Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavních stížností stěžovatele Ing. Tomáše Dosoudila, zastoupeného JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem se sídlem Dr. Skaláka 10, Přerov, kdy ústavní stížnost vedená pod sp. zn. II. ÚS 1533/19 brojí proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16.
9. 2016, č. j. 11 C 202/2015-135, ve znění doplňujícího a opravného usnesení ze dne 14. 10. 2016, č. j. 11 C 202/2015-146, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 11. 9. 2018, č. j. 12 Co 389/2016-222, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2019, č. j. 28 Cdo 22/2019-304, a ústavní stížnost vedená pod sp. zn. III. ÚS 1626/19 směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 6. 11. 2018, č. j. 69 Co 145/2016-333, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
3. 2019, č. j. 28 Cdo 763/2019-368, takto: Ústavní stížnosti dosud vedené pod sp. zn. II. ÚS 1533/19 a
III. ÚS 1626/19 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 1533/19
.
1. Podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků.
2. Ústavní stížnosti uvedené ve výroku se týkají stejného stěžovatele a skutkově spolu souvisejí. Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud prostřednictvím dvou ústavních stížností, kdy v každé z nich brojí proti rozhodnutím obecných soudů ve skutkově a právně obdobných věcech, přičemž v ústavních stížnostech uplatňuje prakticky totožné námitky.
3. Vzhledem k výše uvedenému se jeví jako účelné spojit obě ústavní stížnosti ke společnému řízení.
4. V souladu s rozhodnutím pléna Ústavního soudu o ustavení senátů ze dne 1. 2 2019 č. org. 10/19 a s rozvrhem práce pro rok 2019 č. org. 30/19 je soudcem zpravodajem v této spojené věci soudce Vojtěch Šimíček.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2019
Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu
18. Z napadených rozhodnutí totiž plyne (ač to stěžovatel explicitně nezmiňuje), že podstatou obou ústavních stížností je výklad § 29 zákona o půdě, který stanovil, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku (tzv. blokační paragraf). Jak již Ústavní soud připomenul ve stěžovatelem odkazovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 2532/17 , základní teze k výkladu ustanovení § 29 zákona o půdě Ústavní soud vyslovil zejména v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.). V citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že "...převod vlastnického práva k původnímu církevnímu majetku na třetí osoby (nabývající tento majetek v dobré víře) by v praxi znamenal podstatné zúžení diskrece zákonodárce o metodách jakéhokoliv budoucího majetkového narovnání, nadto s možnými zvýšenými nároky na státní rozpočet. Pokud tedy zákonodárce stanovil, že převod (přechod) majetku, jehož vlastníky byly k rozhodnému datu církve a náboženské společnosti, resp. jejich právnické osoby, jest jakožto akt contra legem stižen absolutní neplatností (v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání), sledoval tím zcela rozumně účel napadeného ustanovení, a to ve vztahu k zajištění materiálního podkladu pro budoucí zákon o vypořádání historického majetku církví, příp. širší legislativní řešení majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi. Tento účel by mohl být při absenci blokačního účinku zčásti nebo zcela zmařen, neboť toliko právní dispozice státu s dotčeným majetkem může být podkladem pro přijetí "zákonů o tomto majetku při respektu k postavení eventuálních nových vlastníků"."
19. Za účinnosti § 29 zákona o půdě byl tedy převod historického majetku církví absolutně neplatný. Důsledkem toho bylo, že vlastnické právo k tomuto majetku na třetí osobu přes existenci smlouvy nebylo převedeno, a to ani jeho následným zápisem do katastru nemovitostí. Ústavní soud však ve své judikatuře současně dospěl k závěru, že za určitých podmínek může dojít k prolomení § 29 zákona o půdě. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 Ústavní soud připustil, že při abstraktním přezkumu ústavnosti není schopen objektivně prokázat nebo hypoteticky vymodelovat všechny myslitelné situace, které napadené ustanovení v individuálním případě může vyvolat, a předmětem jeho posouzení za této situace nemohou být ani specifické případy jednotlivých vlastníků, u nichž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, včetně např. relevance nabývacího titulu, k existenci dobré víry či k dosavadní roli typu dotčeného subjektu v restitučním procesu může Ústavní soud své posouzení upřesnit v budoucnu.
20. K prolomení blokačních účinků § 29 zákona o půdě však podle dřívějších judikatorních závěrů nepostačuje sama o sobě dobrá víra toho, na něhož měly být sporné nemovitosti převedeny [nález sp. zn. III. ÚS 1862/16 ze dne 21. 6. 2017 či nález sp. zn. I. ÚS 349/17 ze dne 22. 6. 2017, ve kterých Ústavní soud vycházel ze závěrů nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.)]. Podle závěrů citovaných nálezů se případy, kdy došlo k nabytí majetku v rozporu s § 29 zákona o půdě, od případů nabytí vlastnického práva od nevlastníka v mnoha ohledech liší, a to již v tom ohledu, že v případech nabytí majetku v rozporu se shora citovaným "blokačním paragrafem" jsou stěžovatelé jednou ze stran absolutně neplatného právního jednání.
21. Z ustálené judikatury Ústavního soudu se tedy podává, že k prolomení zmíněných blokačních účinků nepostačuje pouze dobrá víra nabyvatele, nýbrž musí být zjištěny mimořádné okolnosti věci, které by teprve ospravedlnily kasační zásah Ústavního soudu ve prospěch stěžovatele. Argumentace stěžovatele obsažená v ústavních stížnostech se ovšem povýtce věnuje toliko opětovné akcentace jeho dobré víry (která však nebyla soudy zpochybněna) a žádné případné mimořádné okolnosti věci neuvádí.
22. V nyní projednávaném případě přitom obecné soudy ani v jednom z obou projednávaných případů nepopřely, že stěžovatel skutečně jednal v dobré víře. Byla-li však u stěžovatele dána existence dobré víry, bylo povinností obecných soudů (ve smyslu shora citované judikatury, která je plně souladná rovněž s judikaturou Nejvyššího soudu) dále zkoumat, zda ve věci nejsou dány takové mimořádné okolnosti, které by vedly k závěru o upřednostnění dobré víry nabyvatele před restitučním nárokem oprávněné osoby, resp. bylo třeba zvážit, zda je i zde namístě konstatovat prioritu majetkového zájmu evidované právnické osoby zřízené církví, anebo zda je přiléhavější poskytnout ochranu stěžovateli, jako nabyvateli dotčeného pozemku. Vyřešena tak musela být právní otázka, zda lze nabýt vlastnické právo na základě právního jednání učiněného v rozporu s blokačním ustanovením § 29 zákona o půdě, je-li toto nabytí podloženo dobrou vírou nabyvatele, při poměřování práv dobrověrného nabyvatele na straně jedné a oprávněného zájmu církevní právnické osoby na straně druhé. Naproti očekávání stěžovatele nicméně obecné soudy dospěly k závěru, že v dané věci nelze tyto mimořádné okolnosti - byť při vědomí toho, že stěžovatel sporné pozemky nabyl v dobré víře - dovodit, a proto v obou případech upřednostnily při vyvažování práv právo právnické osoby zřízené církví.
23. V obou sporech vedených před obecnými soudy je tak naprosto zásadní, že stěžovateli při uzavírání kupních smluv byla přiznána dobrá víra, ta však sama o sobě pro prolomení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě nedostačuje a musí k ní přistoupit na straně nabyvatele (stěžovatele) i další konkrétní okolnosti mimořádného významu (viz výše). Jak však plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí, takové okolnosti na straně stěžovatele nebyly shledány.
24. Právě tímto aspektem se ovšem tyto dva případy zásadně odlišují od nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2532/17 , na který stěžovatel poukazuje, v němž byl projednáván takřka identický spor stěžovatelova bratra a Ústavní soud mu vyhověl. Ve sporu stěžovatelova bratra totiž obecné soudy nedospěly k závěru, že nabyvatel jednal v dobré víře, a proto ani nemohly zkoumat existenci okolností mimořádného významu při poměřování dvou proti sobě stojících práv. Ratio decidendi opakovaně citovaného nálezu Ústavního soudu proto spočívalo v tom, že obecné soudy pochybily, "když předem vyloučily existenci dobré víry stěžovatele a při rozhodování dané věci nebraly v úvahu výše uvedené důvody, reflektující konkrétní okolnosti případu, a neposkytly ochranu základnímu vlastnickému právu stěžovatele" (bod 31). Jinak řečeno, jelikož Ústavní soud v této věci (oproti obecným soudům) shledal existenci dobré víry stěžovatele, "bylo povinností soudů zkoumat, zda ve věci nejsou dány takové mimořádné okolnosti, které by vedly k závěru o upřednostnění dobré víry nabyvatele před restitučním nárokem oprávněné osoby" (bod 28). Kasačním nálezem proto Ústavní soud zavázal okresní soud "posoudit, zda jsou dány ve věci konkrétní mimořádné okolnosti, odůvodňující zamítnutí žaloby" (bod 32).
25. V nyní projednávaném sporu ovšem obecné soudy v obou případech konstatovaly, že stěžovatel bezpochyby jednal při uzavírání smluv v dobré víře, takže tato otázka, která byla relevantní ve stěžovatelem odkazovaném nálezu, nebyla soudy vůbec zpochybněna. Na základě tohoto dílčího závěru proto mohly obecné soudy přistoupit ke zkoumání okolností mimořádného zájmu, které by teprve - a nad rámec jeho dobré víry - svědčily ve prospěch stěžovatele, avšak takové okolnosti nebyly shledány (ostatně stěžovatel jimi sám ani nijak neargumentuje), a proto v poměřování proti sobě stojících práv stěžovatele a práv církevní právnické osoby byly upřednostněny práva církevní právnické osoby. Přitom Ústavní soud v opakovaně cit. nálezu sp. zn. III. ÚS 2532/17 výslovně naznačil, že takovými konkrétními mimořádnými okolnostmi mohou být např. osoba nabyvatele, jeho vztah k nabytému majetku, předchozí délka užívání, dopad pozbytí majetku apod. (bod 28). Žádnou takovou konkrétnější argumentaci však stěžovatel nepoužil.
26. Tyto úvahy ohledně absence potřebných mimořádných okolností v obou vedených sporech přitom obecné soudy dostatečně odůvodnily (viz zejm. str. 18 - 19 napadeného rozsudku okresního soudu ze dne 16. 9. 2016, sp. zn. 11 C 202/2015, bod 16 napadeného rozsudku krajského soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 12 Co 389/2016, str. 3 - 4 napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 22/2019, body 27 - 28 napadeného rozsudku krajského soudu ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 69 Co 145/2016, str. 4 - 5 napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 763/2019). Nejvyšší soud si byl navíc v obou napadených rozhodnutích jednoznačně vědom existence výše uvedeného nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2532/17 , a dokázal v napadených usneseních dostatečně přesvědčivě stěžovateli vyložit, v čem je jeho projednávaný případ odlišný a proč tedy závěry tohoto nálezu nejsou na jeho kauzu přiléhavé.
27. Na základě výše uvedeného Ústavní soud posoudil obsah ústavních stížností a dospěl k závěru, že představují zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, proto je Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení z tohoto důvodu odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. srpna 2019
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu