21 Cdo 4929/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Ing. J. Z., zastoupeného JUDr. Patrikem Matyáškem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 33, proti žalované E.ON Česká republika,
s.r.o. se sídlem v Českých Budějovicích, F.A.Gerstnera č. 2151/6, IČO 25733591,
zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie
Steyskalové č. 62, o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru, vedené u
Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 333/2006, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. srpna
2010 č.j. 8 Co 2913/2009-595, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých
Budějovicích k dalšímu řízení.
Dohodou "o skočení pracovního poměru" datovanou v Brně dne 14.6.2006 se žalobce
a obchodní společnost E.ON Česká republika, a.s. se sídlem v Českých
Budějovicích, Lannova č. 205/16, IČO 26078180, dohodli na rozvázání pracovního
poměru ke dni 14.6.2006; důvody rozvázání pracovního poměru nebyly v dohodě
uvedeny.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne
11.8.2006 proti obchodní společnosti E.ON Česká republika, a.s. se sídlem v
Českých Budějovicích, Lannova č. 205/16, IČO 26078180, domáhal, aby bylo
určeno, že uvedená dohoda o rozvázání pracovního poměru je neplatná. Žalobu
zdůvodnil zejména tím, že u zaměstnavatelky (a jejích právních předchůdců)
pracuje od 1.10.1969, naposledy (od 1.1.2005) jako vedoucí nákupu materiálu a
služeb s místem výkonu práce v Brně. Dne 14.6.2006 byl předvolán do sídla
společnosti v Českých Budějovicích za účelem projednání "hrubého porušení
pracovní kázně", kterého se měl dopustit tím, že použil služební vozidlo pro
soukromé účely, a že na závěr tohoto jednání mu byla předložena dohoda o
rozvázání pracovního poměru s tím, že, "pokud tuto dohodu nepodepíše, bude mu
doručeno okamžité zrušení pracovního poměru". Žalobce podepsal dohodu o
rozvázání pracovního poměru "pod vyčerpávajícím nátlakem" zaměstnanců
zaměstnavatelky Ing. M. K. a Ing. M. Š., když mu bylo sděleno, že "jednání
nebude skončeno, dokud předloženou dohodu nepodepíše", a že "jeho jméno bude u
případných jiných zaměstnavatelů a úřadu práce poškozeno takovým způsobem, že
to znemožní jeho další zaměstnání". Žalobce se vytýkaného porušení pracovní
kázně nedopustil, služební vozidlo použil pro soukromé účely ve "zcela
výjimečné krajní situaci" a později požádal "o vystavení faktury", navíc mu
bylo smluvně umožněno použití služebního vozidla pro soukromé účely. Domnívá
se, že zaměstnavatelka "zneužila svého silnějšího postavení" a že uzavřená
dohoda ze dne 14.6.2006 je proto neplatná podle ustanovení § 242 odst. 1 písm.
b) zákoníku práce, neboť k jejímu uzavření byl veden "obavami z výhrůžek, které
byly k jeho osobě na jednání směřovány", a neuzavřel ji tedy svobodně.
Obchodní společnost E.ON Česká republika, a.s. se sídlem v Českých
Budějovicích, Lannova č. 205/16, IČO 26078180, namítla, že žalobce se dopustil
hrubého porušení pracovní kázně "opakovaným a soustavným používáním služebního
vozidla pro soukromé účely" (žalobci bylo vozidlo předáno k užívání pouze v
tzv. referentském režimu a nebylo mu umožněno používat služebního vozidla pro
soukromé účely); kontrolou bylo zjištěno, že žalobce v období od ledna do dubna
2006 vykázal na ujetých pracovních cestách téměř 2.700 km, které neodpovídaly
skutečnosti, že žalobce nebyl schopen tyto rozpory vysvětlit a že jeho písemné
vyjádření ze dne 5.6.2006 bylo nedostatečné a neobjasňovalo najeté kilometry "v
řádech tisíců". Dohodu o rozvázání pracovního poměru žalobce uzavřel svobodně,
vážně a plně v souladu s požadavky ustanovení § 7 odst. 2 zákoníku práce; není
pravda, že by se žalobce při podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru ocitl
pod nátlakem, že by jednání nemělo být skončeno, dokud dohodu nepodepíše, nebo
že by mělo být poškozeno jméno žalobce u jiných zaměstnavatelů, naopak, žalobci
byl poskytnut dostatečný prostor pro objasnění nesrovnalostí ve výkazech a byl
rovněž upozorněn na možné důsledky porušení pracovní kázně, včetně "okamžitého
zrušení pracovní smlouvy".
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1.9.2008 č.j. 23 C
333/2006-408 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit obchodní
společnosti E.ON Česká republika, a.s. na náhradě nákladů řízení 14.878,- Kč k
rukám advokátky JUDr. Niny Vavrochové a že žalobce je povinen zaplatit České
republice "na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích" 21.748,- Kč. Poté,
co dovodil, že dohodu o rozvázání pracovního poměru nelze považovat za
neplatnou jen z důvodu, že zaměstnavatelka případně sdělila žalobci, že "buď
uzavře dohodu o skončení pracovního poměru nebo bude přistoupeno k okamžitému
zrušení pracovního poměru", soud prvního stupně dospěl k závěru, že "žalobce
neprokázal", že by při uzavírání dohody o rozvázání pracovního poměru dne
14.6.2006 "jednal nesvobodně či v duševní poruše, která ho činila k takovému
úkonu neschopným". Žalobce totiž během jednání mohl telefonovat se svou "právní
poradkyní" a ze znaleckých posudků PhDr. Marka Preisse, Ph.D. a MUDr. Jaroslava
Poláka vyplývá, že žalobce "jednal v daném okamžiku svobodně a vážně ve smyslu
zákona". I když se žalobce "nacházel ve stavu silné panické úzkosti", mohl
takový stav trvat nejdéle "půlhodinu až dvě hodiny" a nemohl mít vliv na to, že
žalobce přistoupil na dohodu o rozvázání pracovního poměru.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne
19.12.2008 č.j. 8 Co 2575/2008-443 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že jednal na straně
žalované s obchodní společností E.ON Česká republika, a.s. se sídlem v Českých
Budějovicích, Lannova č. 205/16, IČO 26078180, ačkoliv mu bylo opakovaně
sděleno, že tato společnost byla zrušena bez likvidace a že podle smlouvy o
fúzi sloučením se ke dni 1.1.2007 stala její právní nástupkyní obchodní
společnost E.ON Česká republika, s.r.o., IČO 25733591, jakož i to, že při změně
v obsazení senátu v rozporu s ustanovením § 119 odst. 3 o.s.ř. na počátku
jednání nesdělil obsah přednesů a provedených důkazů.
Okresní soud v Českých Budějovicích - poté, co usnesením vyhlášeným při jednání
konaném dne 20.4.2009 připustil, aby "v řízení následně bylo pokračováno" se
žalovanou - rozsudkem ze dne 31.8.2009 č.j. 23 C 333/2006-509 žalobu zamítl a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení
33.799,- Kč k rukám advokátky JUDr. Niny Vavrochové a že žalobce je povinen
zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích"
22.748,- Kč. Soud prvního stupně nejprve odkázal na judikaturu soudů (na
"rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1332/2001"), podle níž "se nejedná o
bezprávnou výhrůžku ani o zneužití práva na újmu zaměstnance, jestliže
zaměstnavatel svůj návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou odůvodní tím,
že podle jeho názoru jsou zde důvody, pro které by mohl se zaměstnancem
pracovní poměr zrušit okamžitě", a dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že
by při uzavírání dohody o rozvázání pracovního poměru a při podepisování této
dohody "jednal nesvobodně či v duševní poruše, která by ho činila k takovémuto
úkonu neschopným". Žalobce při jednání konaném dne 14.6.2006 žalobce
telefonoval "své právničce" Mgr. H. B. a radil se s ní, "jak v dané chvíli
postupovat ohledně podepsání dohody o rozvázání pracovního poměru", že ze
znaleckých posudků PhDr. Marka Preisse, Ph.D., MUDr. Jaroslava Poláka, Mgr.
Dany Moravcové a Anny Grabowské nelze dovodit, že by žalobce jednal nesvobodně,
případně v duševní poruše, která by ho činila neschopným učinit takový právní
úkon; zdůraznil, že podle znalce PhDr. Marka Preisse, Ph.D. žalobce jednal v
daném okamžiku (při uzavření dohody) "svobodně a vážně ve smyslu zákona", i
když projednávání ukončení pracovního poměru "bylo jistě pro žalobce výraznou
zátěžovou situací, která mohla v součinnosti s hypertenzí ještě navýšit její
náročnost", že se žalobce se zátěžovou situací vyrovnal tak, že přistoupil na
návrh zástupců žalované, že byl v této konkrétní situaci schopen posoudit
následky svého chování, že byl schopen využít rozumové schopnosti i ve stresové
zátěži a že je dlouhodobě na zátěžové situace jako vedoucí pracovník přiměřeně
zvyklý. Podle závěrů znalce MUDr. Jaroslava Poláka nebyl žalobce v době
uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru "duševně nemocen", ale byl "pod
vlivem akutní psychické poruchy ve smyslu bouřlivého stavu úzkosti", který trvá
"od půl hodiny do dvou hodin". Soud prvního stupně dále přihlédl k tomu, že
žalobce "ani bezprostředně poté, co jeho psychická úzkost pominula, neprojevil
žádnou vůli k napadení předmětné dohody" a že své právní poradkyni i svému
synovi, se kterými po jednání mluvil, jen řekl, že "dohodu podepsal proto, že
už to chtěl mít vše za sebou". Žalobce tedy nejednal ani v duševní poruše, ani
nesvobodně, neboť "se mohl v dané chvíli rozhodnout jinak".
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
19.8.2010 č.j. 8 Co 2913/2009-595 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů 96.905,84 Kč k rukám advokáta Mgr.
Patrika Matyáška, Ph.D. a že žalovaná je povinna zaplatit "státu" na náhradě
nákladů řízení 25.624,- Kč "na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích".
Odvolací soud vyslechl znalce PhDr. Marka Preisse, Ph.D. z oboru psychologie a
MUDr. Jaroslava Poláka z oboru psychiatrie a s přihlédnutím k jejich závěrům
obsaženým v písemných posudcích dovodil, že "emoční složka vůle žalobce, která
převládla nad složkou racionální, byla do té míry omezena, že to vylučuje, aby
bylo lze považovat projev vůle žalobce při podpisu dohody dne 14.6.2006 za
svobodný", že se tak stalo "díky panickému úzkostnému stavu vyvolanému
dlouhodobou stresovou zátěží po cca pětihodinovém jednání se zaměstnavatelem",
že "právě tato přechodná duševní porucha, která zároveň znamená nedostatek v
projevu vůle žalobce (neboť ta nebyla svobodná), vedla k neschopnosti žalobce
učinit (platně) právní úkon, totiž podpis dohody o skončení pracovního poměru",
a že "absence svobody vůle při podpisu dohody vede k nutnému závěru o absolutní
neplatnosti tohoto právního úkonu". Odvolací soud přitom dal - oproti soudu
prvního stupně - "přednost závěrům znalce psychiatra před znalcem psychologem",
když "znalec psychiatr má při hodnocení osoby, jejíž způsobilost k právním
úkonům při konkrétním právním úkonům je zkoumána, širší pohled na věc o pohled
medicínský a je to právě tento znalec, který může učinit kategorický závěr o
tom, zda žalobce jednal či nejednal v přechodné duševní poruše". Znalec MUDr.
Jaroslav Polák podle názoru odvolacího soudu přesvědčivě vysvětlil, že žalobce
při podpisu (uzavření) dohody o rozvázání pracovního poměru "chápal důsledky,
které pro něj její uzavření bude mít", že však již nebyl schopen "ovládnout své
jednání v tom smyslu, že nebyl schopen nepodepsat právě proto, že byl pod
silným emočním tlakem a jeho schopnost ovládání byla podstatně snížena". O
panickém stavu žalobce svědčí to, že byl "provázen silným fyzickým doprovodem,
a to např. tlakem na hrudi, ztíženým dýcháním apod.", a je třeba vzít v úvahu,
že žalobce byl "tímto jednáním, o kterém nebyl předem informován, překvapen",
že celou situaci "snášel po zdravotní stránce hůře, neboť ten den nebral léky
na vysoký krevní tlak, ačkoliv se od předešlého dne s tímto akutním zdravotním
problémem aktuálně léčil", že žalobce na podobné zátěžové situace nebyl zvyklý
a že u žalobce "nešlo o normální reakci člověka ovládajícího pevně a svobodně
svou vůli", neboť dohodu podepsal (uzavřel) "krátce poté, kdy se poradil
telefonicky o přestávce při jednání se svou advokátkou, která mu kategoricky
radila nepodepisovat žádnou dohodu". Dohoda o rozvázání pracovního poměru ze
dne 14.6.2006 je proto ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 písm. d) zákoníku
práce neplatným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Vytýká
odvolacímu soudu především, že dal "přednost závěrům znalce psychiatra před
znalcem psychologem", aniž by bylo "prokázáno, že žalobcův zdravotní stav byl v
době podpisu dohody špatný z důvodu hypertenze", že "pominul důkazy týkající se
zneužívání služebního vozidla žalobcem před uzavřením předmětné dohody, které
bylo důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru" (což byl právě důvod, proč
žalobce dohodu podepsal), že přes odlišné závěry znaleckých posudků nebyl zadán
revizní znalecký posudek a že odvolací soud se nevypořádal se změnou skutkových
tvrzení ze strany žalobce o tom, že žalobu na neplatnost ukončení pracovního
poměru postavil na důvodu, že nebyla uzavřena svobodně, že k jejímu uzavření
byl veden obavami z výhružek, které byly vůči němu na jednání směřovány, a že
až následně změnil důvod neplatnosti dohody tak, že v době podpisu dohody byl v
duševní poruše. Žalovaná považuje posudek znalce psychiatra MUDr. Jaroslava
Poláka "za velmi subjektivní", když "při zpracování posudku vycházel prakticky
pouze z pohovoru se žalobcem" a když nepříznivý zdravotní stav žalobce dne
14.6.2006 nebyl prokázán; mělo být vzato v úvahu, že žalobce se dne 14.6.2006
zúčastnil "firemní akce ONE -E.ON day", která nebyla z hlediska výkonu práce
"nijak důležitá", že byl "přepisován počátek pracovní neschopnosti (ze dne
12.6. na 13.6.2006), že žalobce odjel "z rodinných důvodů" dne 11.6.2006 do
Itálie. Jednáním ze dne 14.6.2006 žalobce nebyl "překvapen" (sám potvrdil, že o
něm byl předem informován), v průběhu jednání telefonoval své právničce a
skutečným důvodem skončení pracovního poměru bylo hrubé porušení pracovní
kázně, když opakovaně použil bez souhlasu zaměstnavatele služební automobil k
soukromým účelům. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud "rozsudek odvolacího soudu jako věcně správný
potvrdil", neboť závěry odvolacího soudu považuje za správné. Uvedl, že bylo
prokázáno zhoršení zdravotního stavu žalobce v důsledku hypertenze, že o
jednání vedeném za účelem rozvázání pracovního poměru předem nevěděl a že
dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavřel v "přechodné duševní poruše".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, a že nelze přihlížet k důvodům dovolání, které byly
v rozporu s ustanovením § 242 odst. 4 o.s.ř. uplatněny po uplynutí dovolací
lhůty (v podání žalované ze dne 2.6.2011), přezkoumal napadený rozsudek bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že k
rozvázání pracovního poměru mezi účastníky mělo dojít na základě dohody ke dni
14.6.2006 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb.,
č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988
Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č.
590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb.,
č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000
Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č.
177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb.,
č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 628/2004 Sb., č. 562/2004
Sb., č. 563/2004 Sb., č. 169/2005 Sb., č. 253/2005 Sb., č. 342/2005 Sb., č.
413/2005 Sb., č. 72/2006 Sb. a č. 79/2006 Sb., tedy podle zákoníku práce ve
znění účinném do 30.6.2006 (dále jen "zák. práce").
Dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru,
končí pracovní poměr sjednaným dnem (§ 43 odst. 1 zák. práce). Dohodu o
rozvázání pracovního poměru uzavírají zaměstnavatel a zaměstnanec písemně (§ 43
odst. 2 věta první zák. práce); vzhledem k tomu, že s nedostatkem písemné formy
zákon výslovně nespojuje neplatnost právního úkonu, je platná i taková dohoda o
rozvázání pracovního poměru, která byla uzavřena ústně nebo konkludentně (srov.
§ 242 odst. 2 zák. práce). V dohodě o rozvázání pracovního poměru musí být
uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, požaduje-li to zaměstnanec (§ 43
odst. 2 věta druhá zák. práce).
Podle ustanovení § 242 odst. 1 je neplatný právní úkon,
a) který se svým obsahem nebo účelem příčí zákonu nebo jej obchází nebo se
jinak příčí dobrým mravům,
b) který nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě nebo srozumitelně,
c) kterým se zaměstnanec předem vzdává svých práv,
d) který učinil zaměstnanec jednající v duševní poruše, která ho činí k tomuto
právnímu úkonu neschopným,
e) nemá-li ten, kdo jej učinil, způsobilost k právním úkonům.
Podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. b) zák. práce je právní úkon neplatný,
jestliže vůle jednajícího účastníka pracovněprávního vztahu, kterou projevil
navenek, nebyla vážná a svobodná. Vůle není svobodná, jestliže je výsledkem
přímého protiprávního násilí (vis absoluta), kdy se v právním úkonu neprojevuje
vůle jednajícího účastníka, ale ve skutečnosti vůle jiné osoby, která svou vůli
jednajícímu násilím vnutila. O svobodnou vůli nejde také tehdy, byla-li
utvořena pod vlivem bezprávné výhrůžky (vis compulsiva) nebo jiného psychického
nátlaku, neboť vůle ani v tomto případě není projevem přání jednajícího
účastníka pracovněprávního vztahu, ale jeho důvodného strachu. Každý psychický
nátlak ovšem nelze považovat za nepřípustný. O bezprávnou výhrůžku jde jen
tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak hrozí něčím, co není
oprávněna učinit, nebo vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna učinit, nesmí
tak však učinit k vynucení konkrétního právního úkonu. Od psychického nátlaku
je třeba odlišovat právní úkon učiněný v tísni. Tíseň je stav, v němž vůle
jednajícího účastníka sice nebyla ovlivněna přímým protiprávním násilím nebo
nepřípustným psychickým nátlakem, avšak utvořila se pod vlivem takového
sociálního (hospodářského) nebo psychického působení, bez něhož by jednající
takový pracovněprávní úkon neučinil.
Přímé protiprávní násilí nebo psychický nátlak nastává vždy v důsledku působení
jiné osoby na vůli jednajícího účastníka pracovněprávního vztahu (srov. též
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2009 sp. zn. 29
Odo 409/2006, který byl uveřejněn pod č. 157 v časopise Soudní judikatura, roč.
2009); nemohou mít základ jen v představách jednajícího účastníka nebo v jiných
okolnostech vnitřního života fyzické osoby a právní význam mají tehdy, jestliže
byly rozhodující pro vytváření vůle jednajícího (jednající by bez násilí nebo
nátlaku nejednal tak, jak se pod jejich vlivem zachoval). Tíseň (i kdyby byla
spojena s nápadně nevýhodnými podmínkami) nemá v pracovněprávních vztazích
právní následky.
Podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. d) zák. práce je neplatný právní úkon
zaměstnance, jednal-li v duševní poruše, která ho činila k tomuto právnímu
úkonu neschopným, i když pravomocným rozhodnutím soudu nebyl zbaven
způsobilosti k právním úkonu a ani nebyl ve způsobilosti k právním úkonům
omezen. Důvodem neplatnosti právního úkonu je duševní porucha trvalá nebo jen
přechodné povahy, a to za předpokladu, že jednající zaměstnanec nebyl v
důsledku působení duševní poruchy schopen ovládnout své jednání nebo rozpoznat
jeho následky. V případě spornosti prokazuje v občanském soudním řízení důvody
neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. d) zák. práce
zaměstnanec. Závěr o neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 242 odst. 1
písm. d) zák. práce je opodstatněný jen tehdy, bude-li dokazováním prokázáno
(postaveno na jisto), že zaměstnanec učinil právní úkon v duševní poruše
alespoň přechodné povahy, která vylučovala jeho schopnost rozpoznávací
(schopnost posoudit následky svého jednání) a schopnost určovací (schopnost
ovládnout své jednání), popřípadě alespoň jednu z nich.
Odvolací soud, který (mimo jiné) dovodil, že "emoční složka vůle žalobce, která
převládla nad složkou racionální, byla do té míry omezena, že to vylučuje, aby
bylo lze považovat projev vůle žalobce při podpisu dohody dne 14.6.2006 za
svobodný", že žalobce jednal ve "stavu silné úzkosti - paniky", a že "právě
tato přechodná duševní porucha, která zároveň znamená nedostatek v projevu vůle
žalobce (neboť ta nebyla svobodná), vedla k neschopnosti žalobce učinit
(platně) právní úkon, totiž podpis dohody o skončení pracovního poměru", v
projednávané věci směšuje svobodu vůle žalobce s přechodnou duševní poruchou,
ačkoliv jde o zcela samostatné důvody neplatnosti právního úkonu, které nemají
žádnou obsahovou souvislost. Uváděl-li žalobce v žalobě, že uzavřel dohodu o
rozvázání pracovního poměru dne 14.6.2006 "pod vyčerpávajícím nátlakem"
zaměstnanců zaměstnavatelky v obavě z "výhrůžek, které byly k jeho osobě
směřovány", spatřoval důvod neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru v
tzv. bezprávné výhrůžce, popřípadě v jiném psychickém násilí, které vylučují
svobodnou vůli jednajícího účastníka pracovněprávního vztahu a které mají za
následek neplatnost prvního úkonu podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. b) zák.
práce, aniž by tu mohlo být jakkoliv významné, zda jednající účastník
pracovněprávního vztahu měl trvalou nebo jen přechodnou duševní poruchu. Kdyby
však zaměstnanec jednal v trvalé nebo přechodné duševní poruše, která by ho
činila neschopným ke konkrétnímu právnímu úkonu, je již povahou věci (pojmově)
vyloučeno hovořit o vážnosti nebo svobodě jeho vůle, neboť by právní úkon
učinil ve stavu, jenž by mu vůbec neumožňoval, aby dovedl posoudit následky
svého jednání nebo aby byl schopen své jednání ovládnout. Předpokladem pro
závěr o neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. d) zák.
práce je především prokázání (jistota v procesním slova smyslu) toho, že
zaměstnanec jednal v duševní poruše alespoň přechodné povahy; nepostačuje pouhá
možnost duševní poruchy, jakkoliv by se jevila (mohla ukazovat) jako
pravděpodobná.
Panická úzkost je podle poznatků lékařské vědy duševní porucha, při níž pacient
trpí pocitem úzkosti (hrůzy), který nastává (náhle, nečekaně, bez zjevné
příčiny) již v obavě z určitého ohrožení, k němuž vůbec nemusí dojít a také k
němu zpravidla nedochází, a který je doprovázen fyzickými příznaky (bušení
srdce, nevolnost, zrychlené dýchání apod.), a při níž se dostavují akutní
záchvaty úzkosti (panické ataky), vyznačující se opakovanými a intenzivními
záchvaty strachu (obav až hrůzy) a projevující se dalšími obavami, aniž by bylo
možné racionálně odhadnout, kdy k nim zase dojde, a doprovázené fyzickými
příznaky (obtížným dýcháním, závratěmi, rozostřeným viděním, třesem, slabostí
nohou, pocity zmatku apod.). Panické úzkosti často předcházejí problémy v
životě, životní změny nebo stresující životní události, panická úzkost vede
mimo jiné k vnitřnímu zmatku pacienta, pocitu napětí, nadměrným obavám a
starostem nebo úzkostem z očekávání dalších událostí. Během panické ataky,
která trvá zpravidla nejvýše 30 minut, často dochází k pocitu ztráty kontroly a
pacient reaguje snahou co nejrychleji uniknout ze situace, která vyvolává jeho
obavy (strach).
Z dosavadních výsledků dokazování je (kromě jiného) zřejmé, že k jednání
žalobce se zaměstnanci zaměstnavatelky Ing. M. K. a Ing. M. Š. o rozvázání
pracovního poměru došlo dne 14.6.2006 v odpoledních (podvečerních) hodinách a
že k němu došlo poté, co zaměstnavatelka začátkem června 2006 "obvinila"
žalobce z nedovoleného používání služebního automobilu k "soukromým účelům".
Závěr o tom, zda žalobce uzavřel dohodu o rozvázání pracovního poměru v duševní
poruše (panické úzkosti) a zda šlo o takovou duševní poruchu, která ho činila
ke sjednání dohody o rozvázání pracovního poměru neschopným, představuje
skutkové zjištění soudů.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu také v projednávané
věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. považovat výsledek hodnocení důkazů
soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř.,
protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je logický
rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění
nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu
prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru).
Postupem podle ustanovení § 132 o.s.ř. soud hodnotí též důkaz znaleckým
posudkem (včetně výsledků výslechu znalce před soudem). Při hodnocení důkazu
znaleckým posudkem se soud proto musí zabývat tím, zda posudek znalce má
všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou
náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal
úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se
měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v
rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud nemůže přezkoumávat
věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné
znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně
učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez
dalšího převzít. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku,
nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal
vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby
vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu
posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů,
a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených
důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že žalobce uzavřel dohodu o rozvázání pracovního
poměru dne 14.6.2006 v přechodné duševní poruše (v přechodné panické úzkosti),
předpokládalo v první řadě objasnění toho, zda se v chování žalobce při jednání
o rozvázání pracovního poměru projevily skutečnosti, které jsou (po stránce
fyzické a psychické) pro panickou úzkost příznačné; vnitřní psychický stav (a
tedy ani psychická porucha) totiž nemůže být - jak je to dáno jeho vlastnostmi
- sám o sobě předmětem dokazování a dokazovány mohou být jen skutečnosti
(okolnosti vnějšího světa), jejichž prostřednictvím se vnitřní psychický stav
navenek projevuje. K tomu, aby mohly být takové skutečnosti pokládány za
prokázané, nemohly postačovat pouze údaje žalobce a ani - protože mělo jít o
duševní poruchu, která se u žalobce vyskytla jen přechodně (v době jeho jednání
se zaměstnavatelkou o rozvázání pracovního poměru) - vyšetření žalobce znalcem
z oboru psychiatrie. Objasnění rozhodných skutečností pomocí dokazování před
soudem bylo navíc potřebné i proto, že znalec PhDr. Marek Preiss, Ph.D. z oboru
klinické psychologie hodnotil žalobce "z hlediska dlouhodobého" jako osobu "s
nízkou mírou úzkostnosti" a že jeho "rozumové a ostatní schopnosti" nejsou
"nijak sníženy", jakož i z důvodu, že žalobce do té doby neměl - jak bylo
uvedeno ve zprávě praktické lékařky žalobce MUDr. A. N. - "příznaky psychického
onemocnění". Soudy však uvedeným směrem dokazování (zejména výslechy svědků) v
potřebném rozsahu nezaměřily. Závěr znalce MUDr. Jaroslava Poláka, že žalobce
se v době uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru a krátce před ní
nacházel ve stavu "silné úzkosti - paniky", proto nemůže vycházet z prokázaných
skutečností a již z tohoto důvodu (zatím) nemůže obstát.
Stranou pozornosti při zjišťování skutkového stavu věci soudy neměly zůstat
důkazy o tom, zda žalobce skutečně - jak mu vytýkala zaměstnavatelka -
nedovoleně použil služební automobil k "soukromým účelům", zejména výpovědi
svědků V. Š., Mgr. Bc. M. B., Ing. M. K., Ing. M. Š. a Mgr. H. B., neboť rovněž
tyto okolnosti - kdyby bylo prokázáno tvrzení žalované o tom, že žalobce
porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem - nepochybně měly (musely mít)
vliv na průběh jednání dne 14.6.2006, popřípadě na psychický (vnitřní) stav
žalobce před a při tomto jednání.
Má-li být učiněn právní závěr, že právní úkon je podle ustanovení § 242 odst. 1
písm. d) zák. práce neplatný, musí být - jak uvedeno již výše - bez pochybností
prokázáno (učiněno jistým v procesním smyslu tohoto slova), že zaměstnanec
jednal v duševní poruše alespoň přechodné povahy, která by ho činila k tomuto
(konkrétnímu) právním úkonu neschopným. Znalec z oboru psychiatrie MUDr.
Jaroslav Polák v písemně podaném znaleckém posudku uvedl, že z důvodu "silné
úzkosti - paniky" nebyla u žalobce schopnost rozpoznat dopad svého jednání
"výrazně snížena" a že "snížena podstatně" byla jeho schopnost ovládnout své
jednání; odborný závěr o tom, že by žalobce z důvodu "silné úzkosti - paniky"
nebyl schopen "ovládat své jednání", znalec bez pochybností nevyjádřil ani
později (ve svých výpovědích před soudy). Soudy za této situace měly znalce -
kdyby měl k dispozici všechna potřebná skutková zjištění - vést, aby svůj
odborný závěr doplnil či vysvětlil, popřípadě ustanovit jiného znalce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem
o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
první za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2012
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu