U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně MUDr. V. G., zastoupené JUDr. Otýlií
Pavlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Lidická 28, proti žalovanému Ing.
M. G., zastoupenému Mgr. Eliškou Hlavsovou, advokátkou se sídlem v Praze 8,
Molákova 10, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 95/2006, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2008, č. j. 20 Co
231/2008-117, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši
10 300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobce.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29.
listopadu 2007, č. j. 18 C 95/2006-93, zrušil a vypořádal podílové
spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem specifikovaným ve výrokové části
rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31.
července 2008, č. j. 20 Co 231/2008-117, rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích ve věci samé potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci odvolacím
soudem.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům
znám, společně s vyjádřením žalobkyně k dovolání tvoří obsah spisu, a dovolací
soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009, neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 31. července 2008.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C
3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn.
29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a
řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.
února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže
taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností
vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal
bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity
dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp.
zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud
dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani
polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry
odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Z obsahu dovolání se nepodává žádná otázka zásadního právního významu a tuto
ostatně neuvádí ani samotný dovolatel.
Dovolatel především v dovolání vytýká neúplnost a nesprávnost znaleckého
posudku, ze kterého soudy vycházely při stanovení obecné ceny předmětné
nemovitosti, jež tvoří základ pro určení přiměřené náhrady. Podle názoru
žalovaného je obvyklá cena nemovitostí vyšší než znalcem stanovená, přičemž
„žalovanému připadá cena nemovitosti, jak ji stanovil soudem ustanovený znalec
velmi nízká“.
Stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu v řízení o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou,
nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval
nesprávné závěry podávající se znaleckého posudku znaleckého ústavu,
představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které
nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního
právního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v
časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 5, str. 179 nebo usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uveřejněné v
časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 6, str. 217 nebo rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
V této části dovolání žalovaný výhradně zpochybňuje skutková zjištění
podávající se ze znaleckého posudku, ze kterého nalézací soudy vycházely při
stanovení obvyklé ceny vypořádávaných nemovitostí a předkládá vlastní verzi
hodnocení důkazů, podle které lze dospět k závěru o jiné obvyklé ceně
vypořádávaných nemovitostí. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech
buduje jiný názor na stanovení obvyklé ceny, nezpochybňuje právní posouzení
věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení
věci odvolacím soudem rozhodující, a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H.
Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky
ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových
stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz).
Dovolání v této části neřeší otázku zásadního právního významu, neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího
soudu. Základem pro stanovení přiměřené náhrady při vypořádání podílového
spoluvlastnictví k nemovitosti je její obecná cena obvyklá v daném místě v době
rozhodování (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 30. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, 1999, pod pořadovým č. 15, rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, uveřejněný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2, 2001, pod pořadovým
č. C 110 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 2002,
sp. zn. 22 Cdo 885/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.
H. Beck, svazek 17, 2002, pod pořadovým č. C 1225) a tímto způsobem odvolací
soud postupoval.
V souvislosti s výhradou vůči obsahu znaleckého posudku dovolatel dále
nalézacím soudům vytýkal, že neprovedly důkaz revizním znaleckým posudkem ke
zjištění obecné ceny nemovitostí. Byť dovolatel tuto námitku zjevně pojí s jeho
výhradami vůči skutkovým zjištěním nalézacích soudů ohledně stanovení obecné
ceny předmětné nemovitosti, obsahově odvolacímu soudu (a též soudu prvního
stupně) vytýká, že zatížil řízení vadou, kterou mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Takto tvrzená vada přípustnost dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
nezakládá, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto
zákonného ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu,
že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných
právních názorů na výklad procesního předpisu) – (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo
3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března
2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách
Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou
judikaturu).
Dovolatel však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezuje a tato se
nepodává ani z obsahu dovolání; neprovedení důkazu revizním znaleckým posudkem
v konkrétní věci takovou otázkou zjevně není.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proto podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Náklady představují odměnu za
zastoupení žalobkyně v dovolacím řízení v souvislosti s vypracováním vyjádření
k dovolání žalovaného a činí podle § 1 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5, § 4 odst. 1,
2 písm. a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. 10 000,- Kč.
Náklady jsou dále tvořeny paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč
podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po
novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb. za jeden úkon právní služby
spočívající ve vyjádření žalobkyně k dovolání žalovaného (§ 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb.); náklady tak činí celkem 10 300,- Kč. Dovolací soud
proto uložil žalovanému, aby nahradil tuto částku žalobkyni do tří dnů od
právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně (§ 149 odst. 1, § 160 odst.
1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 12. února 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu