22 Cdo 511/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka
ve věci žalobců: a) P. M., b) J. M., c) L. M., proti žalovaným: 1) I. B., 2) J.
P., 3) H. M., 4) ing. K. M., všem zastoupeným JUDr. Janem Pavlokem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C
42/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
21. května 2009, č. j. 53 Co 95/2009-374, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24.
září 2008, č. j. 13 Co 42/2001-310, zrušil a vypořádal podílové
spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem specifikovaným ve výrokové části
rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21.
května 2009, č. j. 53 Co 95/2009-374, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
dovozovali podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnili dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a, b) o. s. ř.
Žalobci se k dovolání žalovaných nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům
znám, tvoří obsah spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009, neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. května 2009.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C
3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn.
29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a
řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.
února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže
taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností
vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal
bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity
dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp.
zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud
dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani
polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry
odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Z obsahu dovolání se v rovině právního posouzení nepodává žádná otázka
zásadního právního významu.
Dovolatelé totiž v dovolání vytýkají nesprávnost znaleckého posudku (pokud jde
o ocenění jednoho z pozemků, jež byly předmětem řízení), ze kterého soudy
vycházely při stanovení obecné ceny předmětných nemovitostí, jež tvoří základ
pro určení přiměřené náhrady. Podle názoru žalovaných je obvyklá cena
nemovitostí nižší než znalcem stanovená, neboť znaleckým posudkem byla
nesprávně stanovena cena pozemku parc. č. 976/1 v katastrálním území Velká
Chuchle. Přestože v této souvislosti vytýkají napadenému rozhodnutí odvolacího
soudu (a též soudu prvního stupně) nesprávné právní posouzení věci, jedná se o
námitku skutkové povahy. Jádrem dovolání je totiž výtka nesprávného hodnocení
důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci a skutkových závěrů, v
konkrétní podobě nesprávného zjištění obecné ceny jedné z nemovitostí, které
jsou předmětem sporu.
Stanovení obvyklé ceny tvořící základ pro určení výše vypořádacího podílu v
řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku
skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně
akceptoval nesprávné závěry podávající se znaleckého posudku znaleckého ústavu,
představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které
nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního
právního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v
časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 5, str. 179 nebo usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uveřejněné v
časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 6, str. 217 nebo rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
V dovolání žalovaní výhradně zpochybňují skutková zjištění podávající se ze
znaleckého posudku, ze kterého nalézací soudy vycházely při stanovení obvyklé
ceny vypořádávaných nemovitostí a předkládají vlastní verzi hodnocení důkazů,
podle které lze dospět k závěru o jiné obvyklé ceně vypořádávaných nemovitostí.
Tím, že dovolatelé z odlišných skutkových závěrů dospívají k jiné obvyklé ceně,
nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění,
která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a uplatňují
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též
právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.
června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo
nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS
3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České
republiky – http://nalus.usoud.cz). Námitky vůči odborným závěrům znalce
ostatně nemohou vést k úvaze o zásadním právním významu rozhodnutí (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. dubna 2009, sp. zn.
22 Cdo 849/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 11, str. 418 –
419, pod pořadovým č. 121).
Dovolání v této části neřeší otázku zásadního právního významu, neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v právní rovině v souladu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu. Hodnotovým základem vypořádávaných nemovitostí
při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem je jejich obecná cena
obvyklá v daném místě v době rozhodování (k tomu srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1999, pod pořadovým č.
15, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 22
Cdo 356/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck,
svazek 2, 2001, pod pořadovým č. C 110 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 27. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001, uveřejněný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17, 2002, pod pořadovým č. C
1225 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp.
zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
České republiky – www.nsoud.cz) a tímto způsobem odvolací soud postupoval.
Tvrzená vada spočívající v nesprávném hodnocení důkazů přípustnost dovolání
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nezakládá, neboť k okolnostem uplatněným
dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení může být při posouzení, zda
je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního
významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního
předpisu) – (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního
soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007,
uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky –
http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).
Dovolatelé nicméně žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezují a tato
se nepodává ani z obsahu dovolání; nesprávné hodnocení důkazů takovou otázkou
zjevně není (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 7. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 849/2008, uveřejněné v časopise Soudní
rozhledy, 2009, č. 11, str. 418 – 419, pod pořadovým č. 121).
Dovolatelé napadli rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tj. i ve výroku o
náhradě nákladů řízení; dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o
náhradě nákladů řízení však není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod
č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných proto podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že v dovolacím řízení
úspěšným žalobcům náklady, na jejich náhradu by měli právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu