23 Cdo 256/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci
žalobkyně JIZERKA a.s., se sídlem v Krnsku, Jizerní Vtelno 5, PSČ 294 31,
identifikační číslo osoby 42715776, zastoupené JUDr. Jozefem Kovalčíkem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 23, proti žalované Europlant
šlechtitelská spol. s r.o., se sídlem v Praze 9-Horních Počernicích, Lhotská
2221/32, PSČ 193 00, identifikační číslo osoby 25141678, zastoupené JUDr.
Františkem Scholzem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 16, o zaplacení
částky 1,038.226,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 28 Cm 3/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 25. května 2011, č. j. 6 Cmo 135/2011-246, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2011, č. j. 6 Cmo
135/2011-246, se v měnící části výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). Podle obsahu spisu se žalobkyně žalobou domáhala zaplacení žalované částky jako
doplatku kupní ceny z mezi účastníky uzavřené kupní smlouvy a současně se
stejné částky domáhala jako náhrady škody, která jí měla vzniknout porušením
povinností žalované z předmětné smlouvy. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi žalobkyní jako prodávající a
žalovanou jako kupující byla v rámci intencí rámcové smlouvy o spolupráci
uzavřena kupní smlouva č. 2/2004 dne 5. března 2004 (dále jen „kupní smlouva“)
o dodání zboží, které má být teprve vyrobeno. Jejím předmětem je nákup
konzumních brambor z pěstitelských ploch. V této smlouvě se žalobkyně zavázala
dodat veškeré vypěstované brambory k obchodování dle dispozic kupující
(žalované) a žalovaná se zavázala odkoupit veškerou produkci brambor
vypěstovanou žalobkyní, předat dispozice v místě a termínu plnění a zabezpečit
dopravu konzumních brambor konečnému příjemci. Cena dodávaných brambor byla ve
smlouvě určena tak, že realizační cena bude obvyklá v době realizace. Pěstované
odrůdy žalobkyně pro žalovanou byly velmi ranné (ke sklizni mělo dojít v období
červenec až srpen) a ranné (ke sklizni mělo dojít nejpozději v září příslušného
roku 2004). Možnost sklízet brambory byla závislá na dispozicích žalované
ohledně termínu plnění a dispozicích ohledně zajištění dopravy sklízených
brambor konečnému příjemci. Dispozice ke sklizni brambor a zabezpečení dopravy
ze strany žalované však byly dány až po uplynutí uvedených agronomických lhůt,
a to v období konec září až prosinec roku 2004. Značné zpoždění a jeho rozsah
nemohlo být podle soudu prvního stupně zapříčiněno pouze nepřízní počasí. Soud
prvního stupně tak konstatoval, že žalovaná nesplnila svůj závazek vyplývající
z uzavřené kupní smlouvy – odebrat od žalobkyně veškerou vypěstovanou produkci
brambor a zaplatit za ně obvyklou cenu v době realizace. Poté soud prvního
stupně dospěl k tomu, že pokud jde o zaplacenou cenu za brambory, které byly
žalobkyní dodány a žalovanou odebrány, pak tato byla nižší než je cena obvyklá
a uzavřel, že je důvodný nárok žalobkyně na zaplacení částky 1,038.556,- Kč
podle ustanovení § 447 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), spolu s úroky z prodlení
podle ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně v rozsahu částky 483.376,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že
žalobu zamítl, ve zbývající části jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel ze závěru soudu prvního stupně, že účastníci platně
uzavřeli kupní smlouvu č. 2/2004 dne 5. března 2004, která má náležitosti
vyžadované ustanovením § 409 obch. zák.
Odvolací soud poté dospěl k tomu, že „co se týče nároku uplatněného žalobkyní
na úhradu kupní ceny brambor, které žalovaná neodebrala, přičemž, jak vyplynulo
ze žaloby, jde o částku 483.046,- Kč s přísl., je tento třeba posoudit jako
nárok na náhradu škody, která podle žalobkyně vznikla porušením povinnosti
žalované odebrat veškerou produkci brambor.“ Odvolací soud zjistil, že
povinností prodávající (žalobkyně) bylo mimo jiné dodat brambory ve sjednanou
dobu na dohodnutém místě dle dispozic kupující (žalované), a to 2 kamiony
týdně, dodat veškeré brambory k obchodování dle dispozic kupující a příslušné
vyhlášky č. 332/1997 Sb., přičemž cena bude obvyklá v době realizace. Povinností kupující (žalované) bylo mimo jiné předat dispozice o místě a
termínu plnění, odkoupit veškerou produkci brambor dle vyhlášky č. 332/1997
Sb., zaplatit za brambory po odečtení faktur za dodanou sadbu a zabezpečit
dopravu konzumních brambor. Z uvedených zjištění učinil závěr, že „pokud
účastníci v uvedené smlouvě dohodli pro žalovaného jako kupujícího povinnost
předat v místě a termínu plnění dispozice, přičemž nedohodli, o jaké dispozice
jde, nelze dovodit, že žalovaný byl povinen dát žalobci pokyn ke sklizni
brambor, jak dovodil soud prvního stupně“. Odvolací soud se tedy neztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná nesplnila povinnost vyplývající ze
smlouvy, a to dát pokyn ke sklizni brambor, neboť taková povinnost ze smlouvy
nevyplývala. Nelze podle odvolacího soudu dovodit, že žalovaná porušila
povinnost odebrat brambory, když tyto zůstaly nevyorány na pozemcích
obhospodařovaných žalobkyní. Odvolací soud uzavřel, že nárok týkající se úhrady
částky představující cenu nedodaných brambor nelze posoudit jako důvodný. Neporušila-li žalovaná žalobkyní tvrzené povinnosti, chybí jeden z předpokladů
pro vznik práva na náhradu škody. Podle odvolacího soudu v tomto rozsahu není
nárok důvodný ani z titulu zaplacení kupní ceny zboží, neboť zboží nebylo
žalobkyní žalované dodáno. Ohledně zbytku uplatněného nároku v rozsahu 555.180,- Kč s příslušenstvím
odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně tento nárok správně posuzoval jako
nárok na zaplacení zbytku kupní ceny dodávky 974 tun brambor uskutečněné na
základě kupní smlouvy. Jeho závěr, že žalovaná nesplnila svoji povinnost
zaplatit za dodané brambory obvyklou cenu v době realizace, však považoval pro
absenci náležitostí rozsudku dle ustanovení § 157 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za nepřezkoumatelný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., uplatňujíc všechny
zákonem předvídané dovolací důvody podle ustanovení § 241a o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud
nesprávně právně posoudil charakter nároku uplatněného žalobou, když tento a
priori posoudil jako nárok na náhradu škody. Dovolatelka přitom svůj nárok
uplatnila předně jako nárok na plnění ze závazku plynoucího žalované z kupní
smlouvy, kterou se žalovaná zavázala odkoupit veškerou produkci brambor
vypěstovaných dovolatelkou a zaplatit za ně obvyklou cenu. Nesouhlasí s
postupem odvolacího soudu, který se nejdříve zabýval nárokem dovolatelky na
náhradu škody za neodebrání brambor žalovanou a poté, co nárok na náhradu škody
shledal nedůvodným, žalobu hned částečně zamítl, a teprve pak se zabýval
nárokem na plnění ze závazku, aniž by zkoumal, zda a do jaké výše je žaloba
důvodná právě z tohoto titulu. Zcela tak přehlížel, že se dovolatelka žalobou
prioritně domáhala zaplacení kupní ceny za skutečně dodané brambory, která byla
sjednána jako cena obvyklá. Další důvody žaloby (náhrada škody způsobená
porušením smluvních povinností žalovanou, bezdůvodné obohacení) uplatnila pouze
pro případ, že by soud neshledal právním důvodem žaloby plnění ze závazku. Dovolatelka se dále neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že na straně
žalované nedošlo k porušení její povinnosti odebrat veškerou produkci brambor a
povinnosti dát dovolatelce pokyn k dodání veškerých brambor. Namítá, že názor
odvolacího soudu, že nelze dovodit, že žalovaná byla povinna dát dovolatelce
pokyn ke sklizni, vycházel pouze ze samotného ustanovení čl. IV. bod 2 kupní
smlouvy. Nepřihlédl přitom ke všem ustanovením kupní smlouvy a smlouvy o
spolupráci ze dne 12. února 2003, ke skutkovým okolnostem daného případu a k
zavedené praxi mezi účastníky. Uvedený výraz (dispozice) tak v rozporu s
ustanovením § 266 odst. 2 obch. zák. vyložil k tíži dovolatelky, ačkoli jako
první v jednání tento výraz použila žalovaná. Nerespektoval kogentní ustanovení
§ 266 odst. 3 obch. zák. Dovolatelka konečně odvolacímu soudu vytýká vyčíslení neuznaného nároku na
náhradu škody, když za obvyklou cenu brambor považoval cenu 2.000,- Kč za 1
tunu. Upozorňuje, že se při vyčíslování škody odchýlil od obvyklé ceny brambor,
jak ji určil soud prvního stupně (2,78 Kč/1kg), aniž by sám v této souvislosti
provedl nějaký důkaz, že vycházel toliko z tvrzení žalobkyně uvedeného v
žalobě. Napadený rozsudek tak vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se dle předkládací zprávy a obsahu spisu k dovolání žalobkyně
nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem
poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od
1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) Dovolací soud se proto zabýval
přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Přípustnost dovolání žalobkyně směřující proti části rozsudku odvolacího soudu,
jíž byl částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla v tomto
rozsahu vrácena k dalšímu řízení, nelze dovodit z žádného ustanovení § 237 až §
239 o. s. ř.; nejedná se o rozhodnutí měnící či potvrzující a ani o žádné
rozhodnutí vyjmenované v § 238 až § 239 o. s. ř. Dovolání jako nepřípustné
proto dovolací soud v tomto rozsahu odmítl. Dovolání žalobkyně do měnící části výroku napadeného rozsudku, je přípustné,
neboť směřuje proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud tak nejprve zkoumal, zdali se z obsahu spisu vady, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nepodávají. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobkyně žalobou uplatnila (jak k výzvě soudu
prvního stupně u prvního jednání dne 24. dubna 2009 potvrdila) dva nároky se
samostatným skutkovým základem. Žalobkyně požadovala zaplacení částky
1,038.556,- Kč s příslušenstvím z titulu doplatku kupní ceny z kupní smlouvy
uzavřené mezi účastníky a současně stejnou částku požadovala jako náhradu
škody, která jí měla vzniknout porušením povinností žalovanou neodebrat
smluvené množství vypěstovaných brambor a zaplatit za ně. Nejsou žádné pochybnosti o tom, že žalobní petit (údaj o tom, čeho se žalobce
domáhá) může obsahovat i několik požadavků, jak má soud rozhodnout, a že
žalobce může požadovat, aby bylo rozhodnuto o více právech (jde o tzv. objektivní kumulaci), nebo že může některá svá práva uplatnit formou tzv. eventuálního petitu nebo tzv. alternativního petitu. (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 4593/2009). V projednávané věci si soudy dostatečně neujasnili, o jaký (jaké) nárok(y)
žalobkyně jde. Z obsahu spisu se přitom podává, že žalobkyně neuplatnila
eventuální ani alternativní petit (za který jej zřejmě soudy nižších stupňů při
projednávání věci považovaly), ale dva kumulované nároky se samostatným
skutkovým základem.
Pokud proto odvolací soud rozdělil žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení
částky 1,038.556,- Kč na část odpovídající (podle odvolacího soudu) nároku na
zaplacení kupní ceny (555.180,- Kč s přísl.) a část odpovídající nároku na
náhradu škody (483.046,- Kč s přísl.), za situace, kdy žalobkyně uplatnila
nárok na zaplacení částky 1,038.556,- Kč z tvrzeného titulu doplatku kupní ceny
a na zaplacení částky 1,038.556,- Kč z tvrzeného titulu náhrady škody, zatížil
řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.)
Nadto je dále opodstatněná i dovolací námitka žalobkyně ve vztahu k vyčíslení
obvyklé ceny brambor odvolacím soudem. Soud prvního stupně provedeným
dokazováním zjistil, že obvyklá cena brambor v době realizace byla 2,78 Kč/kg a
2,27 Kč/kg (pokud jde o odrůdu Marabell). Odvolací soud však ve svém rozhodnutí
vyšel z obvyklé ceny brambor ve výši 2.000,- Kč za 1 tunu, aniž by, jak vyplývá
z odůvodnění jeho rozsudku, zopakovat dokazování, na základě kterého soud
prvního stupně učinil skutkové zjištění o výši ceny obvyklé brambor. Podle ustanovení § 213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak
jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat
dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci;
dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k
jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2). K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková
zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne,
ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke
skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné
důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (odstavec 3). Odvolací soud tedy může založit své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu věci,
než k němuž dospěl soud prvního stupně. Z citovaného ustanovení § 213 odst. 2 a
3 o. s. ř., v němž se promítají zásady přímosti a ústnosti při dokazování,
jimiž je ovládán civilní proces, však vyplývá, že odvolací soud nemůže dospět
ke svým vlastním (odlišným) skutkovým poznatkům tak, že sám (s jiným výsledkem)
vyhodnotí důkazy, které provedl soud prvního stupně. Aby mohl tyto důkazy sám
hodnotit, ať již jinak (srov. § 213 odst. 2 o. s. ř.), či vůbec, jde-li o tzv. opomenuté důkazy (srov. § 213 odst. 3 o. s. ř.), musí je zopakovat. Protože pro
dokazování před odvolacím soudem platí přiměřeně ustanovení o řízení před
soudem prvního stupně (srov. § 211 o. s. ř.), platí též pro odvolací soud
ustanovení § 132 o. s. ř., podle něhož důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a
to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti,
přičemž pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co
uvedli účastníci.
Protože i závěr o tom, že obvyklá cena brambor v době
realizace je 2.000,- Kč/t, je výsledkem hodnocení důkazů, platí uvedená
pravidla též v případě, že odvolací soud hodlá - na rozdíl od soudu prvního
stupně - dospět k tomuto závěru; i v takovém případě musí odvolací soud
dokazování zopakovat (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 23 Cdo 2180/2008 nebo ze dne 14. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007). Odvolací soud v projednávané věci uvedeným způsobem nepostupoval. Z důkazů
provedených soudem prvního stupně, které se vztahovaly k ceně obvyklé brambor,
nezopakoval žádný. Závěr o tom, že obecná cena brambor v době realizace činila
2.000,- Kč/t, tak učinil bez toho, aniž by zopakoval důkazy, na nichž založil
svá zjištění soud prvního stupně, popřípadě dokazování doplnil. Popsaným
porušením procesního postupu stanoveného pro zjišťování skutkového stavu věci
odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je tak opodstatněný. Rozsudek odvolacího soudu (v měnící části výroku) je navíc založen na neúplném,
tudíž nesprávném, závěru, že žalovaná neporušila žalobkyní tvrzené povinnosti
vyplývající z kupní smlouvy, není tudíž naplněn jeden ze základních předpokladů
pro vznik práva na náhradu škody. Co se týče povinnosti „předat dispozice v místě a termínu plnění“, odvolací
soud uvedl, že když se účastníci v kupní smlouvě nedohodli, o jaké dispozice se
jedná, nelze dovodit, že žalovaná byla povinna dát žalobkyni pokyn ke sklizni
brambor. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je přitom zřejmé, že při svém hodnocení
vycházel pouze z jazykového znění kupní smlouvy, že nepoužil výkladová pravidla
podle ustanovení § 266 obch. zák. Jeho právní posouzení je tak neúplné, tudíž
nesprávné. Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. formulují výkladová
pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního
úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření
právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících
osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto
nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu
jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti
použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého
právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí,
jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k
přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z
jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního
úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska
subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska
objektivní.
Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát
náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání
o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i
následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, nebo
ze dne 20. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007). Odvolací soud vyšel toliko z jazykového vyjádření ujednání „předání dispozice v
místě a termínu plnění“, aniž by pochybnosti o výkladu jazykového vyjádření
„dispozice“ pro odstranění vad podrobil výše popsaným výkladovým pravidlům,
zejména ujednání o „dispozicích“ konfrontoval s praxí, kterou mezi sebou
smluvní strany v předchozích letech zavedly. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v měnící části výroku není
správný; Nejvyšší soud jej proto v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Právní názor vyslovený v tomto
rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě
nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního
řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.