřeli 7. ledna 2000 smlouvu o propojení telekomunikačních sítí
podle zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, účinného do 1. července 2000
(dále též jen „smlouva“), podle jejíhož článku 8 měla za služby a výkony
poskytnuté druhé straně každá strana účtovat ceny uvedené v příloze D s tím, že
ceny za propojení platí vždy pro určité tam dohodnuté časové období (tj. do 30. června 2000), a pokud nedojde k dohodě o výši a struktuře nových cen do
posledního dne platnosti dosavadních cen, může být věc předložena k rozhodnutí
Úřadu. Podle přílohy D činila cena za příchozí volání na službu Zelená linka
1,905 Kč/min. Pro předmětné období cena smluvně upravena nebyla a cena služby
Zelená linka byla započítávána na cenu vzájemných služeb ve výši 1,905 Kč/min. Teprve dne 15. září 2006 žalobkyně podala Úřadu návrh na stanovení ceny za dobu
od 1. června 2001 do 15. června 2003. Úřad rozhodnutím ze dne 10. prosince
2007, které bylo potvrzeno rozhodnutím Rady Úřadu ze dne 7. března 2008 a dne
11. března 2008 nabylo právní moci, návrh zamítl s odůvodněním, že smlouvou
byla dohodnuta pouze služba bezplatného volání poskytovaná žalovanou (rozuměno
služba poskytovaná volajícím) a smlouva o poskytování takové služby žalobkyní
uzavřena nebyla, Úřad tedy nemůže věc rozhodovat, neboť nejde o vztah upravený
telekomunikačním zákonem. Posudkem znalce z oboru spoje, telekomunikační
technika, byla stanovena obvyklá cena za předmětné propojení ve výši 1,905 Kč/
min. Odvolací soud se ztotožnil též s právním posouzením soudu prvního stupně, jenž
s poukazem na ustanovení § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
zrušeného ke dni 1. ledna 2014 (dále jen „obč. zák.“), a na judikaturu
Nejvyššího soudu dovodil, že pokud si strany poskytly plnění bez právního
důvodu, měly by si vrátit to, co obdržely, přičemž žalovaná poskytla žalobkyni
služby (propojení Zelené linky), které nelze vrátit, a žalobkyně zaplatila za
tuto službu 1,905 Kč/min., je tudíž nutno zkoumat, jaká byla cena za propojení
Zelené linky v místě a čase obvyklá. Z odkazem na závěry znaleckého posudku pak
usoudil, že u žalované k bezdůvodnému obohacení nedošlo.
K námitkám uplatněným v odvolání pak odvolací soud uvedl, že nevyužil-li žádný
z účastníků možnosti obrátit se na Úřad se žádostí o stanovení ceny, jsou
bezpředmětné úvahy o tom, co by se stalo, kdyby ve věci rozhodoval Úřad. Konstatoval, že soud prvního stupně při zjišťování ceny obvyklé vycházel ze
znaleckého posudku, který nebyl žalobkyní zásadním způsobem zpochybněn, a
vyjádřil názor, že znalec posuzoval takové parametry, které mohly mít měřitelný
vliv na určení obvyklé ceny. Zdůraznil v té souvislosti, že obvyklé ceny
„určovaly“ největší společnosti, proto bylo podstatné jejich porovnání a
nikoliv společnosti ETEL a alternativních operátorů, jejichž podíl na trhu byl
zanedbatelný. Dovodil též, že cenový výměr není rozhodnutím příslušného orgánu
o úpravě cen za poskytování propojení a cenu uvedenou v regulaci cen Úřadu a
platnou od 16. června 2003 nelze použít pro určení ceny za předešlé období,
mimo jiné i proto, že situace na trhu se postupně mění a ceny za propojení
stále klesají. Odvolací soud se tudíž ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že cenou
obvyklou v daném místě a čase je „cena původně sjednaná ve smlouvě“, tedy 1,905
Kč/min., na základě čehož uzavřel, že „žalovaná poskytovala žalobkyni služby za
cenu obvyklou“ a nemohlo tedy u ní dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení na
úkor žalobkyně. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, podle dovolací argumentace však
toliko ve výroku o věci samé, napadla žalobkyně dovoláním, jež shledává
přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“), a ohlašuje dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíc, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka spatřuje v otázkách,
dle jejího mínění dovolacím soudem dosud neřešených,
a) zda při rozhodování o stanovení výše bezdůvodného obohacení za poskytování
propojení na službu Zelené linky za období, kdy nebyla uzavřena dohoda o ceně
za propojení, lze v občanském soudním řízení postupovat v rozporu s rozhodovací
praxí Úřadu,
b) zda lze při rozhodování o výši bezdůvodného obohacení vycházet z ceny
obvyklé v místě a čase namísto ceny určené v souladu s hledisky stanovenými §
78 odst. 2 zákona o telekomunikacích, tj.
ceny vycházející z nákladů na
propojení včetně přiměřeného zisku,
c) zda lze při stanovení relevantního trhu pro stanovení obvyklé ceny vycházet
z „vymezení založeného na právním hodnocení soudu“ namísto odborného znaleckého
zkoumání této otázky, a pokud je soud oprávněn vymezit relevantní trh, zda je
možné vycházet pouze z trhu vymezeného pro originaci hovoru v pevné síti
operátora a terminaci v mobilní síti operátora, či je nutné zahrnout do
relevantního trhu i další možné kombinace vzájemného propojení operátorů
mobilních a pevných sítí,
d) zda lze při stanovení obvyklé ceny vycházet z ceny stanovené dominantními
operátory a navíc z ujednání mezi dominantním operátorem a na něm závislým
operátorem minoritním,
e) zda lze vycházet ze znaleckého posudku znalce, který nemá odbornost v
ekonomii, ale pouze v oboru telekomunikací, a
f) zda lze paušálně odmítnout kladení dotazů na znalce, případně svědka, bez
toho, aby soud posoudil každý jednotlivý dotaz. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka shledává též v jeho
rozporu se závěrem obsaženým v usnesení zvláštního senátu zřízeného zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále též jen
„zvláštní senát“), ze dne 31. prosince 2008, sp. zn. Konf 27/2007, podle něhož
při určení mezi účastníky sporné ceny za propojení za stavu, kdy dohoda o ceně
za propojení neexistovala, nutno vycházet z týchž hledisek, z nichž by vycházel
Úřad při vydání cenového rozhodnutí pro vymezené období, tj. z hledisek
uvedených v § 78 odst. 2 zákona o telekomunikacích.
Dovolatelka především namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na skutkovém stavu
nesprávně zjištěném soudem prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil,
aniž se vypořádal s odvolacími námitkami, a jeho rozhodnutí je tudíž
nepřezkoumatelné. V rámci kritiky právního posouzení odvolacího soudu dovolatelka prosazuje
názor, že pokud soud posuzuje stejnou otázku, kterou by v případě podání návrhu
na zahájení řízení posuzoval Úřad, je zásadně nepřípustné, aby vycházel z
jiných předpokladů než Úřad, přičemž ten - jakožto „specializovaný a vrcholný
orgán uvedené problematiky“ - obdobné spory rozhoduje způsobem, který se v
zásadě ustálil na tom, že při vypořádání bezdůvodného obohacení v oblasti
vztahů mezi subjekty poskytujícími telekomunikační služby je nutné vycházet z
principů z tzv. cen nákladově orientovaných. Dovolatelka argumentuje, že
nebyla-li mezi účastníky dohodnuta výše ceny, na kterou měla žalovaná za
poskytnutou službu nárok, je třeba aplikovat ustanovení § 78 odst. 2 zákona o
telekomunikacích, podle něhož cena za propojení musí vycházet z nákladů na
připojení včetně přiměřeného zisku a je třeba na ni použít cenovou regulaci
Úřadu. Ze závěrů rozhodnutí zvláštního senátu ze dne 31. prosince 2008, sp. zn. Konf 27/2007, z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu a z rozhodovací
praxe Úřadu, popsané v jeho sdělení ze dne 2. prosince 2010 (v němž se Úřad
vyjádřil k principům svého rozhodování ve sporech o cenu za služby
elektronických komunikací), dovolatelka dovozuje, že uvedená východiska jsou
rozhodná pro Úřad i v případech, kdy se nejedná o cenovou regulaci, ale o
rozhodnutí sporu, a že principy cenové regulace obsažené v cenovém rozhodnutí
Úřadu č. 03/PROP/2003 je třeba aplikovat i na období před jeho účinností, kdy
taková regulace neexistovala. V otázce obvyklé ceny plnění poskytnutého žalovanou dovolatelka namítá, že soud
prvního stupně relevantní trh vymezil v rozporu s ustanovením § 127 o. s. ř. vlastním posouzením, ačkoliv jde o odbornou skutkovou otázku, a odvolací soud
se s příslušnou její odvolací námitkou nevypořádal. S poukazem na rozhodovací
praxi Úřadu argumentuje, že relevantním trhem by v případě potřeby jeho určení
byly nejen vztahy originace v pevné síti a terminace v síti mobilní (tj. volání
z veřejné pevné sítě do veřejné sítě mobilní), nýbrž všechny možné varianty
propojení. Brojí proti názoru, že ceny obvyklé by měly určovat největší
společnosti, vytýká odvolacímu soudu, že sám posoudil odbornou skutkovou otázku
míry vlivu cen za propojení poskytované společností ETEL a alternativními
operátory, a vyjadřuje přesvědčení, že jediným správným řešením je vycházet z
nákladově orientované ceny. Dále dovolatelka vytýká soudu prvního stupně, že jí odmítl dát prostor pro
vedení dokazování k jejím tvrzením stran vadných závěrů znaleckého zkoumání i
pro vymezení skutkových otázek, které je třeba znalecky zkoumat, a bez toho, že
by ji poučil podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., rozhodl v její
neprospěch překvapivým rozhodnutím. Odvolací soud pak měl chybovat tím, že
procesní postup soudu prvního stupně aproboval.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené rozhodnutí
odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě aby zrušil jen rozhodnutí odvolacího
soudu. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. prosince 2012. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného
zastoupení (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené
věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž
by tento soud rozhodl jinak), dovolání tak může být přípustné toliko podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu
ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), tj. dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto též při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil, případně jejichž řešení zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam
rozhodnutí po právní stránce může založit jen taková právní otázka, na níž
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj. která je pro toto rozhodnutí určující
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo
1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde
citovaná, veřejnosti dostupné na http://www.nsoud.cz).
Řešení otázky uvedené shora pod písmenem c) napadené rozhodnutí zásadně
významným z hlediska právního nečiní, neboť odvolací soud takovou otázku
neřešil a řešit neměl důvod. Relevantní trh je zákonný pojem, upravený zákonem
č. 151/2000 Sb. (srov. § 2 odst. 20) a pro účely tohoto zákona (srov. § 37
odst. 1). Pro zjištění obvyklé ceny rozhodné pro výši peněžité náhrady za
plnění spočívající ve výkonech jsou v intencích citovaných judikatorních závěrů
Nejvyššího soudu (a vymezení pojmu „obvyklá cena“ v § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů) určující jiná
hlediska, totiž – vedle daného místa a času, o jejichž vymezení není v souzené
věci sporu - především identita nebo obdobnost plnění. Z tohoto pohledu je
zcela zjevně neopodstatněná výtka dovolatelky, že soudy nižších stupňů měly při
zjišťování obvyklé ceny příslušného typu plnění, charakterizovaného určitými
technickými podmínkami (propojení pro volání z pevné sítě do mobilní sítě) brát
na zřetel též plnění jiná, založená na odlišných technických podmínkách (na
jiných kombinacích propojení pevných a mobilních sítí). Prostřednictvím otázek uvedených pod písmeny d) a e) dovolatelka zpochybňuje
správnost závěrů znaleckého posudku a na nich založených poznatků odvolacího
soudu o výši obvyklé ceny. Stanovení obvyklé ceny je otázkou skutkovou, nikoliv
právní [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2007,
sp. zn. 22 Cdo 2546/2007 (ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl
usnesením ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. I. ÚS 729/08), ze dne 12. února 2010,
sp. zn. 22 Cdo 480/2009 (ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl
usnesením ze dne 21. června 2010, sp. zn. IV. ÚS 1324/2010), ze dne 25. února
2010, sp. zn. 22 Cdo 511/2010 (ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl
usnesením ze dne 22. července 2010, sp. zn. III. ÚS 1613/2010), a rozsudek ze
dne 30. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 256/2012]. Kritice správnosti zjištěného
skutkového stavu věci je vyhrazen dovolací důvod stanovený v 241a odst. 3 o. s. ř., přičemž k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem se při zkoumání
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§ 237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.) a v dovolacím
řízení, v němž může být přípustnost dovolání založena jen podle tohoto
ustanovení, je použití takového dovolacího důvodu vyloučeno a správnost
skutkových zjištění a skutkových závěrů soudů nižších stupňů nelze tudíž
zpochybnit. Nejvyšší soud shledává napadené rozhodnutí zásadně právně významným - a pouze
potud má tudíž dovolání za přípustné - toliko v otázce, zda pro posouzení výše
bezdůvodného obohacení, k němuž došlo bezesmluvním poskytnutím telekomunikační
služby přístupu ke službě volání na účet volaného v období od 16. října 2002 do
15. června 2003, je rozhodná cena poskytnutého propojení (cena za originaci
volání) stanovená postupem upraveným v ustanovení § 78 odst. 2 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do
19.
srpna 2003, či zda je rozhodná cena obvyklá (čili zda lze či nikoliv při
určení výše bezdůvodného obohacení, k němž došlo uvedeným způsobem, vycházet z
obecných judikatorních závěrů), neboť se jedná o otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Důvodné však dovolání není. Podle ustanovení § 37 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně
dalších zákonů, ve znění účinném do 19. srpna 2003 (dále jen „zákon č. 151/2000
Sb.“ či „zákon o telekomunikacích“), provozovatelé veřejných telekomunikačních
sítí a poskytovatelé veřejných telekomunikačních služeb, kteří kontrolují
přístup nejméně k jednomu koncovému bodu sítě identifikovanému jedním nebo více
čísly v číslovacích plánech, a poskytovatelé veřejné telekomunikační služby
pronájmu telekomunikačních okruhů vedoucích do prostor užívaných uživatelem
jsou povinni, požádá-li o to jiný provozovatel nebo poskytovatel vykonávající
odpovídající telekomunikační činnost, umožnit tomuto žadateli přímé nebo
nepřímé propojení jimi provozovaných telekomunikačních sítí (dále jen
"propojení sítí"). Přístup k síti se uskuteční na náklady žadatele a za úplatu
(odstavec 2). Propojení sítí se zajišťuje na základě písemné smlouvy uzavřené
mezi provozovateli veřejných telekomunikačních sítí navzájem (odstavec 3, druhá
část věty). Ustanovení § 40 odst. 2 věty první a třetí zákona č. 151/2000 Sb. stanoví, že
Úřad rozhodne o propojení sítí, nedojde-li ve stanovené lhůtě k uzavření
smlouvy. Rozhodnutí Úřadu nahrazuje smlouvu o propojení sítí. Podle ustanovení § 78 zákona č. 151/2000 Sb. ceny za propojení sjednávají
smluvní strany tak, aby nediskriminovaly žádnou ze smluvních stran ani ostatní
provozovatele propojených veřejných telekomunikačních sítí a aby umožňovaly
ověření způsobu jejich výpočtu (odstavec 1). Nedohodnou-li se smluvní strany o
ceně za propojení, použijí způsob výpočtu cen stanovený Úřadem. Úřad stanoví
způsob výpočtu cen za propojení cenovým rozhodnutím. Ve stanovených případech
musí cena za propojení vycházet z nákladů na propojení včetně přiměřeného zisku
(odstavec 2). Způsob výpočtu cen za propojení Úřad zveřejní v Telekomunikačním
věstníku (odstavec 3). Úřad použije způsob výpočtu cen stanovený cenovým
rozhodnutím Úřadu vždy, obrátí-li se na něj některá ze smluvních stran s
návrhem na řešení sporu (odstavec 4). O sporech v oblasti cen za propojení
rozhoduje Úřad podle zvláštního právního předpisu (odstavec 5). Podle ustanovení § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je (mimo jiné) majetkový
prospěch získaný plněním bez právního důvodu (odstavec 2). Podle ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto
bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení
záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Z citovaných ustanovení zákona č. 151/2000 Sb. plyne, že k propojení veřejných
telekomunikačních sítí v režimu tohoto zákona docházelo na základě závazkového
vztahu založeného písemnou smlouvou uzavřenou mezi jejich provozovateli (§ 37
odst.
2), popřípadě rozhodnutím Úřadu, jestliže k uzavření smlouvy nedošlo (§
40 odst. 2 věta první a třetí). V souzené věci - podle závěrů soudů nižších
stupňů převzatých z rozhodnutí Úřadu - nejen že nebyla pro předmětné období (od
16. října 2002 do 15. června 2003) dohodnuta cena za propojení, ale nebyla
uzavřena ani smlouva o propojení sítí, která by pro toto období upravila
propojení na službu bezplatného volání (volání na účet volaného) z pevné sítě
žalované do mobilní sítě žalobkyně (smlouvou ze dne 7. ledna 2000 byla
dohodnuta pouze služba poskytovaná v opačném gardu), a nedošlo ani k nahrazení
takové smlouvy rozhodnutím Úřadu. Nepeněžní plnění (tzv. směrování volání) tedy
žalovaná poskytla žalobkyni bezesmluvně, takže jím nebyla plněna povinnost
uložená zákonem č. 151/2000 Sb. či na jeho základě a právní vztah vzniklý z
tohoto plnění nepodléhá režimu tohoto právního předpisu, nýbrž právní úpravě
obsažené v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku, zrušeném ke dni 1. ledna
2014, a v občanském zákoníku, zejména v jeho ustanoveních § 451 a násl.,
upravujících vztahy z bezdůvodného obohacení. K závěru, že faktickým umožněním fungování dané služby nebyla z hlediska zákona
o telekomunikacích poskytována služba v režimu smlouvy o propojení nebo v
režimu smlouvy o přístupu k síti a právní vztah jím založený nelze posoudit
podle telekomunikačních předpisů, dospěl též předseda Rady Úřadu ve svém
rozhodnutí ze dne 10. prosince 2007, č. j. 50 837/2006-606/XIII, a právě z této
skutečnosti dovodil nedostatek své pravomoci k rozhodnutí sporu mezi účastníky. Neobstojí proto argumentace, na jejímž základě dovolatelka dovozuje, že bylo
třeba vycházet z principů cen nákladově orientovaných, totiž že soudy v
předmětném sporu posuzují stejnou otázku, kterou by v případě podání návrhu na
zahájení řízení posuzoval Úřad, resp. že Úřad rozhoduje obdobné spory a že je
tu dokonce ustálená rozhodovací praxe Úřadu v otázkách vypořádání bezdůvodného
obohacení v oblasti vztahů mezi provozovateli veřejných telekomunikačních
služeb. O vydání bezdůvodného obohacení, byť k němu došlo v souvislosti s
činnostmi upravenými v zákoně č. 151/2000 Sb., Úřad nerozhoduje, neboť
projednání a rozhodnutí takových sporů je v pravomoci soudů rozhodujících v
občanském soudním řízení (srov. k tomu usnesení zvláštního senátu ze dne 30. června 2006, sp. zn. Konf 132/2005, a dále též např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. února 2011, sp. zn. 28 Cdo 2774/2010).
Lze tedy shrnout, že v souzené věci nejde (a ani nemohlo jít, má-li být její
projednání a rozhodnutí v pravomoci civilního soudu, srov. § 77 odst. 5 zákona
č. 151/2000 Sb. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2009, sp. zn. 30
Cdo 919/2007) o stanovení ceny za propojení veřejných telekomunikačních sítí za
užití hledisek stanovených v § 78 odst. 2 zákona č. 151/2000 Sb. Dovolatelkou
prosazovaná aplikace tohoto ustanovení tedy nepřichází v úvahu a nepřípadný je
též její odkaz na závěry usnesení zvláštního senátu sp. zn. Konf 27/2007,
řešící situaci kvalitativně odlišnou, v níž smlouva o propojení sítí uzavřena
byla, leč nebyla písemně uzavřena dohoda o ceně za propojení, a Úřad (nikoliv
civilní soud) stanovil povinnost zaplatit cenu za propojení, rozhodoval tedy
spor o ceně za propojení podle ustanovení § 78 odst. 5 zákona č. 151/2000 Sb. V
předmětném sporu jde o posouzení výše peněžní náhrady za bezesmluvně poskytnuté
nepeněžní plnění ve smyslu ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák., tj. o určení
příslušného jeho peněžního ekvivalentu (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 23. srpna 2000, sp. zn. 29 Odo 697/1999, a ze dne 24. dubna 2008,
sp. zn. 26 Odo 1790/2006). Cena, jakou by ve sporu podle ustanovení § 78 odst. 5 zákona č. 151/2000 Sb. stanovil Úřad, není pak relevantní ani jako hledisko při určení výše peněžní
náhrady podle ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. Dlouhodobě ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je založena na názoru,
že v případě plnění bez právního důvodu, které není dobře možné vrátit, je
obohacený povinen poskytnout tomu, na jehož úkor bezdůvodné obohacení získal,
peněžitou náhradu odpovídající hodnotě, za jaké bylo obdobné plnění obvykle
poskytováno v daném místě a čase a za obdobných podmínek, tj. obvyklou cenu
tohoto plnění, zjišťovanou obvykle pomocí znaleckého posudku [srov. rozsudek ze
dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, a dále např. rozsudek
ze dne 27. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura, sešit č. 12, ročník 2002, pod číslem 235, rozsudek ze dne
19. března 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002, uveřejněný v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod
číslem C 1783, a rozsudek ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006,
uveřejněný v Souboru pod číslem C 7081]. Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by tyto judikatorní závěry nemohly a
neměly být vztaženy též na určení výše peněžní náhrady podle ustanovení § 458
odst. 1 obč. zák. za bezesmluvní plnění spočívající v propojení veřejných
telekomunikačních sítí. Nelze přehlédnout, že podle ustanovení § 78 odst. 1
zákona č. 151/2000 Sb. byla výše ceny za propojení především otázkou smlouvy,
tedy souhlasného projevu vůle kontrahujících provozovatelů veřejných
telekomunikačních sítí. Protože cena za propojení nebyla v době před účinností
cenového rozhodnutí Úřadu ze dne 2. června 2003, č. j. 16055/2003-611, tj. před
16.
červnem 2003, cenou regulovanou, byly smluvní strany v autonomii své vůle
omezeny pouze požadavkem vyjádřeným v zákoně, aby sjednaná cena
nediskriminovala žádnou ze smluvních stran ani ostatní provozovatele
propojených veřejných telekomunikačních sítí a aby bylo možné ověřit způsob
výpočtu ceny. Pouze v případě, že se strany takto nedohodly, nastupovalo – jako
řešení toliko subsidiární, pro případ nouze – určení ceny rozhodnutím Úřadu,
vycházející z nákladů na propojení včetně přiměřeného zisku. Ceny obvykle
sjednávané v předmětné době za takové plnění s využitím jen rámcově omezené
smluvní svobody tedy nemusely odpovídat ceně, jakou by ve sporu o cenu za
propojení stanovil Úřad podle hledisek upravených v ustanovení § 78 odst. 2
věty třetí zákona č. 151/2000 Sb. Pro úplnost lze dodat, že nebyla-li cena za propojení sítí v předmětné době
cenou regulovanou, neuplatní se shora označenou judikaturou dovozený závěr,
podle něhož nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou
cenovými předpisy. Shora podaný výklad zahrnuje též odpověď na otázku, zda je pro určení výše
bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním propojením veřejných
telekomunikačních sítí relevantní rozhodovací praxe Úřadu. Na řešení otázky, zda lze paušálně odmítnout kladení dotazů na znalce, případně
na svědka, bez toho, aby soud posoudil každý jednotlivý dotaz, napadené
rozhodnutí nespočívá; odvolací soud takovýto závěr neučinil. Podstatou
argumentace dovolatelky však je námitka vady řízení a dovolací soud, jenž v
případě přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti ke zmatečnostem
uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k dalším vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř.), musí (shledá-li dovolání přípustným, jak se stalo v
souzené věci) tím spíše přezkoumat procesní postup odvolacího soudu, jehož
správnost dovolatel zpochybňuje. Nejvyšší soud se tedy uplatněnou námitkou
zabýval a shledal ji nedůvodnou. Z obsahu spisu, z protokolů o jednání před
soudem prvního stupně konaných ve dnech 13. prosince 2011 a 22. března 2012
totiž vyplývá, že soud prvního stupně nepřipustil dotazy zástupce dovolatelky
na znalce a na svědkyni Ing. H. H. nikoliv „paušálně“, nýbrž právě toliko k těm
skutečnostem, které vyhodnotil jako právně nevýznamné pro rozhodnutí sporu, a
vyhodnotil je takto správně, jak vyplývá ze shora uvedených výsledků dovolacího
přezkumu. Opodstatnění postrádají též výtky, že soud prvního stupně dovolatelku nepoučil
podle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a rozhodl v její neprospěch
překvapivým rozhodnutím a že rozhodnutí odvolacího soudu je pro nedostatek
důvodů a pro vnitřní rozpor nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětluje, že postup podle ustanovení §
118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a
navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby
byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení ze dne 27. června 2003,
sp. zn.
21 Cdo 121/2003, či rozsudek ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo
2335/2005, uveřejněné v Souboru pod číslem C 4255, ústavní stížnost proti němuž
Ústavní soud usnesením ze dne 1. listopadu 2006, sp. zn. II ÚS 532/06, odmítl). Byla-li tedy žaloba zamítnuta, popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála
nikoli proto, že účastník řízení stran určité právně významné skutečnosti
neunesl důkazní břemeno, nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že
byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu
jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle ustanovení § 118a
odst. 3 o. s. ř. důvod (srov. např. usnesení ze dne 29. března 2011, sp. zn. 32
Cdo 3211/2010, a rozsudek ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Tak
je tomu též v souzené věci. Zásada předvídatelnosti rozhodnutí se ovšem neprosazuje toliko v těch
procesních situacích, na něž pamatuje ustanovení 118a o. s. ř. Za překvapivé
(nepředvídatelné) je v rozhodovací praxi soudů považováno též takové
rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje
rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a
právně argumentovat. Ani tato procesní situace však v souzené věci nenastala. Byť lze dovolatelce přisvědčit v tom ohledu, že odvolací soud mohl být
sdílnější při vylíčení úvah, kterými se řídil při přezkumu rozhodnutí soudu
prvního stupně a jejichž prostřednictvím se vypořádal s odvolacími námitkami,
nelze jeho rozhodnutí vyhodnotit jako nepřezkoumatelné. Je zřejmé, že absence
zevrubnějšího odůvodnění neznemožnila dovolatelce, aby v dovolání uplatnila
argumenty jak v otázce přípustnosti dovolání, tak v otázce jeho důvodnosti
(srov. k tomu závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Ani Nejvyšší soud v uvedené skutečnosti neshledal překážku, jež by
mu bránila v dovolacím přezkumu napadeného rozhodnutí. Ústavní soud ve své
rozhodovací praxi dovozuje, že povinnost soudu uvést důvody jeho rozhodnutí
nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument
odvolatele; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí,
přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností
případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS
997/09, veřejnosti dostupné na http://www.usoud.cz, a shodně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pak nelze dovodit ani z chyby v logice
zatěžující argumentaci uvedenou pouze podpůrně, tedy takovou, na níž napadené
rozhodnutí nespočívá. Ze spisu se nepodávající ani jiné vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z
úřední povinnosti. Nezbývá tedy než uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek, jejichž
posouzení bylo možné v rámci daných mezí dovolacího přezkumu, je rozhodnutí
odvolacího soudu správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, která by vzhledem ke
svému úspěchu v dovolacím řízení měla právo na náhradu nákladů v něm účelně
vynaložených, podle obsahu spisu takové náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. června 2015
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu