Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2009 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem se sídlem Sudoměřská 1038/39, 130 00 Praha 3, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích ze dne 22. 5. 2009 č. j. ZT 232/2009-13 ve spojení s usnesením policejního orgánu KŘP Severočeského kraje ze dne 16. 3. 2009 č. j. ORLT-2985-20/TČ-2008-80 ve znění opravného usnesení ze dne 12. 5. 2009 č. j. ORLT-2985-25/TČ-2008-80, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 39 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Před věcným posouzením ústavní stížnosti soudkyně zpravodajka zkoumala, zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání. Ústavní stížnost totiž podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje pouze subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné (a to nejen úzce pojaté procesní) prostředky ochrany práva nebo kdy zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (srov. ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla proto lze podat ústavní stížnost až po skončení věci samé a za předpokladu, že právní řád nenabízí k odstranění porušení základního práva jiné prostředky. Jinými slovy musí nastat situace, kdy je přijato konečné rozhodnutí s neodčinitelnými následky v oblasti základních práv.
Z existující judikatury Ústavního soudu zřetelně vyplývá jeho zdrženlivost při zasahování do průběhu trestního řízení v jeho počátcích (v předsoudním stadiu), pokud v této fázi nedojde ke skutečnému zásahu do základních práv a svobod, který by nebylo možné již odčinit jinak (např. vzetí do vazby, zatčení nebo zadržení). Ústavní soud vychází z předpokladu, že jeho zásah do rozhodování o zahájení trestního stíhání je jinak považován za nepřípustný, neboť obviněný disponuje v průběhu celého trestního řízení řadou opravných prostředků, jimiž lze eventuální porušení základních práv zhojit, nehledě k tomu, že zjišťování skutkového stavu v trestní věci je procesem, který vyžaduje provádění úkonů, jejichž potřeba se objevuje až v čase. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení by v této fázi byl proto předčasným (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/07 ,
,
,
IV. ÚS 1054/08 ,
II. ÚS 2979/07 ,
II. ÚS 674/06 aj., dostupná na http://nalus.usoud.cz). V nálezu sp. zn. III. ÚS 511/02
(N 105/30 SbNU 471). Ústavní soud sice připustil přezkum usnesení státního zástupce o stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání, avšak tento nález se vztahuje na zcela výjimečnou situaci, kdy byla shledána flagrantní libovůle v rozhodování.
Jádro stěžovatelovy ústavní stížnosti směřuje k tomu, že se státní zástupce dostatečným způsobem nevypořádal s námitkou subjektivní stránky daného trestného činu. Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadeným usnesením státního zástupce konstatuje, že státní zástupce dospěl k závěru, který nevykazuje atributy zjevné libovůle v rozhodování a lze jej aprobovat. Právní závěry vyslovené v nálezu sp. zn. III. ÚS 511/02
(N 105/30 SbNU 471) nelze ve stěžovatelově případě uplatnit. Naopak státní zástupce dospěl k závěru ohledně subjektivní stránky jednání stěžovatele, který je pečlivě vyargumentovaný (srov. str. 2 napadeného usnesení), a nelze mu z hlediska ústavnosti nic vytknout. Navíc se v dalším řízení nabízí stěžovatelovi celá řada procesních prostředků k ochraně jeho práv a k vyjasnění skutkové situace. Na tuto skutečnost ostatně upozornil stěžovatele sám státní zástupce, když na straně 3 napadeného usnesení uvedl, že sdělení obvinění není závěr o vině, kterou bude třeba v průběhu dalšího řízení prokazovat, a že úkolem dalšího vyšetřování při zachování všech práv obviněného na obhajobu bude opatřit důkazy, které svědčí jednak v neprospěch, tak i ve prospěch obviněného.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, jelikož stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. června 2009
Eliška Wagnerová soudce zpravodaj